KritikonBaltasar Gracián

Přeložil Josef Forbelský

Znění tohoto textu vychází z díla Kritikon tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Odeon v Praze v roce 1984. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

§Text díla (Baltasar Gracián: Kritikon), publikovaného Městskou knihovnou v Praze,

je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo

komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 22. 7. 2019.

https://search.mlp.cz/cz/titul/kritikon/24440/https://www.mlp.cz/cz/https://www.mkcr.cz/predpisy-zakonu-709.htmlhttps://creativecommons.org/licenses/by-nc-sa/3.0/cz/https://creativecommons.org/licenses/by-nc-sa/3.0/cz/https://creativecommons.org/licenses/by-nc-sa/3.0/cz/https://creativecommons.org/licenses/by-nc-sa/3.0/cz/

OBSAH

Život a dílo Baltasara Graciána . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7ČÁST PRVNÍ Jaro dětství a léto mládí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24

Úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25Případnému čtenáři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27Krisis I . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28Krisis II . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35Krisis III . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44Krisis IV . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55Krisis V . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69Krisis VI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81Krisis VII . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98Krisis VIII . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .116Krisis IX . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .130Krisis X . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .146Krisis XI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .162Krisis XII . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .180Krisis XIII . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .196

ČÁST DRUHÁ Rozumná dvorní filozofie v podzimu mužného věku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .214

Úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .215Krisis I . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .216Krisis II . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .233Krisis III . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .251Krisis IV . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .272Krisis V . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .292Krisis VI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .308Krisis VII . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .324Krisis VIII . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .339Krisis IX . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .356Krisis X . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .368

Krisis XI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .384Krisis XII . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .399Krisis XIII . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .411

ČÁST TŘETÍ Zima stáří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .426Úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .427Případnému čtenáři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .430Krisis I . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .432Krisis II . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .450Krisis III . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .468Krisis IV . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .492Krisis V . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .513Krisis VI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .532Krisis VII . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .556Krisis VIII . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .577Krisis IX . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .599Krisis X . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .616Krisis XI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .635Krisis XII . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .658

Ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .683

– 7 –

Život a dílo Baltasara Graciána

Dílem Baltasara Graciána se nám nabízí možnost vhlédnout do sklonku takzvaného zlatého věku španělského písemnictví, za jehož hlavní pilíře bývá tradičně považován zjev Cervantesův, s nímž se zrodil novodobý román, a Lope de Vegův, s nímž je spjata sláva španělského dramatu. A nejen možnost vhlédnout, ale také lépe pochopit, jakým způsobem se uzavírá tento mocný kulturní vzmach, který ve svých počátcích převzal podněty od svého vzoru, renesanční Itálie, rozvinul je do národní osobitosti a jedinečnosti v podobě vlastního renesančního a barokního výrazu a v polovině 17. století začal ustupovat francouzskému „grand siècle“ a jeho klasicismu.

Netřeba rozvádět a zdůrazňovat, že orientační mapou těchto závažných kulturních přesunů je „Evropa ve století krizí a revolucí (1567–1667)“, to jest Evropa na přelomu dvou společenských řádů, v níž Španělsko – po sedm předchozích století vojensky a hospo-dářsky dynamizované reconquistou, avšak počínaje 17. stoletím již zjevně vyčerpané zámořskou expanzí a strnulé ve své ekonomi-ce – postupně přestává být její velmocenskou polarizační silou. Za hraniční data tohoto procesu se počítají roky 1588 a 1643: první z nich znamená porážku španělského „nepřemožitelného loďstva“ a v důsledku ní počátek anglické nadvlády na moři, druhé vyzna-čuje porážku španělských „tercios“ v bitvě u Rocroi, a tím začátek francouzské nadvlády na evropské souši.

Zvláště zřetelné jsou zmíněné přesuny na poli vědění a myšlení. Zatímco na španělských univerzitách žáci teologa a filozofa Fran-ciska Suáreze (1548–1617) završují myšlenkové konstrukce scho-lastiky, v blízkém i vzdálenějším sousedství na sebe již soustřeďují současnou pozornost Descartes, Galilei, Hobbes a Pascal.

– 8 –

I za svého velmocenského sestupu dokázalo Španělsko důrazně zasáhnout do běhu evropských událostí a podobně i jeho písemnic-tví svým největším leskem o celé jedno století přesáhlo zenit španěl-ské velmocenské hegemonie. Bez ohledu na tuto skutečnost bývá však závěrečná fáze „zlatého věku“ považována za pouhou involuci myšlenkových a uměleckých hodnot rozvíjených ve fázi počáteční, ovlivněné renesancí. Za jeden z příkladů slouží pozdní calderónovské drama, jež se podle této představy odvrací od vitálních renesančních zdrojů a zahaluje do duchovní alegorie. S ohledem na dobu svého vzniku bývá někdy takto chápáno i dílo Baltasara Graciána.

Dříve však, nežli mu budeme věnovat důkladnější pozornost a potvrdíme si nebo opravíme výše uvedenou tezi, pokusme se v následujících řádcích sestavit životní itinerář jeho tvůrce.

Baltasar Gracián pochází z provincie Aragón; narodil se tam 6. ledna 1601 v obci Belmonte, poblíž města Calatayudu, v době římské kolonizace nazývaného Bilbilis a známého tím, že patnáct století předtím odtud odešel za svou slávou do Říma satirik a epi-gramatik Martialis. Prvního zevrubnějšího humanistického vzdě-lání se Graciánovi dostalo u strýce, kaplana v Toledu. Graciánův otec byl lékařem, avšak Baltasar si spolu se čtyřmi svými souro-zenci zvolil povolání duchovní. V devatenácti letech vstoupil do jezuitského řádu a teologická studia vykonal v aragonské stolici Zaragoze. Z tehdejší doby pochází jeho pivní povahopis, a to z pera jeho řádových představených. Chválí Graciánovo nadání a vzdělání, kdežto jeho letoru označují za cholerickou a sangvinickou.

Po vysvěcení na kněze byl Gracián ustanoven profesorem latin-ské gramatiky v calatayudské koleji a další učitelský úřad zastával jako profesor morálky v Léridě a filozofie v Gandíi, kde rovněž složil řádové sliby, mezi nimi i slib naprosté poslušnosti. Zásadní význam pro jeho intelektuální a umělecký růst mel pobyt v aragónském městě Huesce, kde měl v létech 1635–1639 příležitost prodlévat ve společnosti mladého nadaného Šlechtice Vicencia Juana de

– 9 –

Lastanosy, vynikajícího humanisty, sběratele starožitností, kuriozit a uměleckých děl, autora numismatických studií, příznivce umělců i umění, muže, jehož zvídavý zájem zahrnoval oblast matematiky, mechaniky, archeologie, botaniky, literatury a dalších oborů. Lasta-nosa přeměnil svůj palác v středisko uměleckého a badatelského dění a jako hosty v něm přijímal přední osobnosti španělského i mimošpanělského společenského života, mezi nimiž nechyběl ani král Filip IV. Gracián náležel k užšímu kroužku vzdělanců, který se v Lastanosově paláci scházel, a kultivovaný šlechtic podporoval jeho tvůrčí sklony, rozvažoval s ním nad jeho literárními plány a hmotně napomáhal jejich uskutečnění. Lastanosova rozsáhlá knihovna se stala Graciánovi, který za celý svůj život nepřekročil hranice čtyř španělských provincií, světem neomezených intelektuálních poutí. Týž mecenáš jej přiměl, aby se roku 1637 odhodlal uveřejnit své první dílo, pojednání Hrdina (El héroe). Kniha postrádala řádové schválení a zřejmě proto ji autor podepsal pozměněným jménem Lorenzo Gracián.

