1

2010 - 2013

Psychologické aspekty

komunikace s klientem

Vzdělávací materiál ke kurzu Management

prodeje

Slezská univerzita v Opavě

Okresní hospodářská komora Karviná

2

Výukový materiál je výstupem projektu „Posílení konkurenceschopnosti zaměstnanců

malých a středních firem v Moravskoslezském kraji prostřednictvím vzdělávání v oblasti

mezinárodního obchodu a exportu“, zkráceným názvem ŠKOLA ZAHRANIČNÍHO OBCHODU,

reg. č. CZ.1.07/3.2.07/01.0036. Projekt je realizován v rámci Operačního programu

Vzdělávání pro konkurenceschopnost, přičemž realizátory jsou Slezská univerzita v Opavě a

Okresní hospodářská komora v Karviné.

Realizátoři již delší dobu silně vnímají absenci dalšího odborného vzdělávání v oblasti

zahraničního obchodu. Nedostatek vhodné nabídky vzdělávacích programů v této oblasti oba

partneři vysledovali v rámci jednání s celou řadou spolupracujících subjektů v

Moravskoslezském kraji. Jedná se o firmy a organizace, které čerpají informace přímo z trhu,

tzn. od firem zapojených do zahraničního obchodu, či podniků, které se do zahraničního

obchodu teprve hodlají zapojit a hledají na trhu kvalifikovanou pracovní sílu. Pro důkladné

ověření této potřeby dalšího odborného vzdělávání provedli projektoví partneři monitoring

potřeb trhu (poptávka zaměstnavatelů po zaměstnancích s kvalifikací v zahraničním obchodě

a mezinárodním marketingu; zmapování zájmů zaměstnanců firem a zájemců o práci v

zahraničním obchodě), z něhož vyplynula jednoznačná potřeba nabídky ucelených, prakticky

zaměřených, výukových kurzů zahraničního obchodu. V současnosti jsou na trhu dalšího

vzdělávání v Moravskoslezském kraji nabízeny kurzy a semináře, které se většinou zaměřují

na jedno či více témat zahraničního obchodu, ale žádný z nich nepokrývá nabídku vzdělávání

v zahraničním obchodě komplexně. Zaměstnanci firem a zájemci o práci v zahraničním

obchodě nemají možnost absolvovat ucelený vzdělávací program, po jehož absolvování by

byli schopni pracovat jako manažeři zahraničního obchodu znalí všech důležitých oblastí

dané problematiky. Proto projektoví partneři považují za nanejvýš důležité vytvořit prakticky

orientovaný vzdělávací program zahraničního obchodu a mezinárodního marketingu, který

umožní jeho absolventům získat vysoce konkurenční postavení na trhu práce a vytvořit si tak

podmínky pro lepší pracovní uplatnění.

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České

republiky.

3

PSYCHOLOGICKÉ ASPEKTY KOMUNIKACE S KLIENTEM

Úvod do problematiky

Definice a význam mezilidské komunikace. Komunikační proces. Typy, formy, zásady a

prostředky efektivní komunikace. Zdokonalení verbálního a neverbálního projevu.

Efektivní komunikace

Negativní a problémová komunikace. Komunikační bariéry, stereotypy a zlozvyky. Analýza

vlastního stávajícího komunikačního stylu. Komunikace z pozice rodič – dospělý – dítě.

Osobnost a individualita jedince

Základy osobnosti. Vývoj osobnosti. Složka biologická, psychická a sociální. Biologická a

sociální determinace osobnosti. Struktura Já.

Teorie a typologie osobnosti

Primární osobnostní rysy. Osobnostní charakteristiky extroverze, introverze a neuroticismu.

Osobnostní typy dle temperamentu (sangvinik, flegmatik, cholerik, melancholik).

Charakteristické projevy chování klienta dle jednotlivých osobnostních typů

Identifikace různých osobnostních typů z jednání klientů. Charakteristické jednání, verbální a

neverbální projevy, silné a slabé stránky, obvyklé problémy v komunikaci, možné kořeny

problémů v rámci jednání a komunikace. Příklady z reálné praxe.

Komunikace s klientem a její specifika v návaznosti na typologie osobnosti

Typologie osobnosti jako podpora při zahájení schůzky s klientem. Specifika komunikačních

přístupů s ohledem na typologii osobnosti. Možné metody, techniky, doporučení pro

komunikaci s jednotlivými typy klientů - cílený výběr komunikačního přístupu ke klientovi

v návaznosti na typologie osobnosti. Nácvik komunikačních dovedností v jednání s klientem

s důrazem na typologii osobnosti na konkrétních příkladech.

Použitá literatura:

SCHULZ VON THUN, Friedemann. Jak spolu komunikujeme? : Překonávání nesnází při

dorozumívání. Karel Balcar. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, a.s., 2005. 197 s. ISBN 80-

247-0832-9.

ŠTĚPÁNÍK, Jaroslav. Umění jedna s lidmi 2 : Komunikace. 1. vyd. Praha : Grada Publishing,

a.s., 2005. 161 s. ISBN 80-247-0844-2.

JANOUŠEK, Jaromír. Verbální komunikace a lidská psychika. 1. vyd. Praha : Grada

Publishing, a.s., 2007. 169 s. ISBN 978-80-247-1594-0.

VYBÍRAL, Zbyněk. Psychologie lidské komunikace. 1. vyd. Praha : Portál, 2000. 263 s.

ISBN 80-7178-291-2.

4

CLAYTON, Peter. Řeč těla :Čtěte gesta, mluvte svými pohyby. Jana Jindrová. 1. vyd. Praha :

Ottovo nakladatelství, s.r.o., 2004. 168 s. ISBN 80-7181-117-3.

GRUBER, David. Zlatá kniha komunikace. 1. vyd. Ostrava : Repronis Ostrava, 2005. 249 s.

ISBN 80-7329-092-8.

HARTLEY, Mary. Řeč těla v praxi. Dana Makovičková. 1. vyd. Praha : Portál, 2004. 103 s.

ISBN 80-7178-844-9.

LEWIS, David. Tajná řeč těla. Jiří Rezek. Praha : Victoria Publishing, a.s., 1989. 229 s.

ISBN 80-85605-49-X.

MOSLEROVÁ, Nikola. Interpersonální komunikace. 1. vyd. Ostrava : Ostravská univerzita v

Ostravě, Pedagogická fakulta, 2004. 56 s. ISBN 80-7042-692-6.

HUSÁKOVÁ, Věra. Osobní image manažera. Moderní řízení [online]. 2002, roč. 37, č. 7 [cit.

2008-06-27], s. 69-72. Dostupný z WWW:

<http://modernirizeni.ihned.cz/index.php?s1=6&s2=0&s3=0&s4=0&s5=0&s6=0&m=detail&art

icle[id]=11260220>. ISSN 0026-8720.

Křivá, Eva. Personální management a marketing knihoven. Opava : Slezská univerzita

v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta.

5

Komunikace je široký pojem. Slovo „komunikace“ má latinský základ – communicare a

znamená něco spojovat, společně něco sdílet.

Konkrétněji můžeme říct, že komunikaci chápeme jako proces sdělování, výměnu informací,

názorů a myšlenek od jednoho člověka k druhému na základě určitého znakového systému

(abeceda, zvuky, gesta).

Komunikační proces (viz. schéma níže) probíhá vždy mezi dvěma nebo více lidmi

(monolog můžeme považovat za formu přípravy na komunikaci s druhými nebo za projev

vyrovnávání se s vnitřními rozpory).

Komuniké

Komunikátor Komunikant

Komunikační kanál

Komunikátor – jedinec nebo skupina, od níž sdělení vychází, vysílá nějakou zprávu. Předpokládá se, že příjemce má podobnou úroveň poznatků, tudíž porozumí tomu, co mu chce sdělit. (Při neporozumění mohou vznikat komunikační šumy). Komunikant – příjemce, adresát, komu je sdělení určeno, kdo přijímá vyslanou zprávu. Komuniké – obsah sdělení, zpráva, myšlenka, pocit, který jeden člověk předává druhému. Sdělení může být různými lidmi různě interpretováno, odlišně chápáno, v důsledku vlastních zkušeností a prožitků = vlastní osobnostní rovnice (nebo komunikačních bariér). Komunikační kanál – cesta, způsob, kterým je nějaká informace předávána. (mluvidla nebo jiné části těla, které používáme ke komunikaci). Důležitá je v procesu komunikace také zpětná vazba, což je reakce na určitou informaci. Vypovídá o tom, jak je zpráva přijata a chápána. Je to velice důležitý aspekt pro porozumění obou zúčastněných stran.

6

Komunikaci můžeme rozdělit na komunikaci:

1. Verbální 2. Neverbální 3. Komunikaci činem

VERBÁLNÍ KOMUNIKACE

Verbální (slovní) komunikací rozumíme dorozumívání se jedné, dvou a více osob pomocí

slov.

NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE V neverbální komunikaci se jedná o mimoslovní způsoby dorozumívání se. Jejími prostředky

mohou být projevy řeči těla, výsledky vlastní tvořivosti, věci, kterými se obklopujeme a

využíváme k naší existenci.

KOMUNIKACE ČINEM

Sdělování svým vlastním chování (např. někdo nás naštve, tak vstaneme a odejdeme bez

rozloučení). Takto je možno vyjádřit postoj, vztah k lidem a věcem, prezentovat své názory.

Zde používáme vlastně prostředky neverbální komunikace.

Vraťme se k neverbální komunikaci a jejím podoblastem: kinezika (zkoumá pohyby člověka),

gestika (komunikaci pomocí rukou, dlaní, prstů), mimika (komunikace pomocí tváře,

obličejových svalů, výrazů ve tváři), vizika (oči), posturologie (postoje těla), haptika (doteky),

proxemika (zóny v komunikaci).

Celkově bychom mohly všechny tyto podoblasti shrnout do dvou slov – jedná se o tzv. ŘEČ

TĚLA. Svými pohyby očí, gesty, úsměvem či úšklebkem, dáváme najevo svůj názor, svůj

postoj k věci.

