Tadeuzs Uchto - Emoce a Jak s Nimi Pracovat

Tadeusz Uchto

O emocích a jak s nimi pracovat

[Emoce z pohledu tří ján] 3

Emoce z pohledu tří ján Ještě něco málo k tomu, kde se ve struktuře naší praxe nacházejí emoce.

J sme otevřený, jasný, zářící prostor, a protože mysl je tak bohatá, že může zároveň tvořit a současně zatemňovat, objevuje se spolu s tvořením základní zmatek. Cosi jako mlha v otevřeném prostoru.

Za prvé nevidíme, jak se věci opravdu mají, a za druhé si zároveň vytváříme vlastní koncepty, jak se věci mají. To jsou dvě hlavní složky základní nevědomosti. Sebeuvědomění říká: „já1, a spontánní manifestace říká: „To jsi ty." Myslíme si, že je to něco odlišného, jiného.

J sme otevřeným prostorem. Jenže prostor nepotřebuje sám sobě potvrzovat, že je prostorem. Pojednou zde vznikl jakýsi uměle vytvořený tvor já. Ego samo cítí, že není tak docela opravdové. Proto cítí potřebu neustále si potvrzovat to, že existuje.

Jak si ego potvrdí, že doopravdy existuje? Když se podívá na druhé a řekne si: „Vy jste opravdoví . " Jestliže ty mluvíš se mnou, znamená to, že jsi opravdový, vidíš mě, mluvíme spolu a to znamená, že i já jsem opravdový. Proto musím všechno vidět jako reálné. A protože chceme být šťastní, myslíme si, že je najdeme právě v této realitě. Začínáme hodnotit, co je příjemné a co je nepříjemné, to chci a tohle nechci. Je to neustále tatáž základní nevědomost.

Ze základní nevědomosti se začnou líhnout emoce. Po tom, co jsme ocenili jako dobré, natahujeme ruku. Objevuje se touha to získat, chceme si to udržet na svém vlastním teritoriu. To je první emoce. Druhá je nenávist , něco se nám nelíbí. Odstrkujeme to a tak vzniká hněv.

U objektů, které jsou nám tak trochu lhostejné, které nepřitahujeme ani neodstrkujeme, předstíráme, že neexistují, a schováváme se před nimi jako pod pokličkou hrnce, to je třetí emoce - hloupost.

Z různých druhů hněvu a touhy vzniká žárlivost, ze zmatku vzniká pýcha. Všech pět rušivých emocí vyrůstá ze základní nevědomosti. Vidíme, že právě ony nám zatemňují otevřený prostor, a proto si to s nimi musíme rozdat. Bez vyřešení tohoto problému se nikdy nemůžeme dál rozvíjet. Je to prostě zatemnění naší mysli. Právě tady vzniká naše karma, a právě proto musíme prožívat samsáru.

4 [Tadeusz Uchto: O emocích a jak s nimi pracoval |

Emoce mají dva aspekty, jeden hrubý a druhý subtilní. Hrubý je, kdyv vidíme, že lidé jsou v různých emocionálních zmatcích. Když někomu touhou tečou po bradě sliny, když se někdo rozčílí tak, až mu popraskají žilky v očích. To je evidentní projev a obzvláště o tom budeme mluvit.

Ještě existuje subtilní projev, který můžeme rozpustit jedině díky meditaci. Někdo řekne: „Já nemám žádné touhy," ale stačí, že si poraní dlaň a křičí: „Jé, moje tělo!" To je ulpívání na těle. Ulpívání na tom, že jsme tímto člověkem, těmito myšlenkami. Je velice silné.

Všechny tyto emoce máme přinejmenším na subtilní úrovni. Někdo může říci: „Já nemám žádnou nenávist", ale nenávist je právě nechuť, odstrkování, agrese. Potkáme někoho na ulici a nelíbí se nám. Nepřejeme mu nic špatného, ale odstrkujeme ho, je tady nechuť. M á m e ji tedy pořád.

1 eď budeme mluvit o práci s hrubými emocemi na úrovni hínajány, mahájány a vadžrajány. Je to takový malý základ pro každodenní praxi.

Nejdříve hínajána. Hínajána znamená Malý vůz, nebo úzká stezka. Je to stezka odhazování , odstraňování. Úroveň hínajány je spojena s prvním Buddhovým otočením kolem dharmy.

K Buddhovi přišli žáci, kteří měli mnoho problémů sami se sebou. Například je-li někdo velice hněvivý a neustále se dostává do situace, kdy někoho bije a někomu ubližuje nebo má nadměrnou sexuální aktivitu a nechává za sebou jenom zlomená srdce a pláč. Tohle je první Buddhova rada právě pro takové žáky: „Když jsi ve všech situacích natolik zmatený, že děláš tyhle špatné věci, vyhni se situacím, které v tobě ty špatné emoce a špatné činy vytváří."

Proto je to také stezka odhazování. Je to úzká stezka, která se vyhýbá všem situacím, ve kterých se mohou tyto emoce nebo takovéto činy projevit. Co jiného můžete takovému člověku poradit? Jestli máme sklony se pořád prát, nechodíme do hospody, kde se někdo pere. Když jsme příliš sexuální aktivní, nechodíme do nočních klubů nebo na diskotéky, kde tancuje tolik pěkných děvčat. Dokud nedokážeme svoji mysl v takových situacích uklidnit, tak se takovým situacím vyhýbáme.

Emoce jsou zde chápány jako jedy, které je třeba odhodit. Bezprostředně s nimi nepracujeme, ale prostě se situacím vyhýbáme. Proto je to často stezka mnichů. Existuje zde mnoho slibů.

Sliby existují v buddhismu proto, abychom získali dodatkovou energii nebo pozornost a vyhýbali se takovým situacím. Někdo například přijímá sliby mnicha s celibátem a bere si červené šaty, které znamenají : ženy, nevšímejte si mne! Když se ale takový mnich setká s opravdu aktivní dívkou,


začne před ní utíkat. Nakonec se dostanou do pokoje, ta žena zamkne, vyhodí klíč z okna a v tom okamžiku už mu nic nepomůže, ani když se schová pod stůl, pod koberec nebo pod křeslo. Je to proto, že on s touto situací neumí bezprostředně pracovat. I když se to nezdá, ty červené šaty mají pro ženy jistou příchuť pikantérie, je to taková jahůdka lahůdka.

Buddha tím učí, že to já, které tak strašně trpí, vlastně neexistuje. Jestliže neexistuje osobní prožívání, není ani utrpení.

Buddha učil, ze já je prázdné, ale neučil už, že vnější předměty jsou také prázdné. Proto v hínajáně můžeme dosáhnout pouze osvobození, ale nikdy nemůžeme dosáhnout osvícení, protože to znamená vševědoucnost. Můžeme tedy dosáhnout jen jakési pasivní nirvány.

Po pasivní nirváně, po velice dlouhé době, se arhat budí. Budí se, prolože-na něho celou dobu září světlo buddhů. Pojednou chápe, že je ještě něco, čeho by se dalo dosáhnout, a vstupuje na stezku mahájány.

Zde Buddha učí o pomíjivosti, o netrvalosti, o karmě. Chápání karmy je prvním předpokladem k tomu, abychom mohli pracovat s emocemi.

Karma znamená pochopit, že příčina našeho utrpení není ničím vnějším. Pochopit, že příčina je někde v nás, v našich minulých činech a aktivitách. To my stále zaséváme semínka, jejichž následky potom prožíváme.

Například, když nás někdo tluče, je nám to velice nepříjemné a cítíme k němu nenávist. Začínáme mu to vracet a mlátíme ho také. Samozřejmě, že bychom se měli bránit. Jde o to, aby mysl byla bez nenávisti. Můžeme někoho zastavit v jeho negativních činech a udělat to velice spontánním a rychlým způsobem. Motivací je tady soucit, protože ochraňujeme jiné před jeho agresivitou a zároveň máme soucit pro toho kdo bije, protože ho tak chráníme před těžkou karmou, kterou sám sobě způsobí.

Tyto lidi je dobré zadržovat, protože jsou jako děti. Dítě musí někdy vědět, kde je mez , a někdy je třeba postavit je na správné místo.

Můžeme se bránit, ale jde tady o přístup naší mysli. Litujeme-li ho, právě v tu chvíli se spaluje karma. Není to proto, že je zde někdo špatný, kdo nám ublížil, ale proto, že tím sbíráme ovoce svých předchozích činů.

Je velice důležité tohle chápat. Jestliže si v každé situaci, kdy od někoho cítíme něco nepříjemného, nejdříve uvědomíme, že to, co prožíváme, je naše karma, okamžitě přichází relaxace, uklidnění. Proč mám najednou žárlit, proč mám být závistivý, proč mám cítit něco špatného? Ještě jednou opakuji: můžeme se bránit, můžeme být aktivní, ale jde o vnitřní přístup. Prostě tady máme pytel naší karmy a najednou vypadne nějaké semínko, uzraje a něco přinese. Měli bychom se radovat, že v tom pytli je toho zase míň.


Karma jsou taková semínka v našem podvědomí, která v určité chvíli vypadnou a přináší ovoce. Tyto zásoby tam sedí, a když se objeví vhodné podmínky, když to uzraje, semínko najednou vypadne do úrodné půdy a objeví se nějaká nemoc, nebo hezká slečna. Pěkné slečny se neobjevují náhodou, to je dobrá karma. A na tyto podmínky můžeme působit.

Všechna tato semínka můžeme čistit naší meditací. Například při meditaci na Diamantovou mysl všechna tato semínka vypadávají, ale protože tady právě není půda, kde by se zachytila, ony příhodné okolnosti, tak vypadávají .1 cítíme jenom to, že padají, jenom takové píchnutí.

M á m e například karmu onemocnět na rakovinu, tedy několik let velice těžké choroby, a nyní při meditaci na Diamantovou mysl tohle semínko vypadne. Zrovna tu nejsou žádné podmínky, aby uzrálo jako rakovina, ale to semínko je nepříjemné, a tak můžeme mít třeba tři dny chřipku nebo depresi.

Naši karmu můžeme čistit Diamantovou myslí, každá meditace očišťuje karmu, ale i to, co nás potkává v každodenním životě, je očišťování naší karmy. Někdo nás bije a my mu děkujeme. Ale očištění to bude jen pod jednou podmínkou - že to kontrolujeme a nezaséváme žádnou novou karmu. Když něco mizí a my zaséváme něco nového, výsledek je nulový. Celého loho prožitku je pak vlastně škoda, protože jsme ho vůbec nevyužili .

Měli bychom chápat, že naše emoce jsou vlastně pročišťováním naší staré karmy - to je základ naší práce a také základní metoda hínajány. Na úrovni hínajány musíme udržovat určitou etickou úroveň neubližování j iným. Neslibujeme zde, že budeme někomu pomáhat, slibujeme jen, že nebudeme nikomu ubližovat. A když přijímáme útočiště u buddhy, dharmy a sanghy, je to útočiště, které získáváme už od hínajány. Automaticky se zde chápe, že i když text neopakujeme, jde o neubližování jiným. Znamená to, že i kdyby k nám přišlo jakékoliv utrpení, tak jestli chceme setrvat na naší buddhistické stezce, musíme sami sebe kontrolovat, abychom naším utrpením nikomu neublížili.

Uklidňujeme naši mysl. Jde o to, aby mysl byla klidná, aby se nedostávala do situací, které tento klid ruší a ničí, být pozorní. Pozornost je důležitá už od úrovně hínajány. Když nebudeme pozorní, tak si vzpomeneme, že máme pracovat s hněvem až tehdy, když tomu druhému budeme ničit už druhou ledvinu.

Tedy vnitřní disciplína, pozornost, to už je hínajána. Mysl, která se uldidňuje, může kontrolovat a zjišťovat, že ego neexistuje a že může dosáhnout vysvobození. To je přístup hínajány. Malý vůz je to proto, že myslíme jen na svoje vlastní utrpení. Nevidíme, že jiní trpí ještě víc než my.


A teď mahájána, široká stezka, neboli Velký vůz. Tato učení jsou svázána s druhým otočením kola dharmy Buddhou. K Buddhovi přišli žáci, kteří měli určitý psychický nadbytek. Nejde o přemíru energie, je to psychický nadbytek. Měli už svoje vlastní problémy vyřešené a to jim umožňovalo vyjít mimo své vlastní utrpení a vidět, že jiní také trpí. Byli schopni vidět, že je důležitější cenit si ostatních víc než sebe.

Pohled, že jiní jsou důležitější než já, způsobuje, že mizí koncentrace na já, moje utrpení, moje štěstí, moje neštěstí, ale je tu ohromná citlivost pro potřeby jiných.

Zde Buddha předal učení o tom, že nejen já je prázdné, ale že všechny jevy jsou rovněž prázdné, a že osvícení je jednotou moudrosti a soucitu. Soucit, to je citlivost k potřebám jiných, aktivita. Proto je to mužský aspekt.

Moudrost z buddhistického pohledu znamená, že všechno je složené. Jestliže je něco složené, už to není tak pevné, tak silné. Každou situaci je možné rozložit na různé „podsituace" a to znamená, že od ní máme čím dál tím větší odstup, protože je čím dál tím menší, drobnější.

A nakonec je buddhistickou moudrostí to, že vidíme, že není co vidět. Všechno je jako sen, tak je to lehké. Moudrost v buddhismu není žádné učení, které si dodáváme do hlavy, ale je to schopnost vidět, že všechno je jako sen.

Je jasné, že když vidíme, že všechno je složené, a vidíme víc a víc podmínek, které jsou třeba k tomu, aby situace mohla vzniknout, objevuje se stále větší moudrost.

Osvícení je jako pták se dvěma křídly — jsou jimi moudrost a soucit. Pták s jedním křídlem nemůže létat. Když máme pouze moudrost bez soucitu, můžeme díky tomu, že víme, jak vypadá struktura látek, vyrobit zbraň, která může zničit svět. A když máme pouze soucit bez moudrosti, jsme jako příliš milující matka, která svojí láskou dítě úplně omezuje, je to taková opičí láska. Dítě pak není schopné samo žít. Nutné jsou obě tyto věci. Díky tomu, že osvícení chápeme právě takhle, máme dvě možnosti jak pracovat s emocemi a těžkými situacemi. Buď prostřednictvím moudrosti, nebo prostřednictvím soucitu.

Pokud jde o aspekt soucitu, pracujeme následovně. Zač ínáme být kupříkladu nemocní. Mvslíme opět na karmu, ale jinak než na úrovni hínajány. Na úrovni hínajány jsme si říkali: to je moje karma, teď se to všechno očišťuje, takže musím být relaxovaný, v klidu. Žádná zlost, žádné obviňování někoho, zavinil jsem si to já sám.

Na úrovni mahájány to probíhá jinak. Říkáme si: ,Ať se očistí karma chorob všech bytostí, ať se skrze moje utrpení očistí utrpení všech bytostí.


To znamená, že na úrovni mahájány, do té doby, dokud trpíme a jsme přitom schopni myslet na jiné, j sme také schopni uvažovat o tom, jak bychom prostřednictvím našeho utrpení mohli pomoci ostatním.

I když v té situaci n e m o h u pomáhat j iným, využiji j i , abych vytvořil t akové z á k l a d y v m y s l i , k teré mi v b u d o u c n o s t i p o m o h o u stát se o p r a v d o v ý m p o m o c n í k e m . Přemýš lením o karmě se neustále rozvíjí soucitný př í s tup.

Z druhé strany se nám může stát, že přijde strach, bojíme se, je zde příliš mnoho napětí. Vtom se objeví soucit a uvědomíme si, že je třeba udělat něco pro druhé. Říkáme si: „O .K . , ať tady klidně ten strach je, jdu do toho." Projdu tím, naučím se jak nezranit sebe ani nikoho jiného a budu schopen tuto zkušenost předat někomu jinému.

Když ke mně přijde někdo, kdo je plný napětí a strachu, nezačnu nad ním plakat, jaký to je hrozný osud. Prostě mu řeknu, že to není nic hrozného, že se přes to dá přejít. Musí jen udělat tohle, tohle a támhleto. Tento druh práce je úplně něco jiného než pouhá rada, kterou jsme přečetli v knize a někomu ji předali. Je to něco, co vychází z našeho srdce, našeho přesvědčení .1 má to sílu. Každý nám bude spíš důvěřovat, když to bude vycházet z naší zkušenosti, než když budeme plácat něco, co jsme si v přečetli v knize.

Takhle pracujeme s každou situací. Bez strachu z toho, co nás teď potká, si připomínáme, jak to použít, abychom mohli pomáhat jiným. Č í m víc se koncentrujeme na jiné, tím méně to bolí.

A teď o tom, jak pracovat prostřednictvím moudrosti, aspektu moudrosti. Často, když k nám přichází nějaká emoce, vidíme ji jako velice reálnou. Je to vnitřní pocit. Najednou nás popadne. Nemáme od toho žádný odstup a zdá se, že je to hrozně absolutní a přítomné. Takový nerozdělitelný a absolutní celek. Ale tak to přece vůbec není.

Všechno je složeno z různých podmínek, které vytvářejí iluzi, že je něco pevné a nesložené. Tento do jem celku vždy rozbijeme moudrostí. Přichází nějaká emoce a my vidíme, že se skládá z mnoha podmínek.

Např ík lad žárlivost, ta se před námi rozbalí sama a ukáže částečky, ze kterých se skládá. Je možné vidět, že žárlivost, která se nás tak pevně drží, se skládá z podmínek, které vytváří určitou její část, a další podmínky zase jinou část. Můžeme to rozložit na „podsituace" a „podmožnosti" a pak je to reálné méně.

Vždycky předpokládáme, že můžeme najít, kde emoce je. Jestliže nám příliš překáží, znamená to, že ji vidíme jako reálnou. Ale jestliže je tak moc reálná, kde tedy je? Jak to s ní vlastně je? Objevila se v levém koleni, vystoupila


nahoru, prošla mozkem a zmizela v pravém koleni? Nemůžeme ji nikde nahmatat, nikde najít.

Je to hněv, který způsobuje, že máme zarudlou tvář, že se nám zrychluje dech, ale tento hněv není zarudlou tváří a zrychleným dechem.

Začínáme získávat čím dál víc určitého odstupu. Říkáme si: „Jak nás může něco, co zde ve skutečnosti není, tak strašně rozrušit?" I tuto analýzu můžeme použít díky moudrosti.

Se stezkou mahájány jsou spojeny sliby bódhisattvy. Slibujeme dosáhnout osvícení pro dobro všech bytostí. Existují tři druhy přístupů bódhisattvy -přístup krále, převozníka a pastýře.

Královský přístup je to tehdy, když naší hlavní motivací je pomáhat jiným, ale říkáme si, že sami ještě nejsme schopni pomáhat, a proto musíme nejdříve sami dosáhnout osvícení a potom teprve jiní.

Převozník - to je, když spolu s jinými nasedneme do člunu a převezeme je od samsáry k nirváně.

Existuje ještě přístup pastýře a ten je nejšlechetnější - nejdřív jiní a potom teprve já. Tento přístup je velice těžký. Charakterizuje přístup nejvyšších bódhisattvů - Čanráziga (Milující oči), Mandžušrího (Buddha moudrosti na lvu). Ale je to nejrychlejší stezka, protože tu není žádné soustřeďování se na sebe.

Slib bódhisattvy je důležitý proto, že nevylučujeme ani jedinou bytost. Jestliže slibujeme dosáhnout osvícení pro dobro všech bytostí kromě jediné, už to není mahájána. Moudrost přece říká, že všechno je otevřeným prostorem. Není tady nic mimo prostor. Takže jak z toho prostoru můžeme někoho odstranit, kam ho máme dát? Prostě jestliže někoho takhle vyšoupneme pryč, nejsme v mahájáně.

Já j sem z Poznaně a m á m jednoho známého v Krakově. A Poznaň s Krakovem se nemají moc v lásce. Před mnoha lety právě tenhle přítel jezdil do Poznaně a vykládal tam dharmu. Například se nás ptal: „Líbil se vám ten výklad?" A my jsme upřímně odpovídali, že ne. Pak už nás vůbec neměl rád. Protože chtěl praktikovat vadžrajánu, musel skládat sliby bódhisattvy a dělalo mu veliké problémy to, že vysvobodí i ty z Poznaně. Ale protože byl velice inteligentní, našel řešení. On teď slibuje takto: „Slibuji vysvobodit všechny cítící bytosti a na konci i ty z Poznaně." Protože je živých bytostí takové množství, možná se už k těm z Poznaně nedostane.

Stezka mahájány je stezkou příčin, stezkou súter. Nejdůležiťější zde je analýza a chápání. Stezka příčin je to proto, že shromažďujeme příčiny k tomu, abychom později dosáhli stavu buddhy. Na stezce súter je stav buddhy

1 0 [Tadeusz Uchto: O emocích a jak s nimi pracoval |

zcela konkrétně a podrobně popsán, všechny jeho vlastnosti. Ale prakticky to znamená, že je to cíl velice vzdálený. Je to většinou tak, že ho dosahujeme po nějakých třech neohraničených, neomezených dobách, po třech kalpách. Ale my si prostě říkáme, že teď hromadíme příčiny a jednou tam v daleké budoucnosti dosáhneme buddhovství. Rozvíjíme moudrosti, hromadíme zásluhy, jsou to různé etické a intelektuální disciplíny.