Jinou významnou osobností, která vstoupila do spisovatelova života, byl aragónský místokrál vévoda de Nocera, jemuž byl Gra-cián roku 1639 určen za zpovědníka. Ve vévodově společnosti také poprvé navštívil královský dvůr v Madridu. Tehdy mu bylo již devětatřicet let a provázel ho věhlas literární prvotiny, která vzbu-dila pozornost samého krále. Pobyt na dvoře trval několik měsíců a zpočátku na provinčního hosta působil oslnivě.

Jiný dojem si odnesl Gracián z Madridu za svého druhého pobytu v roce 1641, což byl zároveň i rok, v němž vyšel jeho druhý spis nazvaný Politik don Ferdinand Katolický (El Político don Fernando el Católico). I tuto cestu vykonal zřejmě spolu s místokrálem de Nocerou, jenomže ten byl po příjezdu do sídelního města obvi-něn z dorozumívání se s nepřítelem a brzy nato zatčen a uvězněn v pevnosti Pinto. Gracián tedy zůstal v Madridu sám a působil tam jako kazatel a zpovědník. Neblahý Nocerův osud a nová příležitost

– 10 –

hlouběji proniknout pod honosný povrch dvorního života tentokrát Graciána roztrpčily. Jediným světlým bodem madridského pobytu pro něho bylo vydání literárně teoretického spisu Umění důmyslu (Arte de ingenio, 1642), který o šest let později vyšel v přepra-cované podobě pod titulem Ostrovtip a umění důmyslu (Agudeza y arte de ingenio).

Vybaven množstvím psychologických a mravních zkušeností, zdrojem pozdější ostré společenské kritiky, vrátil se roku 1642 do Zaragozy. Ta však již žila pod dojmem povstání v sousední Katalánii, jež se vzbouřila proti ústřední královské moci a po jejíž bok se po-stavila – třebaže právě před tím krále varoval uvězněný Nocera – se svou vojenskou silou Francie. Gracián se dostal do středu válečného dění potom, co byl jmenován vicerektorem koleje v Tarragoně. Za francouzského obléhání města v roce 1644 byl ku pomoci jeho obháj-cům i obyvatelům, „vzhledem k velkým tragédiím, jaké jsou v tomto městě dennodenně k vidění“. Z Tarragony byl představenými ode-slán do jižnější Valencie, a ačkoli se tam měl především zotavit, dožil se pravého opaku. V rozporu s nadnárodním principem, jaký chtěl řádu vtisknout jeho zakladatel, vládl v tamější koleji silný lokální patriotismus a Aragonec Gracián ho pocítil natolik, že „se rozlítil vždy, kdykoli si na Valencii vzpomněl“. Mezitím v Huesce vyšla jeho čtvrtá kniha, Vychovaný muž (El discreto), a v téže době mohl její autor osvědčit vlastnost, po které v tomto i v předchozích spisech tolik volal: hrdinství. Byl totiž vybrán za kaplana u vojska hraběte Laganése, jehož úkolem bylo vysvobodit Léridu z francouzského dr-žení. Gracián se během boje vyznamenal jak povzbuzováním vojáků, tak péčí o raněné a umírající: „V životě jsem se tolik nenapracoval,“ píše v dopise o těchto událostech, které se mu svou krutostí vtiskly hluboko do paměti a ovlivnily jeho záporný vztah k válce.

Nedlouho potom se vrátil do oblíbené Huesky a pokračoval tam vedle kazatelské a učitelské činnosti ve svém literárním díle. Roku 1647 vydal soubor aforismů Příruční orákulum a umění

– 11 –

rozvážnosti (Oráculo manual y arte de prudencia), jímž nastoupil cestu k nejstrmějšímu a nejvýznamnějšímu úseku svého celoživot-ního díla, k třídílnému románu Kritikon (El criticón; tento název může znamenat totéž co Přísný kritik, spis je to však imitace názvu Petroniova a Barclayova Satyrikonu s významem řeckého slova τό κριτικον, „schopnost kritičnosti“). První díl románu vyšel roku 1651 v Zaragoze a jeho autor se stejně jako ve všech předchozích světských spisech skryl pod pseudonym. Ovšem o jeho totožnosti nebylo nejmenších pochyb a neměli je ani Graciánovi představení. Na rozdíl od těch někdejších, z minulých let, kteří o Graciánově spisovatelské činnosti věděli, ale zaujímali k ní shovívavý postoj, nastala nyní nová situace. Řád a jeho působení se staly terčem ostrých útoků, a to především ze strany jansenistů, kteří jezuitům vytýkali mimonáboženské zájmy. Nový řádový generál Nickel vy-žadoval tudíž nekompromisní dodržování řádových ustanovení a jeho postup zasáhl i Graciána. Současně s tím došlo k polemickým rozmíškám mezi členy Lastanosova učeného kroužku a prostředí bývalých přátel se změnilo v pramen zlovolných zpráv, které jen přiživovaly výhrady představených vůči svému nedisciplinované-mu členu. Pouze dík mocným ochráncům, především samotnému Lastanosovi a oscenskému biskupovi Ezmirovi, mohl Gracián čelit množícím se výtkám a obviněním. Bez ohledu na temné mraky stahující se nad jeho spisovatelskou činností uveřejnil roku 1653 druhou část Kritikonu a téměř současně svůj jediný náboženský spis Úvahy o přijímání (El comulgatorio). Tím poněkud uklidnil své představené a vytvořil také pro sebe klidnější podmínky k dokon-čení románu. Sotvaže se však třetí díl Kritikonu objevil roku 1657 na světě, znamenalo to nové zjevné porušení řádového slibu po-slušnosti a zanedbání předchozích příkazů, na což reagoval aragón-ský provinciál řádu velice přísným opatřením: počátkem roku 1658 zbavil Graciána významné katedry Písma v Zaragoze a se zákazem používat inkoustu a pera ho poslal žít „o chlebu a vodě“ do odlehlé

– 12 –

koleje v Grausu. V dubnu téhož roku byl však Gracián již formálně rehabilitován a převeden do koleje v Tarazoně, aby tam působil jako poradce rektora a zpovědník. Vnitřně byl tehdy natolik ztrápen, že požádal řádového generála o přestup do jiného, žebravého řádu. K tomu však nedošlo. Baltasar Gracián zemřel brzy nato 6. prosince 1658 a pohřben byl do společného řádového hrobu v Tarazoně.

