Salcburk

Übergossene Alm

Grossglocknerem

KrippensteinÜbergossene Alm

Grossglocknerem

Krippenstein

Innsbruck

Vídeň

21.-22. září 2013 Víkend Víkend 21.-22. září 2013

Dana EmingErová

Ta rozesmátá mladá žena, ležící skoro nahá na sně-hu pod Grossglockne-rem, je moje maminka v létě 1969. Zatímco my

jsme se ségrou nadšeně sledovaly sviště a rodičů si nevšímaly, táta přes objektiv flexarety zachytil v mámi-ných očích všechno štěstí a radost té cesty, na kterou jsem nikdy nezapo-mněla.

Po čtyřiceti čtyřech letech mě na-padlo vydat se do Rakouska s mými rodiči znovu. Naložila jsem je do auta a vyrazili jsme směrem k vy-hlídce Kaiser-Franz-Josefs-Höhe, kam auta šplhají do výšky 2 369 me-trů strašně prudkými serpentinami, s nimiž moje maminka celý život porovnávala všechny strmé silnice. Vždycky poťukávala na vzácnou alpskou samolepku v rohu přední-ho skla a říkala: „Je to kopec jako na Grossglockner.“

Tatínkova nová Škoda Octavia se značkou ABC 16-85 supěla v čer-venci 1969 nahoru tak dýchavičně, že musel zařadit jedničku.

Dítětem v padesátiChtěla jsem si to užít se vším všudy. Přestože už rodičům táhne na osm-desát, zatoužila jsem být na chvilku opět jejich dítětem a vzpomínat, jak jsme se ségrou zlobily vzadu v autě a loudily na mámě tabulky čokolády. A tak jsem posadila tátu za volant a mámu jsem vybavila všelijakými dobrotami, aby mi je po cestě zase mohla dávat.

Na hranicích v Dolním Dvořišti jsme předstírali, že máme výjezdní doložku, a ptali se paní prodavač-ky u pumpy, zda si můžeme koupit dálniční známku za šeky devizového příslibu a kde můžeme odevzdat cel-ní prohlášení. Byla mladá a nic ne-chápala, zatímco my jsme se šťastně a nablble usmívali. Bylo totiž prima, že máme zase octavii, ale její kufr není nacpaný konzervami a žádný obrovský bobek se stanem netlačí na zahrádce jako tenkrát. A taky už se nemusíme bát celníků, jestli na-jdou západní valuty schované v kra-bičce od filmů.

Po cestě do Lince máma vyprá-věla, jak vždycky pěchovali lanč-míty i do gumového pláště rezervy, a pak mě báječně překvapila. Než jsme přijeli k mostu přes Dunaj, vyndala ubrousek a nůž a namazala mi rohlík paštikou Májkou, po které jsem se jako dítě mohla utlouct. Při-znám se, že jsem si máminu sváču vychutnala víc než čerstvé kobližky s kávou u pumpy, kde jsme si udělali přestávku.

Bylo to nad jezerem Mondsee

a seděli jsme na terase přímo nad vodou. Táta si objednal pivo a máma nic, protože je stále ještě zvyklá še-třit. A tak jsem jí dala ty své kobliž-ky, na kterých si pochutnala, protože je z válečné generace, která neumí plýtvat jídlem, a „když už se to kou-pí, musí se to dojíst“.

Mozartovo městoPřespali jsme v Salcburku u kama-rádů na Getreidegasse. Je to krásná ulička přímo v centru města, proslu-lá prastarými cechovními štíty a rod-ným domem W. A. Mozarta. Tady si na konci 19. století otevřel svůj krá-mek cukrář Paul Fürst, který vyna-lezl světoznámé čokoládové Mozar-tovy koule s marcipánem a nugátem z lískových oříšků. Nakoupili jsme si plný kornout a vyrazili na pro-cházku městem, které se na přelomu 16. a 17. století díky bohatému salc-burskému arcibiskupovi mělo stát Římem severu.