Například přemýšlíme, proč trpíme. Protože příčinou našeho utrpení je karma. A co je příčinou naší karmy? Naše činy. Jaká je příčina toho, že musíme všechny tyhle činy dělat? M á m e emoce. Odkud se berou naše emoce? Myslíme si, že existuje nějaké opravdové já. Hledáme tohle já a ono nikde není.

T a k h l e vypadá přemýšlení v mahá jáně . Rozví j íme šest páramit -štědrost , c it l ivost k p o t ř e b á m j iných, vytrvalost, trpělivost, meditac i a moudrost, která z meditace vzniká. Na úrovni mahájány měníme nečisté vidění skutečnosti na čisté prostřednictvím analýzy, proč to tak nečistě a špinavě vidím. Čisté prostě znamená - mimo utrpení, nepodmíněné.

Základní meditací mahájány je meditace dávání a braní — tonglen. Ta to meditace rozvíjí moudrost a soucit a velice posiluje sebedůvěru. Je to velmi důležitá meditace. Můžeme ji dávat všem. I těm, kteří mají averzi k nějakým náboženským meditacím, tohle s nimi nemá nic společného.

Je to meditace, která uklidňuje mysl, jakýsi druh šina. Zároveň dává spoustu energie, protože tato energie se zadržuje čtyři prsty pod pupkem. Začal jsem tu meditaci dělat, protože při ní byla důležitá poloha a pupek plný energie. A další věc — je to výborná příprava pro meditace, které budeme dělat později. Učí nás spojit dýchání, vizualizaci i zvuk mantry, takže to je výborné pro koncentraci. Můžeme to dělat tak, že budeme takhle meditovat třeba pět minut, a potom, když jsme zrelaxovali mysl, se párkrát projdeme po pokoji a pak si zase sedneme. Takové meditace je často dobré dělat v krátkých sezeních.

Tonglen - meditace dávání a braní

Představujeme si, že pod námi a okolo nás jsou všechny živé bytosti. Nemůžeme z toho vyloučit ani jednu bytost. Představujeme si obrovské utrpení všech těchto bytostí, abychom v sobě probudili motivaci pomáhat jiným. Představujeme si, že tyto bytosti trpí z důvodu smrti, nemoci a stáří, že se nemohou zbavit toho, co nemají rády, a nemohou k sobě přitáhnout to, co se j im líbí. Neustále prožíváme nějakou ztrátu. Lidé umírají v různých

[Tonglen - meditace dávání a braní] 11

válkách, jsou mučeni, zabíjejí se, existují různé epidemie, kataklyzmata. Na chvíli si tohle všechno opravdu představujeme, abychom v sobě probudili soucitný přístup.

Nyní si představujeme celé toto utrpení ve formě černého dýmu, neprůzračného, tmavého smogu. Jde nahoru a my ho vdechujeme špičkou našeho nosu. Náš dech spadá na úroveň našeho srdce. Teď máme v srdci dvě nahromadění. Nahromadění moudrosti a nahromadění zásluh. Moudrost nám říká, že všechno je nereálné, nepravdivé. Proto ten černý dým v jednom okamžiku mizí, rozpouští se. Na druhé straně máme nahromaděné zásluhy. Celou naši dobrou karmu, naši radost, a s výdechem jde nahoru jako jasné průzračné bílé světlo. Vychází špičkou našeho nosu, přechází ke všem bytostem a ony se stávají šťastnými.

Teď pár upozornění k této meditaci: Dýcháme zcela přirozeně a tomu přizpůsobujeme vizualizaci. Nikdy ne naopak. Vdechujeme černý kouř jako utrpení, ten se rozpouští v našem srdci a vydechujeme štěstí jako průzračné bílé světlo a všechny bytosti jsou šťastné. Není to žádná transformace černého dýmu na bílé světlo. J sou to dvě různé věci. Nahromadění moudrosti je něco jiného, než nahromadění zásluh. Něco se rozpouští a něco jiného vzniká. Neměli bychom se bát, že tímto způsobem přijmeme choroby jiných bytostí. Nemáme zatím takové schopnosti, abychom mohli přijmout karmu jiných bytostí. Během této meditace nepomáháme jiným bytostem, ale ona prostě rozvíjí takové přístupy v naší mysli. Rozvíjí soucit a moudrost. Neměli bychom se ani bát, že vyzáříme celé naše štěstí a zůstaneme prázdní. J sme prostě otevřeným prostorem a to je důl, který nikdy nemůžeme ztratit.

Musíme ale být opravdu přesvědčeni, že všechno to dobré dáváme, protože jde o rozvinutí toho přístupu. Musíme být neohrožení v přijímání utrpení i v dávání štěstí. Díky tomu se rozvíjí vysoké sebehodnocení, rozpouští se pocit, že jsme horší a menší než jiní. Ve skutečnosti můžeme před meditací myslet na to, že ty dvě věci máme nahromaděné v srdci a v něm se všechno utrpení rozpouští. Potom už není třeba celý ten proces sledovat při každém nadechnutí. Prostě vdechujeme černý kouř a vydechujeme bílé světlo. Ale není to jenom hra s černou a bílou. Musíme mít pocit, že bereme utrpení a dáváme štěstí. A teď budeme chvíli takhle meditovat.

Jestliže se kupříkladu necítíme dobře, je nám zle, prostě se toho zbavíme, relaxujeme se a uděláme tuto meditaci. To , že trpíme, není důležité. Důležité je, že můžeme tímto způsobem meditovat. V té chvíli jako by se zvýšila cena samotného utrpení. To je také jedna z metod pro práci s těžkými situacemi, s emocemi.


S emocemi mimo jiné pracujeme za pomoci takzvaných protijedů. Objeví se například hněv a my na tento hněv odpovídáme milující dobrotou, soucitem, i když je to umělé a necítíme to. Prostě takhle pracujeme. Z jedné strany máme hněv, z druhé strany protijed, to vše se spaluje v ohni moudrosti a mizí to.

Dál vidíme emoce jako jedy, ale neodhazujeme je jako v hínajáně, nýbrž je rozpouštíme. Znamená to, že s emocemi pracujeme, že se nevyhýbáme práci s nimi. T í m ale ztrácíme možnosti, které jsou v té situaci obsaženy, protože je rozpouštíme. Jestliže mnicha na úrovni mahájány zažene slečna do ložnice, nemusí se už schovávat pod postel. On prostě použije na svou žádost protijed. Podívá se jí do očí a pyšně řekne:

„Neexistuje." A to by bylo asi tak všechno, co se týká úrovně mahájány. Máme zde ještě stezku vadžrajány, která jakoby vyrůstá z mahájány. Je tu

stejný cíl, stejná motivace. Ale prostřednictvím určitých speciálních druhů (úlilů) pohledu, speciálních metod, můžeme tohoto cíle dosáhnout v jednom životě, nebo ve chvíli smrti, nebo po smrti, nebo ve třech, sedmi a nejdéle jednadvaceti životech.

Je to něco velice účinného, je to velice rychlá stezka. J sou to učení, která jsou spojena s třetím otočením kolem dharmy. Buddha učil o společné buddhovské podstatě všech věcí.

Neexistují žádné jedy, není nic negativního. Podle těchto učení už v sobě všechno obsahuje moudrost a energii. Takže to nemůžeme ani vyhodit ani rozpustit, ale jenom přeměnit, změnit podstatu. Proto emoce nevyhazujeme. Bezprostředně s nimi pracujeme.

Pracujeme se situací takovou, jaká je. Mysl spočívá ve všem, ať už je to cokoliv. A jestliže máme schopnost laserového vhledu, vnímáme bezprostředně podstatu jevů. To znamená, že nečisté vidění světa je měněno na čisté. Ne analýzou toho, proč nečistě vidíme, ale bezprostředním zkoumáním podstaty jevů a podstaty světa.

V tomto případě k Buddhovi přicházeli žáci, kteří tušili, že mají stejný potenciál jako Buddha. Vadžrajána je stezka následků, ne příčin. Tady si nehrajeme se všemi těmi příčinami, ale prostě meditujeme, že jsme Buddha.

K Buddhovi přišli silní lidé. Měli velice silné emoce. Měli tak silné emoce, že když se podívali na metody mahájány, řekli si, že to nikdy nedokážou rozpustit. Řekli Buddhovi: „Dej nám nějakou metodu, abychom mohli už teď chytit býka za rohy."

[Tonglen - meditace dávání a braní] 13

Samozřejmě, že k tomu, abychom byli ve vadžrajáně, nám nestačí pouze silné emoce. Potřebujeme také určitý druh inteligence, pružnosti mysli. Musíme mít mysl pružnou, ne pevnou, zkostnatělou. Mysl, která propouští situaci, která odchází, a zcela se otevírá jakékoliv situaci, která se objeví. Tady se už nevybírá, pracujeme s tou nebo onou. Prostě pracujeme s tou situací, která je. Je zde neohroženost, mohu situaci klidně pustit a otevřít se něčemu novému.

Jsou to tedy lidé, kteří vcházejí do situací a kteří vědí, že z každé té situace se mohou mnohému naučit. Musí to být mysl, která se chce pořád učit. Nevrhá se jen tak do nějaké situace a poučení nikde. Je to pružná mysl, která se učí, která má k sobě samotné mnoho důvěry, že může úplně spontánně a bez jakýchkoliv konvencí vcházet do situací. Je zde důvěra, že mohu být spontánní, ale proto ještě spontánně nikoho nevyhodím z okna. Bude to prostí nekonvenční a spontánní chování.

Každá situace je úplně jiná, skládá se z jiných podmínek. A my vyhazujeme celou morálku, to, jak se na nás jiní dívají, a prostě vcházíme do situace. Naše morálka, to co o nás jiní řeknou — že je třeba něco udělat tak nebo onak, právě ta nás tak strašně omezuje. Čím víc máme důvěry ve spontánnost a pružnost naší mysli, tím víc můžeme tu z.... morálku vyhodit. Takhle se chovají lidé ve vadžrajáně.

Je samozřejmé, že vadžrajána začíná až v té chvíli, kdy máme vhled, protože prostřednictvím vhledu se můžeme bezprostředně dotknout podstaty jevů. Ale neznamená to, že dokud nemáme tento vhled, nemůžeme mít základy vadžrajány, přístup, který říká: využij co nejlépe všechny okamžiky, každou situaci, kterou prožíváš. Vnímej co nejvíce projevů moudrosti a energií.

Budeme o tom ještě mluvit přesněji, až se budeme zabývat emocemi, a pak už bude jasné, o co tady jde. Jde o identifikaci s plným osvícením. Jsme prostě buddhové, kteří mají zavřené oči, a sami sobě si teď sugerujeme, že jsme buddhové, kteří mají oči otevřené. Opakujeme to tolikrát, až se nám oči opravdu otevřou. Nekoncentrujeme se na očišťování různých zatemnění a poskvrnění, koncentrujeme se přímo na cíl — teď jsem buddha. Závěsy a zatemnění se rozpouštějí a aktivizuje se stále více osvícených vlastností a aktivit.

Právě to je čistý pohled, tak vidí buddhové, a to je čistá činnost, jakou vykonávají buddhové. Všechno je plné možností. Všichni jsme buddhové.

Zeny jsou ženské formy buddhů — dákyně plné inspirace a moudrosti. Muži jsou guruové — mužské formy buddhů plné radosti a síly. Pokud nejsme schopni takhle vidět jiné, koncentrujeme se spíše na jejich potenciál než na


jejich negativní vlastnosti. Na pozitivní věci a ne na ty negativní. T o , že udržujeme čistý pohled, neznamená, že nemáme relativní moudrost.

Když má sangha mezi sebou zloděje, vidíme sice, že má také buddhovskou podstatu, ale neuděláme z něho pokladníka. Tuto moudrost si ponecháváme. Ale víme, že i on je buddhou a tohle je chvilkové zatemnění.

Vždycky můžeme na někom najít něco pozitivního. Díváme se na něho a říkáme si: „ C o je na něm dobrého?" Hledáme nějakou pozitivní vlastnost, ale moc nám to nevychází. Pak si říkáme: „Možná, že je hezky oblečený," ale ani to se nám moc nelíbí. A nakonec na to přijdeme: „Má hezkou ženu." Vždycky můžeme najít něco pěkného.

Tyto tři stezky můžeme navzájem porovnat pomocí jednoho příkladu. Je temný les a uprostřed toho lesa jedovatá rostlina. Lesem vede úzká stezka hínajány a vyhýbá se různým těžkým situacím. T o u stezkou hínajány jde praktikující hínajány. Jde k jedovaté rostlině a vyhýbá se jí, aby se neotrávil.

Později jde širokou stezkou mahájány ten, kdo praktikuje mahájánu. Přichází přímo k jedovaté rostlině, dívá se na ni a říká: „Iluze," a přejde přes ni. Nemůže ho popálit, protože ve skutečnosti neexistuje.

A icď jde stezkou vadžrajány praktikující vadžrajány. Jde rychle, protože musí ještě v tomto životě dosáhnout osvícení. Přichází k této rostlině, nebojí sc, chápe, že je prázdná, a současně že má nějaké vlastnosti. Bere z ní jed a dělá z něho lék. Takhle bychom ty tři stezky mohli shrnout.

T e ď určité shrnutí oněch tří stezek. Nejsou to tři stezky, které kdesi začaly podle nějakých tradic, takže hínajána se nám spojuje s theravádou na Cejlonu, mahájána zase s Vietnamem a vadžrajána že je někde v Japonsku, vženu, nebo v Tibetu, (mahámudra, dzogčhen a zen patří do vadžrajány, je to ten samý přístup.)

J sou to spíše určité etapy v našem rozvoji. Nejdříve si musíme udělat pořádek v našich vnitřních záležitostech. Pracujeme na úrovni hínajány. Později už m á m e určitý psychický nadbytek a můžeme myslet i na jiné a pracovat pro ně. A nakonec máme tolik důvěry k sobě, tak pružnou mysl a máme v sobě takový nadbytek, že můžeme praktikovat vadžrajánu.

Můžeme to vzít takhle; Ole říká, že tyto tři úrovně praktikujeme najednou. Hínajána je vnější úroveň, udržujeme nějakou disciplínu, neškodíme jiným, chápeme karmu. Na úrovni vnitřní praktikujeme mahájánu. Hluboko v našem srdci máme přístup pomáhat jiným. Jiní jsou důležitější než já, ceníme si jich víc než sami sebe.

A na tajné úrovni praktikujeme vadžrajánu, čistý pohled. Guru nad naší

[Pět buddhovských moudrostí] 1 5

hlavou, náš vztah k němu, svazek s ním. Dostáváme od něj inspiraci a snažíme se vidět a jednat tak, jak vidí a jednají buddhové.

Máme zde tedy tyto tři úrovně zároveň. V souvislosti s prací s emocemi je považujeme za tři zásobníky metod, za náš arzenál. V závislosti na tom, jak je situace silná, můžeme sáhnout pro různé zbraně z našeho arzenálu.

Ráno je kupříkladu mysl velice silná, ještě nepřišla žádná příliš těžká situace, a tak jednoduše chytneme býka za rohy a bezprostředně s určitou situací pracujeme, jsme ve vadžrajáně.

V poledne už přišla těžší situace a tak pracujeme s mahájánou. Říkáme si -ať tohle utrpení očistí utrpení všech bytostí. Něco nás bolí a tak si říkáme: „Cožpak ta bolest existuje doopravdy?" Hledáme ji tam, kde je.

Večer jsme ještě slabší a objevila se ještě těžší situace. Sedíme raději někde v koutě a přejeme si abychom nikomu neuškodili. A říkáme si: očišťuje se karma. Polovina pytle se už vysypala.

Takhle s tím vším můžeme pracovat.

Pět buddhovských moudrostí

Nejprve krátce na téma pěti buddhovských moudrostí, které jsou podstatou jednotlivých rušivých emocí.

Buddha nemá myšlenky, nespekuluje o různých tématech. Když se objeví potřeba něco udělat, okamžitě do toho jde a udělá to, co má být uděláno.

Osvícení se může manifestovat na různých úrovních. Může se projevovat jako sambhógakája, nirmanakája a dharmakája - může se projevovat navenek jako určité psychické vlastnosti. Buddha tak určitým způsobem prožívá osvícení uvnitř sebe. Může se také manifestovat ve čtyřech buddhovských aktivitách.

Tedy pět buddhovských moudrostí. Když říkáme osvícení, je to pro nás něco abstraktního. Tak jako když se díváme na světlo. Světlo je všude, ale my nesnadno zjišťujeme, čím vlastně je. Teprve když jej rozložíme skleněným hranolem, získáme pět různých vlnových délek — barev, a víme, že ony nám dohromady dávají to světlo.

Podobně můžeme nechat skrz takový hranol zářit osvícení a vznikne tak pět buddhovských moudrost í . Nelze je od sebe oddělit, jsou od sebe neoddělitelné. Dort můžeme krájet různými způsoby. Na pět částí, na sedm, ale vcelku to vždycky bude jeden dort. Teď jsme ho tedy rozdělili na pět částí.

Nejdříve Buddha říká, že existuje všeprostupující moudrost. Je podstatou


zmatku. Je to moudrost, která říká, že nemůžeme nic najít, ať už budeme jakkoliv hledat. Všechno se z něčeho skládá, všechno se pak zase rozpadá, nic nemá nezávislou existenci.

Abychom si neříkali, že všechno se dá takovým způsobem rozložit, že nezůstane nic, Buddha vysvětluje, že existuje moudros t zrcadla. Ta je pods t a tou hněvu. D o v o l u j e n á m vidět v j e d i n é m okamžiku všechno v perspektivě. Vše je zcela jasně odraženo.

Abychom si nemysleli, že všechno je jenom odraz a že tedy nemůžeme nic rozlišit, Buddha říká, že existuje rozlišující moudrost , která je podstatou touhy. Díky ní můžeme vidět všelijaké maličkosti, podrobnosti — něco je kulaté, něco je hranaté, něco je nízké a něco malé, něco je velké.

Ale abychom si neříkali, že malé je horší než velké, že kulaté je lepší než hranaté, ukazuje Buddha i moudrost vyrovnávající. Všechno má podstatu prázdnoty. Nic tedy nemůže být horší a lepší. Ale není to moudrost, která jako válec všechno zarovnává do nuly. Moudrost vyrovnávající (která je podstatou pýchy) je pocit bohatství, protože prázdnota je bohatství. Jenomže nemá žádnou barvu, žádnou vůni, žádnou chuť... Proto vyrovnává směrem k bohatství.

A abychom si nemysleli, že je vše jaksi statické, že všechno se něčím vyplňuje, něco odráží, něco rozlišuje a všechno se to vyrovnává, existuje ještě moudrost naplňující aktivitou (všeobjímající). Buddha nám ji dává proto, aby se skutečnost projevovala skrze aktivitu, činnost. Aby vznik skutečnosti byl spontánní. Je to moudrost , s jejíž pomocí okamžitě vidíme, jak se dá každá situace využít. Je spojena se závistí.

Hněv

Hněv, to je největší jed. Když někdo mluví o emocích, vždycky začíná hněvem. Říká se, že jedna chvilička hněvu spaluje celý oceán zásluh. T a k jako když ráno vychází slunce a v jedné chvíli vysuší všechnu rosu na trávě. Proto je práce s hněvem tak důležitá. Jestliže m á m e takovou tendenci, narodíme se ve světě pekel.

Pelda nejsou žádná místa, jsou to prostě sny, se kterými se ztotožňujeme. Jsou to projekce naší mysli. My všichni máme pět základních emocí. Ale některá z nich je výraznější a podle toho náležíme k určité buddhovské rodině. Jestliže patříme k rodině hněvu, bezprostředním zrozením je pekelný stav.

Rozeznáme-li , že naše mysl je dokonalá, je konání něčeho dobrého

[Hněv] 1 7

absolutně spontánní radostí. Ale jestliže je naše mysl zmatená a v nevědomosti, je tomu naopak. Dělat negativní věci se zdá mnohem přirozenější a dělat něco pozitivního vypadá jako výjimečné.

Stačí chvilička nepozornosti, lenost, nedostatek důvěry k sobě samému, a už jdeme za špatnou věcí, za špatnými lidmi. Chvilka nepozornosti a už někomu šlapeme na kuří oko.

Abychom udělali něco pozitivního, musíme být nejprve tak citliví, abychom viděli, že někdo něco potřebuje. Potom ještě musíme mít hodně moudrosti, abychom viděli, v čem je zmatený. Je to proto, abychom na někoho nehodili nějakou svou projekci, když si myslíme, že mu chybí tohle nebo tamto, ale abychom mu dokázali opravdu pomoci.