Řeč těla – ukázky

Řeč těla Co by to mohlo znamenat Co to často znamená

Škrábání na nose Lhaní, nedůvěra Svědivý nos, rýma

Opírat se zády o

opěradlo židle Nadřazenost, arogance Pocit uvolnění, únava

Ruce v kapsách Tajnůstkářství, uzavřenost do sebe,

možná deprese

Zima na ruce, hledání

drobných po kapsách

7

Založené ruce Obranný postoj, nejistota, potřeba

duševní posily Je zima, pocit uklidnění

Nohy křížem Obranný postoj, zakřiknutý člověk,

možná nepřátelský

Je to pohodlné (muži)

Je to ženské (ženy)

Zívání Obtížná situace, znuděnost Únava, málo vzduchu

Na těchto situacích vidíme, jak rozdílně si můžeme vykládat určité pohyby, které řadíme do

neverbální komunikace.

Ať už však komunikujeme pomocí rozhovoru, slovem nebo formou gest, i takto mohou

vznikat komunikační bariéry – určité překážky v porozumění druhé osobě. Může to být dáno

nějakým šumem – něco ruší naši komunikaci (může to být hluk, špatný telefonní signál).

Další bariérou může být i rozdílné vnímání problému či sdělení (každý člověk je

individualita). Při komunikaci s cizincem jsou to jazykové rozdíly, které nám často brání

v dorozumění se. Ke správnému pochopení sdělení je zapotřebí, aby slova mluvčího

znamenala totéž, co si pod nimi představuje příjemce. I emoce samy o sobě mohou být

komunikační bariérou, ale také jsou příčinou vzniku dalších překážek. A v neposlední řadě

může být důležitým faktorem vzniku komunikačních bariér nedůvěra – zde záleží na

věrohodnosti mluvčího. Pokud o někom víte, že je to tzv. notorický lhář a rád si vymýšlí,

těžko mu budete důvěřovat v důležitých věcech. Níže v textu si uvedeme jiné podrobné

dělení typů komunikačních bariér.

Při komunikaci či sdělování informací druhé osobě je kromě vystupování a chování důležitý

také vzhled, respektive úprava zevnějšku. Ať už chceme nebo ne, vždy si první dojem

uděláme o člověku, když na něj pohlédneme během prvních několika sekund. Někteří jej

preferují jako výstižnou a rychlou formu poznání druhého. Někdo může být ale náhodně

nevhodně upravený a nesprávně se o něm vytvoří negativní názor.

Obecně zde platí: vycházejte z toho, pro jakou příležitost se oblékáte. Oblečení podřizujte nejen účelu, ale i svému image. Pamatujte, že krása, elegance a styl zdaleka nespočívají jenom v kvalitě oblečení. Vyjadřujte profesionálním oblečením svou osobnost. Nepodceňujte význam doplňků, mohou dodat váhu vašim gestům a projevu. Myslíte si, že i barvy mají svůj vliv na Vaše vystupování před lidmi? Jistěže ano. Nezanedbávejte proto volbu barev profesionálního oblečení. Barvy mají psychologický význam. Každá barva může o člověku mnohé prozradit, vyvolává asociace a představy. BÍLÁ – včetně odstínů – výrazně pozitivně působí při konferencích a prodejních akcích. Vhodná pro košile a blůzy. Nedoporučuje se pro celé oblečení a doplňky.

8

ČERNÁ – vyvolává pocit elegance a solidnosti. U dětí a starých lidí působí skličujícím dojmem. Není vhodná jako barva celého oblečení. Je možné ji použít pro horní nebo spodní část oděvu i jako barvu doplňků. ŠEDÁ – vzhledem k tomu, že tato barvy vyvolává asociacemi neutrálnost, serióznost, skromnost, uměleckost až éteričnost, je vhodná pro příležitosti sjednávání smluv a velmi vhodná pro řešení sporů. Při rozhovorech se doporučuje kombinovat šedou barvu s bílou. RŮŽOVÁ – tato barvy asociuje představu malých děvčátek, miminek, ženskost a přístupnost, nehodí se pro manažerskou orientaci. Lze ji použít na proteplení chladnější tmavší barvy. ORANŽOVÁ – včetně odstínů – nejméně vhodná barva pro profesionální oblečení. Snižuje status a vyhlíží lacině. ČERVENÁ – velmi vhodná v případech, kdy potřebujeme získat pozornost. Nepoužívejte ji, jste-li velmi unaveni nebo v depresi. V profesionálním oblečení je to barvy vhodná pro dámská saka, blůzy, šátky a pro pánské kravaty. Nehodí se jako barva celého oblečení ani pro kožené doplňky. ŽLUTÁ - použitelnost pro profesionální oblečení je velmi omezená. Nehodí se v žádném případě pro významná obchodní jednání a v kombinaci s černou barvou podvědomě vyvolává agresivitu a ostražitost (výstražné zbarvení v přírodě vosy, hada). Lze ji použít pro dámské sako velmi konzervativního střihu. MODRÁ - vhledem k tomu, že modrá barvy není barva tvořivosti a originality, nehodí se pro marketing. V profesionálním oblečení jsou proto vhodné pouze tmavé odstíny. V létě světle modrá košile, světle modré blůzy, střední modrá pro saka, vázanky, sukně a kalhoty. ZELENÁ – z psychologického hlediska tato barva dává přednost neformálnosti, ukazuje pečovatelské sklony, laskavost a nápomocnost. V profesionálním oblečení mohou využít tmavší zelenou ženy při obchodní příležitosti. Muži pouze v případě, že jde o méně formální situace. MODROZELENÁ - asociuje moře, klid a ticho, odpočinek. Použitelnost pro profesionální oblečení nepatrná, u žen sako spíše konzervativního střihu. Dodává nádech neformálnosti a nenucenosti. NÁMOŘNICKÁ MODŘ - pro profesionální výborná. Potřebuje doplnit pro zajímavost jinou barvou. K získání úspěchu a důvěry je nutné použít tuto barvu výhradně ve spojení s kvalitním materiálem a klasických stylem. HNĚDÁ – hnědá barvy podněcuje ve vztazích mezi lidmi otevřenost. Tmavší hnědá může být použita v případě profesionálního oblečení jak u mužů, tak i u žen. K budování vlastního pozitivního image lze využít i znalostí gest a charakteristických projevů označovaných výrazem řeč těla. Určitý výrazný pohybový rys může být příznakem přirozenosti nebo klamu. Existuje celá řada technik, které mohou napomoci tyto neverbální projevy rozlišit.

9

V profesionálním vystupování je důležité:

o navazovat a udržovat oční kontakt – působí to věrohodně. Ale nesnažte se o nepřerušený, dlouhý oční kontakt. Ten může vzbuzovat nežádoucí reakce – agresivitu. Časté klopení očí zase vzbuzuje dojem poddajnosti.

o Mimikou lze vyjádřit mnohé: strach, hněv, smutek, bolest, překvapení, radost. Znalost vlastní mimiky je důležitá při vyjadřování různých emocí (nejlepším pomocníkem je zrcadlo).

Např. zvednete-li na několik sekund obočí při pohledu na druhého, vyjadřujete tím přátelství

a souhlas. Nebo v průběhu rozhovoru nezaklánějte hlavu vzad – okolí to může chápat jako

váš nezájem o situaci nebo nadřazenost.

o Některá gesta jsou nevědomá, jiná vědomá. Nezapomínejte na osobní prostor – vnímání neviditelných obranných zón patří v oblasti lidské psychiky k výrazným rysům, liší se co do velikosti na základě odlišných kultur, života ve městě a na venkově i podle prostředí.

o V základě rozlišujeme tři základní zóny či „obaly“ – vnější, střední, vnitřní.

Vnější – ten měří v průměru asi dva metry a představuje vnější hranici „služební zóny“.

Prostor mezi vnějším a středním obalem je místo, kde s vámi lidé mohou pohodlně vést

obchodní jednání.

Střední – mezi středním a vnitřním obalem se nachází v rozmezí 30 – 125 cm „osobní zóna“

(též společenská zóna) určená lidem, které znáte a důvěřujete jim.

Vnitřní – ve vnitřním obalu, ve vzdálenosti 30 – 60 cm nebo blíže, je „intimní zóna“. Je

určena rodině a milovaným osobám.

o Rovněž doteky jsou na pracovišti velmi citlivou záležitostí. Přátelsky ladění lidé se spontánně v průběhu rozhovoru, zejména při vysvětlování, rádi dotýkají. Některé lidi to však může velmi obtěžovat. Lze doporučit omezit doteky na pracovišti na podání rukou (pokud se ovšem nejedná o známé a velmi přátelské prostředí).

Jednou z příčin, proč se i velice schopní lidé nedokážou prosadit, je, že u svého okolí

vyvolávají falešné pocity neambiciózního, necílevědomého a zdrženlivého člověka. Projevů

ve vystupování, které mohou poškodit váš image, není málo. Patří k nim:

Nedoceňování vlastních kvalit Nerozhodnost v oblasti kompetence Chybné rozhodování v podstatných věcech

10

Nedostatek informací a vědomostí Nedodržování termínů Nedůslednost Neupravenost

Profesionální image je podřízen určitým pravidlům plynoucím z každodenních požadavků a

představ. Lze je vyjádřit devíti body:

1. Kompetentnost 2. Důvěryhodnost 3. Důslednost 4. Sebekontrola 5. Sebedůvěra 6. Informovanost 7. Zdvořilost 8. Vyhraněný hodnotový systém 9. Asertivita

11

KOMUNIKAČNÍ BARIÉRY

A. Bariéry v komunikaci mohou vyplývat z rozdílnosti názorů, vlastností, vědomostí a zkušeností. Každý si jistě v životě vyzkoušel, jak se cítí, když musí jednat s lidmi, kteří mají docela

jiné názory. Někteří lidé se těm s odlišnými názory začnou vyhýbat a komunikaci omezí. Jiní se s odlišnými názory druhých také špatně smiřují, ale řeší to snahou druhé neustále hodnotit a usilovně „napravovat“. Jindy se lidé shodnou, ale pak mají tendenci vzájemně se utvrzovat ve svých názorech, ať jsou jakékoli. Navzájem se vyhledávají a někdy se také uzavírají před ostatními do jakéhosi názorového společenství. To působí pochopitelně rovněž jako komunikační bariéra.