Jak jsme poznali, Graciánův život proběhl v několikeré odlou-čenosti. Především v odloučenosti provinční, neboť s výjimkou nedlouhých pobytů u dvora byl vzdálen rušného kulturního a spole-čenského dění metropole. Dále v odloučenosti duchovního stavu; ten byl sice poznamenán krizemi ve vztahu k představeným, nicmé-ně vposledku sevřel Graciánův život do rámce strohé disciplíny. A posléze v odloučenosti ryze osobní, do níž Graciána tlačila ztráta daru pro něho nejvzácnějšího, ztráta intelektuálních přátel. Lze o něm tudíž říci, že to byl život v úhrnu šedivý a že neobsahoval ani náznak románové pestrosti životního osudu Cervantesova, Lopeho de Vegy, ba ani ne Quevedova, s nímž byl téměř souběžný. Ale oč to byl život prostší, obyčejnější, o to dramatičtější, převratnější a dokonce krvavější byly události, v nichž se tehdy zmítala Evropa a spolu s ní Španělsko: vždyť se odehrával na pozadí Třicetileté války, která přetvářela evropský kontinent, jeho podobu spole-čenskou i duchovní, a zároveň uprostřed symptomu, jež svědčily o začínajícím rozkladu španělské monarchie. Většina Španělů té doby byla dosud zahleděna do šťastné hvězdy své země, avšak Gracián, jakkoli tomu všemu na první pohled vzdálený, byl oním obdivuhodným samotářem, který jako jeden z prvních a často jako jediný postřehne nebezpečí, jež se valí na dosud a nevědomou společnost. Proto byl Gracián nazván „spisovatelem krize“ a proto sám, když ve svém vrcholném díle zaznamenával stav soudobého světa, označoval jednotlivé epizody slovem „krisis“, což přeloženo z řečtiny znamená totéž co „rozhodující okamžiky“.

– 13 –

Všimněme si nyní podrobněji Graciánova myšlenkového a lite-rárního odkazu. Snadno zjistíme, že zasahuje do oblasti etické, es-tetické, eticko-filozofické a náboženské. Máme-li to vyjádřit názvy jednotlivých děl, potom k první oblasti se vztahuje Hrdina, Politik, Vychovaný muž a Příruční orákulum, k druhé Ostrovtip, ke třetí Kritikon a ke čtvrté, značně nespojité s všemi předchozími, náležejí Úvahy o přijímání.

Renesančním předkem Hrdiny, Politika a Vychovaného muže je zjevně Castiglionův Dvořan, neboť jsou to v podstatě návo-dy k chování, určené významným mužům veřejného života. Od Castiglio novy knihy se však liší jak svým duchem, tak svým výrazem. Obojí odlišnost lze měřit nastalými proměnami doby, přesněji ře-čeno společnosti a jejích mravů. Platónsky zjemnělá škola dvorní-ho chování v italském spisu se tu změnila v kolbiště dvořanské obratnosti a poklidný, až líbezný styl byl vystřídán aforistickou úsečností. V tomto směru jsou zmíněné tři Graciánovy knihy sou-hlasné, nicméně i mezi nimi lze sledovat výrazné rozdíly. Hrdina je komponován převážně z autorovy knižní vzdělanosti, Politik podle historické předlohy, aragónského krále Ferdinanda V., a Vychovaný muž je plodem Graciánovy společenské zkušenosti, především styku s vynikajícími osobnostmi, jakou byl například vévoda de Nocera. Co se týče stylu, také zde jsou patrné variace základní stylové tóniny: původní aforističnost a epigramatičnost Hrdiny přechází v Politi-kovi a Vychovaném muži do více epizodické a alegorické polohy, takže v posledním z těchto tří spisů nacházíme již zárodečné motivy románu Kritikon a celá poslední kapitola je jeho ideovým náčrtem.

Příruční orákulum a umění rozvážnosti obsahuje tři sta aforismů a můžeme je považovat za myšlenkový výtažek z knih, o nichž byla právě řeč. I toto je návod pro barokního hrdinu, jak obstát ve světě a jak v něm dosáhnout dokonalosti. Zdroje této dokonalosti však již zesvětštěly, člověk je poučován a instruován v dějinné chvíli, kdy se přestává spoléhat výhradně na transcendenci, ale dosud se ne-

– 14 –

může nadít proměny svého údělu v důsledku společensky řízených proměn světa, jak je bude koncipovat až 19. století. Graciánův ký-žený hrdina je jakoby zazděn mezi nepřijatelnou machiavelskou psychologií – nepřijatelný je baroknímu mysliteli její naturální základ – a realitou vynořujícího se merkantilního typu. Východis-ko z této tísně má v Graciánově podání personalistický charakter: muž, který se chce stát vskutku osobností, nechť usiluje o heroické vlastnosti: „V hrdinovi všechno má být veliké a majestátní, takže všechny jeho činy a dokonce důvody mají být oděny do vynikajícího a velkolepého majestátu“ (afor. 296). Gracián mu však neradí, aby se oděl vlastnostmi pošetilých rytířů bojujících s chimérami, pro-tože svět se od rytířských dob změnil a život v něm se stal „válkou člověka proti lidské zlobě“ (afor. 13). Je proto mnohdy moudřejší „vyměnit kůží lva za kůži lišky“ (afor. 220). Nejdůležitější však je nalézt metodu, aby člověk v takových dobách uměl a mohl žít: „Není všeobecnějšího léku na všechny hlouposti, nežli je mozek; každý proto nechť pozná oblast své činnosti a svého stavu a bude se po-tom moci věcně řídit svou představou“ (afor. 194). Nestačí tudíž vyhovět vlastní přirozenosti, neboť ta člověka v nejlepším nechává na holičkách; nutno se přidržet umění a vědění. I ten nejlepší přiro-zený člověk je bez něho nevzdělaný a těm, jimž chybí kultura, chybí polovina dokonalosti (afor. 12). Vždyť „díla přírody dospívají k vr-cholu své dokonalosti a potom upadají, kdežto díla vědění málokdy dospějí do stavu, aby se dále nedala zlepšovat“ (afor. 39).

Jak je patrné, Příruční orákulum nabízí barokním hrdinům sou-stavu zesvětštělých mravních pravidel a pokynů, jimž dominuje racionální rozvaha (prudencia), vymezená moudrostí, chytrostí a obezřelostí; ta jim má zajistit slávu, ocenění, úctu, a především úspěch ve světě. Přitom napětí mezi tíhnutím lidské přirozenosti a žádoucím etickým postojem má být překonáno důrazem na ko-rigující roli kultury a na schopnost rozumné úvahy, syndereze.

– 15 –

Toto graciánovské pojetí „umění rozvážnosti“ nepochybně na-bývá ve smyslu kazuistické metody čistě instrumentální a mravně neutrální charakter; španělský etik Aranguren soudí, že Gracián se jím stal předchůdcem anglických moralistů, počínaje Hobbesem, a jejich „racionálního egoismu“.

Dodejme ještě, že ve Francii zasáhl vliv Graciánových aforismů, a to prostřednictvím jejich čtenářky hraběnky de Sablé, tvůrce mravních maxim La Rochefoucaulda, jenž si předsevzal „odhalit zastřenou podstatu lidských ctností“.

Zaujetí etickými otázkami vystřídal Gracián v knize Ostrovtip a umění důmyslu zájmem o problémy estetické. Jak známo, v slo-vesném projevu španělského baroka převládala dvojí stylová ten-dence, takzvaný kulteranismus, opírající se především o nezvyklé prostředky metaforické a lexikální, a konceptismus, jenž pracuje s důmyslnými asociacemi myšlenek a slov, Gracián je, spolu s Que-vedem, představitelem druhé tendence. A nejen ji sám jako tvůrce praktikoval, ale též ve spise Ostrovtip teoreticky vyložil.

Výchozími pojmy jeho úvahy je rozlišení mezi přirozenou vlo-hou, založením (genio) a jeho hbitým, důmyslným rozumovým uplatněním (ingenio). „Ingenio“ se nespokojuje pouze hledáním pravdy a vytvářením logických soudů, ale touží též po vyjádření krásy, a to tak, že mezi dvěma třemi krajními skutečnostmi vyhle-dává nevídanou a nečekanou korespondenci, která by v druhé mysli vzbudila zájem a přivedla ji v údiv. Výsledkem této myšlenkové ope-race jsou jedinečné nápady, koncepty (conceptos) a jejich slovním vyjádřením ostrovtip (agudeza). Zde je třeba poznamenat, že české překladové ekvivalenty nás poněkud zavádějí a že sám Gracián oba termíny (concepto, agudeza) nerozlišeně zaměňuje.