Potom je ještě třeba mít sílu a energii, abychom to mohli opravdu udělal. Je tomu třeba věnovat svůj čas, své peníze. Proto je tak těžké dělat pozitivní věci, proto je stále třeba kontrolovat naši motivaci.

Bohužel je to tak, že dál existuje tendence upadat do samsáry. Cím dál více bytostí upadá dolů. Nejvíce bytostí je v pekelných stavech. Kdybychom vzali kužel a rozdělili ho na šest sfér samsáry, nejvíce bytostí bude v základně. Tradičně se říká, že bytostí v peklech je tolik jako písku v Ganze, a bytostí, které jsou ve světě bohů, které mají velice dobrou karmu právě díky tomu, že vykonaly mnoho dobrého, je co by se vešlo na špičku jehly. Tradičně se říká, že je jich tolik, kolik můžeme vidět hvězd na nebi za dne.

Je těžké udržet takové směřování, abychom se rodili právě v lidském světě. Samar rinpočhe například říká, že kdyby bódhisattvové neseděli ve svých meditacích a neposílali nám svoji dobrou energii a své emanace, nebyli bychom vůbec schopni se tady udržet. Důležitá je právě práce s hněvem, protože to je příčina, která nás stále tlačí dolů.

Lidé, kteří náleží k rodině hněvu, mají ke světu tento vztah. Dívají se na všechno a říkají: „To se mi nelíbí, to se mi nelíbí, to se mi nelíbí..." I tenhle způsob myšlení ale můžeme využít k praxi. Představujeme si, že jsme jako d iamant s nevybroušenými stěnami a j sme hrozně špinaví. S nechutí odhazujeme všechnu špínu, až opravdu zůstane jenom diamant.

O tento potenciál se můžeme opřít v praxi. Tuto emoci můžeme nazvat hněv nebo nenávist, nechuť, averze. Máme teď dvě situace. Když k nám přijde někdo hněvivý, s agresí, nebo když se v nás agresivita objeví, s hněvem uděláme vždycky nějakou chybu. Vidíme ho jako něco velice reálného. A protože je tak reálný, jdeme za ním, škodíme jiným a vytváříme špatnou karmu.

Na druhé straně zase můžeme dělat to, že se k hněvu nechceme přiznat


a strkáme ho někam dolů, do podvědomí. Pak se stává autoagresí a žere nám játra.

Ani prvním ani d r u h ý m z p ů s o b e m s n ím nezískáme ten správný, bezprostřední kontakt. Ale v práci s emocemi jde právě o to. Plně se uvolnit a mít odvahu vidět všechno v sobě. Tehdy vidíme, že hněv je, a prostě ho akceptujeme. Ale akceptovat hněv neznamená, že mu budeme podléhat a že nás bude ovládat. Řekneme mu: „Dobrý den pane Hněv, tady je čajíček, tady m á t e buchtu , vezměte si n ě c o . " Prostě se s ním dos táváme do bezprostředního kontaktu.

Nebo j íme se, nemusíme ho tedy nikam schovávat, ani se nemusíme hodnotit, že jsme nějací špatní tím, že ho máme.

Říkáme si: „O.K. , prostě jsem takový, ale to se dá změnit." Neříkáme tedy: „Ne, ne, ne, takový určitě nejsem." A taky neříkáme: „ N u což, prostě jsem takový, mám tak silné emoce, to

je moje osobnost, to prostě nedokážu změnit." Vždy, když se na les díváme zdaleka, zdá se nám, že je to houština, kterou

nikdy nemůžeme projít. Ale když už v tom lese jsme, vždycky je tam nějaká stezka a projít můžeme. Je to úplně stejné, jako když začínáme pracovat s emocemi a díváme se zdaleka.

Říkáme si: „S tím nemůžu nic udělat, to je prostě moje osobnost," ale když už jsme blízko, vidíme, že to jde.

Takže; dá se s tím něco dělat, ale je třeba s tím něco dělat bezprostředně. Musíme ale chápat, že to není reálné. Jestliže jsme přesvědčeni, že jde o něco reálného, můžeme použít takovou velkou psychoterapeutickou metodu, která říká: „Máš-li hodně hněvu, neschovávej ho, ale dej ho znát navenek. Kup si polštář a mlať tím polštářem do stěny."

T o j e m e t o d a , k t e r o u d o p o r u č o v a l i a m o ž n á je š tě d o p o r u č u j í psychoterapeuti. Je to velice špatná metoda, protože jen posílí návyk jít za hněvem, a když se například někdy nalézáme ve skupině osob a objeví se hněv, je o tázkou j e n o m to, z koho uděláme stěnu a z koho polštář . Buddhistické metody pro práci s hněvem jsou úplně jiné.

T e ď se vrátíme k tomu příkladu, kdy k nám někdo přijde a je hněvivý. Normálně na takovou situaci odpovídáme agresivitou, nebo nenávistí. Na jedné straně se bráníme a chceme ukázat svoje zuby, že jsme opravdu hrozní. Na druhé straně potenciál hněvu je v nás a teď se objevila možnost, aby se dostal ven. Takhle odpovídat, to je náš návyk.

Zdá se, ze je to jasné. Někdo na nás útočí a my na nej jdeme s nenávisti. Podíváme-li se ale na tuto situaci zblízka, uvidíme, že vypadá úplně jinak

[Hněv] 1 9

Ten, kdo je plný hněvu, se určitě necítí šťastný. Může být k hněvu už tak připoutaný, že se mu může zdát, že je to jediná forma existence. Ale určitě se necítí šťastný. Tedy ten, kdo hněv manifestuje, nás informuje o tom, že je nešťastný. Samozřejmě, že je to poněkud drastická forma, jak nás o tom informovat, ale tak to opravdu je.

Je to, jako když k lékaři přichází pacient, kterého bolí ledvina. Říká: „Pane doktore, já jsem strašně nešťastný, bolí mě ledvina." Doktor se také nenaštve a neříká: „Ty potvoro, ty lumpe, ty grázle!" Ale prostě přijímá tuto informaci se soucitem a říká si, co já můžu pro toho svého milovaného pacienta udělat?

Úplně stejná situace je s agresivitou. Někdo říká: „Jsem nešťastný, něco mě bolí!" a mává rukama. A my máme tento vnitřní přístup: „Co já můžu udělat pro svého milovaného pacienta?"

Samozřejmě, pokud je to nutné a jestli to má ochránit nás či někoho jiného, můžeme mu jednu vrazit, ale se soucitem, s láskou. Znamená to, že uvnitř je mysl klidná, plná soucitu, přestože se může někdy manifestovat takovou hrozivou aktivitou. Ale vždycky toho dotyčného budeme mlátit jen tolik, kolik je třeba. Nebudeme potom po něm ještě skákat. Ale to neznamená, že se musíme vždycky chovat tak hrubě.

Odpovědí na hněv je tedy soucit. Z toho můžeme chápat, proč je proti hněvu protijedem milující láska a soucit. Je to v důsledku rozpoznání situace. Může to být těžké, protože někdy nám opravdu od toho, kdo nás o svém neštěstí informuje, něco hrozí. Ale tak to je.

Náhle se v nás objeví hněv, my ho následujeme a chceme zaútočit. V tu chvíli si říkáme: „Stop"! A uvolníme se. Všimli jsme si, že jdeme za hněvem, a rozhodli jsme se udělat něco proto, aby tomu tak už nebylo. Udělá se Stop!, rozsvítí se kontrolní žárovička, uvolníme se. Přestože hněv je něco velice spontánního, myslíme teď na milující lásku, laskavost. Vysíláme k té osobě dobrá přání. Můžeme k němu vyzářit světlo dobrých přání, cítit, že mu posíláme něco dobrého, že mu něco dobrého přejeme.

Někdo si může říci, že jeho hněv je tak silný, že žádný soucit nedokáže vnímat. Ale tak to také není. Na začátku to bude umělé. Na začátku to teplo cítit nebudeme. Musíme si zvyknout na myšlení „Přeji ti, aby ti bylo dobře, aby ses z té situace dostal".

Ze začátku to bude jakoby technické, suché. Ale jinak to nejde, musíme tím projít. Postupně se v nás vytvoří návyk a my začneme opravdu reagovat se soucitem. Pak najednou pocítíme, že někomu pomáháme, uvidíme, že ta emoce mu opravdu škodí. To je meditace mahájány. Máme už psychický nadbytek, jsme schopní vidět utrpení někoho jiného. Na úrovni hínajány se


vyhýbáme situacím, kde se rozbouření hněvem může projevit. Uklidňujeme svoji mysl, rozumíme, že to, že jsme dostali nařezáno, je naše karma, ale na úrovni mahájány pracujeme jinak.

Druhým protijedem je trpělivost. Trpělivost je velice důležitá. Je to jedna z šesti páramit. Když budeme rozvíjet trpělivost, budeme mít v příštím životě velmi hezké tělo. Bude to velké tělo. Nebudeme mít nemoci, jako je rakovina, a budeme se těšit dobrému jménu a úctě. J sou tři druhy trpělivosti. Jednak je to trpělivost naslouchání a praktikování učení. Druhou věcí je nebát se naslouchat učení o prázdnotě. A třetí je trpělivost v ostrých, nepříjemných situacích.

Podstatou trpělivosti je to, že se rozvíjíme pomalými krůčky. Nejsme schopni hned od začátku pracovat s něčím tak silným.

Uslyšíme učení o tom, jak je důležité pracovat s hněvem, a jdeme se smířit se sousedem, s kterým se pereme už dvacet let. Ale stačí, že ho uvidíme, a už mu zase nakopeme. Pro práci s hněvem tedy musí vzniknout návyky.

Začneme od nejmenších věcí, od netrpělivostí, podráždění. Vytváříme tak trpělivost. Například stojíme na zastávce autobusu a dlouho nic nepřijíždí. Začínáme být vzteklí. Říkáme si o tom řidiči: „Ty hajzle, kdybys tak havaroval ;i napálil to do nějakého stromu." Ale tyhle myšlenky žádným způsobem autobus nepřitáhnou. J sou absolutně neúčinné, beze smyslu. Najednou si všimneme, že se stáváme netrpělivými a začínáme praktikovat trpělivost. Říkáme si: „Milovaný pane řidiči, kéž bys klidně dojel až domů a ať tam na tebe čeká tvoje žena se svojí teplou stravou." A pozorujeme, co se děje. Autobus nepřijíždí půl hodiny, říkáme si: „ O . K . "

Nakonec jdeme domů pěšky a nic se neděje. Ale v naší mysli jsme zaseli návyk nejít za takovými nepříjemnostmi.

Píchne nás vosa. Proč hned trest smrti? Když ji se zlostí zabijeme, nic tím přece nezměníme. Stejně nás už píchla a trest smrti je tomu přečinu, tomu přestupku, který provedla, neúměrný. Tak nás teda píchla, říkáme: „Ztrať se."

T e ď jsme jako jogín a říkáme si: „ C o to můžu prožít?" Je to zajímavý prožitek, díváme se, jak se nám v tom místě objevují různé barvy; tady to je žluté, tady fialové a říkáme si: „Jak je ta mysl bohatá!" Pak se díváme jak to otéká a říkáme: „Podívejme, kolik nám tam toho už narostlo. Nikdy jsem si nemyslel, že je mysl takhle bohatá." Klidně, jako jogín, si ten prožitek prohlížíme. Víme, že zlost nic nezmění. Ale máme zase jeden krásný návyk.

Malými krůčky vzniká stále silnější návyk, až se jednou budeme moci vyrovnat s velkými překážkami.

[Hněv] 2 1

Zdá se nám, že je nutné zasahovat jen tehdy, když se objevují silné emoce, protože tehdy se objevují problémy. Ale musíme přece využívat všechno, co se V mysli děje, všechny její tendence. Nejsnazší je pracovat právě s takovými malými věcmi.

Jestliže máme mysl plnou hněvu, musíme si všímat absolutně klidných chvil. Jdeme po ulici, kohosi potkáme, a cítíme k němu odpor a nechuť. Tehdy je dobré vyslat k němu dobrá přání, představit si, že je Karmapou nebo že Karmapa sedí nad jeho hlavou. Anebo, když je to někdo, kdo prosí o peníze, tak mu nějaké peníze dáme. Ne zase moc, protože kdybychom mu dávali moc, být žebrákem by bylo v Praze to nejlepší povolání. Ale když nedokážeme dát nic, znamená to, že se nic neděje. Štědrost je základem naší praxe.

Nejde o to dělat nějaké složité meditace, jde o to měnit mysl: správná motivace odříci si samsáru štědrostí. Měli bychom žebrákům dávat peníze, protože k takovým lidem často cítíme nechuť. Možná jenom málo, ale často.

Myslíš, že takovému člověku pomůžu tím, že mu dám peníze?

Jde o to rozvíjet štědrost. To , jestli mu to pomůže, je zase druhá věc. Jde o to, abychom dokázali přát té druhé osobě něco pěkného.

Když vidíme takové lidi, takové outsidery, je dobré jim třeba něco koupit, nebo je pozvat na oběd. Ale nikdy nedáváme peníze dětem, protože je to kazí, není to žádná výchova.

Štědrost je jednou z metod práce se hněvem. Máme výraznou nechuť k jiným a děláme přitom něco opačného, dáváme těm lidem něco našeho. Abychom zničili návyky podléhat hněvu nebo jiným emocím, musíme do mysli přidávat mnoho pozitivních činů; potom v ní nezůstane žádný prostor pro ty špatné.

Především je důležité přát všem živým bytostem, aby dosáhly absolutního štěstí, aby dosáhly veškeré štěstí, po kterém touží, a radujeme se, že jiní se radují. Dělíme se s nimi o své příjemné stavy, dáváme jim i něco materiálního.

Kdysi Tenga rinpočhe řekl, že když máme problém dát někomu pomeranč, začneme tím, že dáme brambor. Štědrost, to je také ochrana jiných, když jsou nemocní, a nejvyšší druh štědrosti je předávání učení.

Máme teď mysl naplněnou těmito vjemy a myslíme na to, jak hněv spaluje a ničí ten obrovský oceán zásluh. Chápeme, že je to karma, očištění. Můžeme myslet na jiné, můžeme hledat, kde ten hněv je.


To jsou metody práce s hněvem na úrovni mahájány. Jak už jsem říkal, protijedem je vysílat dobrá přání. Můžeme recitovat

mantry: Ó M M A N I P Á M E H U N G ; Ó M T A R E T U T T A R E T U R E S O H A nebo K A R M A P A K H J E N N O (vyslov čeno) a musíme si dávat velký pozor na to, abychom svým nepřátelům neposílali žádná špatná přání. Tendence to dělat je velice silná a jestliže se tomu dokážeme postavit a zabránit tomu, udělali j sme opravdu hodně.

Musíme také pamatovat na to, že když proti nám na ulici stojí pět kovbojů, nezačneme vzývat Mahákálu, nebo, když máme iniciaci Mahákály, opakovat jeho mantru. Nikdy bychom neměli v napětí nebo v hněvu recitovat tyto hrozivé mantry, protože i když se nám zdá, že j sme v klidu, vždycky zde nějaká nechuť je. Když v této nechuti a hněvu začínáme tyto mantry používat, přináší to velice špatné následky . V takovém okamžiku vždy opakujeme klidné mantry, to postačí.

Mahákála není žádná potvora, která když na ni hvízdneme přiletí a ty kovboje zbije. Díky našemu svazku s Mahákálou se těmto situacím vyhýbáme. Když už se s takovou situací setkáme, raději si říkáme, že ještě s Mahákálou nemáme tak dobrý svazek.

Na druhé straně možná díky Mahákálovi začínáme cosi chápat. Z n á m jednu správnou holku z Ruska, která je opravdu velice silně v dharmě. Velice dlouho se točila okolo buddhismu, až jí nakonec nějaký chlap na ulici zmlátil a zlomil jí nos. Chvíli seděla doma, než jí nos srostl, pak okamžitě přijala útočiště a velice intenzívně se zabrala do praxe. Takže to, co se jí stalo, pro ni vlastně bylo velmi dobré.

Sliby bódhisattvy jsou namířeny proti hněvu a jsou na stezce mahájány nejdůležitější. Když nedokážeš přijmout sliby bódhisattvy, nedokážeš přijmout ani mahájánu. Proč se tak bezprostředně vážou ke hněvu? Co vlastně slibujeme? Že ani jednu bytost z prostoru neodstrčíme. Ale ve chvíli hněvu se právě tohle děje.

Jest l iže m á m e všechny lidi rádi, ale zrovna tohohle j ednoho rádi nemáme, právě v tom okamžiku ze stezky mahájány vypadáváme.

Sliby bódhisattvy nám dávají jakousi dodatečnou energii a pozornost, abychom mohli pracovat s hněvem. Proto si všimněme, že hněv je tak důležitý a jak je důležité umět s ním pracovat. Sliby bódhisattvy porušíme tehdy, když je v absolutně klidném stavu chceme porušit a opravdu velice silně říkáme, že všechny bytosti máme někde. Tehdy vznikne opravdu hodně negativní karmy.

[Hněv] 2 3

Ale z druhé strany můžeme sliby bódhisattvy velmi snadno překročit kvůli nepozornosti. Později si toho všimneme a skládáme je znovu. Napravujeme všechny tyto špatné věci, rozhodujeme se už tomu nikdy nepodlehnout.

A nejlepší je to všechno pročistit meditací na Diamantovou mysl (skt. Vadžrasattva, tib. Dordže Sempa). Proto je dobré večer, třeba jenom krátce, tu meditaci udělat. Tehdy se všechny naše špatné motivace, špatné činy a porušené sliby očišťují.

Je dobré ráno přijmout útočiště, otevřít se všemu, co se bude dít, říci si, že to všechno budeme mísit s dharmou. Děláme poklony, energie jde nahoru a večer si uděláme Diamantovou mysl, energii stáhneme a usínáme. Tak je to nejlepší.

Texty říkají, že porušené sliby bychom měli co nejdříve napravit. Některé texty udávají hodinu, některé dvě hodiny, ale ještě ten den bychom to měli napravit. N e m ů ž e to být mechanicky, vnějším způsobem, ale vnitřně, s hlubokou motivací.

Hluboká motivace je u meditace na Diamantovou mysl velice důležitá. Vůbec není důležitý počet manter. Diamantová mysl je tady především proto, aby nám pomohl pročistit hněv. Nad hlavou Diamantové mysli je jeho guru Akšóbhja a ten je manifestací moudrosti zrcadla, která je podstatou hněvu. Diamantová mysl nás očišťuje především od tendencí podléhat hněvu, dostávat se do hněvu a od všech činů, které jsme udělali s hněvem.

Co ještě říci k práci s hněvem na úrovni mahájány? Ze velký pes nemusí štěkat. To jenom malý musí odpovídat s hněvem, protože se cítí nejistý.

Měli bychom říkat velké množství manter. Naše mysl se nyní pohybuje po urč i tých kole j ích , reaguje návykově. R íkáme- l i velké množství manter, mantry jakoby zalepí všechny tyto žlábky, po kterých kloužeme. Dojde k jejich vyrovnání a problémy sklouzávají po povrchu manter. Protože meditujeme na formy z energie a světla, a ostatní jsou také takovými formami, nemohou být díky tomu ani naše problémy a emoce příliš těžké a reálné.

Na úrovni vadžrajány používáme bezprostřední vhled do hněvu a vidíme, že právě to je moudrost zrcadla. O co tu tedy jde? Každý z nás už určitě měl nějaký hněvivý prožitek. Pojednou se v nás objeví velmi mnoho hněvu, ale naše mysl je zatím klidná a ještě za ním nešla. J sme úplně v hněvu, cítíme to, ale je zde ještě jistý vnitřní odstup. Cítíme, že je to velká energie. Ještě nenastala ta chvíle, kdy se nám zrychluje dech a dosud se nezačal zkracovat. Ještě nám nezačaly téct sliny a zatím nám nepraskají žilky v očích. Ještě nikam neposíláme žádné negativní dojmy, ale zatím se díváme, o co tady jde. J sme v prožitku


hněvu. Cítíme to velmi silně, ale mysl je stále ještě v jednobodové koncentraci, ještě nenastal žádný pohyb. Cítíme hodně energie, ale tato energie není špatná, špatně ji můžeme jen využít.

Podívejme se, co dalšího můžeme v hněvu prožít. Pozorujeme, že mysl se jakoby vyostřuje. V hněvu není žádná tupost, v té chvíli je to velice ostré. Díváme se a najednou toho hodně vidíme, objevuje se určitý druh inteligence. Začínáme v hněvu vidět nějaké vlastnosti. Je to mimo intelekt, mimo slova, mimo pojmy. Díváme se na hněv, poslední myšlenka odešla, nová se ještě neobjevila. Je to ten druh inteligence, který nám toho dovoluje v jediné chvíli vidět velice mnoho. Najednou máme o situaci velmi jasno, vidíme to, to, to, to... Až do té chvíle, kdy se hněvu chytíme a přestává to být příjemné.

