V procesu českého národního obrozenísehráli významnou úlohu čeští lékaři, kteřípracovali na tvorbě české anatomické ter-minologie. Bratr národního buditele JosefaJungmanna, profesor porodnictví na praž-ské Lékařské fakultě a později rektor(1839), vlastenecký lékař Antonín Jan Jung-mann (1775–1854) napsal českou učebniciporodnictví. V Praze vyšla r. 1804 knihailustrovaná četnými mědirytinami pod ná-zvem Uvod k babeni a ačkoli šlo z valnéčásti ještě o kompilát německých autorů,byla napsána (byť dosti neobratnou) češti-nou. Není tajemstvím, že právě A. Jung-mann vymyslel české anatomické a lékařskénázvosloví, takže např. názvy jako čelist,bránice, hrdlo, lebka, játra, stolička, žláza,šlacha či páteř pocházejí právě od něho.

Vídeňská vláda usilovala o sjednocení uči-va na všech ústavech v monarchii a absol-venti doktorského studia na pražské lékař-ské fakultě museli předkládat vytištěnou

dizertační práci napsanou latinsky neboněmecky. Do této kategorie patřila i slavnávyobrazení z pražské dizertace Jana Evan-gelisty Purkyně (1787–1869) o výzkumuvidění z r. 1819. Jméno tohoto anatoma, fy-ziologa a zakladatele časopisu Živa (1853),cenzora všech českých knih, časopisů a ru-kopisů týkajících se zdravotnictví, nesemnoho struktur, např. Purkyňův zárodečnýměchýřek, Purkyňova vlákna v srdci či Pur-kyňovy buňky v mozečku.

Purkyňův asistent J. Václav Staněk(1804–71), který také významně přispělk tvorbě českého anatomického názvoslo-ví, vydal r. 1840 první českou učebnici ana-tomie nazvanou Pitevní atlas a téhož rokui nevelké dílko Základové pitvy s litografic-kými ručně kolorovanými obrazy sloven-ského kreslíře Františka Bělopotockého.Škoda jen, že všechna vyobrazení byla po-řízena na základě jiných pramenů, nikolipodle preparátů.

Ke studiu anatomie byly již v této doběnezbytné dvě pomůcky: učebnice k vlastní-mu studiu a obrazový atlas jako průvodcea rádce při pitevních cvičeních. V rámciširšího vzdělávání veřejnosti se začaly napočátku 20. stol. objevovat také populár-ně–naučné lékařské knihy, z nichž beze-sporu nejznámější byla práce německépraktické lékařky Jenny Springerové nazva-ná Die Ärztin im Hause — Ein Buch derAufklärung und Belehrung für Gesundeund Kranke über die wichtigsten Fragender Gesundheitslehre und Heilkunde, vy-daná r. 1927 ve Vídni s 957 původními ilus-tracemi, 60 tabulemi a uměleckými přílo-hami. Její sedmé, nesmírně úspěšné vydánívyšlo v Praze ve dvou svazcích pod názvemDomácí lékařka (Kniha poučení a vysvět-lení pro zdravé i choré o nejdůležitějšíchotázkách zdravotnických a lékařských) v tex-tové úpravě Jaroslava Bartha (1873–1938).Šlo o dílo čtivé a široce populární u všechsociálních vrstev, jež vyšlo v nákladu 46tisíc kusů. Kniha byla vybavena skvostnýmibarevnými tabulemi od malíře E. Marxe.První svazek obsahoval umělecky velicerafinovaně pojatou obrazovou přílohu na-zvanou Album anatomických rozkladnýchmodelů mužského a ženského těla, v němžlze postupným odkrýváním vrstvenýchčástí dojít od vnějších struktur těla až k jed-notlivým vnitřnostem, které leží v různýchrovinách pod sebou. V knize bylo k dispo-zici 40 barevných celostránkových tabulís názornými nákresy jednotlivých ústrojía v textu dalších 517 černobílých obrázků.Druhý svazek, věnovaný ženě, tj. gynekolo-gii, byl doplněn barevnou obrazovou přílo-hou Vývoj člověka až k narození (viz obr.)s 9 většinou barevnými celostránkovýmitabulemi a mnoha ilustracemi v textu. Zazmínku stojí i podobně koncipovaná Zlatákniha praktického lékařství domácího praž-ského policejního lékaře Adolfa Ambrožese zajímavými obrazovými přílohami —anatomickými nákresy a barevným, sklá-dankovitě na jednotlivé vrstvy těla rozloži-telným modelem ženského těla. Kniha ob-sahovala 20 barevných a 31 černobílýchtabulí a sešitovou přílohu nazvanou Z intim-ností manželského života s barevnými lito-grafiemi. Obě knihy obsahují také vyobra-zení patologií.

