VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZEFAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

Transformační procesy v postkomunistických zemích

Seminární práce

ZS 2012/2013 Petra Koblížková

ÚvodTato práce zpracovává téma transformačních procesů v postkomunistických zemích. Pro

toto téma jsem se rozhodla z několika důvodů – jednak se o historii velice zajímám a bylo pro

mě zajímavé o tomto tématu zjistit něco hlubšího, jednak pro mě toto téma bylo zajímavé i

vzhledem k tomu, že témata privatizace, a zejména té kupónové, jsou dodneška rozebírané s ne

zrovna příjemným tónem. O československé privatizaci a liberalizaci kolují dost hanlivé názory

a proto jsem chtěla udělat si názor na toto téma sama.

Ve své práci jsem nechtěla dosáhnout toho, abych vybrala nejlepší strategii liberalizace

či privatizace, ale mým cílem bylo zhodnotit procesy v Československu a následně ji porovnat s

ekonomikami Polska a Maďarska. Ostatním dvěma ekonomikám jsem se věnovala spíše stručně

za účelem pochopení základních použitých či objevujících se jevů a mechanismů, abych byla

schopna získat dostatečné informace pro srovnání jednotlivých procesů.

První a druhá kapitola je věnována hlavně teoretické části – vymezení pojmu centrálně

plánovaná ekonomika a následnému popisu liberalizačních přístupů a teorií. Přestože je strategií

značné množství, rozhodla jsem se z kapacitních důvodů této práce definovat pouze základní

teorie.

Ve třetí a čtvrté kapitole se rozepíši o procesu liberalizace, s ní související stabilizaci

ekonomik a privatizaci. V první části kapitoly se budu věnovat pouze Československu, popisu

vybraných strategií a jejich následné realizace. Samostatná kapitola vystihuje ve stručnosti

kupónovou privatizaci, která hrála v celém procesu významnou roli. Druhá část kapitoly popíše

podobným způsobem Maďarsko a Polsko. Tyto dvě země jsem se rozhodla dát do jedné

kapitoly, a to proto, že měly společné mnohé výchozí makroekonomické i mikroekonomické

podmínky. V průběhu i v závěru druhé části kapitoly budu průběžně srovnávat tyto dvě

ekonomiky mezi sebou, ale hlavně s Československem.

Pátá a zároveň poslední kapitola popisuje některé z dopadů transformačních procesů na

vybrané makroekonomické ukazatele, jmenovitě na inflaci, nezaměstnanost a na ekonomický

růst dané ekonomiky. V této části je každému ukazateli věnována samostatná podkapitola,

přičemž se věnuje všem třem (resp. čtyřem) ekonomikám.

1 Centrálně plánované ekonomikyVšechny ekonomiky států východního bloku patřily mezi takzvané centrálně plánované

ekonomiky. Tyto ekonomiky se vykazují několika příznačnými prvky, mezi které patří

neexistence trhů, neexistence tržních cen a neexistence podnikání.1

Místo tržních cen, které by vycházely z poptávky spotřebitelů, nákladové náročnosti či

ze vzácnosti zdrojů, byly v těchto ekonomikách používány úřední ceny stanovované státní

byrokracií, které neplnily alokační funkci. Podnikání pak bylo státem přímo zakázáno – dle

komunistů šlo pouze o přežitek, který bylo nutné vyloučit. Živnostníci mají ve své povaze

dostat vše pod svou kontrolu, což samozřejmě vláda musela vyloučit. To ovšem také souviselo

s tím, že tehdejší manažeři prakticky neplnili manažerské funkce typické pro manažery ze

západních ekonomik. K takovýmto funkcím například patřilo hledání nových odbytišť, inovace,

specializace aj.

Prof. Ing. Robert Holman ve svém díle2 dále uvádí dva základní znaky těchto ekonomik,

a to centralizace ekonomického rozhodování a plánování hmotných ukazatelů. Centralizované

rozhodování naprosto znemožňovalo, aby podnik samostatně rozhodoval o objemu, kvalitě či

odbytišti pro své výrobky. Jak již bylo uvedeno výše, fakt, že ceny byly centrálně stanovovány,

znemožňoval efektivní alokaci výrobních faktorů. Tento typ rozhodování také působil značně

demotivačně na manažery podniků, kteří místo toho, aby se zdokonalovali v pro-tržním

chování, se spíše věnovali zdokonalování ve vyjednávání se socialistickou byrokracií – jejich

hlavním cílem totiž bylo získat od státu nedostatkové zdroje. To také souviselo s druhým

znakem – plánováním hmotných ukazatelů – jenž byl mnohem důležitější než finanční

ukazatele. Toto opět působilo negativně na manažery, kteří se místo o zvyšování zisků snažili o

plnění objemu produkce stanoveného státem – věděli totiž, že při splnění objemu produkce jim

budou jejich náklady nejčastěji formou subvencí profinancovány. 3

Pro všechny země socialistického bloku byl velmi důležitý společný trh zemí Rady

vzájemné hospodářské pomoci. Tento společný trh byl vytvořen zcela záměrně, a to kvůli tomu,

že nekvalitní produkty nebyly konkurenceschopné – proto bylo nutné vytvořit odbytiště, na

které by se výrobky z kapitalistických zemí nemohly dostat, a tudíž by byl zajištěn odbyt

nekvalitních výrobků – spotřebitel by totiž neměl možnost výrobky porovnat. Na tento trh

1 Holman, 2000

2 Holman, 2000

3 Švejnar a kol., 1997

směřovaly zhruba tři čtvrtiny československého vývozu. Platby na tomto trhu probíhaly na

základě clearing, kdy se za zúčtovací jednotku počítal převoditelný rubl.4

Centrálně plánované ekonomiky se vykazovaly jednou výraznou předností, kterou byla

makroekonomická rovnováha. V dobách socialismu v těchto zemích neexistovaly inflace,

nezaměstnanost, schodky veřejného rozpočtu ani schodky běžného účtu platební bilance.

Přestože agregátní poptávka značně převyšovala agregátní nabídku kvůli „neschopnému

vedení“ podniků, díky centrální cenové regulaci se toto převýšení neprojevovalo v inflaci,

nýbrž v nedostatku.

2 Transformační teorie2.1 Liberální a institucionální přístup

Rozdělení přístupů k transformaci na institucionální a liberální přístup je prací prof.

