Tikal_říman_přednášky

Římské právo a základy novodobého práva soukromého


ÚVOD

Historie výuky římského práva- právní romanistika

- ve starověku se ŘP neučilo, až na sklonku antiky v Byzanci 1. právnické školy

- ŘP se vyučuje od 11. stol . – Bologna

- od 16. stol. na Filosofické fakultě UK

- 1654 založení Karlo-Ferdinandovy univerzity – objevuje se římské právo, 4 profesury pro římské právo → Codex, Digesta a Instituce + novely

- 1792 reforma právnického studia za Marie Terezie, nevyučuje se Codex, pouze Instituce, 2 roky vybrané problémy z justiniánského kodexu

- 1811 vyhlášení všeobecného občanského zákoníku – ústup ŘP, pouze subsidiární role

- 1855 obecná reforma vysokého školství, ŘP se vrací na všechny fakulty habsburské monarchie

- 2. pol. 19. stol. – státní zkouška z ŘP, nutná pro fci úředníka; poté i rigorózní zkouška (JUDr.) z ŘP

- 1881 oddělila se česká univerzita od německé

- 1. republika – alespoň 2 semestry, 16 hodin týdně

- Leopold Heyrovský – základní kámen budovy PF UK, napsal první učebnici soukromého práva v češtině, moderní českou právní terminologii, učil do r.1922

- prof. Vančura

- Otakar Sommer – rektor do r.1939, po válce umírá

- po r.1945 se příliš neučilo, soukromé římské právo označeno za buržoazní, pouze součástí obecných dějin

- 1981 ŘP se stává samostatným oborem, prof. Kincl

Důvody výuky ŘP- existence od založení Říma (753 BC)

- dodnes se nalézá ve všech soukromých právech, principy a pravidla, odůvodnění rozhodnutí soudu

- dodnes platné právo v Jižní Africe, San Marinu, Andoře (glosátoři a komentátoři je lehce upravili)

- obecné univerzitní vzdělání

- latinské právní termíny dodnes užívány

- římskoprávní principy dodnes užívány při právní argumentaci: Neznalost práva neomlouvá. Jeden svědek, žádný svědek. Matka je vždy jistá, otec nejistý. Ne dvakrát z téže věci. ← neexistovalo odvolání proti rozsudku. Násilí je možno odporovat násilím. ← nemusí být úměrné, lze zabít lupiče

- vhodný prostředek k proniknutí do právnické logiky, přípravný obor pro soukromé právo

- nejstarší dochovaný právní řád, bez jakéhokoliv přerušení fungoval 2 000 let → lze sledovat vývoj

1


Problémy ŘP- klasická latina a řečtina

- rozsáhlost území – provinční práva

- prameny práva – z čeho ŘP poznává, nikdy nevznikla sbírka zákonů, pouze justiniánský kodex, theodosiánský kodex ← není kompletní

Periodizace římské říše1) království (753 – 510 BC)2) republika (5. – 1. stol. BC)3) císařství

a. principát (přelom letopočtu – pol. 3. stol. AC) – císař je „princeps inter parres“b. dominát (pol. 3. stol. – 476 AC) – pozdní římská říše, absolutní vláda

Periodizace římského práva1) archaické (753 – 146 BC) – nepsané, obyčejové, končí punskými válkami2) klasické (146 BC – 3. stol. AC) – největší rozkvět práva 3) postklasické (3. stol. AC – 476) – úpadek, vulgarizace, zánik ZŘR4) justiniánské (527 – 565) – kodifikace starého práva → Codex, Digesta, Instituce

Dělení římského práva

právo psané (ius scriptum) – zaznamenané právo nepsané (ius nonscriputm) – obyčejové; obyčej (consuento) = vynutitelný státní mocí,

vzniká v důsledku obecného přesvědčení, musí platit dlouho; Zákoník dvanácti desek

ius = právo vytvářené lidmi, laické fas = právo božské

ius publicum – veřejné → trestní, finanční, správní… ius privat – soukromé → obchodní, občanské…

- ULPIANUS – právo soukromé je to, co se týká jednotlivce; právo veřejné je to, co se týká římského státu

- GAIUS (konec 2. stol. AC) – soukromé právo se týká osob, věcná práva se týkají věcí, právo týkající se žalob

KRÁLOVSTVÍ (753 – 510 BC)- podle báje založeno 753 BC

- Řím nepříliš důležitý, Latinové měli jiné hlavní město

- nevhodné pro zemědělství X strategicky výhodné místo ← křížení obchodních cest

- agrární společnost

- základní jednotkou patriarchální rodina – v čele pater familias ← nositel vlastnického práva ke všem věcem v rodině, podléhali mu všichni členové

- rodiny → rody (genus) – 300, kolektivní subjekt držby nemovitého majetku, organizace armády, náčelník rodu (stařešina) předsedá rodovému soudu

- 10 příbuzných rodů → kurie (30) – cíle voj., náb. a pol., v čele hodnostář (curio) ← mluvčí na lidovém shromáždění

2


- 10 kurií → kmen (3)

- 3 kmeny → populus Romanus (lid římský)

- král = rex – vrchní vykladač práv (definoval přesné znění obyčeje v případě sporu; doplňoval bílá místa), spojoval lidi s bohy , zabraňoval občanským válkám

- zákony poprvé zapsány až v republice → Ius civile Papirianum

- stanovení rozdílu mezi vraždou (trest smrti) a zabitím (pokuta ve zvířatech)

- zárodky pozdějších republikánských úřadů (magistratury) ← potvrzováni králem, pouze marginální význam; např. trestní úředníci pro vyšetřování vraždy

- senát – poradní orgán krále ← přednášel zásadní otázky života římské společnosti, vybíral budoucího krále

- lidové shromáždění = comitia curiata rozhoduje o válce a míru, prováděny adopce 30 hlasovacích jednotek = 30 kurií , všichni dospělí Římané (od 17 let – povolání do zbraně,

aktivní volební právo); nejprve hlasování v rámci jedné kurie (potřeba prosté většiny) → pro schválení rozhodnutí potřeba víc jak 15 kurií

- 510 vyhnán poslední římský král TARQUINIUS SUPERBUS – etruského původu, vládl skutečně jako král, nechal zlikvidovat římské zákony na deskách, jeho syn znásilnil dceru zámožného římského šlechtice

- Římané přestávají užívat slova rex – pouze pontificus maximus (náboženský úřad krále) a interregn (mezikol, zařizoval volby)

- nový trestný čin – zločin náklonnosti králů, popraveni tři synové dalšího panovníka

REPUBLIKA (5. – 1. STOL. BC)- demokratické zřízení

- tři typy státních orgánů ← fungovaly propojeně, vzájemná kontrola moci → snaha zabránit návratu krále, tomu, aby jedinec na sebe strhl veškerou moc

- soudní moc neexistovala – existovala jurisdikce, ale rozsudky vynášeli občané

Senát- zákonodárná moc + kontrolní moc, strážce tradic, otázky náboženství, zahraničních věcí a financí

- 300 senátorů

- usnášení prostou většinou

- sám se nemohl sejít, musel být svolán

- v jeho čele princeps senatus ← řídí vlastní zasedání X nemůže je svolat

- doporučení ← závazná pro úředníky (pokud to nesplní, nedostanou náhrady na výkon fce)

- rozhodčí orgán v pohraničních sporech

- „nejvyšší orgán“ – vyhlášení mimořádného stavu, mohli vyhlásit diktátora ← po dobu 6 měsíců vládne sám, neplatí garance ústavních svobod, nefungují úřady, má navrátit Řím do původního stavu

Lidová shromáždění = comitia- comitia curriata

ztrácí vliv, pouze leges de imperio = zákony o imperiu nejstarší , vydrželo nejdéle

- comitia palata svoláváno 2x do roka úředníkem nebo pontifikem maximem nehlasuje se, potvrzování adopcí, arogace – jeden Říman se plně podřídil jinému Římanu

3


- comitia centuriata = centurijní shromáždění centurie (setnina) byla původně nejmenší vojenská jednotka (80 mužů) poté jednotka hlasovací a daňová - neplatila se přímá daň z majetku X 1x za 5 let museli

nahlásit výši majetku + příslušníky majetku → census → rozděleni do jedné ze 6 majetkových tříd ← každá určitý počet centurií, dohromady 193 centurií

1. majetková třída (těžkooděnci) 80 centurií, 2. - 4. třída 20, 5. třída 30, 6. třída (proletáři, bez majetku, lehkooděnci) + jezdci (equités) 18 centurií → nadpoloviční většina bohatých (98)

pravomoci: ▪ volba nejvyšších římských úředníků▪ přijímaní zákonů▪ válka X mír▪ odvolací instance pro hrdelní zločiny → pokud byla občanovi uložena pokuta nebo

trest smrti, mohl se odvolat na centurijní shromáždění (comitatus maximus) → projednání případu, zda bude potrestán či ne (právo provokace)

▪ udělování státního občanství pouze úředník zvolený lidovým shromážděním mohl předložit návrh zákona (rogace); napsal

si text zákona, vyvěsil jej (promulgace), stanovil den, kdy se bude hlasovat 24 dnů = 3 týdny – možnost ještě něco pozměnit na základě veřejného mínění, neformální

schůzky Římanů, na schůzi se text celý přečetl, pak se hlasovalo, žádné přístupné změny, vytesán do desky

legisvakanční lhůta 15 dnů – aby se lidé seznámili se zákonem, neznalost zákona neomlouvá senátoři zákon buď potvrdili, nebo nepotvrdili → 300 lidí může pozměnit vůli všech římských

obyvatel → „blbá nálada“ → 339 BC změna → zákon šel nejdřív do senátu na předběžné schválení, pak na lidové shromáždění ← definitivně schválen

tlačenka v davu → podplacení lobbisti směřovali lidi do davů „ano“ a „ne“ žetony A (antiquo – ať zůstane starý zákon, NE), C (ANO) zákony nebyly stoprocentní leges perfectae – zákon obsahuje sankci (trest + neplatnost) leges minus quam perfecte – jednání proti zákonu je trestné, ale přesto platné leges imperfectae – neobsahuje sankci

- comitia tributa = tributní shromáždění rozdělení podle místa, kde měli pole; méně významné 35 okresů (31 venkovských – bohatí statkáři, 4 městské – žádný nemovitý majetek) volba nižších úředníků , schvalování zákonů o soukr. právech, odvolací instance při odsouzení k

pokutě- patricijové → úředníci, soudci, senátoři

- plebejové → plebejské tributní shromáždění = concilia plebis tributa 30 tribuí volba plebejských tribunů (úředníků) plebiscitum = usnesení plebejského tributního shromáždění ← původně se týkaly jen

plebejců, od r. 287 BC nabyly obecnou platnost → Lex Hortensia (zákon Hortenziův), skutečné zrovnoprávnění, plebiscita jdou nejdřív do senátu, pak teprve na lidové shromáždění

soudní dvůr – trestní procesy- zákony:

leges perfectae – zákony dokonalé, sankce (trest + neplatnost) leges minus quam perfectae – protizákonné jednání je trestné, přesto platné leges imperfectae – chybí sankce

4


5


Magistratury

- úřady, zastupují krále, výkonná moc1) princip volitelnosti – úřad byly volené (kromě diktátora)2) princip anuity – vykonávání úřadu dočasně omezeno, zpravidla na 1 rok (déle pouze censoři ←

zjišťování censu, správa státní pokladny)3) princip kolegiality - voleni min. 2 úředníci do stejného úřadu, museli se oba shodnout4) princip bezplatnosti – úřad byl čestný, žádný plat, pouze náhrady

- konzulát – původně jediný úřad s jurisdikcí ← dnes soudní pravomoc, tehdy pravomoc pronášet slavnostní slova; zkoumal, zda se daná žaloba na případ hodí → povoluje/nepovoluje projednat žalobu

- samosoudci – mají to „předžvýkané“, zkoumá formální záležitosti, vynáší rozsudek

- konzulové vrchní velitelé vojska, náboženské fce, správní fce jejich jmény se označoval rod v daném volebním období (ne roku …, ale za konzulátu toho a

toho…) jediní úředníci jurisdikcí - pouze do 450 BC, poté jen jurisdikce dobrovolná, už nesoudili 450 BC zvolen sbor 10 decemvirů ← jurisdikce, po sepsání obyčejového práva se pravomoci

vracely do rukou „vojenských úředníků s mocí konsulskou“ , nikoli konsulů, bylo jich 8-10 až do r. 367

- 367 Liciniovy a Sextiovy zákony – obnovil se konzulát (jedním z nich mohl být zvolen plebej) →

úřad praetora - pouze 1, „menší“ kolega konzulů, povolování žalob (konzulové byli stále mimo město, ptž se válčilo → někdo musel zůstat ve městě); 1 praetor až do r. 242 ← pak dva praetoři

praetor urbanus – spory mezi římskými občany praetor peregrinus – alespoň jedna strana = cizinec

- 367 zřízeni i nižší úředníci – kurulští aedilové – opět 2, patricijové, zvláštní soudní pravomoc v tržních záležitostech

- censoři – evidence římských občanů, zařazování do majetkových tříd podle censu, správa státních financí, senátorské album (seznam členů senátu, mohli je vyškrtnout v případě výstřelků)

- kvestoři – původně 2 – jeden strážil pokladnu (aerarium), druhý doprovázel konsuly do války; pak 20

PRAMENY ŘÍMSKÉHO PRÁVA V REPUBLICE- základním pramenem právo obyčejové = ius civile, problémy s interpretací, patricijové je zneužívali

(zastávali monopol na všechny klíčové vřejné fce) → 462 BC GAIUS návrh na přepsání obyčejového práva

- 451 BC zvolena desetičlenná komise extraordinárních úředníků – úkolem sepsat klíčové normy obyčejového práva → decemvirové uchvátili veškerou magistraturu (asi půlka plebejců)

- nepsaná práva pozastavena (i právo provokace)

- 450 BC předložili první návrh na 10 bronzových deskách, zákony schváleny

- něco chybělo, byli zvoleni na další rok, vypracovali další 2 desky X nenechali je schválit, vládli si po svém → dopadli nešťastně, byli svrženi, utekli nebo spáchali sebevraždu; 449 BC 12 desek schváleno a vystavěno na fóru

Lex duo decim tabularum- Zákon dvanácti desek

- pol. 5. stol., platil do přelomu 9. – 10. stol.

- primitivní kodifikace římského obyčejového práva (1. soupis)

6


- právo primitivní, tvrdé (neplatící dlužník má být usmrcen)

- úryvky z něj poté vloženy do justiniánského kodexu

- desky se nejspíš roztavily při požáru Říma, nikdy nebyly fyzicky obnoveny

- děti se je učily ve škole recitovat

- k dispozici jeho úplná rekonstrukce – fragmenty nejistého místa (dokonce 13. deska)

- 1.-3. deska procesní právo, 4.-5. rodinné a dědické, 6.-7. majetkové, 8. trestní, 9.-10. správa, náboženství, 11.-12. „všehochuť“

- zřizování závěti ← má přednost před posloupností zákona

- rozdíl mezi zabitím (jestliže zbraň spíše vyklouzla, než že ji hodil) a vraždou

- stručné formulace

Pontifikální interpretace- pontifikové – kněží, vykladači tradic náboženství a práva (jak má být pravidlo aplikováno…)

první, kteří se právem skutečně zabývali → pontifikální interpretace – předchůdce dnešní jurisprudence, vytvářela nové normy (např. emancipace syna z moci otcovské)

římský kalendář – nebyl nikde vyvěšen, jediní pontifikové znali jeho znění, dny označené písmeny ← označovala, který den má jaký právní charakter (F - dny, kdy je možné podat žalobu, NF – dny, kdy se nesmí podávat žaloby, V – nesmělo se dělat vůbec nic)

- sbírka průpovídek – Ius Civile Flavianus – narušila monopol pontifiků na římské právo

Republikánská jurisprudence- 253 BC první plebejec římským veleknězem – pontifex maximus – TIBERIUS CORUNCARIUS – začal

veřejně dávat odpovědi na právní dotazy (responda) → konec monopolu pontifiků a pontifikální interpretace

- jurisprudence laická – nekněžská, otevřená, veřejná

- kazuistická – zaměřená na praxi, komentáře k jednotlivým případům

- činnost římských právníků: agere – pomoc při výběru žaloby, formulaci námitek, jak postupovat na soudu (žalobce si

musel vybrat přesně tu žalobu, která se na jeho případ hodí) cavere – nabádání k opatrnosti , jak se vyhnout konfliktům a kolizím („opatrnostní“ právní

věda) respondere – výklad sporných otázek, interpretace textu zákonů

Ius honorarium- právo honorární – vytvářené úředníky (vyhlášky praetorů) ← někdy nazýváno praetorské právo

- 367 BC úřad praetora → povolování / zamítání žaloby

- praetor – politik bez právního vzdělání, nechával si radit od právníků

- soudní vyhlášky (edikty) – modernizace klasického římského práva, sofistikovaná, zásluha praetorů technikálie – kdy se zasedá, kdy je přestávka zformulované žaloby podmínky, za kterých praetor umožní navrácení lhůty každý rok obnovovány (ne všechny) → pružnější; mohli je měnit i během roku

- žaloba z úmyslně způsobené újmy na majetku – „záchranná brzda“, nepasovala na ni žádná jiná žaloba

- soukromé soudní řízení: 1) in iure („před právem“) - praetor zvážil, zda nárok žalobce je legální (má oporu v zákoně) a zda

námitky obžalovaného jsou závažné → pokud nejsou jeho námitky dostatečně závažné, nabídne stranám album iudicum (seznam soudců), aby si jednoho vybrali; pokud tak neučiní dohodou,

7


vybere jim jednoho sám → sporné strany se dohodnou, co je mezi nimi sporné → litiskontestace = určení právního základu sporu a jeho hypotetické vyřešení → praetor předá případ soudci

2) apud iudicem („před samosoudcem“) – řízení důkazní + rozsudek, zkoumání faktických problémů (soudcem není právník)

- úředník nemůže novelizovat zákon!

- když se někdo osvědčil jako praetor, mohl kandidovat na konsula → praetoři se snažili chovat ctnostně

- „bílá místa“ – vyplňoval je praetor, modeloval individuální žaloby, „žaloba založená na opsání skutkového stavu“

- mimosoudní prostředky – ne žaloby, nařízení (např. dlužníkovi byl zkonfiskován majetek ← byl vydražen, ale někomu musel být uveden do držby)

- do pol. 3. stol.

- 242 BC 2. praetura → praetor městský a cizinecký (pracoval s normami cizího práva X soudce se v cizím právu vůbec nevyznal ← praetor mu je sepsal = formule)

- procesní námitka (excepce) – dříve v ústní podobně nemožná, pak v psané podobě možná

- římské právo = právo žalob X některé situace ryze modelové → sepsání nejčastěji užívaných žalob + vyvěšení

- ca 200 BC – rozšíření soudních vyhlášek

- pol. 2.stol. BC – zákony o formulích (písemné instrukce dávané do 2. stadia pro soudce)

- dvojkolejnost – Zákoník dvanácti desek X praetorské právo ← neruší původní právo, pouze nabízí jiné možnosti (např. ublížení na zdraví → pokuta 25 meďáků, nebo částka, o kterou si žalobce zažádá)

- 63 BC Lex Cornelius de Iurisdictione → praetor nemůže vyhlášku během roku měnit

Ius gentium- právo národů

- římské právo vycházelo z principu personality práva → cizinci na území Říma bez ochrany

- rozvoj obchodu, pokročilejší civilizace, anektování cizích území → požadavek na teritorialitu práva

- římské právo určené k regulaci styku Římanů s cizinci, resp. cizinců s cizinci na teritoriu římského státu

- praetor peregrinus – úkolem právní ochrana cizinců (hlavně v obchodním styku), nemohli vystačit s normami civilního římského práva (vycházely z agrární společnosti, nehodily se k regulaci obchodních styků) → vydávali edikty = směs práva cizích národů, obyčejů středomořských obchodníků, civilního římského práva a nově vytvořených norem

- normy obligačního práva → regulace obchodního styku

- pravidla pružná a neformální → měla obchodu napomáhat, ne jej ztěžovat

- postupem času se stává přístupné všem svobodným lidem bez rozdílu (obyčejové a honorární právo zůstává pouze pro římské občany)

- GAIUS – ius gentium = právo společné všem lidem, ztotožněné s právem přirozeným

- ULPIANUS – ius gentium = právo společné všem lidem; ius naturale = právo společné lidem i zvířatům

8


PRAMENY PRÁVA ZA CÍSAŘSTVÍ

Principát (30 BC – 284 AC)- 1.stol.BC – nepokoje, občanské války → konec republikánského zřízení, nastolení monarchie

- formy vlády , vytvořené městským státem, nevyhovují potřebám rozlehlé říše

- provincie prosperují a bohatnou, provinční šlechta ← nelíbí se jí podřízené postavení vůči Římu

- dovoz obilí z dobytých území → neschopnost konkurence drobných rolníků → oslabování lidové armády (členem armády mohl být pouze ten, kdo vlastnil pole) → námezdní armáda (lehce ovladatelná ambiciózními politiky)

- války s neplnoprávnými obyvateli poloostrova ← chtěli římské občanství (80. léta Spartakovo povstání)

- intelektuální krize – stoické myšlenky (rezignace, pasivita)

- situaci se snaží vyřešit dlouhodobé diktatury (Sulla, Pompeius, Caesar), úspěšný až →

Oktavián- adoptivní syn Gaia Iulia Caesara

- člen 2. triumvirátu (spolu s Markem Antoniem a Lepidem) ← 32 BC se rozpadl, 31 BC Oktavián porazil Marka Antonia v bitvě u Actia → získal Egypt do osobní správy, stal se jediným pánem ve státě

- císař = princeps inter parres, první mezi rovnými

- zachování republikánských forem vlády X faktické nastolení monarchie

- kumuluje většinu magistrátních pravomocí: právo na nedotknutelnost osoby (jako plebejští tribunové) právo soudit odvolání + do sporu mohl kdykoliv zasáhnout a soudit jej v první instanci předkládal jména kandidátů na kněžské úřady titul „princeps“ (nejstarší a nejváženější senátor), imperátor, Augustus, pontifex maximus jako jediný oprávněn svolat lidové shromáždění (pouze zřídkakdy) jako jediný předkládá zákony (96 AC poslední zákon z komicií – zákon o přidělování půdy

chudým)- rozsah jeho pravomocí určila dohoda mezi Oktaviánem a senátem

- definitivní upevnění moci – 23 BC – postaven nad zákony (legibus solutus), senát mu udělil dvojí oprávnění:

imperium proconsulare (dostávali je správcové provincií) bez časového a místního omezení tribunicia potestas (pravomoc plebejských tribunů)

- obě pravomoci se oddělily od úřadů (měl tribunskou moc, aniž by byl tribunem → nebyl vystaven možnosti intercesse; měl prokonzulskou moc, aniž by byl prokonsulem → nebyl teritoriálně omezen)

Principovi úředníci- císař je sám dosazoval, jen jemu byli odpovědní, dostávali plat

- byrokratický aparát vychovávaný a školený císařem, formuje život římských lidí + římské právo

- provincie: císařské – politicky a hospodářsky důležité; v čele správce ze stavu jezdeckého (procuratores),

nebo senátorského (praesides) senátní – v čele bývalí konsulové

- správa města: praefectus Urbi – zpočátku jmenován za císařovy nepřítomnosti, později fce policejního

prezidenta

9


praefectus annonae – zásobování Říma praefectus vigilum – hlava požární policie kurátoři – vodovody, veřejné budovy…

Osobní kabinet oddělení „a rationibus“ – hospodářské a finanční záležitosti a libellis – vyřizování podání, kterými se soukromé osoby obracely na císaře ab epistulis – odpovědi na dopisy a memoriam – zaznamenávání důležitějších rozhodnutí císaře

Praetoriáni- elitní ozbrojený oddíl → císařova bezpečnost

- v čele praefectus praetorio - zástupce císaře, někdy předsedal jednáním císařské rady (konsilium principis)

- lidé spolehliví, právníci, vysocí hodnostáři, od 2. stol. AC řeší výhradně soudní záležitosti

Republikánské orgány- komicia ztrácela význam – 96 AC poslední zákon, za Tiberia se nescházela vůbec → legislativa

přenesena na Senát- magistratury zčásti zanikly, ztratily význam (konsulové pouze správní a soudní fce, rozvoj honorárního

práva zastaven Věčným Hadriánovým ediktem)- reorganizace senátu:

počet senátorů snížen na 600 (za Caesara jich bylo nad tisíc) rozšíření kompetencí: volba magistrátů, fce soudního dvora, senatus consulta mají platnost

zákonů (místo komiciální legislativy) pokles autority , senát dával souhlas ke každému návrhu císaře → oratio principis → legislativa

přechází do rukou císaře!- ius edicendi = právo vydávat vyhlášky (neměly platit jen po dobu císařovy vlády)

Císařské konstituce (constitutione principum)- edikta – rozhodovala o všech oblastech práva (nejčastěji oblast veřejné správy, ale i problémy práva

veřejného a soukromého)- mandata – instrukce pro podřízené úředníky

- dekreta – výnosy císařského soudu (1. instance, vedle toho existovala standardní soudní soustava); stanoviska císaře ve věci dvou osob měla precedenční, normotvorný charakter

- reskripta – odpověď císaře na dopis soukromé osobě, časem získal status právní normy

Římská jurisprudence

- právní věda, vliv na formování římského práva, v 6. stol. motiv k sepsání CIC

- římští právníci – úředníci, výrazný vliv na císaře, jejich moc dána už tím, že byli v císařských kancelářích

- právnický stav – jeho vývoj začíná krátce po vzniku republiky, do té doby věda tajná (pontifikové), jejich monopol zrušil Flavius (římský kalendář), Tiberius Coruncanius – první plebejec v roli praetora, začal vyučovat právo

- 2. stol. BC – MARCUS TULIUS CICERO = homo novus, nový člověk, z řad jezdců, řečník, politik, nebyl právník, učil se právo

- advokát – ad vocare („přivolávat“ na pomoc):

- patron (bohatý, poskytuje klientovi ochranu, rady) X klient (chudý římský občan, vydržován patronem, volí ho ve volbách)

10


- patron (bývalý pán) X libertin (nově propuštěný otrok)

- patron byl povinen předstoupit před soud a svého klienta či libertina obhajovat – první advokáti neměli žádné právnické vzdělání, smyslem zastat se klienta před soudem, aby mu ten dal hlas

- skuteční znalci práva – osoby znalé práva poskytující právní porady komukoliv, ale nejraději před volbami (právní porada bezplatná X klient by měl patrona volit)

- další advokáti řečníci – řečnictví je účelnější argumentace před soudem než právní argumenty

- agere, cavere, respondere – rady nebyly zprvu závazné!

