PlžPlzeňský literární životPro libris / Ason-klub / Středisko západočeských spisovatelůKnihovna města Plzně / Kruh přátel knižní kulturyRočník IX / 2010 / Číslo 4

4

Obsah

1 Editorial

Laudatio pro Plzeň2 Ivo Fencl: Mrtvý mezi dvěma živými

Poezie2 Květa Monhartová: Čas místa. Momentky

Próza5 Karel Adamus: Sedmnáct příběhů (dokončení)

10 Václav Gruber: www.kultura.eu

Stopy12 Karel Trinkewitz: Nesnesitelná lehkost blití

Antibukolika14 Stanislav Bukovský: Ty ismy!

Listy Ason-klubu

S kopce pod Antidivadlem15 David Charvát: Po sezóně

Přesahy16 Ivan Martinovský: Poměr naprosto důvěrný

a přátelský (6)

Mladý Západ20 Kateřina Frühbauerová: Jsi tu

Postludia22 Vojtěch Němec: Všešumavský slet

Z českých rovů a hájů23 Viktor Viktora: Pax iiscum – Zvíkovec

(Ne)kriticky23 Jiří Staněk: North to Alaska!24 Bohumil Jirásek: Návraty25 Ivo Fencl: Čarozvěsti Českého Lesa

Zpětné zrcátko26 Josef Hrubý: Zapomenuté výročí Miloslava Matase

Mokré prádlo27 Jana Horáková: Jeden to má a druhý to nemá

S kůží na buben27 Na vědomost se dává (red.)

Kom(i)x28 Vhrsti: Docela dobré roky

Na veřejném shromáždění v Plzni veřejněprohlásil plzeňský veřejný činitel přes „kultů-ru“, že Plž nestojí za nic nebo něco takového.Cimrmanovští herci by se v tu chvíli asi zara-ženě zamysleli, zda nemají sborově a veskrzeprocítěně zadeklamovat: On pravdu má!, alespíše by si pomysleli svoje, jako že Plž holtprožívá další neklidnou a nejistou sezónu. Taknejsme ani dokonalí, ani neomylní, při nej-lepších úmyslech se může přihodit leccosnesprávného, co nás může mrzet, ovšem vy-tvářet publikační prostor pro západočeskouliterární scénu, to věru není žádné jalovésnobské ošklibování. To je radost i lopota!Ostatně kdyby Plž opravdu nestál za nic, uždávno by mu expertní komise Ministerstvakultury ČR nepřiřkla ani korunu z výběrovéhograntu na podporu vydávání literárních perio-dik. Vysvětlení je prosté: ti hloupoučtí odbor-níci zhola ničemu nerozumějí, i kdyby mezinimi byly sebevýraznější persony, zatímconáš funkcionáříček všechno zná a ve všem sevyzná. A kdyby se ještě ráčil otočit, ouvej, téslámy z bot!

Co však můžeme nabídnout našim věrnýmčtenářům v časopise, který podle kohosi ne-stojí za nic? Inu, řadu příspěvků, které podlenašeho názoru za něco stojí. Například novébásně z pera významné plzeňské výtvarnéumělkyně Květy Monhartové. Nebo roztomi-lou povídku Václava Grubera. A nepochybněi další meditativní podobenství Karla Adamu-se, jejichž první část jsme otiskli v březnovém

čísle, texty, které vypovídají nejenom o dva-cátém, ale i o jedenadvacátém století. To sibere na paškál, zvláště naši současnost nej-současnější, taktéž Stanislav Bukovský vesvé autorské rubrice Antibukolika. Otiskuje-me dále závěrečný „list ze zápisníku“ KarlaTrinkewitze, víc jich už nemáme v redakcik dispozici, leč jsme si jisti, že si všechnyzasloužily uveřejnění i jako typ dokumentár-ního tvůrčího vyznání. Pokračujeme ve vydá-vání dopisů J. R. Vilímka Karlu Klosterman-novi, poprvé se v rubrice Mladý Západ před-stavuje konzervatoristka Kateřina Frühbaue-rová. V čísle najdete i další osvědčené plžírubriky, reflektujeme rovněž knihy ZdeňkaŠmída či Petra Šváchy, autorů v západočes-kém regionu již nežijících, ale s ním niterněspjatých. To vše si z našeho pohledu zasloužíuznání.

Obraťme však list trochu aprílovějším smě-rem: pěkně to Milan Čechura v č. 3 sepsalo Cenách Plže, náramně pěkně, ale přecejenom se ukázalo, že ti jeho plži pod ko-bercem Polanovy síně občas hůře slyší: novílaureáti totiž nedostali ceny za své rubriky,i když se to nabízelo jakoby samo sebou,nýbrž za své pozoruhodné příspěvky jako ta-kové. Ale proč vlastně přátelsky zmiňovattakovou maličkost, když tak jako tak prý ne-stojíme za nic? Apríl!

Vladimír Novotný

1Editorial

Zelený a nezadržitelný je čas…

Květa Monhartová

2Laudatio pro Plzeň

Ivo Fencl

Mrtvý mezi dvěma živýmiJako mrtvý mezi dvěma živými (městy)

ční osten Hůrky zvané Ostrá a pan Lo-renc se dlouho po západu slunce za-stavil a loučil a ohlédl k Plzni, tam dolů.Byla za noci jediným plochým tisícemsvětel. Sídliště… Vprostřed Bartoloměj.Ale té, kterou má rád, tluče teď srdcetamhle. Kdyby od ní dostal dopis, ne-otevřel by ho, ale šetřil si ho po dny,během nichž by tolik dokázal! Ale prr!Přehánět znamená pokaždé chybu. Od-bočil ze silnice. I vrcholy jsou přehá-něním, takže co vylézt jen do půli Hůrky?Nechtěl být Messnerem.

A je to. Až tady se uvolnil, až tady si todovolil. Miloval i samu lásku k Ivaně a teďtu stál jak mrtvá socha a věděl, že zatím-co k Hůrce cesta od živé Plzně stoupá,od Hůrky klesá až k živému Plzenci, Plznito bývalé. Jezdí sem pár autobusů a vlak.Ten na Budějovice. Čundráku, vystuphned na druhé zastávce. Plzeň a Plze-

nec k sobě sice nepatří jako manželé…ale skoro. /…/

Lorenc se dívá na hrad od Ostré Hůrkya ďábel Černý Hanuš zas letí po hrad-bách s trakařem a kolomazí a děti veškole se ptají: „Založil Radyni Radoušanebo král Karel Čtvrtý?“ Slyšíme na-vzdory všemu jejich veselý smích! Krajinyokolo Plzně jsou jen lícem krajin v nás –a v Lorencovi. /…/

A na výšině směrem k Letkovu hřbitov,kde se ze všech míst nejlépe líbá (pročasi?). Ne, není odnikud hezčího pohleduna městečko a Lorenc je i tady mrtvousochou a pod bílou zdí všichni ti, jež jsmeztratili. Ale co do smrti, když jiné jsme ztra-tili, ač ještě žijí. To je horší. Že loučíme ses nimi tak dlouho po západu slunce a pla-šíme sny o eutanázii. Proto máme každýhřbitov zvláštně rádi, i když je mrtvý.

Mrtvý mezi dvěma živými. Tady nahoře,mezi Plzní – a Plzencem. Veselý smích…

Poezie

Květa Monhartová

Čas místa. Momentky

Schwandorf…

Levitace hlukem nadnáší sama sebe,mraky uzavírají brány bareva otázka zní: na jak dlouho;

Dech kmenů a větví je místo, zelený a nezadržitelný je čas.

Jemný déšť hraje na listy stromů,shnilá jablka otevřenými ústy jej polykají,z kamenných desek si udělal zrcadla,kmeny a větve už tuší vyzvání k tanci.

Dlaně se podobají vyzvání,ústa jablek k tanci vybízejí,desky přinesly obraz vyznání.

3

Dívka odnesla podnos s hlavou,zůstal vítr, mraky a torzo léta.

Bílá loď pluje oblohou,smutek přichází z hloubky.

Noc je hlučná mozaikaplná zelených neočekávaností.

Stromy padly, nebyly poraženy,lesklá voda dodala stuhu na věnec.A ta vůně je podzimní, pohřební, podzemní?

Místo klidné řeky a nepřetržitě hučící čas,obojí položeno k nohám rozkvetlé louky.

V otevřených chrámech lidský um všemi způsoby velebí boha,tady, mezi sloupy kmenů, pod klenbou listí, bůh mluví.

Hradba stromů úsečným gestempodřizuje pohyblivé zrcadlo vody.Místo ubíhajícího časua čas svůdné zeleně.

Rezavá vrata sedí na chladném prameni,přesto zvuk vody je měkce teplý.

Slovensko…

Slunečnice, sežehly jste se,co zbylo z vaší krásy?Atmosféra užívání.Odkvetlá, nakynulá těla,co zbylo z vaší krásy?Jedinečnost dcer.

Proč se skláníte,doléhá na vás čas stromů,studujete opuštěná hnízda,nezapustily jste kořeny?

Spálené hlavy, slunce vás už nezajímá,čekáte odhodlaně čas porážky.V nekonečné ploše jste ještě krásné.

Už ti udělali zástřih, čase,chystají ti čepici podzimu.

Zvídavé srny počítají projeté kamiony.Je-li má domněnka správná, po stu se jdou pást.

Na chvíli zahořela věž kostela.Valník hroznů v počárané krajině.Čas pouze dle původu.

Andělům zdřevěněly nohy.Andělům zdřevěněla křídla.Je bezpečnější držet se tradice?

Mouchy sají, nechávají pupencena myšlenkách, které neznáme,na příbězích, které nedomyslíme.Protože plavci se těžkopádně plazili

po dlaždicích.Pod zelenkavou vodou se hodlali

poznávat příbuzní.V červených pyžamech nezřízeně tančili

náměsíční.Jen náš čas primitivními výklady

zajišťoval funkci.

Studená postel,studené nohy,studený je čas,zbytečné místo.Opar nad dlážděním zahaluje těla,která povyšují hladinu písku, aby se smějící voda nevylila.

Krása Venuše ukazuje,jak je bílá důležitá.

Sedřená brázda v královské růžové,sedřená důstojnost, zůstalo znamení.

4

Stromy bez pohybu, praporky ukazují palcem dolů,

voda se spojila se zemí v plochu bez hranic,

vyrůstají z ní hlavy masožravých květin,děsivá podívaná na můj vkus.

Ryby, ryby, zas jen ryby, jejich plná sádka se škapulíři modrými, fialovými, červenými.Jak se pozná ta kouzelná, jedinečná,

ta zlatá?

Rozvalený mrak nad nánosy lidských tělnedotčených civilizací.

Barvy bílá, černá, zelená si zavázaly hlavy a sunou se pomalu dnem.

Květiny se rozvíjejí na klenutých břichácha zadcích a že je jich tady.

Čas se zažírá a nejen do místa.

Les se koupe na obloze,kůže se chvějí smíchem,den pozdního léta Páně 2009.

Pole svěšených hlav s vědomím dokončenosti

střídá pole plné sňatků plnosti s budoucností.

Uděláme na obloze důlek,s mraky si zahrajeme kuličky,na chvíli zastavíme ukřivděnost.

Pole s prstencem mostu,řeka tajnosnubná na postu,dále s trpělivou snášenlivostíse krajina počárala vinicemi,aby se přiblížilo místo naplnění.

Slunce na chvíli zatopí,pak olízne vršky stromů, uctivá poklona trávěa vytvoří sochy z mraků,čas pak nabídne na leasing.

Plzeň…

Stehna oblohy a pole svírají huňatost lesa.Pochybná žena donucená k poslušnosti.

Praskání větviček pod kroky patří k místu,šustění listů, zpěv ptáků a ticho k času,zapichování holí, chvála světla stínu,chvála vůní patří také k měsíci srpnu,k tichému našlapování kočky se upnu.

Budeš zlodějem,jen si zvyknout.V mžiku na zemimáš vůni půdy.Nevěřícně koukáš,hledáš majitelenejistoty ruky.Budeš zlodějemdobrých to časů.

Lehké ťukání deště na kabát,smutek je vidět na dálku,shrbená postava lesního ticha.Místo zelených silákůa čas jedovatých hubjsou svázány s rozchodem.Pokřivené pařáty keře na vrcholcíchvytváří lůžka červeným polibkům.Věta k neunesení: sbohem léto.

Závod veverek už zná vítěze,břízám prokvétají vlasy,ale je tu ještě zbytek těšení.

