1

POLITOLOGIE Prof.M.Novák

NB: Pracovní text určený pouze studentům CEVRO Institutu

Politologie a politická věda Podle německého autora Flechtheima použil jako první termín „politologie“

E.Fischer-Baling roku 1948. V češtině se ujal, v hlavních jazycích na Západě se však mluví obvykle o „politické vědě“ (Political Science, science politique, Politische Wissenschaft nebo Politikwissenschaft), což je výraz starší - o science politique hovořil už Bodin 1576. Jako samostatný obor se politická věda prosazuje nejdřív a hlavně nejvíc ve Spojených státech. Na Kolumbijské universitě vzniká první School of Political Science r.1880; v jejím rámci začíná vycházet r.1886 časopis Political Science Quaterly. Samostatná katedra politické vědy (Department of Political Science) se objevuje r.1901 na Universitě ve Wisconsinu. 1903 se zakládá American Political Science Association, která vydává od roku 1906 American Political Science Review. V r. 1913 se v USA politická věda už vyučuje na 336 vysokých školách.1

Pokud se politická věda v dnešním smyslu plně prosazuje institucionálně jako samostatná disciplína v USA teprve na sklonku 19. a na prahu 20. století a ve většině jiných zemích až prakticky po 2. světové válce, neznamená to, že by se dřív neobjevovali autoři, kteří by se aspoň částí svého díla nedali zařadit do politické vědy. Jako prvního je nutno jmenovat Aristotela (384-322 př. Kr.), jehož pojednání o udržování a zanikání politických režimů, jak ho nacházíme zejména v páté knize Politiky, lze dodnes pokládat za vzor politologického přístupu. Můžeme tedy právem považovat Aristotela za zakladatele politické vědy, kterou lze u něho jako filosofa odlišit - nikoli však zcela oddělit - od politické filosofie. Dílo Machiavelliho (1469-1527), Montesquieuovo (1689-1755) nebo Tocquevillovo (1805-1859) má rovněž výrazně politologický ráz.

Politologie a politická sociologie Na amerických i jiných universitách jsou politická věda a sociologie politiky -

nazývaná častěji politickou sociologií - odděleny institucionálně (první se přednáši na katedře politické vědy, která se v USA často nazývá "government"), druhá na katedře sociologie), ale reálně jde takřka o synonyma. Nejlépe to symbolizuje fakt, že ke své vysokoškolské příručce "Sociologie politiky" dal známý francouzský politolog Maurice Duverger podtitulek "Základy politické vědy" (Viz M.Duverger, Sociologie de la politique. Eléments de science politique, Presses universitaires de France, Paris 1973). Mezi oběma disciplínami jsou rozdíly minimální, jedná se o pouhé nuance. Jak si ještě ukážeme, sociolog politiky se zpravidla nezabývá celým rozsahem toho, co zkoumá politická věda (např. mezinárodními vztahy). Je dále obvykle abstraktnější než politolog, protože jeho konceptuální systém by se měl vztahovat na všechny společenské úseky, nejen na politiku. Středem jeho zájmu není stát, ale společnost a

1 Viz S.Favre, "Histoire de la science politique", in: M.Grawitz, J.Leca, Traité de science politique, 1.sv., Presses universitaires de France, Paris 1985, s.3 a násl. Srovnej též heslo "Politologie" od M.Formánka in: Malý sociologický slovník, Svoboda, Praha 1970.

2

má sklon uvažovat o politických skutečnostech ve vztahu ke globální společnosti a k sociálnu. Politická věda byla v řadě zemí, např. ve Francii (ale platí to do značné míry i o Československu mezi dvěma světovými válkami), dlouho v úzké závislosti na právu a přednášela se v rámci právnických fakult, zatímco sociologové mají zřídkakdy právnické vzdělání a zabývají se především politickou realitou, nikoli zákony. Tyto rozdíly mezi politickou vědou a politickou sociologií se však postupem času stírají a jedná se už jen o subtilní odlišení (Viz Raymond Aron, "La sociologie politique", in: Aspects de la sociologie francaise, Les Editions ouvrieres, Paris 1966, s.29 a násl.)

Politická sociologie versus sociologie politiky?

Giovanni Sartori navrhl rozlišovat mezi sociologií politiky a politickou sociologií2. V jejich přístupu podle něho existují podstatné rozdíly. Sociologie politiky spadá pod sociologii, zatímco politická sociologie je mezivědním oborem. Zatímco politologové mají tendenci zkoumat, do jaké míry strany a politický systém zasahují do politického procesu jako nezávislé proměnné, sociologové spatřují v těchto faktorech spíš závislé proměnné. Sociologie politiky může zkoumat např. jak strany a politické systémy odrážejí třídní stratifikaci, strukturu solidarity ve společnosti, její sociálně-ekonomické a kulturní rozštěpení, stupeň její heterogenity a integrace, její úroveň ekonomického růstu apod. To je podle Sartoriho v pořádku, pokud to nevede k jednostranně třídnímu pohledu, který je typický zejména pro marxisty. Ve své známě knize Political Man Seymour Martin Lipset právem uvádí tři rozpoznávací znaky strany, která podle něho "demokraticky vyjadřuje" třídní konflikt: 1. třídní apel (strana se obrací na jistou třídu, dovolává se jí), 2. podporu strany, založenou na třídní loajalitě (příslušníci třídy oddaně dávají svůj hlas určité straně), 3. skutečné reprezentování třídních zájmů (strana hájí zájmy určité třídy). Aby ukázal problematičnost "třídní" koncepce politiky stran, uvádí Sartori čtyři příklady:

a) Třídní apel strany je téměř neviditelný, skoro neexistuje (tj. strana se speciálně nezaměřuje na žádnou jednotlivou sociální třídu), a to právě proto, že má stálou a silnou třídní podporu, anebo proto, že se zaměřuje na voliče fluktuující mezi třídami.

b) Třídní apel je naopak velmi zjevný a explicitní, protože třídní podpora strany je nízká (třídní oddanost mizí).

Tyto dva příklady ukazují spornost třídního apelu. Zbývá tedy třídní podpora. Ani s ní se podle Sartoriho nedostaneme příliš daleko, jak ukazuje třetí a čtvrtý příklad:

c) Strana má nespornou třídní podporu, a přesto třídní zájmy nereprezentuje, tj. strana třídní zájmy "zrazuje".

2 Viz G.Sartori, "The Sociology of Parties: a Critical Review", in: O.Stammer (ed.), Party Systems, Party Organizations, and the Politics of New Mass, Free University of Berlin, Institute for Political Science, Berlin 1968, s.1-25. Tato Sartoriho studie byla přetištěna ve sborníku P.Mair (ed.), The West European Party System, Oxford University Press, New York 1990, s.150-182.

3

d) Není vidět žádná třídní podpora, a přesto strana svůj mezitřídní (nebo netřídní) charakter používá k maskování toho, že třídní zájmy reprezentuje a slouží jim.

První tři případy podle Sartoriho napovídají, že ani třídní apel ani třídní podpora neukazují, zda strana třídní zájmy skutečně reprezentuje. Čtvrtý příklad ukazuje, že neexistuje způsob, jak určit, kdo danou stranu opravdu podporuje: za jakýchkoli okolností mohu zastávat názor, že politika je politikou "třídní". V podstatě jde o to, že teorie vytvoří takovou formulaci, která se vymyká empirickému ověření (verifikaci). Když se setkáme s myšlenkou "reprezentování třídních zájmů", jsme obvykle odkázáni na nedokazatelné dohady, které nelze potvrdit ani vyvrátit (falsifikovat). Ve svém spise Svatá rodina psali K.Marx a B.Engels: "Nejde o to, co si zatím ten či onen proletář nebo dokonce celý proletariát představuje jako cíl. Jde o to, co proletariát je a co ve shodě s tímto bytím bude historicky nucen dělat. Jeho cíl a jeho dějinný čin je jasně, neodvolatelně předznamenán v jeho vlastní životní situaci i v celé organizaci dnešní buržoazní společnosti" (K.Marx-B.Engels, „Svatá rodina“, Spisy, sv. II, Praha 1957, s.51)3. Ještě dál než Marx a Engels v tom šel V.I.Lenin ve své brožuře Co dělat z roku 1901. Není snad třeba zdůrazňovat, jak se takových formulací dá zneužívat a skutečně také zneužívalo. Polský komunistický ideolog A.Lopatka to např. vyjádřil jako rozdíl mezi "objektivním zájmem" a "subjektivní vůlí" většiny: "Zájem je cosi objektivního, kdežto vůle je subjektivní postoj, který lidé k té nebo oné otázce zaujímají... Z hlediska průběhu revoluce by bylo sotva správné vyčkat, až se vůle většiny volbami a hlasováním vysloví ve prospěch revoluce... Hlavní je, aby nová moc prováděla politiku v zájmu většiny lidu a snažila se podporu této většiny co nejrychleji získat" (Viz Fragen des Friedens und des Sozialismus, č.9/1979, s.1192-1193, cituji z knihy V.Klokočky, Politická reprezentace a volby v demokratických systémech, Aleko, Praha 1991, s.23.). Podobně jiný komunistický ideolog Zarodov v sovětském deníku Pravda z 10.srpna 1975 rozlišoval mezi "aritmetickou většinou" a "revoluční politickou většinou"...

Mezinárodní klasifikace politické vědy K rozmachu politické vědy dochází v západních zemích po 2. světové válce.

Vznikla tehdy Mezinárodní asociace pro politickou vědu (v angličtině se používá zkratka IPSA), která pořádá pravidelně jednou za tři roky kongres. První se konal r. 1949 v Curychu. Jako příklady uveďme ty, jež se konaly v posledních desetiletích: 1988 ve Washingtonu, v roce 1991 v Buenos Aires, 1994 v Berlíně, 1997 v Soulu, roku 2000 v Quebecku, roku 2003 poprvé na africkém kontinentě v Durbanu, zatím

3 Petr Pithart k tomu výstižně poznamenává: "Zde je prakticky vše, co může ideologická výpověď právě jako výpověď ideologická na sebe prozradit: mesianismus, nezvratný pohyb dějin a jemu v patách věda, která jej může a musí odhalit, nezakrývaný despekt k pouze subjektivní motivaci, patos starozákonní dikce, eschatologická představa konce dějin,- neboť jak jinak dešifrovat jejich smysl atd. atd. Již z této myšlenky je možné logicky odvodit vše - profesionální revolucionáře, avantgardní stranu, osvícené vůdce, ochranku i internacionální pomoc. Neboť nezávisí přece na tom, co si celý proletariát, tím méně ostatní lidé v danou chvíli myslí, co cítí, co si představují jako cíl, jako svůj zájem. Jde o to, co o tom vědí ti osvícení: to jsou nakonec ti, kteří stojí nejvýše v hierarchické moci" (P.Pithart, Obrana politiky, Panorama, Praha 1990, s.60-61).