1. Rozdíly ve vlastnostech Mezi lidmi jsou překvapivé rozdíly způsobené jejich osobnostními rysy. Stačí porovnat různé typy temperamentu. Lidé některých typů mají opravdu co dělat, aby spolu dokázali vyjít. Vyžaduje to porozumění a pochopení pro odlišný styl a sebekázeň. Od introvertů nemůžeme očekávat, že se budou snadno svěřovat, u extrovertů naopak nelze příliš počítat s nějakou hloubkou sdělení apod.

2. Rozdíly ve znalostech a zkušenostech Je pochopitelné, že lidé různých úrovní znalostí nebo zkušeností přikládají obsahu

svého sdělení různý význam, smysl.

Snaha vzdálit se odlišným a podporovat stejné názory

Reagovat na odlišné názory druhých lidí vyžaduje jistotu, schopnost argumentovat apod. Je to namáhavé a pro mnohé i zneklidňující. Proto dáváme často přednost lidem s podobnými názory. To nám dává pocit jistoty, že máme pravdu, že se nemýlíme. Důsledkem je však také to, že se utvrzujeme často v omylech, nerozvíjíme se, vytváříme si schémata, která blokují komunikaci.

B. Jako bariéra působí také málo informací nebo matoucí informace nebo odlišné vnímání situace.

1. Konfuze - zmatek Odlišné názory na svět vyvolávají nejistotu a zmatek. Nepříjemné pocity se lidé někdy

snaží zvládnout neadekvátním způsobem. Watzlawick ukazuje na stavy konfúze –

zmatenosti, popletenosti, stavy dezinformovanosti nebo rozdílné strukturování skutečnosti.

Ke konfúzi - zmatku může dojít, když jeden nerozumí druhému. K tomu stačí třeba jen

rozdílný výklad slova či slov, rozdílný výklad neverbálních sdělení (např. přiblížení, které

jeden člověk vnímá jako příliš velké a interpretuje ho jako agresivitu druhého a ustupuje, a

druhý si ho vykládá jako projev přátelskosti a snaží se malou vzdálenost udržet. Jeho

chování však první člověk považuje za nepatřičné, hodné nápravy). Zmatek může vyvolávat

samotná struktura sdělení. Např. „Té poznámky si nevšímejte!“.

12

Vážné obtíže v komunikaci přináší také tzv. dvojná vazba. Lze ji vysvětlit jako

klamání nepravdivou zprávou a jde o komunikační vzor (častěji se opakující postup), při

němž mluvčí vysílá protikladná, vzájemně si odporující sdělení. Například jedno sdělení cosi

vyjadřuje verbálně a současně něco protikladného neverbálně; jindy po jednotlivých fázích

nejprve např. projev přátelství a vzápětí (pro příjemce sdělení těžko pochopitelný) projev

nepřátelství. Adaptovat se na takovou komunikaci je velmi obtížné, pro někoho a v některých

situacích nezvladatelné a vyvolávající psychické problémy.

2. Uspořádání, struktura, tzv. interpunkce

Lidé si potřebují svět nějak uspořádat, strukturovat, aby mohli mít pocit, že se v něm

vyznají. Přidělovat skutečnosti určité uspořádání označují někteří autoři jako interpunkci.

(I věta je strukturována, abychom jí lépe porozuměli. Představme si ten zmatek, kdyby např.

v dlouhých souvětích nebyly žádné čárky nebo v řeči pauzy!) Různé uspořádání,

strukturování - interpunkce vytváří různé skutečnosti.

C. Obtíže při komunikaci vyplývají často z postojů zúčastněných lidí.

1. Hodnocení Tendence vždy a velmi rychle hodnotit druhé je velmi nepříjemnou komunikační

bariérou. Je výrazem pocitu nadřazenosti a to v druhých příjemné pocity a ochotu dál

komunikovat jistě nevyvolává.

Při rozhovoru bychom velmi často mohli vystačit jen s pouhým popisem či

konstatováním, které je věcné a neutrální, takže neprovokuje u partnerů obranné postoje či

útok.

2. Snaha naléhat a napravovat Svoje postoje považujeme obvykle za správné. Odlišné postoje jiných lidí někdy

popuzují a svádějí k napravování. Jako reakce je v dospělé komunikaci však žádoucí jen první varianta – tolerance (schopnost snášet odlišnost). Zvědavost už může být druhým trochu nepříjemná, a jak špatně působí, nabízení nevyžádaných rad, jistě každý ví. Kázání a mentorování a všechny další stupně není už třeba ani komentovat: jako komunikační bariéra působí spolehlivě přikazování a zakazování, vyhrožování a vydírání nebo dokonce fyzické útoky a slovní napadání.

3. Další bariérové postoje Komunikaci mezi lidmi ztěžují i další bariérové postoje: jako příklady uvádíme

xenofobii, fanatismus, poraženectví nebo tzv. švejkování (zlehčování každé situace).

13

D. Komunikační bariéry vyplývají i z nerovného postavení nebo ze závislosti.

Jejich zdrojem je asymetrické postavení, stav nadřízenosti a podřízenosti, závislosti apod. Takové postavení je mezi vedoucím a podřízeným, rodičem a dítětem, lékařem a pacientem, učitelem a žákem ... Někteří lidé mají obavy z autorit a při komunikaci s někým takovým mají trému, špatně se vyjadřují, nenaslouchají...

Devalvace Devalvující jednání je povýšené jednání, snižování hodnoty druhého člověka v očích

ostatních lidí nebo v jeho vlastních očích. Děje se právě především skrze náš způsob

komunikace s dotyčnou osobou – nelaskavým, neuctivým jednáním, přezíráním,

pomlouváním, urážením, fyzickým napadením, ale i v důsledku předpokladu, že jeden má

„přečteného“ toho druhého, nebo protože komunikuje s „bodrou převahou“. „Nebojte se, já

vím dobře, co se s vámi děje. Já se v lidech vyznám.“

E. Komunikační bariéry jsou někdy jazykové nebo kulturní.

Dorozumět se s někým, kdo mluví nám neznámým jazykem je samozřejmě

značně komplikované. Problémy však nastávají, i když cizí jazyk známe, nebo když je

rozhovor veden v rodném jazyce účastníků. Zejména poslední situace bývá často

podceňována.

Při rozhovoru v cizím jazyce se snadno může stát, že si člověk přeloží jednotlivé

výrazy nebo větné celky prostě trochu jinak, než zamýšlel mluvčí. Každý, kdo se někdy

podíval do jakéhokoli slovníku, například ví, že téměř u každého výrazu nalezne více

možných použití.

Při komunikaci v rodném jazyce plynou obtíže často z používání cizích slov,

odborných výrazů, slangu apod. Zmiňovali jsme se již o významu komunikačního kódu, o

vlivu vzdělání a zkušeností.

1. Bariéry kulturní:

České standardy z německé perspektivy:

IMPROVIZACE A FLEXIBILITA:

pro Němce je improvizace jen krajním řešením, projevem neprofesionality, nízké úrovně

organizace, odborné připravenosti a kvalifikace X pro Čecha je výrazem vynalézavosti a

vysoké odbornosti, jsou na tuto schopnost hrdí, chápou ji jako nejsilnější konkurenční výhodu

DOP: Pro německou stranu: nepředpokládejte, že jasně a jednoznačně pochopí; sdělte jim,

co chcete, co je zásadní a chcete to přesně, v čem mohou improvizovat. Počítejte s tím, že

14

všechno trochu upraví a pozmění - potřebují to pro dobrý pocit. Nechte jim prostor pro

improvizaci a tvořivost.

ORIENTACE NA SOCIÁLNÍ VZTAHY

česká strana dává přednost pozitivnímu sociálnímu vztahu a příznivému sociálnímu klimatu

před aspektem věcným. Vysokou sociální hodnotou jsou nekonfliktní komunikace, pozitivní

atmosféra, vzájemné sympatie a pochopení… může se stát sama o sobě cílem. Němci

sledují výlučně věcný obsah – česká strana se tím však cítí ubita s pocitem sociální distance.

U nás je považována za nezbytnou značná časová a emocionální investice do příznivého

klimatu. Emocionální souznění očekáváme i od partnerů. Předpokládáme, že naše snaha o

pozitivní klima bude oceněno. Když není oceněno, cítíme se uraženi.

Difúzní kultura – propojování oblastí života (soukromí a práce) – Češi - prolíná se práce a

volný čas, emocionalita a racionalita, sociální resp. pracovní role a vlastní osobnosti,

formální a neformální struktury, komunikační cesty. Neformální vztahy jsou pro Němce

neprůhledné, obtížně ovlivnitelné. Češi často před rozhodnutím testují, zda existuje souhlas i

na neformální úrovni. Pro Němce je překvapující:

neformální vztahy a kontakty existují napříč podnikovou hierarchií a mezi institucemi

nefor. vztahy s nadřízenými jsou považovány za pozitivní rys a úspěch stylu manažera

platí zásada, že jen přes neformál. vztahy je možné dosáhnout mimořádného skupinového výkonu. Ovlivňování jednotlivce prostřednictvím skupiny je velmi účinné

na veřejných prezentacích, poradách apod. se objevují i složky humorné, cílem je zaujmout a být vnímán jako „sympatický člověk“

pracovní konflikty bývají řešeny na neformální úrovni

Češi disponují širokou sítí neformálních vztahů a kontaktů a udržují je i symbolicky

Neformální vztahy mohou být využity i pro osobní výhody

SILNÝ KOMUNIKAČNÍ PODTEXT

Český komun. styl klade velkou váhu na implicitní komunikaci a silný situační kontext.

Předpokládá se, že mnoho informací pochopí partner z naší neverbální komunikace,

z kontextu situace.