- soudci – laici, soukromé osoby, často přihlíželi ke stanoviskům znalců práva ← pak radili i běžným lidem při soudním procesu

- ius respondenti – právo vydávat dobrá zdání (odpovědi), jejich stanovisko podpořeno stanoviskem císaře (respondere ex autoritatum principi) X Augustus nikdy neudělil ius respondenti

- poč.2.stol.AC – Hadrianus – stanovisko soukromých osob poprvé závazné pro soudce!

- právníci svoje responsa vyjadřují ve sbírkách ← publikují je X objevují se i falešné sbírky

Dominát- od pol. 3. stol. velká krize, upadá venkov i město, Itálie i provincie, na hranicích zástupy barbarů ←

376 proniknou přes Dunaj na Balkán, období invazí (Vizigóti), 395 odtržení západní části Říma od východní

- krize otrokářského výrobního systému: decentralizace , postupná naturalizace hospodářství, rozpad vnitřního trhu přechod otrokářských forem k feudálním → velkovýroba v latifundiích nahrazena

malovýrobou kolonů (polosvobodný bezprostřední producent) a otroků s pekuliem postavení otroka se zlepšuje – právní řád uznává jeho rodinné svazky, ochrana jeho osoby a

majetku (i před svým pánem) postavení kolona se zhoršuje – často zadlužen, připoután k osobě vlastníka půdy 4.-5.stol. – prohloubení zemědělské krize → půda leží ladem, venkov se vylidňuje, řemeslo

ztrácí odbytiště, obchod upadá + daňová zátěž- východní část říše politicky a hospodářsky stabilnější, ZŘR se pod nátlakem Germánů hroutí

- císař = dominus et deus – absolutistický samovládce, ovládá zcentralizovaný a zbyrokratizovaný státní aparát, armáda nástrojem jeho moci

- výlučný zákonodárce, nejvyšší soudce a ochránce křesťanské církve (od dob Konstantina)

Dioklecián (284-305)- reforma státní správy → rozdělení území na hierarchicky seřazené správní jednotky:

prefektury – nejvyšší správní úřad, celkem 4, v čele praefectus praetorio diecéze – celkem 14, v čele vikáři provincie – v čele provinční správci (rectores nebo praesides provinciarum), jejich teritoria

zmenšena → narostl počet (ca na 100)- reorganizace císařského dvora:

comes sacrarum largitionum – správce veřejné pokladny comes rei privatae – správce soukromé pokladny magister officiorum – v čele vojenské gardy a dvorského služebnictva quaestor sacri palatii – náčelník císařského paláce, tvorba práva a vydávání zákonů císař také vybíral členy dvorské rady = sacrum consistorium

- monarchie neměla být dědičná, císař jmenoval svého nástupce na trůn → Diokleciánova tetrarchie = pokus o rozdělení říše na V a Z , v každé části císař a caesar (budoucí císař) → neúspěšný

- od Konstantina monarchie dědičná

11


Konstantin (306-337)- podporoval křesťanství, 313 edikt milánský → vyhlášení náboženské tolerance

- 335 hlavní město přeloženo z Říma do Konstantinopole ← dostala ústavu a senát → římský senát ztratil moc

- Konstantinova donace – církevní falzifikát, Konstantin prý odevzdal vládu nad celým západním světem římskému biskupu Silvestrovi → argument pro papežské nároky na světovládu

- 380 THEODOSIÁN prohlásil křesťanství za výlučné státní náboženství

- 395 rozdělení římského impéria na VŘŘ a ZŘŘ

Úpadek římské jurisprudence- období poklasické (pol.3.stol. – 5.stol.), vulgarizace práva – ne tolik vytříbený právnický jazyk a

systém, jeden zákon odporoval druhému, někdy i sám sobě → interpretace = anonymní dodatky a poznámky, snaha vyložit složitý text

- důležité dvě soukromé sbírky císařských konstitucí: Codex Gregorianus – konstituce od Hadriána po Diokleciána, velký dopad na další vývoj,

vzorem pro první veřejnou kodifikaci Codex Hermogenianus – pouze konstituce Diokleciána

Citační zákony- 321 AC Konstantin – spisek Notae - stanoví, které sbírky respons jsou důvěryhodné a u soudu závazné

a které naopak ne → pouze vlastní text Papiniánův- 322 AC Konstantin – potvrzoval platnost všech spisů Paula

- 426 AC Theodosián – soudce se má řídit stanovisky autorizovaných právníků (Papianus, Ulpianus, Paulus, Gaius) – při různých názorech těchto autorit rozhoduje většina; při rovnosti názorů rozhoduje Papinianus; mlčí-li Papinianus, může si soudce při rovnosti hlasů vybrat

- zákony nemohly praxi pomoci, nastoupila „právnická geometrie“

- císařské konstituce – počet se rozmnožoval, úroveň klesala, nikdo se nestaral o publikaci zákonů, přehled mělo pouze několik osob s přístupem do císařského archivu

- obsahově ovšem důležité → politický cíl, zabezpečení výsad vládnoucí vrstvě → převažují normy veřejného práva, volání soudců a státního aparátu po jasné evidenci → pořizování kodifikací – zprvu soukromé, až za dominátu, do té doby jen dvě: Zákoník 12 desek, Věčný Hadriánův edikt (130 AC)

Codex Theodosianus (438)- první veřejná kodifikace

- původně měl obsahovat právo staré (ius, spisy klasické jurisprudence) + právo nové (císařské konstituce, leges), nakonec pouze sbírka císařských konstitucí od Konstantina Velikého

- v podstatě pokračování sbírky Gregoriovy a Hermogenianovy

- 16 knih → tituly → konstituce

- zákony citovány buď celé, nebo jen úryvky (post alia = kromě jiného)

- každá konstituce označena na začátku jménem císaře a adresáta (inscriptio), na konci datum (subscriptio)

- známe jeho obsah X z hlediska právní kvality nemá zas tak vysokou úroveň

- historický význam – publikován krátce před zánikem ZŘŘ, přežil pád, v důsledku personality práva se udržel v platnosti jako „národní“ právo Římanů a katolické církve až do 11.stol.

leges Romanae barbarorum

12


- na území ovládaném barbarskými kmeny se nadále vyskytují římští občané ← díky personalitě práva užívali nadále ŘP → pokus 2 germánských panovníků pořídit kodifikaci, která by vyjasnila nejasnosti:

Lex Romana Burgundionum – burgundský král Gundobad, přelom 5. a 6. stol., inspirace 3 staršími kodexy, vulgární právo, dlouho nevydržel

Alarichův breviář – vizigótský král Alarich, 506 AC, Lex Romana Visigothorum, obsahuje ius i leges

Justiniánské kodifikace (529-534) - byzantský císař JUSTINIÁN (527-565), dlouhodobá snaha o obnovení římského impéria → války

s Germány (dobyl Itálii, Hispánii, S Afriku) + kodifikační práce – jednotný základ, staré právo účelně a užitečně přizpůsobené

- prosazení moci císaře a katolické církve

- výlučný pramen práva

- v latině (+ řečtina)

- 528 – jmenoval desetičlennou komisi právníků a praktiků (významným Tribonianus, magister officiorum) ← úkolem sebrat do jedné sbírky císařské konstituce ze tří již existujících kodexů + nové konstituce z císařova archivu; mohla texty měnit, doplňovat a škrtat, vypouštět vše zastaralé a nepraktické

529 Novus Iustinianus codex – sbírka císařských konstitucí, kodex Summa rei publicae zaručoval výlučnou platnost Justiniánova kodexu (zákaz používání předchozích 3 kodexů i jejich pozdějších novel)

- 530 nová kodifikační komise, úkolem pořídit sbírku ze spisů klasiků (interpolace = modernizace klasických textů, změny)

533 Digesta seu Pandectae – výběry z děl římských právníků (soukromé sbírky respons) – 50 knih (kapitol) → tituly → fragmenty ; systematika, veškeré právo soukromé + v posledních 2 knihách právo veřejné ; základní pramen poznání římského práva, podle nich od 11.stol. proces recepce římského práva X byzantští kompilátoři měnili výroky některých římských právníků

533 Institutiones seu Elementa – učebnice práva, menší sbírka pro účely výuky, vypracovala ji tříčlenná komise, práce na ní začala dříve než práce na Digestech X vyhlášeny ve stejný den; základem učebnice Gaiova; 4 knihy (1. o osobách, 2.-3. o věcech, 4. o soudním řízení + pojednání o trestním právu)

- nutnost zrevidovat kodex z r.529 → 534 nová komise (Tribonián, Dorotheus + 3 advokáti) 534 Codex Iustinianus repetitae praelectionis – 12 knih → tituly → konstituce ;

1.kniha právo církevní a veřejné, 2.-8. soukromé, 9. trestní, 10.-12. trestní novelly – nové zákony, psány řecky, řeší právo veřejné (hl. církevní a správní) + dědické právo;

derogační účinky – novelly ruší platnost nařízení v Digestech či Kodexu (pro vzájemný poměr mezi Digesty, Institucemi a Kodexem však zásada derogace neplatí!)

- formální nedostatky: leges fugitivae – zákony zařazené na nesprávné místo, autory svedla analogie slovních výrazů leges geminatae – zdvojené, opakované zákony

- obsahové nedostatky: inkongruence – ne úplný soulad norem antinomie – rozporné předpisy

- císař přísně zakázal: kriticky studovat texty kodifikací a porovnávat je se zněním originálů komentovat zákony vykládat zákony

13


- povolil pouze: pořizovat doslovné překlady zákonů z latiny do řečtiny pořizovat výtahy z jednotlivých ustanovení sestavovat „paratitla“ – řadit vedle sebe paralelní místa

- Eklóga (740)

- Procheiron (konec 9.stol.)

- Baziliky - konec 9.stol., zcela největší kodifikace byzantského práva, převyprávěná justiniánská kodifikace, řecké překlady Digest, 60 knih, zestručněna do 6 knih → Hexabiblos

- název Corpus Iuris Civilis až od r.1583

PRÁVO OSOB I- persona (řecký název pro osobu) = původně maska, kterou si herci nasazují v divadle, otvírá jim dveře

na jeviště, dává jim přidanou hodnotu- osoba v právním slova smyslu – má přidanou vlastnost, která jí umožňuje aktivně existovat v právním

světě- Kdo je subjektem práva? Může každý člověk nabývat práva a povinnosti?

- iusnaturalismus a iuspozitivismus – toto rozcestí stojí na počátku rozvažování o právní subjektivitě

- iuspozitivismus – právní řád je umělý výtvor zákonodárce, lidé jím chtějí řídit vztahy mezi sebou, zákonodárci musí být přiznána subjektivita → může rozhodnout o tom, komu bude příslušet právní subjektivita a komu ne, kdo bude svobodný a kdo ne

- iusnaturalismus – podřizuje zákonodárce vyššímu normativnímu systému, tj. přirozenému právu

- 1811 ABGB, připravován od pol. 18. stol., § 16 - všichni lidé mají vrozená a rozumem seznatelná práva a jsou tedy osoby v právním slova smyslu, ať o tom zákonodárce hovoří či nehovoří či dokonce popírá; pouze deklaratorní ustanovení

- římské právo se spíše kloní k iuspozitivismu → otrok = věc, objekt práv, může být vlastněn, převáděn, zastavován

- Seneca měl problém s otroctvím , označoval je jako zpupný zvyk

- Florentinus – otroctví je v rozporu s přírodou , import, nevymysleli to Římané, součást ius gentium

- od 2.sv.v. spíše iusnaturalismus

- ŘP koncept právnické osoby, operuje s ním X jiný význam než dnes

- římský stát (společenství občanů s právní subjektivitou, nikoli teritorium), pak jednotlivá municipia

- soukromoprávní kolegia – slouží ke společnému výkonu kultu, pomoc v nouzi, příspěvky na život vdov

- cechy – jednotlivý člen nevlastní to, co vlastní cech; může požadovat pomoc v nouzi

- ekonomická aktivita vázána na fyzickou osobu ← musela být součástí cechu

- obchodní společnosti v Evropě v 18. stol., propracování v 19.-20. stol.

- zárodky politických stran – 1. stol. BC, permanentní občanská válka, boj spočíval ve fyzické likvidaci protivníka

- v principátu zrušeny všechny pol. spolky kromě těch, které uznávají císaře

- římské dědické právo vychází z archaických kořenů, zůstavitel by si měl představit tvář toho, kdo bude majetek nabývat X právnická osoba není schopná nabýt majetek → nesamostatná nadace – účelové sdružení majetku přiřčené konkrétní fyzické osobě ← stává se nabyvatelem dědictví

- v pol. 4. stol. se prolomí pravidlo, že PO nemůžou dědit, korporace (PO, sdružení osob s právní subjektivitou)

- zůstavitel určí, komu bude majetek určen a za jakých podmínek → správce rady majetek spravuje, dohlíží na něj biskup → nadace (sdružení majetku)

14


- subjektivita – v užším slova smyslu pasivní možnost nabývat práva, v širším slova smyslu schopnost projevovat se

- normativisti → subjektivita = bod přičitatelnosti

- FO se projevuje: projevem vůle (s ní je zpravidla spojen vznik, změna nebo zánik právního vztahu; ale nemusí to tak být) ← vytváří se při procesu myšlení v mozku (duševně vyšinutý člověk nemůže projevit svou vůli)

- omezování způsobilosti k právnímu jednání: duševní nemoc tělesné postižení věk bezectnost marnotratnost – nerozumné rozhazování jmění zděděného po předcích

- dospělým se člověk stává pohlavní vyspělostí (muž je schopen zplodit dítě, žena je schopna porodit dítě) → obtížné určit → právo musí určit umělou hranici – 12 let pro dívky, 14 let pro chlapce

- dobrý obchodník je takový, který nejvíce napálí své obchodní partnery – „Urvi si, co můžeš.“ „Neznej bratra.“ → 14-ti letí „dospělí“ lehkou kořistí pro vychytralé obchodníky →

- hranice zletilosti až 25 let – do té doby ochrana dospělého nezletilého, má právo napadat právní jednání za situace, že někdo již zletilý ho podvedl a zmanipuloval ho do tíživé situace → pokud praetor uzná, škůdce musí vše vrátit + neplatnost jednání → podvodník se dostane do stavu bezectnosti → nemůže svědčit při mancipaci + reciprocita (nikdo nemůže svědčit mně, nemůžu nikomu svěřit dědictví, stejně tak nikdo je nemůže svěřit mně → neschopnost dědit)

- právní bezectnost = infamia – na základě právního předpisu

- faktická bezectnost = turpitudo – osoba, která v místě bydliště užívá nevalné pověsti, nediskvalifikuje ji v právním životě, pouze v dědickém právu

- některé úkony může provést pouze dospělý – uzavření manželství

- ženy – slabší právní postavení než muži, vždy byla podřízena nějakému muži (otci nebo manželovi), časem relativně volnější postavení (tzv. volné manželství) X v majetkovém právu vždy podřízena otci, manželovi nebo poručníkovi

- ochránkyně krbu, v tvrdém světě (Urvi si, co můžeš.) by neobstála, její oslabené právní postavení vnímáno jako výhoda – např. nemusela do vojska, ale ani do toho nemohla mluvit

- žena má „zmenšenou právní subjektivitu“ – nemá veřejná práva, v soukromém právu podřízeni otci, manželovi nebo poručníkovi

- PO – chybí jí mozek, projev vůle → nemá způsobilost k právnímu jednání X stávající teorie – PO má způsobilost k právnímu jednání, je zastupována skrze statutární orgány (FO)

- jednu PO může zastupovat jiná PO, ale na konci musí stát FO – zřetězování právnických osob (ŘP je umožňovalo, ale moc se to neužívalo)

- deliktní způsobilost – způsobilost být zodpovědný za své vlastní protiprávní činy

- syn patera familias zapálí sousedovi dům → soused vyžaduje náhradu po synovi X syn nic nevlastní → pater familias nahradí škody, nebo poskytne syna do dočasného otroctví poškozenému

- PO nemají způsobilost deliktní (nejsou s to projevit vůli), pouze kvazimandátní – projevy fyzické vůle se přičítají právnické osoby, pokud se však ocitnou mimo rámec pověření, zodpovídá za ně fyzická osoba sama (nemůžu nikomu přikázat, aby páchal protiprávní činy X pokud tak činí, bude za to potrestán on)

- FO (lidé) narozením – úplné opuštění dítěte z matčina těla (v Digestech), není zapotřebí přerušení pupeční šňůry, dítě se musí narodit živé (stačí jakýkoliv projev života, zapláče, pohne se, nadechne se) a musí mít lidskou podobu (Existují hermafroditi? → Paulus říká, že 3. pohlaví neexistuje, dítě je nutno přiřadit k pohlaví, jehož znaky převažují); jestliže alespoň chvíli existovala, může nabýt majetek formou dědictvím

15


- dítě musí být přijato otcem ← musí je vzít nad hlavu, jinak je hodí ze skály (pokud se narodí slabé atd.)

- i když je otec přijme, až do druhého roku věku se teprve blíží lidské podobě

- nepříliš lidumilná společnost

- nesvobodný otrok získá svobodu za svého života

- FO zaniká smrtí, propadnutím svobodného do otroctví nebo prohlášením za mrtvého (ŘP tento koncept nezná; pouze pokud není jasné pořadí úmrtí a dědická posloupnost – utopení) – otázkou, zda zemřeli nejdřív děti, nebo rodiče → Jaká bude dědická posloupnost? (řeší se to právní fikcí, pořadí úmrtí se určuje podle toho, zda děti byly nedospělé či dospělé)

- prohlášení za mrtvého – raně-novověké užívání práva, v německé oblasti, komplikovaná koncepce (určitý počet let, během něhož byl jedinec nezvěstný + věk, kterého se mohl dožít)

PRÁVO OSOB II- nasciturus – teoretická konstrukce, které lze přisoudit právní subjektivitu

- již počaté, ale ještě nenarozené dítě za podmínek, že se narodí živé a bude mít lidskou podobu

- není to „ještě nenarozené dítě“, ani „plod v těle matky“

- může přijmout dar nebo dědictví

- v tomto smyslu se nasciturus podobá právnické osobě

- okamžik založení a okamžik vzniku PO v římském právu totožný X dnes odlišný

- Římané nemají občanský průkaz X potřeba znát právní postavení FO, zmapovat terén (např. kvůli realizaci prodeje)

- trojí status fyzické osoby: status libertatis – status svobody → svobodní (mají právní subjektivitu) a otroci (nemají

právní subjektivitu) status civitatis – status občanství → římští občané (ius civile, ius honorarium) a cizinci (ius

gentium, vytvářené edikty cizineckého praetora) status familiae – status rodiny → persona sui iuris (pater familias), persona alieni iuris

(např. syn podřízený moci otcovské, musím se na něj dívat jako na otroka, nemůže disponovat svým majetkem)

- může dojít k posunu statusu (svobodný se stane otrokem, pater familias díky adopci personou alieni iuris, římský občan cizincem)

- kapitisdeminuce (snížení hlavy) = snížení statusu maxima: svobodný → otrok media: římský občan → cizinec minima: změna rodinného stavu, nikoli nutně snížení → z persony sui iuris se nemusí nutně

stát persona alieni iuris! (dcera z moci otcovské se provdá do moci manželské) arogace = pater familias se podřídí moci jiné osoby, z persony sui iuris se stává persona alieni iuris)

- možná kombinace – např. římský občan se stane otrokem → ztratí i status svobody

- capitis deminutio magna – dvě navzájem provázané kapitisdeminuce

- otroci – objekt práv, věci, mohou být vlastněni, nabýváni do vlastnictví (okupace)…

- otrok je sice věcí, ale s určitou odlišností → lze jej propustit na svobodu (jediná situace, kdy vlastník věci učiní z objektu subjekt ; u žádné jiné věci to možné není)

- otrok považován za zárodečný subjekt, má v sobě jakési semínko, může se osvobodit

16


- mohou právně relevantním způsobem projevovat svoji vůli → pokud chci z otroka vyždímat co nejvíc, povýším ho z říše věcí do říše lidí, z projevů otroka mohou plynout právní důsledky X má pouze omezenou způsobilost k právnímu jednání (právo nabývací – může přijmout dar pro svého pána), ale nemůže zavazovat svého pána

- osoby alieni iuris mohou zavazovat svého pána, ale závazek není vymahatelný (naturální obligace) → pater familias se rozhodne, zda bude, nebo nebude plnit

- naturální věřitel proto napříště odmítne takového naturálního dlužníka, který není pater familias

- např. pater familias má statek v Římě, ale také nemovitosti v provinciích → vytvoří peculium = majetek vyčleněný z majetku rodiny, co se týče jeho správy, nikoli však vlastnictví (ten a ten syn je schopný, bude se mi starat o statky) → správci majetku mohou zavazovat svého pána, a to až do výše přiděleného peculia

- překážka manželství – otrokyně si nemůže vzít svobodného X otrok si může vzít svobodnou

- právo azylu – otrok uprchlý od svého otroka se může schovat v kostele, nesmí z něj být vyveden

- pán může se svým otrokem dělat, co chce (kromě mancipia)

- dítě narozené v řádném manželství (platném podle ŘP civilního) → sledujeme právní postavení otce v době početí

- dítě narozené v otrockém manželství → sledujeme právní postavení matky v době porodu (matce-otrokyni se vždy narodí otrok; ovšem musela by po celou dobu těhotenství být otrokyně; pokud by alespoň na chvíli byla propuštěna na svobodu, rodí se dítě svobodné)

- Lex Iunia Norbana – vytvořil z propuštěnců Latini Iuniani, nemají sice občanství, ale mají participaci na ŘP civilním v rozsahu ius comercii , nemají způsobilost pořizovat testament, nemůžou ani dědit

- pokud se zotročený římský občan vrátí ze zajetí do vlasti, stává se svobodným římským občanem → vstupuje do svých předchozích práv a povinností = postliminium (neplatí pro manželství, automaticky se neobnoví)

- vztahuje se to i na majetek → majetek patera familias, který je zajat a slouží jako otrok v cizině, musí být doma restituován

- římský občan má s nepřáteli bojovat, buď zvítězit, nebo padnout v boji X neměl by být zotročen → pokud je zotročen a pak propuštěn, měl by si dobře rozmyslet, zda se vrátí do vlasti → postliminium spíše formální možností, na papíře!

zdroje otroctví:- válečné zajetí – pouze regulárně vyhlášená válka

- zápis do cenzu (1x za 5 let) – zařazení do příslušné centurie (vojenská jednotka) X pokud člověk odmítne vstoupit do vojska, může být prodán „za Tiberu“

- prodej syna do mancipia (pouze dočasné otroctví)

- otroctví z trestu – svobodná Římanka, která se spolčuje s otrokem, dostane varování, pokud 3x neuposlechne, stane se otrokyní, spadá do moci pána otroka, s nímž se spolčila

- znovupovolání do otroctví – propuštěný otrok (nikoli ingenui, ale libertin – nemůže dědit) je subjektem patronátního vztahu (mezi bývalým pánem a propuštěncem), musí prokazovat patronovi náležitou úctu, být mu ku pomoci, jinak povolán znovu do otroctví pro nevděk → libertin se bude bránit v soudním sporu

- assertor libertate – zastupuje tvrzení strany, o jejíž svobodu se vede spor; kterýkoliv svobodný římský občan, vybíráni z okruhu nižších úředníků (liktoři – ceremoniální fce, doprovázeli praetora na veřejnosti, reprezentace)

- státní otrok lepší postavení než soukromoprávní otrok (může např. pořizovat závěť až do výše poloviny svého majetku)

17


18


vysvobození z otroctví: - smrt – poté nemůže být předmětem obchodu, po smrti se stává svobodným

- propuštění z otroctví – formální úkon, několik způsobů přes civilní právo – ruší se jím skutečně vlastnické právo k otrokovi

▪ hůlkou (muži i ženy)▪ manumissio per censum – prokázal nějakou zvláštní službu Římu, např. při hašení

požáru → byl zapsán do cenzu, majetkového seznamu občanů (pouze muži)▪ manumissio per testamento – zůstavitel uvedl otroka v závěti, po jeho smrti je otrok

svoboden; pokud byl předlužen, zdědil veškerá aktiva i pasiva otrok, musel se vypořádat s věřiteli (muži i ženy)

přes praetorské právo – dopisem, před přáteli, před shromážděním věřících; propuštěnec i nadále ve stavu otroka, ale praetor zamítá žaloby, které by umožňovaly jeho opětovné zotročení propuštěnce

PRÁVO OSOB III- krize republiky v 1. stol. BC – otroci užívání k nátlakovým akcím (vraždy), za to jim byla dávána svoboda

- Lex Elia a Sencia (4 AC) – pokud chce vlastník propustit otroka mladšího 20 let, musí důvody propuštění obhájit před zvláštní komisí složenou ze senátorů a jezdců (patricijové)

- Lex Fufia Caninia (2 BC) – propouštění testamentární – pán může propouštět pouze příslušnou kvótu otroků, záleží to na celkovém počtu otroků, max. může propustit 500 otroků

- otrok se může dostat na svobodu i proti vůli pána – otrok se obrátí na praetora v případě, že není splněna manumisse per testamento

- otrok, který dopadne vraha svého pána, je propuštěn na svobodu

- otrok, který se stane biskupem, je propuštěn

- pokud otrok onemocněl, pán ho mohl opustit (z otroka se stala věc ničí), nebo ho mohl odvézt na Asklepiův ostrov → tzv. propuštěnci Asklepiovi

- polosvobodní – mají právní subjektivitu, ale výrazné omezení práv, např. kolóni

- kolonát – vývoj od 4. stol. AC, vyvinul se z nájemního vztahu

- kolón = osoba, která má některá práva (majetková, rodinná, veřejná), hospodaří na cizí půdě a odvádí naturální dávky vlastníkovi; k půdě je připoutána → nemůže ji opustit, nemůže cestovat, ale ani z půdy nemůže být vyhnána; pán disponuje s půdou i kolónem

- teorie vzniku – ekonomická (byl to diktát ekonomicky silnějších), připomínající manumissi (otrok je propuštěn, ale musí pracovat na půdě)…

- 296 AC Diokleciánovy reformy – správní (diecéze), reforma měny, nové daně: daň z pozemku – zohledňovala se výměra a bonita pozemku daň z hlavy – podle počtu lidí na půdě; dvě ženské hlavy se počítají za jednu mužskou

- lidé byli mučeni, aby svědčili proti sobě a přiznali i to, co není pravda!