Významným počinem podporujícím roz-voj vědecké anatomie, bylo r. 1895 vytvoře-ní tzv. basilejské terminologie podle návrhůBasilejského sdružení anatomů, jež bylamezinárodně používána až do poloviny 20.stol., kdy ji nahradila tzv. pařížská nomen-klatura. Nepopiratelně nejlepším znalcemanatomického názvosloví u nás byl JosephHyrtl (1810–94), autor německy psané prá-ce o historii anatomie na Karlo–Ferdinan-dově univerzitě, který vydal v Praze r. 1846úspěšnou, moderně koncipovanou učebni-ci lidské anatomie nazvanou Lehrbuch derAnatomie des Menschen, mit Rücksicht aufphysiologische Begründung und praktischeAnwendung (Učebnice anatomie člověkase zřetelem na fyziologické zdůvodněnía praktické použití).

V časech vrcholícího nacionálního hnutíbyla r. 1882 pražská Karlo–Ferdinandovauniverzita rozdělena na dvě části: českou

Anatomická ilustrace 10.České anatomické publikace 19. a 20. století

Magdalena Chumchalová

CCCC MMMM YYYY KKKK

189živa 4/2007 www.cas.cz/ziva

Vlevo dvojčetné těhotenství a vývoj hlavy dítěte,barevná příloha Vývoj člověka až k narozeníz Domácí lékařky J. Springerové z r. 1927 ©Rozvětvení nervů na krku a hlavě. Tabulez Domácí lékařky J. Springerové, vpravo

„Anatomický poznatek tlumočený obrazem je názornější a určitější než text.“(Miloš Grim)

V 19. stol. začaly knihy vycházet ve velkých nákladech. Vyrobit atlas ručnímtiskem bylo již časově a zejména cenově nemožné, proto se používal výhradněstrojový tisk. K reprodukci obrázků bývala volena zinkografie (při níž se tiskovéštočky zhotovovaly leptáním netiskoucích míst v zinkových deskách) a autotypie(u té se fotoreprodukčním způsobem rozložil polotónový obraz na body různýchtvarů a velikostí), reprodukované strojově ofsetovým tiskem, který nahradilpočátkem 20. stol. litografii. Tímto nepřímým tiskem (přes válec s pryžovýmpotahem na papír) bylo možno na méně kvalitní papír vytvořit kvalitnější a jem-nější obraz než přímým tiskem z kamene nebo knihtiskem, protože přenosnýválec byl schopen přilnout i na nerovný povrch. Jelikož však byly vytištěnéobrázky často příliš světlé a nedobarvené, dávala se v letech 1890–1910 při tiskufotografií a obrázkových publikací přednost dokonalé reprodukci průmyslovýmautotypickým hlubotiskem, jehož měděná tisková forma vydržela mnohem vícekopií než ofsetová deska. Později však sazbu z kovu zcela vytlačila fotosazba. Jepřirozené, že proměny tiskových technik viditelně ovlivnily také pojetí knižníanatomické ilustrace.

Univerzitu Karlovu a c. k. německou uni-verzitu, přičemž na přelomu 19. a 20. stol.dosáhly obě vysoké vědecké úrovně. NaKarlově univerzitě působil další anatomzabývající se historií lékařství, přednostaÚstavu dějin lékařství při Lékařské fakultěUK, docent plastické anatomie na pražskéuniverzitě i na pražské Akademii výtvar-ných umění a Vysoké škole umělecko–prů-myslové Ondřej Schrutz (1865–1932). Odr. 1892 v Praze vydával třísvazkový Přehledanatomie člověka a významně se podílel natvorbě Ottova slovníku naučného, do kte-rého přispěl více než tisícem hesel.