Naše verb. komunikace je Němci označována za velmi nepřímou a opatrnou, která nejde

k jádru věci, je plná náznaků, narážek. Skutečnosti jsou popisovány velmi zeširoka. Češi

považují věcnou a stručnou komunikaci za méně sofistikovanou a tedy méně „inteligentní“.

Nejvýše hodnotí komunikaci, která zahrnuje i humor, ironii.

Němci jiná než verbální a explicitně vyjádřená sdělení neregistrují. Češi nejdou do střetu a

do předem prohraných konfliktů se nepouštějí vůbec. (Poláci to považují za zbabělost).

Němci čekají od českých partnerů zpětnou vazbu, názor, hodnocení, ale dočkají se zřídka.

Pozitivní zpětnou vazbu není u nás obvyklé poskytovat vůbec. Pochválit nadřízeného a navíc

Němce je považováno za podezřelé.

15

Němci si myslí, že Češi nemají názor, protože často mlčí a nejsou iniciativní. Češi si myslí,

že není nutné sdělovat banality, samozřejmosti. Češi se obávají zeptat, zda druhý rozuměl,

nechtějí urazit.

KOLÍSAVÉ SEBEVĚDOMÍ A SEBEJISTOTA

Češi mají spíše nižší sebevědomí. Ve skutečnosti jim chybí sebejistota, která by uměla jejich

kvality dostatečně prezentovat navenek. Postrádáme schopnost a dovednost být skutečnými

partnery v komunikaci a při prosazování vlastních zájmů. Zpochybňujeme sami sebe,

kopeme do vlastních řad. Máme pocit nedostatečné průraznosti. Proto jsme opatrní

v komunikaci a raději neriskujeme a neřekneme nic. Bojíme se říci něco, co by mohlo vyznít

jako přeceňování sebe sama. POZOR: námi prezentované důvody omluv a pochyb budou

vnímány jako skutečnost a ne jako skromnost! Nepochopí, že jde jen o slovní obrat a

slušnost.

POLYCHRONIE ČASU

Německá kultura je prototypem monochronie – sekvenčním přístupem k pojetí času a jeho

využití. Češi:

se nedrží striktně časového rozvrhu

zpoždění v průběhu prací není považováno za signál, že se to nakonec nestihne

řeší problémy, až když jsou maximálně naléhavé

využívají vzniklé příležitosti k neplánovaným aktivitám

jsou ochotni vykonat v určitém čase i více činností současně

F. Komunikační bariéry způsobují naše chyby ve vnímání.

1. První dojem Podlehnutí prvnímu dojmu je způsobeno sklonem vycházet při svém jednání

s klientem z pocitů, které v nás vyvolal při prvním setkání, během prvních 60ti sekund.

2. Efekt pořadí Lidská paměť si zapamatuje obvykle úvodní a závěrečné části sdělení lépe než

ostatní. Zapamatování části střední je ovlivněno působením pro- a retroaktivního útlumu.

V praxi to znamená, že velký vliv má skutečně nejen už zmiňovaný první dojem, ale zároveň

i poslední dojem.

3. Uplatňování stereotypního hodnocení Při poznávání člověk seskupuje předměty, jevy atd. podle určitých pravidel. Pro

kategorizaci sociálních skutečností platí však odlišné principy než pro přírodní skutečnosti.

Sociální percepce souvisí s kulturou, skupinovou příslušností, dokonce i s potřebou

pozitivního vymezení sebe sama vůči jiným atd. Správné by bylo vnímat druhého člověka ve

stále širších sociálních souvislostech a jako složitou osobnost. Ve skutečnosti se však velmi

často uchylujeme ke zjednodušující stereotypii.

16

Stereotypy jsou v této souvislosti komplexy vlastností, které lidem připisujeme na

základě jejich skupinové příslušnosti. Co to konkrétně znamená? Že si kupříkladu vytvoříme

na základě nějaké zkušenosti určitou představu o příslušnících nějaké skupiny, vyznání,

národa, profese, vzhledu apod., zobecníme ji a vycházíme z ní při kontaktech s dalšími

příslušníky téže skupiny. Může jít také o převzetí názoru jiných lidí. Stereotypem je také

uplatnění sociální role jako poznávacího schématu. V tomto případě jde o kategorizaci a

hodnocení lidí uvnitř skupin. Sociální role se vztahuje ke všem lidem určité pozice, funkce,

zařazení. Víme-li o někom, že je poslancem, očekáváme určitý způsob chování, určité

znalosti, vlastnosti apod. Může však dojít k nepříjemnému překvapení a rozčarování.

V případě negativního stereotypního hodnocení mluvíme o předsudcích. Předsudky

vznikají na základě negativní individuální nebo kolektivní zkušenosti.

Na druhé straně mohou vzniknout stereotypy také na základě pozitivních

zkušeností, avšak i ty mohou být zavádějící! Pokud někdo jako by z oka vypadl strýčku

Karlovi, který je opravdu milý a spolehlivý člověk, neměli bychom o něm předpokládat totéž.

4. Haló efekt Podlehnutí tzv. haló efektu je sklon vycházet při jednání s člověkem z jeho vlastnosti,

která je nápadnější než ostatní, a nebrat v úvahu vlastnosti další. Haló-efekt spočívá v

uplatňování předsudků a stereotypů. Je to neoprávněné zobecňování a vztahování jedné

vlastnosti člověka na celou osobnost nebo zobecňování jednoho náhodného zjištění na

osobnostní charakteristiku. Veselí a někdy i docela milí mohou být například i lidé, kteří se

však v zásadních věcech chovají zcela asociálně. Často vidíme například v televizních

zprávách, jak sousedi zatčeného zločince překvapeně říkají, že to nemohou pochopit a že to

byl takový příjemný člověk…

5. Kontrast Podlehnutí působení kontrastu spočívá v přeceňování jedněch v porovnání

s druhými, kteří jsou pak spíše podceňováni.

6. Favoritismus Jednou z příčin favoritismu je sklon člověka hledat ve svém okolí sympatie a podporu,

čerpat ocenění atd.

7. Kauzální atribuce

V případě tzv. kauzální atribuce jde o předčasné přisuzování příčin určitému sociálnímu chování lidí. Dobře poznat člověka je možné až na základě delší známosti, když je možné sledovat jeho projevy v různých situacích. Lidé chybují, když určitému chování přisoudí rychle nějaké příčiny, svoje zkušenosti zobecní, aniž by si něco ověřili. Jak snadno o někom, kdo vrátil nalezenou peněženku, uvažujeme jako o poctivém člověku. Ve skutečnosti ho mohlo motivovat to, že si byl vědom dalších svědků.

17

8. Projekce Projekce se projevuje jako tendence připisovat vlastní chyby druhým lidem nebo jako

sklon nacházet příčiny vlastních problémů ve svém okolí.

9. Vliv emocí Vnímání člověka může být ovlivněno emocemi, které právě prožívá. Obavy z

ohrožení vlastního postavení, prestiže apod. mohou vést k nesprávnému zkreslení

charakteristik toho, kdo je zdrojem skutečného nebo domnělého ohrožení. Závist s sebou

přináší snahu kompenzovat pocit určitého zaostávání za druhým a může také vyústit v

nesprávném hodnocení. Rovněž touha po odvetě "zaslepuje"! Bohužel i silná radost, euforie

a podobné stavy přinášejí obvykle špatnou koncentraci, selektivní vnímání atd.

18

Minitest komunikačního stylu

V každé skupině vět zakroužkujte tu možnost (větu), kterou nejčastěji používáte nebo byste

použili s největší pravděpodobností v dané situaci.

1. Chcete jít do kina a žádáte nebo přemlouváte ostatní, aby se připojili, použijete větu:

A) Měli bychom jít do kina.

B) Pojďme do kina.

C) Snad bychom mohli jít do kina.

2. Jste svědkem nehody, proneste:

A) Zavolám pomoc.

B) Měl/a bych zavolat pomoc.

C) Potřebuji pomoc.

3. Je Vám zdůrazněna důležitost vyřízení jisté záležitosti, podotknete:

A) Pospíším si.

B) Zkusím si pospíšit.

C) Měl/a bych si pospíšit.

4. Máte hlad a snažíte se druhé přesvědčit, ať jdou s Vámi. Použijete větu:

A) Musíme se teď najíst.

B) Potřebujeme se teď najíst.

C) Můžeme se teď najíst.

19

5. Snažíte se svůj tým povzbudit k výhře v soutěži:

A) Potřebujeme vyhrát…

B) Měli bychom vyhrát…

C) Mohli bychom vyhrát…

6. Připomínáte členu rodiny, že se blíží Vaše narozeniny:

A) Kéž by sis vzpomněl/a na moje narozeniny…

B) Vzpomeneš si na moje narozeniny…

C) Ty si nikdy nevzpomeneš na moje narozeniny…

MINITEST KOMUNIKAČNÍHO STYLU: RODIČ – DOSPĚLÝ - DÍTĚ

TEST je založena na práci psychologa Erica Berneho, který věřil, že v životě někdy přehráváme „role“, které jsme

se naučili v dětství. Dr. Berne rozeznával tři pozice ega: rodič, dospělý a dítě.

1. body

A) Měli bychom jít do kina Ro 0

B) Pojďme do kina Do 1

C) Snad bychom mohli jít do kina Dí 2

2.

A) Zavolám pomoc Do 1

B) Měl/a bych zavolat pomoc Ro 0

C) Potřebuji pomoc Dí 2

3.

A) Pospíším si Do 1

B) Zkusím si pospíšit Dí 2

C) Měl/a bych si pospíšit Ro 0

4.

A) Musíme se teď najíst Ro 0

20

B) Potřebujeme se teď najíst Dí 2

C) Můžeme se teď najíst Do 1

5.

A) Potřebujeme vyhrát Dí 2

B) Měli bychom vyhrát Ro 0

C) Mohli bychom vyhrát Do 1

6.