- nadhodnocen daňový základ → obyvatelé „vysáni“

- kolóni zatíženi daněmi → ukončují nájemní vztah, stěhují se → vyměření daně velmi problematické

- veřejnoprávní předpisy – zasahují do původně soukromoprávního nájemního vztahu mezi vlastníkem a kolónem, cílem donutit kolóny, aby zůstali a pracovali tam, kde jsou

- kolóni svobodní (coloni liberii) – svobodní pater familias, mají svůj statek + musí hospodařit na cizím

- kolóni připsaní (coloni ascriptii) – blížili se více bezprávním obyvatelům, nadále římští občané

- ius connubii – povoleny sňatky pouze mezi těmi, kdo hospodaří na pozemku stejného pána; kdyby se žena vdala, nastěhovala by se do domu jiného pána

19


- ius comercii - předkupní právo pro vlastníka půdy → když jde kolón na trh s přebytky své půdy, musí je nabídnout nejprve svému pánovi

- kolón následuje právní postavení toho z rodičů, který má nižší postavení (alespoň jeden rodič kolón → narodí se kolón)

- pozdně-antický kolonát předchůdce středověkého nevolnictví, udržel se ovšem hodně dlouho

- poslední zmínky o kolonátu – církevní statky v Dalmácii z konce 19. stol.

- propuštěný otrok se stával libertinem, nikoli ingenuem

- pouze ingenuové měli veřejná práva

- libertinové měli soukromá práva X omezeni patronátním vztahem – nemohli např. dědit

- „právo nosit zlaté prsteny“ – císař udělil svobodu otrokovi proto, aby libertin mohl nabývat veřejná práva a zastávat veřejné fce → equites (jezdci) – skupina obyvatelstva, počítá se spíše k nobilitě, není znám přesný vývoj

- pokud člověk nemá koně, stát mu ho poskytne → umožňuje to lidem, kteří ztratili společenské postavení, navrátit se do vyšší společnosti

- pokud stát vybíral daně, nechal si od osoby daň na 5 let předplatit → snazší byrokracie X vysávání obyvatel

- celníci vybírající daně kontroverzní: jedni je odsuzovali, druzí chválili za pokrok (např. vznik směnek)

- restitutio natalium – libertin se fikcí stával ingenuem

- status civitatis – rozděluje lidi na římské občany (cives Romani) a cizince (hostis – nepřítel, negativní význam → peregrinus – přespolní, neutrální význam)

- veřejná sféra – umožňuje mužům (římským občanům) účastnit se veřejných fcí – hlasování na lidových shromáždění, služba ve vojsku, zastávání úřadů, právo provokace…

- právo provokace = právo odvolat se od rozsudku magistráta k lidovému shromáždění v případě hrdelního trestu (po zániku komicií se lidé odvolávali přímo k císaři) → právo na řádný proces, velmi ceněné, prestižní záležitost

- soukromoprávní sféra – ius conubium, ius comercium (oboje se týkají civilního práva), testamentiv aktio – právo pořizovat závěť podle civilního práva

- civilní právo se vztahuje pouze na římské občany!

- Latinové – nejbližší sousedi Římanů, někdy spolu válčili, někdy bezprostřední spojenci, měli ius comercium a ius conubium, ne veřejná práva ← ta mohli získat tak, že se nechali zapsat do cenzu, postupně zasimilovali s Římany

- Římané zakládali kolonie (posádkové město, založené na zelené louce nebo vyhnáním původních obyvatel v již existujícím městě) ← tam si zvolí nové magistráty, stanou se občany vzniklé kolonie ← Latini coloniarii (nově vzniklí), původní Latini prisci

- Lex Iunia Norbana – Latini Iuniani – lidé v Římě , kteří jsou buďto svobodní, nebo propuštěni z otroctví přes praetorské právo (podle ius civile stále otroci), nemají ius conubium, ne veřejná práva

- cizinci vzdaní – netvoří komunitu, nesmějí se přiblížit k Římu na vzdálenost 100 mil, jinak jsou zotročeni, nemají veřejná ani soukromá práva, ne příslušnost k žádné obci , nejsou to otroci; původně soupeři Římanů, poraženi, rozptýleni

- 212 Constitutio Antoniana císaře Caracally – uděluje římské občanství těm, kteří byli v té době osobně svobodní a měli domovskou příslušnost (původní občanství však zcela nezaniká)

- lidé, kteří přišli do Říma po vydání této konstituce, si nechávali své původní právo

- způsoby nabývání římského občanství: narození propuštění z otroctví

20


udělení ze strany státní moci (v době královské komicia, za republiky cenzor, za císařství císař), individuální i kolektivní (např. za porození tří dětí)

21


- pozbývání římského občanství: kapitisdeminuce střední z vlastní vůle – aby se vyhnul trestnímu stíhání velezrada spolupráce s nepřítelem vyzvědačství deportace – na nehostinné ostrůvky ve Středozemním moři, zpravidla politický kontext,

neznamená automaticky ztrátu římského občanství; interdiktum vody a ohně – formální zákaz vykonávat základní potřeby k životu, jedinec ztratil oprávnění na pomoc od římského státu

PRÁVO OSOB IV- status familiae – rozděluje lidi na sui iuris (především pater familias) a alieni iuris

- pater familias – několik pravomocí, hlava rodiny i vlastník veškerého rodinného majetku, ve své roli zodpovědný vůči předkům, potomkům i Bohům; musí připravit půdu pro předání hodnoty někomu dalšímu, musí si pořídit legitimního dědice → potřeba manželky (římská občanka, manželství podle civilního práva)

moc manželská (manus) – jen tak může pořídit legitimní potomky moc otcovská (patria potestas) – právo nad životem a smrtí… moc panská (dominica potestas)

- legitimní potomek sleduje postavení otce v době početí

- manželka pater familias je sestrou svých dětí – stojí na stejné úrovni (filiae loco)

- osoby alieni iuris z hlediska právního postaveny na roveň otroků → otrok = věc → pater familias je vlastníkem celé rodiny, absolutistický monarcha, má neomezenou, od státu neodvozenou moc

- vindikace – žaloba pro navrácení věci/osoby alieni iuris

- osoby alieni iuirs – omezená právní subjektivita, mohou nabývat pro svého pána, časem můžou i zavazovat svého pána (naturální obligace – nevymahatelný závazek); pekuliáři můžou vytvářet závazky, ty zavazují patera familias

- př.: pokud si syn patera familia vezme ženu, získá nad ní manželskou moc (manus) ← tu ovšem vykonává jeho pater familias

- emancipací syna se ruší pouze moc patera familias nad synem X moc nad jeho ženou a dětmi stále v rukou patera familia! (tchána)

- žena se po smrti svého otce, resp. manžela (pokud šlo o přísné manželství), stává osobou sui iuris

- agnátské příbuzenství : dvě osoby jsou spolu agnátsky příbuzné, podléhají-li stejné moci otcovské anebo moci manželské, počítaje v to i nositele moci, anebo by té moci podléhaly, kdyby její nositel ještě žil

- agnátské příbuzenství je širší pojem než agnátská familie ← zaniká smrtí nositele moci

- agnaci zprostředkovává muž! → mj. vede k diskriminaci nemanželských dětí (až do 20. stol.), ptž svobodná matka nemůže založit agnaci → nemanželské dítě nemůže participovat na familii

- arogace – veřejnoprávní úkon, činí se na lidovém shromáždění

- dcera z moci otcovské se prodává do moci manželské (coemptio) → zaniká vazba v původní agnátské rodině, vzniká vazba v nové agnátské rodině

- když pater familias umírá bez dědice (vymřela mu rodina, posledního syna emancipoval), nastává katastrofa, neúcta k Bohům (Řím nezná právo odúmrtní) → novým otcem rodiny se stává ten, kdo se věci ujme a zachází s ní, jako by byla jeho

22


- kognátské příbuzenství : dvě osoby jsou spolu kognátsky příbuzné, pokud pocházejí jeden od druhého (přímá linie → vzestupná – ascendenti, sestupná – descendenti) anebo mají společného předka (pobočná linie → kolateráti); nelze je uměle založit nebo zrušit, mimoprávní záležitost

- všichni jsou v podstatě kolateráti, jejichž společným předkem je Adam → smysl má příbuzenství pouze do některého stupně

- „kolik porodů, tolik stupňů“ – mezi otcem a synem 1 stupeň, mezi bratry 2 stupně (musel se narodit jeden a pak druhý syn), mezi dědem a vnukem 2 stupně, mezi bratranci 4 stupně (museli se narodit dva sourozenci, každému z nich se pak narodil jeden syn)

- v dědickém právu praetor postupně vyzdvihuje kognátské příbuzenství a potlačuje agnátské příbuzenství → v dědickém právu se uznává kognace do 6. nebo 7. stupně, v rodinném právu 4. stupeň první volný (v kognaci platí do 3. stupně absolutní zákaz sňatku)

- mater semper certa est – matka je vždy jistá

- domněnka otcovství – za otce dítěte se považuje manžel matky, pokud se dítě narodilo nejdříve 180 dnů po svatbě nebo nejpozději 300 dnů po rozvodu, resp. smrti manžela

- pokud chce vyvrátit domněnku, musí dokázat, že vůbec není schopen zplodit dítě, nebo že v inkriminovanou dobu nemohl zplodit dítě (byl na cestách)

- švagrovství (affinitas) = právní příbuzenství, které spojuje jednoho z manželů a pokrevní příbuzné druhého z manželů → zákaz sňatku z důvodu bývalého švagrovství (švagrovství trvá pouze po dobu sňatku)

- gentilita – archaická záležitost, příslušnost k rodu , prokazatelná prostřední jménem; např. Marcus Tulius Cicero → všichni Tuliové jsou spolu gentilové

- manželství (matrimonium) – faktický vztah, ne právní (není potřeba zápis do matriky, úředník s řetězem); musí být konsensuální, svazek pouze mezi mužem a ženou (nemůžou pořídit legitimního potomka), muž musí „opatřit“ affectio maritalis, oba musí mít ius connubii (právo uzavírat sňatek podle římského práva)

- affectio maritalis = vůle může žít s ženou v manželství

- konkubinát – pouhé soužití, bez právních důsledků

- contubernium – otrocké manželství – dvě osoby, které nemají právní subjektivitu

- překážky manželství absolutní – daný člověk nemůže uzavřít manželství vůbec s nikým

▪ nedospělost

▪ nepříčetnost

▪ vdovský rok – manželství uzavřené během něj platné, ale sankcí je infamia pro tuto ženu a jejího manžela

relativní – výběr se mu zužuje▪ pokrevní příbuznost

▪ osoby různého společenského postavení

- poručenství (tutela, poručník = tutor) – většinou soukromoprávní vztah, zakládá pater familias poručenství nad nedospělci (tutela impuberum) – úkolem tutora je správa nedospělcova

majetku▪ buď tutor vykonával správu vlastním jménem, nebo

▪ poručenec jednal sám a tutor svou přítomností pouze dodával jeho jednání náležitou váhu

poručenství nad ženami (tutela mulierum)

23


- opatrovnictví (cura, opatrovník = curator) – většinou veřejnoprávní vztah, zakládá praetor opatrovnictví nad šílencem (cura furiosi) – curator pečoval o majetek i o osobu šílence,

zpravidla jednal sám, nemocný oprávněn jednat sám jen v tzv. „světlých okamžicích“ (intervalla delucida)

opatrovnictví nad marnotratníkem (cura prodigi) – curator kontroluje jeho majetkoprávní jednání, ostatní práva vykonává prodigus svobodně

opatrovnictví nad ochromenými (cura debilium) – osoby postižené tělesnou vadou nebo trvalou nemocí

cura ad actum – opatrovnictví pro jedno jediné právní jednání opatrovnictví nad nezletilci (cura minorum) – opatrovník dával souhlas k jednání (ne svou

přítomností, ale předem, dodatečně) + správa nezletilcova majetku curator ventris – péče o majetkové zájmy nascitura

VĚCNÁ PRÁVA I- majetková práva: věcná práva, závazkové právo, dědické právo

- iura in re (sg. ius in re) – upravuje vztah subjektu k věci

- vlastnictví = panský vztah – oprávněný subjekt může vyloučit z působení na věc jakoukoliv osobu

- absolutní práva – nikdo není oprávněn zasahovat do tohoto vztahu (typicky vlastnické právo + práva otce římské rodiny) → žaloby věcné (actiones in rem) – smyslem obnovit narušené panství nad věcí, vlastník může zažalovat toho, kdo mu do věci zasahuje

- relativní práva – ochrana práv směřuje pouze proti tomu, kdo se stal subjektem právního vztahu (typicky smlouvy – právo závazkové) → žaloby osobní (actiones in personam)

panství právní – např. vlastnictví (dominium, proprietas) panství faktické – někdo se jako vlastník chová, přesto ještě není z právního pohledu

vlastníkem → držba (possessio)

panství úplné – oprávněný může vykonávat všechna práva, která mu z titulu vlastnictví přísluší

panství částečné – vlastník může vykonávat pouze některá práva → věcná práva k věci cizí , iura in re aliena (jakési věcné břemeno, v Římě ten pojem neznali)

Věci- předmětem panství věci = prostorově vymezené součásti reálného světa

- svobodný člověk není věcí, dokonce ani jeho části nejsou věcí! → nelze obchodovat s lidskými orgány

- věci vyloučené z právního obchodu (res extra commercium) – neobchodovatelné, jedinec k nim nemůže nabýt vlastnické právo:1) věci božského práva (res divini iuris) – mají vztah k náboženství

věci posvátné (res sacrae) – chrámy, chrámové pozemky, roucha kněží, náčiní, místa, kde je uctíván nejvyšší římský bůh Jupiter

věci zasvěcené (res religiose) – souvisí s pohřby, uctíváním kultu předků → místa, kde došlo k pohřbu (i pohřbu otroka); pokud někdo vybuduje hrobku na svém pozemku, má k němu právo „cesty k náhrobku“ (i kdyby pozemek prodal)

věci svaté (res sanctae) – hradby a brány měst (pokud by je někdo překročil, dopouští se svatokrádeže)

24


2) některé věci lidského práva (res humane iuris) věci všem společné (res omnium communes)

▪ vzduch, mořská voda, dešťová voda, voda tekoucí ve veřejných tocích včetně koryt ▪ vyloučeny z nabývání vlastnického práva X jedinec může nabýt vlastnické právo

k části té věci všem společné, kterou od celku oddělil (doušek mořské vody, baňka se vzduchem, káď s dešťovou vodou)

▪ toto odebírání je omezené – pokud by někdo chtěl stavět kanály nebo mlýny na březích řek, musí k tomu mít koncesi

▪ mořský břeh má zvláštní právní režim – vlastník musí povolit komukoliv, aby se na něm pohyboval (vylodil)

věci veřejné (res publicae)▪ věci patřící římskému lidu, mají sloužit římským občanům▪ veřejné stavby (silnice, chodníky, státní přístavy, kašny, vodovody, kanalizační síť,

státní sýpky), součásti staveb (zbrojnice, zásoby obilí, zbraní, peníze, kovů…), hospodářská zvířata, státní otroci

▪ nejsou navždy zbaveny právního obchodu – stát je může prodat, přidělit (obilí chudým občanům)

- všechny ostatní → věci obchodovatelné (res in commercio) ← klasifikace: věci hmotné (res corporales) – lze se jich dotknout (oblečení, otroci, zvířata) věci nehmotné (res incorporales) – nelze se jich dotknout – zvláštní práva, která je možno

zcizit, na někoho převést (ne právo na prodej dětí, pasivní volební právo); právo na pozůstalost (právo jít za určitým magistrátem a zažádat ho o dědictví, přihlásit se jako dědic; ne samotná pozůstalost) ← lze je převést na jinou osobu

věci movité (res mobiles) – volně přemístitelné v prostoru, aniž by byla porušena jejich podstata (tužka, talíř)

věci nemovité (res immobiles) – pozemky a vše, co je s nimi pevně spojeno (i rostliny, jsou-li zakořeněny, dům, pokud má základy)

věci mancipační (res mancipii) – mimořádný význam pro starou římskou agrární rodinu – 4 skupiny věcí (taxativní výčet):

▪ pozemky na italské půdě (ne pozemky v provinciích ← patří státu, jedinec k nim nemůže nabýt právo)

▪ otroci (všichni, venkovští i městští)▪ zvířata, která se užívají přímo v práci na poli – jsou schopna nosit nebo tahat

břemena (dobytek, koně, osli, mezci, muly; ne hospodářská zvířata – slepice, kočka)▪ pozemkové služebnosti venkovské – práva k sousedním pozemkům (právo průchodu

přes cizí pozemek, hnát dobytek přes něj, chodit tam pro vodu)▪ vlastnická práva k mancipačním věcem možno převádět jen formálními způsoby →

mancipace, in iure cessio (fingovaný soudní spor) všechny ostatní věci jsou emancipační (res nec mancipi):

věci spotřebitelné – lze je spotřebovat při běžném užívání najednou (potraviny, stavební materiály, peníze)

věci nespotřebitelné – nelze je zlikvidovat běžným užíváním najednou (otrok, nádobí, kniha, pozemek)

věci opotřebitelné – zavedlo justiniánské právo, běžné užívání způsobuje relativně rychlou ztrátu hodnoty (oblečení – šaty, boty)

25


- určuje fyzická podstata → věci zastupitelné – lze je nahradit věcí jinou, identickou, vyskytují se ve více exemplářích

(potraviny, mince, otroci bez zvláštních schopností, zvířata) věci nezastupitelné – zejména originály uměleckých děl + výjimečná zvířata (šimpanz, který

umí napočítat do dvaceti ), výjimeční otroci (zlatník)

- určuje vůle lidí → věci druhově určené věci individuálně určené – všechny věci nezastupitelné + ty věci zastupitelné, o kterých se

smluvní strany dohodnou, že budou individualizovány (těchto konkrétních 200 cihel)

věci plodonosné – pravidelně přinášejí plody →▪ plody přirozené (fructes naturales) – pozemky, ovoce, obilí, mláďata zvířat, vejce,

mléko▪ plody právní/civilní – peníze, úroky, nájemné

věci neplodonosné

věci dělitelné – můžeme je fyzicky rozdělit, aniž by nově vzniklé části ztratily svůj hospodářský význam (křída, pozemky, kámen)

věci nedělitelné – pokud je fyzicky rozdělíme, ztratí svůj účel (hospodářská zvířata, kniha)▪ fyzické dělení X ideální/právní dělení – věc má více spoluvlastníků, rozdělíme ji na

procenta (dědické právo)

věci jednoduché – z jednoho kusu (zvíře, otrok) věci složené – mechanicky spojeny z více kusů – smontovány, sešroubovány

věci hlavní (trezor) věci vedlejší (klíč, který trezor odmyká); příslušenství

- člověk si může koupit samotnou věc hlavní; automaticky se však prodává věc vedlejší s věcí hlavní

- zvláštní kategorie věcí – hromadné – soubor věcí svého druhu, sdílí svůj osud, jestliže dochází k dispozici s nimi (stádo dobytka, sbírka mincí) – prodávány dohromady

- pokud došlo k soudnímu sporu, musel údajný vlastník prokazovat vlastnictví každé jednotlivé věci; Justinián → jestliže je prokázáno vlastnické právo poloviny věcí hromadných, je uznáno vlastnické právo vlastníka k celému souboru

Vlastnictví- právo vlastnické – dominium (panství), proprietas

- subjektivní právo nad věcí, které zabezpečuje nad danou věcí úplnou moc

- charakter vlastnického práva: panství právní – je právem uznáno i chráněno (prostředkem ochrany jsou vlastnické žaloby,

věcné žaloby – proti všem) → absolutní panství panství přímé – vlastník nepotřebuje prostředníka, aby s věcí nakládal (může někoho pověřit) panství výlučné – pouze vlastník je oprávněn na věc působit panství elastické – vlastník se může vzdát určitých práv (půjčí někomu předmět, po vrácení

půjčky se vlastnictví automaticky vrací do panství vlastníka) všeobecné – právo držet věc, fyzicky ji ovládat, působit na ni

26


- typické projevy působení na věc: ius utendi – právo věc užívat – nejen běžné užívání, ale jakékoliv, i zničení ← spontánní i

záměrné → ius abutendi – právo věc zničit ius fruendi – právo věc požívat – vlastník může brát z věcí plodonosných, jichž je vlastníkem,

plody; separace = oddělení plodu z věci plodonosné, vlastník je vlastníkem součástí plodu (jablko visí na stromě, pak spadne na pozemek, vlastník k němu má vlastnické právo pořád)

ius dispossendi – právo s věcí disponovat – vlastník může s věcí disponovat s právními důsledky:

▪ prodej ▪ půjčka ▪ odložení = jednostranný úkon vlastníka – vyhození věci do odpadkového koše,

taková věc je věcí ničí, kdokoliv se jí může ujmout a stát jejím vlastníkem

- panství neomezené – oprávnění každého vlastníka končí tam, kde začíná oprávnění jiného vlastníka (vlastník cihly může s cihlou dělat cokoliv, nemůže ji však hodit do sousedova skleníku)

- ŘP nezná přímou daň z majetku , pouze ve výjimečných případech (prázdná kasa), za císařství existovala přímá daň

- omezení vlastnického práva – vlastnickým právem jiných osob, ve veřejném právu, soukromoprávní povahy:

- každý vlastník pozemku musí strpět, aby římské vojsko chránící vlast přešlo přes jeho pozemek

- mezi domy musela být určitá mezera kvůli hašení požáru, maximální počet podlaží, omezení pramenící z hygienických norem, náboženství, důvody zcela umělé

- normy proti přepychu – nebylo možné vlastnit stříbrné předměty nad určitý počet; na svatbách nesmělo být podáváno jiné než domácí víno

- vlastník se ve výkonu svých práv může omezit sám (půjčí, zastaví, prodá) X je mu to uloženo (každý vlastník musí strpět, aby na jeho pozemek dopadla dešťová voda tekoucí ze sousedova okapu

- mezi pozemky 1,5m volný pruh , který nesměl být obděláván (75 cm z každé strany)

- vlastník musí strpět, aby na jeho pozemek přesahovaly do určité výšky větve (pokud ze sousedova stromu spadne plod, soused má právo si je sebrat)

- sousedská práva = imise – průniky skutečností z jednoho pozemku na druhé (průnik světla, vůní, zápachu), pokud jsou v běžné míře, vlastník je musí strpět; nad míru žalovatelné