Na pražské c. k. německé univerzitě ně-jakou dobu působil významný znalec de-skriptivní anatomie pohybového systémua kloubní mechaniky, profesor a prosektoranatomie v Lipsku, pozdější představenýc. k. anatomického institutu univerzity v Inn-sbrucku Rudolf Fick (1866–1939). V rámciprojektu naprosto exaktní popisné a boha-tě ilustrované osmidílné práce Handbuchder Anatomie des Menschen (Příručka lid-ské anatomie), vydávané od r. 1896 u nakla-datele Gustava Fischera, u jejíhož zrodu stáljenský profesor lékařství a anatom Karl vonBardeleben (1849–1918) spolu s 20 dalšímiodborně vzdělanými autory, napsal RudolfFick druhý díl nazvaný Handbuch der Ana-tomie und Mechanik der Gelenke (Příručkaanatomie a mechaniky kloubů). Tato prvnípříručka kloubosloví v Německu vyšla vetřech svazcích, přičemž Fick byl autoremdvou. První část (r. 1904) Anatomie der Ge-lenke (Anatomie kloubů) obsahuje 162 ba-revných zobrazení v textu a dvě černobíléobrazové tabule. Třetí část z r. 1911 s ná-zvem Spezielle Gelenk– und Muskulmecha-nik (Speciální mechanika kloubů a svalů),na níž pracoval v Praze, obsahuje 248 ba-revných zobrazení v textu a 18 názornýchtabulí. Při popisu jednotlivých částí kloubůFick porovnával údaje různých autorůa uváděl je na pravou míru na základěsvých vlastních výzkumů a pozorování ži-vých lidí.

Co se vyobrazení týče, jsou v 1. svazkupoužity kvalitní obrazy reprodukované gal-

vanograficky, tj. elektrolytickým způsobemhlubotisku (při němž se pastovitou tvrdnou-cí barvou vytvořila na desce reliéfní kresba,na kterou se nanesla kovová vrstva s vyhlou-beným tisknoucím reliéfem), z atlasu odK. W. Spalteholze (Živa 2007, 3: 140–143),které autor s Fickem již při kreslení konzul-toval a které Fick s menšími úpravami pře-vzal. Některé schematizující figury, jakoži většinu mikroskopických zobrazení na-kreslil Fick sám. Několik nových originál-ních kreseb vytvořil také H. Unger, autormnožství obrazů kloubů ve Spalteholzověatlasu.

Po objevu rentgenového záření (objevpaprsků X patentoval barvoslepý würzbur-ský profesor Wilhelm Conrad Röntgenr. 1895) nastala pro kloubosloví nová epo-cha a už v 90. letech 19. stol. byla zavedenarentgenová metoda do výuky anatomie. Natuto skutečnost reagoval Fick v knize při-pojením 7 fotografických rentgenovýchtabulí se snímky kloubů a kostí exponova-nými čtvrt minuty, přestože byla jejichreprodukce spojena s jistými obtížemi. Ob-vyklé tiskové metody (světlotisk, autotypiea heliogravura) totiž při reprodukci jemnéšedé škály rentgenových fotografií selháva-ly. Aby autor usnadnil pochopení rentgeno-vých obrazů, nechal zhotovit na průhlednépauzovací papíry vysvětlující lineární pře-kresby obrysů snímků, jimiž na tabulíchobjasnil vzájemné hloubkové poměry kos-terních částí.

Německá univerzita v Praze fungovala aždo konce 2. světové války (tedy i v doběnásilného uzavření českých vysokých škol),kdy byla zrušena, protože se v r. 1939 při-pojila ke svazku říšských univerzit. Bylo tov době, kdy se na vysokých školách začalyhojně zřizovat anatomické ústavy a různáanatomická pracoviště.

Původní české anatomické učebnicea atlasy

Vzhledem k užití a funkčnosti anatomic-kých vyobrazení je třeba rozlišovat mezivědeckou kresbou a didaktickou ilustrací.Podle M. Grima (viz dále) je vědecká kresba„součástí odborného sdělení a může sevyskytovat ve více variantách: jako věcnézachycení objektu bádání, jako prostředekanalytického rozboru složité struktury, jakoprostorové znázornění složité stavebné

formy, jako prostředek objasnění struktu-rálních znaků nebo jako znázornění kon-cepce“. Didaktické anatomické obrazy jsounaproti tomu „základem anatomických atla-sů a v učebnicích a monografiích pomáhajívyvolat dokonalou představu o anatomic-kých tvarech a jejich vztazích.“ Ilustracev učebnicích sice ozřejmují text, nikdyvšak nejsou dost podrobné, aby mohly na-hradit potřebu atlasu, jehož vytvoření jetechnicky a časově nesmírně složité. Poři-zování preparátů a jejich kreslení totiž vy-žaduje nejen kolektiv preparátorů, ale ze-jména několik odborně vedených malířů,vyškolených na anatomických objektech.V naší literatuře tak bylo uskutečněno jennemnoho pokusů tohoto druhu.