Cesta je navoněna, vyšňořena, chladně přitažlivá,

extravagantní ptačí šperky se tu a tam zablýsknou,

čas odhazuje zábrany, vysvobozuje utlačené zvuky.

Nesu vám oběma rostlinu v květináči,jen nahé listy bez květu, není to málo?

5

Nahé jsou vzpomínky na rudé jeřabiny,když jsi mne, tatínku, držel za ruku.Nahé jsou vzpomínky na tebe, mamko,když jsi sbírala moje zmatky.Mlžné čepice sedí na nahotě stromů.

Tanec vehnal slzy do očí, ten tanec necitelnosti.

Nožky se lehce dotýkají špiček větví stromů,

ruce jsou oheň, který se potýká s větrem.Podvádím snad já nebo podvádíš snad ty?Malé škobrtnutí, nožka uvízla, plamen zhas.Klip, tlap, klip vlál už jen kus igelitu a čas.

Bílé parníky labutí, kolíbavé bárky kachena hladina ostře rozpůlená větrem.Náhle se kachny zvednou, ty těžké a širokým obloukem pokryjí čas místa.

Les je psincem, psinec je lesem.Divoké smečky psího štěkotu.Bodavé zvuky se zakusují do času,vřískají v tvém nejhlubším místě a probouzí nevyzpytatelnost děsu.

Pohyb se zastavilna chvíli.Rozdělíme si rolenapořád.Kopat kolem budeš tyna chvíli.Sbírat trny budu jánapořád.

Podzim se naklání k pronájmu. Je čas barev hýřivých,ale i mlh pochybných.

Próza

Karel Adamus

Sedmnáct příběhů(dokončení)

TrvalejšíSpisovatel zvaný Nová kniha se ve

svých nejplodnějších letech uchýlil navenkov a z knih, které napsal, si tampostavil domeček. Čistý venkovskývzduch mu svědčil, spisovatel Novákniha psal nové knihy ještě rychlejia právě to asi způsobilo, že se obyčejnávesnická skutečnost začala míchat do-hromady se všelijakými neobvyklýmiúkazy. Například v knize, která se jmeno-vala Město zdarma, popsal Nová knihaměstskou divočinu tak dokonale, že za-bloudil a zachránci museli potom vykácet

prales a na jeho místě postavit město,aby ho našli. A dalších podobných jevůa příhod přibývalo. Zničehožnic se nanávsi objevila pyramida, místní lom sepropadl do propasti, na jeho místě vy-tryskla ropa, na jabloních rostlo nezná-mé ovoce, potok se vléval do moře,objevily se obří houby, ještěři, pštrosi,velryby, sloni, horká voda, uhlí. Po divo-ké rvačce v místní hospodě, po velkémoteplení, velké bouři, nevídaném dešti,vichřici, velkém ochlazení a konečně popřistání neznámých bytostí a zvalchovánípolí bájnými zvířaty došla vesničanůmtrpělivost. Spisovatele navštívil místnístarosta a přečetl mu výzvu k vystěhování

6

podepsanou všemi zdejšími občany.„Sbalte si domeček, vraťte se, odkudjste přišel a vezměte si ty výstřednostis sebou,“ domlouval starosta spisovateli.„Jen se podívejte,“ ukázal na odlet něja-kého neznámého tělesa z nedaleké past-viny a na zaoceánský koráb kotvící napotoce, „s takovou bychom se tu neuži-vili. Lidé se bojí vycházet, koně se plaší,slepice nenesou, psi neštěkají, prasatanežerou, krávy nedojí, půda nerodí,studny vyschly, takové novoty a změnyvenkovu nesvědčí. Pomůžeme vám sestěhováním,“ nabídl starosta. „Neblázně-te,“ rozmlouval to starostovi Nová kniha,„takové neobvyklé jevy přilákají výletníky,bude tu rušno, zbohatnete, budete mi-lionáři.“ „Jak jste na to přišel?“ divil sestarosta. „Chudák a zbohatnout, bohat-nou bohatí. Jak můžete psát knihy beztakových základních znalostí,“ vrtěl sta-rosta hlavou. „Už tu šmejdí kupci s po-zemky, chápete? Silnice, zábava, kolo-toče, parky, veřejné budovy, zákazy, pří-kazy, ubytovny, vyvařovny, parkovištěa tak, jestliže co nejrychleji nezmizíte,bude to náš konec.“ „Jak chcete,“ při-kývl Nová kniha, sbalil knižní domečeka naložil jej na vůz, „ale děláte chybu.“Jak se spisovatel pomalu vzdaloval, ne-obvyklé úkazy pomalu mizely. „Jen po-čkejte!“ slyšeli vesničané vzdalujícího sespisovatele, „Jen počkejte, až k vám za-vítá vědec! To si teprve užijete! Vědce sejen tak nezbavíte a změny budou trvalej-šího rázu!“

Zpomalit„Brzdit! Brzdit! Páku! Zatáhnout páku!“

zazněl odněkud povel. Muž, který řídil,sevřel páku a vší silou se vzepřel. Pákase utrhla, muž si ji vrazil do levého oka.„Ať sem někdo přijde!“ křičel. „Musím sejít ošetřit, mám v levém oku páku!“ Při-

běhl druhý muž. „Nevytahuj si tu pákuz oka, to by mohlo být nebezpečné,“varoval ho, „mně se stalo totéž, ale nadruhém oku, mám páku v pravém oku.“„Nikdo jiný tu není? Kolik nás tu vůbecještě je?“ ptal se první muž. „Všichni,“řekl druhý muž, „ale třetí teď odpočívá.Stejně by nám moc nepomohl, má v kaž-dém oku páku!“ „Kolik jich vezeme?“ ptalse první muž. „Asi šest miliard,“ řekldruhý muž. Rozhostilo se ticho. „Kde sejich tu tolik vzalo?“ divil se první muž.„Odletělo nás jen pár.“ „Letíme už vícnež milión let a jedenadvacet století,“řekl druhý muž. „Dobře, vezmi to za měa zpomal! Je třeba brzdit! Brzdit, brzdit,brzdit! Jinak… Půjdu se tam podívat,“zvedl se první muž. Druhý muž to vzal zaněj. „To tam chceš jít jen tak?“ volal zaním. „Neboj se!“ řekl první muž. „Známbezpečnostní předpis!“ uklidnil ho a nežtam vešel, proměnil se v trojici.

KrálíciMajitel králíkárny umřel. „Co s námi

teď bude?“ řekl jeden ze dvou králíků,kteří tam zůstali. „Kdo nás teď zabije,když náš dobrý, milý majitel umřel? Uměltak mistrně zabíjet. Jednou ranou; netrá-pili jsme se…“ „Já se rád trápím,“ skočilmu do řeči druhý králík, „aspoň vím, žežiju.“ „Stejně to dopadne vždycky obrá-ceně,“ řekl první králík, „kdo se rád trápí,je na místě mrtev, umře hned, a kdo bychtěl na místě umřít, ten se dlouho trápí.Kdyby nám aspoň dávali před smrtí typrášky proti bolesti, lidé jich spolykajífůry, ale nám nedají.“ „Nedávají námprášky proto, aby naše maso neobsaho-valo nežádoucí látky,“ řekl druhý králík.„Lidé teď vymysleli nějaký lidštější způ-sob zabíjení,“ povzdechl si první králík,„to je naděje i pro nás, pro králíky.“„Lidštější způsob zabíjení? A pro nás,

7

pro králíky? Bláhový králíku!“ smál sedruhý králík. „To neznáš lidi. Jestli něcotakového vymyslí, tak pro sebe. Námtoho požitku nedopřejí.“ „Co tak králíkmůže,“ povzdechl si první králík. „Jediněutíkat. Utíkat, uhánět, pelášit…. Utéctodtud,“ napadlo ho, „to by bylo!“ „Mášpravdu, to by bylo!“ řekl druhý králík.„Utéct! Kdyby to šlo,“ rozhlížel se po krá-líkárně, „mizel bych hodně rychle a hod-ně daleko.“ „Hodně daleko? Co nejdál!Předaleko!“ vykřikl první králík. „Až k pro-tinožcům!“

ZačátekBylo krásné jarní jitro. Ptáci už dávno

prozpěvovali. Ulice byla opuštěná, byloještě hodně brzy. Před jedním stavenímstál muž. Váhal. Přešlapoval. Jako by sbí-ral odvahu k prvnímu kroku, k ráznémuvykročení. Už už se zdálo, že vykročí, alezase se jaksi stáhl. Chvíli pohlížel naoblohu, jako by na něco čekal. Něco sišeptal, dodával si odvahy. Držel se zdia dál otálel. Pustil se a… Už se zdálo, žeje rozhodnuto, že vykročí a půjde, alezase se stáhl zpět. Zavřel oči a strnul,jako by nabíral sílu odněkud z nitra, zaťalzuby, ale hned se uvolnil. Vynořili seprvní chodci. „Začínáte?“ usmál se namuže kolemjdoucí. „Začínám,“ odpově-děl muž.

StavV noci tropili nějací dva opilci ve městě

výtržnosti, zpívali, povykovali, nadávali,rozbíjeli okna, pouliční osvětlení, převra-celi popelnice, probudili skoro celé měs-to a nakonec se pohádali a porvali. Kdyžje zadržela stráž, ukázalo se, že oba jsoupříslušníky váženého stavu soudcov-ského. Panovník uvažoval, jak je vytre-stat. „Jsou to soudci, ať se navzájemsoudí, ať se potrestají sami,“ usoudil na-

konec. „Až bude věc vyřízena,“ přikázalpoté úředníkům, „doručíte mi podrobnouzprávu o průběhu soudního řízení.“ Za-nedlouho proběhly soudy a věc dopadlatak, jak znalci předpokládali. Šlo obezvýznamný přestupek, soudci senavzájem osvobodili a strážníci byliodsouzeni k pokutě za rušení nočníhoklidu. „Příslušníci váženého stavu soud-covského a tropí si ze soudního řízeníšprýmy?“ rozčilil se panovník, když sedozvěděl, jak věc dopadla. Rozsudkyzrušil pro stavovskou podlost a oběmasoudcům přikázal věc znovu projednat.„Sám dohlédnu na to,“ řekl oběma soud-cům, „abyste byli během soudního řízenív takovém stavu, v jakém jste byli té noci,kdy jste tak řádili.“

Kočka domácí „Nemohu usnout, nemohu spát,“

stěžoval si mistr Výzva šamanovi. „Jak toprobíhá?“ ptal se ho šaman na příznaky.„Večer si lehnu, ležím, oči zavřené a spá-nek nepřichází.“ „Zdá se, že nevěnujetedost pozornosti svému bdění,“ řekl ša-man, „spánek si každý nosíme s sebou,ať už spíme nebo bdíme. V noci máte očizavřené a bdíte, ve dne máte oči otevře-né a nejspíš spíte. Umět spát znamenáumět vyjít jak se svým spánkem, tak sesvým bděním, totiž se svým seděním,stáním, chozením, mluvením, viděními jakoukoli další činností, to však málo-kdo umí. Málokdo si uvědomuje, že zrov-na jde, málokdo si uvědomuje, kam jde,kudy jde, proč jde, jak jde, málokdo siuvědomuje, co se kolem něj děje, kdyžjde a totéž platí o sedění, stání, mluvení.Spánek je ve vás, a probouzí-li se večerve vašem nitru, dá vám vědět, právě tak,jako když ráno usíná, odchází a vy seprobouzíte. Jako když se jednoho krás-ného letního rána rozhodnete vydat na

cestu,“ pokračoval šaman. „Časně ránovyjdete a za chvíli míjíte poslední dům vevsi a posléze ještě jeden na samotě, kuscesty dál. Zamyslel jste se. Minul jste do-mek a najednou slyšíte tiché zamňou-kání. Rozhlížíte se a vidíte, že jste právěbez povšimnutí minul kočku vyhřívající sev ranním sluníčku na kraji cesty. Neřekljste kočce dobrejtro, letmý pohled, po-usmání, malá pozornost. A kočka? Na-pomenula vás! Nevidíš? Nevšímáš si?Nestydíš se? Tomu říkáš bdění? Očiotevřené, jdeš a nevidíš? A stejné je toi s vaším spánkem. Spánek je vašekočka domácí, v noci se probouzí a chcesi hrát. Nevšímáš-li si svého bdění, bu-deš hluchý k zamňoukání. A bez spánkunejsi nikdy s to uvolnit své sny a dát jimvolnost, tvé sny bloudí bez cíle tvýmnitrem, pustoší tvé srdce, prosakují na-venek a škodí. Spřátelit se se svým bdě-ním znamená spřátelit se i se svým spán-kem,“ napomenul mistra šaman.