4

poslední se konal v japonské Fukuoce r. 2006, příští bude v Santiagu (Chile) v roce 2009. 4

Zemí, kde politická věda nejvíc rozkvétá, jsou Spojené státy. Zatímco od r.1910 do r.1965 se tam počet universitních institucí jen zdvojnásobil, počet těch, které mají samostatnou katedru politické vědy se v tomtéž období zečtyřnásobil. V roce 1966 tam z 550 časopisů týkajících se politické vědy a mezinárodních vztahů jen 89 (tj. 16%) existovalo před r.1940, a 154 (28%) vzniklo mezi lety 1961 a 19655.

V r.1948 navrhla mezinárodní skupina expertů v rámci UNESCO následující rozdělení politické vědy (Viz La science politique contemporaine, UNESCO, Paris 1950, s.4.):

1. Politická teorie a) politická teorie b) dějiny politických idejí 2. Politické instituce a) ústava b) ústřední vláda c) regionální a místní vláda d) veřejná správa e) ekonomické a sociální funkce vlády f) komparace politických institucí 3. Strany, skupiny a veřejné mínění a) politické strany b) skupiny a sdružení c) účast občana na vládě a správě d) veřejné mínění 4. Mezinárodní vztahy a) mezinárodní politika b) politika a mezinárodní organizace c) mezinárodní právo Později se část druhé rubriky, veřejná správa, osamostatnila pod názvem

administrativní věda. Jádrem politické sociologie neboli sociologie politiky se stala třetí rubrika, k níž se připojil zbytek druhé. Prosazuje se tak postupně následující klasifikace:

1. Politická teorie 2. Politická sociologie 3. Správní věda (veřejná politika a veřejná správa) 4. Mezinárodní vztahy6

4 Jako kuriozitu dodejme, že v r. 1979 se mezinárodní politologický kongres konal v Moskvě. Sovětské sdružení se stalo členem Mezinárodní politologické asociace roku 1955. Při kongresu v sovětském hlavním městě se moskevští hostitelé pohoršovali nad tím, že se jeden ze západních účastníků, Jon Elster, ve svém příspěvku zabýval analýzou myšlenek ruského logika a spisovatele Alexandra Zinověva, který emigroval na Západ, kde jeho sociologizující romány (nejznámější z nich se jmenoval Zijajuščije vysoty) měly veliký ohlas. 5 Tyto údaje uvádí R.C.Merritt ve své knize Systematic approaches to comparative politics, Rand Mc Nally, Chicago 1970, s.227 a 246. 6 Viz např. Ph.Braud, La science politique, Presses universitaires de France, Paris 1982, s.9. Zde se aní správní vědou ani mezinárodními vztahy zabývat nebudeme.

5

K definici politické vědy však nestačí taková klasifikace. Dřív než se budeme zabývat dvěma hlavními koncepcemi politické vědy, vysvětlíme si nejprve, co znamená termín "politika".

Co je politika Politika, jak uvádí Aron7, je termín mnohoznačný. Angličtina má pro něj dva

výrazy: politics a policy.8 Policy označuje program činnosti nebo činnost jedince, skupiny či vlády týkající se veřejného života (např. politika kardinála Richelieua). Politics znamená oblast činnosti, úsek společenského života, v němž soupeří nebo soutěží různé politiky ve smyslu policy. Politika-oblast (politics) je tedy celek, systém, ve kterém se střetávají jednotlivci a skupiny, které mají svou vlastní policy, své cíle, své zájmy, své hodnoty. Mnozí lidé se domnívají, že politika-policy (program činnosti) může být ušlechtilá, kdežto politika-politics (sféra, v níž dochází ke konfliktům mezi programy činnosti) je nutně špinavá. Ve skutečnosti však není politiky bez konfliktu a centrální význam má právě politika-oblast (politics).

Zde narážíme na další dvojznačnost. Jedno a totéž slovo politika (ve smyslu politics) označuje totiž na jedné straně jednotlivý úsek sociálního celku, na druhé straně pak sociální celek sám, alespoň z jistého hlediska. Politologové se zabývají politickými stranami, nátlakovými skupinami atd. Souhrn těchto předmětů tvoří jistý systém, ale tento politický systém je jen částečným systémem, jde o jeden úsek sociálního života mezi jinými. Jde však o úsek sociálního života, jehož dopad na celou společnost je zvlášť pronikavý, poněvadž se v něm určuje jednak jak jsou vybíráni ti, kdo vládnou celé společnosti, jednak jakým způsobem svou moc vykonávají. Političtí předáci totiž neovládají jenom strany nebo parlament, ale usměrňují také ekonomický život a přijímají rozhodnutí týkající se společnosti jako celku a všech jejích podstatných složek. Politika je proto klíčovou charakteristikou celé společnosti, celého sociálního systému.

7 Viz "De la politique" in: Raymond Aron, Démocratie et totalitarisme, Gallimard, Paris 1965, s.21 a násl. (český překl. Demokracie a totalitarismus, Atlantis, Brno 1993). 8 Někdy se uvádí ještě třetí anglický výraz: polity, .který označuje konkrétní politický řád s jeho právním a institucionálním rámcem, tradicemi atd. U Aristotela měl výraz politeia dva odlišné významy: jednak obecně formu vlády, režim, zřízení (překládá se to někdy také jako „ústava“, ale neodpovídá to ústavě v dnešním užším smyslu), jednak jednu z konkrétních forem vlád, a to vládu velkého množství v obecný prospěch, která patří mezi správné neboli zdravé režimy a nejvíc se podobá dnešním reprezentativním demokraciím. Naproti tomu demokracii v antickém smyslu, která je na rozdíl od dnešních reprezentativních demokracií přímá a kde se místo voleb používá losování, chápal Aristotelés jako jednu ze zvrhlých forem vlády, protože velké množství tam vykonává vládu ve svém výlučném zájmu. O tom, jak se politeia ve smyslu vlády velkého množství v obecný prospěch, která je podle Aristotela „smíšeným“ režimem, podobá dnešním reprezentativním demokraciím, píši ve své stati „Aristotelova politická sociologie a moderní reprezentativní demokracie" (Sociologický časopis, roč.37, č.4/2001, s.406-423). Pokud se občas uvádí, že Aristotelés byl proti demokracii, tak se to vztahuje na demokracii v antickém smyslu, ale nikoli na reprezentativní demokracii současnou, která je podle jeho kritérií smíšeným režimem.R.G.Mulgan výstižně uvádí: "To, co dnes většina lidí popisuje a obhajuje jako 'demokracii', má více společného s Aristotelovou politeiou než s jeho demokracií. Např. ti, kteří obhajují pravidelné volby každých pár let, ale odmítají každoroční volby či předávání všech významných rozhodnutí lidovému referendu, se ve skutečnosti podepisují pod Aristotelův názor, že nejlepší zřízení v neideálním světě je to, které spojuje oligarchické a demokratické postupy." (R.G.Mulgan, Aristotelova politická teorie, Oikoymenh, Praha 1998, s.141-142)

6

Primát politiky Raymond Aron mluví v této souvislosti dokonce o primátu politiky. V jakém

smyslu? Ve svých přednáškách o moderních industriálních společnostech nejprve analyzoval jejich ekonomické struktury, pak společenské třídy a nakonec jejich politické režimy. Marx a jeho následovníci se domnívali, že rozvoj výrobních sil a jim odpovídajících výrobních vztahů tvoří společenskou základnu, zatímco politické poměry jsou pouhou součástí nadstavby; ostatně stát sám prý časem odumře. Zkoumání moderních průmyslových společností vede však naopak k závěru, že je to spíš politický režim, který charakterizuje a specificky odlišuje rozdílné druhy moderních společností.

Platí to obzvlášť pro ty industriální společnosti, které se dovolávají Marxe. Vždyť v režimech sovětského typu nelze pochopit ani způsob plánování ani rozdělování kolektivních zdrojů, pokud nevezmeme v úvahu politické záměry komunistického vedení. Politizace sovětského hospodářství, podřízení struktury a fungování sovětského hospodářství politickým cílům ukazuje, že ekonomický systém moderních společností není méně poznamenán politickým systémem než je tam poznamenán politický režim ekonomickou strukturou. Sociální nerovnosti existují ve všech průmyslových zemích. Ale zatímco v západních liberálních demokraciích se jednotlivé skupiny a třídy mohou spontánně organizovat a hájit své zájmy např. ve svobodných odborech, v režimech sovětského typu je to vyloučeno. Tento rozdíl je zásadní a má politickou povahu.

To neznamená, že by Aron chtěl nahradit marxistické učení o ekonomice určující v "poslední instanci" formy společenské "nadstavby" stejně jednostranným pojetím o rozhodující úloze politického režimu. Primát politiky podle něho znamená jen dvě věci: 1) To, co specificky odlišuje moderní společnosti, je politického původu. 2) Politika má primát ve smyslu lidském, humánním. To, jak se vybírají vládnoucí, a způsob, jakým vykonávají moc, nám odhaluje lidský nebo nelidský ráz celého společenského systému.

O politické a nepolitické politice

Kritikové politických stran a normálního politického provozu demokratických systémů často stavějí do protikladu politiku politickou a nepolitickou nebo antipolitickou. Pojem nepolitická politika lze najít už u T.G.Masaryka. Ve svém spise Světová revoluce (Čin, Praha 1938, s. 32, 1. vyd. 1925) Masaryk uvádí, že Rakousko a dynastii neposuzoval jen politicky, nýbrž i mravně a dodává: „Byl jsem vždy pro politiku kulturní, jak jsem říkal, pro demokracii opravdovou, nestačila mi politika poslanecká a úzce politická. Mluvíval jsem o politice nepolitické.“

U Václava Havla termín nepolitická politika vyjadřuje myšlenku, podle níž intence života, morálka a tzv. „přirozený svět“ vstupují do konfliktu se „samopohybem technického systému“, a tím se stávají svým způsobem „politickými“.

Obecně rozdíl mezi "normální politikou" (v níž mají nezastupitelné místo strany) a "nepolitickou politikou" dobře vysvětlil Václav Bělohradský (viz zejm. "O politice politické a antipolitické", in: V.Bělohradský, Kapitalismus a občanské ctnosti, Československý spisovatel, Praha 1992, s.31-34). Na jiném místě v této své knize Bělohradský shrnuje: "Politika je nepolitická, když v ní získávají převahu

7

nadpolitické instance jako kultura, náboženství, fyzické přežití národa. To je přirozené jen v době krize. Pak ale musí přijít okamžik normální politiky, která není než racionálním prosazováním relativně rozumných zájmů voličů. Nepolitická politika směšuje spor mezi vládou a opozicí se sporem o režim, a tím destabilizuje politický systém" (ibid., s.58). Známý Havlův výrok o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí je typickým projevem nepolitické politiky, která je legitimní jen za zvláštních (nikoli normálních) okolností.