Histolog a vynikající embryolog, zaklada-tel současné české anatomie a rektor UKJan Janošík (1856–1927) s velkou potížíprezentoval teoretické odborné poznatkyv českém jazyce. Z r. 1892 pochází jehoHistologie a mikroskopická anatomie s pů-vodními vyobrazeními a jednou barvotis-kovou obrazovou přílohou o velikosti32×24 cm. Toto dílo bylo stejně jako násle-dující vydáno za podpory Akademie a fi-nancováno autorem. Když totiž nakladateléFrantišek Řivnáč i Josef Richard Vilímekodmítli vydat Janošíkovu Anatomii člověkas běžnými instruktivními perokresbami jakopříliš drahý a riskantní podnik, vytiskl jir. 1898 autor vlastním nákladem u firmyJ. R. Vilímka, která dbala na perfektní poly-grafické zpracování. V knize byly zahrnutypouze ilustrace vztahující se k mikrosko-pické anatomii. Makroskopická vyobrazeníbyla součástí obrazového anatomickéhoAtlasu, který vyšel v r. 1901 podle originál-ních předloh preparátora pražského Anato-mického ústavu Josefa Rejska. Z let 1901a 1908 pochází dvoudílná Janošíkova Ana-tomie člověka, jejíž 1. část zahrnovala vše-obecnou anatomii, skelet a systém svalový,2. část obsahovala systémy střevní, uroge-nitální, nervový, kožní, smyslový a cévní, do-plněné čtyřmi obrazovými tabulemi (čtvr-té, nezměněné vydání v r. 1930). V letech1897, 1912 a 1920 vyšly tři díly JanošíkovyUčebnice anatomie člověka a v Praze u knih-kupce a nakladatele F. Řivnáče pak r. 1904Anatomický atlas ku studiu i praktické po-

CCCC MMMM YYYY KKKK

190 živa 4/2007www.cas.cz/ziva

Trapézový sval na kresbě B. Kutila z Anatomiečlověka od J. Fleischmanna a R. Lince z r. 1964

Vlevo schematický obraz cévního ústrojí (žílya tepny), kresba z Nauky o člověku K. Weigneraz r. 1946 © Svalovec v pohybu a lineární kresbakostí z Plastické anatomie pro výtvarníkya školy M. Černila z r. 1928, uprostřed

třebě dle původních preparátů. V naší zemišlo o důležité publikace, rozsahem se všaknemohly měřit se soudobými atlasy světo-vé literatury a v některých částech nebylyani technicky na výši. Proto naši medicii nadále užívali německé obrazové atlasy —Toldtův, Spalteholzův a později také Sobot-tův (Živa 2007, 3: 140–143).

Janošíkův žák, profesor Masarykovy uni-verzity v Brně, Otomar Völker (1871–1955)připravil k vydání r. 1939 společně s jinýmbrněnským profesorem Karlem Horoudruhý díl systematické Anatomie člověka,pojednávající o kosterní soustavě, s 211zčásti plošně barevně kolorovanými vy-obrazeními a perokresbami lidské kostry,upravenými podle Toldta.

Jako výtečná pomůcka pro studium slou-žily úvody jednotlivých kapitol první českévýrazně plasticky pojaté anatomie, kteroubyla pětidílná učebnice Topografická ana-tomie, zabývající se jednotlivými tělnímikrajinami a uložením a vzájemnými prosto-rovými vztahy orgánů. Autorem této práce,vycházející v letech 1915–24 (ve 2., přepra-covaném vydání v letech 1930–36), bylKarel Weigner (1874–1937), Janošíkův asis-tent, český lékař, anatom a profesor naLékařské fakultě UK, ČVUT i Akademiivýtvarných umění v Praze a od r. 1920vedoucí oddělení pro topografickou a chi-rurgickou anatomii Anatomického ústavu.V letech 1901–14 pravidelně přispíval člán-ky o antropologii i do časopisu Živa. Svouvědeckou práci orientoval na topografickouanatomii, především ve vztahu k chirurgii,kineziologii (učení o fyziologii a mechanis-mech volního pohybu u lidí) a na studiumlidských plemen a typů (ač on sám byl od-půrcem rasistických teorií). V letech 1909a 1921 vydal návod k pitevním cvičením,jenž se stal prvním česky psaným moder-ním průvodcem při podrobné anatomicképitvě. V r. 1936 publikoval K. Weigner spo-lečně s Janem Bělehrádkem (1896–1980)Nauku o člověku (viz obr.) s 94 obrazciv textu (z toho 8 barevnými).