Vod hu nás „Na co tu čekáte?“ ptal se mistr básní-

ka. Básník neodpověděl. „Tedy, na comyslíte?“ Básník neodpověděl. „Báseň?“zkoušel mistr básníka, ale ani teď básníkneodpověděl. „Básník?“ zkoušel dálmistr, ale básníkem to nehnulo. „Básně-ní?“ Básník mlčel. „Tedy co?!“ zakřičelmistr. „Co tedy? Co! Co! Co! Když nebáseň, ani básník, ani básnění? Tedy co!Co?!“ Básník zase nic. „To jsem si o vásnemyslel!“ zakřičel mistr a praštil básníkavší silou holí. Trochu to zazvonilo. „Tomuříkáte umění?“ napřahoval mistr hůl k dal-šímu úderu. Než stačil zasadit další úder,přiskočila stráž a zadržela ho; prý za ha-nobení státníka. „Básník nebo státník?“zeptal se nejmladší žák, když příběhskončil. „Oč tu kráčí?“ „Básník státník,“řekl mistr a dodal: „I básník může být

státníkem, je-li k tomu patřičně vybaven,dobře ustrojen, důmyslně sestaven,vhodně vzdělán, jistým způsobem vycho-ván, řádně vycvičen. Básník a státník, tose nevylučuje. Takový básník státník,“pokračoval mistr, „by měl mít hrůznoukůži, měl by mít chlupy k moci, nehtyjako krechty, vlasy jen jako by, nebo jakomožná, nebo jako asi, svaly jak kravály,šlachy jako praky, morek a kloubní mazjako kolomaz, mozek jako vozejk, srdcejako slovo do pranice, plíce jako klekáni-ce, ledviny a játra jako seskok z třicátéhopatra, žaludek jako starověk, střeva jakotvrdý chleba a další a další nejnovější mí-ry, váhy, usnesení, podivuhodné zvlášt-nosti, lidové zvyky a vylomeniny jak vnitř-ní, tak vnější. Básník státník popisovanýv našem poučném příběhu je pro jistotucelý zhotoven z nějakého nažloutléhobarevného kovu.“

BudižDva mistři seděli na břehu jezera, nohy

ponořené ve vodě. „Říká se pravda,pravda… Co se tím míní?“ zamyslil seprvní. „To, že sedíme a máme nohy vevodě,“ odpověděl druhý mistr, „to jepravda.“ „To je pravda?“ divil se prvnímistr. „Nejen to,“ řekl druhý mistr, „prav-da je také to, že jezero nás nechávásedět na svém břehu a mít nohy ve svévodě. Pravda je také to, že u jezera se-díme rádi a rádi si namáčíme nohy vevodě.“ Pokračoval: „Kdybychom si dali tupráci, hledali, pátrali, slídili, tázali sea odpovídali, možná bychom někdyněkde našli nějakou jinou pravdu…“„Ne,“ přerušil ho první mistr, „nedělejmeto. Raději se spokojme s tou pravdou,kterou tu teď máme. Spokojme se s toupravdou, kterou máme po ruce, takovápravda stačí. Omezme se. Nebudemedál pátrat, kdoví, na co bychom přišli

8

a co bychom našli.“ „Nejlepší je,“ dodaldruhý mistr, „že každý den je ta pravdatak trochu jiná.“ „Čím se to řídí?“ zeptalse první mistr. „Řídí se to námi a zároveňtím, co je kolem nás, tedy v našem pří-padě námi a tím jezerem.“ „Má pravdadomov?“ ptal se první mistr. „Jestliženejsme doma my, je i ta pravda bezdo-movec,“ odvětil druhý mistr. „Najdou setací,“ řekl nejstarší žák, když příběhskončil, „kteří budou tvrdit, že poučeníby v příbězích nemělo být? Najdou setací, kteří budou příběhy obsahujícípoučení hanět a napadat?“ „Najdou setací, najdou, najdou,“ přitakal mistr.Vždycky se najdou tací, kteří nikdy ne-pochopí rozdíl mezi poučením a poučo-váním. To jejich hloupé poučování budižpro nás poučením.

Překvapení „Co asi tak dnes může jednoho pře-

kvapit,“ zamyslil se nejmladší žák. „Vedvacátém století,“ chopil se slova mistrPrůžer, „obyčejný, prostý člověk bývápřekvapován velmi často. Rád by si užívalštěstí, zdraví, pohody, v klidu se věnovalsvému domečku, rodině, ale to mu ne-bývá dopřáno. Jsou tací, kdo si na nějznova a znova vyskakují a otvírají hubu.Takový obyčejný, prostý člověk pracuje,odpočívá, pracuje, odpočívá, pracuje,odpočívá… a náhle na něj odněkudvybafne: Vpřed! Do práce! Do boje! Čestpráci! Buď připraven! Lovu zdar! K poctězbraň! Na bodák! Na věčné časy! Nou-zový východ! Pal! Hurá! Hrr na ně! Míruzdar! Pozor! Koupit! Nekoupit! Vodpal!Pohov! Platit! Pochodem v chod! Zpívat!Čelem vzad! Ano! Ne! Otevřít! Zavřít!

Zapnuto! Vypnuto! a další a další podob-né pokyny, povely, rozkazy, příkazy, zá-kazy, pobídky, doporučení, nabídky.Obyčejný, prostý člověk bývá takovýmináhlými vybafnutími překvapován takčasto,“ pokračoval mistr, „až si někdyříká: Už abych natáh bačkory, aby bylovšemu tomu překvapování konec. Takyse stává, že těch překvapení je tolik a takčasto se opakují, že obyčejný, prostýčlověk z těch pokynů, povelů, rozkazů,příkazů, zákazů, pobídek, doporučenízblbne; pokyny, povely, rozkazy, příkazy,zákazy, pobídky, doporučení pak už aninevnímá, jen tupě naslouchá, poslou-chá, plní, pochoduje, salutuje. Lépe jena tom člověk vzdělaný, člověk majetný,vládce, vůdce…, tedy člověk vlivný, člo-věk podílející se na moci. Ten bývá pře-kvapen jen jednou za život, a to kdyžzjistí, že je taky smrtelný. Jak obyčejní,prostí lidé, tak i lidé vlivní však bývajínepříjemně zaskočeni a překvapeni ještějednou, a to když za smrti zjistí, že jsoudál něčím vlečeni, že jsou pořád v bytí.“„Mohou být i překvapení příjemná?“ ze-ptal se nejstarší žák. „Mohou,“ řekl mistr,„a jsou taková překvapení. Překvapenbývá ten, kdo hledá a náhle se setká sesměrem, cestou, školou, žáky a mistry,kteří mu naznačí, jak se zbavit překva-pení, a seznámí jej s příběhy putujícímispolu s námi po Dně.“ „Mohly by nástřeba překvapit příběhy putující spolus námi po Dně?“ zeptal se kdosi. „I to byse mohlo stát a také se to často stává,“řekl mistr. „Příběhy putující po Dněněkdy překvapí nějakou proměnou a tose stává tenkrát, naleznou-li prospěšněj-ší směr a schůdnější cestu.“

9

10

Václav Gruber

www.kultura.euFronta se posunovala velice pomalu.

Plíha chvílemi přešlapoval na místě, chví-lemi si dýchal do dlaní. Na Nový rok za-čalo mrznout a teď to vypadá, že se ještěochladilo. Jestli tohle má být to globálníoteplení... Fuj to je zima. Fronta se zaseo trochu posunula. Kdyby věděl, jak tubude mrznout, aby dostal jeden lístek dokina, asi by se na biograf vykašlal.

Konečně. Plíha se sklonil k okénku.„Někam doprostřed, prosím.“

„A máte recept?“„Recept?“„Ano, volné lístky už nejsou. Jen na

předpis. Jestli nemáte recept, tak, pro-sím, nezdržujte.“

Plíha zaváhal a pak udělal několik po-malých kroků stranou. Nějak podvědo-mě nechtěl připustit, že mrzl hodinu předkinem úplně zbytečně. Zastavil sea ohlédl se k pokladně.

„No jo, taky jsem to zkusila bez recep-tu,“ vedle Plíhy se zastavila starší panív kožichu. „Dalo se to čekat. V novináchpsali, že od prvního ledna budou v ki-nech skoro všechny lístky na předpis.A v divadlech úplně všechny,“ dodala.„Vy jste to nečetl?“

„Nečtu noviny.“„Proč?“„Nemám na to čas. Čtu knížky.“„Ty jsou ale přece taky skoro všechny

na předpis,“ namítla paní.„Mám doma velkou knihovnu. Po dě-

dovi.“„To radši moc nevykřikujte, ať na vás

nepošlou SUKL.“„SUKL?“ tázavě opakoval Plíha. Asi by

si občas ty noviny opravdu měl přečíst.„Státní úřad pro kontrolu literatury.

Jestli máte knížky po dědečkovi, některéuž určitě budou exspirované.“

„Hm,“ pokýval Plíha hlavou. Taky užněco zaslechl o lidech, kteří se přiotráviliknihami s prošlou dobou použitelnosti.

„No co, zkusíme to zítra, ne? Na tohlenám na obvodě předpis napíšou...“ kývlahlavou směrem k pokladně.

„Hm,“ přisvědčil Plíha neurčitě.Paní v kožichu se zarazila. „Jste přece

pojištěný, ne?“ Dívala se dost přísně.„Jistě,“ odpověděl Plíha. Samozřejmě

platil povinné kulturní pojištění. Takyzdravotní, nemocenské, důchodové,úrazové, volební...

„Na kterém obvodě jste registrovaný?“pokračovala starší paní.

„Na osmnáctce,“ odpověděl Plíhazcela podle pravdy. To si pamatoval, pro-tože osmnáctka je takové pamatovatelnéčíslo.

„Hm, tak na obvodě se nepotkáme,“prohodila paní.

I přes ten kožich si byl Plíha jistý, že jerád, že paní nepatří na osmnáctý obvod.Takže zítra vyrazí za obvodní doktorkou.

Obvodní kulturní středisko sídlilo v bý-valé školce na rozhraní sídliště ze šede-sátých let minulého století a vilové čtvrti.U vchodu mosazná tabulka. PhDr. Jaro-slava Mašková, obvodní kulturoložka.A ordinační hodiny. Čekárna byla skoroprázdná, a tak se posadil. Ne na dlouho.

„A, pan Plíha, dobrý den.“Plíha nepříliš srdečně pozdravil mla-

distvě vyhlížející doktorku. Položil na stůlkartičku všeobecného kulturního pojiště-ní. No jo, doktoři, ke všemu se dostanouprvní, není divu, že pak vypadají takhledobře.

11

„Co vám je?“ „Ale,“ zavrčel Plíha. „Už mi to leze na

mozek.“„Na mozek? Tak se na to podíváme.“Plíha se posadil na židli a paní dok-

torka si zasunula do uší olivky fonendo-skopu. Chromovaný zvonec s membrá-nou položila Plíhovi na čelo. „Oprav-du,“ pronesla po chvilce vážným hla-sem, „leze. No, ještě si poslechnusrdce, svlékněte si košili...“ Pak chvíliposlouchala na hrudníku. „Sestři, dejtemu kulturoměr.“

Kulturní sestra Bláhová, která zatím ne-řekla ani slovo, se otočila od počítače.Přísně vypadající dáma středního věkuv nažehlené bílé uniformě, s čepcem na-sazeným na vrcholu temene naprostosouměrně. Blůzu pod krkem sepnutouodznakem se symbolem otevřené knihy,který nosily diplomované sestry. „Strčtesi to do hlavy,“ podala Plíhovi dlouhoutenkou tyčku se světélkující stupnicí.

„Kam do hlavy?“„Přece co nejblíž k mozku,“ řekla ses-

tra a vrazila Plíhovi tyčku do nosu.„Je vidět, že k nám moc často necho-

díte, pane Plího,“ kárala ho doktorka.„Když mi nic není... a kdyby bylo, tak

jsem to zatím vždycky nějak zvládl sám.“„Alespoň na prevenci jednou za rok

byste se měl ukázat. Jestliže přijdete, ažkdyž vám to už leze na mozek, je to sa-mozřejmě těžší.“

„Předepíšete mi něco, paní doktorko?Alespoň to kino,“ zaprosil Plíha.

„To víte, že vám něco předepíšu,“ od-pověděla doktorka Mašková uklidňujícímhlasem a vytáhla Plíhovi z nosu kalibro-vanou tyčku. Podívala se na stupnicia pokývala hlavou. „To kino vám dát mů-žeme, ale asi nebude stačit.“

Plíha sledoval, jak doktorka vyplňujerecepturní tiskopis. Tradičně, rukou. Na-

padlo ho, jestlli bude předpis napsaný veverších... Ještě podpis a razítko.