Holmana, ve svém díle se tomuto rozdělení ale věnuje např. i doc. Libor Žídek5. Tyto přístupy

se od sebe zásadně liší. Liberalisté měli v úmyslu provést liberalizaci trhů a následnou

privatizaci velmi rychle, a tímto vytvořit tržní podněty, které by zajistily pro-tržní chování,

které ve většině postkomunistických ekonomik chybělo.

Naproti tomu zastánci institucionálního přístupu tvrdili, že před tak zásadním krokem,

jakým byla liberalizace trhů, je nutné vytvořit státní instituce – formální i neformální pravidla,

stanovit sankce pro jejich porušení. Věřili, že liberalizace je tak komplikovaným procesem,

kterému se lidé nejsou schopni rychle přizpůsobit, a proto je nutné nejdříve pevně stanovit

určité limity, jinak by se lidé mohli chovat amorálně. 6

Bohužel nebylo možné tyto dva přístupy zkombinovat, působily by vzájemně proti sobě.

Vytváření institucí by mohlo liberalizaci a privatizaci značně zpomalit, což by mohlo mít za

následek stagnaci ekonomiky, způsobené nečinným chováním manažerů, kteří by „seděli

s rukama v klíně“ čekajíc, co přijde.

2.2 Gradualismus versus šoková terapieKromě toho, že bylo nutné vybrat metodu, jak k procesu liberalizace přistupovat, bylo

také nezbytné vybrat její strategii. Jak název této podkapitoly napovídá, šlo zejména o to vybrat

4 Holman, 2000

5 Žídek, 2006

6 Klaus, Tomšík, 2007

vhodnou rychlost celého procesu. Těchto strategií bylo mnoho, ale nejčastěji se vedly

argumenty právě o těchto dvou strategiích.

Příznivci radikální šokové terapie zastávali názor, že prakticky okamžitá liberalizace

trhů a s ní spojené akce, „deregulace cen a mezd a otevření domácích trhů zahraniční

konkurenci,“ doprovázené příslušnými stabilizačními opatřeními, která měla za úkol udržet

makroekonomickou rovnováhu, je vhodným konceptem. 7 Ve prospěch této koncepce mluvilo

hned několik významných ekonomů, mezi nimi například Jeffry Sachs či polský ministr financí

– Leszek Balzerowicz. Byl to právě Balzerowicz, který přišel s teorií politického kapitálu.

Politický kapitál získala vláda po svržení komunismu – lidé jí projevovali velkou důvěru, byli

ochotni snášet „utahování opasků“ a nevadilo jim přinášet obětí. Při využití šokové terapie byla

šance, že se lidé při výrazných změnách v ekonomice majících negativní důsledky nebudou

bouřit.

Ve prospěch šokové terapie mluvil také fakt, že různé zájmové skupiny (odbory,

profesní komory, aktivisté aj.) byly po převratu výrazně oslabeny a nebyly schopny vyvíjet

politickou aktivitu a klást vládě odpor. Poslední výhodou šokové terapie bylo to, že díky

rychlým a radikálním opatřením bylo prakticky nemožné tento proces zastavit či uvést

ekonomiku do původního stavu.

Zastánci teorie gradualismu doufali, že dokáží provést transformaci bez hospodářského

poklesu, který byl u šokové terapie jistý, tím, že proces rozloží do delšího období. Měli

v úmyslu chovat se více protekcionisticky než radikalisté – báli se, že okamžité otevření trhů

povede k zruinování domácích výrobců. Ti disponovali pouze nekvalitními a

konkurenceneschopnými výrobky. Postupnou liberalizací by dostali výrobci čas adaptovat se na

novou situaci a přizpůsobit jí i výrobu.

3 Liberalizace a následná stabilizaceLiberalizace je první etapou transformace. Do tohoto procesu lze zahrnout tyto úkony:

liberalizace trhů a s ní související deregulace cen a mezd, povolení soukromého vlastnictví a

v neposlední řadě zavedením vnitřní konvertibility měny. Spolu s tímto procesem bylo nutné

zavést stabilizační opatření, která byla velmi nepopulární. Ve stabilizačním balíčku byla

většinou zahrnuta následující opatření: zrušení cenových subvencí, rozpočtová a měnová

7 Holman, 2000

restrikce, regulace mezd a ukotvení měnového kurzu. Stabilizace měla zabránit dvěma

negativním scénářům: rapidnímu růstu inflace a nerovnováze běžného účtu platební bilance.

3.1 Liberalizace v ČeskoslovenskuPo svržení komunistické vlády bylo v československé ekonomice mnohé ve špatné

kondici. Co se však předchozímu režimu nedá vytknout, je fakt, že makroekonomické

podmínky byly naprosto výborné. Státní rozpočet byl vyrovnaný, zahraniční dluh je velice

nízký, dokonce vůči některým ekonomikám vystupovalo Československo v pozici věřitele.8

Co se mikroekonomických podmínek týče, nebyla situace nijak příznivá. V průběhu 80.

let neproběhly na rozdíl od Polska a Maďarska žádné tržní reformy, tudíž zde neexistoval žádný

soukromý sektor. Velkým problémem bylo subvencování nejen podniků, ale také samotných

cen. Bylo nutné veškeré subvencování zrušit – již v roce 1990 postihlo toto opatření potraviny,

což mělo za následek vysoký růst cen, ale také utlumení zemědělské produkce.

V Československu se vybíralo ze dvou scénářů transformace. Český scénář, který byl

dílem gradualistů, vyžadoval okamžitou cenovou liberalizaci, ale trval na postupné liberalizaci

zahraničního obchodu kvůli obavám o konkurenceschopnost podnikatelského sektoru. 9

Nakonec byl však vybrán federální scénář, který prosazovali Václav Klaus, Vladimír

Dlouhý a který byl svou povahou velmi radikální. Na rozdíl od českého scénáře chtěl také

okamžitě liberalizovat zahraniční obchod zavedením vnitřní konvertibility měny. Aby zmírnili

šok, kterému by byli čeští výrobci vystaveni při okamžité liberalizaci, rozhodla se vláda

československou korunu výrazně devalvovat. Během roku 1990 proběhly tři devalvace národní

měny, přičemž na konci roku 1989 byla hodnota koruny 14,29 Kčs za americký Dolar, na konci

roku 1990 to bylo již 28 Kčs. Poté byla měna zafixována a tato fixace trvala až do května 1997,

což mělo v budoucích letech hlavní zásluhu na nízké inflaci.