A) Kéž by sis vzpomněl/a na moje narozeniny Dí 2

B) Vzpomeneš si na moje narozeniny Do 1

C) Ty si nikdy nevzpomeneš na moje narozeniny Ro 0

0-4 body Rodič

4-8 bodů Dospělý

8-12 bodů Dítě

Rodič používá tyto výrazy: musím, měl bych, raději, nikdy, vždycky.

V nazírání na svět se uplatňuje černobílé vidění, komunikuje a jedná z pozice šéfa – kontrolování, vedení, řízení

okolí.

Dospělý: budu, mohu udělat, udělám je, jsem, jsi, jsme.

Cítí, že má sám sebe pod kontrolou, aniž by se pokoušel kontrolovat druhé. Prostě konstatuje fakta bez přemíry

citů.

A dítě: kdyby, kéž by, chtěl bych, chci, snad, potřebuji, doufám.

Cítí se potřebné ( žádá pomoc) nebo bezmocné. Chce, aby se druzí o něho starali, takže by se mohlo pouze

bavit.

Pozice tvého ega se může změnit i několikrát za den podle toho, co děláš, s jakými lidmi jsi a jakou máš náladu.

21

OSOBNOST A JEJÍ VÝVOJ

Osobnost = člověk jako jedinečný bio-psycho-sociální celek

je utvářena ve vztazích mezi lidmi, ve společnosti, a v nich se také projevuje

projevuje se jako relativně stálá, ale dynamická

formuje se během života, nikdo se nerodí jako osobnost – člověk se člověkem nerodí, ale stává se jim (což dokazují především výzkumy tzv. Vlčích dětí, které se nenaučily mluvit a žily jako zvířata, která je vychovala, nejznámější je případ sester Amaly a Kamaly)

Teorie determinace (hlavního ovlivnění) duševního vývoje:

a) vnější faktory (fyzikální, ale hlavně sociální prostředí, učení) = teorie empiristické b) vnitřní faktory (vrozené dispozice, vlohy, geny) = teorie nativistické c) interakce těchto faktorů

Teorie empiristické

na vývoj osobnosti člověka má rozhodující vliv zkušenost, učení probíhající

pod vlivem sociálního prostředí

vyzdvihuje význam rodiny a školy při utváření osobnosti

též význam sebevýchovy

Teorie nativistické

základní představy, pojmy, zásady jsou člověku vrozeny buď již hotové, nebo

alespoň jako vlohy

racionalistické: předpokládají, že dítě se rodí ve své přirozenosti jako dobré a je třeba je nechat volně růst za příznivých podmínek

iracionalistické: mají méně optimistický pohled na dítě, např. psychoanalýza – všechna psychická energie je odvozena z vrozených pudů, na základě nichž pak probíhá i vývoj, dítě usiluje o uspokojení svých potřeb a okolí mu postupně dává hranice

Teorie interakční

spojují oba předchozí přístupy, dítě je utvářeno na základě své ustavičné

interakce s okolními lidmi, při níž se uplatňují jak jeho vrozené vlohy, tak

specifické faktory prostředí ve vzájemné souhře

Strukturální model Já (strukturální teorie lidské psychiky)

Freud předpokládal, že osobnost se skládá ze tří hlavních systémů. Id, ega a

superega.

Id je prvotní část osobnosti, přítomná již u novorozence (Berneho Dítě). Z něho se

později vyvíjí ego i superego. Tvoří jej pudy. Řídí se principem slasti, tj. hledá

22

bezprostřední uspokojení impulsů, usiluje o slast a vyhnutí se bolesti bez ohledu na vnější

okolnosti.

Ego se vyvíjí, jak se dítě učí brát ohledy při uspokojování impulsů id na požadavky

skutečnosti. Řídí se principem reality, tj. uspokojení musí být oddáleno, dokud pro ně

nenalezne vhodné podmínky. Rozhoduje, jaké jednání je vhodné, které impulsy id budou

uspokojeny a jakým způsobem.

Ego je prostředníkem mezi požadavky id, vnější reality a superega (Berneho

Dospělý).

Superego je zvnitřněná reprezentace hodnot a morálky společnosti, která obsahuje

svědomí jedince a obraz ideálně mravné osoby. Vzniká jako reakce na odměny a tresty

rodičů. Postupnou internalizací požadavků do superega dostává dítě chování pod svoji

kontrolu. Porušení jeho požadavků či jen impuls k němu vyvolává úzkost. Jejím původem je

strach ze ztráty rodičovské lásky (Berneho Rodič).

Freud předpokládá, že člověk je uzavřený energetický systém a má stálé množství

energie, kterou nazývá libido. Z toho vyplývá, že je-li něco vytěsněno, energie vytěsněného

hledá ventil jinde a často v jiné podobě – ve snech, chybných výkonech, vtipu a neurotických

příznacích.

Freud tvrdil, že lidské chování je determinováno silami, které jsou mimo naši kontrolu.

Tím odmítl svobodnou vůli a duševní svobodu. Zdůrazněním nevědomé povahy motivů a

jejich sexuální a agresivní podstaty nás zbavuje racionality.

Typologie osobnosti podle C. G. Junga

C. G. Jung je autorem známého dělení lidí do dvou skupin – na tzv. extroverty a

introverty. Stejně jako temperament je i extroverze - introverze typová vlastnost, která je z

velké míry daná biologicky, je nám vrozena od dětství (z 80%). Během života se může pod

tlakem okolí vyvíjet, ale pokud jdeme proti naší vrozené tendenci, necítíme se ve své kůži.

Rozlišení extroverze - introverze vypovídá o nasměrování energie ven (extrovert) nebo

dovnitř (introvert). Připomeňme, že "čistý" introvert nebo extrovert je fikce, absolutní typy

reálně neexistují. Jsme směsí obojího, některé naše vlastnosti jsou spíše introvertní, jiné

extrovertní. Nicméně určitá (energetická) tendence obvykle převažuje. Statisticky mají lidé

krajně extrovertní nebo krajně introvertní tendenci k větší labilitě, zatímco lidé méně

vyhranění dovnitř nebo ven bývají stabilnější.

Méně známe je pojetí, že konkrétní zaměření vědomí vždy kompenzuje opačné

zaměření nevědomí za účelem udržení psychické rovnováhy (homeostázy). Tedy pokud je

vědomí člověka orientováno extrovertně (klasický extrovert), pak je jeho nevědomí

23

orientováno introvertně. Přičemž vědomá orientace je diferencovaná (propracovaná),

zatímco nevědomá je nediferencovaná (méněcenná).

Dále C. G. Jung určuje 4 základní psychické funkce: intuici, myšlení, cítění,

vnímání - percepce. Funkce intuice je protikladná (antagonistická) k funkci vnímání. Funkce

myšlení je protikladná k funkci cítění.

Lidé se navzájem liší v tom, která funkce převládá v jejich vědomém psychickém

životě, podle toho určujeme typy: intuitivní, myslivý, citový, percepční. Převládající

vědomá funkce je opět v nevědomí kompenzována převládáním protikladné (antagonistické

funkce, která je nediferencovaná (méněcenná).

Kombinací dělení extroverze-introverze a 4 psychických funkcí vzniká typologie, která

určuje 8 základních typů osobnosti:

1. Extrovertně intuitivní typ 2. Extrovertně percepční typ 3. Extrovertně myslivý typ 4. Extrovertně citový typ 5. Introvertně intuitivní typ 6. Introvertně percepční typ 7. Introvertně citový typ 8. Introvertně myslivý typ

Na Jungovu typologii funkcí a pojetí extroverze - introverze navazuje typologie a test MBTI.

Extrovert

Extrovert je primárně orientován na vnější svět, kterému rád věnuje svou pozornost.

Snaží se především vpravit do objektivních podmínek světa, ve kterém žije. Spíše se snaží

dělat to, co od něj okolí očekává a potřebuje. Bezprostředně reaguje na objektivní poměry

světa. Vědomí a pozornost sleduje objektivní události, především v jeho nejbližším okolí.

Morální požadavky, jimiž se řídí, odpovídají společnosti. Snaží se být za všech okolností

"normální", to znamená "jako ostatní". Je součástí světa, jemu se podřizuje a nechce jej příliš

měnit.

Extrovert však přehlíží svou psychickou jedinečnost - to, čím se odlišuje od ostatních.

Není si vědom své subjektivity. Nahlíží na sebe zvenku. Neuvědomuje si své vnitřní

pohnutky. Extrovert málo přihlíží ke svým subjektivním potřebám, dokonce přehlíží svůj

subjektivní stav těla: na své tělo hledí totiž jen zvenčí - jako na objekt - očima druhých. Jak

se vnitřně opravdu cítí, co jeho duše a tělo opravdu potřebují, to má tendenci podceňovat.

Neuspokojené potřeby těla i duše se mohou projevovat psychosomatickými příznaky

- onemocněním, alergií atd. Vnitřní (subjektivní) neuspokojenost si on sám neuvědomuje, ale

jeho blízké domácí prostředí jí pocítí, protože se promítá do jeho chování. Přehlížení své

jedinečné psychické struktury často pokračuje, dokud se sypmptom neohlásí abnormálními

tělesnými pocity: zhroucením.

24

Typické vlastnosti extroverta: •družný, má hodně přátel, silnou potřebu kontaktů •sociálně přizpůsobivý, potřebuje změnu •aktivní, dynamický, neustále hnán za dalšími podněty •jedná impulzivně, spontánně, nedostatečně plánuje, je nespolehlivý •optimistický, sdílný, bezstarostný •sebevědomý, přehlíží detaily •umí jednat s lidmi, ale méně je chápe

Zaměření nevědomí u extroverta Extrovert se snaží zbavit sám sebe ve prospěch objektu. Nevědomí tudíž kompenzuje

orientaci na zevní a objektivní fakta přehnaným zdůrazněním subjektu. To se projevuje jako

silně egocentrická nevědomá tendence. Nevědomí zdůrazňuje nároky a potřeby, které

vědomé zaměření potlačuje nebo vytěsňuje. Nevědomé nároky extrovertního typu mají

primitiviní a infantilní, egoistický charakter. Tyto nároky, potřeby, afekty se projevují

archaickým způsobem tím více, čím méně jsou (vědomím) uznávány. Extrémní podobou

tohoto stavu věcí je brutální egoismus sklouzávající k hanebnosti a ničemnosti. Optimální

kompenzace nevědomí se projevuje v psychické rovnováze. Nedostatečná kompenzace

může vést k neurotickému zhroucení nebo symptomům hysterie.