„Tak, tady to máte,“ podala vyplněnýrecept Plíhovi. „Biograf hned dnes večera to druhé pravidelně čtyřikrát denně.Během týdne to do sebe musíte dostatcelé, pak přijdete na kontrolu.“

Plíha se podíval na recept. Kino, tosouhlasí. A druhá položka – Fencl, Ivo:Smíš zůstat naživu. No nazdar, to je ales-poň tři sta stránek. „To je se mnou takzle, paní doktorko?“

„Míváme tu i horší případy,“ usmála seMašková. „Tak za týden, pane Plího.“

Plíha se zvedl ze židle. „Děkuju.“„Ještě třicet korun,“ ozvala se sestra

Bláhová, „regulační poplatek.“Plíha zamířil k budově s velkými neono-

vými písmeny SVK. Společná všeobecnákulturárna. Je největší, tady snad mají naskladě všechno a nebude muset čekat,až tlustou knihu do druhého dne objed-nají. Před výdejním pultem zase fronta.No jo, dřív fronty nebyly na nic. A lidi sitaky ničeho nevážili. Plíha se trpělivězařadil na konec. Šlo to rychle.

„Ukažte,“ mladá kulturnice v bílémplášti si posunula brýle. „Na ten film mů-žete rovnou do kina, toho Fencla vámdáme. V jaké formě ho chcete?“

„On je v různých formách?“„Jistě,“ trochu přezíravě se usmála dív-

ka. „Cédéčko, dývídýčko, empé trojka,papír, čipky...“

„Vy to máte i jako knihu?“„Jistě,“ kulturnice bleskově pohlédla

na Plíhovu legitimaci. „Ale s touhle pojiš-ťovnou jako paperback.“

„Já vím,“ přikývl Plíha, „to nevadí.Vezmu si to jako knihu.“

Plíha dočetl poslední stránku a zaklaplknihu. No, to je tedy síla. Měl jsem si nato nechat napsat neschopenku. Pak si

12

Stopy

Karel Trinkewitz

Nesnesitelná lehkost blitíNo co, co, mám snad blejt krev?

Jiří Šotola, Venuše z Mélu

Sedím v Hamburku a vzpomínám si napředstavení hry Václava Havla Protest.Viděl jsem představení v Bonnu, v ham-burském divadle TIK a několikrát v televizi.Téma – sbírání podpisů proti nespravedli-vému uvěznění člověka v Česku. Vždy zno-vu mi to připomene situaci roku 1977 v Pra-ze. Václav Havel byl jako jeden z prvníchmluvčích Charty 77 uvězněn. Ministerstvov „kachlíkárně“ a propagandistický aparátvládnoucí nomenklatury rozpoutaly protichartistům hysterickou kampaň.

Vrátil jsem se v té době do Prahy z lé-čení a byl šokován tím, co se dělo. Kde-kdo podpisoval dokument, který před-nesli v Národním divadle Jiřina Švorcováa v Divadle hudby Karel Gott. Potkávaljsem spisovatele, výtvarníky, herce –

svěřovali se mi, že podepsali Antichartu.Někteří připojili, že za nimi přišli s výzvouk podpisu estébáci. Jiným redakce sdě-lily, že bez podpisu Anticharty s niminemohou dál spolupracovat. Podepiso-val kdekdo. Kdo se styděl jít podepsat,poslal s podpisem manželku.

Plni studu mi pak říkali: „To víte, mámdvě děti, mám nezaplacenou přestavbu vil-ky, mám zažádáno o cestu do zahraničí…“

Když jsem jednoho dne šel od Weri-chů, kde mi Jana nedovolila, abych sevyptal starého pána na podrobnosti pod-pisování v Národním divadle, potkal jsemna Malostranském náměstí karikaturistuLiďáka. Krčil se jako spráskaný pesa řekl: „Kadle, asi mi nepodáš ruku. Jájsem to byl taky podepsat.“

Přešla mě chuť na kávu v Malostran-ské kavárně. Rozloučil jsem se s chudá-kem Mirkem a jel domů. Usedl jsem

ale uvědomil, že první tři měsíce kulturnípracovní neschopnosti jsou neplacené.Najednou měl pocit, že už mu to na mo-zek neleze. Současně si uvědomil, jak jerád, že odmítl nabídku agenta novéhokulturního řetězce, který ho předevčírempřesvědčoval, aby se od doktorky Maš-kové přeregistroval k nim. Vyšetření kdy-koliv, na preventivní prohlídky by ho vždypřivezli zřízenci, samozřejmě hned dopo-ručení ke specialistovi, pochopitelnětýdně alespoň jednou biograf, malíř, so-chař, něco hudby, knihy v injekcích, těchnových, pneumatických, co vůbec nebo-

lí... Sofistikovaný program pro každého,o nic by se nemusel starat, rozplánovanákaždá hodina, každá minuta... Vylouče-no, že by zažil nějaký kulturní otřes nebodokonce šok...

A s naprostou jistotou by se k němunedostala žádná knížka s prošlou doboupoužitelnosti.

Plíha potěžkal v ruce tlustý brožovanýsvazek a zálibně se rozhlédl po policíchnaplněných knihami po dědovi, po otcii těmi, které koupil v antikvariátech, kdyžještě nebylo na předpis skoro nic.

(z cyklu Plíhovy plží pohádky)

13

k psacímu stroji a napsal dopis profeso-ru Patočkovi. Vysvětlil jsem mu, že mámdvě děti a že nechci, aby si jednouo mně myslely, že jsem zbabělec. Plntrpkosti jsem v dopisu vzpomněl herců,kteří na jevišti Národního divadla v minu-losti hráli roli Jana Husa, jenž neodvolal,ale jiní dnes na stejných prknech, ne-schováni do kostýmu, podepsali haneb-ný dokument. Bylo mi na blití.

Odjel jsem na Břevnov a odevzdal svéprohlášení o podpisu Charty 77 panuprofesoru Patočkovi. Byl to smutný roz-hovor a slibovali jsme si, že až se běsněnípolicajtů zklidní, sejdeme se k hovorůmnad moderním uměním. Nikdy jsme tonerealizovali. Brzo nato byl Jan Patočkausmýkán sprostým vyslýcháním k smrti.

Mně nastaly všední dny chartisty s vý-slechy v „kachlíkárně“ a honičkami poPraze, kdy za mnou někdy chodila aždesítka fízlů. A stále se ještě mi známía přátelé omlouvali, že podepsali Anti-chartu. Ale já se přitom styděl víc nežoni, styděl jsem se za to, co se stalos těmito potomky husitů a legionářů. Jenněkdy jsem jim ve zlosti jakoby žertemříkával: „Počkejte, až vypukne svoboda!Potom za trest přispějete pořádnou su-mou na zlatý pomník Jana Palacha. Všakje už hotový návrh Olbrama Zoubka.“

Čtenáři samizdatu a čtenáři v exilu znajísituaci po Antichartě z románů LudvíkaVaculíka a Pavla Kohouta. Zatímco sig-natáři Anticharty se dál činili v kultuře,chartisté stále častěji seděli ve vězenínebo byli vyštváni do exilu. Václav Havel,Rudolf Battěk, Petr Uhl, Jirka Dienstbier,Otka Bednářová a další strávili měsícea roky ve věznicích. Mnozí, jako já, ode-šli. Potkávám je v městech západníhosvěta: Jardu Hutku, Jiřího Koláře, JanaVladislava, Vlastu Třešňáka, Jirku Grušu.

Zažil jsem slavnostní představení na

počest 10. výročí vzniku Charty 77 v Ná-rodním divadle v Oslo. A musel jsem tammyslet na divadlo v Praze, kde umělcidali národu tak smutný příklad.

Nyní však sedím v Hamburku a čtu, žese v Československu podepisuje protestproti uvěznění Václava Havla. A čtujména těch, kteří se mi kdysi svěřovali sestrachem o existenci, o rodiny.

Mnohé z nich znám dobře. Nezapíralimi v přátelských rozhovorech, že jsousrabi. Byli i takoví, kteří mi vyčítali, žejsem provokatér, že chartisté všechnojen zhoršili, že praví hrdinové jsou ti, kdose přemohli, kdo vzdorovali impulzuk blití a zachovali tak národu uměleckoukontinuitu, útěchu z umění, z kultury. Tožtedy už víc než dvacet let orají dál „nanároda roli dědičné“ pod vedením JiřinyŠvorcové, Karla Gotta a všech těch po-lotalentů a kýčařů socialistické kulturystagnujícího husákismu.

A hle, nyní jich stovky podpisují prohlá-šení, před nímž jindy ve strachu uhýbali.Co se stalo? Mám jediné vysvětlení. Si-tuace režimu už je taková, že se ani nej-větší srabi nemusejí bát. Rozvažují si to-tiž, co je nebezpečnější: poslední zá-chvěvy násilí dokonávajícího režimu ne-bo nebezpečí, že po osvobození tu bu-dou stát jako naprostí zbabělci.

Když už protestuje i náměstek ministrakultury NDR, když na Havlovu premiéru veVaršavě přijde premiér Rakowski, když seHavlovy hry připravují i v Moskvě – to sei český intelektuál odhodlá k podpisu. Jacíto noví Kozinové, jací Jánošíci nám povstali!

Já z těch podpisů nemohu vykřesat anijiskřičku radosti. Paměť mi to nedovolu-je. Zmocňuje se mne spíš nesnesitelnálehkost blití. No co, co? Venuše z Mélunemá ruce, vzpomínáte? Ta by žádnýprotest nemohla podepsat.

Hamburk, 30. března 1989

14Antibukolika

Stanislav Bukovský

Ty ismy!KreacionismusBůh stvořil člověka, Adama a Evu,

a usoudil, že jeden lidský pár bude v rájistačit; měli tam ti dva na věky věkův v bla-ženosti spolu žít. Pod podmínkou, že bu-dou svého Stvořitele poslušni, přitom odnich nic moc nechtěl, jen takovou malič-kost, že z jedné jabloně nebudou jístžádná jablka. Tak málo od nich žádal,a i to jim bylo zatěžko. Místo aby po-slechli svého Stvořitele a dobrodince,poslechli raději hada, a ačkoliv měli vše-ho dost, okusili zakázaného ovoce a tímse znelíbili svému Pánu. Za trest byliz ráje vypovězeni, bylo jim umožněno serozmnožovat a oni sami i jejich potomcinamísto života v ráji dostali za úkol v potutváře své v slzavém údolí dobývati chlébvezdejší – a zároveň ztratili nesmrtelnost;jejich údělem se stalo stárnout a umírat.

Čili lidstvo se až na své dva prarodičeobjevilo na světě nedopatřením. A počí-naje Kainem lidé hřešili a hřeší neustále.Žádná výstraha, žádný trest, žádná So-doma, Gomora ani potopa je nepolepší.Lžou, kradou, vraždí a množí se a množí.Přitom apoštol Pavel je nabádal: když tonemůžete vydržet, tak se ožeňte (roz-hodně nechtěl vidět nějaké mimomanžel-ské milkování), ale lepší bude, když sebudete řídit mým příkladem a tělesné lás-ce se nebudete oddávat vůbec. Kdyby-chom následovali jeho příkladu, běhemjedné generace by byl problém hříšnéholidstva vyřešen. Veškeré domlouvání jeale jako házení hrachu na zeď.

Tak se ten svět Pánu Bohu poved, bý-valo by to nemělo chybu, jen kdyby bylbýval nestvořil neposlušného a nepolep-šitelného člověka!

EvolucionismusCharles Darwin tvrdí, že přežívá života-

schopnější jedinec i druh a to že je pod-statou evoluce. Tak proč se potom vyví-její z velice životaschopných druhů orga-nismy stále složitější, a tudíž zranitelnějšía neživotaschopnější? Co je přece živo-taschopnější než bakterie; povedl sei šváb, dost dobrý je také žralok nebokrokodýl. Ale proč se vyvinula taková ne-smyslná monstra, jako byli dinosauři, čichoulostivé a zranitelné pandy velké, a touž nemluvím o člověku.

A když už tedy jednou něco na světěje, má se to mít k světu, a když to k světuje, tak to má své geny předat potomkům.Ale výběrem partnera k rozmnožení mákaždý tvor zcela paradoxně za úkol svégeny zdecimovat, přirozeností je přitaho-ván jedinci co nejvíce geneticky odlišný-mi. Příbuzenská plemenitba by sice po-sloužila k uchování vlastních genů v příš-tích generacích, ale zase, jak známo, ve-de k degeneraci. Čili vývoj směřuje k ne-životaschopnosti a plození místo k pře-dávání našich kvalit příštím generacímvlastně k jejich postupnému vytěsňování.Vnoučata mají po nás už jen 25 % genůa potomci v osmé generaci ani ne celé1 %.