Jestli ještě někdo necítí, o jaký druh prožitku tady vlastně jde, ještě jeden příklad. J s m e na horské chatě. Pěkně jsme se vyspali a probouzíme se. Nebudeme rozebírat, proč se nám tak dobře spalo. Budíme se za svítání. S hněvem a s moudrostí je spojena svěží energie, krystalická, plná síly. Stejnou svěžest jako energie hněvu má právě svítání. Vstáváme z postele a nemáme ještě žádnou koncepci o tom, že by se za chvíli mělo stát to nebo to, ale je zde čistá, otevřená mysl. Přicházíme k oknu, otevíráme ho, a naráz jsme očarováni. V jediném okamžiku vidíme slunce, jeho paprsky, odrazy světla, hory, zasněžené vrcholky hor, horská chatka, tamhle je hezká květina, tam je hezká dívka, tam zase pěkná koza... Je to tu všechno najednou, v jednom okamžiku. Není to tak, že se podíváme na slunce a řekneme: „Ó, jaké nádherné slunce," a za chvíli: „Ó, krásná hora! Krásná holka!." Vnímáme všechno najednou, bez rozlišování. Schopnost rozlišit, rozlišovací moudrost, je podstatou touhy.

T e ď ale jde o to, že se v nás to všechno velmi jasně odráží, zatím nerozebíráme podrobnosti. Jde o velice intenzivní, svěží prožitek, plný energie a radosti.

Moudrosti jsou spojeny s osvícením a osvícení je neoddělitelné od radosti. A to je právě to, co je podstatou hněvu. Moudrost zrcadla a hněv nejsou dvě různé věci. Jde o tu samou kvalitu.

Díváme-li se na to zdola s ulpíváním na realitě, označujeme to za hněv a máme mnoho problémů. Ale když, se na to díváme stejným způsobem jako buddha , s myslí v j ednobodové koncentraci , prožíváme krásu a kvality skutečnosti, která se odráží v jediném okamžiku.

Ještě jeden příklad: máme diamant s mnoha různými stěnami. Běžné je, že pozorujeme diamant z různých stran, prohlížíme si jej, pak to jakoby sečteme a řekneme: „Aha, vypadá asi takhle." Ale tahle moudrost nám to

[Hněv] 2 5

dovoluje uchopit v jediném okamžiku v celé perspektivě, úplně celé. Je to mimo intelekt, prostě jiná psychická kvalita.

Existuje mandala pěti dhjánibuddhů, buddhů moudrosti. Je to palác, který je tvořen čtyřmi stěnami. V branách stojí čtyři buddhové a jeden je uprostřed. Palác má pěknou střechu. Je to mandala, na kterou můžeme meditovat a pracovat tak s emocemi. Na úrovni mahájány si například můžeme představovat, že ti buddhové manifestují naše emoce. Tehdy z mandaly všichni buddhové svítí ke všem bytostem a jejich emoce se pročišťují. Světlo od všech bytostí se vrací do mandaly, mandala se rozpouští, a všechno mizí. Na úrovni vadžrajány, pokud máme iniciaci, můžeme meditovat tak, že jsme jedním z buddhů, nebo celou mandalou. Buddhové mohou být buď samotní, nebo ve sjednocení s partnerkami.

Mužští buddhové očišťují různé druhy emocí a některou z pěti skandh (naše ego se psychologicky vyjadřuje pomocí pěti skandh: forma, pocit, interpretace, reakce a sebeuvědomění). Moudrost zrcadla, která je podstatou hněvu, manifestuje buddha Akšóbhja. Je tmavě modrý, sedí v meditační pozici, je bez jakýchkoliv ozdob, má jen jedno roucho, levou ruku má v meditační pozici a pravou se dotýká země, stejně jako Buddha Šákjamuni. V mandale se dívá na východ, má východní směr.

Teď tu mandalu vysvětlím tak, jak je vysvětlována na úrovni mahájány. Na úrovni vadžrajány jsou ti buddhové někdy zaměňováni. Například Akšóbhja je reprezentován Diamantovou myslí a vymění si místo s buddhou Vairóčanou, je uprostřed. V naší škole má Diamantová mysl pozici totožnou s Dordže Čhangem. Ale abychom to všechno nepomíchali, budeme se držet modelu mahájány a tam je Akšóbhja na východě.

Akšóbhja rozpouští skandhu sebeuvědomění. Když si ho vizualizujeme s partnerkou, jednotlivé partnerky očišťují celý vnější svět. Když meditujeme na mandalu s partnerkou, očišťuje se tím naše ulpívání na egu. Rozpouští-li se některá skandha, rozpouští se i určitá emoce, a tím se rozpouští i naše připoutanost ke světu jako reálnému. To znamená, že se pročišťuje náš vnější svět. A vnější svět je vždycky složen z pěti elementů: voda, země, vzduch, prostor a oheň.

S hněvem je spojen element vody, vše tekoucí. Partnerka symbolizuje očištění elementu vody. Také symbolem této rodiny je voda. Krystalická, vyrovnaná, bez jakýchkoli vírů. Na znečištěné úrovni je plná vírů, znečištění, špíny. Na úrovni neurózy je tím zafixován intelekt. To znamená, že ti, kteří mají zcela přirozeně jasnou mysl, na ní ulpívají. Ale díky této jasnosti toho


spoustu vidí a rozvíjejí svůj intelekt. Ale potom přichází agresivita spojená s obranou jejich vlastních názorů a stávají se velice křečovitými.

Každou emoci můžeme rozebírat ze tří pozic. Dvě jsou krajní: jedna je krajně neurotická, prožíváme hněv a je to tak silné, že nejsme schopni vidět žádné vlastnosti.

Druhá, také určitým způsobem krajní, pokud se to dá říci o osvícení, je právě moudrost zrcadla.

Vždycky máme ještě střední pozici. Jsme-li dosud v samsáře, ale už si dovedeme od emocí vytvořit určitý odstup, dokážeme se z nich poučit, vidíme některé jejich vlastnosti. Ale často na těchto vlastnostech ulpíváme, a právě proto jsme v samsáře.

Není to tedy tak, že nejprve je stav neurózy a teprve pak přijde osvícení. Ze nastane skok a je zde plná moudrost. Už v samsáře, čím větší odstup máme od emocí, tím více z nich můžeme vybrat vlastností.

Úplně nejlépe a nejkompletněji můžeme pracovat s hněvem, když už máme vhled. Tehdy, jestliže j sme už měli prožitek prázdnoty všech věcí, se opravdu můžeme podívat bezprostředně, a ta moudrost tam je.

Když ten prožitek nemáme, můžeme nachytat co nejvíce energie, použít energii hněvu, a například přestěhovat nábytek, vymalovat byt, nebo překopat zahradu. Ale ne tím způsobem, že kdykoliv zabodneme rýč, tak usekneme hlavu jednomu našemu nepříteli. Bereme tu energii a normálně a dobře pracujeme.

Není to nic zástupného, prostě bereme energii a děláme něco jiného. Není to žádné potlačování hněvu, žádná sublimace hněvu. Můžeme zachovat co nejvíce hněvu, uklidňovat se a dívat se, co v hněvu ještě můžeme vidět, jaké psychické kvality tam ještě můžeme najít. Ale vždycky musíme být pozorní, abychom co nejdříve zachytili okamžik, kdy jsme začali hněv následovní Musíme se velice rychle rozhodnout, jakou metodu použijeme, jestli hínajánu, mahájánu nebo vadžrajánu. Ale musí zde být vůle: teď to držím - nejít /.i tím, odstup.

Emoce musíme rozdělit na mnoho částí. Je to velice těžké, pokud jsme 11 > dosud nedělali. Nezkoušeli j sme to rozebrat a najednou to chceme vyzkou.ti i u hněvu. Lepší je začít s rozkládáním žárlivosti. Pak, když už tuto zkuscnuM máme, můžeme to zkusit i u hněvu. Pokoušíme se z toho získat co nqv l> i možností. To je základ vadžrajány.

Můžeme si sami sebe představit jako tibetskou slabiku H U N G . Mi/1 ' • l-« a n a j e d n o u j s m e s l ab ika . Je to s e m e n n á s l ab ika b u d d h y Akšóbhj l

[Hněv] 28

Prostřednictvím této vizualizace se dostáváme do samotné podstaty hněvu. Je to velice těžké, ale metoda to je.

Když k nám někdo přichází s velkou agresivitou, mohli bychom si vyzkoušet se s ním zaměnit. A to nejen u hněvu, můžeme si to vyzkoušet u každé emoce. T í m si vyzkoušíme, co může cítit ten druhý a že to není nějaké absolutní negativní zlo - nejostřeji reagujeme, když někoho chápeme právě takhle. Pokud jde o Šest jóg Náropy, přeměňuje hněv v moudrost právě jóga iluzorního těla.

Připomněl jsem si ještě jednu věc, která se týká práce s hněvem. Určitě ji znáte, mě se moc líbí a proto ji řeknu. Přichází k nám někdo hněvivý, nebo cítíme, že je někdo plný hněvivé vibrace. Po deseti minutách s ním už toho máme opravdu dost. Toto napětí je velice nepříjemné. Ale ten dotyčný je v tom 24 hodin denně. Jak to teprve musí být nepříjemné jemu? A tehdy neodpovídáme na jeho hněv hněvem, ale prostě s ním soucítíme.

T o u h a

Teď tady vítám všechny „toužiče". Lidé, kteří patří do rodiny chtění, mají ke skutečnosti trochu jiný vztah než hněviví lidé. Oni celou skutečnost pozorují a říkají: „Tohle chci, a támhleto, ...a tohle taky. Tuhle paní, i tuhle slečnu..." Oblékáme se do velice hezkých peříček, jako páv, a tvoříme si krásně barevný ocas. Páv je symbolem této rodiny.

Zkoušíme odnést si všechny objekty na svoje území. Svádí nás to. Je to žár touhy. Udržet si to co nejpevněji!

Na úrovni osvícení je tento žár touhy přeměňován na teplo soucitu. Ale zatím je to takové vášnivé svádění. A opět si můžeme tuto emoci vzít .1 pozorovat ji ve třech stavech, tak jako předtím hněv.

V krajním případě je to velice silná emoce, neuróza. Chceme něco tak silně získat, tak zarputile za tím jdeme a toužíme po tom, až nám tečou sliny.

Na úrovni osvícení je to rozlišovací moudrost. Je to schopnost vidět různé podrobnosti, ale pořád jako části jednoho celku. Dokážeme s velikou vášní vidět určitou podrobnost svým individuálním způsobem. Zkoumat jednu . podrobnost, druhou, třetí, čtvrtou... opravdu intenzivně.

1 )íky tomu se také můžeme učit — to je ta třetí, prostřední pozice. Nejen, že emoci - nebo moudrost, prožíváme jako krajní neurózu — nebo

" v iicní, ale již v samsáře jsme schopni pocítit vlastnosti této moudrosti. I dýhy tomu tak nebylo, nemohli bychom chodit do školy, protože bychom


se tam nic nenaučili. T o , že se můžeme učit, že můžeme studovat, to všechno jsou projevy rozlišující moudrosti .

Na úrovni osvícení to vypadá tak, že si všímáme podrobností, ale neztrácíme přitom celek. Nevytrháváme jednu podrobnost z celku a neříkáme, že je lepší než zbytek. Na úrovni osvícení vidíme, že něco je kulaté, něco je hranaté, něco vypadá zase úplně jinak, získáváme tak velice mnoho inspirace, ale nemáme v mysli takové to chapadlo, které chytá to lepší a tahá si to k sobě.

Ale na úrovni samsáry vnímáme jednotlivé podrobnosti, jednotlivé věci velice vášnivě, a strašně moc po nich toužíme. Myslíme si totiž, že jedině tohle nás dokáže učinit šťastnými, že právě tohle je lepší než něco jiného.

Právě tady je rozdíl mezi úrovní samsáry a úrovní osvícení. Buď dokážeme udržet pozornos t na celku a nedokážeme se zároveň věnovat některé podrobnosti , koncentrovat se na ni, nebo se koncentrujeme na nějakou podrobnost, a ztrácíme celek.

Představme si, že jdeme ulicí. Jdeme tak, jak je třeba, udržujeme si o všem přehled. Ne příliš blízko domu, protože tam padají na hlavu květináče, ne příliš blízko silnice, protože tam jezdí auta, která by nás mohla pocákat, nebo mafie, která by nás mohla unést. Prostě jdeme a udržujeme to tak nějak v celku.

A najednou se před námi objevuje jistý dlouhonohý objekt. Okamžitě vnímáme svou touhu, obracíme se za tím objektem, ztrácíme pocit celku. Ale v chodníku je díra a my do ní padáme.

Jak by se v takové situaci zachoval buddha? Jde si takhle mladý buddha po ulici a pohvizduje si, protože se má dobře,

je osvícený. Ne moc blízko domu, protože i buddha ví, že květináč je květináč, a ne příliš blízko aut, protože ho může chytit mafie, která by se mohla dozvědět, že je to buddha, a chtít proto vysoké výkupné. Jde , a najednou se před ním objevuje ten dlouhonohý objekt.

Buddha si taky všimnul té dlouhonohé krásky - už jsem mnohokrát zdůrazňoval, že buddha a my nejsme vytvoření z různé hlíny. Buddha ji vidí, líbí se mu, také se otáčí za tou slečnou, ale neztrácí kontakt s celkem. A když se objeví díra, elegantně ji přeskočí. Doufám, že za to, co jsem teď řekl, mi žádný buddha neutrhne hlavu.

Tak takhle to, víceméně, vypadá s rozlišovací moudrostí v samsáře a v osvícení. Musíme pochopit, co v buddhismu znamená touha. Ale ne všechny touhy a jejich uspokojování jsou něčím, co nás zadržuje v samsáře.

M á m e tělo a to má své potřeby. Chceme jíst, máme hlad, tak to prostě uspoko ju jeme . C h c e m e pít , pi jeme, u spoko ju jeme žízeň a všechno je

[Touha] 2 9

v pořádku. Uspokojování potřeb nepřináší žádné zbytky, pozůstatky. Ty takzvané pozůstatky, to co zůstane, uspokojí-li se potřeby, jsou tím, co nás drží v samsáře.

Naše tělo má různé orgány a ty také něco potřebují. Uspokojování sexuálních potřeb, pokud je zdravé, také nezanechává žádné pozůstatky, které způsobují karmu. Takže, co je to tedy touha?

V buddhismu touhou nazýváme to, když v našich představách připisujeme nějakému předmětu sílu a moc naše touhy uspokojit. Tento předmět to ale nikdy nedokáže, přestože mu tuto sílu připisujeme.

Někdo si třeba myslí, že bude velice šťasten, když získá nějakou pozici, a proto za tím velice energicky jde. Někdo jiný si zase říká, že když bude právě s touto slečnou, bude úplně šťastný a splní se mu všechno, co se může splnit. Připisujeme těm objektům takovou sílu nebo moc, že nám mohou dát absolutní štěstí. Ale najednou ta žena odchází a my velice trpíme. Takže to nemělo moc dát nám štěstí. V každém okamžiku to může odejít, nebo umřít.

O jaké pozůstatky tady jde? J d e o učení o sounáležitém a vzájemně podmíněném vznikání.

Nic neexistuje nezávisle, všechno je na sobě závislé. Slovy Buddhy můžeme říci, že když existuje jedno, vzniká i druhé. Když je jedno, je i druhé. Když není jedno, není ani druhé. Když umírá jedno, umírá i druhé. Všechno je spolu svázáno, propleteno.

To znamená, že když do své mysli vneseme určité tendence, návyky, musí to přinést nějaký následek - jedno vzniklo, musí vzniknout i druhé. To, co nás pořád drží v samsáře, jsou pozůstatky, které se musí nějak manifestovat. Projevují a manifestují se i po smrti jako různé projekce, se kterými se ztotožňujeme, a díky tomu se pak dostáváme znovu do samsáry. Jestliže dokážeme naše tužby uspokojovat tak, že tyhle zbytky a tendence vznikat nebudou, je všechno v pořádku. V praxi to vypadá tak, že existují zdravé touhy a pak takové, která zanechávají tyto návyky a zbytky.

Mohou to být zbytky způsobené tím, že něčemu nadměrně holdujeme. Například, nestačí nám jenom se najíst, ale jsme žrouti. J sme velice nešťastní, když denně nesníme půlku telete. Pořád se jakoby připravujeme, že musíme mít něco příjemného. Nebo někdo má nadměrnou sexuální aktivitu a právě v tom hledá štěstí. Hledá jakousi absolutní rozkoš, hledá čím dál tím intenzivnější a zapeklitější prožitky. A právě tyto aktivity nechávají stopy v mysli. Je možné jít do sexuálního vztahu velice intenzivně a bude to zdravé. Intenzita nerozhoduje o tom, že jsme v samsáře. Rozhoduje přístup.naší mysli.


D r u h ý druh tužeb vzniká z nedos t a tku zkušenost i , z nedos ta tku příjemných vjemů. Například nějaký čtyřicetiletý muž ještě nikdy neměl ženu a velice po ní touží právě proto, že ji nikdy neměl. To nechává v mysli velice silné stopy. A pořád si myslí: „Jaký to s těma ženskejma může bejt?"

Pořád nejsme spokojeni a pořád je v naší mysli tendence neuspokojení nějaké touhy. Někdo třeba touží po autech a pořád se mu v mysli objevuje nějaké auto a to je neuspokojená touha.

T o , co tvoří překážku na naší cestě za osvícením, nejsou touhy, které se úplně spontánně objevují v mysli, ale jsou to tyto návyky mysli, tendence pořád po něčem toužit. Všichni nějaké takové tendence máme.

To bylo praktické rozdělení. Ale můžeme si říci, že celý náš přístup k samsáře je plný touhy. Chceme být šťastní, myslíme si, že celá skutečnost je reálná, a ulpíváme na ní. Už toto ulpívání na skutečnosti je vlastně touhou, protože všem objektům připisujeme schopnost nás uspokojovat a ony ji ve skutečnosti nemají. T o u h a vlastně popisuje celou situaci našeho pobytu v samsáře.

M á m e dvě úrovně tužeb. Silnou, když ulpíváme na určitých objektech a jsme připoutáni k určité a ne jiné ženě. Mnohem nebezpečnější je subtilní, jemná úroveň ulpívání, když ulpíváme na našich konceptech, na našich myšlenkách, na našich názorech. Tehdy , jestliže zastáváme tento druh světového názoru, který omlouvá naše činy, jenom si tyto koncepty utvrzujeme a pořád se točíme v jakémsi kruhu.

Právě to je podstatou samsáry. Všechno se točí dokola a my vlastně nevíme, jak se z toho dostat. Jedno způsobuje druhé, to způsobuje zase něco jiného, to způsobuje něco dalšího a zase se ocitáme v tom samém místě jako na začátku. Proč je tedy ulpívání něčím špatným?

Emoce, o kterých teď mluvíme, j sou právě tužby. Touhy a ulpívání. Sexuální touhy jsou jenom jejich nejsilnějším projevem. Jsou pouze určitým přístupem ke skutečnosti, kterou chceme získat nebo provést.

Někdo by teď mohl říci - jaký je vlastně vztah touhy k učení? Touha je právě to, že jsme schopni v určitém okamžiku nazírat určitou podrobnost, a proto po ní tolik toužíme. T o , že se můžeme učit, je způsobeno tím, že jsme schopni všímat si všech možných podrobností. Přirozeně vnímáme, proč to tak je.

Říkáme, že bychom měli trochu lpět na naší rodině, na našich dětech. Sedlák by měl být připoután ke své vlasti, kultuře, náboženství, tradici. Ale každé ulpívání se ukáže jako špatné, když si uvědomíme, kolik je ve skutečnosti v našich vztazích opravdové lásky.

[Touha] 3 1

Říkáme-li, že někoho milujeme, uvědomme si, kolik je v tom očekávání, co nám láska má dát, jak nás má uspokojit. Bojíme se samoty, bojíme se, co na to řeknou jiní, že jsme sami. Chceme si potvrdit naše vlastní možnosti, že někoho dokážeme mít, chceme zvýšit svou prestiž nějakým hodnotným partnerem nebo partnerkou. Myslíme si, že je tak trochu třeba se zabezpečit pro stáří, pořídit si nějaké vnuky, nebo nějakou ošetřovatelku. Máme nějakou potřebu, kterou je třeba uspokojit a říkáme: „Miluji tě." Ano je tady i čistá láska, ale přiznejme si, kolik jí doopravdy je. Je to tak půl na půl.

Je velice těžké to rozeznat, dokud tady je ego. Je zde mnoho očekávání, mnoho obav, mnoho snů a díky tomu všemu velice málo prostoru pro opravdovou lásku. Ale jestliže tohle všechno odpadne, objeví se najednou obrovské množství prostoru na dávání lásky.

Všechna ta očekávání nám neumožňují prožít objekt takový, jaký opravdu je. Takže ulpívání je určitě něčím omezujícím.