Společně s liberalizací však bylo nutné zavést balíček stabilizačních opatření, který

obsahoval rozpočtovou a měnovou restrikci a mzdovou regulaci. Do stabilizačních opatření

často patří také devalvace měny, ta však již byla provedena v roce 1990. Rozpočtová a měnová

restrikce spočívala v zastavení automatického dotování a zavedením úvěrových limitů pro

komerční banky. Mzdová regulace probíhala za účelem zabránění roztočení mzdově-inflační

spirály, a to hned dvěma způsoby. Hned po liberalizaci byly zájmové skupiny, zejména odbory

velmi oslabeny a nemohly se zmoci na politickou akci, proto bylo možné o mzdách vést

tripartitní jednání. Postupně však odbory začínaly získávat sílu a proto bylo nutné přistoupit

8 Holman, 2000

9 Holman, 1999

k daňové regulaci růstu mezd – pokud podnik překročil vládou stanovený limit pro růst mezd,

musel nadlimitní částku odvést do státní pokladny ve formě daně, čímž byly nadbytečné peníze

z ekonomiky odčerpány a opět bylo zabráněno inflaci.

Díky výborným výchozím makroekonomickým podmínkám proběhla stabilizační fáze

v Československu úspěšně. Přestože došlo v dalších letech k výraznému hospodářskému

poklesu i k vysoké inflaci, povedlo se v dalších letech dosáhnout kladného růstu HDP, snížení

míry inflace a překvapivě velmi nízké míře nezaměstnanosti. 10 Československá stabilizace byla

předkládána různými organizacemi, jako např. IMF či EBRD jako příkladná ukázka správného

stabilizačního procesu.

3.2 Liberalizace v Polsku a MaďarskuLiberalizace probíhala v Polsku a Maďarsku naprosto odlišně. Zatímco polská

liberalizace šokovou terapií byla inspirací pro tu československou, Maďarsko se rozhodlo, nebo

spíš nemělo jinou možnost, než se vydat cestou gradualismu.

Polsko bylo vůbec první zemí, která transformaci uskutečnila, a to hned v roce 1990 na

základě plánu polského ministra financí, L. Balzerowicze. Tato transformace byla

pravděpodobně nejradikálnější a nejtvrdší ze všech, které vůbec v tomto období proběhly.

Stejně jako v Československu, i zde byla okamžitá liberalizace trhů následována stabilizačními

opatřeními. Stejně jako v Československu došlo k silnému omezení subvencí a stanovení limitů

pro růst peněžní zásoby i úvěrů. Co se týče mzdové regulace, ta v Polsku probíhala naopak než

v Československu – nejdříve v podobě daňové regulace a teprve později formou tripartitních

jednání. Bohužel toto opatření bylo účinné pouze ze začátku, později došlo k vysokému tempu

růstu nominálních mezd. Posledním a velice důležitým opatřením byla devalvace a následná

fixace zlotého na dolar. Bohužel, toto ukotvení nebylo úspěšné, a zlotý musel být ještě

několikrát devalvován, což ovšem vedlo k nastartování inflačně-devalvační spirály – míra

inflace (CPI) dosahovala za rok 1990 585,8%.

Oproti tomu Maďarsko přistupovalo k transformaci úplně jinak. Přestože mezi ekonomy

převládal názor, že je šoková terapie lepší strategií, bylo rozhodnuto postupovat dle

gradualistické strategie, a to hned z několika důvodů: jednak vláda neměla dostatečný politický

kapitál pro provádění takto razantních změn a zadruhé probíhaly již v 80. letech postupné tržní

reformy, které z velké části již trh liberalizovaly. Vláda tudíž neměla dostatečné prostředky, jak

si výběr šokové terapie před obyvatelstvem ospravedlnit.

10 Nezaměstnanost na Slovensku byla mnohem vyšší právě kvůli omezení zemědělské výroby, kde se počet pracovníků v tomto sektoru mezi lety 1990 a 1993 snížil na polovinu. (Holman, 2000)

Přestože v Maďarsku byla mikroekonomická situace právě díky tržním reformám 80. let

mnohem příznivější, makroekonomické ukazatele vykazovaly ne zrovna optimistické hodnoty.

Maďarsko trpělo ekonomickou nerovnováhou a deficitem jak státního rozpočtu, tak i běžného

účtu platební bilance.11 Přestože tato země vyloženě potřebovala stabilizovat, maďarská vláda

ve svém transformačním plánu žádné stabilizační opatření nezavedla, což byla dle mého názoru

obrovská chyba. Jediné, co vláda udělala, bylo to, že si pro financování schodků rozpočtů

půjčovala od komerčních bank, místo od centrální banky, čímž ale znemožnila podnikům, aby

si brali od bank úvěry.12 Také nedošlo k žádné mzdové regulaci ani k razantnější devalvaci

forintu, což vedlo k tomu, že reálné mzdy v této zemi klesaly jen mírně v porovnání s tím, jak

výrazně po transformaci klesly v Československu nebo Polsku. Tento jev se může zdát jako

velmi pozitivní, jenže měl také velmi negativní efekt – maďarské výrobky byly na trhu výrazně

dražší než ty z ostatních postkomunistických zemí.

Tabulka Meziroční změna reálných mezd (%)

1990 1991 1992 1993ČR -5,4 -23,7 10,1 4,1Maďarsko -3,5 -6,8 -1,5 -4,0Polsko -24,4 -0,3 -2,7 -1,8Slovensko -5,9 -25,6 8,9 -3,9Zdroj: Holman, 2000

Ačkoliv měl gradualistický přístup zabránit hospodářskému poklesu, postihl tento jev i

maďarskou ekonomiku. Zatímco Československo i Polsko se z této situace „vyhrabali“ již 2

roky po transformačním procesu, Maďarsku se to povedlo až v roce 1994, ale ve spojení

s vysokou mírou inflace, nezaměstnaností a dvojitým deficitem to nebyl až tak povzbudivý fakt.