A tak k čemu to vede, jak končí evo-luce? Dinosauři vymřeli. Člověk se sicehezky rozmnožil, až celou planetu po-malu vybydlil, ale především tam, kde semu daří nejlíp, ztrácí plodnost a začínávymírat. Že by tedy evoluce upřednost-ňovala vývoj nejen na úkor životaschop-nosti, ale i za cenu sebedestrukce? Je-li tomu tak, pak ani Přírodě se svět úplněnepoved.

15S kopce pod Antidivadlem

David Charvát

Po sezóněI když to možná na první pohled nevy-

padá, pravdou je, že všichni členové Anti-divadla jsou milovníky staré dobré řeckéfilosofie a vyznávají kalokagáthiu – har-monii tělesné krásy a ctnostného ducha.

Každé naše představení je svým způ-sobem sportovní výkon plný parádníchekvilibristických a artistických kousků.Abychom se udržovali ve formě, jedenkaždý z nás provozuje nějaký sport naplný úvazek.

Zdeněk Němeček se dlouhá léta věnu-je tzv. popelnicovému potápění. Trénujeza hluboké noci či časného rána, obvyk-le tehdy, když není co do huby.

Mně s Janem Sojkou se pro změnuhodí návyky z futsalu: jakmile totiž Bra-bec nebo Němeček neumí repliku, umí-me je oba dobře nakopnout.

A propos Brabec: v poslední době po-hybové aktivity zanedbává a má pro todost zvláštní odůvodnění, jednoho dnemi řekl toto: „Když jsem se podíval dozrcadla, bylo mi jasné, že mé tělo do to-hoto světa nepatří a žádný sport s nímnechce mít nic společného.“ Jde tos ním zkrátka z kopce.

Ne náhodou si každý z nás zvolil (mimouměleckého pseudonymu) i pseudonymsportovní, který nejlépe odpovídá jehofyzickým a psychickým parametrům. Ně-meček je znám pod přízviskem Brukevřepka olejka, Brabec se honosí vzletnýmŠťovíkem krmným a Sojka je od pohleduLaskavec.

Bylo by nošením sov do Atén připomí-nat, že Antidivadlo svou tvorbou navazu-je a rozvíjí vrcholné momenty řecké dra-matiky. Antika vůbec je oblíbeným námě-tem zjitřených diskusí.

Je všeobecně známo, že Brabec se ne-chává unášet proudem platónského idea-lismu, zatímco jeho kolega Zdeněk Něme-ček stojí nohama pevně na zemi – je ne-smiřitelný aristotelovec. Z tohoto důvoduse již několikrát před vystoupením strhlataková slovní přestřelka a padala tak ostráslova, že oba protagonisté – poté co vyšlina pódium – spolu po celou dobu před-stavení nepromluvili a diváci si tak muselichtě nechtě vychutnat nenávistnou panto-mimu, i když na plakátech byla inzerovánanefalšovaná oddechová konverzačka.

Na jejich poslední hádku si dobře vzpo-mínám: Brabec si v ní svými platfusy naNěmečka pořádně vyšlápl známým eristic-kým sofismatem: „Co jsi neztratil, to máš.Neztratil jsi parohy; máš tedy parohy,“ cožNěmečka rozlítilo natolik, že začal odpoví-dat na otázky, které mu nikdo nepoložil.Zcela bezmyšlenkovitě a jako smyslu zba-vený začal na Brabce hitlerizovat, že ko-roptev se oplodní dechem člověka a myšipouhým lízáním soli se stávají březími.

Janu Sojkovi jsou tyto dětinské sofis-tické spory – slušně řečeno – u prdele,hlavně že máme z čeho zaplatit příspěv-ky na příští rok. Sojka je vůbec zvláštnípatron. Řídí se heslem, že i nedodrženésliby jsou sliby. Jeho problém je prostěten, že i když v ruce drží pevně a od-hodlaně motyku, hlíny se nakonec nikdynedotkne, jestli mi rozumíte.

„Ještěže už je po sezóně!“ ulevili sikolegové Sojka a Němeček po naší dub-nové derniéře pásma skečů Noc s plno-vousem a mocně si lokli piva.

Nejmladší člen divadla David Brabec sivypláchl savem a vypěnil: „Vy máte posezóně!“

16Přesahy

Ivan Martinovský

Poměr naprosto důvěrný a přátelský (6)Z dopisů nakladatele Josefa Richarda Vilímkaspisovateli Karlu Klostermannovi35. Vnučce knížky, dědovi tabák

Zároveň Vám sděluji, že knihy, kterénaznačila milostivá paní,1) nebylo možnovšecky poslati, jak snad administrace tooznámila, ježto přes polovinu jich nebylona skladě – úplně jsou rozebrány. – Le-tos jsem ohromně poškozen, ježto anitiskárna ani knihaři nebyli schopni mizboží dodávati, a tak nemáme takřka coprodávati. Kdybych tedy za to, co naskladě není, mohl posloužiti něčím jiným,byl bych nesmírně šťasten a prosím,byste mi v tom směru naznačili svá přání.Zařídím pak vše obratem, aby zásilkadošla ještě do Štědrého dne. Z knih,které jsou na skladě a hodily by se promladé dívky,2) dnes zasílám tři a přiklá-dám je k zásilce tabáku.

J. R. Vilímek K. Klostermannovi 18. prosince 1917

1) Betty Klostermannová.2) Knihy byly určeny pro Hanu Císařo-

vou, později provdanou Korberovou(1908-1995), vnučku manželů Kloster-mannových.

36. Již jste se vzpamatoval z oslav?Zdalipak Jste se již vzpamatoval

z oněch „štrapácí“, spojených s Vašímjubileem?1) Myslím, že Jste asi rád, že tomáte za sebou, ale přece jen musilo Vásto ohromně těšiti, když Jste viděl, jakkdekdo nesl Vám opravdovou a srdeč-

nou lásku vstříc. I kdyby člověk byl sebevíce povznesen nad lidské chvalořečia poklony, přece jen když vidí, jak vše jespontánní a tryská ze srdce, nemůže seubrániti hlubokému pohnutí. NemohuVám ani říci, drahý příteli, jak mne tomrzelo, že jsem se nemohl sám toho vše-ho účastniti. Měl jsem smluveno s p. Se-kaninou,2) že pojedeme spolu, a těšiljsem se na to velice, ač sám nejsem pří-telem oslav, – ale tak rád byl bych vidělVás, tak rád byl bych stiskl Vám rukua stal se svědkem všech těch zaslouži-lých holdů Vaší osobě. Ale zrádná nemocmne sklátila, jak snad p. Sekanina Vámpodrobně vyprávěl.3) V době, kdy bylojubileum, byl jsem na tom nejhůře, kašlaljsem jako starý souchotinář a každéhodne jsem prodělával až 40° horečku.4)

V duchu však jsem byl stále u Vás, drahýpříteli, zejména pak onoho večera, kdybyla oslava. Doufám, že přesto, že jsemnepřijel, Jste přesvědčena, (!) že oprav-dově, upřímně a z milujícího srdce přejiVám hodně svěžesti až do samého kon-ce Vašeho života.

J. R. Vilímek K. Klostermannovi 11. března 1918

1) Sedmdesátiny Karla Klostermanna,které připadly na 15. únor 1918.

2) František Sekanina (1875-1958),středoškolský profesor a externí literárníredaktor Vilímkova nakladatelství.

3) Z toho plyne, že Sekanina se oslavspisovatelových narozenin osobně účast-nil, jistě v zastoupení svého šéfa.

4) Další doklad, že Vilímkův zdravotnístav nebyl nejlepší. Trpěl, jak už zmíně-no, častými chřipkami (po jedné z nichdostal srdeční vadu), záněty průdušeka také velkými neurózami z přepracová-ní. Rehabilitoval v Poděbradech, v Ma-riánských Lázních, v Krkonoších, poválce i na Jadranu v Crikvenici u Rjeky,ve Středozemí na Sicilii a též v KarlovýchVarech.

37. Ach, kde pro Vás sehnat tabáček?Klostermann kouřil od svých 17 let.

Nedostatek kuřiva ho silně dráždil a Vi-límka téměř vydíral. Nakladatel sháněl,kde se dalo, i v jiných zemích monar-chie, ale roku 1918 už byl na hranicíchsvých možností:

Ani nevíte, drahý příteli, jak často naVás vzpomínám a jak samosebou se ro-zumí, zase bych Vás rád potěšilnějakým kuřivem. Myslím na to stálea zasazuji páku při každé sebemenšípříležitosti. Ale kdož tomu rozumí, cov tom vězí, – nouze a bída o kuřivo jezde (a jistě i u Vás) čím dále tím horší;já sám nemám někdy třeba celý měsícco kouřit a je vzácným zjevem, když semi podaří někde urvati si několik cigár.Vžívám se do Vaší nálady, jak je asiVám bez Vašeho zamilovaného ta-báčku, a způsobí mi to opravdovouradost, až jednou zase moje námahaněco pro Vás sehnati mi neselže a jáVás budu moci něčím překvapiti.Vždycky mne to šeredně zklamalo, –ale teď mám políčeno až do Bosny,kamž jsem tyto dny psal a čekám odpo-věď.

J. R. Vilímek K. Klostermannovi 4. dubna 1918

38. Složité poměry v novém státě.Obavy z bolševismu

Jistě Jste také šťasten, že Jste se do-čkal toho velikého obratu a že ty „ra-kouské“ poměry, na něž Jste tolik vždyhuboval, jsou již za námi. Arciť ještě našepoměry v Československé republice ne-jsou jistě záviděníhodné, – je to dobavelkého přerodu a nelze tedy ani očeká-vati, aby obratem ruky bylo vše co nej-lepší. Žel Bohu, že páni socialisté uchvá-tili skoro celou moc a ženou to takovýmsměrem, který by snadno mohl zvrhnoutise v bolševismus, což arciť nebylo by kucti naší mladé republiky.

J. R. Vilímek K. Klostermannovi 12. prosince 1918

39. Únava z cizinců v PrazeNám se daří zdánlivě tuze dobře, ale

ve skutečnosti špatně – aspoň podlemého vkusu špatně. Špatně proto, žev Praze je taková spousta cizinců,Angličanů, Francouzů, Američanů, ženemine skoro jediného dne, aby nebylpořádán nějaký večer, koncert, zába-va, a člověk musí se všeho zúčastnitia nemá trochu klidu, aby si mohl něcopřečísti, studovati, – ba nemá ani po-kdy, aby pořádně se vyspal. A jakmilechci trochu „zabrzditi“, ozývají se zevšech stran výtky, že je prý nezbytněnutno vůči cizincům přinést oběti atd.atd. – a mne to již, věřte mi, drahý pří-teli, začíná přemáhati a možná, že sevystěhuji také někam do Štěkné a buduchytat ryby a nechám cizince cizinci.Bezpochyby ke konci tohoto měsícepodniknu svůj obvyklý malý výlet doKrkonoš, abych nalokal se čerstvéhohorského vzduchu a odpočinul si v na-prostém klidu božské přírody.

J. R. Vilímek K. Klostermannovi 16. ledna 1919

17

Pravda, do provinčního města ra-kousko-uherské monarchie nejezdilozdaleka tolik lidí jako do metropolenového státu. Mělo to však i nepopiratel-né výhody.

40. Tvrdá kritika vlády a DohodyBude-li naše sl[avná] vláda projevovati

stále tak slabou ruku jako doposuda sl[avná] Ententa1) tak nedostatečně sestarati o výživu našeho lidu, který defacto hladoví, je dost možná, že plamenbolševismu, který řádí dnes na severui na jihu od našeho státu,2) přeskočí i nanaše stavení a že bude pak pozdě chtítinapravovati chyby slabosti, které se nynípáší. […] Je sice pravdou, že v tak ma-lém státě a po tak náhlém, nepřiprave-ném převratě, nemůže vše rázem „chodi-ti“ tak, jak by mělo, zejména v době, kdymáme co dělat s nepřítelem nejenzevnějším, ale i vnitřním, – ale přecejenom pokud jako praktický člověk mohuposouditi, mohlo by býti leccos lepší,kdyby na svém místě byli kormidelníciznalí svých oborů a znalí úskalí ve vo-dách, kudy plují. Ale takto dostali se nanejvyšší příčky prostě lidé, patřící k určitéstraně, kteří měli největší dar výmluvnos-ti, – což samozřejmě při faktické prácinepostačuje. Myslím, že jednou z veli-kých chyb, která se stala, byla ta, žeučinili ministrem zásobování zubníholékaře,3) který snad dobře rozuměl na-sazování plomb a zhotovování korunek,ale neměl tušení o ohromné zodpověd-nosti úřadu, v němž dnes rozhoduje.A přece jen záleží na dostatečné výživěnašeho lidu všecko. Jakmile bude do-statek co jíst, je bolševismus nemožnýa veškerá ostatní práce a podnikání,půjde každému vesele od ruky.