Neměli bychom si teď plést ulpívání s odpovědností. Odpovědnost máme vždycky, když jsme citliví k jiným, když máme soucit. Někdy se třeba pro někoho obětujeme, ale pokud v tom není žádné ulpívání, je to čisté. Neměli bychom se o někoho starat jenom proto, aby se ten někdo potom staral o nás.

Ulpívání je vždycky něčím negativním, omezuje nás a způsobuje utrpení. Když odchází láska, trpíme tak strašně, právě proto, že na ní lpíme. Můžeme se velice intenzivně ponořit do různých vztahů s různými lidmi, můžeme někoho velice intenzivně milovat, ale nesmí v tom být ulpívání. Protože když se objeví ulpívání, objeví se pak utrpení naše i někoho jiného.

Pro jogína neexistuje lepší test než moment, když odchází slečna. Například si říkáme: „Jsem jogín, miluji bez ulpívání." A dívka najednou odchází, neboť ženy mají takovou podstatu. Pojednou se v prostoru objevují a naráz zase v prostoru mizí. Tedy jogín, který svoji dívku velice miluje, říká, že je tady úplná volnost, žádné ulpívání. Ona náhle odchází a najednou se jeho klidná mysl mění ve velice pobouřenou . T e ď je dobré vnímat , jak se mysl zachová.

Běží za ní a křičí: „Neodcházej, já tě miluju." Nebo ji začíná bít: „Jak můžeš odejít? To ty za to můžeš, že se nám nic nepodařilo." Začíná jí přát něco špatného, začíná například závidět jejímu současnému partnerovi, začíná se například obviňovat: „Asi nejsem dost atraktivní, nedokážu u sebe udržet takovou holku." Mysl začíná být velice pobouřená. Protože tolik miloval? Ne. Ve skutečnosti je to proto, protože v tom bylo tolik lpění.

Jestli je v něčem ulpívání, je to samsára. Ale jestliže velice intenzivně jdeme do mnoha věcí, ale bez ulpívání, je to už skoro osvícení.


T o , že odhodíte samsáru, neznamená, že se někde schováte a budete ubozí, aie spočívá to v tom, že jste v samsáře úplně volní. Když něco odchází, dovolíte tomu odejít, a když se něco objeví, dovolíte tomu, aby se to zcela jasně objevilo. Odpadá zachytávání se objektů v samsáře. Samsáru necháme jakoby proplout skrz nás.

Když něco příjemného přichází, jsme v tom velice intenzivně a radujeme se z toho. Ale když to odchází, není to pro mysl žádný otřes. Právě to je zkouška toho, kolik máme lpění. Můžeme být velmi intenzivně v nějakém prožitku, ale musí tam být určitý vnitřní odstup.

O d s t u p neznamená, že s to j íme někde m i m o , vně emocí , že něco kontrolujeme, abychom to nemuseli prožít až do konce. Jde o ten odstup, který nám dovoluje úplně absolutní prožitek objektu bez ztráty svobody. Když to ale odchází, nestává se mysl hysterickou a neblázní, nebojuje.

Pro jogína je to moc dobré, když mu odchází dívka. Má vynikající příležitost k práci sám se sebou. Je jogínem, a proto pořád udržuje to „dívej se do mysli". Řekněme tedy, že už je natolik rozvinutý, že nemá žádné prudké reakce, ale že je schopen dívat se do své mysli a je schopen říci: „Děkuji, přeji ti všechno nejlepší, měj se hezky."

Z vnější stránky se také chováme tak, jak by to mělo být. Ale teď se můžeme do mysli dívat a sledovat všechny ty její subtilní, lehoučké pohyby. T o , že v ní všechny tyto pohyby budou, neznamená, že je naše mysl špatná. Jde prostě jen o to, nejít za tím. M o h o u to být velmi subtilní pohyby, ale mohou být velice bolestivé. Jestli v tom okamžiku za těmito pohyby nepůjdeme, už v té chvíli děláme velký kus práce.

Co můžeme v mysli vidět? Ze cítíme žárlivost k člověku, který s tou dívkou teď je. Žárlivost je prostě zde a musíme s tím pracovat. Může přijít myšlenka: může za to ona, nebo: nezaslouží si mě. My za tím prostě nejdeme. Nebo se objeví toto: ona si teď trochu zařádí, trochu poflirtuje a za půl roku se ke mně vrátí.

A tak se díváme na mysl, jaké kousky na nás šije. Pozorujeme, co to na nás zkouší, máme z toho radost a smějeme se. Pro jogína je to výborná práce.

Měli bychom k té dívce i k jejímu milenci cítit velice mnoho vděčnosti. Musíme být vděční za všechno, co se stalo, za celou událost, celý prožitek. Neudržovat si v mysli nějaká hodnocení, že někdo udělal nějakou chybu, že někdo za něco mohl.

Byli jsme prostě v tom objektu, v té lásce, prožívali jsme mysl v jejím aspektu bdění, v prožívání, a mysl byla šťastná. Nyní se nic neděje a tak prožíváme mysl v jejím aspektu otevřenosti. A jsme šťastní. Najednou přichází

[Touha] 3 3

nějaká jiná dívka a také jsme šťastní. Slečna zase odchází a zase jsme šťastní. Žádná nepřichází a jsme stále šťastní.

Buddhovi prostě nemůžete nic udělat, pořád je šťasten. Pokud nemáte tato očekávání a obavy, tak v momentě, kdy se objevuje slečna, jí můžete mnoho nabídnout. Slečna od vás odchází posílena o celý ten prožitek, ne se zlomeným srdcem.

Nejde o to nemít žádné prožitky, žádné zkušenosti. Můžeme mít deset krásných mercedesů a vůbec to nemusí znamenat, že jsme v samsáře. Někdo si může říci, že je třeba být úplně chudý, a všechno někomu daruje. Jiný se například stane mnichem, má jen jedinou misku na žebrání a je velice pyšný, že se všeho tak krásně zbavil. Ale on ve skutečnosti pořád ulpívá, tentokrát na své chudobě. Lpí na své jediné misce. Jestli ulpíváme na tom nebo na onom, je lepší ulpívat na těch mercedesech, protože pak můžeme být štědří, můžeme si jich devět ponechat a jeden někomu dát. Můžeme mít auto a po meditaci rozvážet lidi domů.

Není to dobrá věc být chudým buddhistou. Někdy lidé vchází na duchovní stezku a říkají: „Málo pracovat je neduchovní, je třeba co nejvíc dobrých činů." Ale pak řeknou: „Víš, já bych ti pomohl, ale jsem tak strašně chudý." Je to velice dobrá omluva pro nedostatek štědrosti. Jak můžeme praktikovat štědrost, když nic nemáme a nic jsme nevydělali? Je tedy lepší ulpívat na svých věcech než nemít nic a ulpívat na tom.

Máme kupříkladu krásný mercedes. Jednou vyhlédneme z okna a mercedes tam není, někdo nám ho ukradl. A teď se můžeme podívat, jak vypadá práce s takovou věcí bez ulpívání. Žádná hysterie, žádné rozrušení, ale dynamicky pracujeme na tom, abychom to auto získali zpátky. Telefonujeme na policii a chceme, aby nám pomohli auro najít. Nakonec, když už je tedy jisté, že auto zmizelo, si řekneme: „ O K , teď si koupím rolls-royce." Teprve teď si všimneme, že to, že jsme měli tohle auto, nám blokovalo možnost koupit si rolls-royce.

Příliš často se bojíme opustit situaci, kterou známe a ve které jsme — nějaký partnerský vztah, dobrá práce, škola, byt. Bojíme se s tím skončit, protože nevíme, co bude dál. Ale ze zkušenosti mnoha lidí vyplývá, že spousta věcí odchází, aby se mohly objevit lepší. Máme-li bojácnou mysl, těch nových možností si prostě nevšimneme.

Jestliže máme mysl odvážnou, nebojácnou, která se těší na nové situace, říkáme: „ O K , teď něco mizí, aby se mohlo objevit něco lepšího." Bystře sledujeme, kde se mohou objevit nové možnosti. Slunce zapadá proto, aby mohlo zase vyjít.


Je dobré mít ke skutečnosti takovýto přístup. Prostě tady žijeme a celou dobu cítíme bohatství, ne to, že se nám pořád něco nedaří.

Existuje určitý druh ulpívání, který je do určitého okamžiku dobrý. Je to ulpívání na vlastním učiteli. Díky tomuto vztahu k našemu guruovi můžeme rozpouštět všechna jiná ulpívání, ale krátce před osvícením musíme odhodit i tohle.

V okamžiku, kdy dosáhneme osvícení, jsme sami sobě guruem a sami sobě útočištěm. Nepotřebujeme buddhismus a nepotřebujeme gurúa. Ale vděčnost ke guruovi vždycky zůstává. Milarápa, který byl žákem Marpy, už byl velice osvícený a mohl cestovat po slunečních paprscích, každou píseň vadžry začínal vyjádřením vděčnosti ke svému učiteli Marpovi.

Do určitého okamžiku to táhne za sebou celou práci rozpouštění jiných ulpívání. Je prostě třeba pustit se toho, čeho se tak držíme. Jsou dva druhy pouštění se: hloupé a moudré. T e ď vám ukážu to hloupé1 . Ulpíváme na různých věcech a přitom dostáváme nauky, které říkají, že je třeba to pustit, a my to pouštíme. To bylo hloupé pouštění. T e ď vám ukážu chytré: držíme, pouštíme. Můžeme mít všechna ta auta, všechny ty slečny, ale přitom jsme volní. Nejde o to, co máme, ale o to, jaký k tomu máme vztah.

Teď o tom, jak s touto emocí pracovat. Na úrovni hínajány se samozřejmě všem takovým situacím vyhýbáme. Přichází k nám hezká slečna a my si posteskneme, jaká je to těžká karma.

Na úrovni mahájány pracujeme prostřednictvím protijedů. Cítíme v sobě mnoho tužeb a vidíme utrpení. Působíme utrpení jiným. Myslíme si, že touhy, které v nás jsou, musíme rozpustit jako nějaký jed.

M á m teď v tomto výkladu určitou obtíž. Začal jsem mluvit o proti jedech, 0 tom, že na úrovni mahájány je to hlavní práce. Všichni velcí lámové, 1 Buddha, podávají protijedy pro práci s touhou. Můj problém je, že já ty protijedy nepoužívám. Snažím se říkat věci, které znám, nebo které se snažím poznat, a pak je předávám. Ale tohle prostě nepoužívám. Takže vám to řeknu teoreticky. Ale přitom si upřímně myslím, že když tu metodu použijete, bude fungovat. Takže promiňte, že to tak vypadá.

J sou to dvě meditace. Meditace nad ošklivostí a meditace nad pomíjivostí. J sou to metody z hínajány, ale jsou zde uváděny jako protijed.

Před námi se objevuje hezká dívčina, objevuje se v nás chtění, považujeme to za jed a rozhodneme se, že budeme proti tomu jedu pracovat pomocí

1 Tadeusz ukazuje dva způsoby držení, jeden s dlaní směrem dolů, kdy po otevření dlaně vše vypadne a druhý s dlaní směrem vzhůru, kdy na ní zůstane vše ležet, (po/.n. korektora)

[Touha] 3 5

meditace nad ošklivostí. Říkáme jí: „Počkej chvilku." Jdeme do obchodu, ale ne pro to, pro co si myslíte, že tam půjdeme, ale kupujeme si lupu. Nyní jsme se už jistější, už to máme v ruce. Bereme krásnou dlaň té dívčiny. Ty dokonalé proporce, ta hedvábná kůže! A už ji máme pod lupou. Co tam vidíme? Nesouměrné póry, jeden chlup je tlustý, jiný tenký, třetí se polámal, a v některých těch pórech je tuk... Po čem bychom tedy měli toužit? A už vidíme, jak se nám touha tak trochu rozpouští. T e d se podíváme, co má ta holka uvnitř: krev, hnis, žaludeční šťávy. A co má ve střevech? To jsou úplné výkaly. Po čem tedy ještě toužit? Podíváme se jí přímo do očí a řekneme si: „Nefunguje."

Celou touhu jsme prostě rozpustili, ale nevyužili jsme moudrosti a energie, které v tom jsou.

Existuje ještě druhá metoda, meditace nad nestálostí. Pozorujeme tu slečnu a říkáme: „No, jsi pěkná. Ale jak dlouho ještě budeš taková? Patnáct let? Pak ti začnou padat vlasy, budeš je mít šedivé, budeš mít vrásky, zůstane ti jeden zub, ty rovné nohy se zakřiví."

Já to opravdu nepoužívám, proto se mi o tom velice těžko mluví. Ale kdybychom k tomu takhle přistoupili, myslím si, že bychom si opravdu ten odstup vytvořili. A říkáme: „Iluze."

Tahle meditace se netýká jenom vztahu muž - žena, týká se všeho. Toužíme-li například po nějakém autě, můžeme si udělat analýzu, zda má opravdu tak velkou cenu po něm toužit. Je přece v každé chvíli úplně netrvalé, může v každém okamžiku narazit do stromu a rozflákat se. Může se porouchat, můžou ho ukrást. Takto rozpouštíme vidění objektu jako něčeho pevného.

Dobrou metodou pro práci s touhou je štědrost. Touha vzniká, když k sobě chceme něco přitáhnout. Štědrost je opačný návyk, dáváme někomu něco svého. Čím více cítíme, že se nacházíme v této rodině tužeb, tím více bychom měli praktikovat štědrost. Tento návyk bude ničit návyk tužeb.

Už jsem říkal, že je to i štědrost mentální, přejeme jiným lidem mnoho dobrého. Dělíme se i o všechny svoje příjemné stavy. Například prožíváme nějakou rozkoš a říkáme: ,Ach, jak mi je příjemně." Lpíme na tom stavu.

Co můžeme udělat, abychom tento návyk ulpívání na rozkoši mohli rozpustit? Těšit se z toho, že je mi dobře, ale okamžitě se dělit o tento stav se všemi bytostmi, s lamou, aby všichni mohli prožívat takovou rozkoš jako já, atd. Z jedné strany se rozpouští ulpívání na objektech, z druhé strany získáváme mnoho zásluh, protože je to štědrost, dáváme. A jestliže obětujeme všechny tyto pěkné věci lámovi, upevňujeme k němu svůj vztah.

Velice dobré je brát všechno v životě jako praxi. Jestliže se děje něco


ošklivého, cítíme, že je to praní špinavých hadrů na zlaté soše. A jednoduše jdeme dopředu. To také patří k efektu požehnání, že se můžeme očišťovat. Jestliže je nám velice příjemně, tak je to proto, že dostáváme požehnání od gurua. Darujeme to a všechno, co se děje, se stává naší praxí. Nemáme žádné výčitky, žal, není nám líto, že se nám stalo něco špatného, ale všechno bereme velice tvůrčím způsobem. To je štědrost v materiálních věcech.

Velice těžce pracujeme s myslí, jestliže můžeme někomu dát něco, na čem opravdu lpíme. M á m e například krásnou košili, na které velmi lpíme. Pojednou zjistíme, že některý náš kolega se na nás dívá. Ptáme se: „No co tak koukáš?" A on říká: „Máš moc pěknou košili." My ji okamžitě sundáváme, dáváme mu ji, a to je moc dobře.

Se štědrostí je to tak, jako kdyby před námi byl běžící pás. Č í m víc na něj odkládáme, tím víc nám toho přijíždí. Opravdu to funguje. Někdy ne v jednom životě, ale až v tom příštím. Můžete si to zkontrolovat. To je štědrost.

T e ď příklad s temným lesem a vadžrajánou. Představme si temný černý les a uprostřed toho lesa je krásná nahá slečna.

(Teď jedna malá připomínka. Já tady mluvím hodně o dívkách - pěkná, nahatá a tak. To není proto, že bych měl takové sklony, je to proto, že se to tak lépe vysvětluje, a každý ví, o co jde. Takže se vraťme k té slečně, protože už je jí tam určitě zima.)

Stezkou hínajány jde praktikující hínajány. Jde, a najednou přijde k té slečně. Vidí ji, chytá se za hlavu a říká: „Ježíšmarjá, nahatá ženská!" A padá ze stezky někam do kopřiv. Rychle se vydrápe zpátky na stezku, utíká pryč a říká si: „Podařilo se." Jde dál a praktikuje.

Teď jde širokou stezkou mahájány praktikující mahájány. Přijde k té slečně, kouká se na ní a říká: „Iluze," a jde dál. Prochází skrze ní jako skrze nějaký sen.

T e ď jde stezkou vadžrajány praktikující vadžrajány. Jde velmi rychle, protože musí dosáhnout osvícení v tomto životě. Přijde k té slečně a prostě ji vyzve k tanci. Bere ten hrozný jed a dělá z něj lék.

Ale vážně, pokud jde o to, jak s tím pracovat na úrovni vadžrajány, raději neříkáme, že po něčem toužíme, že se objevuje nějaká touha. Tady to už není příjemné slovo. Říkáme, že jsme získali inspiraci.

To není vůbec hloupé, protože v okamžiku, kdy si uvědomíme, že se objevila touha, že po něčem toužíme, vnímáme to chapadlo, které se toho chytá a vtahuje nás na své teritorium.

Ale inspirace je vnitřní proces, úplně svobodný. Takže ve vadžrajáně neříkáme: „Toužím po tobě," ale „Inspiruješ mě."

[Touha] 3 7

Objevuje-li se hodně inspirace a my si to uvědomíme, musí se objevit v mysli uvolnění, určitý odstup. Mysl je v jednobodové koncentraci, jsme úplně v té emoci, v té energii, ale mysl se nepohybuje, není tady žádný pohyb.

Jako buddhisté jsme aktivní. Jdeme k té slečně a říkáme jí: „Možná večeře, nebo nějaká diskotéka." Celou dobu cítíme inspiraci, ale mysl nevytahuje chapadlo, ten drapák. Musíme pochopit, že v té situaci můžeme být, ale uvnitř musíme zůstat úplně klidní, volní a svobodní. Můžeme tu inspiraci prožívat velice intenzivně, ale pořád je tam vnitřní odstup, který je založen na tom, že jestliže s námi ta dívka nechce tančit, nebudeme se proto cítit nešťastní, nenastane žádný skok v mysli, inspirace je zde pořád.

A pozorujeme, o co vlastně jde. Jestliže je v tom mnoho energie, proč to ničit, proč to rozpouštět? Pojednou vnímáme, jaký se to objevuje druh ostrosti mysli. Cítíme mnoho radosti a štěstí a velice intenzivně můžeme vnímat všechny podrobnosti. Mysl se nám pro zaznamenávání různých objektů vyostřuje víc než předtím.

Díváme se na nějaký hrneček, který stojí na polici, a říkáme si: „Jak je krásný ve své prostotě." On nic jiného nepředstírá, je dokonalý.

Můžeme zpozorovat ještě jinou, další věc — možnost vnímání mimo intelekt, za myšlenkami.

To všechno můžeme využít k fungování. Nejsnáze se můžeme o tento stav plný energie a inspirace podělit s někým jiným. J sme úplně svobodní. Úplně se do toho ponoříme a uvědomujeme si, kolik je tady možností, kolik je tady různých vlastností.

Možná, že to nebude hned od začátku ona manifestace rozlišovací moudrosti. Nemáme ještě vhled, abychom to byli schopni tak vidět, ale přístup jogína je: co z toho můžeme využít.

To , že s námi ta dívka nechce tančit, je v pořádku. J sme šťastni, že nám způsobila tolik inspirace. A jestliže chce tančit, tak tančíme. Ale bez očekávání, že tanec má vypadat takhle nebo onak, bez obavy, že by se něco mohlo podařit nebo nepodařit. Můžeme být v tom vztahu velice intenzivně a přitom mít odstup, který brání ulpívání. Když tanec končí, můžeme odejít a jsme otevřeni nové situaci.

Na úrovni osvícení tuto rozlišovací moudrost manifestuje buddha Amitábha, který je rubínově červený, sedí v meditační pozici a drží žebrací misku z kamene lapis lazuli. Očišťuje tuto emoci.

Jestliže jde o pět skandh, očišťuje skandhu interpretace. Je spojen se západním směrem a v mandale sedí v západní části. Sedí na trůnu z palmy.


Jestliže meditujeme, že je ve spojení s partnerkou, partnerka očišťuje element ohně, všechno, co je teplem. Symbolem této rodiny je právě oheň. Rodina buddhy Akšóbhji se nazývá dordže, protože je jako dordže, krystalická síla, a rodina buddhy Amitábhy se nazývá lotos - padme (pame). Lotos chce všechno chytit a zavřít to.

Proč červená barva? Žádné formy sambhógakáji nejsou náhodné. Všechno manifestuje nějakou osvícenou aktivitu. Tyto formy jsou nepodmíněné, nevypadají tak díky karmě. Mysl si takto hraje sama se sebou a manifestuje vlastnosti na úrovni forem.