- další případ omezení – k jedné věci má vlastnické právo více osob (jednoho otroka vlastní 5 lidí) – ŘP znalo spoluvlastnictví, vyvinulo se ze společenství konsorcium (ze zákona dané společenství dědiců, kdy každý z dědiců má úplné vlastnické právo k pozůstalosti, a díky tomu můžu každý z nich s věcí libovolně nakládat) ← fungovalo v primitivních dobách, nepraktické

- spoluvlastnictví = kondominium, comunio – více osob je vlastníkem jedné věci, jejich vlastnictví je vyjádřeno ideálním podílem (procenty), každý ze spoluvlastníků může s věcí běžně nakládat ; všichni společníci musí vykonávat všechna práva společně! (i právo disponovat s věcí) → nerozhodují procenta, musí se dohodnout všichni

- spoluvlastnictví se můžou dohodnout a věc je dělitelná → lze ukončit spoluvlastnictví

- jinak žaloba rozdělení spoluvlastnictví (actio comunii dividundo) – praetor žalobu přijal, soudce zmocnil jednoho spoluvlastníka ← ten se stal vlastníkem celé věci a bývalé spoluvlastníky vyplatil

27


ZPŮSOBY NABÝVÁNÍ VLASTNICTVÍ

28


29


OCHRANA VLASTNICKÉHO PRÁVA- vlastnictví = absolutní právní panství nad věcí – chráněné proti všem (erga omnes)

Vindikace- žaloba k ochraně kviritského vlastnictví

- reivindikace (rei vindicatio – vindictam je hůlka)

- oprávněn užít pouze kviritský vlastník (nabyl vlastnictví podle předpisů práva římského) – nedržící vlastník

- žalovaná strana – držící nevlastník (každý člověk, který by měl v případě úspěšného uplatnění žaloby vydat věc zpátky vlastníkovi)

- vindikace dříve za dob legisakčního řízení nebyla pravou žalobou; actio duplex = dvoustranný spor, obě strany sporu (žalobce i žalovaný) nárokovali vlastnictví nad věcí; neslouží k potrestání

- klasická vindikace (z konce republiky + císařství) – actiones in rem → cílem obnovit narušené panství nad věcí, vlastník chce znovu mít všechna práva

- průběh vindikace: podání žaloby – před praetorem, provinčním správcem magistrát se obrátil na žalovanou stranu, aby věc vrátila → pokud ji vrátí, vindikace končí pokud nevrátí, začíná vlastní spor, praetor se ptá vlastníka: „Na kolik si ceníš té věci?“→ estimace = samoocenění předmětu sporu žalobcem + přísaha žalobce; spor se vede o tuto

nadsazenou částku- žalobce je pak nucen vrátit rozdíl mezi nadsazenou a reálnou částkou

- věc se vrací se všemi plody, které přinesla

- žalobce má povinnost uhradit žalovanému veškeré náklady, které vydal k vylepšení věci, která byla předmětem sporu

- nepromlčitelná (až v 5. stol. obecná promlčecí lhůta 30 let)

- za císařství – rozsudek byl v podstatě příkazem na fyzické vrácení věci

Reivindicationes utiles- obdobné vindikace, žaloby utvořené podle vzoru vindikace

- vycházely z případů originárního nabytí vlastnické práva

- vedly k zajištění náhrady věci osobě, která o ni přišla X ne k vydání věci

- např. žaloba vlastníka stromu, jenž byl zasazen na cizím pozemku

Žaloba zápůrčí (actio negatoria)- žaloba proti částečnému rušení vlastnického práva (někdo užíval cizí věc, těžil z ní plody, chodil po

cizím pozemku, odebíral tam vodu…)- aktivně legitimován vlastník (nemusí dokazovat neoprávněnost rušení, pouze to, že rušení nastalo),

pasivně rušitel- formulována negativně → popírala právo žalovaného vlastníkovu věc užívat

- má zamezit rušení, rozsudek bude zákaz, aby rušení dále pokračovalo

- např. člověk si zkracuje cestu přes cizí pozemek, jeho vlastník ho zažaluje, jestliže rušitel prokáže, že mu někdy v minulosti bylo prokázáno právo procházet tudy, žaloba se zamítá; pokud ne, musel rušitel odstranit příčinu rušení a uhradit škodu, zaplatit kauci (dává slib, že už rušit více nebude, a pokud jej nedodrží, zaplatí pokutu)

30


Ochrana bonitárního/praetorského vlastnictví- pokud byla mancipační věc převedena pouhou tradicí, nebo nebyla formálně splněna mancipace →

převodce je podle civilního práva i nadále vlastníkem, nabyvateli právo nad věcí nevzniká → kviritský vlastník jej může napadnout žalobou na vrácení věci → nabyvatel/praetorský vlastník se může bránit námitkou – námitka prodané a předané věci (exceptio rei venditae ac traditae) ← skutečně ochránila bonitárního vlastníka v případě, že kviritský vlastník mu něco prodal podle ius civile, předal mu to tradicí (místo mancipace) a zažaloval ho vindikací za krádež věci (např. převodce nebyl v době tradice vlastníkem věci, stal se jím teprve později a domáhal se vlastnickou žalobou věci; vlastník žaluje nabyvatele, přestože věc převedla svým jménem jiná osoba s vlastníkovým souhlasem)

- interdikt = příkaz praetora k tomu, aby byla navrácena držba nad věcí (jsou jím chráněni bonitární vlastníci)

- žaloba publiciánská (actio Publiciana in rem) – praetorská žaloba, zajišťuje nabyvateli stejné postavení, jako má kviritský vlastník při vindikaci; žaloba fiktivní → soudce se na bonitárního vlastníka díval, jako by už byl vlastníkem kviritským (splnil všechny podmínky vydržení až na tempus)

Kazuistické žaloby- actio aquae pluviae arcendae

- žaloba řešící spory, jež vznikly změnou přirozeného odtoku dešťové vody

- vlastník výše postaveného pozemku bránil vlastníkovi níže položeného pozemku v odebírání vody, žalobcem je vlastník níže položeného pozemku

- žaloba na pokácení stromu

Mezní žaloba (actio finium regundorum)- dojde ke sporu o vytyčení hranice mezi pozemky, prosba vlastníků dvou sousedních pozemků, aby

došlo k novému vyměření hranice pozemku; rozhoduje zvláštní sbor tří zeměměřičů, actio duplex – žádost dvou stran o upřesnění jejich právního sporu

- předmětem sporu → confinium = pruh mezi pozemky široký 5 stop (1,5 m), nemohl být předmětem civilního vydržení

- soudce provedl adiudikaci → přisoudil některé ze stran část půdy, která jí dosud nenáležela

Mimosoudní prostředky ochrany- záruka proti hrozící škodě (cautio damni infecti) – jeden vlastník se obává, že mu hrozí nějaká škoda

ze sousedova pozemku (zchátralá stavba, starý strom) – ohrožený vyzve před svědky majitele této věci, aby mu slíbil, že nahradí případnou škodu; pokud ten odmítne slib dát, jde ohrožený za praetorem, od něj dostane užívací právo = právo detence – ohrožený na náklady vlastníka věc spraví, aby nedošlo ke škodě

- pokud ani detencí není záležitost vyřízena, praetor udělá z tohoto vlastníka bonitárního vlastníka ← půdu má tedy jen v držbě

- zákaz stavby (operis novi nuntiatio) – neformální soukromý zákaz pokračovat v započaté stavbě (zedník, který staví rozhlednu, a neumí to)

- nunciant vyslovil zákaz pokračovat ve stavbě

- adresát musel uposlechnout, nebo zřídit záruku na případnou hrozící škodu (cautio damni infecti)

- jinak mohl praetor přikázat demolici stavby (interdictum demolitum)

31


Zánik vlastnictví1) z vůle vlastníka

převedení na druhou osobu opuštění (derelikce) – rozdíl mezi Sabiniány (vlastnictví se pozbývá hned) a Prokuliány

(vlastnictví trvá, dokud věc někdo nezačal okupovat)2) bez vůle vlastníka

originární způsoby nabývání vyloučení věci z právního obchodu smrt (fyzická i právní – kapitisdeminuce) konfiskace = odejmutí věci vlastníkovi bez náhrady, příčinou rozsudek v trestní věci expropriace = vyvlastnění za náhradu, ve veřejném zájmu (pouze ve výjimečných případech)

DRŽBA (POSSESSIO)- držitel = possessor

- vlastnické právo je právní panství nad věcí, držba pouze faktické panství nad věcí, faktický výkon vlastnického práva → někdo se chová jako vlastník (užívání, požívání, disponování s věcí)

- dva předpoklady držby: fyzické ovládání věci (corporalis possessio) – korpus; nejen fyzické svírání, ale i možnost

působit na věc, kdykoliv se nám zachce (vůz, pozemky) vůle nakládat s věcí jako s vlastní (animus possidendi) – chuť být vlastníkem věci

- vlastník je zpravidla i držitelem

- držitelem může být i zloděj, lupič possessio pro suo = držba pro sebe – obě podmínky splněny possessio pro alieno = držba pro cizího – fyzické ovládání X ne chuť být vlastníkem (půjčení

knihy v knihovně); přirozená držba = detence (nevede k vydržení ) – takový držitel nemůže požádat o praetorský interdikt

- důležité stanovit moment, kdy držba začíná → běží vydržecí lhůta + držba je právně chráněna (pomocí prétorských interdiktů)

- odvozená držba soudní úschova; sekvestor = odvozený držitel, jakýsi soudní uschovatel během sporu (může

požádat o vydání interdiktu, je-li mu věc ukradena) zástavní věřitel (prekarista) – má půjčenou nějakou věc zadarmo a bez časového omezení,

v případě odcizení věci může věřitel požádat o vydání interdiktu

- typy držeb: 1) civilní (vede k vydržení) X necivilní (přirozená, detence)2) interdiktní X neinterdiktní3) v dobré víře (bonae fidei) X ve špatné víře (malae fidei – zloději, lupiči)

- držba vzniká tehdy, spojí-li se obě složky (animus i corpus) – zjišťuje se velice složitě, určuje se podle toho, jak se člověk k věci chová

- fyzická držba se počítá od okamžiku fyzického uchopení věci (do dlaně, došlápnutí) = aprehenze → okupací tradicí (někdy ovšem předání z ruky do ruky velice obtížné; praetor může vytvářet právní fikci,

jako že k tomu opravdu došlo) →

32


▪ tradice na dlouhou ruku, tradice z věže – nabývání držby pozemku – koupíme si pozemek na druhém břehu rozbouřené řeky → stačí, aby nabyvatel na věc ukázal a dostatečně ji identifikoval

▪ tradice fiktivní/symbolická – dotkneme se jiného předmětu (chci si koupit pytle se zelím, stačí, když se dotknu klíče od sklepa, v němž pytle jsou)

▪ tradice na krátkou ruku – staneme se držiteli, aniž bychom na věc nemuseli ani sáhnout (půjčím si knihu, je mi předána, splňuji hmotný prvek, musím ji vrátit, jsem detentor → přímo si ji koupím od vlastníka X nemusím ji znova vracet, aby mi ji mohl znovu dát do ruky)

▪ držební dohoda (constitutum possessorium) – někdo se stane držitelem, aniž by se věci vůbec dotkl, pouze na základě dohody; detence (nesnažíme se o vydržení); držbu za nás může nabývat syn nebo otrok s peculiem (buď na příkaz pána, nebo s jeho souhlasem), i hostinný přítel (návštěva, může držet naše věci)

- držba zanikne tehdy, odpadne-li alespoň jeden z jejích prvků (fyzické ovládání, chuť ovládat)

- držbu lze udržet pouhou vůlí – fyzické ovládání odňato protiprávně (krádeží) → držitelem je zloděj, ale původní držitel má právo zažádat o interdikt

Ochrana držby – interdikta- držba zahrnuje všechny případy, kdy člověk má možnost působit fyzicky na věc (nemusí ani projevit

vůli stát se vlastníkem)- interdikt = praetorský příkaz/zákaz

- mimosoudní prostředek ochrany

- rozsudek je definitivní, nelze se odvolat

- rychlá opatření, provizorní charakter

- opírá se o imperium = nejvyšší nařizovací pravomoc (vyšších magistrátů)

- smyslem rychle zasáhnout, zabránit určitému nežádoucímu stavu

- dříve chráněné hl. věci neobchodovatelné (veřejné právo), pak i soukromé → ochrana obligací, vlastnického práva…

- podmíněné příkazy

- cílem není rozhodnout něco na základě spravedlnosti

- dvě skupiny: RETINENČNÍ – smyslem je rozhodnout, kdo má držet, aby mohl proběhnout klasický

vlastnický spor (vindikace) → určují momentálního držitele, jakési předběžné opatření, preiuditium

▪ interdictum Utrubi – v případě sporu o movitou věcza držitele movité věci bude určen ten, kdo držel po větší část předchozího roku; možné připočíst předchozí bezvadnou držbu

▪ interdictum Uti possidendis – spory o nemovitou věcdržitel je ten, kdo věc drží v okamžiku vydání interdiktu vadná držba (získaná násilím nebo tajně – způsobem, který vylučoval předchozího držitele v tom, aby se mohl bránit; nebo prekarium – bezplatné vypůjčení věci) může být důvodem pro navrácení interdiktu

REKUPERAČNÍ – chrání pouze nemovitosti, jediným cílem navrácení ztracené držby; nemovitosti nejsou předmětem krádeže → nelze při nich užít žalobu → musí existovat jiný prostředek; definitivní rozhodnutí ve věci, nedá se s tím nic dělat

▪ interdictum de vi – pokud nás někdo zbaví držby prostým násilím (rukou nebo nohou); poškozený mohl podat žádost o navrácení držby pouze do jednoho roku od

33


události; o jeho vydání nemůže žádat člověk, který držbu nabyl vadně (násilím, tajně, na základě výprosy)

▪ interdictum de vi armata – pokud nás někdo zbaví držby za užití ozbrojeného násilí; můžeme o něj zažádat i při vadném nabytí držby; ozbrojené násilí – užíváme zbraň, která posiluje prosté násilí (provedené rukou nebo nohou) + prosté násilí spáchané více lidmi

▪ interdictum de precario – interdikt proti prekariu (prekarista = ten, kdo má bezplatně půjčenou nemovitost na určitou dobu, je pouhým odvozeným držitelem); užívá se, pokud prekarista odmítne věc vrátit na vyzvání vlastníka → prekarista povinen vrátit zpátky; pokud vlastník po dobu 30 let neuplatní tento nárok, je promlčen

- kdo neposlechl praetorův rozkaz (vrať, vystěhuj se), praetor se ptal toho neuspokojeného, nakolik si cení vzniklé škody (nadsadil částku)

- sumární řízení (zrychlené) – v něm projednávána interdikta

- vynutitelnost interdiktů – hrozba žaloby, exekuce, vynucené stipulace (slavnostní slib)

VĚCNÁ PRÁVA K VĚCI CIZÍ- iura in re aliena

- věcná oprávnění, která má někdo jiný než vlastník (oprávněná osoba) ← může nakládat s věcí, dokonce i zažalovat vlastníka

- nejsou všeobecná – oprávněný nevykonává všechna práva, která jsou přisouzena vlastníkovi (nemůže těžit plody, chodit pro vodu…)

- 4 skupiny – služebnosti, práva stavby, emphyteusis, zástavní práva:

1) služebnosti (servitutes)- obsahově omezené věcné právo užívat, event. i požívat cizí věc, které je buď neoddělitelné (spojené

s pozemkem – služebnosti pozemkové), nebo neoddělitelně spjato s člověkem (služebnosti osobní)

a) pozemkové služebnosti- např. právo chodit přes cizí pozemek, právo chodit k sousedovi pro vodu

- bezplatné

- práva trvající tak dlouho, dokud pozemky trvají – vztahy trvalé, věčné

- vztah mezi dvěma pozemky, nikoli mezi dvěma vlastníky pozemků! služebný pozemek (predium serviens) – nějakým způsobem zatížen, slouží druhému pozemku

(ten, přes který se přechází, kam se jezdí pro vodu) panující pozemek (predium dominant) – zvýhodněný pozemek, nezvýhodňujeme vlastníka

- povinností vlastníka služebného pozemku pouze strpět výkon služebnosti, non facere (nemusí vysekávat křoviny, starat se o pozemek X nemůže tam postavit zeď nebo vykopat jámu, která by zabránila sousedovi)

- výkon služebnosti má co nejméně omezovat vlastníka služebného pozemku (tzv. civiliter) – nemůže vstát v pět ráno a vyčerpat celou studnu

- nelze mít služebnost k věci vlastní!

- pozemkové služebnosti → venkovské, městské / domovní venkovské

▪ služebnosti cesty (právo stezky, právo čerpat vodu, právo průhonu dobytka…)▪ služebnosti vodní (právo vodovodu – svádět vodu pomocí korýtka)▪ právo pastvy , právo těžby písku, právo kácet stromy…

34


městské / domovní▪ právo na výhled, právo na světlo (nesmím svoji budovu postavit nad určitou výši)▪ služebnost nesení břemene – právo zapustit do sousedovy zdi část své stavební

konstrukce▪ služebnosti okapu – oprávnění svádět dešťovou vodu na cizí pozemek▪ služebnost kloaky – oprávnění svádět nečistotu na služebný pozemek stokou

b) služebnosti osobní - bezplatné vztahy , alimentační fce (slouží k zajištění života, výživy a práv dotyčné osoby)

právo užívací (usus) – právo na osobní užívání cizí věci, které vylučuje možnost těžit plody▪ právo nedělitelné (usuář nemohl výkon svého práva převést na jinou osobu)▪ pokud je předmětem užívacího práva plodonosná věc, může si uživatel přisvojit

plody jen v omezené míře k bezprostřední spotřebě právo požívací (ususfructus) – právo věc užívat a brát z ní plody

▪ usufruktář získává vlastnictví až percepcí (sklizní)▪ předmětem věci nespotřebitelné – po zániku práva se věc musí vrátit původnímu

vlastníku▪ smyslem je finančně zabezpečit▪ když usufruktuář zemře, tento vztah končí

- habitatio = právo bydlet zadarmo v cizím domě nebo cizím bytě

- operae = právo užívat cizího zvířete nebo cizího otroka

Vznik služebnosti:- formálně – mancipací, injurecessí

- neformálně – dohodou, adiudikací, v rámci závěti, vydržením (faktickým výkonem služebnosti)

Zánik služebnosti:- osobní služebnosti vázané na osobu oprávněného, končí se smrtí usufruktuáře, otroka…

- pozemkové služebnosti trvají do té doby, dokud existují pozemky (X sopka, propadnutí části pobřeží)

- pokud nejsou vykonávány civiliter

- trvalá nemožnost výkonu (pramen vody vyschne)

- nevykonáváním (odvydržení)

Ochrana služebností- erga omnes, vindikace služebnosti (vindicatio servitutis) + speciální interdikta + actio confesoria

2) superficies- zvláštní vztah k cizímu pozemku, jehož obsahem je dědičné a zcizitelné právo stavby na cizím

pozemku- povrch ustupuje pozemku – stavba postavená na cizím pozemku se stává vlastnictvím vlastníka

pozemku X není to tak zcela pravda → stavitel chráněn podobně jako vlastník, se stavbou mohl volně disponovat; vlastník velmi omezen, měl pouze právo na pravidelný plat (solarium)

3) emfyteusis- vzniká až po zániku ZŘŘ, asi konec 5. stol., císař Zenón

- zděditelné a zcizitelné právo obdělávat cizí pozemek

- dědičný a zcizitelný pacht – může napsat závěť

- pachtýř (emfyteuta) mohl pozemek užívat i požívat, mohl měnit hospodářské určení pozemku (měnit zemědělské využití), nesměl jej ale zhoršit

35


- pachtovné (vectigal), poplatky

- pastviny

- na 99 let (tři generace)

- pachtýř mohl své právo zcizit → vlastnické právo vlastníka se jakoby probouzí, pachtýř musí vlastníkovi oznámit, že chce na někoho převést vlastnictví → vlastník:

do 2 měsíců může vyjádřit souhlas k převodu práva na užívání pozemku (ale uznávací poplatek ve výši 2% z prodejní ceny – laudemium), nebo

uplatní předkupní právo k pozemku a odkoupí jej- uplatněno za feudalismu

- ius emphyteuticarium = pronajímání zemědělské půdy naneurčito, vlastníkem půdy není stát, ale císař

- pachtýř nabývá vlastnické právo už pouhou separací (jako vlastník)

- pokud by pachtýř neplatil poplatky (po 2 roky) nebo se k němu choval závadně → končí emfyteusis

- totéž co právo zákupní

4) zástavní práva všech možných druhů

OBLIGACE- spadají do práva majetkového

- závazek = právní vztah mezi dlužníkem (debitor) a věřitelem (creditor), na jehož základě může věřitel požadovat určité plnění a dlužník je musí splnit

- obligatio = právní pouto, které spojuje dlužníka s věřitelem, nikoho jiného

- dlužník ručí osobně za to, že dluh splní (zpočátku i svou osobou)

- relativní práva, actiones in personam

- na počátku vývoje obligací stojí povinnost náhrady škody z deliktu, ručí osoba odlišná od dlužníka (pater familias za svého syna)

- nexum = odevzdání někoho pod osobu věřitele, týká se i půjček

- fiducia – dlužník předává věřiteli určitou věc, na níž by se mohl věřitel hojit v případě, že dlužník nesplatí

- později se spojuje povinnost plnit a ručení za dluh – slibem sponsio

Vznik obligací ze smlouvy (kontraktu) z deliktu kvazikontrakty, kvazidelikty – chybí např. souhlas, zavinění reálné kontrakty nepojmenované + pakta (neformální dohody)

- naturální obligace = nevymahatelné pohledávky; věřitel nemůže žalovat; když dlužník bude dobrovolně plnit, je toto plnění považováno za řádné, není možné požadovat navrácení

- actiones in factum = jednorázové žaloby, vytvářel praetor, doplňovaly mezery v právu, i po sepsání Hadriánova ediktu

jednostranné (unilaterales) – nerovnoměrné rozložení práv a povinností, pouze na jedné straně existuje právo, na té druhé pouze povinnost → jenom jedna strana má právo žalovat; např. formální kontrakty založené na slibu + delikty

dvoustranné (bilaterales)▪ rovné (equales) – vždy na obou dvou stranách existuje jak právo, tak povinnost; obě

dvě strany mají k dispozici žalobu; např. kupní smlouva, smlouva o pronájmu

36


▪ nerovné (inequales) – jedna strana má vždy žalobu k dispozici, druhá strana ji někdy má a někdy nemá; např. smlouva o úschově (depositum) – ten, kdo věc ukládá, má žalobu vždy; schovatel ji nemůže užít vždy (když si u mě někdo uschová psa na půl roku, může on mě žalovat vždy pro navrácení věci X já jeho jen v určitém případě, když se sám stane dlužníkem – když toho pes hodně sežere, roztrhne mi kalhoty…)

- subjekty obligace – dlužník, věřitel

- objekt obligace = předmět – to, co je obsahem smlouvy (právo převzít věc, povinnost zaplatit částku…)

- obligace s plněním dělitelným – kolik je subjektů, tolikrát se plní (člověk si nechá dovézt koření, najme čtyři lidi na vykládání, každý musí vyložit pouze čtvrtinu nákladu, nic víc; je jedno, zda vyloží náklad za svítání, nebo až za soumraku)

- obligace s plněním nedělitelným – všichni dlužníci musí plnit zároveň (hudební kapela je najata na určitý koncert, všichni muzikanti musí hrát současně)

- obligace solidární – na základě dohody, cílem zajištění obligace (primitivní forma ručení); jedno plnění → může je splnit kterýkoliv z dlužníků v plné hodnotě → osvobozuje ostatní dlužníky

solidární aktivní – více věřitelů + jeden dlužník solidární pasivní – více dlužníků + jeden věřitel

- dlužnická solidarita – hlavní dlužník, který si půjčil částku, není jakoby na prvním místě; věřitel nemusí jít přednostně za ním, ale za kterýmkoliv ručitelem; vzniká stipulací, formálním slibem; až v justiniánském právu povinnost věřitele jít nejprve za hlavním dlužníkem

- obligace s kumulativním plněním – kolik je subjektů, tolikrát se celé plnění poskytuje; typické pro obligace z deliktů – účelem není jen náhrada škody, ale i potrestání → kolik pachatelů, tolikrát možno žalovat

- plnění obligace : dare = dát (kupní smlouva) facere = konat (pracovní smlouva) non facere = nekonat, zdržet se (vytváření kartelů) praestare = odevzdat (náhrada škody za nesplnění obligace)

- podmínky obligace: možnost plnění

▪ právně (nelze koupit věc vyloučenou z právního obchodu)▪ fyzicky – objektivní nemožnost plnění (vylovení prstenu z hlubokého moře),

subjektivní nemožnost plnění (hloupost – člověk neschopen kreslit se zaváže k vytvoření portrétu)

nesmí být contra legem nesmí být in fraudem legis musí být v souladu s dobrými mravy (ne dohoda otce rodiny s majitelem nevěstince o

prodeje dcery) vyjádřitelné v penězích – pekuniární kondemnace určité (předání konkrétní věci) nebo určitelné plnění (určitá cena dané komodity v určitém

místě a období); „Tady máš koně a dej mi za něj, co tě napadne.“ ← neplatná obligace- generické obligace – plnění vymezeno druhově, plnit se bude určité množství v určité kvalitě

