7

8

9

10

11

12

Tím redaktorem byl Rudolf Těsnohlídek. Ačkoliv nejdřív nevěděl, jaký příběh by měl ke kresbičkám vymyslet, při jedné z cest vlakem z Bílovic do Brna ho napadlo povídání o  chytré lišce. A  pak už psal jedno liščí dobrodružství za  druhým. Hlavní hrdinkou byla liška Bystronožka, ale v tiskárně špatně přečetli Těsnohlídkův „škrabopis“a z By- stronožky vznikla Bystrouška. Její příběhy se spoustou obrázků vycházely v  Lidových novinách na  pokračování každý den v ranním vydání a čtenáři si je tak oblíbili, že se nemohli nových legračních příběhů lištičky „s lidským vychováním“ dočkat.

A jak se liška Bystrouška dostala až k hudebnímu skla-dateli Leoši Janáčkovi? V  roce 1920, kdy liščí příběhy vycházely v Lidových novinách, byl Janáček již starý pán,

který bydlel v  malém domečku se zahrádkou téměř v  sa-mém centru Brna. Žil zde s paní Janáčkovou, hospodyní Mařou, fenkou Čiperou a  slepicemi. A  právě hospodyně Mařa byla nadšenou čtenářkou Bystrouščiných dobro-družství. Jednou po  ránu si v  kuchyni u  Janáčků četla noviny s nejnovější liščí příhodou a tak ji to pobavilo, že se začala chechtat na celé kolo. Mistr skládal v pracovně hudbu a Mařin smích ho strašlivě rušil. Najednou se obje-vil ve dveřích kuchyně. „Prosím vás, osobo, čemu se tak smějete?“ řekl hospodyni. „Ale tady Bystroušce, milostpane,“ povídá na to Mařa. „Jaké Bystroušce?“„Copak oni to nečtou? Vždyť to psal pan redaktor Těsno-hlídek z Lidovek.“A hospodyně podala noviny nevrlému Janáčkovi a ten se nad rozvernými obrázky začal pomalinku usmívat.„Milostpane, oni přece tak dobře znají, co si zvířata povídají, pořád ty hlasy ptáků zapisujou – z toho by byla panečku opera!“

A také byla. Mistr Janáček si od té chvíle z novin vystřiho-val všechna pokračování liščího seriálu a za nějakou dobu se pustil do práce na nové opeře Příhody lišky Bystroušky.

Než se Leoš Janáček mohl dát do  skládání, uplynuly skoro dva roky. Během příprav studoval zvířátka, zapi-soval si zpěv drozdů, vrabců, pěnkav a kosů v brněnském lužáneckém parku, na rodných Hukvaldech si zapsal „řeč“ skokánka a  veverky, a  dokonce tam pozoroval liščí mlá- ďata. Než ale začal psát hudbu, čekal ho těžký úkol. Musel nejprve upravit rozsáhlé Těsnohlídkovo vyprávění do po-doby textu k opeře, tedy do takzvaného operního libreta. S tím už ale měl zkušenosti a byl v tom opravdový mistr. Jakmile se pustil „do  not“, práce rychle ubíhala a  celá opera byla dokončena za  deset měsíců, na  podzim roku 1922. Tím však nic nekončilo. Následovala ještě úmorná dřina s  opisováním partitur, různými úpravami a  opra- vami, která trvala další dva roky.

Leoš Janáček s fenkou Čiperou

Poprvé se opera Příhody lišky Bystroušky hrála v  Národ-ním divadle v Brně. A Janáček se nadšeně podílel na pří-pravách. Sám si vybral výtvarníka a ten navrhl nejenom divadelní scénu, ale i  kostýmy. Byl to malíř a  ilustrátor Eduard Milén. Janáček s ním o kostýmu každé postavičky dlouze mluvil, a dokonce chodil ke švadlenám kontrolovat, jak se jim šití daří. Nelehký úkol novou operu zrežírovat, tedy vymyslet, co a  jak se bude na  jevišti dít, byl svěřen Otovi Zítkovi. Tehdy mladičký režisér musel přijít i na to, jak na scéně odlišit svět zvířat a svět lidí. Janáček při sklá-dání opery na  tento problém také myslel a  doporučil zvířecí úlohy obsadit většinou mladými zpěváčky nebo v některých případech dětmi, a to včetně baletních výstupů. Ledacos však ještě bylo potřeba vyřešit. A tak si po zkouš-kách Janáček se Zítkem sdělovali při cestě z  divadla své nápady. Jednou v pravé poledne vysvětloval v lužáneckém parku Janáček Zítkovi výstup, kdy Bystrouška vyhání je-zevce z nory tak, že ho prostě počůrá a u toho zpívá „tu

máš něco ženského“, přičemž Mistr skladatel celou scénu názorně předváděl. Jen si u toho neuvědomil, že liška dělá některé věci poněkud jinak než lišák. Kolemjdoucí se nej-spíš museli dost divit, když v parku pozorovali slovutného Mistra pobíhat po čtyřech a zvedat „zadní nožku“. Větší pozornost při přípravě premiéry ale Janáček věno-val práci dirigenta, který se staral o hudební nastudování. Byl jím vynikající dirigent František Neumann. Premiéra se konala v Městském (dnes Mahenově) divadle v Brně 5. listopadu 1924 a úspěch byl, řečeno slovy diva-delníků, „kanónový“. Mistr se musel po  každém jednání mnohokrát klanět a o úspěchu jeho „lesní idyly“ se psalo po  celém světě. Po  představení šel Janáček poděkovat za výkon lišáku Zlatohřbítkovi a místo květiny mu předal bažanta se slovy „to mají přece lišky nejraději!“

Opera Příhody lišky Bystroušky se brzy začala hrát v divadlech po celém světě a oblíbily si ji celé generace – děti, rodiče i prarodiče.

A to je

konec...

leoš janáček

Příhody lišky Bystroušky

Text a koncept publikace: Jiří ZahrádkaFotografie: Moravské zemské muzeum, Muzeum města Brna

Ilustrace: Eduard Milén (kostýmní návrhy, scéna), Stanislav Lolek, Jana HlavenkováGrafická úprava a obálka: Veronika Kopečková

Sazba, DTP a pre-press: Alena SigmundováTisk: Tiskárna Helbich, a. s., Brno | www.helbich.cz

Vytvořeno ve spolupráci s B4U Publishing, s. r. o. | www.b4upublishing.com© Moravské zemské muzeum a Muzeum města Brna

ISBN 978-80-7028-428-5ISBN 978-80-7028-429-2 (angl. vyd.)

Vydalo Moravské zemské muzeum, Brno 2014 | www.mzm.cz

Publikace je vydána u příležitosti Roku české hudby.