Weignerův nástupce na pražském Anato-mickém ústavu a profesor na pražské uni-verzitě Ladislav Borovanský (1897–1971)léta přednášel anatomii na ošetřovatelskéškole, kde postrádal potřebné příručky;proto redakčně připravil pedagogicky orien-tovanou práci s názvem Anatomie: učebnicepro zdravotnické školy, v níž usiloval o pří-stupný obsah a stručnost. V textu 8., nezmě-něného vydání z r. 1953 bylo 109 černobí-lých vyobrazení (viz obr.) a 9 barevnýchcelostránkových příloh. Do 12., doplněné-ho vydání z r. 1959 se zřetelnějším členěnímtextu autor vsunul barevnou schematickoutabulku krevního oběhu a tělních krajinv době nitroděložního vývoje, ve 13. vydáníz r. 1962 se barevné obrazové přílohy nakonci knihy rozrostly na 12 a počet černo-bílých vyobrazení v textu na 121.

V české literatuře jsme dlouho neměli„knihu s tradicí“, tj. knihu vydávanoua upravovanou déle než 100 let, jako tomubylo třeba v Anglii u Grayovy Anatomie. Zazáklad této tradice by se však mohla poklá-dat dvoudílná učebnice pro lékařské fakul-ty L. Borovanského a kolektivu autorů Sou-stavná anatomie člověka z r. 1955, a toi přesto, že jde o menší knihu, než byla vět-šina standardních evropských učebnic ana-tomie. Již ve 3. vydání z r. 1967 došlo k pře-pracování téměř všech kapitol, přičemžnevhodné obrázky byly vyměněny za řadunových, mnohdy barevných vyobrazení.

Převážná většina ilustrací byla původnía jejími autory byli malíři anatomickýchústavů. Nejdůležitější z nich byl StanislavMacháček, od něhož pochází většina obráz-ků, a dále ilustrátoři J. Jindra, V. Kacerov-ská, R. Smetanová, V. Gabrielová, I. Luklo-vá–Marková a Z. Plachetka. Čtvrté vydánívyšlo až po smrti L. Borovanského s pod-statně přepracovanou kapitolou o svalovémsystému, kterou zkušený J. Jindra doplnilnovými ilustracemi a kam malíř Milan Medvložil nová vyobrazení cévního systémua centrální nervové soustavy. Páté oprave-né a zčásti pozměněné vydání pocházeloz r. 1976, přičemž 1. díl zahrnoval 419 ná-zorných vyobrazení kosterní, svalové, ga-stropulmonální, dýchací, močopohlavnía pohlavní soustavy, zatímco v 2. dílu se na-cházelo 388 obrázků cévního systému, smys-lových orgánů, nervové soustavy a kůže.Oba díly dohromady tedy obsahovaly 807černobílých ilustrací, někdy částečně dopl-něných červenou barvou, jež vyznačovalaprůběh cév.

Přes všechny snahy nebylo v podmín-kách tehdejšího Československa možno vy-dat atlas, který by byl rozsahem, jednotnýmzpracováním a technikou srovnatelný s nej-lepšími atlasy té doby. Proto pražská kated-ra anatomie doporučila zdravotnickémunakladatelství Avicenum (původně Státní-mu zdravotnickému nakladatelství) přeložitruský Atlas anatomii čelověka (Atlas anato-mie člověka) profesora anatomie na lékař-ském institutu v Charkově Rafaila Davidovi-če Sinělnikova, což se ukázalo jako dobrávolba. V Moskvě vyšel atlas původně v pětisvazcích a pro jeho vydání ve dvou svazcíchbyly vytvořeny nové kresby reprodukovanéi v českém vydání (viz obr.). Autor, kterýdílo sám redigoval, měl velké pedagogickéi výtvarné schopnosti a svou názornostía systematičností skvěle vyhověl potřebámpraktické výuky. Původně se zamýšlelo vy-tisknout pouze obrazovou část s legendou