Svou teorií ostrovtipu Gracián intelektualizuje představu este-tické hodnoty, neboť uvažuje o kráse myšlenky a o kráse apelující na schopnost myslet. Na rozdíl od pouhého logického myšlení se tu poukazuje na estetickou kvalitu myšlenkových úkonů, která se ne-

– 16 –

rodí ze souvislých a složitých úvah, nýbrž z okamžitého a přímého sblížení vzájemně vzdálených pojmů.

Roku 1639, tedy tři roky před Graciánem, vydal Ital Matteo Pe-regrini knihu Delle acutezze (Ostrovtipné výroky), a třebaže v ní neteoretizuje pojem ostrovtipu jako aktu myšlení, Graciána toto Peregriniho prvenství v pojednání ostrovtipné tematiky přimě-lo, aby svůj původní spis Umění důmyslu přepracoval a rozšířil do nynější podoby. Benedetto Croce ani jednoho z obou autorů nepovažoval za tvůrce originální koncepce, kdežto Ernsty Robert Curtius přece jen Graciánovi přiznal zásluhu o to, že dosavadní rétoriku prohlásil za nedostatečnou a doplnil ji novým systémem. Sám Gracián pro sebe tuto originalitu implicitně reklamoval. Podle něho si antičtí autoři ostrovtipem posluhovali, avšak „ne-pozorovali jej, takže nebyl promyšlen a již vůbec ne definován“ (Discurso I). Je nepochybné, že Gracián oproti principu umění napodobujícího vnější skutečnost, jak jej znala antika, přesunuje důraz z předmětu na subjekt a že to koneckonců provádí zcela v souladu s descartovským myšlenkovým obratem. Čtyřicet osm rozprav tohoto spisu se vyznačuje moderností úvahy, například rozprava XXXI, nazvaná O nominálním ostrovtipu, která je teo-retickým východiskem jazykové reflexe textu, jak se projevila ve vrcholném autorově tvůrčím období. Gracián tu nesleduje pouze konvenční sémantickou hodnotu slov, danou ustáleným vztahem mezi pojmenovaným předmětem a jeho znakovým vyjádřením, ale uvažuje tvořivé možnosti, jež se v této znakovosti nabízejí. Tím je naznačen jeden ze zdrojů Graciánova slovesného projevu, v němž se popisně vyprávěcí schopnost jazyka vědomě a promyšleně rozšiřuje o funkci analyticko-reflexívní.

Text rozprav o jednotlivých druzích ostrovtipu je obklopen bo-hatým, až exuberantním dokladovým materiálem, který sahá od antiky až po současnost a v němž převládá poezie. Sám Gracián jako tvůrce je poezii zcela vzdálen, nicméně se osvědčil jako její

– 17 –

znamenitý kritik, a tak Ostrovtip je nejen teorií konceptistické es-tetiky, ale zároveň jedinečnou básnickou antologií své doby.

Pokud jde o náboženskou tematiku, je v Graciánově tvorbě za-stoupena ojedinělým spisem Úvahy o přijímání. Obsahuje padesát meditací a pravděpodobně vznikl přepracováním textů, které autor shromáždil za své dlouholeté kazatelské činnosti. Byl jediným, kte-rý Gracián předložil řádové cenzuře, a třebaže graciánovský badatel M. Batllori považuje tuto knihu za organickou součást ostatního autorova díla, dlužno říci, že je inspirována zcela odlišným duchem a že světsky koncipované Graciánovy spisy jsou vůči ní v značném napětí.

Vrcholnou syntézou Graciánových etických a estetických úvah prostupujících dosavadní tvorbu je třídílný román Kritikon, v němž autor předchozí tendenci společenskoterapeutickou a mravně utilitární nahradil novou kvalitou eticko-filozofickou. Román je výrazem autorova úsilí úhrnně a kriticky vymezit lidskou situaci ve světě. Výchozím bodem tohoto úsilí je barokní „desengaño“, roz-čarování, ztráta iluzí. Hledáme-li jeho zdroje, zřejmě tkví především v hlubokých světonázorových přeměnách, jaké způsobila renesance rozrušením dosavadní představy kosmického řádu, „Desengaño“ je důsledek jakési „ontologické osiřelosti“, v níž se ocitl autonomně uvažující subjekt, poté co se vyvázal z autoritativních aristotelovsky pojatých norem středověku, je to zvýrazněné vědomí konečností individuálního osudu v rozměru kosmu, jak je formuloval Pascal. Ve sféře společenské praxe je „desengaño“ zřejmě pocitovou reakcí na rozpad existujících sociálních systémů a na jejich restrukturaci, a v případě našeho autora důsledek jak krizí široce společenských, tak krizí osobních, jež obojí způsobily, že Gracián jako by se přestal ztotožňovat s dějinami své epochy a své společnosti, „vystoupil“ z nich, prožíval je jako iluzívní jev, jako theatrum mundi, jako čirou alegorii reality, kterou nelze uchopit popisem konkrétností, ale pouze metaforou jejích obecností.

– 18 –

Alegorickou povahu Kritikonu prozrazují již jména hlavních románových hrdinů: Andrenia (z řec. ανδρειοσ), člověka přírodní-ho, a Critila (z řec. κριτικοσ ), člověka soudného. Oba mají být výrazem antinomie dvoujediné lidské bytosti v její složce spjaté s přírodou a v její složce spjaté s kulturou, přičemž vstupní, „ro-binsonovská“ scéna románu sděluje, že přírodní člověk, přesněji řečeno přirozenostní komponenta lidského rodu (Andrenio), jakožto elementární síla zachraňuje, vrací život nositeli složky racionální (ztroskotanému Critilovi), třebaže potom, při objevování světa a odhalování jeho zastřenosti nastupuje jako vůdčí složka racionalita (symbolizovaná poučeným Critilem, který se ukáže být prvnímu otcem).

Alegoricky je pojata i životní pouť hrdinů probíhající „jarem dět-ství a létem mládí“, „podzimem mužného věku“ a „zimou stáří“. Jejím smyslem je proměna člověka přírodního, nekultivovaného, v zralou osobu, osobnost, a jejím cílem je „Ostrov nesmrtelnosti“, k němuž cesta vede „chrámem práce“ a hrdinských činů. Poutníci však musí překonávat množství překážek, nástrah a svodů. Úspěšnost život-ní pouti závisí na schopnosti dešifrovat záhady světa, a to pomocí rozumových nástrojů, moudrosti a rozvahy, jež jsou předpokladem pravé ctnosti.

Nastíněné alegorické schéma se svým základním myšlenkovým plánem naznačuje, že Kritikon je v dosavadní tradici španělské pró-zy novum. A nesmí nás v tomto pohledu zmást ani synkretismus jeho zdrojů sahajících od starozákonních knih přes Homéra, Aris-totela, Lúkiána, Horatia, Seneku, Martiala, Tacita a mnohé další až k středověké a novověké evropské vzdělanosti, především italské a španělské, nesmí nás dezorientovat boschovsky komponovaná směsice z dobových reálií, personálií a z přízraků, ani nepřijatelné dobové protireformační komentáře, ani „aristokratický pesimis-mus“ zdůrazňovaný Schopenhauerem, jenž nevzal na vědomí, že román je vybudován antiteticky, a to nejen ve svých dílčích

– 19 –

stylových formulacích, ale především jako myšlenkový celek, což ostatně jasnou řečí vypovídá sám jeho závěr.