J. R. Vilímek K. Klostermannovi 29. března 1919

1) Česky Dohoda, blok mocností (hlavněFrancie, Velká Británie, Itálie a USA), kterébojovaly v 1. světové válce proti tzv. cen-trálním mocnostem (Německo, Rakousko-Uhersko a Turecko) a zvítězily nad nimi.

2) Narážka na pokusy o převrat po vzoruŘíjnové revoluce v Rusku, k nimž došlov listopadu 1918 v Německu a v březnu1919 v Maďarsku (tzv. republiky rad).

3) MUDr. Bohuslav Vrbenský (1882-1944), politik a novinář, 1918-1919 mi-nistr výživy lidu, 1920 ministr veřejnýchprací, zprvu národní socialista, pak anar-chista, od roku 1925 v KSČ. Povolánímzubní lékař.

Jednou z příčin rozhořčené kritiky bylyobavy, nikoli úplně bezdůvodné, že ra-dikální levicové živly se mu pokusí vy-vlastnit jeho vilu na Závisti u Zbraslavia že vnitřně rozpolcená koaliční vládaKarla Kramáře tomu nezabrání. Správnýje poukaz na špatné zásobování jakopodhoubí bolševismu, přeceněna jemožnost dohodových mocností pomocinovým státům. Až na USA byly také vy-čerpány válkou. Nebezpečí bolševismupodceňovaly, pokládajíce ho za pře-chodnou záležitost, kterou zvládnouvojensky. Když roku 1922 zjistily svůjomyl, bylo již pozdě. Spojené státy seuzavřely do isolacionismu, Itálie tonulav náručí fašismu a bolševické Rusko sezjevně či tajně paktovalo s Německem.

Je zajímavé, že Vilímek, natožpak Klos-termann, později nepostřehl nebo, pokudvím, ani nekomentoval rozhodující úlohuprezidenta Masaryka při pokusu o bolše-vický převrat v ČSR v prosinci 1920.

41. Štěkeň je krásná, ale pro zdravíjeďte na jih

S radostí sáhl jsem po Vašem milémdopise, – ale přiznám, že jsem jím byl

18

19

velice zarmoucen, neboť Vaše zpráva,že se Vám se zdravím tak špatně daří,nemohla než bolestně doteknouti (!) semého srdce. Vždyť tak upřímně, taksrdečně cítím s Vámi!

Věřím Vám, že těšíte se, až budetemoci více venku na vzduchu prodlévatia choditi ke své vodě a rybičkám. Vím,že Štěkeň je krásná, – ale přece jenmyslím, že Vy potřeboval byste něcojiného. Kdybyste snesl dalekou cestu,radil bych Vám co nejvřeleji, byste zajelsi na Jih, do Dubrovníku anebo doCrikvenice pod Rjekou, kdež byl jsemloňského roku a kde velice jsem si libo-val. Tam jsem nalezl krásné bydlo, dalbych Vám dobrou adresu, kde byste bylspokojen se stravou i s bytem. Pro prů-duškový katar, na nějž si stěžujete, půso-bilo by jižní podnebí báječně blaho-dárně. Vždyť je povinností každého člo-věka, aby do poslední chvíle se snažilnenechati přírodu na sobě hlodati a če-kati, až jak to dopadne – to by bylachyba. A přece z Vašeho dopisu vyciťujitakovou malomyslnost a právě ta mnevelice mrzí, a proto bych Vás rád vytrhlz nynější stísněnosti a vlil Vám chuť a dů-věru v dlouhý další život při náležitésvěžesti. Kdybyste mohl se k té jízděodhodlati a zůstati tam 3-4 měsíce,ohromně byste se zotavil. Radím Vámz vlastní zkušenosti: udělejte to a já Vám,abyste si na cestu dodal více „kuráže“,přispěji na cestovní aj. výlohy zvláštnímhonorářem 1000 Kor[un], (jenž ovšemnikde v obchod[ních] knihách nebudeVám připsán k tíži). Rozhodnete-li se

k cestě, ihned tam dopíši na adresu, kdemy jsme se stravovali loni, a vyptám se,jak je to letos s aprovizací, zda by sedostalo všecko jako my loni to měli atd.[…] Všecko ze srdce rád pro Vás, drahýpříteli, učiním, jen nevěste smutně hla-vu – nad tím byl bych všecek zarmou-cen.

J. R. Vilímek K. Klostermannovi 17. dubna 1919

V další části dopisu Vilímek líčí, jakohromný vliv měl na něj jeho loňský pobytna jihu; byl také celý zmalátnělý a trpělnásledky průduškového kataru – a párneděl tam ho postavilo opět na nohy.Přesvědčoval spisovatele, jaké „novémyšlenky plnily by Vaši hlavu, nové námě-ty draly by se Vám do pera a Vy byste sevrátil jako znovuzrozen do své Štěkněanebo do Plzně!“

Nepomohlo to. Klostermann nebylschopen absolvovat cestu sám, ale Bettypo traumatu, jež prožila na Hvaru při po-bytu s nemocným Hanušem v roce1912-1913, nechtěla znovu o Jadranuani slyšet.

Byly tu i objektivní důvody. Italskénacionalistické bojůvky vedené bás-níkem Gabrielem d'Annunziem obsadilyRjeku a připojily ji k Itálii. Do oblasti bojůse ovšem na zotavenou nejezdí. Dále setehdy k moři do teplých krajin nejezdilov létě kvůli opalování jako dnes, ale až napodzim, kdy byla vedra mírnější. Anik tomu se však manželé Klostermannovinedokázali odhodlat.

(dokončení příště)

20Mladý Západ

Kateřina Frühbauerová

Jsi tu

Pouštní div

(aneb zpověď mladé ženy)

Cítím se jak poušť vyschláa i ten pomyslný letní vánekjako by mi naslouchal.I ta moudrá květenajako by mi přálavody doušek.Aspoň jediný.

Sic mi přejí, chvála jim,však pouštní píseň stále zní.Smutná. Já vím, jdou si jdoukočovní pěvci k pouštní oáze.Proč tak smutně pějete,ó pěvci, vzmužte se...

„Vzmuž se, mladá dívko,“ mluvši sama k sobě...

Ó, ať mi pějí.S tajnou láskou uteču jim.A za ruku, budiž, držte mne,hrst vody vám dám... nepolapená.Jen ať si pějí.

Uteču všem bílým pískem,mé nohy zžehne horký div.Ať! Uteču všem.I těm, jenž mi přejí.A nechytnou mě,ach, té sladké svobodynevezmou...

Kdyby

Kdyby vodní hladina rybníkanezpívala tak smutné písně,bylo by vše jednodušší.Po hladině zřetelněkráčí Vodní královna,rouše smáčí, kapky pouští.Slzy tečou pro tu duši.

Královna vodní,poddaní nesvobodní.

Kdyby ty stromytak smutně nešuměly,bylo by vše jednodušší.Ptáci by zpívali bez předehrya osazenstvo volalo na souhlas.Avšak člověk sám tuší,co je pro královnu jednodušší.

Královna vodní,poddaní nesvobodní.

Kdyby louka volala nahlas,bylo by vše jednodušší.Utekla by spousta dušíse svobodou na hrudi.Hrál by se nahlas Vyšehrad,dirigentem by byl střevlík,netrápil by nikoho hlad,vodu, stromy, loukuani spoustu duší.

* * *

Chci s ním žítaž na severním póludaleko odtuda společně hledatzvadlé sněženky.

A chci s ním být.Po písečné plážiběhat, zanechávat stopy,které budou navždy vrytédo tajfunů oceánů.

A chci se s nímdívat na rovníkovou oblohua hledat v níztracený čas.

Jsi tu...

Chvilka

Hvězdyna nebisvítilyHvězdyna stroměkvetlyPro radostzářilyv srdcíchhrany hladilymalovalytapetouza řekouposetoubílýmileknínysázelydo hlínymladékvětiny.

Nádražní I.

V podvědomí lidíschází pár řádkůsladké poezie.Každý, který vidínaději za levým rohem,s láskou si pak žije.

Piju sladkou čokoládua čekám na vlakv Budějovicích.

Lidé..sedí, přemýšlí, čtou, meditují.Přicházejí, odcházejí.Spíi usínají...

Brzy bude půlnoc.

Nádražní II.

Beethoven znělnádražní halou.Pán si tak pělpísničku staroua mladá dámase usmívala.Na noze stála,každého se ptala:

,,Co jste dnesprožil krásného?"

Pokaždé se setkalas nechápavým výrazem.

Beethoven zněl,s radostí odcházelstarý pán o berlích.

21

22Postludia

Všešumavský sletDostaveníčko si v publikaci Setkání na Šu-

mavě (vydalo Středisko západočeských spi-sovatelů v nakladatelství Protis) naplánovalispisovatelé západočeského a bavorského re-gionu, jak nám říká podtitul. Redakce textůse ujal plzeňský poeta Josef Hrubý – a nutnododat, že k otisknutí nevybral jenom střípkypřírodní lyriky, jak můžeme od oka hádat, aletaké texty prozaické, doplněné jednou ilus-tračně-historickou fotografií. V úvodních slo-vech Hrubý akcentuje geologická nebo geo-morfologická – Český masiv, kamenná moře,obří hrnce –, až se čtenáři zdá, že čte turistic-kého průvodce, specifika šumavské krajiny,čímž si vlastně podává pomyslnou autorskouruku s bavorským básníkem FriedrichemBrandlem, který zde ve svém strofickém dílepíše o žule jako o primárním elementu, kterýdává tvář takřečenému Böhmerwaldu („Svě-tlo a teplo/ v žule/ uprostřed tmavých/ mírnězvlněných kopců“). Povětšinou máme skuteč-ně tu čest sledovat krajinomalebnou tvorbuautorů svými dětskými či dospělými zážitky, tuv jedné, tu v druhé poloze, dotčených šumav-skou přírodou.

Pokud se nebudeme bát pozorně sledovatverbální arzenál jednotlivých literátů, neujdounaší pozornosti některé rekurentní motivy:zvon, kostel, žula, řeka, kořeny, Kloster-mann. Jistě, jsou to slova, která k Šumavěneodmyslitelně patří, ale měli bychom si cenitspíše těch motivů, které nejsou tolik samo-zřejmé, neboť právě autorská invence a obje-vitelství vůbec jsou přednosti, jež recenzentazajímají především: denotáty vyvstávajícív mysli hypotetického čtenáře jsou doménoutvůrců, kteří v této antologii vyčnívají nadostatní: Tamara Kopřivová se svými nostal-gickými akordy (nejen za veršů „Utkanécédéčko/ na kterém/ vítr přehrává/ tóny/Weberova/ Čarostřelce“ lze slyšet hudbu),Karla Erbová plná znovutvarů a přetvarů(„Budoucí básníci pod starodávnou třešní/kořeny vzhůru rozprostřeni/ učí se žvýkat šťo-vík“), až nadsmyslově posazený Josef Hrubý(„Byly u toho těhotné křišťály/ které devět

měsíců sbíraly rosu/ a také ryby které kos-micky trnuly v souhvězdí vod.“), s další nad-reálně hravou ivanologickou mikrostudií při-chází narativní entusiasta Ivo Fencl (morfolog-ická hříčka se jmény Iana a Ivana však nenípříliš funkční pointa, šumavská příroda jepouhé pozadí vyprávěného, což je v přímémrozporu se všemi ostatními texty, tudíž seFencl stává outsiderem antologie), erotickýmhumorem a vypravěčským zápalem překva-puje Ivan Vičar (a je vhodné připomenout, žejeho pohádkově laděný příběh svým ostrovti-pem překonává příspěvek notorického humo-risty Milana Čechury).