Nejsou to žádné osoby, jsou to hluboké archetypy. Právě u Amitábhy je snadné vysvětlit, proč červená barva. Naše nejsilnější touha je touha sexuální. Po čem nejvíc toužíme? Po červených ústech, jazyku, bradavkách partnerky. Proto hovoříme o určitém archetypu.

Ale Buddha Amitábha je ten, kdo vytvořil Devachen. K tomu se váže určitá historie. J sou to dvě různé věci, ale protože buddha Amitábha řekl, že do Devačhenu se můžeme dostat silou našich přání a tužeb, pracuje s tužbami .1 přáními, a právě proto má v mandale takovouto formu.

Celá síla přání a tužeb, ať už jsou jakékoliv, je tam přetvořena v jediné přání , zrodit se v D e v a č h e n u . M ů ž e m e meditovat , že j sme b u d d h o u Amitábhou, to přetváří naši touhu. Pokud jde o Šest jóg Náropy, přetváří touhu jóga psychického tepla — tummo.

Existuje také praxe karmamudry, praxe s partnerkou. T a t o praxe se dělá krátce před dosažením osvícení. Vede velice rychle v k osvícení, protože pracuje s velmi silnými energiemi. Vychází se z určitého sexuálního prožitku, ale ten se překračuje. M o h o u to dělat i mniši, ale ti si ji vizualizují jako určitého fantoma. T e ď to mají usnadněné, protože se prodávají ty gumové panny.

I když karmamudru dosud nepraktikujeme, můžeme už určitým chytrým z p ů s o b e m pracovat na našich sexuálních vztazích. Především se více koncentrujeme na př í jemný prožitek partnera než na svůj. Snažíme se partnerku nebo partnera vidět na co nejvyšší úrovni. Nejlépe je vidět, že je to ženský buddha, nebo guru. Guru ale v tom smyslu, že všichni jsou guru. Můžeme třeba pozorovat, jak se nám otevírají různé čakry, jakým způsobem jde energie nahoru a pak zase dolů. Nejde o to přestat být spontánní a stát se nějakým koumalem, ale prostě v té situaci inteligentně být.

S a m o z ř e j m ě , že by bylo dobré vidět to jako s jednocení ženského a mužského principu světa. Otevřenost, moudrost, prázdnota a inspirace, jsou ženské aspekty. Energie, soucit, radost a forma, to jsou zase mužské aspekty. Jestliže jsme schopni v našem každodenním životě vidět jednotu těchto dvou

[Touha] 3 9

principů, pak se můžeme na tento prožitek odvolat ve chvíli intenzivního milování. Ale nejde o to, abychom se milovali a najednou začali spekulovat: „Hele, tohleto je ženský, tohle je mužský," protože ztratíme spontaneitu a radost. A vždy ve chvíli intenzivní radosti se o tohle štěstí a radost dělíme se všemi a s guruem.

Na úrovni mahájány můžeme hledat, kde touha je, kde se objevuje, kdy mizí a kde jí potom nemůžeme najít. Mohou vzniknout různé projevy, můžeme se začervenat, ale to přece není touha.

Na úrovni hínajány raději nechodíme do bohatých čtvrtí, jestliže na výstavě nebo v nějakém obchodě rádi hledáme hezké věci, to chodíme raději po předměstích. Ale jestliže jsme osvobozeni od svých tužeb, pak je v tom plno radosti a můžeme se o ně dělit s jinými. A to je asi všechno o tužbách.

Zmatek

Zmatek je způsoben tím, že nemáme správný vztah k objektům. Jsme jakoby pod skleněným poklopem.

Lidé, kteří patří k této rodině, jsou charakterističtí tím, že j im úplně chybí exprese vůči vnějšímu okolí. Okolí je j im ukradené, je j im lhostejné, o nic se nestarají. Je to něco ve smyslu: není důležité jak se oblékám, jak vypadám. Nemají žádnou potřebu si hezky upravit byt; vejdeš do bytu a o té osobě nevíš nic jiného, než že má všechno tak nějak na háku.

Opět můžeme tuto emoci rozebrat z oněch tří úhlů pohledu . První je krajní neuróza. Zmatek je neznalost, hloupost, zatemnění mysli,

žádný odstup od situací. Právě z toho vzniká zrození ve světě zvířat, je-li tato emoce opravdu rozhodující.

Zvířata nemají volnost, jsou ve své situaci uzavřena. Nemají žádný odstup, žádný smysl pro humor, žádné reflexe, nemohou situaci překročit. Nejsou svobodná.

Lidé, kteří jsou zmatení, vůbec nevědí, o co tady jde. Pořád se něčemu diví: „Tohle, a nebo támhleto, to snad není možný?" Nemají žádný vztah ke skutečnosti. Nemají žádnou činnost. Mají velice spekulativní mysl, přemíru myšlenek. Místo toho, aby vešli do situace, mají rozpracovanou koncepci, jak do ní vejít. Říkají si: „No tak dobře, udělám si plán: bod číslo jedna, bod č. 2, bod č. 3>... Ne, ne, ne. Ten druhý bod musíme škrtnout, prohodit třetí se čtvrtým, dopsat šestý a sedmý." Pak se j im to zase nelíbí a vznikne nějaká jiná spekulace, jenom ne aktivita.

4 0 [Tadeusz Uchto: O emocích a jak s nimi pracovat]

Na úrovni osvícení je to všeprostupuj íc í moudros t . Manifestuje j i Vairóčana. Je bílý, sedí v meditační pozici, ruce v mudře otáčení kola dharmy, to znamená v gestu učení. Sedí ve středu mandaly, jeho rodina se nazývá buddhovská , protože v šepros tupu j í c í m o u d r o s t , to je právě intuice, nekonceptuální prožití pravdy, jak se věci mají. Proto je ve středu mandaly. Očišťuje zmatek a skandhu formy. Někdy se můžeme setkat s tím, že Akšóbhja očišťuje skandhu formy a Vairóčana očišťuje skandhu vědomí. Ale častěji je to tak, jak jsem řekl, následuji v tom Tengu rinpočheho. Jeho partnerka očišťuje element prostoru. Proto se to celé váže k prostoru.

T e ď si vezměme jakousi střední úroveň, kde můžeme vidět některé tyto vlastnosti ještě v samsáře. Lidé, kteří k této rodině patří, kromě toho, že se navenek moc nevyjadřují, mají dokonalé meditační schopnosti, dokáží se výborně koncentrovat. Kontrolují se, mají stabilní mysl, nádherně se s nimi medituje, je to jejich přirozená vlastnost.

Například hlavní emocí Poláků je žárlivost, u Rusů je to rozhodně zmatek. )c přesně vidět, že Rusko je jako prostor, nedá se nijak uzavřít. Zároveň vykazuje velice špatnou činnost, špatně pracují. Pořád něco chtějí udělat, ale mají tolik překážek, že j im to nejde. Když začnou mluvit, nedají se zastavit. Jedna spekulace za druhou. Já jsem někdy i ty mně nejbližší ruské osoby prosil, aby alespoň půl hodiny nic neříkaly. Ole říká, že Rusové jsou velice štědří, že se dělí o svoji řeč s jinými, ale Ole to vidí nějak příliš čistě.

Právě Rusové nemají žádný výraz ve svých bytech, ale zato když meditují, je v tom síla. A to meditují lidé z ulice. Když jsem byl poprvé na Sibiři, v j ednom asi mi l iónovém městě, vůbec poprvé tam byl veřejný výklad o buddhismu. Byly tam nějaké cedulky na stromech. Přišlo 50 osob, ale velice zajímavý vzorek lidí. Jako kdybychom vzali první lepší autobus, který projíždí městem a lidi z toho autobusu strčili do místnosti. Nějací studenti, několik pěkných dívek, důchodci, kteří se tvrdě drželi svých názorů. Přišly také nějaké babičky, měly na nohách galoše, vypadaly jako kdyby poklidily a přišly.

Dělal jsem výklad - filozofický, dost těžký, nevím jestli tomu někdo rozuměl. Říkám si, oni tu určitě sedí, protože se bojí, že nemůžou utéct. T a k jsem teda udělal přestávku a koukám, čtyřicet se jich vrátilo. Vrátily se také všechny ty babičky. Říkám si, možná, že je j im tady dobře, vždyť je to tolik dobré energie, Ole, Karmapa. Možná se babičky přišly ohřát.

A tak, říkám, uděláme si meditaci, aby to nebyla jenom teorie, ale také nějaký prožitek. Meditujeme. Byla to první meditace, kterou jsem dělal v Rusku. Sedím a najednou cítím jako bych padal do nějakého prostoru, vůbec necítím dýchání. T a k pootevřu oko a dívám se, co se děje na sále.

[Zmatek] 4 1

Koukám na ty babičky. Mají absolutně uvolněné tváře a meditují. To se přece nedá nijak předstírat, ony opravdu meditovaly. Nespaly, neseděly, protože se j im sedělo dobře, ony prostě meditovaly. Této emoci jsem moc porozuměl, když jsem si prohlédnul Rusy.

Když je někdo zmatený, dá se s tímto zmatkem dobře pracovat a dosáhnout skrze něj osvícení?

Určitě, každá emoce se transformuje v moudrost. Každá emoce má svoje vlastnosti, které se dají využít a rychle tak dosáhnout osvícení.

Zmatek znamená nedostatek průzračnosti a jasnosti mysli. Je to zvířecí stav. První rada pro takové lidi je méně spát. Když spíme, posiluje se nám návyk nevědomí. Mohlo by se také říci, že když spíme, roste nám zvířecí srst. Takže čím míň spíme, tím míň srsti. Například když ještě není doba jít spát, snažíme se to vydržet a spát nejdeme. Můžeme si třeba představit, že na špičce naší hlavy je taková malinká lampička nebo svíčka a hoří jasným plamenem. Je to metoda, kterou předává Gendun rinpočhe. Koncentrujeme se na to v době, kdy se nám chce spát. Je to jakoby lampička moudrosti, která rozpouští mraky neznalosti.

Když jsme ospalí, měli bychom naši energii směrovat jakoby nahoru tím, že zvedneme oči. Když usínáme během meditace, je dobré si představit jasnou bílou kuličku na úrovni srdce, která velmi pomalým pohybem stoupá stále výš a výš naší hlavou, skrz strop a pořád nahoru.

Když jsme příliš roztěkaní a každou chvíli se chytáme nějaké emoce, nějakého strachu, představme si na úrovni srdce černou kuličku, která jde dolů a dolů, všemi vrstvami země a pořád dolů. Tehdy je mysl třeba stáhnout.

Jsme-li ospalí, měli bychom možná změnit stravu. Masitá, tučná strava způsobuje ospalost. Prostě změnit jídelníček a jíst trochu lehčí stravu. A zase, když to někomu v meditaci moc lítá, je možná dobré sníst něco masitého, tučného a stáhnout to dolů. Nedělejte z jídla žádnou filozofii, dívejte se jak pracuje vaše mysl a tomu je přizpůsobte.

Jogíni probouzejí úmyslně určité emoce. Vcházejí do situací, kdy se objevuje hněv, a bezprostředně s ním pracují. Například jedí hodně zvířecího masa, aby měli zvířecí agresi a potom s ní mohli pracovat. Nebo mají hodně partnerek, aby s nimi všemi mohli pracovat. Ale teď se vrátíme ke zmatku.

Když se během meditace cítíte ospalí, větrejte, ať je více čerstvého vzduchu. Nedělejte dlouhé rozpouštěcí fáze, protože tak si jenom posílíte návyk ospalosti.

Základní rada je: okamžitě začít něco dělat. Jestliže nás bolí zub, okamžitě


jdeme k doktorovi. Bojíme se, ale říkáme si, že je to šance něco s tím dělat. Jdeme k zubařce, je to hezká zubařka, zamilujeme se, oženíme se, máme mnoho dětí a jsme šťastní. Ale jdeme-li tam až za měsíc, tak tam místo zubařky bude nějakej starej bezzubej dědek.

Jednoduše se snažíme méně myslet. Na přemíru myšlenek je nejlepší práce s dechem, koncentrace na dýchání. Ale nezačínáme naši praxi nějakým zvláštním koncentrováním se na dech. Jak učí Ole, Tenga rinpočhe a většina lamů ve škole Karma Kagjii, dáváme pozor, mysl je pevná a roztěkaná, stále běží za nějakými objekty. Jestliže pracujeme s dýcháním, mysl se nestává pružnou, ale ještě více tuhne a tvrdne. Nejdříve bychom měli udělat mnoho poklon, odříkat mnoho manter, rozvíjet štědrost, chodit pro požehnání k lámovi . Praktikujeme fáze budování a rozpouštění. To všechno mysl změkčuje. Pak teprve jdeme k šina a lhagtongu.

Protijedem na úrovni mahájány je analýza dvanácti článků řetězu karmy, vzájemně podmíněného vznikání. Je to těch dvanáct vnějších obrázků na tibetském kole života. Všechno je svázáno, propojeno. T ě m , kdo mají tolik myšlenek, Buddha říká: „Začni se zabývat myšlenkami, jak se dostat k osvícení. Snaž se vidět, jak je to všechno spojeno a jak to rozpustit."

Máme-li hodně myšlenek, věnujeme tyto myšlenky tomu, že myslíme na to, jak vzniká dvanáct článků vzájemně podmíněné existence, a zabýváme se tím, jak to vede k osvícení, jak osvícení vzniká. A to je asi tak všechno o zmatku.

Jak pracovat se zmatkem na úrovni diamantové cesty ?

To je rozvíjení intuice. Prostě vidět, že všechno je otevřený prostor. Nezamykat se pod skleněným poklopem, ale vyjít do prostoru. To je meditační praxe.

Pýcha

Ve vztahu ke zmatku se pýcha jeví jako sekundární. J sme pod sklem, izolujeme se od ostatních bytostí, ale vidíme, že máme mnoho vlastností a schopností. Dokážeme to nebo támhleto. Lehce získáváme práci, snadno získáváme dívky, všechno nám jde velice snadno. Hezky malujeme nebo zpíváme a říkáme si: „Jaké je to bohatství, jak jsem perfektní!"

Na úrovni osvícení je pýcha pocitem bohatství. Rozeznáváme dva druhy pýchy. Pýcha vylučující, ta je svázána s egem, je to něco, co musíme vyřešit.

[Pýcha] 4 3

Je ještě jeden druh pýchy, pýcha objímající, vadžrapýcha, která je nezbytná k tomu, abychom mohli praktikovat vadžrajánu.

V čem to spočívá? Díváme se na sebe a říkáme si: „To můžu, to můžu." Je to takový pocit bohatství. A teď se díváme na jiné a říkáme:, Ale broučkové, jak máte do mě daleko." To je pýcha vylučující, protože jiné z toho pocitu bohatství vylučujeme. Je to pocit, že jsme lepší než jiní.

Když se ale díváme na jiné a říkáme si, jací jsou to perfektní buddhové, kolik má každý krásných možností, zahrnujeme je do toho pocitu bohatství. To je vadžrapýcha.

Nesmíme si ale myslet, že je byt jedna jediná bytost horší.Všechny jsou si rovné, všichni máme stejnou podstatu, všichni se rozpouštíme v prázdnotě, a v prázdnotě se objevujeme. Proto je to také moudrost vyrovnávající. Vyrovnává do prázdnoty a prázdnota je bohatstvím, odtud ten pocit bohatství.

Jestliže nemáme vadžrapýchu, nemůžeme nikdy praktikovat vadžrajánu. Vadžrapýcha znamená ztotožňovat se bez jakéhokoliv strachu s buddhou. Takže tady nesmí být takové to křesťanské blouznění, že jsem hrozný, když si myslím, že jsem tím nejvyšším, tím nejlepším. Když nemáme vadžrapýchu, nemáme možnost praktikovat vadžrajánu. Nikdy nemůžeme být slabí, protože vadžrajána je pro ty, kdo se cítí silní.

A jak pracovat s pýchou? Protijed na úrovni mahájány je zaměnit sebe za jiné. Říkáme si: „Když jsem tak dobrej, tak si prostě vyměním tvoji horší mysl za moji lepší." Pojednou mizí ulpívání na tom, že já jsem nejlepší, že mám tolik nádherných vlastností.

Pýcha někdy může být utrpením, chceme-li se s někým domluvit, rozumět si s ním, a najednou se objeví: „Jak se s takovým ťulpasem můžu bavit?" Kromě toho někdo jiný nemusí věřit v naše možnosti a pak se cítíme nejistí. Existuje kouzelná věta, která odetíná kořeny pýchy:

„Když jsem tak dobrej, proč ještě nejsem osvícenej?" Je také třeba docenit takové utrpení, které odtíná kořeny pýchy. Máme

jasnou mysl, nikdo se nám nemůže vyrovnat. Najednou onemocníme chřipkou a inteligence nám začíná slábnout. Tehdy toho můžeme využít, najednou naše pýcha není nic trvalého. Díky tomuto utrpení se stáváme citlivějšími ve vztahu k druhým. Prožíváme najednou věci, které prožívají ti, o nichž si myslíme, že jsou horší. Po takovém prožitku se na tyto lidi můžeme podívat úplně jinak. My jsme jenom chviličku prožívali něco nepříjemného a oni jsou slabí nebo nemocní pořád. Prožijeme-li několik chvil, kdy nemůžeme dělat to, co bychom si přáli, začínáme se dívat úplně jinak i na staré lidi.


Na pýchu jsou velice dobré poklony. Pýcha, to je taková zvednutá hlava, vypnutá prsa. A poklona, to je něco úplně opačného. Naše malé já se klaní před velikým, opravdovým já. Ne před něčím vněj š ím, ale před svojí podsta tou .

Poklony jsou na pýchu velice dobré, znám pár lidí, kterým Ole řekl: „Udělejte si poklony znovu, jste příliš pyšní." Stejně tak jako řekl několika lidem: „Udělej si znovu Diamantovou mysl, protože máš hodně hněvu." A nebo po ngondru dělají ještě rok nebo dva co nejvíce Čánráziga, protože mají hodně hněvu.

Na úrovni osvícení tuto vyrovnávající moudrost manifestuje buddha Ratnasambhava, který je žlutý nebo zlatý, sedí v meditační pozici, pravou ruku má v gestu štědrosti, stejně jako Zelená Tára . V mandale je na jižní straně, očišťuje emoci pýchy a očišťuje skandhu cítění, vnímání. Jeho partnerka očišťuje element země.

S touto moudrostí se váže bohatství, země je bohatství. Země znamená stálost, všechno to, co je svázáno v nějakém celku. Element země vytváří to místo, kde se může manifestovat nějaký svět. T o , že se nerozpadá, to je stálost, element země. T o , že v tom je teplo, že v tom něco plyne, nějaká voda, jakýsi pohyb, to jsou ty zbývající elementy.

Můžeme říci, že s pocitem bohatství je spojen pocit rozšiřování se. Máme potřebné vlastnosti a cokoliv chceme udělat nám vychází, prostě nám to jde. Nejprve sedíme v křesle, pak si kupujeme postel, potom ještě větší postel -letiště, a najednou jsme v paláci, máme veliké zahrady, rozšiřujeme se, pořád ležíme v té posteli a je to strašně lenivé. Zveme jiné, aby se té lenosti účastnili, j sme štědří, a následkem je zrození ve světě bohů. Mnoho dobrých činů, ale pořád v iluzi já jako něčeho reálného.

M á m e dva druhy dobré karmy. Je to dobrá karma samsárická, která vede k d o b r é m u zrození v s a m s á ř e . Pak k a r m a j a k o zás luha , která vede k nahromadění moudrosti a osvícení.

Ve světě bohů není možné praktikovat dharmu. Také tam se objevuje buddha, ale představujeme si ho jako buddhu s nástrojem, s loutnou. Buddha začíná předávat nauky, přicházejí bohové a říkají: „ 0 , jaké krásné učení, to je neobyčejné." Ale potom přicházejí k nějaké krásné květině a říkají: „O , jaká krásná květina, jak je nádherná!" A úplně na učení zapomínají. Není zde žádná inspirace.

Někdy je buddha ve světě bohů představován, že hraje na nějaký hudební nástroj, protože to zní b o h ů m jako pěkná muzika. A nebo ještě jinak, že buddha má možnost se k nim dostat jedině prostřednictvím hudby.

[Žárlivost] 4 5

V různých čakrách máme různé buddhy. Na úrovni čakry těla je Vairóčana, ten který přeměňuje zmatek. V hrdle je buddha Amitábha, který rozpouští touhu. Na úrovni srdce Akšóbhja , který rozpouští hněv. V pupku je Ratnasambhava, který transformuje pýchu. A čtyři palce pod pupkem je Amogasiddhi a ten transformuje žárlivost.

Pupek, to je centrum našich vlastností. Jde především o schopnosti umělecké, tvořivé. Když vcházíme do tvůrčích procesů, tahle čakra se otevírá, uvolňuje. V mysli cítíme uvolnění. Takové šimrání, jakoby křídly motýlka. Zde je adekvátní zlatá barva. Zlato si spojujeme většinou s bohatstvím. A to je asi tak všechno o pýše.