Nevědomé, nediferencované funkce jsou u extroverta silně subjektivně podmíněné a

egocentrické. Např. extrovertní citový typ (schopný naladit se a vcítit, takřka "splynout" s

druhými) se někdy projevuje úsudky vyznačující se nepřekonatelnou beztaktností, což je

důsledek nediferencovaného myšlení, které je vztaženo k druhému jen v nedostatečné míře -

je příliš vztaženo k sobě samému.

Jak již bylo zmíněno, diferencovaná funkce obrácená ven, k objektům, je vždy

kompenzována vnitřní nevědomou funkcí, která je méně kultivovaná a více sebestředná a

infantilní (soustředěná na subjekt) :

•Extrovertní citový typ (+ cítění, myšlení -)

•Extrovertní myslivý typ (+ myšlení, cítění -)

•Extrovertní percepční typ (+ vnímání, intuice -)

•Extrovertní intuitivní typ (+ intuice, vnímání -)

Introvert

Introvert vkládá mezi sebe a objekt vlastní subjektivní názor. Introvert si sice

uvědomuje vnější realitu, ale rozhodující váhu má pro něj subjektivní determinanta. Sleduje-li

obraz, bude ho hodnotit podle dojmu, který obraz konsteluje uvnitř něj. Nebude hovořit tolik o

daném obrazu, ale o pocitu, stavu, který v něm obraz vyvolává a ten pro něj bude podstatný.

Introvert je vědomě "subjektivní" - zatímco extrovert je nevědomě subjektivní.

Introvert se více řídí podle své psychické struktury, která je dána dědičností. Není to

však jeho já, ale psychická struktura, která tu byla dříve, než se jakékoli já začalo vyvíjet, a

kterou Jung popisuje jako Bytostné Já. Introvert má sklon své já povyšovat na subjekt celého

25

psychického procesu, což ho odcizuje objektu (světu) a může vést k chorobné subjektivizaci

jeho vědomí.

Z pohledu extroverta (nebo převládajícího extrovertního zaměření ve společnosti) to

vypadá, jakoby se introvert příliš soustředil na své já, ale ve skutečnosti se příliš zaměřuje na

svou vrozenou psychickou strukturu. Extrovertovi se to však jeví jinak, neboť na introverta

projektuje své nevědomé egoistické zaměření. Introvertovi se zdá nepochopitelné, proč má

být rozhodující vždy objekt, zatímco extrovert nedokáže pochopit, jak by mohlo být

subjektivní hledisko nadřazeno situaci. Extrovert tedy považuje introverta za egoistu, fanatika

nebo člověka, který vylučuje všechny ostatní názory, než svůj vlastní. K tomu introvert

přispívá svým rozhodným a silně zobecňujícím způsobem vyjadřování, což navozuje dojem

egocentričnosti. Na to se introvertovi těžko oponuje, neboť neumí hovořit o nevědomých, ale

obecně platných předpokladech jakékoli subjektivity.

Případná neurotičnost introverta je obvykle spojena s nevědomou identifikací

vlastního já a Bytostného Já, což vede k jakémusi "zbytnění ega", nárůstu mocenských a

dětinských nároků a snížení opravdového významu bytostného Já.

Typický introvert je: •uzavřený, zásadový, introspektivní, přemýšlivý •má méně přátel, ale jeho vztahy jsou hlubší •má potíže s jednáním s lidmi •je spíše pesimistický, kritický •má potíže se sebedůvěrou, je vnitřně napjatý •dobře se ovládá, je spolehlivý •více se zaměřuje na minulost a vzpomínky •hůře se adaptuje na vnější svět

Zaměření nevědomí u introverta Introvert podhodnocuje objektivní faktor: znamená pro něj příliš málo, odmítá uznat

skutečnou moc objektivní reality. Nevědomá kompenzace však paradoxně vede k posílení

vlivu objektu. Tím, že objektivní popírá, dostává se nevědomě do jeho moci. Introvertu

schází skutečný vztah (pevný most) od Já k objektu, což se projevuje jako nevědomá a

nepotlačitelná vazba na objekt. Čím více se snaží introvertovo já oprostit ode všech závazků,

tím více se stává závislé a otrocké na objektivně daném. "Svoboda ducha je spoutána

potupnou finanční závislostí, bezstarostnost jednání se střídavě se strachem hroutí před

veřejným míněním, morální převaha se dostává do bahna méněcenných vztahů, radost z

ovládání končívá žalostnou touhou být milován."

Objektivní skutečnost, tím, že se jí vyhýbá, vzbuzuje v introvertovi narůstající úzkost.

Proto se introvert snaží od objektu vzdálit a ovládnout ho. Já se obklopí systémem

obranných mechanismů, aby si zachovalo iluzi nadřazenosti či převahy. Ztrácí energii v

bezvýsledných pokusech imponovat objektu a na druhé straně se prosadit. Objekt mu však

proti jeho vůli trvale imponuje a vyvolává v něm silné emoce. Pronásleduje ho na každém

kroku. Musí se přemáhat, aby mu nepodlehl. V extrémním případě to vede psychastenii

(přílišná senzitivita + chronická únava).

V introvertově nevědomí se skrývají mocenské fantazie nebo představy budící strach.

Přisuzuje totiž objektům (nevědomě) značnou moc a sílu. V podstatě jde o to, že vědomě se

objektům vyhýbá, a proto nevědomí tvoří ("za jeho zády") tento most za něj samo. Takový

26

most je však postaven prastarým, magickým, archaickým způsobem, jak to odpovídá světu

nevědomí.

Extrémní podoba introverze vede ke strachu ze všeho nového a k připoutání duše

neviditelnými vlákny ke všemu tradičnímu a známému, takže každá změna je vnímána jako

ohrožení. Každá změna se jeví jako magické oživení objektu. Ideálem tohoto typu je

"osamělý ostrov, kde se hýbe jen to, čemu člověk dovoluje se hýbat."

•Introvertně intuitivní typ (+intuice, -percepce)

•Introvertně percepční typ (+percepce, -intuice)

•Introvertně citový typ (+cítění, -myšlení)

•Introvertně myslivý typ (+myšlení, -cítění)

Psychické funkce

Myšlení X cítění a intuice X vnímání jsou funkce navzájem protikladné (jak již

bylo řečeno), tzn. je-li jedna z nich dominantní, druhá je často nediferencovaná, nevědomá, málo kultivovaná. Např. lidé s převahou myšlení bývají city zaskočeni, city je přepadají, dějí se mimo vědomou kontrolu. Naopak lidé s převahou cítění jsou zase obětí svých myšlenek nebo se mohou častěji dopouštět logických chyb v úsudku. Intuitivci zase často opomínají praktické detaily každodenní skutečnosti a neholdují rutině; vnímavci mohou mít tendenci podléhat příliš povrchu věcí (jak lidé, věci) vypadají.

Setkají-li se lidé s dominantní protikladnou funkcí (myšlení - cítění, intuice - smyslové vnímání), dochází k typickým nedorozuměním a konfliktům, ne kvůli věci samé, ale protože preferují odlišný přístup ke skutečnosti. Vztahy lidí s protikladnými funkcemi mohou upadat do stereotypně se opakujících hádek. Na druhou stranu se mnohdy podvědomě přitahují, protože si navzájem pomáhají kultivovat svou nevědomou funkci. Přitahují nás lidé, kteří vidí jinak než my a proto se musíme neustále snažit si porozumět. Lidé, s kterými si rozumíme až příliš dobře, kteří vidí věci zcela stejně jako my, nás naopak přitahovat nemusí. Proč? Protože přitažlivost je nevědomá záležitost a naše nevědomí usiluje o celistvost.

Co to znamená, že je nějaká funkce diferencovaná? Diferencovanou funkcí umíme velmi dobře rozlišovat. Snad bychom si mohli vypůjčit analogii ze světa počítačů: vysoké rozlišení monitoru a grafické karty. Naše poznávací funkce stejně jako grafická karta může dosahovat vysoké rozlišovací schopnosti, může dosahovat značné ostrosti obrazu nebo barevné hloubky.

Diferencované cítění odlišuje široké spektrum pocitů, jakoby barev a nuancí. Tam, kde nediferencované cítění vidí jen černou a bílou (má mě rád - nemá mě rád?) tam hluboce cítící člověk rozlišuje celou barevnou škálu pocitů. (Ačkoli pro ně nemusí nacházet slovní pojmenování, snáze je třeba vyjádří básní nebo hudbou.)

Nediferencovaná funkce má naopak nízkou rozlišovací schopnost, ale neznamená to, že musí být méně silná a významná! Například racionální, logicky dobře rozlišující člověk může být v určitých chvílích silně ovládán svými emocemi, například se zoufale zamiluje a propadne vášni daleko více než člověk s

27

diferencovaným cítěním - a to do partnera, který se k němu vlastně vůbec nehodí. Ona nevědomá funkce ho totiž zaplaví, strhne, ovládne, protože nezná hranic, není kulturou usměrněna do přijatelného řečiště. Logik je tedy zaskočen svými emocemi. Vnímavec s nevědomou intuicí věří na "ufony", je fascinován tajemností nějakých objektů, lidi dělí na "normální" a "pánbíčkáře", může být navzdory převládající racionalitě v některých oblastech pověrčivý. Vidíte to zúžení rozlišovací škály?

Kognitivní funkce se tedy u každého člověka liší svojí schopností rozlišování. Mezi těmito čtyřmi funkcemi vládne určitá hierarchie.

Obvykle je jedna z funkcí "nejsilnější" - dominantní, ta se opírá o jednu nebo dvě funkce podpůrné - a skoro vždy je tu i funkce čtvrtá, "nejslabší", méněcenná, nevědomá.