Politická kultura V médiích se můžeme často setkat s termínem politická kultura. V politické

vědě a v politické sociologii se tento termín zabydluje vlivem dvou směrů, které se prosazují od 50. let minulého století: totiž behavioralismu a funkcionalismu. Behavioralismus opouští zkoumání politických institucí jako je parlament atd. a zaměřuje se na politické chování, přičemž klade důraz na systematické používání kvantitativních metod. Funkcionalismus rovněž opouští zkoumání politických institucí a zaměřuje se na funkce a role politického systému. Politická kultura patří k termínům prosazovaným funkcionalisty, kteří místo státu hovoří o politickém systému9, místo moci o funkci, místo úřadu o rolích, místo výchovy k občanství o politické socializaci a místo veřejného mínění právě o politické kultuře.

Raymond Aron v článku Les sociologues et les institutions représentatives publikovaném v roce 1960 v Archives européennes de sociologie (I, I) a přejatý do jeho dvou sborníků Etudes politiques (Gallimard, Paříž 1972) a Etudes sociologiques (PUF, Paříž 1988) píše: „Demokracie tak, jak funguje, nemá nic společného s nadsmyslovou ideou nebo ideálním režimem. Je to soubor prozaických institucí, které nutí ty, kdo vládnou, k tomu, aby se svými soupeři stále a organizovaně soutěžili podle pravidel (...). Taková definice demokracie (tj. organizovaná soutěž kandidátů na výkon moci, při níž prozatímní vítězové souhlasí s tím, že se musí dát poraženým za několik let znovu šance, přičemž soutěž i výkon moci jsou podřízeny přesně stanoveným pravidlům) vyplývá z myšlenek J. A. Schumpetera, kterou s druhotnými obměnami přijímá většina západních sociologů.“ (R.Aron, Etudes sociologiques, cit. vyd., 1988, str. 220).

Takový přístup nenaráží jen u filozofů, teologů a mystiků demokracie. I v rámci empirické politické vědy a politické sociologie lze najít dvě koncepce nebo spíše dva druhy koncepcí, které roli institucí a pravidel v demokracii snižují. Obě vycházejí z ideje, podle níž demokratické instituce vyžadují jakési „předběžné podmínky“, bez nichž demokratické politické instituce jsou prakticky nepředstavitelné a bez nichž by v žádném případě nemohly adekvátně fungovat. První takovou koncepcí předběžných podmínek je pojetí, podle něhož demokracie ke svému fungování vyžaduje vyspělý stupeň sociálně-ekonomického vývoje. Druhá taková koncepce nebo druh koncepcí, kterou se zde z pochopitelných důvodů budu více zabývat, klade důraz na kulturní podmínky demokracie, a její nejznámější verzí z poslední doby je slavná Huntingtonova teze o střetu civilizací.

Slavný spis Almonda a Verby o občanské kultuře z roku 1963, který se stal základem klasického a převažujícího pojetí politické kultury v politické vědě a

9 Je však nutno připomenout, že stát není ve skutečnosti ekvivalentem politického systému, je jen jeho částí, i když klíčovou.

8

politické sociologii, chápe pojem politické kultury prostě jako souhrn postojů a orientací k politickému systému. Rozkládá ho na tři dimenze či aspekty (kognitivní, afektivní a evaluativní) a rozlišuje tři typy politické kultury (parochiální, poddanskou a participační neboli účastnickou). Parochiální kultura charakterizuje situace, kdy se lidé soustřeďují jen na svou úzkou skupinu, např. vesnici, klan, etnickou kategorii, což nastává v tradičních nebo kulturně různorodých státech. Poddanská politická kultura se vyskytuje tam, kde už lidé mají kontakt s centrem, ale jejich vztah s ním je pasivní, jde shora směrem dolů, ale nikoli naopak zdola nahoru. Naproti tomu účastnická neboli participační politická kultura se vyznačuje tím, že občané využívají možností ovlivnit politické události, a to nejen prostřednictvím účasti na volbách.

Pokud se nad tímto pojetím politické kultury zamyslíme, těžko se podle mého názoru ubráníme závěru, že je takto chápaná politická kultura úzce vázána jak na stávající politické instituce, tak na stávající sociálně-ekonomické struktury v dané zemi.

Těžko očekávat, že se změní postoje a orientace občanů k systému, dokud se nezmění onen „systém“. To však do značné míry zpochybňuje tezi, se kterou se obvykle setkáváme v publicistických úvahách o politické kultuře, zejména pak o politické kultuře v bývalých komunistických zemích, jako je třeba Česká republika, a podle nichž politická kultura je to, co nám zejména schází, a že je třeba začít změny k lepšímu právě tady, tj. na úrovni politické kultury. Nechci tím samozřejmě popírat, že naše politická kultura je nevalná. Pochybuji však, že zlepšení nastane tím, že se soustředíme na politickou kulturu.

Neváhejme to říci naplno: ač jsou mezi těmito skutečnostmi složité vzájemné vztahy, takto chápaná politická kultura je spíše důsledkem než příčinou fungující demokracie. Jaký je tedy vztah mezi demokracií a politickou kulturou? Přestože se na základě tohoto klasického pojetí politické kultury zdá, že jsou to spíše dobře fungující demokratické instituce, které vedou k dobře fungující politické kultuře než naopak, setkáváme se nicméně v této slavné knize Almonda a Verby aspoň s konstatováním, že dobře fungující demokracie, zejména americká, ale také britská, mají zároveň dobrou politickou kulturu, a stejně tak špatně fungující demokracie, zejména italská, mají také špatnou politickou kulturu. Nemám příliš času, tak jen pár údajů. Okolo roku 1960 (kniha The Civic Culture /Občanská kultura/ vyšla poprvé v roce 1963) 85 % Američanů uvádělo politické instituce své země jako první a zdaleka nejdůležitější důvod své národní hrdosti. V téže době jen 3 % Italů uvedlo politické instituce své země jako motiv hrdosti - dávali přednost jiným aspektům, jako kráse své země, jejím uměleckým památkám atd.

Tento vztah mezi dobře fungující demokracií a dobrou politickou kulturou, projevující se mj. větší důvěrou v hlavní demokratické instituce, se zdál být potvrzován také vývojem v Německu. Okolo roku 1960 Německo nepatřilo ani k nejhorším demokratickým zemím co do politické kultury, to je k zemím, v nichž převažoval postoj odcizení k demokratickým institucím, ani k nejlepším, charakterizovaným postojem oddanosti k demokratickým institucím, ale k jakémusi průměru, kde převažovaly postoje lhostejnosti a apatie vůči demokratickým institucím. Ale v šedesátých a sedmdesátých letech se Německo dostalo dost rychle k těm „lepším“ zemím co do demokratické kultury. To se zdálo potvrzovat souvislost mezi kvalitou demokracie a kvalitou politické kultury. Demokracie se v Německu zpevňovala a postoje Němců k ní se logicky zlepšovaly.

9

Vraťme se však k USA. Zhruba čtvrtstoletí po slavných výzkumech publikovaných v knize Občanská kultura Almonda a Verby, přesněji, na základě výzkumu z roku 1985, zhruba tři čtvrtiny amerických občanů nedůvěřovalo své vládě a svým hlavním politickým institucím. Jde jen o rapidní pokles Spojených států nebo o obecnější tendenci? Čísla, bohužel, nezvratně ukazují, že tento spektakulární fenomén se ani zdaleka neomezuje jen na Spojené státy a že se vztahuje prakticky na všechny vyspělé západní demokracie, snad s výjimkou malého Lucemburska.

Když se ukázalo, že tento propad není jen americkou výjimkou, našli se experti, kteří tyto údaje interpretovali pozitivně, totiž jako nárůst „kritické občanské vyspělosti“. Poukazovali na to, co nedávno označil nestor americké politické vědy Robert Dahl jako „politický paradox“. Lidé sice ztrácejí důvěru v klíčové demokratické instituce, ale současně nadále věří v demokracii jako takovou. Jinými slovy: jsou kritičtí k výkonům a nositelům těchto demokratických institucí, ale neuvádějí v pochybnost demokracii samu. Na tom je nesporně kus pravdy, ale zdaleka to není pravda celá.

Nejde totiž o propad jen v oblasti hodnocení fungování hlavních demokratických institucí, například vlády, parlamentu, stran atd., ale týká se to i velmi závažné otázky postoje k ostatním lidem. V citované knize z roku 1963 Almond a Verba uvádějí, že s větou „Většina lidí si zasluhuje, abychom jim důvěřovali“ souhlasilo 55 % Američanů, 49 % Britů, 19 % Němců a jen 7 % Italů. Zhruba dvacet let poté bylo podle mezinárodních šetření o hodnotách zjištěno, že 60 % Američanů ostatním lidem nedůvěřuje.

V sedmnácti z dvaadvaceti západních zemí Evropy a Ameriky nedůvěra k ostatním lidem představuje absolutní většinu respondentů. I to jde ještě dát do souvislosti se zvýšenou občanskou kritičností, ale rozhodně to nelze interpretovat jako příznivý jev. A vykládat to jako důsledek urbanizace a exodu z vesnice také nezní přesvědčivě.

Jak je tomu v nejlepších středoevropských zemích, jako jsou Maďarsko, Polsko, Slovinsko, Estonsko a Česká republika? Jak ukazují různá mezinárodní šetření, tyto země jsou na tom zhruba tak, jako ty nejhorší západní demokracie, a příliš dramaticky se neliší ani od těch lepších. Důvod k radosti to však není. Není tomu totiž tak, že bychom se my vyspělým zemím přibližovali, ale naopak: vyspělé země se přibližují nám. Stalin a jeho nástupci se kdysi marně snažili „dohnat a předehnat“ Spojené státy. Spojeným státům se však dnes úspěšně daří dohánět země tzv. Východní Evropy, aspoň pokud jde o řadu aspektů politické kultury.

Předběžné závěry: 1) neexistují žádné předběžné podmínky, které by naprosto zaručovaly vznik a

udržení demokracie ani které by naprosto znemožňovaly zavedení demokratických politických institucí. Sociálně-ekonomické a kulturní podmínky jen usnadňují nebo ztěžují rozvoj demokracie.

2) Politická kultura je spíše důsledkem než příčinou takového či onakého fungování demokracie (i když samozřejmě vztah mezi fungováním demokracie a politickou kulturou není jednosměrný, ale obousměrný).

3) Pokud se v šedesátých letech zdálo, že víme, jaká politická kultura vyhovuje dobrému fungování demokracie, přinejmenším od osmdesátých let se politická kultura nejvyspělejších demokracií vyvíjí v řadě důležitých bodů směrem k těm nejhorším demokraciím.

1

4) Lze jistě souhlasit s tím, že to souvisí, mezi jiným, se zvýšenou občanskou kritičností a vyspělostí, ale nedůvěra se, bohužel, týká i vztahu k ostatním lidem, a to lze těžko považovat za pozitivní jev, i kdyby tato nedůvěra měla své opodstatnění, což jistě v postkomunistických zemích vůbec - a v České republice zvláště - má.