(potraviny…)

obligace alternativní – dvě se dluží, jedno se plní → výběr je na straně dlužníka alternativa facultas – jedno se dluží, dvě se plní – máme jedno hlavní plnění, ale dlužník se

může osvobodit tím, že dá něco jiného (persona alieni iuris spáchá delikt, její pater familias buď uhradí škodu, nebo prodá potomka do dočasného otroctví)

37


- datio in soluto – dlužník nabízí něco jiného, než na čem se shodl s věřitelem (jeden se dohodne, že si od druhého koupí koně za 2000 stříbrňáků, ten mu však předá osla; kupec ho může přijmout místo koně)

- zavinění (culpa) – úmysl (dolus), nedbalost (culpa v užším smyslu) nedbalost hrubá (culpa lata) – téměř úmysl, jen chybí volní prvek (mám pořádného psa, metr

osmdesát v kohoutku, nedám mu dva dny nažrat, mám ho přivázaného na niti, uvidí souseda a pokouše ho)

nedbalost relativní (culpa in concreto) – chová-li se dlužník ke svým vlastním věcem lépe než s cizím majetkem, pak za tuto nedbalost odpovídá

nedbalost lehká (culpa levis) – přirovnává se to k průměrnému pečlivému hospodáři

- odpovědnost za náhodu (custodia) nižší – odpovídá za ni ten, kdo je v prodlení (neplní řádně a včas) + každý, kdo spáchal delikt + majitelé hostinců, lodí a stájí (provozovatelé zodpovídají za své zaměstnance, např. číšníky) ← přežilo do ABGB, až do r.1950

- odpovědnost za náhodu vyšší, neodvratitelnou, způsobenou vyšší mocí (vis maior) – škoda způsobená výbuchem sopky, zemětřesením, vpádem nepřátel na římské území, dopadem blesku

- škoda (damnum) = újma, která je vyjádřitelná v penězích; materiální povahy (zabité zvíře) nebo nemateriální (urážka na cti)

- hradí se vždy pravá škoda – ne cena obliby (vnitřní vztah k předmětu)

- stanovení ceny – reálná hodnota věci (průměrná cena daného předmětu v dané době) nebo estimace – ocenění (pokud nelze vyloženě stanovit cenu, např. při urážce na cti)

- škoda: škoda skutečná (damnum emergens) – to, o co se přímo snížila cena majetku v důsledku

škodné události ušlý zisk (lucrum cessans) = to, o co se nezvýšila cena majetku v důsledku škodné události

(soused má psa v ceně 100 sesterciů, v době jeho zabití měl ovšem sjednanou dohodu, že ho prodá za 150 sesterciů; pachatel tak musí nahradit celých 150 sesterciů)

Zajištění obligací1) žalobou – věřitel má jednu nebo i více; soudní spor na veřejnosti, věřitel nese důkazní břemeno2) rukojemství = zajištění pomocí osoby3) zástavní právo = zajištění pomocí majetku4) smluvní pokuta, závdavek

Žaloby- actiones in personam – osobní žaloby, chrání relativní práva, defenzní povinnost – žalovaný se musí

aktivně účastnit konstituování sporu, uzavřít litiskontestaci s žalobcem- právo civilní X právo praetorské

obligace X ten, kdo neplnil, podléhá žalobě kontrakt X dohoda, pakt

1) civilní žaloby a) actiones stricti iuris (žaloby přísného práva) – pouze na konkrétní věc nebo částku, ne ušlý zisk, chrání

formální kontrakty + mutuum (zápůjčka), nesmí dojít k pluspetici (žalování na víc – věcí, časem, místem, osobou), jinak zamítnutí žaloby navždy

b) actiones in bonae fidei (žaloby v dobré víře) – jsou projednávány v dobré víře, volný projednávací režim, chrání všechny ostatní smlouvy, delikty; přihlíží se ke slušnosti, i ušlý zisk

38


2) praetorské žaloby a) jednorázové, založené na opsání skutkového stavub) actiones utiles = podobné, vzorem žaloba civilníc) actiones poenales = žaloby poenální – v případě spáchání deliktu, jejich cílem je potrestat, kumulativní

charakter → kolik je pachatelů, tolikrát můžu žalovat; actiones annales – uplatnitelné pouze do 1 roku od spáchání deliktu, represivní charakter (pokuta), po 1 roce jen náhrada škody, žalovaný trpí infamií

d) žaloby adjektické – žalujeme někoho jiného než osobu, která s námi uzavřela smlouvu nebo která nám způsobila škodu; u persony alieni iuris ← v rámci peculia byla oprávněn uzavírat smlouvy, takový člověk (syn PF, otrok) byl žalovatelný pouze naturálně, druhá strana tak může užít adjektickou žalobu – formule obsahující intenci (jádro, kdo s kým uzavřel smlouvu) a kondemnaci (příkaz k odsouzení)actio de peculio – PF ručí za závazky do výše peculia osoby podřízenéactio de in rem verso – pokud se osoba alieni iuris zavázala, ačkoliv žádné peculium nemělaactio quod iustum – osoba alieni iuris uzavírá kontrakt na příkaz svého pána → PF musí nahradit veškerou škodužaloba týkající se živnostníků – pokud by se zaměstnanci nebo zaměstnavateli přihodila škoda (majitel hostinců, stájí…)

Rukojemství- vedlejší dlužníci odpovídali nejen svým majetkem, ale zpočátku i svou vlastní osobou

- intercesse kumulativní – kumulují se osoby na straně věřitelské nebo dlužnické, přibrání dalších osob, posílení postavení věřitele

- stejný termín znamená i pravomoc magistráta zrušit rozhodnutí podřízeného magistráta

Závdavek- arrha

- poté, co je uzavřena smlouva, je předána nějaká věc dlužníkem věřiteli s tím, že pokud dlužník nebude plnit, propadne věc věřiteli

Smluvní pokuta- formální slib dlužníka učiněný zpravidla stipulací → pokud nebude plnit řádně a včas, zaplatí pokutu

Zástavní práva- dlužník zpravidla odevzdává věřiteli určitou věc s tím, že pokud nebude plnit, věřitel se bude na

předmětu zástavy hojit- dvojí charakter: charakter hrozby (nutí dlužníka, aby plnil) + charakter reparační (náhradní uspokojení)

- na počátku fiducia – pokud dlužník plnit nebude, potom všechny zástavy propadnou věřiteli; dlužník převádí vlastnické právo pomocí mancipace, převádí je na věřitele s tím, že pokud závazek bude splněn, věřitel se zavazuje k opětovnému převedení vlastnického práva na dlužníka; dlužník nemá jistotu, závisí na „věrné ruce“, čestnosti věřitele

- ruční zástava = pignus reálný kontrakt dlužník traduje na věřitele určitou věc (zpravidla vyšší hodnoty), věřitel se stává jejím

detentorem, držba odvozená, interdikt k dispozici (stejně jako sekvestor) zpočátku propadná (považovala se za lichvu), poté prodejná – věřitel ji musel v případě

nesplnění dluhu prodat, ponechává si výši své pohledávky, zbytek vrací dlužníkovi (hyperrocha); pokud by nenašel kupce, může si zástavu nechat, a to na základě císařského reskriptu ← lex commissoria

- hypotéka = smluvní zástava (pignus conventus)

39


slib dlužníka, že pokud nebude řádně a včas plnit, věřitel může předmět takové zástavy zpeněžit → velice výhodné pro věřitele, v případě, že dlužník nesplní, může zpeněžit nemovitosti, polnosti

dlužník může jednou nemovitostí ručit více věřitelům → pokud není schopen plnit, platí princip časového pořadí uspokojování jednotlivých hypotekárních věřitelů – na prvním místě uspokojena nejstarší hypotéka, pak druhý z pořadí; ty, na které se nedostane, musí žalovat

privilegované hypotéky – věřitelé jsou zvýhodněni oproti ostatním věřitelům (stát)

Převod obligace- novace = zrušení starého závazku novým, plnění stejné X jiný dlužník; věřitel s tím musí souhlasit,

pokud zrušíme základní obligaci, automaticky zanikají úroky, zástava ← akcesorická povaha- výměna osob v rámci žalobní formule – obligace musí být dospělá, žalovatelná

- cesse = postoupení pohledávky – dohoda mezi původním a novým věřitelem, dlužníkovi to musí být oznámeno denunciací (oznámení o provedení právního úkonu); převzít dluh nelze

Zánik obligace

Splnění (solutio)- dlužník musí splnit řádně:

to, co je předmětem obligace (výjimkou alternativa facultas, datio solutum) včas – na požádání věřitele, rozumná lhůta jen věřiteli – výjimkou solidární věřitelství (pokud dlužíme osobě alieni iuris, předáme to PF) v dohodnutém místě – kde dlužník bydlí a vyřizuje své záležitosti, tj. platí daně

- pokud dlužník nesplní řádně, ocitá se v prodlení (mora debitoris) → platí úroky z prodlení , odpovídá i za custodii (náhodné poškození věci), může být žalován

- i věřitel se může ocitnout v prodlení – pokud nevytvoří prostředí, odmítá přijmout plnění, nedostaví se na určité místo → dlužník může plnit i jinak, a přesto právem; pokud se věřitel nedostaví, může dlužník uložit peníze do státní pokladny a obligace zaniká; pokud dlužník vyčerpá všechny možnosti, může předmět plnění vyhodit (zkažené potraviny)

- nemůže nastat prodlení na obou stranách

Splynutí (confusio)- pokud např. věřitel / zůstavitel určí dědicem svého dlužníka, ten zdědí pohledávku, a dluží tedy sám

sobě

Novace- pokud se v závazku něco změní (posune se místo o dvacet metrů), stará obligace zaniká a vzniká nová

→ končí např. lhůta pro žalování novace dobrovolná (novatio voluntatis) novace nutná (novatio neccessario) – důsledkem uzavření litiskontestace – vymezí-li si

žalobce s žalovaným předmět sporu, starý závazek zaniká, vzniká nový – naprosto identický X mění se kauza

Akceptilace- prominutí dluhu

- nutná součinnost dlužníka, dvoustranné právní jednání

- závazek může zaniknout jednáním opačným – obligace vznikla stipulací (věřitel se ptá: „Slibuješ dát?“), zaniká pomocí actus contrarius (dlužník se ptá: „Slibuješ nepožadovat po mně plnění?“)

40


- pokud závazek zaniká neformálně, právně stále existuje, pokud by však věřitel žalovat, dlužník má dispozici účinnou námitku

Kompenzace (compensatio)- vzájemné započtení pohledávek dvou osob, které si dluží

- zpočátku mohl provést pouze soudce

- dluhy musí mít stejná plnění (peníze proti penězům, ne stokoruna proti vyčištění komína), musí být dospělé (žalovatelné), stejného druhu (musí být započitatelné – nelze započítat plnění smlouvy proti plnění z deliktu → delikvent musí být vždy potrestán), ne proti státu

- trans actio = transakce – lidé si vzájemně něco plní, vyhýbají se soudnímu sporu

Další způsoby zániku- zanikne-li individuálně určená věc při commodatu

- úmrtím na jedné nebo druhé strany

- kapitisdeminucí – dlužník se nechá arogovat, jeho závazek zaniká; pokud se však znovu stane osobou sui iuris, závazek z deliktu se obnovuje

- souběh dvou lukrativních důvodů – sběratel obrazů, poprosí kamaráda, aby pro něj obstaral obraz, a to bez protiplnění; pokud by ho však sběratel dostal darem, původní závazek zaniká

BĚLOVSKÝ – OBLIGACE závazky z kontraktu vznikají na základě právního jednání závazky z deliktu vznikají na základě protiprávního jednání kvazikontrakty – schází konsensus = shodný projev vůle (negotium gestio – jednatelství bez

příkazu, podobá se mandatu) kvazidelikty – jakoby delikty, chybí zavinění

- typová vázanost – máme pojmenované „balíčky“ práv a povinností, každý smluvní typ má svoje vlastní pravidla, nesmíme se odchýlit, závazky s netypizovaným obsahem nebyly vymahatelné (přísné za republiky) → časem vznikly reálné kontrakty nepojmenované

- angloamerické právo založeno na obecných principech ← týkají se všech typů smluv (odpovědnost za škodu – užije se u všech smluv)

- Pacta sunt servanda. – zásada moderního obligačního práva, v Římě ještě neplatila obecná závaznost smluv, od 13.stol.

- pacta legitima = žalovatelný pakt (dohoda), za principátu – např. darování

- dnes – typ kontraktu je určen primárně obsahem (= vymezení práv a povinností), nikoli názvem

- kontrakty: formální – starší, důležitá forma, ne obsah

▪ verbální (stipulace) – abstraktní, možno zavázat k jakémukoliv plnění (koupit, pronajmout, uschovat)

▪ literární – zápisy do účetních knih věřitele (expensilatio) neformální – kauzální, musí existovat právní důvod vedoucí k hospodářskému účelu závazku

(rozlišuje se kupní smlouva od nájemní smlouvy), založily představu o typové vázanosti▪ reálné – vznikají okamžikem předání věci, samotná dohoda není dostačující

(mutuum, commodatum, depositum, pignus)▪ konsensuální – shodný projev vůle je dostačující k platnosti závazku (písemný i

ústní), vznikají okamžikem konsensu (emptio-venditio, locatio-conductio rei, operis, operarum; societas, mandatum)

41


- dnešní soukromé právo založeno na subjektivních právech (konkrétní oprávnění např. prodávajícího požadovat kupní cenu)

- v ŘP kupní smlouva existovala, až když existovala žaloba kupujícího a žaloba prodávajícího X dnes ObčZ stanovuje subjektivní nároky (jak vypadá kupní smlouva) ← pro jejich případné vymáhání jsou pak užity žaloby

Škoda, odpovědnost za škodu- vznik škody:

se zaviněním = culpa (v širším slova smyslu)▪ dolus = úmysl▪ culpa (v užším slova smyslu) = nedbalost

bez zavinění▪ vis maior = vyšší moc – nedala se předvídat, není v lidských silách tuto škodu odvrátit

(přírodní katastrofy, válka)▪ vis minor = nižší náhoda, nedala se předvídat, ale dala se odvrátit (krádež)

- odpovědnost za škodu – čtyři stupně: periculum = odpovědnost za jakoukoliv škodu = objektivní odpovědnost, nepřihlíží se k

zavinění custodia = odpovědnost za veškeré zavinění a za vis minor (krádež) omnis culpa = odpovědnost za veškeré zavinění (úmysl i nedbalost) dolus = odpovědnost za úmyslné zničení věci, není možné smluvně vyloučit, dlužník za ně

odpovídá vždy- pokud užívání přesáhne rámec smlouvy, zvýší se i odpovědnost za škodu

Reálné kontrakty- všechny jsou lukrativní = bezúplatné (onerózní jsou úplatné)

Mutuum- smlouva o půjčce

- jednostranný kontrakt – jedna strana má pouze práva, druhá pouze povinnosti

- povinnost dlužníka vrátit genericky určené věci, které byly půjčeny od věřitele; převést vlastnické právo zpět na věřitele

- předmětem zpravidla věci zastupitelné peníze – dlužník nemusí vracet konkrétní bankovky, má plnit druhově

- vyjadřujeme je cifrou (počet, objem)

- to, zda je věc druhově určená nebo individuálně určená, záleží na povaze věci a na dohodě → peníze mohou být předmětem commodata, pokud si vypůjčím konkrétní bankovku, udělám z ní věc individuálně určenou

- dochází k převodu vlastnického práva – dlužník je po určitém termínu převést vlastnické právo zpět na věřitele

- půjčka je určena k tomu, aby byla věc zlikvidována – peníze se utratí

- odpovědnost za škodu – Cassus senti dominus = náhoda postihuje vlastníka → vzniklá škoda jde na účet dlužníka ← je skutečným vlastníkem peněz

- lukrativní – žádné úroky (ussurae) – bylo je třeba zřídit separátně od hlavního kontraktu, a to stipulací (měla akcesorickou povahu, sdílela osud hlavního kontraktu)

Commodatum- smlouva o výpůjčce

42


- komodant dává dočasně k užívání komodatáři individuálně určenou věc s tím, že po určité době je komodatář povinen mu tuto věc vrátit

- nepřevádí se vlastnické právo → komodatář je detentorem (pouze corporalis possessio, ne animus possidendi), neužívá ji jako vlastní – nesmí ji zničit, prodat, nakládat s ní ; komodant je stále vlastníkem

- dnes existuje obecná odpovědnost za škodu – je jedno, zda někomu způsobím škodu v rámci kontraktu (vytrhnu stránku z půjčené knihy), nebo mimo něj (nabourám něčí auto)

- komodatář užívá věc, odpovídá za custodii (veškeré zavinění + krádež)

- princip utility (výhodnosti kontraktu) – komodatář užívá věc a nemusí za to nic platit → odpovídá za vyšší škodu; onerózní kontrakty jsou méně výhodně pro dlužníka, odpovídá proto za nižší škodu (nájemce za omnis culpa)

Depositum- smlouva o úschově

- deponent dává depositáři do úschovy určitou věc, depositář je povinen kdykoliv na vyžádání věc vrátit

- depositář nesmí věc užívat , musí ji opatrovat (předcházet škodě), nedostane za to zaplaceno

- depositář proto odpovídá pouze za úmyslné zničení věci (dolus), neodpovídá za zničení věci nedbalostí

- způsob opatrování věci (je např. i u commodata) smluvní strana má věc opatrovat jako nejpečlivější pater familias → pokud někdo nebude věc

opatrovat do té míry, zvýší se míra jeho odpovědnosti diligentia quam sunnis = pečlivost sobě vlastní – depositář se má k cizí uschované věci chovat

tak jako ke svým vlastním věcem (začne hořet dům, depozitář začne vynášet z domu věci, pokud vynesl pouze svoje a na deponentovu věc se vykašlal, zvýší se stupeň jeho odpovědnosti za škodu na ten nejvyšší)

- když depozitář věc užívá (přestože nesmí), zvýší se jeho odpovědnost

Pignus- ruční zástava – zástavce odevzdává zástavnímu věřiteli do rukou zpravidla movitou věc za účelem

utvrzení obligace- na hranici mezi věcnými právy a obligacemi → zástavní věřitel získává věcná práva k věci cizí, je

odvozeným držitelem → je detentorem, ale chráněn jako držitel proti samotnému vlastníkovi- akcesorická povaha – sám o sobě nemůže existovat, cílem zajistit jinou obligaci, posílit pozici věřitele;

bývá sjednáván například k mutuu- zástavní věřitel nesmí věc užívat, jinak sankce → objektivní odpovědnost (perikulum)

- realizace zástavního práva – pokud není splněna primární obligace → propadná (problematická, zakázána již na začátku republiky), prodejná

- HYPOTÉKA – není reálný kontrakt, není půjčka (celý název hypoteční úvěr), utvrzuje půjčku, nehraje roli, zda je to nemovitost nebo movitost; zástavce neodevzdává předmět zástavy věřiteli! (na rozdíl od pignu)

Ochrana reálných kontraktů- mutuum (jednostranný kontrakt, obě žaloby má věřitel) – actio certae creditae rei, actio certae

pecuniae- commodatum, depositum a pignus – dvoustranné kontrakty nerovné

- věřitel – žaloba na vrácení věci actio commodati directa actio depositi directa

43


actio pigneraticia directa- dlužník – nárok na úhradu nákladů nebo škody (vypůjčený komodantův pes pokouše komodatářovy

slepice) actio commodati contraria actio depositi contraria actio pigneraticia contraria

44


Konsensuální kontrakty- jsou perfektní okamžikem konsensu

Emptio-venditio- kupní smlouva

- směna věci za peníze

- podstatné náležitosti smlouvy – essentiale negotii: předmět kupní smlouvy, cena

- PŘEDMĚT vyloučeny res extra commercium ; objekty, které právo nepovažuje za věci (Slunce) ale může to být věc očekávaná – v okamžiku uzavření smlouvy neexistuje, ale očekává se

(plody – vznikají až oddělením od plodonosné věci, jablko na stromě není plod) emptio rei sperate (koupě věci očekávané) – kupní smlouva podmíněná, platná v okamžiku

perfekce, účinná až od okamžiku vzniku věci → pokud věc nevznikne, nebude zakládat práva ani povinnosti

emptio spei (koupě naděje) – neobsahuje podmínku, kupující podstupuje riziko, zda věc vznikne nebo ne → platit musí stejnak; prodávající musí projevit alespoň úsilí, aby věc vznikla (koupím si ryby, které rybář zítra možná vyloví, a zaplatím mu předem → mohl by se na to vykašlat); aleatorní smlouva – riskantní

- CENA (PRETIUM) musí být skutečná (verum) – musí být míněna vážně (ne prodej za korunu – je zjevné, že

strany zamýšlely dar) určitá (certum) – jasně definovatelná – není zapotřebí dohodnout se na jasné ceně, ale např.

cena bude taková, jaká bude ten den na trhu X ne určení třetí osobou spravedlivá (iustum), na základě vyjednávání

- dnes toto řeší spotřebitelské právo

- PRÁVA A POVINNOSTI SMLUVNÍCH STRAN:

- kupující – povinnost zaplatit cenu na základě podmínek stanovených při perfekci smlouvy

- prodávající – povinnost odevzdat věc (tradice → převod vlastnického práva) a ručit za vady věci

- není pravda, že vlastnické právo přejde na kupujícího již uzavřením smlouvy! ← tehdy dojde jen k posunu v rovině obligační, nikoli v rovině věcně-právní

- DVĚ FÁZE KUPNÍ SMLOUVY: rovina obligační – uzavření kupní smlouvy, nezakládají se práva, pouze žaloba kupujícího na

vydání věci rovina věcně-právní – odevzdání věci a převod vlastnického práva

- prodávající nemá povinnost převést vlastnické právo na kupujícího! → nezodpovídá za to, že kupující se nestane vlastníkem, nemůže to od něj být ani vymáháno

- v ŘP koupě od nevlastníka možná je, v dnešním právu ne – smyslem kupní smlouvy je převod vlastnického práva za účelem hospodářského užití, za tímto účelem má dojít k tradici X vlastnické právo přejít nemusí (pokud prodávající nebyl vlastníkem, ale pouze držitelem) → kupující se nemůže stát vlastníkem, ale maximálně držitelem (pokud aspoň jedna strana je v dobré víře , že prodávající je vlastníkem – když např. prodávající předtím koupil věc od zloděje a nevěděl to) → užívá věc, má ji v držbě, jestliže se nestal primárně vlastníkem převodem, může se jím stát náhradním způsobem, a to vydržením ← nutná platná kupní smlouva (iusta causa) X dnes nelze koupit věc od nevlastníka (právníci nerozlišují rovinu věcně-právní a rovinu obligační)

- ručení za právní vady věci ← kupující nezíská věcná práva v takovém rozsahu, jak bylo ujednáno ve smlouvě (pokud kupující koupí věc zatíženou věcnými právy k věci cizí, budou tato omezovat výkon jeho vlastnického práva), odpovědnost za evikci ← odnětí věci pořadem práva

45


- v intervalu od perfekce do převodu vlastnického práva může dojít ke škodě – Periculum est emptoris (Postižení za náhodné poškození věci poškozuje kupujícího.) – pokud bude věc zničena kvůli povodni nebo za války, je kupec i nadále povinen zaplatit cenu, i když věc nemůže převzat → snaha, aby si kupující převzal věc co nejrychleji X dnes veškerá odpovědnost za škodu přechází až okamžikem předání věci

- kupující → odpovědnost za úmyslné zničení věci, krádež

- prodávající je oprávněn věc zničit, pokud si ji kupující včas nevyzvedne (např. víno)

- koupě věci vlastní – v ŘP nemožné, slouží to k ochraně vlastníka – např. nám bude odcizena věc, budeme si chtít koupit věc identickou, zajdeme do bazaru, koupíme si ji, zjistíme to až dodatečně → kupní smlouva je neplatná, kupující je oprávněn požadovat vrácení plnění

Locatio-conductio rei- nájemní smlouva – v podstatě kupní smlouva, akorát konduktor nezískává vlastnické právo, nýbrž má

věc dočasně v užívání - nájemné – odměna za užívání věci, jakoby kupní cena

- vlastník věci přenechává nájemci k dočasnému užívání věc (movitou i nemovitou), nájemce je povinen platit nájemné (jednorázově)

- podobá se commodatu X je onerózní

- pronajímatel odpovídá za vady faktické i právní, odpovídá za to, že nájemce bude moct věc fyzicky užívat

Locatio-conductio operis- smlouva o dílo

- konduktor (zhotovitel) se zavazuje, že zhotoví určitou hmotnou věc, a to z materiálu, který dodá lokátor (objednatel) → konduktor přidá jen svoji práci X pokud konduktor vyrobil ze svého materiálu, považuje se to za smlouvu kupní

- konduktor musí dílo provést a odevzdat (řádně a včas), vykonat podle pokynů lokátora

- může je provést sám nebo mít pomocníky X odpovídá za jejich výběr

- lokátor musí zaplatit v plné výši a včas

Locatio-conductio operarum- smlouva námezdní

- podobá se smlouvě o dílo X obrácená pozice lokátora a konduktora

- k otrockým pracím, dělník pronajímal své vlastní tělo (práci)