A právě proto, obávám se, došlo k tomu, že obyvatelům Maďarska došla trpělivost a rozhodli se

zvolit sociální demokracii. Nový ministr financí Lájos Bokros zavedl velmi tvrdý balíček

stabilizačních opatření. Ten kromě opatření pozorovaných v Polsku či Československu

obsahoval například také zavedení školného a konečně dokázal napomoci rovnováze.

4 Privatizace Privatizace byla nutná hned z několika důvodů. Vzhledem k tomu, že všechny podniky

byly automaticky financovány státem, nebyly nikdy vyselektovány na ty opravdu

životaschopné. Po privatizaci by byly firmy od svého hlavního finančního zdroje odříznuty a

11 Předpokládám, že tyto deficity byly způsobeny tržními reformami probíhajícími před rokem 1989. Rostoucí spotřeba zvyšovala poptávku po zahraničním zboží, import tak převýšil export a to způsobilo deficit.

12 Stejně jako v Polsku i v Maďarsku, i zde byly nastaveny úvěrové limity.

byly nuceny se restrukturalizovat. Tím by byly uvolněny zbytečně využívané zdroje, které by

byly následně alokovány do „přeživších“ společností. Po privatizaci se také očekávala změna

chování manažerů – vzhledem k tomu, že by se jednalo o jejich vlastní, a ne společný majetek.

Předpokládám, že vláda doufala, že budou mít na správě podniku větší zájem než dosud.

Stejně jako u procesu liberalizace, i zde se vedly spory o rychlost a způsob privatizace.

Já osobně musím souhlasit s ekonomy, kteří vyžadovali rychlou privatizaci. Pokud by tento

proces trval příliš dlouho, věřím, že by to vedlo k tomu, že by manažeři buďto jen čekali, co se

stane a nijak by se o podnik nestarali, nebo by se o něj naopak starali špatně – snažili by se

podnik tunelovat či rozprodávat jeho majetek.13 Existovali ale i tací manažeři, kteří se

společností hospodařili velice špatně nehledě na to, že by se mohli zadlužit nebo být ve ztrátě –

v některých zemích totiž bylo zvykem, že před privatizací stát podniky „oddlužil.“14

Další neshody se vyskytly při řešení otázky restrukturalizace – bylo vhodnější podnik

nejdříve restrukturalizovat a až poté privatizovat, nebo nejdřív privatizovat a nechat

restrukturalizaci na novém majiteli? Nakonec bylo přistoupeno v naprosté většině případu

k druhému typu, a to proto, že podnik neměl dostatečnou schopnost podniky kontrolovat a

dohlížet na ně. 15

Je ale nutné zmínit, že každý stát sledoval privatizací jiné cíle a podle toho také

k privatizaci jednotlivé státy přistupovali.

4.1 Privatizace v ČeskoslovenskuJak již bylo zmíněno v úvodu kapitoly, privatizaci nebylo vyhnutí. V Československu

před rokem 1989 neexistoval prakticky žádný soukromý sektor. Na druhou stranu jsme měli

výborné výchozí makroekonomické podmínky, díky kterým bylo možné provést privatizaci

opravdu rychle a nebylo potřeba brát ohledy na to, aby stát utržil co nejvíce peněz za prodej

státního majetku. Na československé privatizaci pracovala nově zvolená vláda v roce prakticky

celý rok 1990, kdy bylo rozhodnuto, že privatizace bude rozdělena do tří proudů: malá

privatizace, která se týkala malých provozoven, velká privatizace která se potýkala s velkými

často průmyslovými podniky a poslední částí byly restituce – navrácení majetku, zabaveném po

roce 1948. Privatizace probíhala centralizovaně, což zajistilo velmi rychlý průběh celého

procesu.16

13 Holman, 2000

14 Švejnar a kol., 1997

15 Holman, 2000

16 Přestože Polsko i Maďarsko měly náskok, co se soukromého vlastnictví týče, v Československu (i obou nástupnických státech) byl brzy podíl soukromého vlastnictví mnohem vyšší. (Holman, 2000)

Jako první byl 2. 10. 1990 přijat zákon 403/1990 O zmírnění některých majetkových

křivd. Myslím, že je velmi důležité povšimnout si právě slova „některých“ – pro restituce totiž

existovala velká řada omezení. Majetek byl vrácen, pouze pokud se jednalo o československé

občany – právnické osoby, cizinci a jiná sdružení byli automaticky vyloučeni. V restituci byly

navráceny zejména maloobchodní jednotky a také zemědělská půda, a to v hodnotě až 125

miliard korun. Restituce v zemědělství byly problematické a ze všech nároků jich byla

uspokojena větší polovina.17

Po tři roky, počínaje prosincem 1990, probíhala v Československu druhá fáze – malá

privatizace, která se ukázala být velice úspěšným konceptem, který později přejaly i jiné země.

V malé privatizaci získaly maloobchodní provozovny nebo části podniků, které byly odděleny

od velkých státních společností, majitele skrze veřejné aukce, které byly kontrolovány místními

privatizačními komisemi. Během malé privatizace bylo vydraženo více než 22 tisíc provozních

jednotek, přičemž výnos z aukcí dosahoval nad 30 miliard Korun. Největší dopad měla malá

privatizace v roce 1991, kdy bylo vydraženo 12 462 jednotek v hodnotě 14 504 mil. Kč.18

Velká privatizace měla být rychlým procesem, ve kterém by bylo co nejvíce prvků

soutěže – proto byla zamítnuta idea nejdříve podniky restrukturalizovat, což by mohlo zabrat

mnoho let. V této fázi měli být nalezeni vhodní potenciální vlastníci velké části českého

průmyslu, zemědělství a obchodu. Nově zřízené ministerstvo privatizace mělo posoudit

privatizační projekty zájemců, podle nichž se pak i vybrala jedna z privatizačních metod:19

1. Veřejné aukce – využívány u malých jednotek, rozhodujícím kritériem byla cena.

2. Veřejné soutěže – náročnější metoda, kromě ceny zde byly sledovány i jiné

aspekty zájemce. Týkala se zejména menších podniků, které vyžadovaly citlivější přístup.

U této metody byl častější výskyt manipulace či korupce.

3. Přímý prodej předem určenému vlastníkovi – metoda s velmi častým výskytem

korupce a výběrem na základě osobních kontaktů. Proto byl prodej později velmi přísně

sledován a schvalován vládou.

4. Transformace na akciovou společnost a prodej akcií – akcie byly prodávány buď

skrze burzu či banku nebo prostřednictvím kupónové privatizace.