5) Nejméně špatně fungující demokracie z postkomunistických zemí, tj. Slovinsko, Maďarsko, Polsko, Estonsko a Česká republika, se v takto chápané politické kultuře příliš neliší od nejhorších západních demokracií.

6) Demokratické instituce se na rozdíl od sociálně-ekonomických struktur a od politické kultury dají budovat rychleji a snadněji. Z krátkodobého a střednědobého hlediska se nedá spoléhat ani na rychlý vývoj sociálně-ekonomických struktur, ani - a fortiori - na rychlý vývoj politické kultury.

Co je politická teorie

Jak jsme upozornili už dříve, prosazuje se postupně následující klasifikace

politické vědy: 1. Politická teorie 2. Politická sociologie 3. Správní věda (veřejná politika a veřejná správa) 4. Mezinárodní vztahy. Zde se správní vědou zabývat nebudeme . Platí to do značné míry i o

mezinárodních vztazích, až na to, že v důsledku fenoménu globalizace dochází k postupnému stírání hranic mezi komparativní politickou sociologií (která se tradičně věnuje především politickým systémům národních států) a teorií mezinárodních vztahů, která se zabývá mezinárodním systémem. Soustřeďme se tedy na politickou teorii. Velmi zhruba lze rozlišovat mezi dvěma významy pojmu politické teorie.

1) Takovým pojetím politické teorie, které je společenskovědní. Politická teorie v tomto pojetí je odlišná od politické filosofie a takové politologické teorie patří do sociálních věd podobně jako např. sociologické nebo ekonomické teorie.

2) Politickou teorii však dodnes někteří ztotožňují s politickou filosofií. Giovanni Sartori (1974, s.39), který se opírá o Norberta Bobbia, staví obecně

proti sobě dichotomicky následovně filosofii a vědu:

Filosofie Věda - logická dedukce empirická verifikace - ospravedlňování deskriptivní explikace - normativní hodnota hodnotová neutralita - všeobecný a základní ráz segmentovaný a kumulovatelný ráz - neaplikovatelná operacionální a aplikovatelná Dnes se často odlišuje politická teorie jednak od politické filosofie, jednak od

politické vědy. Pod vlivem pozitivismu se rozlišovaly a) empirická tvrzení (výroky), jejichž pravdivost lze na základě zkušenosti potvrdit nebo vyvrátit, b) formální výroky jako jsou matematické věty, jejichž pravdivost nebo nepravdivost se zakládá na jejich konstituujících pojmech, konečně pak c) hodnotící soudy, např. morální

1

imperativy, jež nelze odvodit ani z empirických ani z formálních soudů, a o nichž se často tvrdí, že nejsou ani pravdivé ani nepravdivé. Kdo přijímá takové rozlišení, bude hlásat, že věda se zabývá výlučně empirickými soudy, filosofie soudy formálními a že politická teorie, která operuje hodnotícími soudy, nepatří ani k vědě ani k filosofii. Někteří na základě toho pochybovali o legitimitě politické teorie nebo ji úplně zamítli.

Podle Sartoriho se empirické teorie dají rozdělit podle toho, zda jde o empirické teorie zaměřené na výzkum nebo na praxi. U empirických teorií zaměřených na výzkum jde hlavně o to, jak je testovat, abychom je mohli dokázat, k čemuž je třeba operacionalizace, používají tedy operacionalizovaných pojmů a definicí. U empirických teorií zaměřených na praxi jde hlavně o to, jak je aplikovat, což povede k úspěchu nebo k selhání. Prvé vedou k deskriptivním teoriím existujících politických procesů nebo struktur, druhé k teoriím možných politických procesů nebo struktur. K prvnímu druhu teorie jsme dospěli empiricky, druhý je empiricky funkční, oba druhy jsou však empirickými politickými teoriemi. (viz Sartori 1987, slov. překl. Teórie demokracie, 1993, s. 20)

Neempirické teorie lze podle Sartoriho definovat a contrario, tj. jako teorie, které se nezakládají ani na výzkumu ani se neorientují na praxi. Neempirické teorie politiky se označují za filosofické, etické, axiomatické, deduktivní, racionalistické … Je jich více druhů. V německé jazykové oblasti se zdůrazňují zejména dva přístupy v politické filosofii:

1) normativně-ontologický a 2) dialekticko-historický. Normativně-ontologický přístup navazuje na Aristotelovu a Platónovu

praktickou filosofii. Za normativní je označován proto, že se soustřeďuje na cíle, např. na „dobrý život“. Ontologický je proto, že předpokladem takového přístupu je vypracovaná nauka o bytí, tj. ontologie, která podle Erica Voegelina uznává i mimosvětské, tj. božské bytí, a neredukuje vyšší oblasti bytí na nižší (viz Berg-Schlosser, Stammen, Úvod do politické vědy, čes. překl., s.34). Vedle Voegelina je význačným představitelem Leo Strauss. Podle Aristotela je však nauka o politice praktickou disciplínou. (Aristotelés rozlišoval mezi theorií, praxis a poiésis). Proto jde o praktickou politickou filosofii spíše než o « politickou teorii », což by pro Aristotela byl takřka protimluv.

Dialekticko-historický přístup je typický pro marxisty, ať už ortodoxní marxisty-leninisty nebo o různé podoby neomarxismu na Západě. R.Aron (1960, přetištěno 1972) si právem klade otázku, zda vůbec marxistické pojetí může být charakterizováno jako politická teorie, když považuje politickou oblast v poslední instanci za odvozenou z ekonomických struktur a třídních vztahů a stát sám za nástroj vykořisťování jedné třídy druhou, určený k odumření. Podobně významný francouzský politolog Jean Leca, bývalý president Mezinárodní asociace pro politickou vědu (IPSA) a současný president Francouzské asociace pro politickou vědu, uvádí, že marxistická koncepce není vlastně politickou teorií, ale kritikou politiky, filosofií praxis (v aristotelské terminologii spíše poiésis než praxis), je kritickou teorií ekonomie nebo kontra-teorií politiky (Jean Leca, Traité de science politique, I. sv., s.71 a 105).

Podle Davida Millera se v posledních desetiletích 20. století střetáváme se čtyřmi názory na to, co je předmětem politické teorie (viz Miller 1995, Blackwellova encyklopedie politikého myšlení, CDK, Brno, více vydání).

1

1) Politická teorie jako dějiny politických idejí. Zaměřuje se na zkoumání děl klasických autorů a snaží se dobrat jejich autentického významu. U některých z nich jako např. u Leo Strausse se opírá o presvědčení, že moderní politické myšlení a zejména politická věda představují nižší úroveň politického diskursu než klasické (hlavně antické) politické myšlení. I ti, kdo neztotožňují politickou teorii s dějinami politického myšlení, se částečně zabývají výsledky bádání minulých myslitelů. Často mohou být vhodným východiskem k uvažování o současných politických problémech. Jako jediný cíl politické teorie však dějiny politických idejí nestačí.

Existuje dále spor mezi těmi, kdo se snaží myšlení minulosti chápat v jeho historických, intelektuálních, sociálních atd. kontextech, a těmi, kdo se snaží využít výsledků klasických děl k osvětlení současné politiky, jejíž souvislosti jsou odlišné. Oboje přístupy jsou legitimní, oboje mají však také svá úskalí. Přílišné zaměření na zarámování do dobových kontextů může vést k tomu, že vlastní kognitivní obsah a jeho obecnější platnost uniknou. Snaha o použití klasických koncepcí k analýze současných problémů může zase vést k povrchním aktualizacím a k nepochopení původních cílů klasických autorů.

2) Politická teorie jako pojmová analýza. Soustředí se na objasňování významu pojmů, které se užívají v argumentaci o politice, např. svoboda, spravedlnost, demokracie, moc.V roce 1970 založili Giovanni Sartori a Fred W.Riggs v rámci Mezinárodní asociace pro politickou vědu (IPSA) výbor pro konceptuální a terminologickou analýzu (COCTA). Reprezentativní kolektivní publikací je v této věci Social Science Concepts. A Systematical Analysis (Sage, London 1984) pod vedením G.Sartoriho. Ostatně Teórie demokracie od Sartoriho je také do značné míry konceptuální analýzou. Někteří političtí teoretikové pod vlivem filosofie jazyka zkoumali, jak se užívají politické pojmy v běžném předteoretickém jazyce. Je ovšem jasné, že variace ve významu pojmů nějak souvisejí s politickými preferencemi toho, kdo s nimi operuje.

3) Politická teorie jako formální modelování. Podle tohoto pojetí má politická teorie za cíl vytvářet modely politického

pocesu podobně jako to dělá teoretická ekonomie. Předpokladem je, že lidé jsou racionálně jednající bytosti, které mají cíle a volí k těm cílům odpovídající prostředky. To je to, co Max Weber nazýval účelovou racionalitou, tj. racionalitou ve vztahu k cíli. V modelu jde pak vyvodit (dedukovat), jak se lidé (nebo obecněji aktéři) budou chovat, jaký bude výsledek jejich činů. Tyto modely mohou mít buď explananční nebo normativní záměr. První se zaměřují na vysvětlení či objasnění mechanismů politických procesů, tj. jak politické procesy fungují. Druhé se snaží ukázat, jaké důsledky vyplynou např. z přijetí určitých pravidel k dosažení kolektivního rozhodnutí.

Nejznámější příklad vysvětlovacího modelu představuje model volební analýzy, který navrhl Anthony Downs ve své knize An Economic Theory of Democracy z roku 1957. Politické strany jsou podle něho politické podniky usilující o maximalizaci hlasů ve svůj prospěch. Voliči dávají svůj hlas tomu, kdo jim poskytne největší zisk nebo prospěch za nejnižší cenu. Tento model spočívá na několika předpokladech. Volič je schopný vybrat si mezi několika alternativami a seřadit je podle svých preferencí. Takové pořadí je "transitivní", tj. pokud dává přednost straně A před stranou B, a straně B před stranou C, nutně dává přednost straně A před stranou C. Volební rozhodnutí lze pak vyjádřit jednoduchým

1

schématem: E(Ua t+1) - E(Ub t+1), kde t je doba volby, t+1 interval mezi dvěma volbami, A vládnoucí strana, B opoziční strana, Ua očekávaná užitečnost vítězství strany A, Ub očekávaná užitečnost vítězství strany B. Pokud je rozdíl mezi Ua a Ub pozitivní, volič se rozhodne pro stranu u moci, pokud je rozdíl negativní, dá svůj hlas opoziční straně, konečně v případě nulového rozdílu, tj. rovnosti mezi Ua a Ub, se volič zdrží hlasování. Připomeňme, že v USA je systém dvou stran, což usnadňuje model. Na Downsův model navázala celá řada sofistikovaných modelů, z nichž některé kladou důraz na retrospektivní ráz výběru (hodnocení se provádí na základě minulých výkonů), jiné na ráz prospektivní (tj. volební sliby). Zatímco strana u moci je hodnocena hlavně na základě svých výsledků, strana v opozici na základě svých slibů.