Koncepční novost Kritikonu, v němž metoda alegorického zob-razení je cílevědomě zvolena za nejvhodnější typizační prostředek k postižení obecně společenské krizové situace, se ozřejmuje i na pozadí tří typů románů, které mu předcházely.

Zcela odlehlý je Kritikon, jak to naznačuje sám jeho název, románu pastýřskému. Prokmitnou-li některými popisnými pa-sážemi náznaky bukolických motivů, pak vskutku jen ve funkci kontrastně satirické.

Kritickou otevřeností a zájmem o sociální problematiku má na-proti tomu jistou vazbu k románu pikaresknímu, z jehož představi-telů si Gracián nejvíce cenil Guzmána z Alfarache. Svorně s nimi konstatuje přítomnost společenského zla ve světě a neutěšenou „mravní anatomii“ člověka, avšak radikálně se odvrací od konfor-mity a mravní degradace jejich hrdinů, protože od Člověka ocita-jícího se tváří v tvář zlu žádá postoj hrdinsky aktivní. Pikareskní konformitou zavánějí leckteré Andreniovy spády, ale od toho je tu Critilo, aby jim učinil přítrž.

Pokud je Kritikon nějak spřízněn s románem rytířským, tedy především požadavkem hrdinské ctnosti. Ta však již nespočívá v hrdinství rytířsky pošetilém, ale dvořansky obezřelém, spoléha-jícím ne tolik na svoji hruď jako na svůj rozum. Spřízněnost lze vidět i v putování obou románových postav, jenomže to nemá za cíl samoúčelný statečný čin, ale účelné poznávání, a proto neve-de pouze od hradu ke hradu, ale především z paláce do paláce, z jedné stolice do druhé, ze země do země a od národa k národu. Je pravda, že i Critilo s Andreniem si přitom nesou v srdci obraz své milované Felisindy, jež prvnímu byla milenkou a druhému matkou, ale jak sporný a iluzorní je to vposledku pro oba podnět a jak je zpochybněn zásadně podezřívavým vztahem ke všemu ženskému! Takže můžeme říci, že Critilo vskutku není žádným

– 20 –

rytířem, ani Andrenio není jeho zbrojnošem, neboť jsou to postavy, které už nemají příslušnost feudálně stavovskou, ale symbolizují takový pořádek, v němž „člověk má to, co zaslouží, ne to, co zdědí“, v němž „novou čest musí hledat v nových činech“, v němž „nakolik se člověk napotí a pracuje, natolik získává slávu a nesmrtelnost“. A pokud se neřídí těmito zásadami, není pro něho na světě jiného místa nežli Jeskyně nicoty.

Zde je třeba zmínit se o vztahu Kritikonu a jeho tvůrce k Donu Quijotovi, jehož první díl vyšel roku 1605, tedy čtyřicet šest let před prvním dílem Graciánova románu, a mezitím získal věhlas v domácím prostředí i mimo Španělsko. Je s podivem, že Gracián, autor traktátu o estetice, v němž cituje desítky domácích a cizích spisovatelů všech dob, zcela ignoruje Cervantesovo jméno a že jeho dílo odbývá dvěma anonymními ironickými narážkami; jednou ve Vychovaném muži (XX) a druhou v Kritikonu (II, 1), kde soudí o četbě knih napsaných proti autorům rytířských románů, že je to „šlápnutí z bláta do louže“. Literární historikové vysvětlují tuto zarážející skutečnost různě, například jako tvůrčí idiosynkracii anebo zahleděnost velkého autora do svého vlastního díla. Gra-cián Cervantesův román nepochybně znal a dokonce si z něho tak jako z mnoha jiných děl vypůjčil některé motivy, například popis Lastanosovy knihovny. Ale ježto jej stejně jako ostatní rytířské romány považoval za pouhý zábavní žánr, unikla mu jeho jedi-nečnost. Koneckonců sám svým dílem mířil někam zcela jinam, neboť jak konstatuje L. J. Pinskij, „subjektivně psychologickou fan-tastiku dona Quijota nahradil v Kritikonu objektivní sociologickou fantastikou“, a tím vedle románu orientovaného na mezilidské individuální kolize založil novou tradici románového žánru, která pak pokračovala osvícenským a filozofickým románem 18. století a vyústila v kulturologickém románu 20. století.

V podstatě synkretický ráz Kritikonu vedl literární badatele k zjišťování nejrůznějších afinit. Kupříkladu je zaujal vstupní mo-

– 21 –

tiv, který se později objevil u Defoea, a další motivická příbuznost s povídkou Živý syn bdícího od španělsko-arabského spisovatele z 12. století Ibn Tufaila. Avšak vzhledem k tomu, že přímá Gra-ciánova inspirace v arabském textu nepřipadá v úvahu a že latinský překlad Živého syna s názvem Philosophus autodidactus se objevil v Anglii roku 1671, tedy dlouho po vydání Kritikonu, připouští se jako možný zdroj pro obě díla jedna arabská povídka, rozšířena též mezi aragonskými morisky.

Nás však musí více zaujmout příbuznost a částečná námětová i motivická shoda s Komenského traktátem Labyrint světa a Ráj srdce, jehož rukopisná verze je datována rokem 1523, to jest 28 let před publikací prvního dílu Kritikonu.

Základní alegorické schéma se v obou dílech značně shoduje: svět pojímaný jako labyrintické prostředí odpovídá nepřátelské-mu světu, jímž putuje Critilo s Andreniem. Volně si odpovídají též některé románové postavy: Všudybud, představující zvídavost a poznání, je protějškem Critila, kdežto Mámení, představující zvyk a pohodlnost, připomíná Andrenia. Shodná je řada dějových situa-cí a míst (Hrad Štěstěny, ryňk světa). Styčné body s Komenského dílem jsou sice četné, avšak týkají se pouze Labyrintu světa. Zde jako by oba autory vzdáleně inspirovala táž předloha. Přitom však Labyrint není rozpracován do epické šíře ani myšlenkové hloubky Kritikonu a setrvává v pouhé didaktické rovině. Rovněž celistvá postava Poutníka není rozložena do graciánovské duality člověka přírodního a člověka rozumového. Radikálně se pak obě knihy rozcházejí Komenského „christologickým“ řešením lidské pouti v Ráji srdce. Je tudíž paradoxní, že obě knihy mají sice totožné východisko a jsou živeny obdobnou vnitřní strázní a obdobným prožitkem krizového stavu světa, avšak zatímco reformační duch pobělohorského exulanta Komenského nachází východisko v ná-boženském, až středověce pojatém zvnitřnění, protireformační duch jezuity Graciána o dvacet osm let později vytyčuje pro orien-

– 22 –

taci svých poutníků v témž labyrintu světa východisko převážně sekularizované, cestu rozumu a heroického přičinění.

Vnějším výrazem této myšlenkové vzdálenosti je i stylový projev Kritikonu. Je tu uplatněn sevřený konceptismus využívající elips, paronomázií, narážek a hříček a vyznačující se svrchovanou racio-nální úsporností. Autor jako by na rozdíl od známého renesančního preceptu Juana de Valdése „píšu, jak mluvím“ důsledně sledoval zásadu „píšu, jak myslím“. Jakže nad jeho textem nezjišťujeme barokní rozbujelost, ale spíš rozpoznáváme formulační exaktnost nastupující vědecké éry.