Pro lidskou osobnost je důležité, aby se ve svém úsudku cítila jistá a mohla se alespoň o jednu z funkcí s důvěrou opřít, dává to člověku pocit víry ve své schopnosti. Člověk by si měl jednu z funkcí "vybrousit" k dokonalosti a získat v nějakém směru "ostrost vidění", ať už je to břitkost rozumu - nebo mnohotvárná paleta cítění umožňující chápání druhých lidí a vztahů.

Na druhou stranu by měl být člověk schopen o svých úsudcích pochybovat a kriticky je přehodnocovat na základě naslouchání své nejslabší, nekultivované funkci, která se tím rozvíjí, a člověk směřuje k životní vyrovnanosti a syntéze. Diamant, jehož hrot byl zabroušen do špičky, se začíná opracovávat ze všech stran.

Dominantní funkce pracuje většinou rychle a efektivně, na zpracování problému nevědomou funkcí potřebujeme naopak delší dobu.

Nyní si blíže charakterizujme jednotlivé funkce:

Myšlení

Myšlení formuluje definice, pojmy, odhaluje struktury, třídí, zjednodušuje, vymezuje, odděluje, zobecňuje. Úsudek se utváří systematicky krok po kroku.

Lidé s převahou myšlení (60% mužů): •zdůrazňují principy, objektivitu, logiku •zachovávají klid a sebekontrolu •život mají dobře organizovaný a strukturovaný •zvenčí jako "studený čumák" nebo "kamenné srdce" •snadno argumentují pro a proti •průběžně zjemňují a zpřesňují původní varianty •jde jim o pravdu jako takovou víc než o souhlas ostatních •orientují se lépe ve světě objektivity a vědy; ve světě, kde je třeba osobních

rozhodnutí se cítí nejistě

Cítění

Cítění nám přináší poznání, jakou má pro nás objekt subjektivní hodnotu (příjemné x nepříjemné, žádoucí x nežádoucí). City věci spojují, činí je nejednoznačnými, pohyblivými, labilními.

Citové typy (60% žen): •rozlišují hlavně na příjemné a nepříjemné, sympatické a nesympatické, uvažují v kategoriích přijetí a odmítnutí •vnitřním radarem vnímají pocity druhých, mají měkké srdce •vyhýbají se konfliktům, neradi říkají nepříjemné věci •potřebují pochvalu

28

•osobní vztahy jsou důležitejší než úspěch •chtějí uspokojit potřeby ostatních

Intuice

Nepostřehnutelná pohyblivost mentality, nezávislost na běžných, obvyklých postupech. Úsudek vhledem.

Intuitivní lidé (36 % populace) bývají: •duchem nepřítomní, hlavou v oblacích •vyhledávají metafory a barvitá obrazná líčení •vidí, jak věci zlepšit, možnosti •neměnnost poměrů je děsí; budoucnost je naopak vzrušuje •skáčou z věci na věc, snáze se nadchnou •uplatňují chaotický styl, nerespektují formalizované postupy, čas je pro ně

relativní veličinou •nudné detaily jsou pro ně zbytečné •věci je zajímají až ve vztazích a v širším kontextu •články čtou nejraději od konce

Vnímání

Vnímání jednoduše konstatuje, že něco je. Lidé s převahou vnímání (64 % populace): •praktičtí, spoléhají na zkušenost, stojí "oběma nohama na zemi" •staví na faktech více než na možnostech •chtějí hmatatelní, konkrétní a viditelné výsledky, potřebují jasné pokyny •časopisy čtou od začátku do konce •sklon k doslovnosti, preciznosti a přesnosti •věří až, když to je "černé na bílém"

"Když budete pozorovat člověka, který bude pracovat svou funkcí vnímání, uvidíte – budete-li se na něho dívat pozorně – že osy jeho očí mají tendenci konvergovat a sbíhat se do jednoho bodu. Budete-li zkoumat výraz nebo oči intuitivních lidí, uvidíte, že na věci jen zběžně hledí – nedívají se, nazírají na ně, protože je berou v jejich plnosti a mezi mnoha věcmi, které vnímají, dostanou na periferii svého zorného pole jeden bod, a to je tušení. Často můžete podle očí říci, zda jsou lidé intuitivní či ne. Máte-li intuitivní postoj, nepozorujete obvykle detaily. Snažíte se vždy postihnout celou situaci a pak se pojednou něco z té celosti vynoří." (Citováno podle C. G. Jung: Analytická psychologie).

Základní typy temperamentu

Když řekneme „je to temperamentní člověk“, obvykle máme na mysli člověka

aktivního, vášnivého, prudkého, horkokrevného, výrazného, energického. Mohlo by

se pak zdát, že někdo, kdo je tichý, uzavřený, pomalý a málomluvný, vlastně žádný

temperament nemá. To by však byla z pohledu psychologie nesprávná úvaha, neboť

temperament má každý člověk. Podobně jako i osobnost mají všichni bez výjimky,

nejen ti charismatičtí, o kterých tvrdíme, že jsou výraznou osobností.

29

Temperament můžeme definovat jako souhrn charakteristických nebo

vrozených rysů osobnosti, které se trvale projevují způsobem reagování, jednání a

prožívání. Temperament je spjat se vzrušivostí – tj. mírou odpovědi určitého člověka

na různé podněty - a zahrnuje i tendenci měnit nálady. Temperament určuje

dynamiku celého prožívání a chování osobnosti.

Rozdělení základních typů temperamentů pochází už z doby antického Řecka.

Tvůrcem dělení je Hippokrates (teorie tělních tekutin), který dal každý typ

temperamentu do souvislosti s nadbytkem určité "životní šťávy": sangvinik - krev,

cholerik - žluč, flegmatik - sliz, melancholik - černá žluč. Na Hippokrata navázal

doktor Galénos, který dále rozpracoval jeho teorii. A mnohem později též psycholog

Eysenck, který vyjádřil základní typy temperamentu pomocí dimenze labilita –

stabilita a extroverze – introverze. Flegmatický typ označuje za stabilního

introverta, melancholický jako labilního introverta, sangvinický za stabilního

extroverta a cholerický za labilního extroverta. Jeho dělení vyjadřuje graf níže:

Nevýhodou Eysenckova dělení je, že jednostranně zdůrazňuje pozitivní vlastnosti typů

sangvinického a flegmatického, zatímco typ melancholický a cholerický je spojován

s negativní konotací lability. Ve skutečnosti však každý z typů má své pozitivní i negativní

stránky. Nelze říci, který je lepší a který horší. Každý z typů odlišně zvládá životní výzvy a

může svět obohatit svým specifickým způsobem. Zároveň jsou všechny čisté typy

poznamenány svou jednostranností a za skutečný ideál lze považovat pouze zcela vyvážený

temperament, který v sobě harmonicky kloubí všechny vlastnosti jednotlivých typů.

V reálném životě také jen výjimečně můžeme říci, že je někdo totální sangvinik, úplný

cholerik či naprostný flegmatik. Neboť vyhraněné typy temperamentů se vyskytují

30

v populaci velmi vzácně, a když ano, tak bývá tato osoba velice nápadná a výrazná

(obvykle však ne v pozitivním slova smyslu). Častěji jde o jakýsi mix temperamentových

rysů, kde podle okolností mírně převažuje jeden nebo druhý typ temperamentu. Když však

převládá výrazně pouze jeden typ, jde o tzv. akcentovaný typ osobnosti, která budí

pozornost okolí svojí živostí, výbušností, nebo naopak zamlklostí, letargii apod.

Jednotlivé typy temperamentu můžeme ilustrovat následujícím příběhy:

1. Cholerik jde po cestě a tu náhle před něho spadne na cestu velký balvan.

Okamžitě zrudne vztekem, rozzuří se na kámen, že si dovolil mu zatarasit cestu a

bez přemýšlení balvan popadne a odhodí. Nakonec se chlubí druhým svým

smělým jednáním a rozhodností. Když balvan zatarasí náhle cestu

melancholikovi, ten nejdříve ustrne, pak propukne v pláč a poté dlouze zvažuje,

co mu tím chce vesmír říci, a proč se mu stávají takové věci. Poté si uvědomí, že

jiní lidé trpí více, zmocní se ho soucit a odhodlání pomáhat. Nakonec kámen

obejde. Když jde po cestě sangvinik a náhle před něho spadne velký kámen,

může se stát, že si události ani nepovšimne, a pokud ano nebude jí přisuzovat

žádný význam, kámen rychlým a svižným skokem přeskočí a vesele s písní na

rtech jde dále. Pokud balvan zatarasí cestu flegmatikovi, flegmatika to nijak

nevyvede z jeho klidu, naopak situaci využije k tomu, aby se na něho posadil a

konečně se pořádně najedl a odpočinul si po dlouhé cestě. Stejně nikam

nespěchá, klidně zde počká a uvidí, co bude dál.

2. Když na Zem dopadne kometa, sangvinik o tom všem bude živě vypravovat,

protože má rád publikum a dokáže publikum okouzlit, cholerik se silnou touhou

vést a řídit druhé uspořádá expedici, aby kometu našli a analyzovali, melancholik

bude zatím bloumat, co to všechno znamená, jaké důsledky to může mít a jaké

pocity celá expedice a kometa v něm vyvolávají, a flegmatik si počká, jak se

dohodnou a rozhodnou ostatní, a přizpůsobí se jejich akci.

Pojďme si charakterizovat jednotlivé typy ještě blíže:

Cholerik

Cholerik je spojován s elementem ohně. Náhle vzplane a náhle pohasne. Disponuje

intenzivní, vášnivou energií, jejíž běh však nedokáže plně ovládat. Důležité je, aby se

dokázal zapálit pro správnou věc, smysluplně zacílit svou energii, jinak hrozí, že popálí své

okolí.

Cholerik je labilní extrovert. Jeho reakce není možno předvídat, protože i drobný podnět

může přivodit explozi. Taková je asi typická představa o cholerikovi (ačkoli ne každý, kdo

zrovna vybuchne, musí být cholerik.)