Nejslavnějším příkladem modelu s normativním záměrem je Arowovův teorém nemožnosti. Problémem podle něho je, jak kombinovat různé politické preference jednotlivců, aby byla vybrána politická linie, která by byla v souladu s preferencemi kolektivu jako celku. Arow dokazuje, že existují-li více než dvě alternativy, nelze dospět k uspokojivému politickému demokratickému rozhodnutí. Výsledek může být např. odlišný podle toho, jaká procedura k volbě se použije. Předchůdcem Arowova teorému nemožnosti je tzv. Condorcetův paradox. To by byl značný problém pro demokratické procedury v případě, že by všechny alternativy byly stejně důležité. Obvykle je tomu tak, že některé jsou důležitější. Např. pro některé jsou rozhodující konflikty jazykové nebo náboženské nebo sociálně ekonomické apod. Strany mají za jeden z úkolů agregovat, tj. sdružovat, spojovat různé zájmy. Někteří teoretikové z tohoto hlediska vyzdvihují pozitivní roli systému dvou stran.

Formálnímu modelování bývá nejčastěji předhazováno, že předpoklad racionálně jednajících jednotlivců (a obecněji aktérů) je v politice spornější než v ekonomice.

4) Politická teorie jako teoretická část politické vědy. Takto chápaná politická teorie by měla spojovat konkrétní pozorování a nižší empirické generalizace v obecný vysvětlující rámec podobně jako to dělá např. teoretická fyzika.

Bylo jistě vypracováno několik obecných konceptuálních systémů na vysvětlení politických jevů, ale vesměs nejsou položeny na přísně empirických základech. Dále pak vysvětlení politických jevů obsahuje interpretaci činů nebo záměrů aktérů, a tak se nedá plně vyhnout normativním aspektům a hodnotícím soudům.

Existují paradigmata v politické vědě ? Ve svém známém spise Stuktura vědeckých revolucí (originál vyšel roku

1962, český překlad 1997) hovoří T.S.Kuhn o « paradigmatech » ve vědě. O paradigmatu v plném slova smyslu lze hovořit tehdy, když jedna festovatelná (Popper by řekl falzifikovatelná) teorie dominuje ostatní teorie a je téměř všeobecně přijímána vědeckou komunitou. Revoluce ve vědě nastávají podle Kuhna tak, že jedno paradigma nahradí jiné. Nové, vyšší paradigma – jak se později ukáže – zahrnuje předcházející teorii a není s ní v rozporu. Předtím než dojde k tomuto nahrazení jednoho paradigmatu jiným se však zdá, že tato dvě paradigmata jsou vzájemně neslučitelná a musí mezi dojít k soupeření, které vyústí v destrukci starého paradigmatu a nástupu vyššího pradigmatu. Paradigmata v tomto smyslu byla

1

koncipována pro přírodní vědy, nikoli pro vědy sociální. V sociálních vědách obecně a v politické vědě zvláště lze těžko najít dominantní vědeckou testovatelnou koncepci, která by byla takřka všeobecně přijímána vědeckým společenstvím. V sociálních vědách – a zvláště v politické vědě – existuje stále konfrontace mezi různými teoriemi, které navíc nejsou dost dobře testovatelné, falzifikovatelné a verifikovatelné. Nejčastěji se dokonce různé koncepce, resp. jejich představitelé, mezi sebou vzájemně téměř ignorují.10

Roku 1965, tj. tři roky po uveřejnění Kuhnovy zmíněné knihy David Truman, který byl tehdy předsedou Americké společnosti pro politickou vědu (APSA), ve svém předsedníckém projevu uznal, že v přísném slova smyslu v politické vědě paradigmata neexistují, ale uvedl, že behavioralismus představoval « něco podobného ». To se také občas tvrdilo o Parsonsově strukturním funkcionalismu. 11

Dvě koncepce politické vědy Hovořili jsme o tom, že politika vtiskuje svou pečeť celé společnosti a všem

jejím podstatným složkám. To se dá chápat mj. buď tak, že politické je to, co se týká globální společnosti, tj. dnes stále ještě především státu, anebo tak, že politika je obecně mocenský vztah, na který narážíme ve společnosti všude, od rodiny přes církve, školy, průmyslové podniky až třeba ke sportovním klubům. Někteří autoři, zejména starší, volí první přístup a chápou politickou vědu jako disciplínu o státu. Jiní, a k nim patří většina současných politologů, se přiklánějí spíš ke druhému přístupu a spatřují v politické vědě nauku o moci, která se projevuje v nejrozmanitějších společenských seskupeních. Podle jejich názoru tedy státní moc není podstatně odlišná od moci v jiných lidských vztazích. V tomto smyslu např. přední americký politolog Robert A.Dahl napsal ve svém spise o moderní politické analýze, že "politický systém je jakýkoli stálý celek lidských vztahů, které předpokládají ve značné míře vztahy moci, vlády nebo panství" (R.A.Dahl, Modern Political Analysis, 2.vyd., 1970).

Nevýhodou tohoto velice širokého pojetí je, že politickému tam hrozí rozpuštění v sociálním, v politice se bude spatřovat jen boj o moc12 a v politické moci

10 Viz M.Dogan, „Y a-t-il des paradigmes en science sociale comparative?“, in: C.Thiriot, M.Marty, E.Nadal (eds.), Penser la politique comparée, Karthala, Paris 2004, s. 24 a násl. 11 Mezi významnými „velkými“ neboli „obecnými“ teoriemi v politické vědě patří nebo patřily vedle behavioralismu a funkcionalismu dále např. systémismus a neoinstitucionalismus. O empirických politologických teoriích pojednává v české literatuře B.Říchová v knize Přehled moderních politologických teorií (Portál, Praha 2000). Významný americký sociolog Robert King Merton rozlišoval od takovýchto velkých nebo obecných teorií tzv. „teorie středního dosahu“. 12 Ve své přednášce "Politik als Beruf" (1919), M.Weber poznamenává: "Politikou budeme rozumět snahu o podíl na moci nebo o vliv na rozdělení moci, ať už mezi státy, nebo mezi skupinami lidí uvnitř státu" (Max Weber, Le savant et le politique, Plon, Paris 1959, 2.vyd., coll. 10/18, 1963, s.101, (Politik als Beruf existuje také v českém knižním překladu sociologa Jana Mertla v nakl. Orbis 1929 pod názvem Politika jako povolání; po listopadu 1989 vyšel také slovenský překlad Politika ako povolanie, Spektrum, Bratislava 1990 a konečně 2. český překlad Politiky jako povolání vyšel ve sborníku Weberových prací Metodologie, sociologie a politika v roce 1998, který uspořádal Miloš Havelka, viz s.247). R.Aron právem zdůrazňuje: "Velká iluze cynického myšlení posedlého bojem o moc spočívá v neuznávání jiného aspektu skutečnosti: hledání legitimní moci, uznávané autority, nejlepšího režimu. Lidé se nikdy nedomnívali, že je politika vymezena výlučně bojem o moc. Kdo nevidí aspekt «boje o moc», je naivní, kdo vidí jen aspekt boje o moc, je falešný realista" (Démocratie et totalitarisme, cit. vyd., s.51-52, čes. překl. Demokracie a totalitarismus, Atlantis, Brno 1993, s.28).

1

jen jedna z mnoha mocí. Politická moc se v tomto pojetí dá odlišit jedině svým prostředkem: Max Weber ji definoval monopolem legitimního fyzického násilí13.

Typy panství a legitimity Weber zavedl dále rozlišení mezi mocí (Macht) a panstvím (Herrschaft).

V politice, zejména v demokratických systémech, jde spíše o panství než o moc. Moc14 je fenomén širší; má ji každý, kdo může vnutit svou vůli druhým i proti jejich vůli (např. i gangster). Panstvím naproti tomu disponuje jen ten, koho druzí poslouchají proto, že uznávají jeho autoritu za platnou, za "legitimní". Podle druhu legitimity15 rozlišuje Weber tři typy politického panství: 1) tradiční, 2) racionální a 3) charismatické.

Tradiční panství se zakládá na víře v tradice a zvyky, stanovící pravidla veřejného života a jejich představitele; je typické pro archaické, tradiční a stacionární společnosti.

Racionální (legální, byrokratické) panství se opírá o víru v zákonnost a racionálnost fungování politické autority; lidé se zde podrobují neosobním obecným pravidlům a zákonům, k jejichž aplikaci je třeba rozvětveného byrokratického aparátu. Moderní demokracie spadají obvykle do tohoto legálního typu panství. Není typické ani pro společnosti stacionární jako panství tradiční, ani pro společnosti procházející revolučními změnami jako panství charismatické, ale pro společnosti prodělávající rutinní evoluci, která vede podle Webera k rozčarování.

Charismatické panství spočívá na víře v jedinečnost, posvátnost, hrdinský charakter vůdce, z něhož vyzařuje mocné "charisma". Zatímco dva předchozí typy jsou každodenními formami panství, charismatické panství je jejich opakem. Není

13 Podle Maxe Webera (op.cit., s.100-101, čes. překl. Havelka 1998, s.247) "je třeba chápat současný stát jako lidskou pospolitost, která si na určitém území (...) s úspěchem vyhrazuje monopol legitimního fyzického násilí." V jiném Weberově spise, Wirtschaft und Gesellschaft, je následující definice: "skupina panství, jejíž příkazy vykonává na daném území administrativní organizace, která má k dispozici fyzické násilí" (Economie et société, Plon, Paris 1971, 1.díl, s.57). 14 Viz M.Weber, Economie et société, Plon, Paris 1971, 1.díl, s.56. Podobně definuje moc také R.H.Tawney v: Equality, Allen and Unwin, London 1931, s.229, S.Blau, Power and Exchange in Social Life, Wiley, New York 1967, s. 116-117 nebo R.A.Dahl, "The Concept of Power", v: Behavioral Science, sv.2., 1957, s.202-203. Uveďme aspoň Dahlovu definici: "A má moc nad B, pokud může dosáhnout, že B udělá něco, co by jinak neudělal." H.D.Laswell a A.Kaplan ji definují takto: "Moc je účast na procesu rozhodování; osoba X vykonává moc nad osobou Y ve vztahu k hodnotám K potud, pokud se X účastní procesu rozhodování, který se dotýká politik K, které chce Y uskutečnit" (H.D.Lasswell, A.Kaplan, Power and Society, Yale University Press, New Haven 1950, s.75). 15 J.Habermas definoval legitimitu takto: "Legitimitou rozumím uznání, jemuž se těší politický řád" (J.Habermas, Après Marx, Fayard, Paris 1985, s.257). Německý evolucionistický funkcionalista N.Luhmann tvrdí, že pojem legitimity měl význam jen ve středověku, když pozitivní právo mohlo být posuzováno jako legitimní nebo nelegitimní na základě přirozeného práva. Moderní pojetí pozitivního práva omezilo legitimitu na pouhé synonym konsensu nebo popularity (Viz N.Luhmann, Soziologische Aufklärung 4. Beiträge zur funtionalen Differenzierung der Gesellschaft, Opladen 1987,s.154). V jiné své knize podává Luhmann ještě další argument: Legitimita prý znamená, že část může reprezentovat celek, subsystém může reprezentovat celý systém. Je tedy spjata s hierarchickým systémem, který moderní komplexní společnosti zrušily a nahradily funkčním rozdělením. Žádná část tam už nereprezentuje sociální celek, a nemůže ho tedy legitimizovat. Jedinou formou legitimizování je teď sebelegitimizování: "Legitimation under modern conditions can only be self-legitimation" (N.Luhmann, "The Representation of Society within Society", Current Sociology, sv. 35, č. 2/1987, s.107).