Žárlivost

T e ď o žárlivosti. Je to krásný pocit. Je to vynikající pocit pro jogína. Je možné se velmi krásně mnohému naučit. Proč? Protože žárlivost se před námi dokáže pěkně rozbalit, rozložit. T c u h a a hněv nás vždycky popadnou naráz. Najednou jakoby nám na záda padl olověný plášť. Ale žárlivost si od nás vytvoří odstup sama. Je jako promítací plátno. Taky bolí, ale je snadné to pozorovat. (O významu slov závist a žárlivost: závist je příliš krajní žárlivost. Žárlivost je upřená, zakousnutá.) Jsme tak koncentrovaní na vlastnosti jiných, že nemáme vůbec energii vidět vlastní vlastnosti. Prostě tady není žádná aktivita, je celá zablokovaná. Můžeme se možná divit, jak je možné, že žárlivost dává tolik aktivity, když takhle omezuje a ohraničuje. Ale když si k té žárlivosti vytvoříme jistý odstup, můžeme prožívat různé vlastnosti. Vlastnosti moudrosti, která se objevuje už v samsáře.

D á m příklad. Jede paní s pánem ve vlaku z Říma do Benátek. A najednou na jedné stanici přistoupí černoch, je ověšený zlatem, krásný, svalnatý. Paní ho vidí, oči se jí začnou blýskat, zorničky se jí rozšiřují, začíná se červenat a velice mile a hezky se usměje. Vidí to její muž. A u něho se objevuje pocit žárlivosti. Bere si ji stranou, má tedy určitý odstup k žárlivosti, ale protože jí vynadá, nějakou žárlivost má.

Způsob, jakým o tom mluví, už říká, nebo naznačuje, že se projevují určité vlastnosti. Říká: „Poslouchej, před chvílí jsi se dívala na toho hrozného a obludného černocha úplně stejně jako před třemi lety a třemi měsíci, když jsme jeli vlakem z Paříže do Madridu. T a m na jedné stanici přisedl takový pěkný Eskymák, měl kožich z tuleně a podívala ses na něj úplně stejným způsobem a úplně stejně ses usmála. Pamatuješ jaké j sme tenkrát s tím


Eskymákem měli problémy? Neměl lístek a byl tak silný, že museli zavolat nějaké protiteroristické komando, aby ho vystrčili z vlaku."

Tato vlastnost, žárlivost, spočívá v tom, že se nám najednou začne spojovat úžasná spousta věcí. Něco se začne v určitém čase a na určitém místě spojovat. Není v tom žádná námaha, žádné kombinování, je to tady úplně jasně. Ale přidá-li se k tomu neuróza, vznikají někdy výčitky a jiné hlouposti. Ale čím méně je neurózy a čím víc si všímáme oněch osvícených vlastností, tím více může tahle schopnost vázat věci dohromady sloužit velice účinně k pomáhání j iným.

Elementem je zde vítr. Amogas iddhi pročišťuje žárlivost a pokud jde o skandhy, tak skandhu reagování. Jeho partnerka pročišťuje element vzduchu, větru. Je to ten druh inteligence, která se velice rychle pohybuje a spojuje všechny věci dohromady. Je m i m o intelekt, m i m o pojmy. Je to určitý druh jasnosti, je to určitá schopnost.

Právě proto lidé, kteří patří k této rodině, dokážou mít z malinkých drobností velice uražený postoj. Někdo nám šlápnul na kuří oko a místo toho, abychom na to odpověděli nějak adekvátně, nebo vůbec neodpověděli, tak právě lidé, kteří patří k této rodině, mají schopnost po tom šlápnutí na kuří oko najednou začít lítat, všechno spojovat a vytvářet hroznou reakci, úplně neadekvátní.

Lidé, kteří patří k této rodině, mají pořád rozčílený přístup. Mají mnoho očekávání. Přemýšlejí: „Něco bych měl dostat." Myslíme si, že právě my bychom teď měli získat tuto práci, my bychom měli vyhrát to auto, my bychom měli mít tu krásnou holku. Přece jsem celý život chodil do školy, chodil jsem do kopce a vítr mi pořád hnal písek do očí. Pořád mají zlost: „Proč on, proč ne já?" Pořád nějaké očekávání: „Teď, nebo teď, nebo potom.. ."

T i to lidé mají touhu uspořádat svět podle toho, jak by si oni přáli, podle svého modelu, podle svých představ. Skutečnost se má přizpůsobit jejich modelu, ne obráceně. Protože všechno by tady mělo být tak, jak to vidím já. Je to takové vypjaté směrování se k perfekcionismu. Máme schopnost něco dobře naplánovat, ale ulpíváme na tom a jsme v tom pevní: „To by mělo být tak, přesně tak."

Například v naší skupině chceme organizovat příjezd lamy a někdo jiný je v organizování lepší. Vymýšlíme nějaký program a strašně napjatě se snažíme, aby to bylo přesně takhle. Ne všichni jsou tak napjatí. Najednou plán bere za své a my jsme ještě víc napjatí, nepodařilo se nám to. Kdybychom na tom tolik neulpívali, tak bychom se toho prostě pustili, vytvořili nový plán a jeli od začátku.

[Žárlivost] 4 7

Je to určité nutkání potvrzovat si svůj potenciál - tohle určitě umím a určitě j sem to udělal a nikdo mě nepředhání. V sanghze se to projevuje takhle: „Nepředhání mě někdo v duchovním rozvoji?" Je to porovnávání, co ten druhý už udělal, jaké má prožitky.

Proto by se nemělo o těch prožitcích mluvit, protože z jedné strany to u jiných probouzí žárlivost a oni si myslí, že by takové prožitky měli mít také. T í m blokují své vlastní prožitky, které přicházejí spontánně, protože mají nějaké očekávání. Každý z nás má úplně j inou mysl, někdo dynamickou, někdo zase jinou, každý má prostě své vlastní prožitky. Takže je nejlépe o nich nemluvit. A také, když o tom nevypravuješ, držíš to v srdci opravdové. Jakmile o tom začneš vyprávět, vzniká cosi jako mytologie, a nakonec ani sám nevíš, co jsi prožil, a nebo dokonce uvěříš, že to bylo tak, jak jsi vyprávěl.

Bezprostředním způsobem zrození v samsáře je v tomto případě polobůh. Ásurové jsou hezcí, mají plno energie a síly, mají krásné zbraně a pořád spolu bojují, aby si dokázali, co dokážou. Je to válka, řevnivost, hádavost. Ale protože tam bylo hodně energie, hodně síly, rodí se v takových podmínkách. Když máš hodně energie, můžeš udělat hodně pro jiné, ale protože máš v sobě neurotický motor, protože si musíš sám sebe potvrdit, někoho musíš dohonit. Děláš to s iluzí já a díky tomu se zrodíš v samsáře.

Je to příjemnější než lidský stav. Je to příjemné tam šermovat, ale je v tom určité napětí. Nikdy nejsi úplně přesvědčen, že jsi opravdu dobrý.

Ásura dobyl horu, sedí na vrcholu a nemůže se uvolnit, protože ta hora naproti je možná vyšší a možná na ní také sedí nějaký polobůh.

Pořád si mus íme potvrzovat svůj potenciál a proto toho hodně děláme. Protože z jedné strany m á m e možnosti dobrého jednání (to je vlastnost žárlivosti) a na druhé straně si vždy myslíme, že j sme horší a musíme si potvrzovat, že nejsme horší, mus íme se o tom přesvědčit. Místo rozpouštění pocitu „jsem horší", chceme sami sebe podvést k říkáme si: „Vůbec nejsem horší, přeměnil jsem tě." To je to napětí.

Například se setkáme s někým, kdo nádherně něco dělá, má perfektní aktivitu, obdivujeme ho. Závidíme mu to. Bereme ho na pivo a on se otevře a říká: „Víš, m á m tolik napětí, jsem tak nedoceněný, m á m spoustu komplexů." Takoví lidé mají perfektní aktivitu, ale pořád cítí napětí. Mají tolik nádherných vlastností, ale pořád mají pocit podhodnocení . Bohové mají také spoustu vlastností, ale dokážou se uvolnit, nejsou tak napjatí. Ásura je napjatý.

Přichází-li Buddha do světa polobohů a dává učení, všichni ta učení vidí jako meč v jeho ruce. Myslí si: „ T o je velice rafinovaná metoda jak nás vyřídit, nebo být lepší než my sami." Nebo jiná interpretace, kdy se Buddha představuje


s mečem: Buddha musí svoje učení představit tak, aby si všichni řekli: „ H m m , to je nádherná zbraň, za tou má cenu jít ." Odtud plyne rivalita, konkurence.

Politici jsou tohoto válčení, síly a moci plní. Stejné je to se sportovci, ti také stále musí být nejlepší. T a d y je pohonem k aktivitě neuróza, ale musíme chápat, jak mnoho energie je možné vytvořit díky tomuto pohonu. Potom jsme pro změnu silnými polobohy.

Pocit žárlivosti se může projevit úplně jinak. Nepřejeme nikomu nic špatného. Záříme, j sme v prostředí, kde je všechno tak, jak to má být, a najednou se objevuje někdo, kdo září ještě silněji. Tehdy k němu nevysíláme žádné zlé přání, ale vidíme, jak nám plihnou křidýlka a peříčka. Je to ten pocit, že j sme horší, který je někde hluboko v nás. T a k nějak se může manifestovat žárlivost.

T e ď přejdeme k tomu, jak můžeme se žárlivostí pracovat. Protijedem na úrovni mahájány je myslet na rovnost všeho. Nejsme ani horší, ani lepší než jiní. Jde o to myslet na to, že všichni máme tentýž potenciál, že ho můžeme všichni rozvinout, i když na relativní úrovni je „někdo lepší a někdo horší", jde o to pochopit, že všichni máme týž potenciál.

Základní je zničit tento pocit malosti. Na úrovni mahájány je nejlepší právě meditace dávání a braní - tonglen, to nás velice posiluje. Na úrovni mahájány je také velice dobré rozvíjet soucit. Říkáme si, že jsme tak slabí, že nemůžeme nikomu pomoci. Ale jestliže máme opravdu autentický soucit, stane se po tom návyk pomáhat jiným silnějším než návyk „pomohl bych, ale jsem moc slabý". Takže je velice důležité rozvíjení soucitu a rozvíjení relativní bódhičitty.

Existuje jistá kouzelná věta, která je jako seknutí mečem skrz všechny tyto bouřlivé emoce. Cítíme se špatní a najednou si připomínáme: „magie"; a říkáme si:

„Dokonce i já sám jsem schopen vysvobodit všechny cítící bytosti." Opakuji to poprvé, podruhé, potřetí... je to velice funkční. Můžeme k tomu

využít jakoukoliv každodenní činnost. Jdeme jako obyčejně a představujeme si: jeden krok - vysvobodil jsem 100 000 bytostí, druhý krok - 100 000 bytostí, další krok - 100 000 bytostí. Nebo když mícháme nějaké těsto, každý obrat je 100 000 bytostí.

Tibeťané jsou dobře známí tím, že i ty nejdrobnější věci využívají pro praxi. Každý cyklický pohyb se dá využít. Všechno může sloužit k tomu, abychom změnili naši mysl. A abychom si nemysleli, že jsme lepší než jiní, protože teď jdeme a vysvobozujeme všechny bytosti, díváme se na druhou stranu silnice a tam jde nějaký kluk a taky - krok 100 000, 100 000,. . . Ale je

[Žárlivost] 4 9

důležité nesplést se v číslech, abychom na něj nekoukali a on 200 000, 200 000,. . . Musíme si pamatovat, kolik vysvobozujeme my, abychom nebyli ani lepší ani horší.

Na úrovni vadžrajány to posilujeme tím, že se identifikujeme s různými f o r m a m i b u d d h ů . M e d i t u j e m e např ík lad , že j s m e K a r m a p o u nebo Čanrazigem. Když jsme jidamem, všechny živé bytosti jsou stejným jidamem. Jestliže meditujeme právě takhle, nezbývá žádné místo na to, aby byl někdo lepší a někdo horší. A to je právě posilování sebe sama.

Jak můžeme dál pracovat se žárlivostí? Opět je tady jedna kouzelná věta. Například sousedovi závidíme pěknou manželku, všimneme si, že je to tento druh žárlivosti, a v tom samém okamžiku vysíláme něco opačného. Přejeme mu, aby měl tisíc tak krásných žen, ale přejeme mu to se soucitem. Nepřejeme mu to najednou, aby toho nemohl využít, ale po částech, třeba během dvou let. Bylo by ošklivé, kdybychom mu přáli všechny najednou.

J iný soused myje svoje nové auto. Díváme se oknem a trefil by nás šlak. V tu chvíli, právě proto, že jsme pozorní, tento pocit vidíme. Uvolňujeme se, máme k tomu odstup, naše mysl je v jednobodové koncentraci, nebereme žárlivost jako něco reálného. Cítíme žárlivost a říkáme si: „ O K , nejsem horší tím, že to cítím, ale ani za tím nepůjdu."

Udržování jednobodové koncentrace znamená, že tu myšlenku nedržím, že nevysílám myšlenku, aby to auto neměl. Prostě když se ta myšlenka objevuje, necháme ji projít a nekomentujeme ji, nevytváříme si nové myšlenky. Je tu žárlivost a je jasné, že se budou objevovat nějaké nové myšlenky, ale my si jenom řekneme: „Dívej se do mysli."

A tak se prostě té hře začneme smát. Neříkáme si: „Proč on má auto, přece jsem ho měl mít já ." Prostě si jenom uvědomujeme, že je tady žárlivost.

Nebo mu můžeme poslat tisíc různých aut. (Ať je ten chudák všechny umyje.) Můžeme s tím také pracovat prostřednictvím soucitu. Ať ta žárlivost, kterou

teď máme, očistí žárlivost všech živých bytostí. Nebo si skrz tu žárlivost říci pravdu: „Nebojím se toho pocitu." A říct

někomu, kdo potom bude mít hodně žárlivosti, jak s tím pracovat. Prostě se s ním o tu zkušenost podělím.

Nebo mohu se žárlivostí pracovat prostřednictvím aspektu moudrosti. Jestliže opravdu existuje, tak kde je? Kde se objevila a kam jde?

A teď se díky tomuto aspektu moudrosti objevila velice zajímavá situace. Žárlivost se před námi tak otevřela,, že ji můžeme dlouho pozorně sledovat. Vidíme, že žárlivost není něčím jednolitým a absolutním, že je složená z mnoha podmínek.


Žárlíme, protože bychom možná sami chtěli mít takové auto. Protože nemáme rádi souseda a přejeme mu všechno špatné, anebo si prostě myslíme, že za naši snahu bychom měli být odměněni. Nebo se nám někdo posmívá, že máme slabé auto, nebo je tam nějaký prožitek z dětství.

Pojednou můžeme vidět, že se tento pocit skládá z mnoha různých jiných pocitů. Žárlivost je schopnost vidět mnoho propojení, provázání, příčin a následků.

Ona se teď před námi obnaží a my s ní můžeme pracovat. Můžeme sami sebe dobře poznat, poznat svoje motivace a můžeme zároveň vidět, že se skládá z mnoha různých věcí.

Celá situace žárlivosti se skládá z mnoha malých „podsituací". Vytváříme si takový zvyk, že všechno, co k nám přichází, rozkládáme na menší části. Můžeme se začít dívat na skutečnost a najednou začneme nacházet všechny ty části, všechno začínáme rozebírat.

Lenost

Už jsme mluvili o všech všeobecných i speciálních metodách, ale ještě dodatkově si povíme o lenosti, nedůvěře a strachu.

Nyní o lenosti. J sou tři druhy lenosti. První je ten, když následujeme negativní situace a lidi, druhý, že nechvátáme, že všechno děláme velice pomalu, a ten třetí je malá důvěra v sebe sama.

T o , o čem jsme hovořili už při žárlivosti, je právě ten druh lenosti, kdy říkáme: „Opravdu bych ti velice rád pomohl, ale nejsem toho schopen, nemůžu to udělat." A mluvili jsme už i o tom, jak s tím pracovat. Musíme posilovat sami sebe. Na úrovni mahájány s tím pracujeme pomocí meditace dávání a braní. Je dobré být překladatelem a učitelem.

Za druhé, na úrovni mahájány rozvíjíme soucit. Rozvíjení soucitu je při práci s leností velice účinné. Prostě máme tolik citlivosti k potřebám jiných, že pro nás začne být důležité pro někoho něco udělat a jenom nepřemýšlet: „Mohl bych to udělat nebo nemohl bych to udělat?"

Na úrovni vadžrajány posilujeme sami sebe identifikací s osvícením, s formami různých buddhů, s Karmapou. Přemýšlením o tom, že já sám jsem j idamem a všechny jiné bytosti jsou také j idamem.

A kouzelná věta: „I já sám jsem schopen vysvobodit všechny cítící bytosti." Musíme vědět o tom, že jistá lenost pochází z nedůvěry k sobě samému.

Když ale všechno děláme s rozplizlou myslí, je to také určitá lenost. Proto během meditace jde o to, aby mysl byla soustředěná, teď a tady.

[Lenost] 5 1

Jestliže tuto pozornost, být teď a tady, netrénujeme, mysl je rozplizlá. Pak všechno děláme bez svěžesti, pomalu, a tento návyk se takovým jednáním posiluje. Když pořád nějak marníme čas, posilujeme návyk rozplizlé mysli. Taková mysl pak půjde za tím, za tím, za tím...

Nejsnáze vždycky můžeme jít za negativními věcmi, protože ty nepotřebují žádnou námahu a nemusíme se o nic snažit. Je to nedostatek pozornosti, ospalost, lenost.

Nepozornost, ospalost a lenost jsou cosi jako zloděj, který vykrádá všechny naše nejlepší schopnosti a vlastnosti. Snažíme se v sobě něco najít, něco rozvinout, a právě díky této lenosti to zase budeme ztrácet.

Lenost je způsobena příliš velkým připoutáním k světovým lákadlům. Pochází z ulpívání na nadměrné relaxaci, z odpočívání, ulpívání na spánku.

Musíme kontrolovat, jak dlouho spíme. Samozřejmě, že spánek je velice důležitý, protože je tím nejlepším lékem, když našemu tělu něco schází. Ale už jsme mluvili o tom, že když dlouho spíme, pořád nám během spánku roste zvířecí srst.

Takže ospalost a lenost jsou spolu velice úzce propojeny a mysl se stává ospalou, neostrou. Někdo může říci: „Mám mnoho problémů s tělem." Ale problémy s tělem máme všichni.

I ti nejvyšší tulkuové mají problémy s tělem, i ti nejvyšší tulkuové někdy dělají hloupé věci proto, že jejich tělo je velmi silným omezením. Jejich mysl je krásná, ale tělo je omezuje. Ale ve chvíli, kdy umírají, tak i když to nebyla právě podařená inkarnace, jejich mysl jde přímo do dharmakáje. Mysl neztrácí osvícení, ale to se musí nějak protlačit skrze tělo, tělo je neustále velkým omezením.

Možná právě proto, že máme mnoho omezení, musíme do toho všeho dávat tolik námahy, a právě proto jsme schopni se rozvíjet. Ospalost a lenost je to, co nám tělo staví jako přirozenou překážku na cestě.

Někdo může být v samsáře velice dynamický, velice pracovitý a může být strašlivě lenivý pokud jde o praxi. Například ležíme dvě hodiny na gauči a pak si říkáme: „No, možná bych mohl udělat nějakou meditaci." Sedáme si k meditaci a najednou si vzpomeneme, že musíme udělat to, tamto a možná ještě támhleto, na to všechno máme chuť jenom ne na meditaci. Právě proto je třeba rozdělit tyto dva druhy lenosti.

Z druhé strany jde o určitou úroveň energie. Čím více lenosti, tím méně energie, čím víc pracovitosti, tím víc energie. Energie je zdrojem všech dobrých vlastností. Jestliže budeš mít soucit, budeš mít i moudrost. Když budeš chtít někomu pomoci a budeš vědět jak, jak to můžeš udělat, když na to nebudeš


mít dost energie? :A vůbec, jak budeš moci rozvíjet moudrost a sedět v meditaci a překonávat překážky v meditaci, jestliže nebudeš mít energii, tedy potenciál?

Energie je zdrojem veškerých dobrých vlastností. Nepozornost, ospalost a lenost bychom měli odhodit právě tak, jako odhazujeme jedovatého hada. Protijedem proti lenosti je píle. Ta je právě jednou z šesti vysvobozujících dokonalostí:

Š tědrost , soucí tění s j inými , trpělivost, píle, meditace a moudros t přicházející prostřednictvím meditace.

Z toho vidíme, jak důležitá je píle. J iným synonymem k protijedu proti lenosti je vytrvalost. Vytrvalost, energie, píle. Nejlépe je říci radostné úsilí v praktikování na stezce.