17 Švejnar a kol., 1997

18 Švejnar a kol., 1997

19 Žídek, 2004 – nejčastější metody

5. Bezúplatný převod majetku – tato metoda se týkala zejména veřejně prospěšných

objektů.20

Jednou z metod byl také prodej zaměstnaneckých akcií, který byl prosazován levicovým

křídlem vlády (kromě jiných také Milošem Zemanem). Tento nápad však nebyl přijímán pravicí

s nadšením – zaváněl totiž kolektivním vlastnictvím. Dle mého názoru byl také z části neférový

vůči všem obyvatelům – zaměstnanci neprivatizovaných zařízení by neměli šanci nic získat.21

V tabulce 2 je možné porovnat počty privatizovaných jednotek a jejich hodnotu

s použitou metodou privatizace. Můžeme jasně pozorovat, že u nejhodnotnějších podniků byla

použita právě transformace na a.s, což je pochopitelné, protože málokterý člověk v té době, by

si dle mého názoru mohl dovolit koupit společnost v takovéto hodnotě. Právě tato transformace

byla důležitá, protože do konce roku 1993 bylo 49,4% všech akcií prodáno prostřednictvím

kuponové privatizace22, které se věnuje další podkapitola.

Tabulka Schválené privatizační projekty do r. 1993 - porovnání privatizačních metod

Počet privatizovaných jednotek

Hodnota majetku(mil. Kč)

Veřejná aukce 514 5 811Veřejná soutěž 502 19 188

Přímý prodej 2 422 62 288

Transformace do a.s. 1 777 754 263

Bezúplatný převod 2 318 30 013

Celkem 7 533 871 563Zdroj dat: Švejnar a kol. (1997)

4.1.1 Kupónová privatizaceMyšlenka kupónové privatizace se zrodila hned v počátcích transformačního procesu

v hlavách D. Třísky, T. Ježka a V. Klause a byla označena jak nestandardní metoda rychlé a

hromadné privatizace. Každý plnoletý občan mohl zakoupit kuponovou knížku za 1 000 Kč a

za kupony měl možnost pořídit akcie transformovaných společností. Každý kupon byl

v hodnotě 1000 bodů, přičemž byl rozdělen do 10 dílů. Akcie těchto společností bylo možné

zakoupit ve dvou vlnách, přičemž byly vždy předem určeny podniky, které se budou v dané

vlně privatizovat. První vlna začala na konci roku 1991 a druhá na podzim 1993.23

20 Žídek, 2004

21 Holman, 2000

22 Švejnar, 1997

23 Holman, 1999

Ještě před zahájením prodeje akcií za body bylo možné svěřit všechny nebo jen část

svých kupónů privatizačním investičním fondům, které sehrály velmi důležitou roli. V období

privatizace byly vedeny masivní reklamní kampaně, které měly majitele kupónů přesvědčit, aby

svěřili své kupóny právě jim. Nejúspěšnějšími fondy první vlny byly Česká spořitelna,

Investiční banka a Harvard Capital & Consulting, viz tabulku 3.

Tabulka Největší investiční skupiny podle počtu získaných investičních bodů získaných v první vlně kupónové privatizace

Investiční skupina Body (mil.) Podíl (%)

1. Česká Spořitelna 950 11,12. Investiční banka (Česko – PIAS) 724 8,5

3. Harvard Capital & Consulting 639 7,5

4. Všeobecná úvěrová banka 501 5,8

5. Komerční banka 466 5,4Zdroj dat: Mejstřík, 1997

Přestože fondy měly k dispozici obrovské množství kupónů v porovnání s jednotlivci,

nemohly se stát vlastníkem společnosti, a to proto, že vláda kvůli ochraně občanů stanovila

limit na vlastnický podíl v jednotlivých podnicích, který činil 20%. Fondy tak byly nuceny mít

ve svém portfoliu větší množství společností a tím diverzifikovali možné investiční riziko. Dle

mého názoru bylo toto řešení správné, co se týče ochrany jednotlivých investorů, ale mělo i

negativní dopad – fond nemohl podnik kvůli nízkému podílu akcií výrazně ovlivnit.24

Každá vlna privatizace probíhala v několika kolech, přičemž každé kolo probíhalo

v určitých fázích. V první fázi byl oznámen seznam privatizovaných společností spolu

s množstvím a cenou akcií, ve druhé fázi mohli investoři akcie objednávat, ve třetí fázi byly

objednávky zpracovány a v poslední fázi byly pro akcie “nevyprodaných“ společností

stanoveny ceny do dalšího kola.25

Výhodou této metody privatizace bylo to, že vlastníci nebyli zatíženi privatizačním

dluhem, který vznikal například u veřejných aukcí, kdy si investor často musel vzít u komerční

banky vysoký úvěr, kterým pak zatížil podnik a nemohl dále investovat do inovace podniku.

Dle mého názoru byla kupónová privatizace úspěšným řešením, o čemž vypovídá také počet

zúčastněných občanů, který čítá přes 6 miliónů – bohužel je dnes kupónová privatizace často

spojována se zločinnou aktivitou hlavního představitele Harvardských fondů, Viktora Koženého

a mezi současným obyvatelstvem je tento proces chápán spíše negativně.

4.2 Privatizace v Polsku a MaďarskuZatímco v českém federálním scénáři byla privatizace již obsažena, a bylo ve

všeobecném zájmu provést ji co nejrychleji, v Maďarsku i Polsku tomu bylo trochu jinak. Obě

tyto země se nacházely v makroekonomické nerovnováze a vykazovaly rozpočtový deficit.

Navíc v obou státech proběhly již určité tržní reformy před samotným pádem komunismu, a

24 Mejstřík, 1997

25 Pokud byla poptávka nižší nebo rovna nabídce, byli všichni investoři uspokojeni. Pokud převažovala poptávka nad nabídkou, bylo v určitých případech možné poptávky fondů krátit tak, aby se poptávka srovnala s nabídkou. Pokud nebylo krácení možné, byly body vráceny investorům a ti je mohli uplatnit v dalším kole. (Švejnar, 1997)

proto se zdálo, že není tak nutné spěchat. Proto si myslím, že se rozhodli pro pomalejší způsob

privatizace.