Societas- smlouva společenská

- umožňuje sdružování společníků za účelem dosažení společného cíle

- není právnickou osobou, nemá svou identitu, každý ze společníků vystupuje sám za sebe → důsledky majetkové: societa nemůže vlastnit majetek, vytváří se spoluvlastnictví, není právně oddělen majetek society od majetku společníků → plné ručení společníků za závazky society

- pokud jeden ze sociů uzavře smlouvu s třetí osobou, ručí všichni do výše svého majetku

- i dnes X vysoké riziko

- personální charakter – bytostně vázána na individualitu sociů – jestliže zemře nebo odstoupí jeden společník, celá societa zaniká; založena na vzájemné důvěře – pokud se sociové začnou vzájemně žalovat, societa zaniká

- actio pro socio – k vymáhání vzájemných pohledávek

- actio comunii dividundo – žaloba na vypořádání spoluvlastnictví ← majetek sdružený

46


Mandatum- příkazní smlouva

- kontrakt dvoustranný nerovný

- mandant dává pokyn mandatáři, aby za něj něco bezúplatně vykonal

- lukrativní kontrakt X jestliže si mandatář nechá zaplatit, je to smlouva o dílo

- např. zastoupení u soudu, při uzavření smlouvy, doručení dopisu

- mandatář nesmí přestoupit meze svého mandátu

- nepřímé zastoupení – pokud byl mandatář pověřen, aby zastoupil mandanta při kupní smlouvě, jedná vlastním jménem a na vlastní odpovědnost → mandatář se stane vlastníkem předmětu kupní smlouvy, pak je povinen na mandanta převést výsledky veškeré činnosti

- actio mandati directa – žaloba na vydání výsledku mandátu (má ji mandant)

- actio mandati contraria – účelem náhrada škody a nákladů vzniklých v souvislosti s výkonem mandátu – má ji mandatář (budu doručovat dopis, pojedu na kole, píchnu duši, mám nárok na úhradu nákladů; když se ale po cestě stavím v hospodě a mezitím mi ukradnou kolo, nárok na náhradu škody nemám)

Falada – shrnutí- obligace z deliktů jsou starší než obligace z kontraktů – nebylo potřeba vzdělání k určení deliktů;

skutkové podstaty civilních deliktů zná už obyčejové právo- emancipace syna z moci otcovské – povýšení od osoby alieni iuris na osobu sui iuris X PF řekne: „Jsi

problémový, mám tě dost, potřetí tě převedu do moci souseda, ten tě propustí, ale já už s tebou nechci mít nic společného, poneseš si odpovědnost sám za sebe!“ → syn nese deliktní způsobilost

- později takový „zlobivý synek“ předmětem zástavy – PF škůdce převede svého syna do dočasného otroctví pod poškozeného PF a oba paterové si slíbí, že pokud škůdce opět něco spáchá, jeho PF ho vykoupí z otroctví pod poškozeným PF, a to za cenu, která se rovná hodnotě způsobené škody

- kontrakty nejprve formální (sponsio, stipulatio, expensilatio), poté kauzální

- Co je předmětem mutua? – mutuant (věřitel) není povinen poskytnout genericky určené věci! – je to jednostranný kontrakt, povinnosti pouze na straně mutuáře (dlužníka)

- později přestává platit typová vázanost – pokud je plnění možné a jde o právem chráněný zájem → jde o paktum

- bezdůvodné obohacení – mutuum – mutuant tradicí předává mutuáři genericky určenou věc, mutuář je povinen vrátit zpět stejné množství stejného druhu; když někomu omylem předám stovku v domnění, že plním dluh, a přesto o dluh nejde, věřitel se bezdůvodně obohatí → nemůžu ovšem podat žalobu z mutua → condictio sine causa

- kvadripartice X může existovat i důvod, který jde nad rámec (fideikomis – žaloba odkazovníka vůči dědici)

- dvoustranné kontrakty rovné (synallagmata) – kupující má právo vymáhat zaplacení kupní ceny, zároveň má povinnost předat věc

- dvoustranné nerovné – commodatum, depositum

Obligace z deliktů- pouze jednostranné – pokud škůdce někomu poškodí karoserii šroubovákem a přitom si šroubovák

zničí, nemá právo vymáhat kompenzaci za poškozený šroubovák- delikt = jednání odporující právní normě, se kterým právo spojuje soukromoprávní následky

- i jednání pasivní (opomenutí), za právní normu dříve považován i obyčej

- crimen – veřejnoprávní rozměr

- actiones populares – může podat každý občan, na základě ní udělena soukromá pokuta, ta jde ovšem do kapsy někoho, kdo nebyl poškozen

47


- actio poenales – žaloby mířící na zaplacení pokuty

PODMÍNKY DELIKTU1) na straně delikventa musí být deliktní způsobilost – nikdy ji nemají děti pod 7 let, šílenci, PO; jinak

hranice velmi rozvolněná2) jednání se musí příčit objektivnímu právu – jednání není protiprávní, pokud:

a. pachatel jedná v nutné obraně (zraní lupiče)b. pachatel jedná v krajní nouzi (odvrací živelnou pohromu)c. poškozený s tímto jednáním souhlasí

3) zavinění (culpa v širším slova smyslu) → dolózní a kulpoźní: dolus

▪ přímý (dolus malus) – pachatel chce způsobit škodu, volí takové prostředky, které k tomu slouží (namíří zbraň na člověka zastřelí ho)

▪ nepřímý – pachatel chce způsobit škodu a ví, že může ublížit i jiným lidem (volí takovou zbraň, která má rozptyl a zraní všechny okolo)

culpa v užším slova smyslu▪ vědomá ▪ nevědomá

DELIKTY CIVILNÍHO PRÁVA

Furtum- krádež = jakékoliv protiprávní nakládání s cizí věcí v úmyslu obohatit se X lze ukrást i svoji vlastní věc

(dlužník odnímá zástavnímu věřiteli věc, kterou mu dal do zástavy) animus furandi = vůle protiprávně se obohatit (i pokud nalezneme věc a nechceme ji vrátit;

depozitář, který chce věc užívat) contrectatio rei = skutečné působení na věc

- předmětem musí být věc způsobilá stát se vlastnictvím – ne res extra commercium , ne res nullius , ne věc nemovitá!

- LDT: krade-li někdo v noci, může být po právu zabit; krade-li ve dne (za světla), může být také zabit, ale pouze tehdy, chrání-li se poškozený zbraní v ruce a volá-li o pomoc → kapitální plnění – dlužník se vydává věřiteli na smrt = talio (odveta) → později se plnění přesouvá na majetek

- actio furti – aktivně legitimovaný okradený, poenální (chce potrestat škůdce), není omezena časově, lze užít kumulativně při větším počtu spolupachatelů, actio famosa – nese s sebou infamii, při odsouzení k pokutě se stává bezectným (nemůže sepsat závěť, nemůže dědit, nemůže svědčit…), pasivně zděditelná

furtum manifestum (krádež zjevná) – zločin chycen přímo při činu, žaloba směřuje na kvadruplum

furtum nec manifestum (krádež nezjevná) – žaloba směřuje na duplum triplum platil ten, u koho byla ukradená věc nalezena, i když ji sám neodcizil (furtum

conceptum), jakož i ten, kdo takto věc podstrčil (furtum oblatum)

- condictio furtiva reipersekutorní – slouží k vymáhání vrácení ukradené věci (a restitutio in integrum), event. na

plnou náhradu škody (pokud restituce není možná) pasivně nezděditelná (nepřechází na dědice), lze užít pouze proti jedinému spolupachateli, vyberu si ho a žádám to po něm,

spolupachatelé si to pak vyřídí mezi sebou

48


49


Iniuria- urážka na cti

- animus iniuriandi = úmysl urazit někoho na cti

- urážky nemusí mířit vždy na konkrétní osobu, ale na osoby jemu podřízené – urazím patera familia tím, že urazím jeho manželku, zajmu jeho syna do otroctví, poškodím věc v jeho vlastnictví…

- pokuta – dříve přesná částka (300 asů) ← typické pro archaickou společnost, nepočítala např. s kolísáním kurzu měny; později ekvivalent ceny – přiměřené zadostiučinění

- actio iniuriarum aestimatoria – do 1 roka

Damnum iniuria datum- protiprávní poškození cizí věci

- lex Aquilia de damno náhrada nejvyšší ceny, kterou měla poškozená věc za poslední měsíc zákon počítá se situací, kdy někdo přímým fyzickým působením zničí věc nemusí být ani úmysl X platí i v absurdním případě z Digest – na útesu stojí dva lidé, jeden drží

v ruce drahý šperk, druhý ho praští do ruky, aniž by se dotkl šperku, který následně spadne do moře

- actio legis Aquiliae

- spravedlivá cena – cena tržní (až na konci středověku, dříve nebylo jasné, na jakém trhu) – mohl jsem si ale koupit předraženou věc a po jejím odcizení obdržet pouze aktuální tržní částku

DELIKTY PRAETORSKÉHO PRÁVA- praetor je nejvíce aktivní v 1. stol. BC – období, kdy kolabuje římská republika, přestává svými instituty

stačit na to, aby kontrolovala tak rozsáhlé území; občanské války a vnitřní diktatury → praetor zaváděl nové skutkové podstaty, aby korigoval chování občanů

Metus- vydírání = jednání vynucené hrozbou; někdo je psychickým násilím donucen k něčemu, co mu přivodí

újmu- actio quod ac metus causa = formule Oktaviova – nutné podmínky pro poskytnutí ochrany:

výhrůžka je bezprávná (výhrůžka není bezprávná, pokud např. věřitel hrozí exekucí, není-li zaplacena pohledávka

kauzální nexus = příčinná souvislost mezi výhrůžkou a jednáním – jednající se bál, protože se mu vyhrožovalo, a protože se bál, uzavřel smlouvu

výhrůžka obsahuje značnou újmu – smrt, těžké ublížení na těle, ztrátu svobody; vztahuje se i na osoby blízké

- kolem 80 BC

- žaloba na kvadruplum do 1 roku, poté na simplum

Rapina- loupež, na pomezí mezi civilními a prétorskými delikty

- zaveden 76 BC, staví na civilním deliktu furta – podmínkou společenské nepokoje nebo přírodní katastrofy → actio vi bonorum raptorum – zní na kvadruplum, pouze do 1 roku od spáchání

Dolus- podvod = postup, kterým někdo zatajováním skutečností nebo předstíráním vymyšlených okolností

přiměje druhého k jednání, které je mu na škodu; manipulace s poškozeným; kolem 66 BC

50


- actio doli – žaloba famózní, podpůrná – praetor ji povoluje pouze v situaci, kdy není k dispozici žádná jiná žaloba

Calumnia- pletichy v soudním řízení

- 1. pol. 1. stol. AC

- někdo úmyslně přerušuje, protahuje soudní řízení; podá nepravdivou žalobu

- žaloba – kvadruplum, po roce na simplum

Obligace z kvazideliktů- až za Justiniána

- podobá se deliktům X chybí prvek charakteristický deliktům, zpravidla zavinění

- soudce, který špatně soudí a způsobí procesní straně škodu – buď z úmyslu, nebo z nedbalosti, ale není tu zavinění → soudce majetkově odpovídá za způsobenou škodu → praetor povolí poškozenému žalobu actio utilis na náhradu škody, o její výši pak rozhoduje jiný soudce

- zeměměřič, který špatně měří, protože je lajdák

- věc vyhozená nebo vylitá – chybí zavinění, takový člověk se nedívá pod sebe a nechce nikomu ublížit; objektivní odpovědnost – nejen konkrétní osoby, ale i vlastník, nájemce, usuář

actio de effusis et deiectis – na duplum; v případě usmrcení na 50 000 asů, v tom případě populární žaloba – může ji vznést kdokoliv, i ten, kdo sám nebyl poškozen

- někdo, kdo provozuje nějakou dílnu, před ni dá poutač, o který si všichni rozbíjejí hlavu → žaloba na 10 000 sesterciů

- lodníci, provozovatelé hostinců nebo stájí někdo ukradne věci, které si zákazník do tohoto podniku uložil (zákazník v restauraci si odloží

kabát, někdo mu jej ukradne, zodpovídá za to provozovatel) actio furti proti hostinskému, na duplum i v současném právu : § 433 odst. 2 a 3 zákona č.40/1964 Sb. – odpovědnosti se nelze zprostit

ani jednostranným prohlášením, ani dohodou → majitel restaurace se nemůže zprostit odpovědnosti za škodu tak, že tam dá cedulku „Za odložené věci neručíme.“

DĚDICKÉ PRÁVO- 4 pilíře ŘP: osoby, věci a věcná právo, obligace, dědické právo

- DP v sobě zahrnuje předchozí tři kapitoly

- české dědické právo je velice primitivní ve srovnání s tím, co obsahovalo to římské – český ObčZ věnuje dědění 28 paragrafů; zkuste si prolistovat v učebnici římského práva část týkající se dědického práva

- hlavní nosné prvky tehdejší společnosti:

- římská familie souborem osob a majetku, PF ji reprezentuje, váže na sebe práva a povinnosti, odpovědný vůči bohům, předkům a potomkům za to, že se o familii dobře stará → jeho role není jen právně-technická, ale je i dočasným správcem majetku, má neomezené panství nad věcí (může i věc zničit), ale společnost ho tlačí k tomu, aby se choval určitým způsobem (když ji zničí, ustanoví mu curatora)

- titul PF se uděluje nikoli za zásluhy, ale na základě zvykového práva, nikdo se ho na to neptá

- lidé tam nejsou proto, aby vytvářely své představy, kdo má dědit a kdo ne X jsou postaveni před hotovou věc

- zapomeňte na ženy – silně maskulinní společnost, vazba mužů na muže, velmi kohezní systém; pak DP připustí ženy X systém ztrácí kohezi, hroutí se, nepřehledný

51


52


- dědické právo řeší situace, kdy máme mrtvolu a vedle ní spoustu majetku ← může být pohřben spolu s vlastníkem

- zprvu jsou věci distribuovány novým nabyvatelům ← singulární sukcese

- poté univerzální sukcese (ale převést se nedá např. manus) – nově povolaný PF se postaví na místo svého předchůdce, jeho role je kontinuální s rolí zůstavitele, ujímá se dědictví v plné výši, pokud jde o aktiva i pasiva, může se ocitnout v konkurzní situaci, buď se dohodne s věřiteli, nebo ne a přijde o veškerý majetek a navíc se stane bezectným s omezenou možností získávání majetku

- smrt zůstavitele → začíná delace – proces dědění, dva směry křižovatky = zákon, testament;ukazatele = delační důvody; dnes má přednost testament

- majetek se musí rozdělit do dvou skupin: familia – za to je zodpovědný PF, majetek zděděný po předcích pecunia – majetek získaný bokem, může s ním nakládat

- před LDT nebyla testamentární volnost u familie, u pecunia ano; po LDT volnost u obou

- delační důvody deferují pozůstalost na dědice → pozůstalost napadá na dědice nebo je nabízena dědicovi

zásady římského DP:- univerzální sukcese – dědic vstupuje na místo zůstavitele a přebírá téměř všechna jeho práva a

povinnosti (majetková práva, ale ne osobní – manželství), přejímá aktiva i pasiva- „jednou dědic, navždy dědic“ (semel heres semper heres) – dědic musí celou pozůstalost převzít, nebo

ji celou odmítnout X nesmí si vybírat, co chce a co nechce- v počátečním modelu nešlo odmítnout dědictví (dědici nutní) ani vybírat si dědice ← dáno zvykovým

právem, obyčejem

tři časové momenty (tria tempora) : sepsání závěti smrt zůstavitele dědic se ujímá pozůstalosti

- až 400 dní mezi smrtí zůstavitelem a okamžikem, kdy napadá dědictví na dědice!

obecná substituce (substitutio vulgarit) – v závěti ustanovím dědice, a pokud praetor dává dědicovi možnost odmítnout dědictví → nastupuje náhradník

pupilární substituce – pokud můj dědic zemře intestabilis (před dosažením dospělosti), ustanovím náhradníka

Podmínky intestátní dědické posloupnosti- smrt zůstavitele

- způsobilost zůstavitele mít majetek nedědí se po otrocích, po osobách alieni iuris (výjimkou peculium castrense – de iure ve

vlastnictví PF, de facto s ním zachází syn; syn může pořídit závěť ohledně tohoto majetku → závět pořízená v šiku – „pokud zemřu v boji, rozdělte si můj majetek podle nějakého klíče“)

- aktivní testovací způsobilost – závěť nemohou pořídit (intestabiles): osoby stižené infamií (nemohou ani dědit) nedospělí šílení, slepí, hluší – když ale oslepnou nebo ohluchnou po sepsání závěti, nevadí to upadnuvší do otroctví – pokud se vysvobodí, nastupuje ius postliminii a závěť je platná; fictio

legis Corneliae – pokud zemře jako otrok, pak se finguje, že umřel okamžikem, kdy nastalo

53


zajetí → závěť je platná; musí jít ovšem o regulérní zajetí (v protiprávním zajetí teoreticky může zřídit závěť)

- pasivní testovací způsobilost = způsobilost nabýt majetek ze závěti římští občané – pokud jím někdo není, ani se mu nenabízí ne otroci ne ženy v první majetkové třídě – snaha o udržení koheze v DP

▪ tyto ženy je nepotřebují, ptž jsou zabezpečeny věnem▪ jsou milenky římských občanů, milenci by jim mohli svěřit všechen majetek a děti by

nedostaly nic▪ překážkou v civilním právu , ne v praetorském

ne právnické osoby – soukromoprávní korporace – v tehdejší archaické společnosti nutnost, aby si zůstavitel představil tvář dědice

od nástupu principátu začínají veřejnoprávní korporace, hl. stát, mít možnost nabývat dědictví + zřízení odúmrti ← dříve se uvolněný majetek stal věcí ničí

s nástupem křesťanství starost o to, co bude s člověkem po smrti, závětí se zemřelý snaží o spásu své duše, k bohulibým účelům (výstavba kostela); do 4. stol. pouze nesamostatné nadace (ve vlastnictví FO), až s příchodem křesťanství se objevují samostatné nadace (PO, majetkový substrát, v čele biskup)

nasciturus – může zdědit majetek ještě před svým vznikem incabates – dědictví se deferuje, ale je něčím podmíněno, např. nabytím římského občanství

– u Latinů indigenes – dědictví se deferuje, ale může jim být odňato – vrazi zůstavitele, osoby

manipulující se závětí

Terminologie- civilního práva

hereditas – dědická posloupnost heres – dědic (pl. heredes) hereditatis petitio – civilní žaloba dědice proti tomu, kdo by mu zadržoval dědictví

- praetorského práva bonorum possessio – držba majetku bonorum possessor – držitel majetku interdictum quorum bonorum – žaloba podobná hereditatis petitio, takový člověk je

procesně-právně dědicem, ale vlastníkem z hlediska hmotného práva se stává až po uplynutí vydržecí lhůty (1 rok) – usucapio pro herede

Posloupnost intestátní civilní1) vlastní dědicové (sui heredes)- nejbližší agnáti, osoby bezprostředně podřízeny moci otcovské, dáno zvykovým právem

- není testovací volnost , PF může jen manipulovat s výchozí situací – může syna emancipovat a vyloučit ho z civilního dědictví → zárodek testamentu

- nemá-li zůstavitel dědice, může někoho adoptovat

- heredes sui et neccsessarii – dědici nutní a nezbytní, nemůžou odmítnout dědictví

- heredes voluntarii – dědicové dobrovolní, nabývají dědictví až adicí

2) agnatus proximus – není-li vlastní dědic, musíme hledat jiného agnáta3) není-li ano tohoto agnáta, nastupují gentilní příbuzní (rodové jméno to prostřední)

54


Kolize civilního a praetorského dědického práva- v civilním dědickém právu platí zákaz sukcesivní delace – poté postupné nabízení majetku praetorem

- emancipovaný syn je z civilní posloupnosti vyloučen X přesto může zachránit rodinu před nežádaným kolapsem, začne se chovat, jako kdyby dědicem byl, praetor bude třetím osobám zamítat žaloby proti němu a navíc mu nabídne i žalobu na vydání dědictví proti těm, kdo by mu majetek zadržovali → připouští kognátské příbuzné; postupně tak vznikají dědické třídy

- po LDT se začíná stírat rozdíl mezi rodinným a soukromým majetkem zůstavitele → testovací volnost se rozšiřuje i na familii (nejen pecunia)

- kolize mezi civilním a prétorským dědicem – praetor musí rozhodnout, zda: prétorský dědic byl povolán až po civilním dědici → bude preferovat prétorského dědice, udělí

mu bonorum possessio cum re prétorský dědic byl povolán nebo již před ním a civilní dědic neměl možnost se dědictví

ujmout → bude preferovat civilního dědice, prétorskému udělí bonorum possessio sine re – v případě, že se civilní dědic o dědictví přihlásí, musí praetorský dědic ustoupit

Posloupnost intestátní prétorská – dědické třídy1) Unde liberi

sui heredes (pojem civilního práva) osoby, které by byly sui heredes, kdyby nebyly emancipovány (emancipovaný syn) děti emancipovaných ← pokud jejich otec předemřel nebo pokud nepřevzal dědictví do 100

dnů ← deliberační lhůta2) Unde legitimi – všichni dědicové civilního práva povoláváni kolektivně:

sui heredes (druhá stodenní lhůta) agnatus proximus (první stodenní lhůta); ne emancipovaní synové

3) Unde proximi cognati linie pokrevního příbuzenství do 6., event. 7. stupně sui heredes (potřetí) emancipovaní synové (podruhé) nemanželské děti

4) Unde vir et luxor – manžel nebo manželka zůstavitele – pokud spolu žili v řádném manželství podle ius civile; nesmí to být žena z 1. majetkové třídy

- adice = uchopení majetku, nebo se začnou chovat jako vlastníci (spravují majetek, platí dluhy)

hereditatis petitio připomíná vindikaci interdictum Quorum bonorum připomíná publiciánskou žalobu ← obě jsou věcné žaloby

civilní dědic nabývá ipso iure – přímo ze zákona praetorský dědic nabývá adicí = přijetím dědictví (výslovně nebo mlčky)

- v prétorském právu princip sukcesivní delace = postupné nabízení pozůstalosti

- repudiace = odmítnutí dědictví – výslovně nebo uplynutím stodenní lhůty

- v archaické době odmítnuté dědictví se stává věcí ničí ← možno okupovat

- od principátu se této věci ujme císařská pokladna (fiscus) = odúmrť

- právo ujmout se dědictví je zásadně nepřevoditelné – výjimkou je injurecesse (in iure cessio hereditatis): agnatus proximus tak převádí dědictví na někoho jiného → Převádí se právo ujmout se dědictví, nebo už samotné vlastnické právo? (spíš to druhé)

- transmissio hereditatis = převod pozůstalosti – sukcese v delaci – až v době poklasické

55


- benefitium separationis – na žádost věřitelů se oddělí majetek, který představuje pozůstalost, od majetku, který má dědic → věřitelé svolí, že se budou hojit pouze na tom majetku, který představuje dědictví (nebudou chtít nic jiného)

- benefitium inventarii – až těsně před Justiniánem, umožňuje dědici, aby ve lhůtě až jednoho roku pořídil inventář majetku, který přijal jako dědictví – tento majetek se pak oddělí a slouží jako jistina pro případné věřitele; nutná účast notáře (v klasické době ještě neexistovali)

- odkaz civilní = legatum praetorský = fideicomissum – univerzální – pokyn zůstavitele dědici, ať vezme celou

pozůstalost a předá ji fideikomisáři- pokud se objeví více dědiců, jsou povoláváni společně, vytvářejí nucené consortium – má-li někdo ze

společníků právo abstinence, jeho podíl se rovnoměrně rozdělí mezi ostatní

Testamentární posloupnost- má přednost před intestátní posloupností

- testament = jednostranný právní úkon zůstavitele učiněný mortis causa , jehož obsahem je instituce dědice; obvykle i ustanovení poručníků nad ženami a nedospělci

- donatio mortis causa = darování pro případ smrti – podobá se testamentu X je to právní úkon dvoustranný → darovací smlouva – účinná mortis causa; dva lidé jsou v blízkém nebezpečí smrti (loď se potápí), pokud to přežili, dohoda se rušila

- adopční testament – archaický model testamentu, veřejný, mohl být sepsán pouze 2x do roka, před comitia curiata ← v takovém případě se nazývá comitia calata – před kněžími; testamentii calatii comitis

- testament v šiku – zvláštnosti: disponuje se pouze s částí majetku (výjimka z univerzální sukcese) + testuje někdo, kdo není jeho vlastníkem – syn podřízen moci otcovské rozhoduje o táborovém peculiu

- nunkupační testament normální mancipace – před pěti svědky římskými občany a jedním vážným převodce je zůstavitel, nabyvatel je familiae emptor celá familia (soubor majetku) je převedena na emptora mortis causa – účinný v okamžiku

smrti zůstavitele emptor není dědic X je nabyvatel, je žádán převodcem, aby s majetkem nějak naložil →

instituování dědiců- nunkupace – ta část, která jde nad rámec mancipace

- stále zatím jen ústní forma, svědkové způsobilí sdělit obsah testamentu – Zapamatují si to?, Co zůstavitel vlastně mínil? → svědkové si začnou dělat zápis, co zůstavitel po emptorovi chce X každý si může zapsat něco jiného → nunkupace proto začíná tak, že zůstavitel sdělí, co přesně chce → časem zůstavitel jenom přinesl „desky s poznámkami“, svědkové na ně dali pečeti, mohlo se to otevřít až po jeho smrti

- počet svědků – na východě 7, na západě 5

- testament veřejný – z justiniánského práva, byl nadiktován do protokolu u soudu, resp. sepsán do listiny, která byla u císaře

- vojenský testament (testamentum militis) nejprve testament v šiku (přesně před bitvou) od Caesara dál se objevuje táborový testament ← kdekoliv ve vojenském tažení nemusí se testovat o veškerém majetku

56


- privilegovaný testament – je osvobozen od některých formálních požadavků, které jsou jinak na testamenty kladeny; i vojenské testamenty (žádná forma, jen o části majetku)

venkovský testament – sehnat 5/7 na venkově složité, stačí např. 3 morový testament – při moru nechci brát příliš moc lidí dohromady; nemusí být ani současně

přítomni- průvodní dopis (kodicil) – zůstavitel oslovuje někoho, kdo je určen jako dědic ve vlastním testamentu,

může mu dávat pokyny, které můžou jít i nad rámec závěti; i pokyny nemajetkového charakteru; může obsahovat i odkaz ← může však být i přímo v testamentu

- heredis institututio = ustanovení dědice, essentiale negotii testamentu kazuisticky upraveno, v latině, rozkazovacím způsobem („Titius, můj syn, budiž dědicem!“) v případě ustanovení více dědiců se instituce stává alternativní, později se stávají spoludědici nesnese podmínky – může ale ustanovit supsenzivní podmínky (odkládací) – „Dědicem budiž

Titius, pokud se dostaví na pohřeb jako první.“- minimalizace rizika – testátor ustanoví dědicům substituta (pokud se instituovaný neujme dědictví)

vulgární (obecná) substituce pupilární substituce – pokud nedospělý dědic zemře před dosažením dospělosti (nemůže

ještě pořídit závěť), nastoupila by intestátní posloupnost X to zůstavitel nechce, ustaví mu substituta

kvazipupilární substituce – instituovaný nedospělý dědic má substituta pro případ, že by zešílel (a tudíž také nemohl pořídit závěť)

- formální práva nepominutelných dědiců – PF si pořídí dva syny, familie je jakoby podnik, při dědění by byli dva manažeři → PF může jednoho syna vydědit (ne proto, že by ho neměl rád, ale proto, že hledá optimální cestu – jedna hlava „podniku“) – druhému však zřídím osobní služebnost (usus, ususfructus, operae); nutná slušnost – v testamentu nemůže být syn ignorován , musí to tam být napsáno (Filius Titius budiž vyděděn!)