Maminka, která se o vše zajímá, řekla, že arcibiskup se jmenoval Dietrich von Raitenau a zbohatl na těžbě soli a drahých kovů. Aby si svůj sen mohl splnit, dal zbourat všechny měšťanské domy v cent-ru a povolal italské architekty, aby vystavěli prostorná náměstí, koste-ly a církevní rezidence. Jenže když jsme stáli nad městem a dívali se z hradeb středověké pevnosti Ho-hensalzburg z roku 1 077, Mozarto-vo město připomínalo spíš Prahu než Řím. Zákruty řeky Salzach, mosty,

kopce zvedající se od vody, barokní kostely. Jedna věž vedle druhé... jen střechy nebyly červené, ale šedé.

Prostopášné salašnicePřijeli jsme pod Hochkönig, téměř 3 000 metrů vysoký skalní gigant, pod nímž je Dienten a bájná louka, na níž prý žily prostopášné salašni-

Tehdy: lančmít i v pneumatikách. Dnes: supermoderní rekreační středisko. NA DOVOLENÉ S RODIČI po čtyřiačtyřiceti letech zjišťuji, jak se za tu dobu změnily Alpy a jak se změnili Češi na cestách.

První cesta Příští rok se sem vrátíme, sliboval táta mámě v létě 1969, když ji fotografoval jako „svou rozkošnici“ ve sněhové závěji pod grossglocknerem.

Rozkošnice v Alpách

Po letech Po 44 letech na stejném místě si užívají noblesní spa alpského hotelu.

Cestování22 Cestování 23

21.-22. září 2013 Víkend

ce. To se tátovi líbilo. A tak jsme se ubytovali v hotelu Übergossene Alm, což znamená Zalitá louka.

Podle legendy tu žily v horách salašnice, které zapomněly na mod-lení, koupaly se v mléce a celé dny jen zpívaly a tancovaly s čerty a mla-dými myslivci. Když jednou odmítly ubytovat starého unaveného pocest-ného s tím, že je zajímají jen svěží mladíci, zvedla se sněhová bouře, která navždy pohřbila hříšné ženštiny i louku pod věčným sněhem. Od té doby lidé z Übergossene Alm vítají každého s otevřenou náručí.

Prohlíželi jsme si supermoderní rekreační středisko s mnoha bazény, saunami a wellness vyzdobenými lidovým selským náčiním. Máma si s nostalgií potěžkala prastaré vid-le, hrábě a kosu a potom si nechala udělat bylinkovou masáž a naložila se do medovo-mléčné koupele. Táta pravil, že se z ní stala prostopášná salašnice. Maminka jen pokývala hlavou a pak nám vyprávěla o jed-né praprababičce, která pracovala na statku jako děvečka a zřejmě měla také v popisu práce zaučovat statkář-ského synka v umění lásky. Každo-pádně porodila těsně poté, co jí našli ženicha. A tak jsem se dozvěděla, že i já mám prostopášné geny v krvi...

Pstruzi a elektrokoloNaše odjezdy na dovolenou probíha-ly celé mé dětství tak, že máma ládo-vala do auta konzervy, zatímco táta si chystal rybářskou brašnu, aby „nám zajistil obživu“. Byla to však prů-hledná výmluva, protože toužil trávit čas u potoka a kochat se přírodou. Nikdy nepřišel včas zpátky. Máma

pak vyšilovala, jestli se mu něco ne-stalo, zatímco táta brouzdal šťastný s prutem temnými tůňkami a po ná-vratu oznamoval, že se nemohl vrátit dřív, protože ryby buď „strašně bra-ly“, nebo „vůbec nebraly“.

Ani mě moc nepřekvapilo, když táta i tentokrát ráno zmizel. V poled-ne jsme mu zavolaly. Maminka už nešílí, protože jsou mobily. V klidu vzala jen na vědomí, že táta se tou-lá podél horské bystřiny v blízkém kaňonu Dientenbach a pozoruje ve vodě pstruhy – strašlivé kusance. Takové prý kdysi mívali jen v Otavě uprostřed Sušice, neboť se ve městě nesmělo lovit.

My jsme si zatím udělaly výlet na kolech. Máma už na bicyklu nese-děla spousty let, protože ji zlobí kole-na. A tak jsem pro ni vybrala elektro-kolo s motorkem. Ujely jsme skoro dvacet kilometrů. Byla nadšená.