Stejně jako v Československu, i zde probíhaly privatizační procesy v několika fázích.

Fáze, kterou měli společnou s Československem, byla takzvaná malá privatizace, ve které byly

privatizovány malé a střední podniky, často v oblastech obchodu či gastronomie. Byla často

prováděna skrze veřejné aukce, přičemž ocenění dražených podniků bylo většinou svěřeno

auditorským firmám. V Maďarsku probíhala i tato fáze o poznání pomaleji než jinde, protože se

snažili o co nejvyšší výnos, aby byli schopni vyrovnat státní schodek rozpočtu.26

V Polsku i Maďarsku probíhala částečně privatizace decentralizovaně – státní podniky

byly sice převedeny na akciovou společnost, ale stát brzy ztratil kontrolu nad prodejem akcií a

podniky se tak často dostaly do rukou podnikových manažerů. Této privatizaci se říkalo

spontánní nebo divoká a byla často odsuzována, jelikož v pozicích podnikových manažerů

často byli lidé dosazení ještě bývalým režimem.27

Polská vláda byla toho názoru, že je vhodné nejdříve podniku restrukturalizovat a teprve

poté privatizovat, proto svěřila velké státní podniky do péče holdingů, jejichž vedením byly

pověřeny státní privatizační fondy (často byli přizváni i zahraniční experti za účelem

efektivního vedení). Tím, že bylo vedení společnosti svěřeno těmto institucím spolupracujícím

se schopnými zahraničními experty, doufala polská vláda, že investoři z řad obyvatelstva budou

mít možnost relativně bezrizikově investovat své peníze. Privatizace se tak stala mnohem

pomalejším procesem. Jiným, často využívaným prostředkem byla tzv. likvidace, kdy byl

podnik rozdělen na menší části a poté rozprodán zájemcům.28

Jak již bylo několikrát zmíněno, maďarská privatizace probíhala opravdu velmi pomalu,

a to kvůli zajištění co nejvyšších výnosů. Proto byli vyhledáváni zejména zahraniční investory,

kteří byli schopni vložit i další kapitálové investice do podniku, ne jen peníze do státní

pokladny. Ze všech zemí získalo Maďarsko nejvíce peněz od zahraničních investorů.29

V této kapitole bylo tedy zjištěno, že Polsko a Maďarsko šlo trochu jiným směrem než

Československo. Některé metody byly použity více státy (malá privatizace či polská likvidace –

v Československu to byly privatizační projekty), některé byly naprosto ojedinělé. Myslím, že

by se záměry jednotlivých zemí daly shrnout do jediné věty: Československu šlo o zejména o

26 Kovács, 2001

27 Holman, 2000

28 Blaszczyk, Woodraw, 1999

29 Holman, 2000

rychlost, Polsku o kvalitu (proto chtělo nejdříve podniky restrukturalizovat) a Maďarsko chtělo

z privatizace vytěžit co nejvíce peněz.

5 Situace po transformaciTransformace přinesla mnoho změn, některé z nich byly očekávány (např. hospodářský

pokles při použití šokové terapie), jiné byly naopak překvapením (hospodářský pokles

v Maďarsku, kterému měl gradualistický přístup zabránit). V jednotlivých fázích této kapitoly

se budu věnovat popisu statistik makroekonomických ukazatelů, jejich zdůvodnění a porovnání

mezi jednotlivými zeměmi.

5.1 InflaceZejména v zemích využívajících šokovou terapii při liberalizaci byl viditelný tzv.

cenový skok, který je nutný odlišit od inflace. Cenový skok byl způsoben značnou devalvací

národních měn, které mělo za úkol zvýhodnit tuzemské zboží před tím zahraničním. Bohužel,

výrobci si toto opatření vysvětlili tak, že mohou ceny zvyšovat tak dlouho, dokud se vyrovnají

zahraničním cenám – tedy dokud by neztratili svou cenovou konkurenceschopnost. Tento jev je

viditelný v prvním roce liberalizace, tedy v Polsku v r. 1990 a v Československu v r. 1991.30

Tabulka Míra inflace (CPI) v %

1990 1991 1992 1993 1994

ČR 9,9 56,7 41,1 20,8 10,0

Maďarsko 28,9 35,0 23,0 22,6 19,1

Polsko 585,8 59,4 45,3 36,9 32,2

Slovensko 10,4 61,2 10,2 23,1 13,4Zdroj: Holman, 2000

Československu se podařilo udržet po cenovém skoku míru inflace v hodnotách kolem

10 %, zatímco míra inflace v Polsku či Maďarsku byla mnohem vyšší. Jsem toho názoru, že to

bylo způsobeno zejména rozdílnými kurzovými režimy. Fixace koruny zajistila neroztočení

devalvačně inflační spirály, která se vyskytla v ostatních zemích, které opakovaně devalvovaly

měnu právě kvůli rostoucí míře inflace.

Bylo by očekávané, že po odeznění cenového skoku bude míra inflace velmi nízká,

místo toho se míra inflace v Československu neustále držela v úrovni 10 %, což mohlo být

způsobeno tím, že po devalvaci měny z roku 1990 byla tuzemská cenová hladina zhruba třikrát

nižší než ta zahraniční. Část této mezery mezi cenovými hladinami byla vyplněna cenovým

skokem, ale určitý rozdíl přece jen přetrval. Tento rozdíl pak byl vyrovnáván inflací.31

30 Holman, 2000

31 Frydman, 1994

5.2 NezaměstnanostJak již bylo zmíněno v předchozích kapitolách, v centrálně plánovaných ekonomikách

byl problém s efektivní alokací zdrojů – také pracovní síly. Tyto ekonomiky tak trpěly

přezaměstnaností. Mnoho lidí přišlo o práci kvůli snižování produkce, byli však i tací, kteří

odešli sami – například lidé, kteří sami chtěli začít podnikat.

Tabulka Míra nezaměstnanosti v %

1990 1991 1992 1993 1994

ČR 0,7 4,1 2,6 3,5 3,2

Maďarsko 1,7 12,3 12,1 12,1 10,9

Polsko 6,5 11,8 13,6 16,4 16,0

Slovensko 1,6 11,8 10,4 14,4 14,8Zdroj: Holman, 2000

V České republice pozorujeme velmi nízkou míru nezaměstnanosti, což mohlo být

způsobeno několika důvody. Dle mého názoru nedošlo k výraznému růstu nezaměstnanosti

právě kvůli tomu, že lidé, kteří přestali pracovat v průmyslu, se přesunuli do sektoru služeb.