- dva protichůdné proudy: nutná slušnost, privilegovaná sorta lidí, která by měla vždy něco dostat X přetížení závěti odkazy

- snaha omezit nadměrné zatěžování odkazy, zlom 40 BC lex Falcidia – nepominutelnému dědici musí zůstat alespoň jedna čtvrtina zákonného podílu, více jeho podíl nesmí být zatěžován odkazy → falcidiánská kvarta

- důvody pro vydědění: manipulace se závětí závažné chování proti zůstaviteli násilí (i psychické)

- odkazy – až na jednu výjimku jsou singulární sukcesí do majetkových práv zůstavitele

- legatum musí být obsaženo v závěti podle civilního práva → odkazovníkem římský občan, příp. osoba správního komercia (?),

způsobilost dědit (vyloučeny např. ženy v 1. majetkové třídě)- fideikomis

stačí uvést v kodicilu praetorské právo, doba poklasická, méně formální, i osoba nezpůsobilá dědit, prolomení

Falcidiova zákona i univerzální sukcese- legát vindikační – automaticky vzniká legatáři vlastnické právo

57


- legát damnační – legatáři vzniká právo použít obligační žalobu actio per testamentum, zůstavitel zakládá obligační vztah mezi dědicem a legatářem; stojí nad rámec kvadripartice; legatum sinendi modo, legát precepční (pouze hmotné věci)

58


PROCESNÍ PRÁVO CIVILNÍ

Svémoc- odveta = talio – nebyla ale bezbřehá

- král spíše jako arbitr, urovnávač sporů, ne soudce

- přetrvala dlouho – např. retenční právo, exekuce

- omezována právem prétorským i císařem

- držební interdikta de vi, de vi armata

- 17 BC Augustus – lex Iulia Augusta de privata – trestným činem je, když někdo pomocí násilí uplatňuje svémoc

- pol. 2.stol. AC – jestliže někdo použije svémoc, bude trestně odpovědný a navěky ztrácí možnost svůj nárok soudní cestou uplatnit

Soudnictví

Obecné zásady- zpočátku neexistovalo odvolání

- bezplatné

- pekuniární kondemnace – rozsudky mohou být vydány pouze na určitou peněžitou sumu, nikdy ne na činnost či věc

Pojmy- soudní řízení (iudicium) – akuzační – ve kterékoli vývojové fázi

- řízení inkviziční (z úřední povinnosti) v soukromém právu vyloučeno

- podávat žalobu může jen ten, kdo je osobně zainteresován (kdo je poškozen, komu není plněno…)

- pouze sui iuris a římský občan

- názvy pro žalobu: actio, condictio, vindicatio (rei vindicatio, vindicationes utiles), petitio (žádost – hereditas petitio), querella (dědické právo)

Dělení iudicium voluntaria – na základě vůle obou stran, není spor, vzdáleně připomíná řízení

nesporné, pouze použita forma soudního řízení, aby byla verifikována nějaká situace mezi římskými občany (in iure cessio, manumissio per vindictam)

iudicium contentiosa – spory o právo

zákonná (iuditia legitima) vycházející z impéria magistráta – před městským praetorem, soudili se římští občané,

musela být ukončena nejpozději do 18 měsíců od zahájení (od povolení projednání žaloby) před cizineckým praetorem – ukončena nejpozději do konce funkčního období daného

magistráta

Procesní strany- žalobce (actor) – ten, kdo jedná; pouze člověk, který je osobně zainteresován, výjimkou actio res

populares – může podat kterýkoliv římský občan, užívány, když osoba žalobce potřebuje zvýšenou ochranu → dvě situace:

pokud někdo podvedl nezletilce, na základě lex Plaetoria mohl podat žalobu kdokoliv pokud člověk zahynul – actio de effussis et eiectis

59


- žalovaný (reus)

- osobní účast na jednání – někdo ale mohl onemocnět, povolán státem do vojska X neexistovalo zastoupení

- dříve se soudilo jen na základě norem ius civile → zástupce – spíše jakýsi náhradník, přebíral úlohu, v případě prohry musel platit částku, resp. na něj byla uvedena exekuce

- později v moderním právu – kognitoři, prokurátoři, mandátní smlouva

- dále poradci (advokáti), řečníci (rétor, orator) – nesoudí se, jen pomáhají, mají co nejpřesvědčivěji podat argumenty své strany

- advokátská „profese“ zadarmo – budovali si vhodnou pozici do příštích voleb, předvolební kampaň, např. Cicero (63 BC se stal konzulem)

- placení za advokátské služby až za císařství – maximálně 10 000 sesterciů, nebylo možné dohodnout si podíl z toho, co daný advokát vysoudí

Průběh procesu- žaloba – zcela přesná právní diagnóza, typová vázanost, široká nabídka žalob dle civilního práva,

obyčeje, praetorského ediktu…- pokud užije špatnou, může se stát, že už nikdy nebude moci vymáhat pohledávku

- pokud je žaloba přijata → konsumpce žalobní žádosti – spotřebuje se svým použitím → ne bis in eadam re = ne dvakrát v téže věci

- agere cum re – žaloba s někým , ne žaloba na někoho → potřeba součinnosti obou dvou, jejich povinností je za účasti magistráta si vymezit rámec sporu, musejí si vybrat ze seznamu soudců, jádro věci, o kolik se budou soudit, nakonec se před praetorem uzavírá smlouva o vedení sporu

- uzavření litiskontestace – jádro, váže se na ni celá řada skutečnosti dochází k novaci – nárok žalobce se měnil na nárok na odsouzení žalovaného, povinnost

žalovaného se měnila na povinnost splnit rozsudek bod pro počítání škody, vracení plodů, přírůstků ten, kdo má věc u sebe, s ní od této doby nesmí disponovat

- rozsudek je definitivní, pokud není plněn → nucený výkon rozhodnutí = exekuce

- soud porotní / senátní – album (vytváří praetor na začátku funkčního období, 300-500 jmen)

- svědectví dlouhou dobu má převahu nad listinnými důkazy X unus testis nullus testis

- zásada volného hodnocení důkazů

Aby se strany procesu dostavily…- původně realizováno svémocí; jinak velmi tvrdý trest, když se strana sporu fyzicky nedostaví → nastává

kontumace- ŘP – pokud se někdo nezúčastní řízení (i když k řízení přijde, ale dělá mrtvého brouka) ← indefensus =

ten, kdo se nebrání, ale zároveň nespolupracuje → hodnota sporu se zvyšuje na duplum; poté může praetor uvést do detence žalobce veškerý majetek žalovaného

Kdo a jak soudí- in iure

magistrát s jurisdikcí, podání žaloby, uzavírání litiskontestace ← končí 1. fáze právní otázky (questiones iuris) – žalobu může zamítnout (někdy i navěky), praetor může i

v první fázi vynést rozsudek (sententia) – např. tedy, když se žalovaný přizná (nejvyšší důkaz); v případě nekomplikovaného sporu

- apud iudicem / iudicium – skutkové otázky (questiones facti), věrohodnost důkazů

60


KDO ROZHODNE, ZDA SOUDNÍ SPOR VŮBEC PROBĚHNE? nejprve pouze konzul (jenom krátce) už 450 BC decemvirové → končí jurisdikce konzulů; decemvirové vykonávali po dva roky

všechny jurisdikce, poté mohli nadále provádět iuditia voluntaria (dokonce i v 6. stol. AC) politická dohoda mezi patriciji a plebeji → tribunové s mocí vojenskou (ca 445 BC) pak praetor (od 367 BC) a kurulští aedilové (výlučná jurisdikce v těchto žalobách: faktických

vad v prodávání otroků nebo zboží; pokud zvířata způsobila škodu na veřejném místě) v provinciích provinční správci a místní úředníci jednotlivých municipií

SOUDCI- samosoudce (iudes privatus) – zapsán do alba

- také porotní soudy, senátní soudy

- soudy rekuperátorů – 3 až 5-ti členné poroty, vždy rozhodují, jestliže žalobu povolil praetor peregrinus – komplikované, obchodní spory; např. urážka na cti

- Římané si jinak mohli vybrat mezi samosoudcem nebo porotou rekuperátorů

- soud decemvirů – soud pro spory o postavení otroka

- soud centumvirátů – nebylo jich sto, většinou 108, z nich losovány menší senáty, spory k dědictví (hranice 100 000 sesterciů)

Kdy se soudí- kdy může praetor zahájit spor – problém vychází z římského kalendáře (týdny mají 8 dnů, dny

označovány písmeny), u každého dne nějaké písmeno: C – lze svolat comitium → nelze se soudit, ptž tam musí být praetor; 190 dnů; pokud svoláno

není, praetor žalobu umožní NF – nelze z hlediska náboženství provádět jiné úkony než ty religiózní (110 dnů) V – neblahé dny, dny výročí porážek římských vojsk, nesmí se ani uzavírat smlouvy,

manželství F – „napůl dny“ – 50 dnů, lze podat žalobu, později se počet zvyšuje na 230 dnů

- římské žaloby zpočátku nepromlčitelné, později maximální promlčecí lhůta 30 let X výjimky: žaloby poenální – roční querella – pětiletá někde i dva měsíce třeba → v tomto případě počítal se tzv. užitečný čas – lhůta začala běžet

teprve v ten den, kdy poprvé mohl podat žalobu (den F)- římská společnost agrární – když se pracuje na poli, nemůže se chtít, aby najednou utekli k soudu

- actus rerum – období, kdy se jedná – neprobíhaly intenzivní zemědělské práce, léto a zima → problém u sporů zahajovaných cizineckým praetorem ← souzeny kdykoliv, po celém roce – praetor peregrinus + rekuperátoři

- soudí se veřejně, ne kabinetní justice – výjimkou císařské souzení v jeho paláci praetor přijímá žaloby přímo na fóru, sedí pod tribunálem i druhá fáze veřejná → baziliky – zvláštní soudní síně, pak často měněny na křesť.kostely

Problém místní příslušnosti soudů- souvisí s územní expanzí do provincií

- forum domicili – domitium obžalovaného, ne trvalé bydliště, ale místo, kde pravidelně vyřizuje právní záležitosti (vede si účty, platí daně)

- forum originis – odkud pocházel, kde měl bydliště

- spor založen spácháním deliktu → forum delicti comissi

- Římané si mohli také vybrat → forum prorogatum

61


- soudí se klerik → spor přísluší biskupovi, kterému klerik podléhá

Mimosoudní cesta- regulérní

- soudní smír – není to mimosoudní narovnání, transactio – dva lidé, kteří se hádají, se dohodnou, že aby se nemuseli soudit, převedou jeden na druhého vlastnické právo k nějaké věci

- rozhodčí řízení (arbitrium) – dobrovolné, musí být konsensus obou stran, uzavření dohody, že se nebudou žalovat → compromissum – budou spolupracovat, podrobí

se výroku arbitra, rozsudek bude exekvovatelný receptum arbitri – pactum, dohoda stran s nestranným arbitrem , že dosoudí spor až do

konce, už LDT

Typy soudního řízení – přehled

1) proces legisakční- velmi formální, strohý, výlučně ústní, typické pro archaické obyčejové neformalizované právo

- zahajuje se přesnou citací zákona – lege agere

- vzniká někdy před LDT, odhaduje se vznik již za království

- zrušeno 17 BC – Augustus vydal jakýsi civilní soudní řád – lex Iulia Augusta de privata

2) formulový proces- praetor

- formule = písemná instrukce soudce, resp. praetora, předávaná soudci v druhém stádiu

- lze přihlížet k různým okolnostem, obchodním zvyklostem

- praxe cizineckého praetora – proniká tam ca 200 BC ← užíváno prakticky

- ca 180 – 160 BC – lex Aebutia de formulis – fakultativně zavedl používání tohoto typu soudního řízení → každý občan si může vybrat, jak chce být souzen

- souběh trvá až do 17 BC ← od té doby pouze řízení formulové ← to až někdy do r. 200 AC

- zhruba ve stejné době vzniká →

3) cognitio extra ordinem- tzv. kogniční řízení (cognitio ale znamená řízení)

- císařství

- vzniká pozvolně

- plně recipován katolickou církví

Legisakční proces- velice formalizovaný

- nebezpečný pro žalobce

- jestliže proběhne povolání k soudu a žalovaný nepřijde ve stanovený den do okamžiku poledne, nastává kontumace

- osobní účast X může pověřit náhradníka – viz výše

- LEGISAKCE NEJSOU ŽALOBY X ZPŮSOBY, JAK SE NĚCO ZAHAJUJE!

- žalob jsou mraky (dle LDT), ale jen pět způsobů:

1) legis actio sacramenti- před magistrátem, podoba dialogu, ale spíše scénky (obě strany + magistr); k zahájení sporu

- žalobce vyzývá žalovaného, aby uznal nebo popřel jeho nárok

62


žalovaný uzná nárok → vynáší se rozsudek žalovaný to popře → žalobce vyzývá žalovaného, aby přísahal (náboženská přísaha), že když

spor prohraje, zaplatí pokutu ve stejné výši- pak stejná přísaha i ze strany žalobce

hodnota sporu nad 1000 asů → pokuta 500 asů spor o svobodu člověka + hodnota sporu do 1000 asů – pokuta 50 asů

- předmětem věcný spor → legisactio sacramenti in rem – věc musí být přítomna, v podstatě vindikace; žalobce si může odnést věc rovnou, pokud to žalovaný nepopře

- legisactio sacramenti in personam – ve 2. fázi se vede spor o to, kdo bude platit pokutu ← původně propadala chrámovým pokladnám bohů, pak do pokladny státu

2) legisactio per iudicis arbitrive postulationem- žádost o dosazení soudce nebo rozhodce ← např. vyměří znovu pozemek; k zahájení sporu

žaloba na rozdělení spoluvlastnictví nebo spoludědictví spory založené formálními kontrakty (sponse)

- žádná pokuta

3) legisactio per conditionem- poslední, třetí způsob k zahájení , konec 3.stol.BC

- výzva k dobrovolnému plnění – lhůta 30 dnů – žalovaný má buď uhradit škodu, jinak se má dostavit před praetora, který spor rozhodne

- pokud byla přesně stanovená suma, nebo pokud se hádali o přesně stanovenou věc – certum

- přísahalo se, výzvy k sázkám na stejné sumy ← nepřipadaly státní pokladně, ale vítězné straně sporu

- po vynesení rozsudku 30 denní lhůta k dobrovolnému plnění , poté k zahájení exekuce →

4) legisactio per manus iniectionem- přesně stanovená slova – věřitel vložil na dlužníka ruku, uchopil ho pevně, mohl ho spoutat, odváděl

ho do svého domu, minimální potrava, domácí vězení na 60 dnů – v té době ho třikrát vystavil na římském fóru, řekl jméno, dlužnou částku, proč dluží → někdo známý ho mohl vyplatit, jinak dlužník propadá do vlastnictví věřitele ← má i právo nad životem a smrtí

5) legiasctio per pignoris capionem- svémoc, ne soudní řízení

- nutná příslušná formule

- věřitel přichází k dlužníkovi, vezme si od něj jakousi zástavu, která má přinutit dlužníka, aby plnil

- i pokud někdo slíbil něco udělat ve prospěch římskému státu

- LEGISAKČNÍ ŘÍZENÍ KONČÍ 17 BC, jeho důsledky ale přetrvávají – cautio damni infecti – ve své podstatě legisakcí také

Formulový proces- právem uznáván od cca 180-160 BC

- z praxe cizineckého praetora

- praetor není ve fázi in iure pouhým kontrolorem, ale aktivně se účastní sporu – aby ve formuli bylo vše podstatné

- formule je závazná, neměnná, soudce ji nemůže ve fázi apud iudicem upravovat

63


Obligatorní části formule- jmenování soudce (iudicis nominatio, datio iudicis) – strany se mohly dohodnout, vycházely ze

seznamu soudců ← vypracovával každý úředník na začátku funkčního období; pokud se nedohodly, vybírá praetor sám; na začátku formule a rozkazovacím způsobem

64


- vlastní jádro (intentio) vymezení vlastního sporu strany sporu (actor + reus) důvod sporu základ sporu (zda se jedná o kupní smlouvu, depositum…) suma , o kterou se strany soudí →

▪ na pevnou částku – formule certa▪ obecná – soudce má přihlédnout ke všem okolnostem, určit částku přiměřenou

- condemnatio – hypoteticky formulovaný příkaz k odsouzení – „Jestliže se prokáže, že tvrzení žalobce se opírá o právu, odsuď žalovaného tak a tak…“ - protože soudce nemá jurisdikci, je potřeba, aby jej praetor k vynesení rozsudku zmocnil

Fakultativní části formule- v případě žaloby o rozdělení spoluvlastnictví nebo spoludědictví (actio comuni dividendo, actio familiae

resiscundae) – zahrnutí adiudikace – zmocnění k tomu, aby soudce jednu ze stran označil za vlastníka a přikázal jí, aby odškodnila bývalé spoluvlastníky/spoludědice

- demonstratio – sloužila k lepší orientaci ; např. co bylo předmětem deposita, commodata

- taxatio – maximalizace výše odsouzení

- u actiones stricta iuditia (žaloby z kondikce, z mutua aj.) praetor vložil do formule exceptio – procesní námitka, zpochybnění tvrzení žalobce („Já jsem uzavřel stipulaci na 10 000 sesterciů, to nepopírám, ale 5 000 jsem už zaplatil, a nechci platit znova celých 10 000.“)

u actiones bonae fidei excpece nemá význam → soudce musí stejnak přihlížet ke všem okolnostem

pak protinámitka (duplikace), pak triplikace atd.

Druhá fáze procesu- soudce ve druhé fázi procesu se musel řídit formulí – pokud ne, odpovídal za veškerou škodu, kterou

rozsudkem způsobil; jediná výjimka – pokud by soudce během průběhu procesu zemřel, zešílel nebo těžce onemocněl, praetor mohl provést restituci a změnit formuli, a to jen tu část, která se týká jmenování soudce

- rozsudek (sententia) je konečný → neexistuje odvolání – žádná druhá instance výjimka – pokud se soudce dopustí erroru calculi – chyba v počtech → může změnit rozsudek

- za špatně vynesený rozsudek odpovídá soudce – poškozený podá žalobu praetorovi, další spor bude soudit jiný soudce, může vysoudit náhradu škody (ale ne příliš vysokou)

- pokud by soudce vynesl rozsudek úmyslně špatně, odpovídal v plném rozsahu

- soudce odpovídá za neklegenci – lehké přehlídnutí, kvazideliktum

Plnění rozsudku- na dobrovolné plnění rozsudku – 30 dnů

- poté exekuce majetková (v legisakčním procesu i osobní) – na celý majetek, pomocí actio iudicata, na žádost žalobce, ne ex offo, nese rysy svémoci – zahajována ze soukromé iniciativy, nutno dokázat, že odsouzený neplnil, pak praetor zahajuje vlastní exekuci tím, že uvádí žalobce do držby veškerého majetku odsouzeného (bonorum possessio) + infamia

- odsouzený pak musí vydat vyhlášku, v níž zve všechny věřitele, ti si vyberou magistera bonorum, ten připraví dražbu ← pod přísným praetorovým dohledem

- bonorum emptor – ujímá se přebytku; odpovídá za dluhy odsouzeného do určité části, za kterou vydražený majetek získal

- výjimka – distractio bonorum – senátoři – nezabavoval se jim majetek celý, ale prodával se po částech tak dlouho, než byli uspokojení všichni věřitelé

65


- beneficium competentiae – výhoda, které požívají ti, kteří se do situace dlužníka dostanou bez zavinění – dědic získávající předluženou pozůstalost – pokud dobrovolně do 30 dnů nabídl věřitelům majetek, netrpěl infamií + vždy mu zůstalo něco (to, co měl před nabytím pozůstalosti)

Mimosoudní prostředky ochrany- praetor vystupuje jako obyčejný magistrátem s imperiem → může přikazovat, zakazovat

- interdikta – příkazy nebo zákazy, směřují k odstranění škodlivé situace, příp. řeší situaci velmi rychle, bez žaloby, ochrana držby, ale i další případy → zabezpečení splavnosti řek, navrácení moci otcovské (pokud pateru někdo odcizil dítě), k zabezpečení vedení soudního řízení

prohibitorní – zakazující, spočívají v omitere, interdictum Utrubi, Uti possidetis exhibitorní – přikazující – aby někdo něco někam dodal; v případě podání vindikační žaloby,

aby žalovaná strana donesla věc; příkaz přinést zadržovanou osobu před praetora restitutorní – příkazy, kterými praetor ukládá někomu, aby něco udělal, např. opravil, uvedl

do původního stavu- praetor k prosazení svého příkazu používal dalších prostředků + možnost poškozeného podat žalobu ze

sponse (musel přísahat, jaká škoda mu vznikla – estimace; následuje soudní spor)- za císařství interdikta splývají s žalobami ← tzv. sumární proces

- restitutio in integrum – navrácení do předchozího stavu – přenos v čase, provádí praetor k ochraně nezletilců (před uzavření kupní smlouvy) dědické právo procesní (pokud někdo ztratil lhůtu z omluvitelných důvodů ← nedostatek

věku, těžká choroba…)- praetorské stipulace (sliby) – nedobrovolné (na rozdíl od klasické stipulace) – přísahej, že se dostavíš

k soudci za týden, že zaplatíš pokutu, pokud prohraješ… - pokud nebudeš přísahat, tak uvidíš → uvedení do detence, pokud dlužník ani nadále neposlechne, následuje uvedení do držby (splnění pěti podmínek, mj. 1 rok)

Cognitio extra ordinem- vzniká v posledních desetiletích 1. stol. BC

- objevují se autority z dob republiky – konzulové, diktátoři, triumvirové – nejmocnější muži v celém římském státě

- Augustus dostal v roce 30 BC zvláštní oprávnění → mohl rozhodovat o odvoláních od všech soudů, zejm. od soudů provinčních ← nahradilo právo provokace

- rozhodnutí o rozdělení provincií na císařské a senátní – podle toho, kdo je spravoval; císař tam nebyl osobně, posílal své zástupce, prokurátory, ti prováděli vše včetně soudních pravomocí

- rozdíly oproti předchozímu řízení:

- neexistují dvě fáze – vše je v rukou jednoho člověka, úředníka císařského, jmenovaného, odvolatelného, placeného

- objevuje se institut odvolání = apelatio – princip reformační – vyšší stupeň může buď vrátit rozsudek zpět, nebo vynést rozsudek nový

první odvolací instance – správce provincie nejvyšší odvolací instance – císař osobně