1

racionální jako legální panství, nýbrž je iracionální. Lidové uznání je zde osobní a emocionální, zatímco v tradičním typu bylo spjato spíš s principem (např. království) než s konkrétní osobou, která je jeho nositelem ("král zemřel, ať žije král"); dále pak zatímco tradiční panství představovalo institucionální a obsahovou (nikoli personální) kontinuitu a stabilitu, charismatické panství spadá obvykle do převratných období, kdy se boří starý řád a tvoří nový. Jde o nejméně stabilní typ panství, ale Weber mu dává přednost. 16

Klasické neboli tradiční pojetí politiky by se dalo shrnout takto: Politika - je specifický typ lidské činnosti, který je zakotven v lidské přirozenosti (člověk je bytost od přirozenosti politická), - není definována svým prostředkem, ale svým cílem, a tím je obecné dobro (obecné blaho, obecný zájem), - má primát nad ostatními lidskými činnostmi, - její centrální otázkou je politický režim (Viz Ph.Bénéton, Introduction à la politique moderne, Hachette, coll. Pluriel, Paris 1987, s.15.). Aristoteles rozlišoval zdravé (správné) politické režimy, v nichž držitel moci, ať je to jednotlivec (v monarchii neboli království), malá skupina (v aristokracii) nebo velká část společnosti (v republice neboli politei) vládne v obecném prospěchu, od režimů nezdravých, zkorumpovaných, v nichž držitelé moci jednají ve svém dílčím zájmu.17

Nevýhodou staršího pojetí, které politologii pokládá za vědu o polis, tj. dnes hlavně o státu, je, že v něm stát bývá někdy vykládán v příliš úzce právním smyslu, a chápán jako nějaká mýticky svrchovaná společnost odtržená od ostatních sociálních vztahů.

Cíle nebo funkce politické autority Lze však určit objektivní společný zájem, společný prospěch, obecné blaho,

jako to hlásali antičtí filosofové? Někteří autoři (např. Max Weber) pojem obecného dobra uvádějí v pochybnost. Většina však se shodne aspoň na dvou objektivních cílech či funkcích politiky: prvním je smír a řád uvnitř společnosti a druhým bezpečnost, obrana vůči vnějšímu nepříteli. S tím se pak dá spojit Weberova definice státu jako držitele monopolu legitimního užití násilí nebo, jak ji upřesnil Bénéton, držitele "monopolu síly oficiálně legitimní" (Viz Ph. Bénéton, Introduction à la politique moderne, Hachette, coll. Pluriel, Paris 1987, s.20-21.). Je totiž zřejmé, že pokud by jisté skupiny nerespektovaly tento monopol státního panství a osobovaly si také právo užívat síly, nešlo by udržet vnitřní mír a řád. Logicky z toho vyplývá, že 16 Podle současného politického sociologa rumunského původu Matteie Dogana „Weberovská typologie legitimity se tedy ukazuje být jakýmsi anachronismem. Pro zkoumání současných režimů už není vhodná, protože jednak dnes už jen málokteré z nich se zakládají na tradičním panství a jednak proto, že charismatický fenomén se stává neobyčejně vzácným - Chomejni je nespíš posledním příkladem. Dvě ze tří přihrádek weberovské typologie jsou skoro prázdné. Je proto třeba téměř všechny země - okolo sto sedmdesáti - zařadit do třetí přihrádky, čímž směšujeme četné druhy“ (Dogan M., „Legitimita režimů a důvěra v instituce: od klasické typologie k novým skutečnostem“, Politologická revue, roč. IV., č.2, 1998, s.111-127, jde o překlad z tehdy doposud nepublikovaného textu, který je podstatným přepracováním stati „Erosion of Confidence in Advanced Democracies“, Studies in Comparative International Development, Fall 1997, přeložil M.Novák). 17 Obecný prospěch neboli obecné dobro není podle tradiční perspektivy jenom materiální, ale i intelektuální a hlavně mravní; je to dobrý a šťastný život obce odpovídající lidské přirozenosti. Francouzský myslitel 20.století J.Maritain zdůrazňoval, že obecné dobro není ani pouhým součtem dober jedinců, ani dobrem organického celku, kde části mají jen sloužit jako končetiny organismu; sociální a politický celek se totiž skládá z částí (jedinců), které tvoří každý zvlášť také celky.

1

ozbrojené síly (armáda a policie) musí být podřízeny politické autoritě. Vojsko má v civilizovaných zemích za funkci zajišťovat obranu proti zahraničnímu napadení, zatímco uvnitř státu udržuje pořádek policie, která smí zasahovat jenom v souladu se zákonem. Z toho se dá odvodit další aspekt politické autority: stanoví pravidla, která musí jednotlivci respektovat.

Politik a úředník Aron v této souvislosti klade důraz na rozdíl mezi úředníkem a politikem, v

němž se promítá rozlišení mezi mocí administrativní na straně jedné a mocí výkonnou a zákonodárnou na straně druhé. (viz Aron, La lutte de classes, Gallimard, Paris 1964 , s. 167 nn., Aron, Démocratie et totalitarisme, Gallimard, Paris 1965 , s. 65-66, čes. překl. Demokracie a totalitarismus, Atlantis, Brno 1993 , s. 36). Úředník je profesionál, politik je amatér. Úředník je vybírán podle přesných pravidel, politik je volen. V západních liberálních demokraciích tedy amatéři vedou odborníky. Úředník je kompetentní, kvalifikovaný, ví, co se dá dělat, ale nemůže sám rozhodovat. Kromě toho musí zachovávat neutralitu. Policista zatýká zrádce, ale kdo je zrádcem? Kolaborant nebo disident ? Odpověď dává politik, nikoli policista18.

Politik však k tomu potřebuje mít legitimitu, kterou mu v liberálně demokratických režimech poskytují svobodné volby. To ovšem znamená, že nezastupuje všechny občany, ale v nejlepším případě většinu, ty, kteří ho volili. Naproti tomu úředník si osobuje nárok, že reprezentuje celou společnost. Odtud pochází sen o moci, která by také nepodléhala žádným dílčím zájmům a byla by univerzální. Aron právem tuto myšlenku odmítá jako iluzorní: Úředník nemá legitimitu, jeho úkolem je poslouchat příkazy, které musí dostávat od politiků. Ti zase potřebují legitimitu, kterou jim občané delegují prostřednictvím svobodných voleb. A jakmile dojde k takovému delegování, vznikne současně možnost dílčích zájmů prosazujících se na úkor obecného dobra.

V režimech monopolní strany pochopitelně toto rozlišování mezi úředníkem a politikem nemá smysl. Úloha politiků je tam jiná než v ústavně pluralitních režimech. Politikové pluralitních demokraciích totiž uznávají, že jiní, představitelé jiných

18 Co platí obecně o úřednících, neplatí samozřejmě o soudcích. Soudní moc by měla být nezávislá. O ostatních úřednících platí, že když mají vykonávat nelidské příkazy, které se příčí jejich svědomí, mají např. možnost vzdát se svého úřadu. Jak se stavět k těm představitelům bývalých totalitních nebo autoritářských režimů, kteří se dopouštěli zločinů, jež nebyly trestné v době svého spáchání? Norimberský proces po druhé světové válce je z tohoto hlediska instruktivní. Okolnost, že obvinění páchali zločiny na základě rozkazů a v souladu s tehdejšími zákony, nepovažoval tento tribunál za dostatečnou omluvu. Vycházelo se obvykle z toho, že takové zločiny byly spáchány v rozporu se základními lidskými právy. Vojenská porážka nacistického Německa usnadnila takový přístup, ale to, že mezi vítězi byl i Sovětský svaz, způsobilo, že jeho představitelé se pokusili svalit odpovědnost za masové vyvraždění polských důstojníků v Katyni na německé nacisty. Zločiny ostatně mohou páchat nejen totalitní a autoritářské režimy, ale – pravda mnohem méně často a méně systematicky – i režimy demokratické. Jak správně zdůrazňoval Sir Karl R. Popper, výhodou demokratických režimů oproti nedemokratickým není to, že by jejich politika byla nutně vždycky lepší (tak tomu být za každých okolností nemusí), ale to, že se v demokratických režimech můžeme nenásilně zbavit vládců (např. na základě svobodných voleb). Pokud se nelze nenásilně zbavit vládnoucích, má to negativní vliv jednak na ně (ztrácejí tím zpětnou vazbu s občany, která se projevuje zejména svobodnými volbami, ale i svobodnými médii, svobodou sdružování apod.), jednak na ovládané, kteří jsou přinejmenším do jisté míry nuceni s takovým nedemokratickým režimem spolupracovat.

1

voličů, je mohou vystřídat po nejbližších volbách. Naopak komunisté chtějí být 1) vykladači nejvyšší pravdy, 2) politickými předáky i 3) správci kolektivní práce a nemohou nechtít plnit tyto tři funkce zároveň. Proto je pro ně taková pluralita rovnoprávných stran nepřijatelná. Spočívá totiž na myšlence o pluralitě nebo antagonismu sociálních tříd, který chtějí odstranit. Jakmile se komunisté uchopí moci, zruší tedy pluralitu soupeřících stran. Rozlišení mezi zvoleným politickým předákem a úředníkem se zakládá na partikulárnosti politika a univerzalitě úředníka. Poté, co se politický vůdce stane představitelem celé společnosti, rozlišení ztrácí smysl. Zatímco v liberálních demokraciích existují soukromé podniky, po komunistickém převzetí moci ztrácejí svou autonomii, jsou zestátněny a za ředitele je dosazen představitel státu, úředník, kterého jmenuje státostrana. Komunisté se tak snaží zrušit rozdíl mezi společností a státem a nastolit ideologickou a politickou uniformitu. Autoritářské revoluce 20. století se v tomto světle jeví jako pokusy o obnovení jednoty: jednoty nejvyšší pravdy, jednoty sociální struktury, jednoty nebo spíše sloučení společnosti a státu. (Viz R.Aron, La lutte de classes, Gallimard, Paris 1964, s.172-173)

Jak už Aristotelés správně zdůraznil ve své kritice Platóna ve 2. knize své Politiky, není správné usilovat o příliš velkou jednotu státu nebo obce (polis). Obec je složena z domácností a ty z jednotlivých lidí. Domácnost je více jednotná než obec a jedinec více než domácnost. Snaha o co největší jednotu pak tedy povede vlastně ke zrušení obce/polis (směrem k domácnosti nebo dokonce k jednotlivci). Obec se ostatně neskládá prostě jen z „více“ lidí, což stačí pro alianci neboli spojenectví, ale skládá se z lidí různorodých, nikoli zcela stejných. Obec je dále soběstačnější než domácnost, která je soběstačnější než jedinec. Je-li žádoucí větší soběstačnost, je žádoucí i menší jednotnost. (viz Polit. II, 1261b 6-15, v 2. citovaném vydání Křížova překladu Politiky, 1998, s.67-68) Tento princip by se dal aplikovat i na Evropskou unii.