Na pohled druhý zde jsou zastoupena i díl-ka, která byla zařazena zřejmě z důvodu ne-dostatku nebo malého zájmu z řad Střediskazápadočeských spisovatelů. Lze uvěřit, že bynapříklad Eva Válková byla schopna napsatsémanticky a invenčně bohatší poezii než tu,kterou se ve sbírce prezentuje. Peter Heigl sesvou téměř dokumentární věcností pouze(re)interpretuje dobovou fotografii – estetickýúčinek veškerý žádný, jelikož ve slovní zá-sobě úředníků a všelijakých vyhlášek lze najítkrásno pouze v případě, že autor užívajícítakových prostředků je geniální. Veršíky HanyGerzanicové se vyskytují jaksi omylem, pro-tože, ruku na nejenom literárně-kritické srd-ce, jde o banality jako „vodička šplíchá“, „po-tůček tu stále šplíchá“, „v říši ticha“ nebo„větřík si hraje ve stromech“ – o rytmicképrostotě raději pomlčet. Karel Trinkewitzpravděpodobně psal svá haiku ve spěšnémvlaku a pak je pro jistotu zapomněl alespoňtrochu vyšperkovat, verše „Pavouk smotává/mouchu v síti/ Otava/ pod Rabím svítí“ jsouledabylým zábleskem vzpomínek, významováhloubka je zastíněna unyle poetickým žánro-vým obrazem.

A tak je pokus o zvýšení soudržnosti„obce“ česko-německých spisovatelů poně-kud rozpačitý, neboť u leckterých příspěvkůje znát, že jejich autoři zkrátka dostali odStřediska „úkol“ něco vytvořit pro připravo-vaný sborník, a tak možná i na poslední chvílinějaký ten textík vypotili – což se neblazepromítá i do kvality zvláště některých plodů

23

ducha zde otisknutých. Co je ale světlá strán-ka celého projektu (můžeme-li antologii taktonazvat), je jeho kulturní význam: více či méněplodná kooperace bavorských a západočes-kých autorů, což může v budoucnu znamenat(pokud už neznamená) blaho pro obě strany.Popřejme tedy česko-německým vztahům jento nejlepší!

Vojtěch Němec

Z českých rovů a hájů

Pax iiscum – Zvíkovec

Ještě se vraťme do nejsevernějšího výběž-ku Zbirožska. Zvíkovecké panství zakoupilv roce 1809 Matthias Kalina von Jäthenstein(1772-1848). Tento právník, profesor a dě-kan Právnické fakulty Karlo-Ferdinandovyuniverzity v Praze, sekretář Královské českéspolečnosti nauk (po něm tuto funkci vykoná-val František Palacký) byl především amatér-ským archeologem a průkopnickou osobnos-tí oné nové vědecké disciplíny. Autorství ně-mecky psané monografie Pohanská obětiště,hroby a starožitnosti v Čechách (1836) topotvrzuje. Na přelomu třicátých a čtyřicátýchlet 19. století vydával časopis, opět německy,Naučný a zábavní list pro krajany a drobnéřemeslníky v Čechách. V archeologickémzájmu se sešel s duchovním správcem zví-kovecké farnosti Václavem Krolmusem. Tenzde byl farářem v letech 1832-1840. Sbíralarcheologické nálezy. Zajímal se i o památkylidové slovesnosti, o zvyky, obyčeje a vydaljejich obsáhlou sbírku. S majorátním pánemse dostal do rozporu, který měl soudní do-hru, a důsledkem byl Krolmusův odchod zeZvíkovce, i když konsistoř ho za duchovníhosprávce považovala do penzionování v roce1848. Neodmítal totiž spolupráci, ale nechtělbez jejího uvádění přispívat věhlasu ješitnéhozámeckého pána. Rytíř Kalina ve svém Zví-kovci zůstal, založil zde nový hřbitov – dopodloží starého totiž prosakovala voda.Německy psaný nápis na jeho náhrobním

pomníku připomíná jméno podivína i zapálen-ce. To ostatně připomíná i osada pod Zví-kovcem – Kalinova Ves.

Jen malé připomenutí. Nedaleko za hrani-cemi této výspy Plzeňského kraje leží naúzemí bývalého rakovnického okresu Skryje,jejichž okolí proslulo jako slavné naleziště tri-lobitů. Zdejší hřbitov si zvolil za místo věčné-ho odpočinku talentovaný historik, publicista,klasik literatury faktu Miroslav Ivanov (1929-1999). Náhrobek od Vladimíra Preclíka při-pomíná jeho pobyty v Týřovicích. Roubenkau silnice – jeho zdejší letní sídlo – jako bývalývýčep hostila a nechala přespat v létě 1836Karla Hynka Máchu, který pozdě večer donu-til hospodského připravit večeři, představivse mu jako policejní komisař. Cestovali s nímspolužáci z pražské Právnické fakulty Fran-tišek Ladislav Rieger a pozdější pražský purk-mistr Antonín Strobach.

Viktor Viktora

(Ne)kriticky

North to Alaska!

Několik věrných z kdysi proslulé vodáckéa horácké party (Lída, Lucie, Bongo, Keny,Sumec a samozřejmě autor) se odhodlávalotak dlouho, až se rozhodlo – vydat se dokraje vysněného, dávno platonicky milo-vaného, o němž dosud jen u táboráků zpíva-lo nebo zpívat slyšelo a jehož podobu jentušilo z obrázků, z ilustrací v knížkách, z foto-grafií, a hýčkalo ji v nejtajnějších hlubináchsvých romantismem bolavých duší. Těch son-gů o zmrzlých prospektorech, posedlých zla-tokopech a jejich horečkách, o Zuzanách,o vražedných mrazech a ničivých sněhovýchbouřích, o strašlivé samotě, o ohnivé voděa severu vůbec! Yukon, Dawson City, Klon-dike, El Dorado, Bonanza, Chilkootský prů-smyk. Sob, los, grizzly, baribal, vlk, karibou,losos, orel bělohlavý i skalní, komáři. JackLondon. Jan Eskymo Welzl. Aljaška! A Rosi-nanta příběhu osedlána…

24

Poslední knížka Zdeňka Šmída Starci naAljašce aneb Proč bychom se nezmrazili(Olympie, Praha 2009) ilustrována Mirosla-vem Slejškou a opatřena barevnými fotogra-fiemi Zity Melicharové a autora mi opravdupřichází jako svého druhu návrat k „vodákům“a „horákům“, k Lužnici, Otavě, Tatrám i Fat-rám, kde se o Tom jen zpívalo a snilo, a na-jednou je To tady! Jako by se kruh osudůšťastné party šťastně uzavíral.

„Naše cesta po Aljašce byla jen malýmkouskem toho, co se tu dá vidět a prožít. Navíc nám nezbýval čas, peníze ani síly. Vědělijsme to, a přece jsme jeli. Ne proto, abychommohli říct, že jsme byli na Aljašce. Věřili jsme,že pocítíme dotek a vůni té neuvěřitelnézemě. Že na vlastní oči uvidíme pláně a hory,o kterých jsme zpívali u táborových ohňů,o nichž se nám zdálo. Že možná potkámestíny těch, které jsme obdivovali a které do-dnes milujeme, Jana Eskymo Welzla, JackaLondona… Nebyli jsme zklamáni. Potkalijsme je.“

Pokud vůbec něco s chladným rozumem,tedy itinerář: letecky Mnichov – Vancouver –Whitehorse. A potom již oslnivá „road movie“:Carmacks, Dawson City (s replikou srubuJ. Londona), Forty Miles (Welcome to Alas-ka!), Fairbanks (s nejsevernější univerzitou nasvětě University of Alaska), Národní park De-nali (s dominantou Mt. McKinley – 6193 m),Anchorage (město sice největší, nikoliv všakhlavní), Skagway (v jazyce Tlingitů Domovseverního větru), Whitehorse (bílí koně sezpěněnými hřívami – rozuměj peřejemi řekyYukon). Ani kanoí, ani bicyklem, ani na koni,ani letadlem, leč pronajatým, občas svéhla-vým a dosti ojetým dodgem zvaným Dodžík.

Aljaška představena coby průsečík národ-ností, tradic, kultur, mravů a zvyklostí a tími místem neočekávaných a sotva uvěřitelnýchsetkání. S mladým indiánem, jehož „kámošz televize“ se jmenuje Dominik Hašek a pronějž ten Džegr je fakt „Fucking good player!“S pianistou ve výčepu Downtown Hoteluv Dawson City („Nikdy s námi nebyl na vodě,a přesto umí skoro všechny naše písničky!“).S partou „slovenských agentů převlečených

za vodáky“. Se Sourtoe koktejlem, což jestwhisky, v níž si plave useknutý palec. S tros-kami někdejších osad a rezivějícími zbytkybagrů a parníků, němými svědky zlaté ho-rečky i dob zcela nedávných, exponáty „mu-zeí“ pod širým nebem. S množstvím příběhůa osudů, jejichž sotva uvěřitelnými, ale nejed-nou historicky doloženými nositeli jsou legen-dární hledači zlata, legendární objevitelé, le-gendární alkoholici, naivní, zranitelní snílci,zdatní zlotřilci a vrahouni.

Tradičně se nejedná ani jen o turistickéhoprůvodce (byť s kapitolkami z geografie, geo-logie, zoologie), ani jen o historii (byť s kapi-tolkami z dějin Kanady, USA, Aljašky, potoků,řek, osad, měst), ani toliko o humor, jakkolivi ten je přítomen, tentokrát však překryt ně-čím, co ze Šmídových knížek přijímáme siceodedávna, přesto snad dosud nikdy v takovéintenzitě jako nyní: básnivost, okouzlení, po-koru. A příběh o Aljašce a její duši.

Jiří Staněk

Návraty

Naše návraty mohou mít mnoho příčin. Vra-címe se pro to, co jsme zapomněli, ale taképro to, na co jsme nezapomněli. Básník PetrŠvácha, narozen v Plzni v roce 1942, se vracípo mnohých letech k poezii, jak si dal i před-sevzetí pro volný čas v důchodu, vrací sei k svému rodnému kraji, vrací se ke vzpomín-kám na to, co prožil i co prožila jeho genera-ce v peripetiích společenského dění.

V roce 1970 vydal v Plzni svoji básnickouprvotinu Horké flétny – a v roce 2006, po 36letech, předložil čtenářům druhou sbírkus názvem Docela pozdní inventura duše.V onom mezidobí profrčel život od mládí kestáří. Dalo by se předpokládat, že básníksvou „inventurou“ uzavírá básnickou dráhua signalizuje smíření s tím, že se přeplavilk druhému břehu života. Ale můžeme býtpřekvapeni, že inventura není konec, nýbržjen uzavření jedné etapy. Švácha totiž vydávái další sbírky, a to Tažní ptáci (2008) a Házení

25

houslovými klíči (2008). Můžeme si být jisti,že to není konec jeho básnění.

Sbírka Docela pozdní inventura duše za-hrnuje verše z období 1968-2004, tedy zavíce než třicet let. Mottem se hlásí k OldřichuMikuláškovi. Autor ji rozvrhl do tří cyklů: Lás-ky, Náhody, Osudy. V Láskách jde o erotic-kou poezii. Dlouhé časové období může taképřipomenout, že lásky prchávají, ale vzpomín-ky trvají. Že by šlo o nostalgickou sbírku tro-fejí? Jde tu více o prožitek než o hledání do-konalých rýmů, takže se občas autor spokojíi s rýmy gramatickými. Koneckonců i v poeziije prožitek cennější. Cyklus Nálady soustře-ďuje smutek vzpomínek, meditace, střídánívášně, vzdoru i beznaděje. Prožitek se snažívčleňovat do zobecňující nadosobnosti a poj-mové obecnosti. Poetickou nosnost má řadabásní, mimo jiné i báseň Autoportrét. CyklusOsudy je naléhavou výpovědi občana, nakterého padl úděl prožít rok 1968, Palachovoupálení, prověrky v roce 1970, takzvanounormalizaci atd. Také si však v té době a z tédoby nese „paměť otců“. Vstupuje tak dooblasti vážné, ale náročné pro básnickéztvárnění, směřuje častěji k naléhavým dekla-macím, k obecným pojmům (historie, osudy,slova, generace). V těchto pojmech nemusíbásník mluvit, ale musí je přetavit v prožitek,v drama, v poselství. Autor nám však podádůkaz, že i to umí: „Nekopu hrob – / snažímse jen vyvršit hlínu / do podoby básně.“ Svoupoetickou hloubku má i jakoby mimochodempřipojené „PS“ k básni Dlouhé noci, se slib-nou vyhlídkou: „Dokud krev proudí, / proudítaké báseň.“

Sbírka Tažní ptáci zahrnuje citlivou lyriku,jemné napovězení i meditativní zamyšlení.Švácha ji připsal básníku Josefu Hrubému, jeinspirován typem jeho poezie,ale i básnickýmodkazem Oldřicha Mikuláška a Jana Skácela.Námětově je sbírka pestrá, avšak poetickyjednolitá. Jde o meditace nad hudbou, poe-zií, o přírodní obrázky a malířské vjemy barev,o detaily z každodenního života, o jejich bás-nické vidění a prožívání. Jeho meditace majíbilancující ráz: „Po tažných ptácích je člověkv pořadí...“

Básně ze sbírky Házení houslovými klíčijsou kompozičně rozvrženy do čtyř cyklů.Cyklus Čekání na Hamleta zřetelně napovídápocity bolesti, tíživými myšlenkami i názvem,že inspirací byla Holanova Noc s Hamletem,avšak na rozdíl od Holana jde častěji o ne-sevřené improvizace. Druhý cyklus, Tvá pří-tomnost, je bilancí lásky, která končí v dez-iluzi, a zůstává dík za vzpomínky, ale i impulsk stvoření nové básně: „zarputile modeluješ /houslové klíče k mému / ubývajícímu času.“

Třetí cyklus, Model k obrazu, je milostnoulyrikou, která hledá vyrovnání mezi minulostía přítomností, od spletí bolestí a snů mířík touze po pozitivním prožitku lásky, kterávšak bývá tak složitá a velká, jako i opojnáa těžko uchopitelná: „A už se nezeptám, kdenejvíc lásky hřálo, / ba ani která vzpomínka /nejvíc bolí.“

I v posledním cyklu, Šedé rapsodii, ode-myká autor „houslovým klíčem“ vzpomínky naminulost, na milostné okouzlení. Při retro-spektivě ve stáří se mnohé mění v „hořkoslad-ké“ vzpomínání, do kterého prosakuje aktuál-ní společenská realita s atributy pýchy, zá-visti, zloby a jinými nešvary. Vylehčením jsouzase vzpomínky na mládí, na domov.