- od r. 200 AC se poslední instancí stává praefectus praetorio – tehdy velitel císařské gardy Aemilius Papinianus

- za soudní řízení se platí – za podání žaloby, odvolání, 2% daň za vedení soudního řízení z hodnoty předmětu sporu

- vše probíhá písemně – žaloba, úřední soudní spisy (i manumisse, závěti, legata, darovací smlouvy…), povolání – úřední obsílky; vynesení kontumačního rozsudku – potřeba 4x obeslat žalovaného předtím, než je rozsudek vydán

66


- mizí princip pekuniární kondemnace → rozsudky mohou znít na vrácení věci, opravu věci, konání činnosti

- samotná exekuce není v rukou vítěze sporu X existují soudní exekutoři – nižší úředníci (apparitores)

- jednolitý pro řízení civilní i trestní

- proces sumární – nahrazoval dřívější interdiktní řízení

- reskriptový proces – vycházel z autority císaře; pokud se žalobci/žalovanému něco na rozsudku nezdálo, mohla se procesní strana obrátit dopisem na císaře, jeho ministerstvo pak hypoteticky rozhodlo s tou podmínkou, že informace uvedené v reskriptu jsou pravdivé

- episkopální audience – k biskupům se obraceli věřící jako na morální autority, rozhodnutí stanovena naroveň těm císařským

OBECNÉ PRÁVNÍ NAUKY- týkají se především právních vztahů – vznikají, mění se a zanikají na základě právních skutečností ←

důležité pro nabývání práv – originární, derivativní (sukcese)- sukcese konstitutivní – nepřevádí se veškerá práva k věci, ale jen jejich část – např. vznik ususfructu,

uzavření depositu, pignu, commodata…- sukcese translativní – dochází k převodu všech práv k něčemu

singulární – převádí se veškerá práva k jedné konkrétní věci – např. převod vlastnického práva, legát

univerzální – převádí se práva k veškerému majetkovému souboru druhé osoby – např. postavení dědice, vydržení veškerého majetku druhé osoby – v rámci exekuce…)právní skutečnosti – události a jednání, které mají vliv na vznik, změnu nebo zánik právních vztahů

- právní událost – přírodní katastrofy, běh času

- právní domněnka (praesumptio iuris) – již za republiky, 2. stol.BC vyvratitelné – je možné vést protidůkaz, např. domněnka otcovství (vyvratitelná pro chorobu,

pro neschopnost zplodit dítě) nevyvratitelné – je vyloučeno vést důkaz pravdy, hl. v právu veřejném (čsl. právo – zákon na

ochranu republiky)- právní fikce (fictiones iuris) – buď se přimýšlí, nebo odmýšlí určitá událost, jsou vždy nevyvratitelné,

např. fikce uběhnutí vydržecí lhůty v publiciánské žalobě; fictio legis Corneliae – jestliže občan, který upadne do válečného zajetí, má se za to, že okamžikem, kdy do něj upadl, umřel → je např. platná závěť

- lidská jednání – také úřední výroky a soudní rozhodnutí → deklaratorní – např. rozsudek ve sporu o výši škody konstitutivní – zakládají nová práva – např. rozsudky vydávané na základě adiudikace + právní

úkony- v ŘP splývalo právní jednání (sepsání smlouvy) s možností jeho procesní ochrany (podání žaloby)

- soukromá autonomie vůle – jen takové právní jednání, které je uzavřeno dobrovolně, s plným uvědoměním důsledků, je platné

67


Klasifikace právního jednání majetková – jde o peněžní částku, věc – mancipace, kupní smlouva, pořízení závěti osobní – jde o právní postavení člověka – emancipace, manumisse, způsoby vzniku manu;

svoboda člověka je neocenitelná

jednostranná – stačí projev vůle jednoho člověka – např. manumisse, pořízení závěti, vytvoření kodicilu, fideikomissu

dvoustranná – např. uzavření smlouvy, min. 2 lidi- obligace jednostranné a dvoustranné – jde o něco jiného! – o rozložení práv a povinností, vždy ale dva

subjekty

formální – mancipace, testament, injurecesse, manumisse podle ius civile; každé formální jednání je zároveň abstraktní

neformální – tradice, fideikomis; kauzální

abstraktní – důležitá forma (praetor → Jak jste to udělali, co jste řekli, cinkli jste hůlkou?), ne kauza

kauzální – důležitá kauza (Proč jste to udělali?)

inter vivos – mezi živými – účinky tohoto jednání mají nastat ještě za život jednajícího, resp. jednajících – mají se ho dožít oba dva

mortis causa – pro případ smrti – účinky právního jednání se odkládají až po smrti jednajícího, např. závěť, donatio mortis causa, legatum, fideikomis, kodicil

zavazovací – všechny smlouvy – legatum sinendi modo, damnační legát zcizovací – dochází k převodu práva – mancipace, injurecesse, vindikační legát

úplatná = onerózní – kupní smlouva, locationes conductiones bezplatná = lukrativní – žádné protiplnění, osobní služebnosti, darovací smlouva,

commodatum, depositum, pignus smíšená – poskytovaná protihodnota je nepatrná (prodej domu za jeden měďák – vadné

právní jednání)

Podmínky platnosti právního jednání

1) Způsobilost k právnímu jednání- způsobilost subjektu, resp. subjektů k právnímu jednání – věk, ne duševní nebo tělesná nemoc,

římský občan, event. alespoň ius comercii, ne marnotratník

2) Atributy obsahu:- musí být uznaný – kauza jednání musí být římskému právu známa → typová vázanost (nejen

v obligacích, ale všude v ŘP – převod vlastnického práva…)- možný – nejen z hlediska práva (res extra commercium), ale také fyzicky – objektivně, ne subjektivně

- dovolený – právní řád nesmí zakazovat takové právní jednání; zakázáno jednání contra legem (zákaz darování mezi manžely) nebo in fraudem legis

- v souladu s dobrými mravy – nesmí být contra bonos mores, contra bonos maiorum (proti mravům předků) → jsou ex iure neplatná

68


3) Projevená vůle formálně

▪ určitá slova – nahlas, bez přeřeknutí – mancipace, legisakce, stipulace▪ na určitém místě – adopce, arogace▪ určité věci – hůlka, váhy▪ určitý počet osob – svědků u mancipace, testamentu

neformálně▪ vytvářel praetor▪ musí být zřetelné▪ výslovně (i písemně, i pohyb) nebo faktickým jednáním (přijetí závěti konkludentním

jednáním – dědic začne platit pozůstalostní dluhy, vymáhat pozůstalostní pohledávky, pečovat o majetek…)

- procesní právo – kdo mlčí, ještě souhlas nepřiznává

- hmotné právo – má se za to, že kdo mlčí, ten souhlasí, ovšem platí to pouze tehdy, pokud promluvit mohl a měl

4) Soulad mezi vůlí a jejím projevem- v archaickém právu ještě ne, důležitá pouze forma; až v praetorském právu se sleduje soulad

NESHODY MEZI VŮLÍ A PROJEVEM VŮLE:- VĚDOMÉ

- někdo si něco jiného myslí, něco jiného dělá, a je si toho vědom; způsobují neplatnost pr. jednání

- např. demonstrace situace při vyučovací hodině, jednání na veřejných vystoupeních, simulovaná právní jednání – předstírané, naoko, oba kontrahenti jsou předem domluveni, chtějí uvést třetí osobu v omyl, podoba podvodu

- disimulovaná právní jednání – má něco zakrýt, schovat – např. obejití zákazu darování mezi manžely tím, že uzavřou kupní smlouvu

- fiduciární právní jednání – v archaickém právu, obě strany chtějí dosáhnout určitého, právem uznaného cíle, který ovšem právo nedokáže ošetřit → uzavírají právní jednání jiné, které dalekosáhle přesahuje cíl – např. fiducia – ŘP tehdy neznalo pignus ani hypotéku (až na poč. 2. stol.BC), dlužník převádí na věřitele vlastnické právo k předmětu zástavy, ten pak převádí vlastnické právo zpět na dlužníka – tzv. fiducia creditore contracta

- žaloba z depozita zní na duplum – jde v podstatě o delikt z fiducie

- NEVĚDOMÉ

- přehlédnutí, přeřeknutí – nemají vliv na platnost právního jednání

- omyl právní (error iuris) – neznalost práva, nevědomost → Ignorantia legis non excusat + Ignorantia iuris nocet (neznalost práva škodí); některé kategorie osob se ovšem vymlouvat mohly – ženy, nezletilci, vojáci

- omyl faktický / skutkový (error facti) – způsobuje neplatnost právního jednání, pokud jde o omyl omluvitelný (dopustil by se ho každý, i průměrný otec římské rodiny) a podstatný (error essentialis) →

error in persona – omyl v osobě protistrany error in negotio – např. jeden druhému dává věc, druhý částku peněz, první se domnívá, že

jde o kupní smlouvu, druhý že jde o locatio conductio rei → nejde užít žalobu ani z jednoho kontraktu → je neplatné

error in corpore – omyl v předmětu právního jednání, musí jít o error in materia (např. v pohlaví otroka)

- k omylu faktickému se přihlíží pouze u konsensuálních kontraktů

69


70


Pohnutky právního jednání- člověk si něco myslí , a proto jednání uzavře, nebo neuzavře, ale nedá to najevo → nechá si vnitřní

výhradu (mentální rezervace) – např. když jeden převádí na druhého vlastnické právo k náhrdelníku, pak si to rozmyslí, že to vlastně tak udělat nechtěl → irelevantní

- k pohnutkám se obecně nepřihlíží X existují dvě pohnutky, které neplatnost způsobit mohou → dolus, vis ac metus (strach z násilí)

Dolus- jeden člověk ve druhém vzbudí nějakou představu a na základě toho mu působí škodu, uzavře s ním

pro něj nevýhodné právní jednání- praetor zavádí actio doli (66 BC) – jde o actio arbitraria (s rozhodčím řízením nemá nic společného) –

úředník byl ex offo povinen obrátit se na žalovaného a vyžadovat od něj vše, co v důsledku takového jednání získal

- podvod se špatně dokazuje – jako důkaz lze užít pouze svědecké výpovědi

- pokud podvodník nevydá vše, co získal v důsledku podvodu, je žalován na veškerou škodu ← stanovena pomocí procesní přísahy podvedeného

- actio doli použitelná pouze do 1 roku od okamžiku vadného právního jednání, po roce náhrada škody zněla jen na skutečnou škodu

Vis ac metus- vis absoluta (fyzické násilí) – způsobovalo neplatnost jednání vždy (břitva u krku → „Podepiš, můžeš

se svobodně rozhodnout.“ )- vydírání (praetor Octavius → formula Octaviana) ca 80 BC

- pokud někdo uzavře kontrakt ve strachu, do roka může žalovat na kvadruplum

- aby šlo učinit právní jednání neplatným kvůli strachu z násilí, musí tato výhrůžka: být objektivně bezprávná – pokud ten, kdo vyhrožuje, nemá nárok to po nás chtít X např.

pokud nás věřitel upozorní, že končí období splatnosti, jinak že nás zažaluje → není to výhrůžka bezprávná

vzbudit důvodný strach být uskutečnitelná → neuskutečnitelná nemůže zrušit platnost jednání („Když na mě

nepřevedeš vlastnické právo ke stáji, zařídím, aby na tebe spadl meteorit.“ )

Části právního jednání

1) Essentiale negotii- podstatné části právního jednání, to, na čem se strany musí dohodnout v každém případě (např. kupní

smlouva – předmět a cena)

2) Naturalia negotii- přirozené části právního jednání, připraveny právním řádem (kupní smlouva – prodávající ručí za

právní a faktické vady věci, odpovědnost za škodu…); nikdy nelze vyloučit odpovědnost za úmyslně způsobenou škodu

3) Accidentalia negotii- náhodné, resp. nepravidelné součásti právního jednání

- závisí pouze na vůli jednajících , zda si je sjednají

- mají vliv pouze na účinky právního jednání, nikoli na jeho platnost

71


PODMÍNKY (CONDICIO)- vázání účinků právního jednání na něčem neurčitém – např. pokud bude pršet

- musí se jednat o událost budoucí

- podmínkou není podmínka zákonná (jeden se stane dědicem druhé osoby, jestliže ona druhá osoba zemře dřív než ta první)

- ius civile nemělo rádo podmínky → v takovém případě neplatná nejen podmínka, ale celé jednání;až v praetorské právu

negativní afirmativní – kladná (Bude-li zítra pršet, naše jednání bude účinné.)

kazuální – náhodné – plnění je zcela nezávislé na vůli jedné či druhé strany (déšť, úder blesku, připlutí lodě)

potestativní – závisí na vůli lidí („Jestliže se naučíš do týdne prvních pět zpěvů Illiady, potom bude naše právní jednání platné.“)

smíšené

suspenzivní (odkládací) – právní jednání je platné, ale jeho účinky nastanou teprve ve chvíli, kdy dojde k naplnění podmínky

rezolutivní (rozvazovací) – vztah mezi jednajícími bude fungovat tak dlouho, dokud se ona podmínka nenaplní

ULOŽENÍ ČASU (DIES)- u podmínky se účinky vážou na budoucí a nejistou událost X uložení času se váže na budoucí událost a

na tu, o které víme, že nastane- počítání času

měsíc má 30 dnů, rok měl původně 304 dnů/300 dnů, pak prodloužen na 350 dnů každý druhý rok přidávali přestupný měsíc, rozhodovali o tom svévolně pontifikové kalendář až 45 BC – od té doby měl rok 365 dnů, zavedli i přestupné dny (24.únor byl každé

čtyři roky zdvojen a trval 48 hodin)

jedná-li se o nabytí práva → má se za to, že lhůta je naplněna začátkem posledního dne (dokončení vydržecí lhůty)

jedná-li se o uplatnění práva (podání žaloby) → má se za to, že lhůta je naplněna až koncem posledního dne

přetržení lhůty – lhůta běží, pak se něco stane, dojde k přetržení, po opadnutí překážky začne lhůta běžet od začátku

zastavení lhůty – po opadnutí překážky pokračuje

ÚČELOVÉ URČENÍ (MODUS)- něco jiného je modus, něco jiného modus a titulus – nezaměňovat!

- modus u lukrativních právních jednání (darování, odkaz) – směřuje k určitému plnění (činnost), kterou má obdarovaný vykonávat ve prospěch dárce, resp. třetí osoby (státu, církve, nadace)

- jestliže zavázaný přestane plnit účelové určení, lze se domáhat zrušení právního jednání hned od začátku (někdo dostane peníze ze závěti, je povinen každý týden nosit kytici růží na hrob zůstavitele – pokud vynechá jediný týden, ostatní zůstavitele podají žádost na zrušení legátu → končí)

- modus musí být ve prospěch někoho jiného, než ve prospěch obdařeného

72


Neplatnost právního jednání- absolutní neplatnost → negotium nullum (nulitní jednání) – osobami bez způsobilosti, bez formy, proti

zákonu, proti dobrým mravům → neplatná ex iure ex tunc – neplatná od tehdy, od samotného počátku

- naříkatelnost ex nunc – neplatná od nyní → právní jednání naříkatelná (negotium revocabile) – lze podat

žalobu, žádat restituci do původního stavu; jsou neplatná jen tehdy, když si někdo bude stěžovat u praetora

- dříve neplatné právní jednání se může stát dodatečně platným – tři způsoby:

- konvalidace = konvalescence – právní jednání neplatí, protože trpí určitou vadou, překážka v běhu času odpadne, automaticky se dříve neplatné jednání stane platným (šílenec se uzdraví, nedospělec dospěje)

- ratihabice = dodatečné schválení – nedospělec uzavře smlouvu, jejímž předmětem je nemovitost; když dosáhne dospělosti, odpadne překážka nedostatku věku, jelikož se ale jedná o závažné právní jednání, musí to do 1 roku výslovně potvrdit

- konverze – lidé se snaží uzavřít právní jednání (mancipaci), nepovede se jim to, tak uzavřou jiné (tradice); např. akceptilace – byl-li dluh založen stipulací, nutno jej zrušit opačnou stipulací ← ta se ovšem nepodaří → půjde o pactum de non petendi

- právní jednání buď platí jako celek, nebo je jako celek zrušeno X může dojít i částečné neplatnosti právního jednání

- buď platí pro obě dvě strany, nebo ani pro jednu X výjimkou – pokud smlouvu uzavírá dospělý s nedospělcem, je platné jen pro dospělého (pokud toho ale dítě zneužívá, jednání je platné i pro něj)

73


RECEPCE ŘÍMSKÉHO PRÁVA

Časové a geografické vymezení- přejímání římského práva do právních řádů kontinentální Evropy

- způsob přejímání se liší časově i geograficky, musíme se i ptát, který segment se přejal (soukromé, veřejné právo)

- proces probíhající po celá staletí – v Evropě to lze časově vymezit, inspirace ale trvá dodnes

- od konce 11. stol. do 1.1.1900

- 2.pol.11.stol. – začíná v Bologni fungovat první univerzita západního typu, studium ŘP – zabývají se jím jako právem platným (nechápou ho jako nový prvek) – ius commune – chtějí právo aplikovat na obchodníky z různých měst, ŘP slouží jako neutrální prvek

- 1.1.1900 den nabytí účinnosti BGB – Bürgerliches Gesetzbuch – v Německé říši, do té doby ŘP soukromé jako právo platné, velice dynamický vývoj v 2.pol.19.stol. X stále užívá justiniánské právo

- San Marino, Andorra – v podobě ius commune

- ještě po 2.sv.v. – Cejlon

- Jižní Afrika – sahá k ŘP jako k právu subsidiárnímu, vlivy několika právních rovin → jihoafrické právo odvozené od common law + Roman dutch law

- 1.1.1900 – formální hranice, větší část Evropy se s ŘP rozloučila jako s právem platným X inspirace trvá dodnes

Historický vývoj- 476 AC – zánik ZŘŘ, Romulus Augustulus odeslán za Ravenny pryč, jeho otec přišel o život, zvítězil

náčelník germánského kmene Skirů Odoaker, neuzurpoval si titul císaře ZŘŘ, odeslal odznaky moci na východ Zenónovi → dal tím najevo, že ten titul pro něj nic neznamená, uznání svrchované moci císaře VŘŘ X tento císař nemá reálné možnosti zasahovat do situace v Itálii

- pro občany se nic neděje díky principu personality

- v r.476 právo částečně kodifikováno je, částečně není, formálně nadále platí LDT, obyčeje, teoreticky vzato i pontifikální interpretace, nepochybně císařské konstituce, Věčný Hadriánův edikt, zákony, výroky autorizovaných právníků

- Římská říše končí jako organizovaný politický útvar, impérium – žili tam nejen římští občané, ale i jiné subjekty spravující se svým právem (po r.212 AC), říše přibírala další národy, invaze germánských kmenů ← v rámci římské říše tam hledali ochranu, ptž sami byli tlačeni → často dostávali úsek limitu (pohraničního území)

- 476 končí „superstát“

- pak konflikt o oblast Pannonie – vyostřil se 476-493 → nastupuje Ostrogótská říše ← přišli na pozvání císaře VŘŘ, měli tlačit na Odoakara, trvá ca do 30.let 6.stol.AC, vládl Theodorich Veliký – velká autorita, respektovala ho i VŘŘ

- 527 umírá Theodorich Veliký → mezinárodní postavení říše se dostává do problémů, ve stejné době nastupuje v Konstantinopoli na trůn Justinián – v letech 529-534 nechá sebrat veškeré ŘP ← součást jeho imperiální strategie, chtěl restaurovat impérium v maximálním možném rozsahu (spíše jeho manželka Theodora), ovládl Itálii, část Pyrenejského pol., S Afriku ; celá Galie i Anglie mimo byzantský zábor

- invaze do Itálie začala 534, dobyl ji 553, 554 zavádí platnost justiniánské kodifikace Pragmatickou sankcí

- 565 umírá Justinián

- 568 Langobardi – vtrhli do Itálie ze S, obsadili S Itálie (od Neapole na sever)

74


- celou dobu bydlí na tomto území římští občané a Germáni + Langobardi

- Neapol zhruba hranice mezi byzantským záborem (na jih, římští občané, ŘP) a langobardským záborem (na sever, i Germáni)

- obyvatelstvo pak samo sklouzne k předjustiniánskému právu → Codex Theodosianus

- Edictus Rothari – čistě germánská kodifikace, postupem času se tam dostávají prvky ŘP → v jistém smyslu recepce

- v 9.-10.stol. germánské právo langobardské na takové úrovni, že škola v Pávii, předstupeň povýšení studia ŘP na univerzitní výuku, jak ji známe z 11.stol. v Bologni

- lenní systém

- Langobardská říše funguje až do 774, pak ji Karel Veliký včlení do Francké říše, 800 korunován císařem – kromě toho ale ještě císař VŘŘ, konflikt mezi oběma, i teologický prvek

- po smrti Karla Velikého se Francká říše rozpadne na tři celky → v západní Evropě katastrofa: ve stejné době probíhá vývoj Arabů, dojdou až na Pyrenejský pol., J Francie, kontrolují

západní Středomoří → vázne námořní doprava, křesťanská města na Apeninském pol. budou trpět

Vikingové – ze severu, Skotsko, Francie, Španělsko (9.stol.) Maďaři – až do střední Evropy proniknou, usazovali se v Pannonii

- až poč.10.stol. stabilizace situace, začíná reconquista, Normanské vévodství – po r.911 se Normané usazují a přijímají křesťanství, pak KOS

- původně do 9.,10.stol. si občané říkají „římští občané“, pak po dvě staletí přestávají tvořit jednotný celek a lidé jsou součástí různých komunit, přestávají se spravovat ŘP

- 12.stol. – nastává kolize práv při obchodních stycích → raději sáhnou po ŘP, které se již dostalo do neutrální roviny, ptž se jím dvě staletí nikdo neřídil

603 doložena poslední známá citace z Diegst, další jsou doloženy až z r. 1076 (toskánská) a 1084 (ravennská) – celá ta staletí je nikdo nestuduje, odputovala mimo sféru vnímání

Codex byl známý, ale nepoužívaný, nanejvýš jako formální sbírka, k níž se připojují konstituce langobardských králů

Instituce – učebnice udržuje jakési povědomí o podobě ŘP- 2.pol.11.stol. – lidé o Digestech vědí, neznají přesný obsah, ale respektují je jako autoritu ← to trvá až

do konce středověku- rukopis Digest – nejstarší z přelomu 6./7.stol. někde v J Itálii (asi Kalábrie, tam klášter), objevil se ca

1080 v Pise → Litera Pisana, po r.1406 uchováván ve Florencii → Litera Florentina – dnes nejdůležitější rukopis Digest, nejstarší, tvoří páteř kritických vydání textu Digest X florentští ho nepředložili komukoliv ke studiu, brali to jako uctívaný poklad

- až na konci 18.stol. se otvírá tato kniha pro vědecké zkoumání, v pol.19.stol. standardizované vydání textu Digest „Monsen Criger“ – dodnes považováno za standard

- druhý rukopis – Litera Vulgata, 2.pol.11.stol., nezvěstný, známy opisy, méně spolehlivý než Florentina, poskytnut studentům k práci, od samého počátku se s ním pracovalo, rukopisy ale nebyly vždy příliš spolehlivý

- neopisují to učitele, ale ti to předávají mnichům ← nerozumějí textům, pouze reprodukují text → různé zkomoleniny + lidská vypočítavost – lidé chtěli měnit podstatu textů

- těchto nespolehlivých rukopisů celá řada, pak nastoupí knihtisk

- 19.stol. Německo – k ius commune ve středověku sáhlo jako k subsidiárnímu právu, v 50.letech 19.stol. se na něj hledělo jako na platné právo

- Monsen a Crieger se vydají do Florentiny, porovnají rukopisy mnichů s Litera Florentini a vydají novou redakci

75


Vlastní recepce ŘP- 1088 univerzita v Bologni X obecně přijímaný nesmysl (v r.1888 se rozhodli oslavit 800 let

univerzity), nemáme zakládací dokument- Bologna – v nárazníkovém pásu (SŘŘ ze severu, papežský stát z jihu), obě území ji považují za tolik

významné, že jí nechávají velkou míru volnosti → přicházejí tam obchodníci se svým právem, kolize práv, obyvatele se obracejí na znalce práva, aby se kromě kanonického práva zajímali i o civilní právo → juris utresqieu doctore

- právníci si začínají opisovat Digesta, pomáhat si odkazy na paralelní místa, aby se to dalo uplatnit na soudě → poznámky (glosy) – buď separátně, nebo přímo do rukopisu – velmi promyšlená prohlášení, do pol.13.stol., pak už je poznámek tolik, že jsou nepřehledné →

- v pol.13.stol. se poznámky seberou, utřídí a vznikne „řádná glosa“ (glosa ordinaria) – ca 100 000 neuspořádaných glos, píše se do původního textu Digest v rámečcích, v podstatě první nová učebnice ŘP po justiniánských Institucích → postglosátoři; vyvinula se zásada, že soud bude uznávat pouze to, co současně uznává řádná glosa, ale ne úplně všechno (propouštění otroků na svobodu) → glosa chápána jako samostatný pramen práva → postglosátoři se začnou vyjadřovat nejen k Digestům, ale i ke glose

76

Documents

Tikal_říman_přednášky