Konflikt S tím souvisí legitimita konfliktu. Některé sociální a politické teorie kladou

větší důraz na konsensus, integraci a kooperaci, jiné na konflikt, konkurenci a opozici, ale v každém případě je třeba vyjít z toho, že konflikt je nejen normální a nutný, ale přinejmenším v některých formách a účincích i žádoucí a příznivý. V sociálních vědách byl jedním hlavních průkopníků teorie konfliktu významný německý židovský sociolog Georg Simmel19, na jehož myšlenky navázal později americký sociolog německého původu Lewis Coser v důležité knize Funkce sociálního konfliktu (The Function of Social Conflict, 1956). Není pravda, že konflikt je nutně něco patologického, špatného. Coser s odvoláním na Simmela rozlišuje mezi realistickým a nerealistickým konfliktem. Realistický konflikt se týká nějakého určitého cíle, zatímco nerealistický konflikt je veden potřebou jednoho nebo více protagonistů vybít svou agresivitu, lhostejno na čem, nesměřuje tedy k nějakým vymezeným výsledkům. Nerealistický konflikt je bezvýchodný, nic ho neuspokojí.

Realistické konflikty mohou přispívat k upevňování politického a sociálního systému i mezilidských vztahů. Konflikt s cizí skupinou pomáhá udržovat identitu vlastní skupiny. V průběhu konfliktu dochází k uvolňování přebytečného napětí, které by jinak mohlo ohrozit stabilitu skupiny. Konflikt tak funguje jako „pojistný ventil“.

19 Viz G.Simmel, Conflict. The Web of Group Affiliation, Free Press, Glencoe Ill., 1955.

1

Společnosti, které se snaží za každou cenu konflikty potlačovat, se vystavují nebezpečí, že se konflikty budou akumulovat a pak náhle násilně propuknou.

Konflikt a moderní průmyslové společnosti: Dahrendorf a Aron K problematice role konfliktu v moderních industriálních společností

významně přispěli známí sociologové Raymond Aron a Ralf Dahrendorf. Ralf Dahrendorf, významný sociolog německého původu, který je dnes členem britské Sněmovny lordů, ale byl svého času ministrem západoněmecké vlády i evropským komisařem, navazuje na Marxe, ale je vůči němu kritický. Ve své slavné knize Třídy a třídní konflikt v industriální společnosti, jejíž německé vydání je z roku 1957 a přepracované anglické vydání z roku 1959, se nejprve pokouší rekonstruovat marxistické pojetí sociálních tříd a třídního boje (jak známo, Marx nedokončil v Kapitálu text o sociálních třídách) a pak provádí jeho důležitou kritiku. S Marxem souhlasí v tom, že konflikt předpokládá protiklad dvou hlavních sil. (V tom se liší např. od Dahla aj.) Podle Dahrendorfa je však konflikt mezi vlastníky a nevlastníky výrobních prostředků pouze jednou z více podob, které nabývá obecnější protiklad mezi těmi, kdo kontrolují moc, a těmi, kdo jsou vyloučeni z kontroly moci. Soukromé vlastnictví výrobních prostředků je jednou ze forem moci, ale nikoli jedinou a ne vždy nutně rozhodující. Dahrendorf připouští, že v klasickém kapitalismu předminulého, tj. 19. století, existovala jistá jednota či spojení mezi soukromým vlastnictvím a politickou kontrolou. Jak však ukazuje, to už neplatí ve století 20., kdy se problémy vlastnictví a mocenské kontroly rozvolnily či rozpojily, a to zejména ve dvou směrech.

V kapitalistických zemích v důsledku nástupu nové skupiny, tzv. manažerů, o nichž píše např. slavná kniha Jamese Burnhama Manažerská revoluce z roku 1941, čímž přešla moc z rukou vlastníků výrobních prostředků do rukou skupiny, která je nevlastnická a patří naopak k námezdně pracujícím. Postavení manažera, který je přímo nadřízen dělníkovi, je důležitější než zprostředkované vztahy mezi vlastníkem a zaměstnancem.

V komunistických zemích pak sice došlo k právnímu zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků, ale zůstala nerovnost jejich kontroly. Část těch, kdo jsou formálně nevlastníci, kontrolují ve skutečnosti téměř úplně řízení výrobních prostředků, a to nikoli z titulu osobního, ale z titulu podílu na vládnoucí komunistické nomenklatuře. Vzniká tím jakási nová vládnoucí třída nebo chcete-li nová třída, abychom převzali název slavné knihy Milovana Djilase, jugoslávského komunisty a posléze kritika komunismu.

Jak příklad kapitalistických manažerů, tak příklad komunistických nomenklaturních kádrů ukazují, že soukromé vlastnictví není nutně hlavním zdrojem moci, ale že existují i jiné zdroje moci, které mohou soukromé vlastnictví výrobních prostředků buď omezit a upravit (případ manažerů), nebo dokonce i zrušit (případ stranické nomenklatury v komunistických režimech). Přičemž ani v jednom ani v druhém případě nedochází ke zrušení nerovnosti různých společenských tříd ani jejich vzájemného konfliktu, které přetrvávají v jiné podobě.

Dahrendorf tedy moc (možnost prosadit vlastní vůli i proti odporu ostatních) nadřazuje soukromému vlastnictví. Tato moc má různé zdroje, soukromé vlastnictví je jen jedním z nich. Dále pak podle Dahrendorfa v 19. století se sice ekonomická moc v podnicích a politická moc ve státech do značné míry kryla, ale není tomu už tak ve

2

století 20. Vlastníci výrobních prostředků mohou sice vykonávat velký vliv na vlády a parlamenty, ty jsou však současně pod tlakem odborů a dalších nátlakových skupin, včetně takových, které v minulosti byly znevýhodňované nebo diskriminované. Díky tomu vzrostla autonomie vládnoucích skupin. Došlo k byrokratizaci státu, přičemž ovšem byrokracie je jen mocným nástrojem, je sice součástí vládnoucí třídy, ale v podstatě jen spravuje zájmy té skupiny, která je aktuálně u moci. Jde tedy o jakousi servisní třídu. Byrokracie je v třídním konfliktu jakýmsi žoldnéřem nabízejícím své služby těm, kdo mají moc.

Podobné koncepce hlásal také významný francouzský sociolog Raymond Aron, který provedl mj. zajímavou kritickou analýzu Maxe Webera. M.Weber hovořil o věčném „zápolení bohů“ (viz jeho přednášku Věda jako povolání). Soudil právem, že politika je konflikt. Ale v průmyslové společnosti, kde je konflikt všudypřítomný a permanentní, není bojem na život a na smrt, nevylučuje rozumnou diskusi a hledání přijatelného řešení vyjednáváním. Mezi racionálním tvrzením dokázaným a proto platným pro všechny, a iracionálním rozhodnutím, k němuž každý dospívá sám, je podle Arona místo pro rozumné rozhodnutí, i když vstupuje do rozporu se zájmy některých jedinců či skupin.

Weber rozlišoval mezi politickým rozhodnutím a vědeckým důkazem právem. Ale měl také pravdu, když rozdílné preference ztotožňoval se základním a neřešitelným rozporem a převáděl je na něho? Tento Weberův názor se podle Arona opírá o nesprávný postulát, podle něhož mimo vědu existuje jen iracionální rozhodnutí. Kritéria spravedlivého řádu jsou spíš rozličná (plurální) než rozporná; protiklady vyvstávají víc na úrovni konkrétních řešení než na úrovni abstraktních principů a hodnot, které se spíš doplňují než by se vylučovaly (Ostatně pokud mezi nimi zůstává napětí, lze ho racionálně analyzovat, jak na to upozorňuje Philippe Bénéton). Krása a mravní povinnost jsou dvě různé hodnoty, ale nemusí být mezi nimi neřešitelný protiklad. Nutnost volby mezi různými hodnotami neznamená, že rozhodnutí musí být iracionální.

Konflikt, konkurence a „majoritní logika“ Český politolog Jiří Kunc v některých svých publikacích opakovaně do

omrzení odsuzuje tzv. "majoritní logiku řešení problémů". Je zajímavé, že ve své knize o Stranických systémech v re/konstrukci (Sociologické nakl. SLON, Praha 2000, s.35)20 zdůrazňuje Kunc právem význam vztahů "kooperace a konkurence" mezi stranami, v nichž s odkazem na několik specialistů spatřuje nejvýznamnější přínos teorie her pro politickou vědu. V následujícím Kuncově výkladu se však slovo "konkurence" (nebo česky "soutěž") prakticky nevyskytuje a je příznačné, že místo slova soutěž používá spojení „antagonistický konflikt“. Chtěl bych proto připomenout, že existuje cosi jako "čistá soutěž" (tj. ryzí čili přísná konkurence). Tato čistá soutěž se na tomto poli vyskytuje tehdy, když stranický systém má dvoupólový (bipolární) charakter. Jde pak věru o "hru s nulovým součtem" v tom smyslu, že míra výhry jednoho se rovná míře prohry druhého, nicméně nemusí nikterak jít o "likvidaci soupeře", tedy o situaci, kdy "schází společná pravidla hry", jak tvrdí Jiří Kunc (ostatně subjekt, který v této hře s nulovým součtem ztratil při jedněch parlamentních

20 Viz moji recenzi této Kuncovy knihy v: Sociologický časopis, sv.38 (2000), č.5, s.647-650

2

volbách „vše“, může při příštích naopak „vše“ vyhrát – v tom spočívá významný fenomén politické alternace, tj. střídání vlád různé politické orientace).