pod obrázky, jak to bylo běžné u jiných atla-sů, ale nakonec se ukázalo nutným přeložitcelý text, čehož se ujali Radomír Čiháka Leo Lemež z Anatomického ústavu LF UKv Praze, kteří tuto knihu pro Avicenumr. 1970 také redakčně připravili: 1. díl obsa-hoval nauku o kostech, kloubech a svalech,2. díl se zabýval vnitřními orgány a 3. dílzahrnul nauku o nervové soustavě, smyslo-vých orgánech a žlázách s vnitřní sekrecí.Vyobrazení byla vytvořena podle komplex-ních preparátů umožňujících demonstrovatněkolik částí lidského těla současně. Barev-né a černobílé akvarely s modře vyznačený-mi poloschematickými asociačními draha-mi a projekcemi vláken na povrchu mozkubarevně plošně rozlišovaly např. okrskymozkové kůry a ukazovaly nejrůznější způ-soby řezů, jež umožňovaly vhled do vnitřnístruktury jednotlivých orgánů. Řada vyobra-zení a schematických a poloschematickýchilustrací demonstruje i topograficko–anato-mické vztahy. Atlas měl pomoci studentůmv pitevně a upevnit jejich znalosti získanépři přednáškách. Práce na ilustracích sezúčastnilo 8 sovětských malířů: A. A. Ale-ksejev, N. A. Veleževová, F. K. Kovbasa,V. P. Konjašev, N. E. Kuzovkin, V. L. Mokro-žickij, J. V. Severin a N. L. Ejngorn.

V 80. letech 20. stol. vzniklo několik tex-tově zkrácených učebnic anatomie. V troj-dílné učebnici lékaře a profesora RadomíraČiháka (*1928) Anatomie pro posluchačelékařství, vydávané v průběhu let 1987–97,došlo ke zkrácení sumarizací anatomickýchskutečností a v souladu s výběrem látky byltext upraven i graficky, což usnadnilo rych-lejší naučení pojmů i přehledné opakování.

CCCC MMMM YYYY KKKK

191živa 4/2007 www.cas.cz/ziva

Vlevo schéma pletení a výstupů jednotlivýchnervů Plexus lumbalis a Plexus saeralis, akvarelI. Helekala z 3. dílu Anatomie R. Čiháka(1997) © Vpravo nahoře nástěnné peritoneumpo odstranění závěsů a intraperitoneálníchorgánů na akvarelu S. Macháčka z 2. vydání2. dílu Anatomie R. Čiháka (2002) © Vpravodole okohybné svaly zepředu, 3. díl Atlasu ana-tomie člověka od R. D. Sinělnikova z r. 1970

Nejdůležitější úseky označovala barevná lin-ka a vysvětlující údaje byly vytištěny menšímpísmem, tzv. petitem, latinské názvy bylynaopak nápadné a postavené vždy na začá-tek řádky. Příslušná vyobrazení pak bylazařazena co nejblíže odpovídajícímu textu.První díl s podtitulem Obecná anatomiea pohybový aparát (1987) a 2. díl věnovanýgastropulmonálnímu systému (1988) výteč-ně ilustroval akademický malíř s velkouznalostí anatomie Milan Med (*1930); jehotvůrčí spolupráce daleko překročila rámecběžné ilustrační tvorby a svým příspěvkemk didaktickému pojetí učebnice se stalv podstatě spoluautorem. Byl veden snahounejen zobrazit fakta, ale poloschématema grafickým znázorněním funkce umožnitrychlé pochopení stavebních a funkčníchvztahů. Poslední, 3. díl vyšel s dlouhým časo-vým odstupem (1997), neboť v době, kdybyl napsán text, nebyly ještě hotové ilustra-ce a nakladatelství Avicenum zaniklo. Vydá-ní se ujalo nakladatelství Grada, jehož zdra-votnická redakce převzala název Avicenum.Tento díl obrazově doprovodil akademickýmalíř Ivan Helekal (*1958), který dlouho hle-dal koncepci a nejvhodnější výrazové pro-středky pro ilustrace tohoto typu učebnicea posléze vytvořil kompromis mezi realistic-kou kresbou a jistou mírou schematizace,jenž by měl připomínat skutečnost a přitomse svou jednoduchostí snadno vrývat do pa-měti (viz obr.).