V Polsku i Maďarsku byl více rozvinutý kvůli proběhlým tržním reformám v minulosti. K nízké

nezaměstnanosti přispěly také transformační polštáře.32 Na rozdíl od České republiky byla

v ostatních zemích míra nezaměstnanosti mnohem vyšší, a pro to mohlo být opět více důvodů.

V ČR se ukázalo, že přezaměstnanost se týkala jen několika velkých podniků, zatímco v Polsku

či Maďarsku mohla být přezaměstnanost i v jiných podnicích. Navíc ve Slovensku byla

nezaměstnanost mnohem vyšší, protože zde byl mnohem více postihnut zemědělský sektor.

V tom se sice snížil počet zaměstnanců zhruba na polovinu, ale produktivita práce stoupla

dvojnásobně.33

Posledním zdůvodněním by mohl být demografický důvod – za socialismu existovalo

mnoho pracujících důchodců, kteří po převratu odešli z práce. Navíc byl odliv důchodců vyšší

než příliv mladých pracovníků. Jsem toho názoru, že příliv mladých pracovníků byl nízký

zejména díky tomu, že lidé měli větší svobodu i co se studia týče, a proto nešli hned po střední

škole pracovat, ale věnovali se dalšímu vzdělávání.

5.3 Hospodářský růst Bez ohledu na to, jakou strategii vlády při liberalizaci vybrali, můžeme pozorovat na

počátku 90. let hospodářský pokles ve všech zemích. Tento pokles je nazýván transformačním

poklesem, který měl dvojí příčiny. Vnější příčinou byl rozpad společného trhu RVHP. Na tomto

32 Transformační polštáře existovaly dva: kurzové a mzdové. Díky devalvaci a poklesu reálných mezd získali výrobci dočasnou výhodu, protože jejich produkce byla relativně levnější v porovnání se zahraniční.

33 Holman, 2000

trhu našla většina producentů odbytiště pro své výrobky. Po rozpadu tohoto trhu nebyli tyto

produkty konkurenceschopné, a proto došlo k poklesu HDP. Vnitřní příčinou pak byla samotná

transformace, která způsobila pokles reálných mezd. To zapříčinilo pokles spotřeby a s ní

spojené poptávky.

Dalším zdůvodněním poklesu HDP může být to, že v socialistických ekonomikách se

často hrubý domácí produkt nacházel nad svou potenciální úrovní. Pokles HDP tedy nebyl

znakem recese (jak by mohl být chápán v kapitalistických ekonomikách, ale pouze naprosto

přirozeným návratem na svůj potenciál.

Tabulka Růst reálného HDP (%)

1990 1991 1992 1993

ČR -1,2 -11,5 -3,3 0,6

Maďarsko -3,5 -11,9 -3,1 -0,6

Polsko -11,6 -7,0 2,6 3,8

Slovensko -2,5 -14,6 -6,5 -3,7

Zdroj: Holman, 2000

V tabulce 6 je viditelné, že byl pokles opravdu značný, a to nejen v ekonomikách

využívajících šokovou terapii, ale i v Maďarsku. V Polsku i České republice došlo

k hospodářskému růstu jen dva roky po liberalizaci. Ve Slovensku to trvalo poněkud delší dobu,

ale v roce 1994 byl jeho hospodářský růst 6,2 % a v letech 1995-199834 se pohyboval mezi 5,5-

8 %, a tak se dostalo k ekonomikám s nejvyšším tempem růstu. V Maďarsku došlo k růstu

ekonomiky (2,9 %) v roce 1994, tento mírný růst byl však vykoupen vysokou mírou inflace a

jak deficitem veřejného rozpočtu, tak i deficitem platební bilance. Opravdovému

hospodářskému růstu napomohl až Bokrosův balík stabilizačních opatření.35

ZávěrPřestože jsem se snažila napsat práci na zhruba deset normostran, zjistila jsem, že je to

nemožné. Toto téma je velice obsáhlé a není možné jej zpracovat až moc stručně, jelikož jsem

se snažila téma zpracovat tak, aby mu rozuměl i laik.

Velikým překvapením pro mě bylo, když jsem zpracovala kapitolu a stabilizaci a

liberalizaci. Jsem toho názoru, že je naprosto nesporné, že Československo zvládlo liberalizační

proces velmi jednoduše, rychle a s „minimálními ztrátami.“ Po liberalizaci došlo ke správnému

jevu přerozdělení výrobních zdrojů, zejména je to viditelné u přesunu pracovní síly ze sektoru

34 Euroekonom.cz, 2007

35 Tomšík, 1997

průmyslu do sektoru služeb. Dovolím si říci, že Česká republika měla mnohem lepší výsledky

než Slovensku, kterému vzpamatování trvalo o něco delší dobu, nakonec se však i tato

ekonomika „sebrala“ a dokázala, že stejná strategie fungovala ve dvou mírně odlišných

ekonomikách. Mohlo by být zajímavé, kdyby bylo možné srovnat účinnost československé

strategie i na Polsko a Maďarsko, tyto země však měly strategie vlastní. Polsko sice zvolilo

hodně podobný přístup k liberalizaci jako Československo, a jejich plán by byl podle mě i

stejně úspěšný, kdyby lépe zvládli stabilizační opatření, které byly o něco mírnější než

v Československu (například neschopnost zafixování měny), které přitom mělo lepší výchozí

makroekonomické podmínky. Naprosto nepochopitelné mi pak přišel plán maďarských

ekonomů a vůdců maďarské liberalizace, kteří se rozhodli nijak maďarské občany neomezovat,

což mělo za následek jediné – jen zpomalení možného ekonomického růstu a vyrovnání deficitů

státního rozpočtu. Jak se ukázalo později, stabilizační opatření byla rozhodně potřebná a průběh

liberalizace bez nich proběhnout byl nemožný.