Graciánovo dílo jako celek mělo největší ohlas v 17. a 18. století. Kritikon byl již roku 1681 přeložen do angličtiny a v jeho alegorické linii napsal později Swift své Gulliverovy cesty. V Itálii byl vydán roku 1685, ovšem větší pozornost tam ve své době vzbudil nepře-ložený Ostrovtip. Velikého úspěchu dosáhl Gracián ve Francii, kde byl předchůdcem Fénelonova pedagogického románu a především filozofického románu. Voltaire se o něm několikrát zmiňuje ve své korespondenci a poznámku – byť ironickou – mu věnoval i ve Fi-lozofickém slovníku. Gracián patřil k jeho nejčtenějším autorům a nepřímo zřejmě inspiroval jeho Candida.

Druhá polovina 18. a celé 19. století se svou romantickou a rea-listickou, tudíž antialegorickou tendencí na Graciána pozapomněly. Výjimkou je Německo, kde jej překladem Příručního orákula (1861) velmi zpopularizoval A. Schopenhauer, jemuž, jak bylo řečeno, ladi-ly některé graciánovské premisy, třebaže zacílením svých úvah se oba zásadně rozcházejí.

V poválečné době byl do němčiny přeložen a roku 1957 ve zkrácené podobě vydán Kritikon. Hugo Friedrich jej doprovodil zasvěcenou studií.

Z nejnovějších překladů Kritikonu můžeme uvést ruskou verzi, jež shodou okolností vznikala zároveň s verzí českou, kterou edičně předstihla vydáním z roku 1981. V téže publikaci je obsažen i nový

– 23 –

překlad Příručního orákula (první vyšel rusky roku 1742 a byl prvním seznámením ruského čtenářstva se španělskou klasikou; překlady Cervantesových děl následovaly později) a obšírná studie sovětského romanisty L. J. Pinského, jež nově rozvíjí graciánovskou problematiku.

Závažnost Graciánových estetických koncepcí znovu zdůraznil B. Pelegrin ve studii, kterou předeslal svému francouzskému pře-kladu Ostrovtipu (Art et figures de l’esprit, Paříž 1983).

V češtině dosud žádné Graciánovo dílo uveřejněno nebylo. Pokud tomuto autoru byla v Čechách věnována pozornost, stalo se tak ojediněle a vyvolána byla převážně německými překlady, jejichž zorný úhel, daný zájmem 19. století o heroický ideál, také přejímala.

K prvnímu českému setkání s Baltasarem Graciánem nyní do-chází prostřednictvím jeho nejzávažnějšího díla, které je zároveň jedním z vrcholných děl dosavadního španělského písemnictví a které zaslouží pozorné přijetí především proto, že antinomií svých alegorických hrdinů otevřelo v tradici evropské literatury zásadní problematiku člověka přiblíživšího se k prahu racionalis-tického věku.

Josef Forbelský

ČÁST PRVNÍ Jaro dětství a léto mládí

– 25 –

Úvodem

Donu Pablu de Paradovi, rytíři Kristova řádu, generálu artilerie

a veliteli města Tortosa

Kdyby mé pero bylo stejně dobře seříznuté, jak řízný je Váš meč, i v tom případě by byla má snaha získat záštitu Vaší Jasnosti pochopitelná. Protože tomu však takto není, tím spíše Vás žádám o statečnou ochranu. Vždyť statečnost se narodila s Vaší Jasností již ve Vaší domovině Lisabonu, rostla uprostřed chvályhodných a udatných skutků v Brazílii a vynikla slavným vítězstvím v Katalánii. Vaše Jasnost odrazila udatného mar-šála de la Mothe-Houdancourta, když útočil proti Tarragoně přes San Francisco, které Vaše Jasnost se svým oddílem a svou odvahou tak skvěle hájila. Později vypudila údajně ne-přemožitelného hraběte d’Harcourta ze zákopů u Léridy, když se svým strážním plukem napadla Královskou pevnost, obsa-dila ji a bez ohledu na jakékoli nebezpečí uhájila. Mohl bych uvést mnoho dalších podobných činů, předem uvážených Vaší vojenskou rozvahou a potom provedených Vaší velkou sta-tečností. Štěstěna, její velká sokyně, stála při Vás, když jste byl generálem flotily a přivedl její lodě do Španělska s takovým skvělým nákladem a bohatstvím. Z toho se zrodily spory mezi významnými ministry, zda Vaše Jasnost je schopnější pro voj-ska námořní nebo pozemní, ježto vyniká tak i onak. Abych tyto velice známé skutečnosti nezpochybňoval svou přátel-skou oddaností, rád bych tu promluvil ústy některého Vašeho nepřítele, avšak žádného nenacházím. Pouze jednoho, který ve snaze vymanit se ze svých povinností chtěl nepřátelství

– 26 –

jenom předstírat, ovšem nedokázal to. Vždyť on sám říkával, což je věru podařené, že by o Vás chtěl říci něco špatného, ale na nic nepřišel. Nejvíce však velebím to, že ježto Vaše Jasnost je člověkem bez poskvrny, zajistila si místo mezi nejváženější-mi muži našeho věku. Nechť nebesa Vám je uchovají.

Ruce Vaší Jasnosti líbá Váš nejoddanější

Lorenzo Gracián

– 27 –

Případnému čtenáři

Předkládám ti dnes, čtenáři soudný, ne však škodolibý, tuto dvor-skou filozofii, příběh tvého vlastního života v jediném běhu úvahy. A třebaže sám její název již vyvolává nevůli, doufám, že každý chápající si tu zahraje na nechápavého a nebude o sobě smýšlet zle. Hleděl jsem spojit strohost filozofie se zábavností smyšlenky a pichlavost satiry s líbezností epiky, i když přísný Gracián, hříč-ka vlastního plánu v svém spíš bystrém než prospěšném umění důvtipu, by to odsoudil. U každého z nadaných autorů jsem se snažil napodobit to, co se mi vždycky líbilo: Homérovy alegorie, Ezopovy výmysly, Senekovo ponaučení, Lúkiánovy soudy, Apuleiovy popisy, Plútarchova mravní ponaučení, Héliodorovy příběhy, Ariostovy podivuhodnosti, Boccaliniho ostré výroky a Barclayovy jízlivosti. Posuď sám, zda jsem toho, alespoň v podobě stínů, dosáhl. Začínám nádhernou Přírodou, přecházím k půvabnému Umění a končím prospěšnou Mravností. Rozdělil jsem svůj výtvor na dvě části1, aby byl čas rozvážit to, co je tu obtížné, a abych zájem čtenáře roznítil, ale neunavil. Jestliže tě tato první část uspokojí, nabízím ti potom druhou, již barvitější a pestřejší, ne však nalíčenou; je tím kritič-tější, čím soudnější jsou další dvě údobí života, o nichž se v nich filozofuje.

1  Původní autorův záměr; později se rozhodl pro tři části. Pozn. překl.

– 28 –

Krisis I

Trosečník Critilo potkává Andrenia, jenž mu o sobě vypráví podivuhodné věci

Oba světy se již sklonily k nohám svého světovládce, katolického krále Filipa, a královskou korunou mu již byla nejdelší dráha, kterou slunce uběhne po té i oné polokouli, třpytivý kruh, v jehož křišťálovém středu leží malý ostrov, a spíš perla moře anebo sma-ragd země. Jméno mu dala nejjasnější císařovna, aby i on vévodil ostrovům a byl korunou oceánu. Slouží tudíž ostrov Svaté Heleny na cestě od jednoho světa k druhému za odpočívadlo putující Europy a vždycky byl otevřeným útulkem, udržovaným prozřetelnou boží laskavostí uprostřed nezměrných moří pro katolické flotily plující z východu.