Když jsme se vrátily, byl táta už v hotelu. Vyhládlý, unavený, ale šťastný. Skočil si s mámou do vířiv-ky, a když vylézala z vody, šeptal mi: „Podívej na tu rozkošnici!“ Pak mi naznačil, abych si na večer koupila lístek do kina, že musí zkontrolovat, co z těch prostopášných vlastností mámě po všech těch radovánkách v Übergossene Alm vlezlo pod kůži.

V podzemní ledové říšiHora Krippenstein nad Halštatským jezerem ukrývá ve svém nitru ob-rovský podzemní labyrint. K nej-navštěvovanějším patří Obří ledová jeskyně, kde se každé léto pořádají koncerty vážné hudby. Máma klasi-ku miluje, ale o hře na klavír hluboko v podzemí mezi krápníky a stěnami z rampouchů se jí nikdy ani nesnilo.

V dokonalé akustice Tristanova chrámu rozezněly ledové „varhany“ ukázky z oper Richarda Wagnera, které daly jména prostorám neuvě-řitelně scénických podzemních blu-dišť. Těžko uvěřit, že tu kdysi zimo-vali jeskynní medvědi...

Cesta do pravěku pokračovala nad Russbachem. V nadmořské výšce ko-lem 1 200 metrů jsme se pomyslně ocitli na dně prehistorického oceánu, který se tu v období mezi 65 až 250

miliony let rozkládal. Později vztlak zemských desek způsobil vyvrásnění Alp, takže dávní zkamenělí živoči-chové dnes tvoří součást vysokohor-ských masivů. Došli jsme až ke Šne-čí skále – Schneckenwand, která je vytvořená ze zkamenělých mušlí, hlemýžďů a korálů. Táta se radoval nad přírodními suvenýry jako malý kluk. A když pak na lanovce z Lam-mertalského údolí na Hornspitz museli mí rodiče ukazovat pas, aby dostali seniorskou slevu, uvědomila jsem si, jak za ten týden na cestách nádherně omládli.

Kde je ledovec?Konečně jsme stoupali serpentina-mi k vyhlídce Kaiser-Franz-Josefs-Höhe pod Grossglocknerem. Nová oktávka už to zvládá na dvojku.

A pak už jsme byli nahoře a jako

u vytržení se dívali do údolí, kde se tenkrát v roce 1969 tyčila kousek od lanovky vysoká rozeklaná stěna největšího rakouského ledovce. Teď po něm zbyly jen stopy. Kamenitá moréna. Pasterze ztrácí kolem deseti až čtrnácti metrů ročně, takže ledová masa ustoupila o půl kilometru.

Koupila jsem pohlednici a posla-la ji ségře. Napsala jsem jí, že sviště pod Grossglocknerem děti krmí po-řád. A také jsem jí koupila kopii té staré samolepky, kterou jsme měli v roce 1969 na autě.

Během procházky nad údolím už jsme nenašli žádné alpské protěže ani zbytky sněhových závějí. Přesto vím, že máma k příštím narozeninám do-stane alpské protěže. Táta je pro svou rozkošnici koupil na Kaiser-Franz- -Josefs-Höhe.Autorka je spolupracovnice redakce.

Máma si s nostalgií potěžkala prastaré vidle, hrábě a kosu a potom si nechala udělat bylinkovou masáž.

Víkend 21.-22. září 2013 Cestování 25

Kdysi a dnes moje sestra Eva si sahá na alpské vrcholy v roce 1969. nebo jsem to já? Už to nepoznám... ale stejně jako před čtyřmi desítkami let táta – vášnivý rybář – v alpských bystřinách pořád alespoň očima pátrá po pstruzích a lipanech.

Louka prostopášnic masiv Hochkönig proslavila legenda o louce, kde tančily porstopášné salašnice, které smetl božím hněv, když odmítly přijmout pocestného.

Tající ledovec Ledovec Pasterze pod grosslogcknerem v roce 1969 kousek od lanovky pod Kaiser Franz Josefs Höhe a jeho dnešní podoba.

Cestování24