Co se privatizačního procesu týče, zde si netroufnu říci, zda ho některá ze zemí opravdu

zvládla nejlépe – každá ze zemí se tento problém totiž rozhodla řešit jinak. Každá z těchto zemí

měla jinou základnu soukromého sektoru – zatímco Maďarsko bylo, co se týče tržních reforem,

hodně napřed, v Československu žádné soukromé vlastnictví či podnikání neexistovalo. Jisté

ale je, že malá privatizace fungovala ve všech zemích, nehledě na to, jaké byly výchozí

podmínky v dané zemi. Ohledně velké privatizace mám takový názor, že bylo rozhodně lepší

podniky nejdříve privatizovat a nechat restrukturalizaci až na novém majiteli, v Polsku se

k tomu postavili opačně a ještě v roce 2000 byly podniky určené k privatizaci ve vlastnictví

státu. Je ale nesporné, že kdybych byla tehdejším investorem, investovala bych radši do

podniků, které by byly pod dohledem zahraničních expertů, jak tomu bylo v Polsku.

Závěrem bych ještě chtěla upozornit na náklady, které transformace přinesla – inflaci,

nezaměstnanost i hospodářský pokles. Je důležité si uvědomit, že spoustu negativních jevů

způsobila nejenom liberalizace, ale že zde existovalo spoustu demografických důvodů –

populace stárla, odcházela do důchodu, lidé začínali podnikat. V neposlední řadě se měnila

sama společnost, což také přineslo určité změny. Jsem toho názoru, že každá země se

s transformací poprala s nejlepšími úmysly, ale některé země nedomyslely možné důsledky, a

proto mohly být zaskočeny ekonomickým vývojem (např. Maďarsko). Musím však přiznat, že

československou transformaci hodnotím velmi kladně.

ZdrojeADÁMKOVÁ, V., Regionální ekonomická integrace v SVE a její sounáležitost se západoevropským integra nímč procesem. Vysoká škola ekonomická, Praha 1999ADÁMKOVÁ, V., Transforma ní procesy a formující se hospodá ská politika zemí st ední a východní Evropy:č ř ř ekonomické výsledky ve druhé polovin 90. letě . Vysoká škola ekonomická, Praha 2000CENTRE FOR CO-OPERATION WITH THE ECONOMIES IN TRANSITION, Entrepreneurship and SMEs in transition economies: the Visegrad konference. Organisation for Economic Co-operation and Development, Paris 1997CIHELKOVÁ, E. A KOL., Sv tová ekonomika: obecné trendy rozvojeě = World economy: general trends in its development. C.H. Beck, Praha 2009

ESKÁ SPOLE NOST PRO POLITICKÉ V DY P I AV RČ Č Ě Ř Č , Aktuální problémy demokratizace postkomunistických stát st ední Evropyů ř . eská spole nost pro politické v dy AV R, Praha 1995Č č ě ČDOLEŽALOVÁ, J., Demokracie a její vliv na výkonnost maďarského hospodářství. Centrum výzkumu konkurenční schopnosti české ekonomiky, Brno 2007DOLEŽALOVÁ, J., Rozvoj demokracie v Polsku a jeho vliv na výkonnost hospodářství. Centrum výzkumu konkurenční schopnosti české ekonomiky, Brno 2007FRYDMAN, R., Privatization in Eastern Europe: is the state withering away? Central European University Press, Budapest 1994HOLMAN R., Transformace české ekonomiky v komparaci s dalšími zeměmi střední Evropy. Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha 2000KLAUS, V. – TOMŠÍK, V., Makroekonomická fakta české transformace. NC Publishing, Brno 2007KLAUS, V., Dismantling socialism: a preliminary report (a road to market economy II) = Demontáž socialismu : předběžná zpráva (cesta k tržní ekonomice II). Top Agency, Praha 1992KLAUS, V., Ekonomická teorie a realita transformačních procesů. Management Press, Praha 1995MEJSTŘÍK, M., The Privatization Process in East-Central Europe: Evolutionary Process of Czech Privatizations, Kluwer Academic Publishers, Norwell, Massachusetts, 1997KONFERENCE OSN PRO OBCHOD A ROZVOJ, Privatization in the transition process recent experiences in Eastern Europe. United Nations, New York 1994ŠVEJNAR, J., Česká republika a ekonomická transformace ve střední a východní Evropě. Academia, Praha 1997Žídek, L., Transformace české ekonomiky: 1989 – 2004. C.H. Beck, Praha 2006BŁASZCZYK, B.; WOODRAW, R. (eds.). Privatization and Company Restructuring in Poland.CASE Network Reports No. 18 . Warsaw: Center for Social and Economic Research, 1999 [cit. 06-11-2012] Dostupné z: http://www.case-research.eu/upload/publikacja_plik/1081030_rc18.pdf

EUROEKONOM.CZ, Svět hospodářství v grafech: slovenská ekonomika. 2007, [cit. 08-11-2012] Dostupné z: http://www.euroekonom.cz/grafy-slovensko.html

HOLMAN, R., Čím pro nás byla kupónová privatizace. Centrum pro ekonomiku a politiku. 16.11.1999 [cit. 16-11-2012] Dostupné z: http://cepin.cz/cze/prednaska.php?ID=490 KENETY, B., Masová privatizace přivedla postkomunistické země na mizinu. ČeskáPozice.cz 24.4.2012. [cit. 16-11-2012] Dostupné z: http://www.ceskapozice.cz/byznys/ekonomika/masova-privatizace-privedla-postkomunisticke-zeme-na-mizinu

KLAUS, V., Nazrál čas k vyváženému hodnocení české privatizace? Václav Klaus 12.5.2005 [cit. 06-11-2012] Dostupné z: http://www.klaus.cz/clanky/1696KORNAI, J., Velká transformace střední a východní Evropy: úspěch a zklamání. Vysoká škola ekonomická v Praze, 2.2.2010 [cit. 06-11-2012] Dostupné z: http://www.vse.cz/polek/568TOMŠÍK, V., Komparace makroekonomického vývoje transformačních ekonomik - České republiky, Maďarska a Polska s důrazem na vývoj zahraničního obchodu a platebních bilancí. Listopad 1997. [cit. 06-11-2012] Dostupné z: http://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q=transforma%C4%8Dn%C3%AD%20procesy%20polsko&source=web&cd=7&cad=rja&ved=0CE0QFjAG&url=http%3A%2F%2Farchiv.soc.cas.cz%2Fdownload%2F71%2F97-11.doc&ei=mDppUOjAEMTStAbpoIFI&usg=AFQjCNFXg7zxiw6hWQAhcwAKMr8MPiHS0A