Zde v boji s vlnami, odolávaje větrům, a víc ještě nepřízni osudu, stěží nesen dřevěnou deskou, pídil se po přístavu jakýsi trosečník, podivný plod přírody i osudu, jenž podoben labuti svým bílým vlasem, a ještě víc svým lkajícím hlasem, takto volal na neblahé hranici života a smrti:

„Ach živote, neměl jsi začínat, ale ježto jsi začal, neměl bys končit. Není nic vytouženějšího a křehčího nad tebe a ten, kdo tě jednou ztrácí, pozdě tě znovu nabývá; ode dneška jsi pro mne ztracený. Macešsky se zachovala příroda k člověku, vždyť to, co mu odňala na rozumu při zrození, vrací mu v umírání: tehdy, aby nevnímal dobro, které získává, nyní, aby pocítil zlo, které odmítá. Ach, tisíceroná-sobným tyranem každé lidské bytosti se stal ten, kdo s pohoršlivou troufalostí poprvé svěřil svůj život na křehkém plavidle nestálému živlu! Říká se, že hruď měl z ocele, já však tvrdím, že plnou omy-lů. Zbytečně oddělila vyšší prozřetelnost národy horami a moři,

– 29 –

jestliže smělost lidí vynalezla mosty, po nichž by přenášela svou zlomyslnost. Všechno, co vynalezla lidská píle, stalo se jí osudově škodlivým a zhoubným: střelný prach je hrůznou újmou životů, nástrojem jejich největší pohromy, a loď není nic než předčasná rakev. Těsným divadlem pro její tragédie zdála se být smrti země, a hledala proto způsob, jak triumfovat i na mořích, aby se umíralo ve všech živlech. Vždyť který schod ke zkáze chybí ještě nešťastníkovi potom, co se nohou dotkne prkna korábu, zaslouženého popraviště své troufalosti? Právem považoval Cato mezi trojím nerozumem svého života za největší ten, že vstoupil na loď. Ach osude, ach nebesa, ach neblahá náhodo, snad dosud cosi znamenám, jestliže mě tolik pronásleduješ, a když jednou začneš, nezastavíš se, dokud neuštveš. Kéž mi v této chvíli pomůže alespoň to, že jsem pouhé nic, než abych si zasloužil věčnost.“

Takto zraňoval svým vzdycháním vánky, zatímco svými pažemi bičoval vodu, doprovázeje píli přičiněním rozumu. Zdálo se, že již překonává nebezpečí, vždyť velkých mužů se nebezpečí buď bojí, buď si jich váží; smrt váhá vyjít jim vstříc a štěstěna je jim po vůli; tak zmije ušetřily Alkida, bouře Caesara, meče Alexandra a kule Karla V. Avšak běda, neboť neštěstí chodí sřetězeno, takže jedno přivádí druhé, a jestliže jedno skončí, zpravidla druhé, ještě větší, se rodí. Když myslel, že se již octl v pevném náručí naší společné matky, začal se znovu bát, že se ho zmocní rozzuřené vlny, aby jej, Tantala země, která mu unikala mezi rukama, když ji považoval za nejjistější, rozdrtily na jednom z útesů, na drsných útrobách jeho osudu. Vždyť nešťastník nejen nenachází vodu na moři, ale ani zemi na Zemi.

Zmítal se takto mezi jedním i druhým živlem, nejistý mezi živo-tem a smrtí, oběť svého osudu, když jakýsi zdatný mládenec, anděl zjevem a více skutkem, napřáhl paže, aby ho vyzvedl těmito ru-kojeťmi tajného magnetu, byť ne ze železa, a zabezpečil mu štěstí spolu se životem. Když trosečník vyskočil na břeh, přitiskl své rty

– 30 –

k zemi, na níž našel bezpečí, a pozvedl oči k nebi, ke díkůvzdání. S rozevřenou náručí přistoupil potom k obnoviteli svého života, chtěje splatit dluh objetím i díky. Slovem mu však neodpověděl ten, jenž si ho zavázal činy, pouze úsměvem dával najevo svou velikou radost a užaslou tváří svůj veliký podiv. Vděčný trosečník zopakoval svá objetí i slova, vyptávaje se na zdraví a pohodu, ale překvapený ostrovan na nic neodpovídal. Obměňoval mu proto jazyky z těch několika, které znal, ale zbytečně, protože on, k tomu všemu nechá-pavý, omezoval se na neobyčejné projevy, nepřestávaje se na něho dívat a obdivovat ho a střídaje nejzazší úžas s radostí. Právem by se domníval ten nejpozornější člověk, že tu jde o nevzdělaný plod zdejších hvozdů, kdyby to podezření nevyvracelo liduprázdno os-trova, světlá barva a hladkost ostrovanových vlasů i rys jeho tváře, což všechno prozrazovalo Evropana. Po šatu nebylo ani stopy, byla jím pouze livrej jeho nevinnosti. Uvažoval tedy důvtipný trosečník, zda mládenec není zbaven oněch dvou sluhů duše, z nichž jeden vzkazy přináší a druhý doručuje, sluchu a mluvy. Záhy ho však zkušenost vyvedla z omylu, protože mládenec věnoval hbitou po-zornost sebemenšímu hluku, nemluvě o jeho věrné nápodobě řevu šelem a zpěvu ptáků, takže se zřejmě lépe dorozumíval se zvěří než s osobami; tolik dokáže zvyk a odchování. Mezi těmito barbarskými projevy však jako by prosvítala živost jeho ducha; to duše se přiči-ňovala, aby se ukázala, vždyť kde není prostředníkem její umění, všechno se zvrhává v přírodu.

V obou zároveň rostla touha vzájemně poznat své osudy a životy, avšak důvtipný trosečník postřehl, že toto potěšení jim maří nepří-tomnost společného jazyka. Vždyť mluva je důležitým výsledkem činnosti rozumu, a kdo neuvažuje, ten nerozpráví. „Mluv,“ řekl filo-zof, „abych tě poznal.“ Duše se dorozumívá ušlechtilým způsobem vytvářejíc smysluplné obrazy sebe samé v mysli naslouchajícího, neboť toto je v pravém slova smyslu rozprávění. Nejsou přece pří-tomni ti, kteří se neoslovují, ani vzdáleni ti, kteří se dorozumívají

– 31 –

písemně; takto dosud žijí moudří muži minulosti a denně k nám promlouvají svými věčnými spisy, bez ustání osvěcujíce ty, kteří teprve přijdou. Mluvení se podílí na tom, co je potřebné, i na tom, co je příjemné, protože moudrá příroda vždycky hleděla sbratřit obojí ve všech úkonech života; rozhovorem se příjemně a rychle získávají důležité zprávy a mluvení je jedinou cestou k vědění: mluví-li učenci, plodí nové učence a rozprávkou se do mysli slad-ce vnáší moudrost. Z tohoto důvodu osoby nemohou postrádat společný jazyk ať pro potřebu, ať pro zábavu; vždyť dokonce dvě děti úmyslně vysazené na ostrově si vymyslely jazyk, aby se do-rozuměly. Ušlechtilá rozprávka je tedy dcerou uvažování, matkou vědění, úlevou duše, obcováním srdcí, poutem přátelství, pokrmem spokojenosti a zaneprázdněním mužů.