V roce 2009 ještě vyšla sbírka Předvolání.Návratem má být i na letošní rok plánovanévydání sbírky Vypřahám básně v Pro librisv Plzni. To je cesta básníka Petra Šváchy,která není uzavřena, je na ní kamení a kolemkvetou a voní polní kvítky, zní tam hudba jehoživota a touha po básni, která ještě přijde.Návraty Petra Šváchy znamenají i nové roz-běhy.

Bohumil Jirásek

Čarozvěsti Českého Lesa

Nevím, nakolik akceptujete slovo čarozvěs-ti, ale pověsti tady jsou. Některé lidové, dalšídomyšlené z náznaku a pár jich Ivan Vičarpřímo přičaroval (Jak město Bělá k řece přiš-lo). Ale knihu (ilustroval ji pan Palme) podníti-la i životní praxe. Vičarovi se usadili v penzio-

26

nu Českého Lesa a tři knížky už měl Ivan nakontě. Čtvrtou láká turisty. Chce se zavděčiti místním, snad chce vyloudit slzu nad pade-sáti po válce vymýcenými obcemi. Ani láskuk oblasti a lidem však podobný pragmatismusnevyvrací.

Publikaci O krásné panně Juliáně aneb Bá-chorky a pověsti Českého Lesa si autor vydalloni sám a dostanete ji třeba v Muzeu stra-šidel: s podobnými soubory Markéty Čeka-nové a Zdeňka Zajíčka. Už v těch bývá zapohádkou tzv. Zrnko pravdy a snad se jímIvan inspiroval, má zase Slovo vědce. Také je-ho „Slova“ fantazii jaksi stavějí na nohy. S iro-nií. Vičar je vyčaroval v roli doc. PravdopravaSuchopárného a v pěti případech i formoudialogu s docentovou dcerou.

Má jeho osmnáct pověstí nejen pro ni něcospolečného? Dikci. Nikla – tedy „KrakonošeČeského Lesa“... A poklady. Ty vždy zabe-rou. V poli u Postřekova jeden vyorali(O sedláku Brychtovi) a legenda O zlatémpokladu hradu Herštejna nás pro změnunavede, abychom šli kopat pod zříceninu.Z pověsti O zlaté studni zurčí ohlas rýžovánízlata u Mutěnína, nicméně vodník Kryšpínnení lačný zlata a radši než zlaté dno studnymá volnou šíř Postřekovských rybníků. Po-hádka Dvě polínka pak připomene po válcevypálené Korytany a další „ves duchů“ jeNuzarov (O darované vesnici). O černém psus ohnivýma očima parafrázuje častou pověst,kdy se nenáviděný správce panství vtělí posmrti do šelmy, ale bezpochyby nejznámějšíz legend je O zazděné bílé paní Ziguně v Hor-šovském Týně. Straší.

Ale máme i černou Sv. Annu, za níž doTýna i dnes putují na poutě až z Bavor. Co taje zač? V 15. století ji sedlák vyoral jakosošku a zamkl. Do skříně. Nazítří i pozítří všakAnnu vyoral zas a dnes jí můžete dát pusuv týnském kostele Sv. Apolináře.

Titulní pověst O krásné panně Juliáně a zá-zračné studánce je dalším pomníčkem zmi-zelé vsi Pozorka na svahu Lysé Hory. I ji při-pomínají jen dva železné kříže a studánka.Jistě, někdo už vrčí a krčí čelo, vadí mu, žetato kniha nepřímo kritizuje odsun. Ale Vičar

nevynechal ani pověst o zkamenělých boch-nících, kteréžto kameny najdete u klášterav Pivoni. Po Bílé Hoře tu mniši našli skleps obilím, i pekli, i rozdávali fortnou. Lakotnýbavorský sedlák Kurt chtěl taky, převlékl seza kulhavého čeledína a juchú přes kopec.Dvakrát úspěšně vyžebral, ale ouha – chlebymu v lese zkameněly.

Zda Vičarovy pověsti vyvlečou děti od počí-tačů mezi skauty a na výpravy, nevím, aleu hrdinky knihy Markéty to funguje. Hle!„Byla jsem s tátou na Herštejně, prozradilas tajemným výrazem ve tváři – a taky u ka-pličky. A vzala tam tyhle dva kamínky, ževypadají skoro jako kosti chudáků, co tam ležípod zemí? – A nejsi trochu morbidní? –Prosím tě, strejdo, už jsi viděl několik tele-vizních pořadů pro děti? – A musel jsem touznat. Co je dnes pár kamínků proti řádění naobrazovce!“

Ivo Fencl

Zpětné zrcátko

K opomenutému výročíMiloslava Matase

Je smutné, že v loňském roce nepřipomnělnejspíš nikdo včetně plzeňského Plže sté vý-ročí narození Miloslava Matase (1909-1973),který se sice narodil v Českých Budějovicích,ale značnou část života prožil v Plzni, kde ma-turoval a kde také vydal největší část své bás-nické, dramatické a prozaické tvorby. Přesto-že jeho literární dílo zahrnuje skoro dvacetopusů, Matas je dnes poněkud neprávemzapomínaným spisovatelem. O to více to za-mrzí v Plzni, v níž krátce pracoval i v redakciČeského deníku a v níž nejprve založil a potése stal předsedou efemérního spisovatelské-ho sdružení Alfa. Ve zdejším kulturním ovzdu-ší se totiž inspiroval k mnoha svým knížkám.

Téměř patnáct sbírek má básník na svémkontě. Většinou byly soudobou kritikou ozna-čovány za ohlasy poetismu. A už jen názvyněkterých z nich signalizují plzeňskou či kra-

27

jovou inspiraci: Plzeňské písničky (1935) čisedm zpěvů básně Bedřich Smetana v Plzni(1941). Také společenský román Ivan a Oliva(1944), který zaujal i významného kritika Kar-la Poláka, si uchovává plzeňský ráz.

Básník a prozaik Miloslav Matas pracovalv Plzni jako notářský úředník. Na sklonkunacistické okupace byl vězněn a strávil rokv koncentračním táboře. Další věznění, ten-tokrát sedm let v Leopoldově, ho čekalo v po-únorové době. Poslední dva roky života pra-coval v památkové péči ve východníchČechách, předtím byl v tomto regionu dlouhozaměstnán na státních statcích. Po roce1946 už nepublikoval a možná už nenapsaljediný řádek.

Josef Hrubý

Mokré prádlo

Jeden to má a druhý nemá

„Mniši se shromáždili v hale, aby před obě-dem naslouchali vyučování zenového mistraHógena ze Seirjo. Hógen upozornil na sta-žené žaluzie z bambusu. Tu přistoupili dvamniši k žaluziím a vytáhli je nahoru, oba stej-ným způsobem. Hógen řekl: Jeden to má,druhý nemá.“

Marco Aldinger: Moudrosti a příběhy zenu

Aneb řečeno po česku: Když dva dělajítotéž, není to totéž.

Před časem se Jiří Č. Ulrich pokoušelv Listech Ason-klubu projektem Divadla ne-přítomného diváka rozpoutat čtenářskou po-lemiku a neuspěl. Janě Tiché se to nechtěněpodařilo. Snažíc se o pouhou interpretacisvých diváckých a čtenářských zážitků

z plzeňského literárního života, utrousila i párteoreticky neodborných mínění. Na to po-drážděně reagoval nositel Šaldovy hole, bás-ník Milan Šedivý, neboť taková hůl je jakoveslo převozníkovo, jehož se už nikdy ne-zbaví. A už se to plžilo... Nešť, právě takovénestrojené debaty dokladují, že život, i tenplzeňský literární, má mnoho aspektů.

Až přispěl svoji troškou na pomyslnou mou-ku i Stanislav Šrámek. Nic proti jeho vdol-kům, redakce si cení, že si Plže „dovedeopatřit“ a poctivě ho čte. Ale to je možnéprávě proto, že Plž je volně dostupný a zdar-ma. Kdyby totiž nebyl, pak by bylo lzeuvažovat o jeho komerčnosti („literatura je užnějakou dobu jen byznys...“). Ale protože lite-ratura není byznys, plží autoři nejspíš v trhusvěta díru neudělají. Za Plže můžeme s čis-tým svědomím prohlásit, že v okruhu našeholiterárního měsíčníku nikdo nepobírá žádnýhonorář. Pardon, abych nemlžila, pane Šrám-ku: redaktoři a členové redakční rady si mo-hou jednou za rok – při předávání výročníchcen – osladit život symbolickou čokoládovoumedailí.

A čímže by se to měl literární časopishemžit než pracemi básníků, prozaiků i kri-tiků? Ach, ach, věřme, že ani Tichá voda bez-břehé spisovatelské pevniny nepodemele.

Jana Horáková

S kůží na buben

Na vědomost se dává

Se šedesátinami se potkal začátkem dub-na výtvarník, příležitostný básník (v roce 2003obdržel Čestné uznání Plže) a jeden z prvníchčlenů výboru Kruhu přátel knižní kultury To-máš Kůs. Gratulujeme! (red.)

28Kom(i)x

Tiráž

Noví autoři Plže:

Kateřina Frühbauerová – narozena 1992 v Blatné,navštěvovala gymnázium v Písku, nyní studuje oborklasická kytara na plzeňské konzervatoři; verše publikovala v Blatenských novinách

V příštím Plži mj. čtěte:

Laudatio pro Plzeň

Básně Luboše Vinše a Vladimíra Šrámka

Prózu Vojtěcha Němce

Aforismy Jana Jelínka

Příspěvky do rubriky Mladý Západ

Kruh přátel knižní kultury oznamuje:

Členské příspěvky ve výši 50,- Kč je možno uhradit v kanceláři Polanovy síně.

Šéfredaktor: Vladimír NovotnýZástupce šéfredaktora: Vladimír GardavskýRedakce: Jana Horáková, Helena ŠlesingerováRedakční rada: Josef Hrubý, Bohumil Jirásek,Jan Sojka, Dagmar Svatková, Milan Šedivý,Viktor Viktora

Adresa redakce: B. Smetany 13, 305 94 Plzeňtel.: 378 038 206, 378 038 200 e-mail: horakovaj@plzen.eu, slesingerova@plzen.eu

Vydávají občanská sdružení Pro libris,Ason-klub, Kruh přátel knižní kultury,Středisko západočeských spisovatelůa Knihovna města Plzně

Obálka, zlom sazby, grafická úprava: Vhrsti

Vydávání je povoleno Ministerstvem kultury ČR. Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 13766

© Plž – Plzeňský literární životročník IX, č. 4, duben 2010www.knihovna.plzen.eu

Náklad 500 ks ISSN 1213-9890

Tisk: MK-tisk Miroslav Kratochvíl

Vychází za přispění Města Plzněa Ministerstva kultury ČR