Často se zapomíná na pozitivní vlastnosti cholerika: jeho spontaneitu, improvizaci,

odvahu až smělost, schopnost prosadit a realizovat svůj záměr navzdory okolí, činorodost a

samostatnost, ale také vůdčí, iniciativní nebo inspirující a intuitivní schopnosti.

Obtížnější budou však partnerské a mezilidské vztahy: Cholerik bývá zbrklý, impulzivní

až nedůtklivý, jeho nálady rychle kolísají, může se chovat jako neřízená střela. Prožívání

emocí je u cholerika intenzivnější, ale krátkodobé, zase rychle odezní.

31

Pozitivní vlastnosti cholerika:

• cholerik bývá dynamickou, ctižádostivou osobností směřující za svým cílem

• má vůdčí sklony a organizační schopnosti

• má silnou touhu po změně, když vidí, že něco není v pořádku

• cholerik je rozhodný, rychle řeší problémy

• nikdy nezůstává apatický, dokáže se zastat těch, kdo jsou v právu

• rád zápasí s překážkami, miluje soupeření, touží excelovat nad svými protivníky

• nejde mu o to, aby se zalíbil, ale aby dosáhl svého cíle

vyniká svou intuicí a schopností inspirovat druhé Negativní vlastnosti cholerika:

• cholerik je přesvědčen, že má vždy pravdu

• cholerik chce zvítězit za každou cenu, je netrpělivý

• cholerik nechce ztratit svou tvář, nechce připustit, že by se mohl mýlit

• musí vždy stát v čele a pociťovat nadvládu

• svým nadřazeným postojem deptá okolí

• cholerik je netolerantní vůči slabostem a nerozhodnosti druhých

• cholerik neumí dobře jednat s lidmi

Melancholik

Melancholik, labilní introvert, odpovídá charakteristice živlu vody. Pro melancholika je

typická velká citlivost, schopnost empatie a intenzivní emocionalita, která bývá tradičně

ztotožňována s elementem vody. Jeho nitro a prožívání je proměnlivé a zároveň hluboké

jako vodní živel. Může působit na okolí dojmem zdánlivého klidu a přitom „břehy mele“.

Podobně jako voda, která prosakuje a proniká až do hlubin, je melancholik, více než jiné

typy, schopen proniknout pod povrch do hloubky věcí. Bohužel tato schopnost je také

zdrojem depresivních, melancholických pocitů, obav, strachů atd.

Melancholik hluboce prožívá to, co by zanechalo jiné typy klidnými. Je náladový, i letmé

podněty jej mohou hluboce rozrušit, ačkoli navenek to nemusí být poznat, neboť své emoce

nevyjadřuje tak otevřeně jako cholerik nebo sangvinik - naopak je spíše zdrženlivý a

ostýchavý. Své pocity může vyjadřovat spíše umělecky. Je obrácený dovnitř, do světa svých

myšlenek a pocitů. Jeho prožívání je dlouhodobé a intenzivní. Obvykle trpí nižší

sebedůvěrou.

Jak už jsme naznačili, více se ovládá, jeho dynamika a vitalita je slabší, utlumená.

Spadá sem široké spektrum povah od umělecky křehkých a citlivých přes introvertní

přemýšlivce až po typy rigidní a odměřené, ale pečlivé a svědomité, kterým může vyhovovat

podřízená pracovní pozice.

32

Pro svůj složitější vnitřní vesmír melancholik poněkud hůře navazuje vztahy, potřebuje

více času, aby získal důvěru a otevřel se. Můžeme ho snadno přehlédnout pro jeho

nenápadnost. Melancholik se svou meditativní a úzkostnou povahou, se zřejmě nejobtížněji

adaptuje na podmínky dnešního světa, který očekává vlastnosti dynamické a teatrální.

Melancholik však může nabídnout něco, co mnoho lidí hledá a nenachází: intenzivní a

opravdovou hloubku citu a také schopnost vcítit se a porozumět lidským duším.

Pozitivní vlastnosti melancholika:

• nenáročný, tichý, hloubavý, má rád samotu

• oceňuje řád, krásu a inteligenci

• stanovuje si dlouhodobé cíle odpovídající jeho vnitřním hodnotám

• je pro něj důležitá duševní činnost

• bývá talentovaný a tvůrčí (mnoho géniů bylo melancholiky)

• mívá sklony k perfekcionismu, čistotě, pořádku; potrpí si na kvalitu; vyžívá se v

detailech

• melancholik umí být starostlivý a soucitný ke druhým lidem, o něž má upřímný zájem

• partnera si vybírá velmi obezřetně; je náročný

• problémy si uvědomuje dříve, než vzniknou

Negativní vlastnosti melancholika:

• melancholik bývá přecitlivělý, zranitelný a nejistý ohledně sebe: snadno se urazí

• je k sobě příliš přísný, a proto se neumí rozhodnout

• je příliš perfekcionistický i vůči ostatním

• mnoho času stráví plánováním a hloubáním, spíše než "aby žil"

• melancholik snadno podléhá skepsi nebo depresi

• všude vidí problémy a překážky

Sangvinik

Sangvinik je spojován s elementem vzduchu. Stejně jako vzduch je ho všude plno a

nikde nevydrží příliš dlouho. Smyslem jeho bytí je pohyb a změna. Co ho dusí a uzavírá, jsou

pevné hranice. Musí proudit, aby žil. Volně dýchat, předávat informace a rozšiřovat se do

všech stran. Vzduch volně těká, ale ve své neurčité rozpínavosti ztrácí svůj střed.

Typický sangvinik je stabilní extrovert, člověk, který k životu potřebuje druhé lidi,

vzrušení a zábavu. Je spíše optimistický, živý, společenský a bezstarostný, s ničím si příliš

neláme hlavu. Ve svém okolí je většinou oblíbený, je zábavný a komunikativní. Na druhou

stranu bývá povrchnější, a přestože snadno navazuje vztahy, hůře chápe problémy druhých

33

lidí. Nedobře snáší samotu a nerad se zabývá svým nitrem nebo tím, co se mu zdá příliš

hluboké nebo problematické.

Přestože sangvinik může životní obtíže zvládat snadněji než ostatní typy, neboť si

problémy příliš nepřipouští, a přestože je vlastně předurčen k úspěchu, neboť do dnešního

světa dobře zapadá, jeho stinnou stránkou je ztrácení se v banalitách nebo v druhých lidech,

přelétavost a neschopnost koncentrovat se na něco podstatného, najít si čas sám na sebe.

Obtížněji nachází rovnováhu a stabilitu, neboť se, ztráceje ve své rozpínavosti, neumějí

setkat se svým středem.

Pozitivní vlastnosti sangvinika:

• sangvinik je zvědavý, veselý, optimistický a užívá si legrace

• přitažlivý pro druhé lidi

• snadno navazuje kontakt, začíná hovor

• mluví častěji a hlasitěji než ostatní typy, touží být středem pozornosti

• sangvinik je kontaktní: rád se dotýká, objímá a hladí

• je naivní až dětinský

• sangvinik je otevřený a bezprostřední

Negativní vlastnosti sangvinika:

• sangvinik nepromýšlí důsledky svého jednání

• nedokáže věci dotáhnout do konce

• nestálý a nespolehlivý společník

• neuvědomuje si své chyby

• příliš se zaobírá sám sebou, věnuje pozornost jen sám sobě, bývá egocentrický

• sangvinik neumí naslouchat, nepamatuje si jména

skáče lidem do řeči nebo mluví jen o sobě

Flegmatik

Flegmatik, stabilní introvert, odpovídá živlu země. Podobně jako země je pasivní,

stabilní, dokáže být pevnou oporou, proměňuje se jen velmi pozvolně, jeho reakce jsou

pomalé a klidné, je těžkopádný apod.

Je mírný, klidný, vyrovnaný a uvážlivý. Dobře se ovládá, bývá pečlivý a soustředěný.

Méně reaguje na vnější podněty, jen tak ho něco nerozhodí, protože jeho prožívání je spíše

dlouhodobé a s menší intenzitou.

Flegmatici bývají praktičtí realisté, upřednostňují spíše předvídatelné a jisté prostředí.

Jsou schopni odvádět stabilní výkon a nejsou přehnaně nároční.

34

Slovo flegmatik ("flegmouš") má občas trochu pejorativní nádech, zatímco se opomíjejí

flegmatikovy klady, které vyjdou na povrch především v partnerském soužití: stálost, věrnost,

spolehlivost, schopnost být druhému stabilní oporou, uchovat si humorný nadhled a

chladnou hlavu, nenechat se stáhnout do víru emocí.

Flegmatik má také tendenci prožívat životní spokojenost daleko snadněji než ostatní

typy. Své okolí však může vytáčet svou přílišnou pasivitou (tam kde by "měl konečně něco

udělat") nebo nedostatkem citlivosti (protože on to ze své perspektivy jako problém nevidí).

Pozitivní vlastnosti flegmatika:

• s každým dobře vyjde

• nevadí mu společnost přátel, kterých může mít hodně, protože je nekonfliktní, ale je

spokojený i o samotě

• snadno se přizpůsobí, odolává tlakům

• flegmatik přistupuje k věcem klidně, postupně, od jedné ke druhé

• působí jako zprostředkovatel a řešitel problémů

• flegmatik nespěchá, nenechá se vyvést z míry, zachovává si soustředěnost

• flegmatik nemá přílišné nároky vůči životu, přijímá nedostatky a léčky života

• je spolehlivý a vytrvalý, zvládá i rutinní práci

• nikoho neuráží, umí naslouchat, chápat, být zpovědní vrbou - i publikem

Negativní vlastnosti flegmatika:

• nemá v sobě dostatek nadšení a motivace

• neumí se rozčílit

• nemá rád změny a novinky

• působí jako lenoch, práci odkládá nebo se jí vyhýbá

• nerad nese zodpovědnost za svůj život

• nedává najevo své city

• nerad se rozhoduje