Na Helekalových ilustracích bývá prostorohraničen průhledně a cévy i nervy ležív několika rovinách; díky tomu je studentsnadno veden složitými strukturami k po-chopení topografických vztahů. Při tvorběilustrací si I. Helekal uvědomil, že detail,který často z výtvarného hlediska považovalza nepodstatný, se ukázal z anatomickéhohlediska jako klíčový. Stejně tak však viděl,že neestetická (byť formálně bezchybná)kresba značně zkomplikuje divákovi orien-taci. Zpravidla totiž obsahuje pouhý výčetvšech faktů bez odlišení toho, co je do-minantní. Tvoří zcela plochý jednotvárnýcelek. Proto je podle něho důležité, aby setvůrce anatomické kresby neustále snažilo „vytvoření takové kresby, která bude ob-sahovat všechna fakta a současně nebudepostrádat estetické kvality.“

Do knihy byly dále použity také obrazypřipravené L. Borovanským a již zmíněnýmilustrátorem S. Macháčkem. Barevné obra-zy ukazují studovaný objekt v nejrůznějšíchpohledech často v prostorovém znázorně-ní. Důležité informace na nich byly zdůraz-něny a méně významné částečně potlačenystylizací. Pro usnadnění studia byl v ilustra-cích hlavní důraz kladen na zapamatova-telná, jednoduchá a barevně výrazná sché-mata a poloschémata, která umožňujístudujícímu plně využít vizuální paměť.

V r. 2002 vyšlo v nakladatelství Gradadruhé vydání trojdílné Anatomie upravenévedoucím Anatomického ústavu II. LF UKRastislavem Drugou (*1940) a vedoucímAnatomického ústavu I. LF UK MilošemGrimem (*1941), doplněné o mnohé ilus-trace a schematické nákresy, na nichž sekromě již dvou zmíněných autorů a samot-ného R. Čiháka podílely Helena Fügnerováa Ivona Šebelková.

V latinské nomenklatuře byl použit Fenei-sův Anatomický obrazový slovník z r. 1981,v souladu s nímž bylo redigováno i posled-ní vydání Borovanského učebnice a posled-ní české vydání Sinělnikovova atlasu. Ana-tomický obrazový slovník Heinze Feneise

(1908–2001) a jeho spolupracovníka Wolf-ganga Daubera s kresbami ilustrátora Ger-harda Spitzera zaznamenal fenomenálníúspěch už při svém prvním německém vy-dání v r. 1967 — jeho původní název zněl:Anatomisches Bildwörterbuch der interna-tionalen Nomenklatur. Přínosem tohotoslovníku přitom nebyly pouze definice ana-tomických pojmů, ale především jejich jasnáa jednoduchá obrazová znázornění techni-kou perokresby. V rozšířené a pozměněnépodobě vyšel tento atlas česky opět v r. 1996a nově v r. 2007.

Odborný pracovník Anatomického ústa-vu I. LF UK Jan Kacvinský (* 1961) je auto-rem didaktických a technicky čistých ana-tomických kreseb a ilustrací v odbornýchsděleních a v učebnicích 90. let.

Principy a situaci současné české anato-mické ilustrace velmi fundovaně vyjádřillékař Miloš Grim: „Specifický vývoj v sou-časné době podává v daleko větším rozsa-hu než dříve anatomické struktury ve vý-tvarné zkratce. Obraz není vytvářen pouzepodle preparátu a starší obrazové předlohy,ale ve spolupráci malíře s anatomem taképodle výkladu a pochopení funkce. Zachy-cuje současný pohled z více úhlů a v prů-hledovém obrázku nabízí několik vrstevzdůrazněných prostorově orientovanýmišipkami. Stoupl význam barvy, která vedlepříslušnosti útvarů k orgánovým systémůmsignalizuje také priority sdělení... Tyto ten-dence představují dobrý základ pro dalšívývoj anatomické ilustrace a oprávněnosta budoucnost anatomické kresby i v dobědigitální fotografie a grafických počítačo-vých programů.“