Je to jako v příkladu o hornících. Horník kope uhlí a je tím zocelen, protože je to velice těžká práce. Ale on ví, že každý den, když skončí práci, dostane velkou výplatu. A i když je ta práce tak těžká, přináší mu mnoho radosti. Právě proto je cesta po naší stezce někdy velmi těžká, ale tolik plná radosti. Přináší velké uspokojení, i když máme často mnoho problémů a překážek. Tyto problémy ale překračujeme a rozvíjíme se. V naší lenosti nacházíme potenciál, v různých druzích strachu nacházíme odvahu.

Existuje tradiční příklad se slony. J d o u sloni džunglí, mají ohromnou žízeň a hledají, kde by se napili. Pojednou ucítí vodu. V okamžiku odhodí všechno co mají, nevím, co teda mohou sloni s sebou mít, ale všechno to odhazují, a bleskurychle běží k vodě. Není důležité, že j im v cestě stojí stromy, všechno letí stranou, všechno se kácí. Padnou prostě do jezírka a pijí. Ona píle, s jakou běží k tomu jezírku, to je to, o co tady jde.

Již na počátku naší cesty bychom měli být připraveni na mnoho překážek. Není to lehká stezka, ale přináší veliké uspokojení. Je to tak - čím hlouběji se dostáváme do lesa, tím více je tam stromů. Dostáváme se do různých těžkých situací, ale máme čím dál více síly, máme také čím dál více energie. J sme schopni překonávat čím dál větší překážky a právě ty se také objevují. A když od samého počátku budeme vědět, že všechny tyto problémy mohou přijít a budeme na tom pracovat, tak ve chvíli kdy se objeví, řekneme: „Nazdar překážko!"

Neřekneme si, že naše praxe nefunguje, že je nám smutno nebo nějak špatně. Říkáme: „Dobrý den, pane Smutek. Můžu vám nabídnout nějakou buchtu, nebo čajíček?" A pan Smutek se začíná cítit tak nějak divně, trochu nejisté, a možná nás rychle opustí.

Píle je jako brnění, které nás chrání před seky a údery samsáry. T a k je důležitá. Úroveň naší energie je jednou ze základních věcí, které si odnášíme do našeho příštího vtělení. Často cítíme, že nám při nějaké činnosti schází

[Lenost] 5 3

energie. Máme nějaké problémy s tělem, nebo nám schází nějaký jiný druh energie. Jestliže tyto problémy v budoucnosti nechceme mít, musíme si dokázat udržet určitou úroveň.

Jak pracovat s leností? Jak už jsem řekl, rozvíjíme soucit. Soucit můžeme rozvíjet metodou braní a dávání, nebo přemýšlíme o tom, že v minulosti byla každá bytost naší matkou (tak to říká Buddha, protože větší důvěru cítíme k našim matkám), nebo recitováním mantry Čánraziga nebo Táry.

Právě včera jsme mluvili s Olem o vztahu Čechů k Táře. A Ole velice jasně navrhoval, přál si, abyste šli za Bílou Tárou. Samozřejmě, že to není rozkaz, Ole říkal, že si můžete sami vybrat bílou nebo zelenou, ale opravdu sugestivně říkal, že by bylo dobré, kdyby to byla Bílá Tára. Takže nakolik já znám Oleho, zdá se mi tato záležitost jasná.

Také říkal, co se týká Zelené Táry, že je lépe tuto praxi zatím nedělat. Ze je to velice krásné, ale trošku komplikované, a že byste zatím měli dělat spíše jasnou, jednoduchou, přímou meditaci.

Jestliže se před námi objevuje Karmapa ve formě Zelené nebo Bílé Táry, v jejím srdci se objevuje půlměsíc překrojený napůl a v něm bílá nebo zelená slabika T H A M (podle toho, o kterou Táru jde). Z té slabiky vychází jasné světlo, září na nás a na všechny bytosti a zcela nás vyplňuje, opakujeme mantru OM T A R E T U T T A R E T U R E S O H A , nezávisle na tom, zda je to Bílá nebo Zelená Tára, neboť to je taková všeobecná mantra pro všechny druhy Tár. Později se Tára rozpouští ve světlo a my s ní splýváme.

Existuje hlubší tantrická praxe na Bílou Táru, ale ta se dělá po ngondru. Takže se zdá, že Ole by nebyl příliš šťasten, kdybyste dělali rituál Zelené Táry , ale jestliže se opravdu rozhodnete, že chcete dělat zelenou, tak samozřejmě můžete. Takhle jsme o tom včera s Olem hovořili. Sám Ole opakoval, že má velice silné svazky s Bílou Tárou.

J ako proti jed proti lenosti rozvíjíme soucit identifikací s Tárami , nebo Čanrazigem. Můžeme dělat púdžu, nebo meditaci Čanraziga. Ole v Polsku říkal, aby to dělali tak, že jeden zpívá melodii a ostatní ho následují. Je to proto, že když budete dělat skupinovou praxi a všichni budete jenom zpívat, tak možná přijde někdo nový a bude se divit, co je to tady za zvláštní lidi? Sám Ole říká, že máme dělat více vědomé meditace než rituály a zpěvy. Díky tomu budeme schopni přitahovat moderní lidi. Samotné rituály přitahují lidi určitým způsobem zvláštní. My jsme žáci Oleho a naším největším cílem je rozšířit dharmu v našem současném západním světě.

Jestliže je zde lenost, znamená to, že ani s motivací není něco úplně v pořádku. Pokud jde o motivaci, musíme si vždycky plně uvědomit obě


situace, které před námi jsou. Na jedné straně samsára, na druhé straně plně osvícená situace. Musíme si uvědomit a opakovat si, jak obrovskou máme šanci přejít ze samsárické situace do jiné, osvícené.

Naši motivaci rozvíjejí především čtyři základní body, o kterých přemýšlíme na začátku každé meditace. Jestliže máme dobrou motivaci, lenost tu nebude, protože si budeme uvědomovat, jak moc je důležitá i ta nejkratší chvíle. V každém okamžiku můžeme zemřít.

Vysocí lámové říkají, že je to nestydatá drzost, když máme takovou důvěru v to, že se za výdechem objeví ještě nějaký nádech. Jaké máme právo si něco takového říkat? Nebo že máme tu drzost si myslet, že když jdeme večer spát, že se ráno ještě vzbudíme.

Velice dobrou věcí je chodit na hřbitovy. Podívat se, jak to tam vypadá, trošku si to promyslet. Pomyslet si, že každou chvíli nás tam mohou k někomu přidat. Ještě trochu si takhle popřemýšlet a rychle chvátat k praxi. Kromě toho jsme teď mladí a tělo ještě není takovou překážkou. Ale jak dlouho to ještě bude trvat? Dvacet, třicet let? Potom přijdou samé překážky a problémy. Proto je velice hloupé ztratit teď jediný okamžik, ve kterém toho můžeme tolik udělat. Proto bylo v Tibetu vždycky všude plno kostí, koster a lebek, které připomínají pomíjivost. Tibeťan si tak sedí v nějaké příjemné místnosti a támhle se válí jedna lebka, druhá lebka, támhle nějaká stehenní kost. T í m způsobem relaxují. Jde o to, aby jim to stále připomínalo pomíjivost. Nejsou to divní lidé, kteří by se obávali smrti, ale jde o informaci, že existuje pomíjivost. Také není jasné, zda budeme mít v našem příštím vtělení příležitost potkat se s Buddhovým učením.

Velice dobré jsou poklony. Někdy bychom měli velikou chuť něco udělat, aíe cítíme v našich energetických kanálech blokády. Když děláme poklony, spalujeme tyhle překážky a ucpávky. Ty obrovské kýble potu, které odnášíme, to jsou právě naše blokády.

Také musíme myslet na to, že bychom měli rozvíjet oddanost ke guruovi a důvěru k dharmě. Že to všechno přináší efekt, že to má smysl. Měli bychom cítit, že překážky a špatné situace, které při naší praxi cítíme, že to všechno má nějaký smysl.

Na lenost působí velice dobrý zvyk každodenní praxe. Takže i když se nám hrozně moc nechce, tak bychom měli to, co si řekneme, že máme každý den udělat, prostě udělat. Můžeme laťku dát nízko, nemusí být vůbec vysoko, ale vždycky by měla být. Každou volnou chvíli můžeme využít pro praxi, i kdyby to byla jenom samotná recitace manter.

[Lenost] 5 5

Když jedeme autem a můžeme si prohlížet krásná místa, hory, lesy, všechno okolo, můžeme se radovat z toho, že mysl je tak bohatá, že všechno tak krásné do sebe zapadá, že můžeme jet, a tak podobně. Můžeme tyhle příjemné prožitky obětovat našemu guruovi, všem živým bytostem.

Můžeme jet autem a plně se koncentrovat na jízdu, teď a tady, to je také určitý způsob praxe. Také můžeme velkou část cesty recitovat mantry, každou chviličku můžeme nějak využít.

Samozřejmě, že čas od času můžeme mysli dovolit, aby si pobíhala a trošku si posnila. Nejde o to, aby mysl byla ušlápnutá beze zvyku trošku si někdy odpočinout. Někdy si dovolme, ať se nám mysl trošku projde, a můžeme si při tom říkat, jaká je mysl bohatá, co všechno si může vysnít. Ale měli bychom kontrolovat, aby se to nestávalo příliš často. Je lépe využít to k praxi. Pak budeme vědět, že každou chvíli můžeme nějak smysluplně naplnit.

Ještě jedna věc — dokončování toho, co jsme začali dělat. Je to velice důležité. Jestliže začínáme například nějaké studium, tak bychom je měli dokončit. Samozřejmě, že někdy si nevybereme zrovna nejlépe, ale když už máme větší část studií hotovou, měli bychom to dokončit.

Například máme uklidit dvě místnosti. Jedna je velká a druhá je malá. Dva lidé uklízí a vkládají do toho stejné množství energie. Ten první končí práci dříve, protože je pokoj menší, a ten druhý není schopen práci tak rychle dokončit a ještě není hotov. Ten, kdo uklidil ten menší pokoj, se samozřejmě cítí trochu unavený, ale cítí pozitivní energii z toho, že udělal něco dobrého, že je něco dokončeno. Ten druhý má energii rozptýlenou a nemá takové uspokojení.

Nedokončování rozptyluje energii a zůstává zvyk věci nedokončovat. Tehdy se tomu, kdo je zvyklý nedokončovat, na cestě objevuje opravdu mnoho překážek, které nemůže překročit.

Někdo si například udělá třídenní odosobnění. Najednou zavolá nějaká slečna a říká: „Pojď, půjdeme radši do kina." A on si říká: „No, ten jeden den pro meditaci bych mohl najít jindy, teď půjdu raději do kina." Nedokončování odosobnění nechává v naší mysli stopy, které můžou v budoucnosti opravdu uškodit. Například budeme chtít jít někam na půl roku na odosobnění, všechny podmínky budou O K , budeme mít čas i peníze, ale najednou onemocníme, nebo nám spadne na hlavu střecha chatky na odosobnění. Takže bychom opravdu měli věnovat pozornost tomu, abychom dokončovali to, co jsme začali dělat.

Když už si jednou řekneme, že jedno sezení bude 500 poklon, tak jestliže


neomdlíte, udělejte 500 poklon. Jestli se opravdu objeví nějaká překážka, dobře, ale musí to být opravdu vážné. Je třeba tornu opravdu věnovat jistou pozornost, aby se neobjevovala tendence nedokončovat věci. A je důležité vcházet do něčeho opravdu ve chvíli, kdy se to objevuje před nosem, neodkládat to na později.

Nedůvěra

T e ď něco o nedůvěře. Nedůvěra a žárlivost jsou jako dvě sestry. Mají velice podobnou podstatu. Žárlivost i nedůvěra se před námi plně otevírají. Nejsou jako touha nebo hněv, které nás popadnou v jediném okamžiku a zcela nás pohltí.

Nedůvěra může být velice ošklivá, ale pořád je před námi jakoby na obrazovce, takže ji můžeme velice přesně pozorovat. Můžeme ji pozorovat, můžeme zkoumat její podstatu. Můžeme hledat, jestli opravdu existuje. Odkud se bere, co to je, a jestli ji můžeme opravdu najít. Můžeme si také všímat, z kterých částí se skládá to, že ji najednou máme. Můžeme zkoumat, jak jsou jednotlivé elementy složeny, stejně jako u žárlivosti.

Kromě toho bychom se neměli nedůvěry bát. T o , že se jakási nedůvěra objevuje, je jenom známkou kritické mysli, a to je velice důležité. Nikdo nám nebude lít do hlavy nějakou rajčatovou polívku! Prostě kontrolujeme, jestli to drží pohromadě, jestli je to logické.

Energie, která je v nedůvěře, to je zkoumavá a kritická energie naší mysli. Jestliže se spontánně objevuje, měli bychom to brát jako spontánní výraz hry mysli. Neznamená to, že jsme hrozně špatní, nebo že nám někdo chce ublížit. Je to spontánní, takže to znamená: „ O K , teď je třeba něco prozkoumat."

Tedy něco zkoumáme. Ale existuje zásada: jestliže jsme něco prozkoumali a pasuje nám to, například když zkoumáme našeho učitele, tak když už jsme ho jednou prozkoumali, už bychom se k tomu neměli neustále vracet. Jinak nebudeme schopni se plně rozvinout, protože se budeme k něčemu pořád vracet, a budeme pořád začínat z jednoho a téhož bodu. Musíme zcela jasně věc prozkoumat, třeba našeho učitele nebo jinou záležitost. Nakonec si říkáme: „ O K , takhle to všechno je."

Jestliže se i potom objevuje jistá nedůvěra, tak to neznamená, že začínáme zase od začátku nedůvěřovat našemu učiteli. Chápeme prostě to, že máme nějaký pytel nedůvěry a různých zatemnění a ty se musí pročistit. Musíme chápat, že to, co je mezi námi a naším učitelem, začíná dynamickým způsobeni pracovat a tento vztah se stává čím dál tím hlubším a jasnějším.

[Strach] 5 7

Všechny otazníky, které se objevují jako jakési bublinky, můžeme z určité vzdálenosti pozorovat, a můžeme se mnoho přiučit. Přistupujeme-li k tomu tvůrčím způsobem, něco vyřešíme. Když ale vidíme, že to nejsme schopni vyřešit, nepřidáváme k tomu čím dál víc nedůvěry, ale raději to odstavíme někam stranou a kriticky zkoumáme nějaký jiný problém.

Může to být velice tvůrčí, ale nesmíme na tom ulpívat. Neměli bychom se toho bát, ani za tím přemrštěně jít. Buď něco řešíme nebo tím procházíme. Vždycky si můžeme například pomyslet: „Projdu tím, abych pak mohl učit jiné." Nebo: „Ať se pročistí všechna nedůvěra jiných." Tyto všeobecné zásady jsou již známé.

Strach

A teď trochu o strachu. Musíme si uvědomit, že strach není základní emocí, ale ve vztahu k pěti prvotním emocím je něčím sekundárním. Strach pochází z toho, že nedokážeme okamžitě vejít do situace. Nemáme dobrý kontakt se skutečností a naší činnosti chybí spontánní naplnění. Máme mnoho koncepcí a představ o skutečnosti a často se bojíme něčeho, co vůbec není tak strašné. Jak se říká: strach má velké oči.

Se strachem můžeme pracovat jedině tím způsobem, že přímo vcházíme do situací, ve kterých se strach objevuje. To je samozřejmě všeobecná zásada pro všechny druhy práce. Nemáme a nesmíme před tím utíkat.

Vyprávěl jsem tady už příklad o nenažrané krávě? - Představme si, že nás najednou ohrožuje a útočí na nás určitý strach. Cítíme, že se blíží napětí. Například máme za měsíc nějakou zkoušku, nebo něco podobného. Nebo nás někdo nutí, abychom se již konečně oženili. Prostě to nechceme, říkáme si: „Je v tom zase tolik utrpení, tolik napětí." Prostě to odstrkujeme. Určitým způsobem se před tím zamykáme. Ale tak krmíme strach vlastní energií.

Představte si strach jako hladovou krávu, která do nás chce vejít, ale my se před ní uzavíráme. Prostě se před ní uzamkneme a papírového tygra krmíme vlastní energií. Ale měli bychom se zcela otevřít. Prostě bychom měli té krávě dát tu krásně šťavnatou travičku, kterou máme. Kráva na louku vběhne, žere, žere, žere, nakonec se nažere, má plné břicho, padne na zem, dá nožky nahoru a zdechne. Takže bychom měli naší mysli dovolit vejít i do siru.u e plné napětí.

Přišel strach, O K , cítíme napětí ve svalech. Máme tupnut j i í. v.c. mIimI.1, . srdce, hrdlo, prostě všechno. Cítíme se shrbeni, il. ríK.uu. ,i I, .1 * I


je bohatá, co všechno se může stát." Díváme se na to jako jogín a v mysli si zachováváme určitý ldid. Je nepříjemné, že to cítíme, samozřejmě, ale říkáme si: „ O K . "

Prožíváme tolik strachu, kolik ho je, a prostě k němu nepřidáváme ještě nějaký další náš strach, způsobený určitými představami. Dovolujeme, aby se to zcela jasně projevilo. V našem strachu je zmrazená naše odvaha a naše nebojácnost. Právě proto, že máme různé obavy, se můžeme do těchto situací dostávat a rozvíjet tak naši odvahu.

Jestliže je někdo beze strachu a objeví se těžká situace, se kterou nemá žádné zkušenosti, najednou se strašlivě bojí. A někdo jiný, kdo se strachem pracuje, si říká: „ O K , prostě to tu zase je."

Bojíme-li se například rychlé jízdy autem, tak ještě přišlápneme pedál k podlaze. Jedeme vysokou rychlostí, samozřejmě na nějaké dobré silnici. Objevuje se strach, my to zpozorujeme a říkáme si: „Dobrá, strašně se bojím." A klidně jedeme dál. Je to jakoby vedle nás a prostě jdeme skrz to.

Právě proto, že do takových situací vstupujeme, se potenciál našeho strachu zmenšuje. I když je strach ve vztahu k emocím něčím sekundárním, pochází z různých očekávání, z lenosti, ze zmatku a tak dále, jsou tady možné všechny kombinace.

I když strach není něčím samostatným, absolutním vítězstvím nad obavami je identif ikace s otevřeným prostorem. Pak přichází stav nebojácnosti a neustrašenosti. Co může uškodit otevřenému prostoru? Takže čím lépe spočíváme sami v sobě a setrváváme v jasném světle mysli, tím méně máme strachu, bojácnosti.

Kdysi jsem byl na Sibiři a mluvil jsem o strachu. Přišel ke mně jeden svalnatý chlap a ptal se mně: „Tadeuszi, můžu pracovat se strachem takovým způsobem, jakým s ním pracuji? Když se něčeho bojím, tak jdu do tajgy bez jakékoliv zbraně a jdu po stopě medvěda. Strašně se bojím, ale jdu. Je to dobrý způsob, jak pracovat se strachem?" Já říkám: „No , perfektní, právě o to jde. Ale musíš mít jistotu, že se z té tajgy ještě vrátíš." To jsou Sibiřané.

Do strachu vstupujeme v situacích, kdy chceme jiným bytostem od strachu pomoci. Je důležité, abychom vždy, když se nějaká těžká situace objevuje, okamžitě přistoupili k aktivitě, k nějakému činu. Situace, která se objevuje, nám dává mnoho možností. T a k jak jsem o tom mluvil v tom příkladu, že se bojíme jít k zubaři, a kdybychom tam šli okamžitě, mohli bychom se zamilovat do sestřičky, která u zubaře pracuje, oženit se s ní, mít s ní mnoho dětí, a umřít šťastní. T á k tam jdeme za měsíc a je tam nějaký kolozubý dědek. A kam se podělo to naše štěstí, šťastný život? To je asi všechno o strachu.

[Strach] 5 9

Mohli bychom dál mluvit o tom, jak pracovat se smutkem, depresí, různými chorobami, ale ve skutečnosti bych už nic nového neřekl. Z toho, co jsem řekl, si můžete nějakým pružným způsobem vše další odvodit. Musíme pamatovat na to, že jestliže prožíváme bolest nebo jinou těžkou situaci, působí iiiíin největší utrpení právě to, že to všechno bereme jako velice reálné a zcela jasné. To , že 1< tomu přidáváme další dodatečné utrpení, je něco naprosto umělého a je to velmi hloupé.

Můžeme se vždycky smát tomu, co přichází, a tomu, co nás bolí. Ale nikdy bychom se neměli smát, když trpí někdo jiný. Zabíjelo by to náš soucit.

« T a d e u s z Uchťo: 0 emoc í ch , a j a k s nimi p r a c o v a t *

<Preklad> Roman Virt <Grafická úprava a sazba> Ivo La ry š <Vydata> Společnost Diamantové

cesty > 1. vydání, Hradec Králové 2002 <www.diamantova-cesta.cz>

http://www.diamantova-cesta.cz

Documents

Tadeuzs Uchto - Emoce a Jak s Nimi Pracovat