V čem spočívá tato čistá soutěž, vysvětlil podrobně Robert A.Dahl ve svém nástinu teorie opozice v demokraciích, který je součástí kolektivní práce Political Oppositions in Western Democracies, kterou Dahl řídil a v níž sám napsal dvě kapitoly. Dovoluji si k této věci ocitovat ze závěru své práce Systémy politických stran (s.242): "Rozhodují tam volby, při nichž občané mohou buď potvrdit ve vládě stávající tým, anebo ho sesadit a nahradit jiným. Jedná se tedy o tzv. přísnou soutěž, o "hru s nulovým součtem" (tj. co jeden získá, to druhý ztratí): jedna strana (nebo jedna pevná aliance) volby vyhraje, získá nadpoloviční většinu parlamentních křesel, což jí v parlamentním režimu umožní utvořit "jednobarevnou" vládu, složenou jenom ze členů vítězné strany (nebo pevné koalice), zatímco druhá strana (nebo pevná koalice) plní funkce opozice. Slovo "přísná" v termínu "přísná soutěž" by nás však nemělo zmást. Rozdíl mezi oběma alternativami je dostatečně jasný, ale není mezi nimi žádná hluboká propast ani nesmiřitelný antagonismus, což znamená, že při střídání jedné vládnoucí garnitury druhou nedochází k žádnému dramatickému převratu. "Přísná soutěž" je tedy obvykle soutěží vcelku klidnou, umírněnou." (Systémy politických stran, 1997, s.242).

Američtí politologové hovoří někdy o „trade-off“ (mohli bychom říci jednoduše „něco za něco“, např. ve vztahu reprezentativita versus politická akceschopnost – o tom viz mou knížku Jakou demokracii pro nové demokracie). Ale i tam je možné usilovat o jistou rovnováhu nebo vyváženost (viz G.Sartori nebo později A.Kaiser), ale s tím, že v souvislosti se sociologickými charakteristikami dané politické jednotky (např. státu, švýcarského kantonu, německého Landu nebo EU) se mohou od této rovnováhy vychýlit v tom či onom směru.

Zajímavá je také v této souvislosti kritika Maxe Webera, kterou lze najít ve slavném spise Leo Strausse Natural Right and History. Weberova koncepce hodnotové neutrality sociálních vě vede podle Leo Strausse nutně k nihilismu, k myšlence, že všechny preference musí být racionálně posuzovány jako stejně oprávněné, rovnocenné. Přičemž Weber současně hlásá, že ať jsou naše preference jakékoli, máme jednat racionálně, důsledně (koherentně) a volit ty prostředky, jež odpovídají našim cílům. Proč?, ptá se Strauss. Jde o nedůslednou obhajobu důslednosti, iracionální chválu rozumu. Dodejme k tomu, že pokud lze mezi hodnotami racionálně volit, jak soudí Strauss, měl by se tento Weberův požadavek univerzální důslednosti odmítnout: stoupenci zvrácených hodnot (např. rasisté) udělají lépe, když se sami zaleknou posledních důsledků svých preferencí a cílů a jednají raději "nedůsledně".

Strany, konflikt a integrace V moderní demokratické politice vyjadřují a ventilují konflikty zejména

politické strany. „Strana není, jak nás učí klasická doktrína (nebo E.Burke) skupina osob, kteří se sdružují ke společnému dílu v národním zájmu na základě principu, na němž se shodli, ale skupina, jejíž členové mají za cíl společně jednat v konkurenčním boji [tj. v konfliktu] o politickou moc. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by možné, aby odlišné strany přijaly stejný nebo téměř stejný program, což se stává, jak je obecně známo“ (Schumpeter, Capitalism, Socialism and Democracy, 1962, s. 283, srov. čes. překl. Kapitalismus, socialismus a demokracie, CDK, Brno 2004). Strany vznikají

2

zároveň s rozšířením volebního práva. Strany institucionalizují konflikt. Jednají podle široce uznávaných právních procedur. Účinky konfliktu se jeho institucionalizací zeslabí. Strany jsou tedy jednak činiteli konfliktu, jednak nástroji politické integrace. Nejprve se rodí z konfliktu, který poté, co ho institucionalizují, pomáhají integrovat do systému, a tím olamují jeho hroty. Jak zdůrazňují zejména stoupenci tzv. historicko-konfliktního přístupu, jehož nejvýraznějším představitelem byl významný norský politolog Stein Rokkan, strany se tedy rodí z hlubokého a dlouhotrvajícího konfliktu v globální společnosti. "Není zapotřebí stran, pokud se všichni o všem shodnou", napsal jiný specialista Jean Blondel. "Strukturální" konflikt však sám o sobě nestačí k tomu, aby vyvolal vznik politické strany. Pokud jeho hlavní protagonisté mohou dosáhnout svého, aniž by se museli obrátit na lidové masy, nelze hovořit o stranách. Strana vzniká tam, kde je třeba získat podporu obyvatelstva k dobytí moci a prosazení programu.

Protože se strany historicky objevují jako nositelé konfliktů, někteří badatelé se snažili roztřídit strany podle těch konfliktů, z nichž vznikly nebo do nichž se zapojily. Stein Rokkan tvrdí, že konstelace konfliktů, jak existují na Západě, plyne z národní a průmyslové revoluce. Obě revoluce zplodily štěpení ve dvou dimenzích, teritoriální a funkční. V prvé dimenzi jde o územní uspořádání politické kontroly, v druhé o fungování systému v čase. Protiklady teritoriálního charakteru kladou bariéry procesu vytváření národního státu a v krajním případě mohou vést až k odtržení (separaci). Protiklady funkčního charakteru se mohou plně rozvinout teprve po určité teritoriální konsolidaci národního státu. Z kombinace dvou revolucí (národní a průmyslové) a dvou dimenzí (teritoriální a funkční) vzniknou čtyři rozštěpení:

"Dvě z těchto rozštěpení jsou bezprostředními výtvory toho, co by se dalo nazývat národní revolucí: konflikt mezi centrem vytvářejícím národní kulturu a rostoucím odporem obyvatelstva, které je podřízené a etnicky, jazykově nebo nábožensky odlišné v krajích a periferních oblastech [1]; konflikt mezi centralizujícím, standardizujícím a mobilizujícím národním státem a historicky podloženými stavovskými výsadami církve [2]. Dvě z nich jsou výtvory průmyslové revoluce: konflikt mezi venkovskými zájmy a nastupující třídou průmyslových podnikatelů [3]; konflikt mezi vlastníky a zaměstnavateli na straně jedné a nevlastníky, pracujícími a dělníky na straně druhé [4]" .

Daniel-Louis Seiler na základě těchto konfliktů navrhl genealogickou klasifikaci politických stran. Zjednodušené schéma

průmyslová revoluce národní revoluce

dimenze dimenze

funkční teritoriální funkční teritoriální

vlastníci město církev centrum

versus versus versus versus

2

pracující vesnice stát periférie

buržoazní + křesť. centralist.

dělnické agrární sekular. autonomist.

Štěpení vlastníci-pracující proti sobě staví držitele výrobních prostředků na straně jedné a námezdně pracující, ať už jde o dělníky nebo bílé límce, na straně druhé. Na základě tohoto konfliktu vzniknou hlavní politické strany na Západě. Na jedné straně buržoazní, vezmeme-li v úvahu jejich sociální "bázi". Pokud jde o jejich ideologický projekt, mohou být liberální, konzervativní nebo radikální. Na druhé straně dělnické, které se buď snaží zlepšit existující společnost (socialisté) nebo ji svrhnout a nahradit jinou (komunisté).

Štěpení církev-stát staví proti sobě stoupence církevního vlivu ve společenském životě a stoupence laicizace a sekularizace. Do první kategorie bývají zařazovány křesťanskodemokratické strany, do druhé radikální strany. Konflikt mezi oběma orientacemi je dnes už značně oslaben.

Konflikt centrum-periférie staví proti sobě centralisty, hájící zájmy technostruktury, a autonomisty, jež lze rozdělit na federalisty a separatisty.

Konflikt město-venkov se politicky projevuje především ze strany venkova, kde se objevují agrární, zemědělské strany. Lze však soudit spolu se Seilerem, že švýcarská strana automobilistů, která je zastoupena ve federálním parlamentu v Bernu, reprezentuje městské zájmy.

Tribunská funkce některých stran

Konflikt neopustíme ani v souvislosti s funkcionalistickým přístupem k původu stran. Připomeňme tzv. "tribunskou funkci". Funkcionalistický přístup se obecně snaží vysvětlit původ politických stran funkcemi, které zastávají, rolemi, které hrají. Tribunskou funkci (ve francouzském originálu "fonction tribunitienne") připisuje francouzský politolog Georges Lavau zejména těm politickým stranám, které hájí skupiny, jež mají dojem, že jsou vyloučeny z účasti v daném systému. Tím pádem politické strany, které jsou "zjevně" (manifestně) nepřátelské politickému systému a jeho hodnotám (tzv. antisystémové strany), plní podle této perspektivy "latentním" (skrytým) způsobem tribunskou funkci a přispívají nepřímo k zachování určitých prvků tohoto systému. To má znamenat, že fakticky přestávají být revoluční (nebo separatistické atd.), dále, že nabyly dost síly a reprezentativity k tomu, aby mohly účinně blokovat nebo překážet fungování systému, aniž by se zmohl odpovědět na to represí nebo jejich zákazem, konečně že mají dostatečnou autoritu nad skupinami, za jejichž mluvčí se vydávají, aby jim zabránily pořádat divoké akce.

Prospívá však vůbec tato tribunská funkce politickému systému? Lavau odpovídá takto: "Ne, v tom smyslu, že narušuje harmonické fungování a že může vyústit v neodpovědných činech a chováních tribunských stran. Ano, v tom smyslu,

2

že odvádí od revolučních sklonů a že je v jistých explozivních situacích jedním z prostředků, jak žít se štěpeními. Pro strany, které si libují v uskutečňování této (tribunské) funkce, to obsahuje výhodu, že jim poskytuje příznivý terén k jejich růstu systematickým využíváním nespokojenosti, ale představuje to pro ně zároveň riziko, že ztratí svůj revoluční charakter, že se dostanou do vleku leckdy nestálých klientel, a konečně že je to nastálo nebo aspoň dlouhodobě vyřadí z výkonu odpovědnosti a tedy také z výhod moci" . Obdobně by se dalo uvažovat o některých (post)komunistických stranách v postkomunistických zemích.

Politologie

Povinná literatura:

A.Heywood, Politologie, Eurolex Bohemia, Praha 2004 M.Weber, Politika jako povolání, Orbis, Praha 1929 (nebo novější překlad v:

M.Weber, Metodologie, sociologie a politika, Oikoymenh, Praha 1998) Doporučená literatura k 1.semestru: Aristotelés, Politika, Rezek, Praha 1998 (1.vyd. 1939) (nebo novější slov.

překl. Aristoteles, Politika, Pravda, Bratislava 1988) , 4., 5. a 6. kniha R.Aron, Demokracie a totalitarismus, Atlantis, Brno 1993 (1. kap. „Politika“) M.Novák, "Aristotelova politická sociologie a moderní reprezentativní

demokracie", Sociologický časopis, roč.37, č.4/2001, s.405-423 (lze stáhnout z internetu!).

L.Cabada, M.Kubát et al., Úvod do studia politické vědy, Eurolex Bohemia, Praha 2002