Učebnice plastické anatomie

Umění zobrazit lidské tělo je spojenos teoretickou (vědeckou) a praktickou (em-pirickou) znalostí zevních forem, kterouzahrnuje obor zvaný plastická anatomie(anatomie umělců či anatomie zevních fo-rem). Je sice součástí anatomie lékařské,ale všímá si těla z hlediska vnějších tvarů,proporcí, držení a pohybů tak, aby umělciusnadnila pravdivé znázornění živého člo-věka. Dokonalá znalost anatomie přitomnemá rušit, nýbrž umocňovat dojem z celé-ho díla. Akademický sochař a profesor Mo-řic Černil (1859–1933) měl za to, že „vytvo-řiti věrný obraz člověka není možné bezznalosti lidského těla v celku i jednotlivos-tech“. Přestože byla anatomie již v 19. stol.pojata do učebního plánu uměleckých škol,neexistovaly u nás až do r. 1895 vlastníučebnice, takže se používaly knihy němec-ké a francouzské. První česká učebnice, ježvšak byla stále víceméně pouze informativ-ní příručkou, vyšla pod názvem Učebnítexty pro žáky sochařského oddělení Státníodborné školy v Hořicích a pocházela odzmíněného Mořice Černila. Její druhé olo-moucké vydání z r. 1928 nazvané Plastickáanatomie pro výtvarníky a školy zahrnovalo11 obrazových tabulí, jelikož ale v té doběuž autor nemohl kreslit, zajistil úpravunových tabulek jeho nástupce prof. VáclavSuchomel.

Mezi nejlepší pozdější české příručkyplastické anatomie pro výtvarné umělcejistě patří Anatomie pro výtvarníky (Avice-num 1977) olomouckého profesora anato-mie Josefa Zrzavého (1909–90). K 1. vydá-ní z r. 1946 kreslil perokresby StanislavLibenský (1921–2002), k 4. vydání pak JiříBěhounek (1929–2005). Kniha obsahujei četné ukázky z děl umělců různých ob-dobí a směrů, které ukazují správné či ne-správné zachycení tvarů těla. Obrazy lid-ských typů ve 2. vydání z r. 1955 vytvořilprofesor aktu na Vysoké škole umělec-ko–průmyslové (VŠUP) v Praze S. Ulmanna jeho žáci. Kniha obsahuje stavební plánlidského těla a jeho plastické elementy postránce jejich mechaniky, zevní pohlavníústrojí, růstová období, proporce těla a nau-ku o typech.

Pedagogické nakladatelství v Praze vyda-lo r. 1964 Anatomii člověka od prof. Jaro-slava Fleischmanna (1916–84) a profesoraanatomie na Akademii výtvarných uměnía VŠUP v Praze Rudolfa Lince (* 1921), ježměla sloužit posluchačům vysokých tělový-chovných škol. Anatomie je v této učebnicivyložena funkčně, tj. studuje stavbu orgá-nů vzhledem k činnosti a ukazuje, jak těles-ná práce a cvičení působí na rozvoj orgánů.Velkým přínosem učebnice po stránce vý-tvarné i pedagogické jsou ilustrace akade-mického malíře Bohuslava Kutila (1907–82).Učebnice vyšla ve dvou svazcích: v 1. dílese probírá soustava kosterní a svalová (vizobr.), ve 2. díle soustavy ostatní včetně zá-kladu morfologie tělesných cvičení.

Po r. 1989 vznikla potřeba populárněnaučných obrazových publikací anatomiepro mládež a laiky, přičemž toto místorychle vyplnily většinou překlady z nejrůz-nějších jazyků. Šlo vesměs o barevně atrak-tivní, celostránkově ilustrovaná, přehlednáa jednoduše srozumitelná díla, jejichž kon-cepce byla kompletně přebrána, a to včet-ně grafické úpravy. Ale o tom a o zahranič-ních anatomických ilustrátorech zase ažpříště.

CCCC MMMM YYYY KKKK

192 živa 4/2007www.cas.cz/ziva

Nahoře slinné žlázy s odstraněnou částí čelistia tvářového svalu, ilustrace z Anatomie: učeb-nice pro zdravotnické školy L. Borovanskéhoz r. 1953 © Dole kostra a svaly nohy ze zevnístrany, perokresby J. Běhounka z Anatomie provýtvarníky J. Zrzavého z r. 1977