Znaje toto, moudrý trosečník začal pak vyučovat nevzdělané-ho mladíka mluvě a snadno to mohl dokázat, protože mu byla nápomocna jeho učenlivost a touha. Začal jmény obou; předložil mu své, jež znělo Critilo, a sám mu dal jméno Andrenio; oběma se hodila dobře, prvnímu pro jeho soudnost a druhému pro jeho lidskost. Touha vynést na světlo tolikeré myšlenky po celý život potlačované a zvídavost poznat tolikerou neznámou pravdu podně-covaly Andreniovu učenlivost. Brzy začal vyslovovat, brzy se tázal a odpovídal. Odvažoval se i uvažovat, spoléhaje na slova a na gesta; a co mnohdy započal jazyk, to dokončila ruka. V útržcích a kusech slov začal předkládat svůj život, jenž byl o to podivnější, oč méně zkušený. Mnohdy se zarazil, když nedokázal postihnout to, čemu se dalo stěží uvěřit. Když však mohl mluvit souvisle a velikost jeho citů nacházela věrný obtisk ve slovech, na naléhání Critila a podporován svou pílí začal takto uspokojovat jeho zvědavost:

„Já nevím, ani kdo jsem, ani kdo mi dal bytí, ani k čemu mi je dal,“ řekl. „Kolikrát jsem se na to mlčky tázal sám sebe, jsa stejně nevědomý jako zvědavý. Jestliže však mé tázání začínalo v nevě-domosti, stěží mi mohlo přinést odpověď. Leckdy jsem se přel sám

– 32 –

se sebou, abych poznal, zda rozvášněn vystoupím ze sebe. Třebaže dosud sotva jednotlivec, rozdvojoval jsem se, abych v odstupu od své neznalosti zjistil, zda mohu dosáhnout splnění svých tužeb. Ty se mne, Critilo, ptáš, kdo jsem, a já si to přeji zvědět od tebe. Ty jsi první člověk, kterého jsem doposud spatřil, a v tobě se vidím zpodo-ben věrněji nežli v němém křišťálu studánky, kterou mnohokrát vyhledávala moje zvědavost a velebila moje nevědomost. Chceš-li se však dozvědět události mého života, vypovím ti je, neboť jsou spíš roztodivné než bohaté. Poprvé jsem se poznal a mohl jsem si učinit představu o sobě, když jsem byl uzavřen v útrobách oné hory, která ční nad ostatní, neboť i mezi skalisky se prosazuje vý-jimečnost. Tam mi poskytla první sousto jedna z bytostí, které ty nazýváš šelmami, a já ji nazýval matkou, domnívaje se vždycky, že ona to byla, jež mě porodila a dala mi bytí, které mám. Zahanbeně to přiznávám.“

„Je vlastní dětské nevědomosti,“ řekl Critilo, „že nazývá všechny muže otci a všechny ženy matkami; podobně jako ty jsi považoval za matku dokonce šelmu, ježto jsi dobročinnost pokládal za mateřství, tak svět ve své neznalé dětinskosti kteroukoli dobrodějnou bytost nazýval otcem a dokonce ji zbožštil.“

„Takto jsem pokládal za matku tu, která mě živila u svého prsu: šelmu,“ pokračoval Andrenio. „Vyrůstal jsem mezi jejími dítky, jež jsem považoval za sourozence, stav se zvířetem mezi zvířaty ať ve hře, ať v spánku. Mnohokrát, když slehla, dala mi mléko a rozdělila se se mnou o úlovek a plody, které přinesla mláďatům. Zpočátku jsem tolik nepociťoval toto trudné uzavření. Vnitřní temnotou svého ducha jsem potíral vnější temnotu kolem svého těla a nedo-statkem poznání jsem zastíral nouzi o světlo, byť několikrát jsem zahlédl jeho nezřetelné záblesky, které nebe občas seslalo k vrcholu té neblahé jeskyně. Když jsem však dospěl k jisté hranici myšlení a života, přepadla mě náhle tak neobyčejná touha po poznání, tak mocný zásah světla a vnímavosti, že jsem se začal obírat sebou,

– 33 –

rozpoznávat se a provádět takovou i onakou úvahu o svém vlast-ním bytí. ‚Co je to?‘ říkal jsem si. ‚Jsem, anebo nejsem? Ježto však žiji, ježto poznávám a uvědomuji si to, mám své bytí. Jsem-li však, kdo vlastně jsem? Kdo mi dal toto bytí a k čemu mi je dal? Abych vězel zde? Jaké neštěstí! Jsem snad zvíře jako tihle? Ne, to ne, vždyť pozoruji mezi nimi a sebou zřejmé rozdíly: oni jsou oděni srstí, já však jsem nahý a méně zaopatřen tím, kdo nám dal bytí. Také zjišťuji, že celé mé tělo je zcela jinak uspořádáno než u nich; já se směji a pláči, kdežto oni vyjí; já kráčím vzpřímen, pozvedaje tvář vzhůru, kdežto oni se pohybují shrbeni a sehnuti k zemi.‘ Všechno to jsou dobře známé rozdíly a všechny je zjišťovala má zvídavost a se sebou srovnávala má pozornost. Každým dnem rostla má touha odejít odtamtud, snaha vidět a vědět, tak přirozená a velká u všech lidí, u mne však jakoby násilně potlačovaná, a proto nesnesitelná. Nejvíce mě však trápilo, když jsem viděl, jak tato zvířata, moji druzi, neobyčejně lehce tam šplhají po strmých stěnách, volně vycházejí a přicházejí, kdy se jim zachce, zatímco pro mne byly ty skály nepří-stupné; takže neméně těžce jsem nesl, že onen velký dar svobody je upírán pouze mně. Mnohokrát jsem se pokusil následovat ta zvířata a drásal skály tak, že se mohly obměkčit krví prýštící z mých prstů. Ba i zubů jsem používal. Ale zbytečně a jen ke své škodě, neboť bylo jisté, že padnu k zemi, skropen slzami a potřísněn svou krví. Na mé volání a pláč přibíhala dojatá zvířata, obtížená plody a kořistí, a tím se poněkud zmírnila má lítost a zčásti vynahrazovaly mé útrapy. Kolik vnitřních samomluv jsem vykonal, vždyť úleva vnější mluvy mi dosud chyběla! Kolik námitek a pochyb nashromáždilo mé pozo-rování a má zvídavost, všechny se však rozplynuly v údivu a trýzni! Opětovanou mukou byl pro mne nejasný lomoz moře, jehož vlny se více tříštily o mé srdce než o tyto skály. A co říci k tomu, když jsem slýchal děsivý praskot mračen a jejich hromobití? To se však rozplývalo v dešti, kdežto mé oči v pláči. Raději bych byl zahynul, octl se v smrtelné agónii, když občas, třebaže pro mne zřídkakdy,

– 34 –

jsem venku zaslechl hlasy podobné tvému, zprvu velice zmatené a hřmotné, postupně však stále zřetelnější, jež mě přirozeně vzru-šovaly a pevně se mi vtiskovaly do mysli. Správně jsem postřehl, že se lišily od hlasů zvířat, jaké jsem zpravidla slýchal. Touha vidět a vědět, kdo je ten, jenž je vytváří, a nemožnost to zjistit mě přivádě-ly na sám kraj smrti. Bylo toho málo, co jsem tehdy zaslechl, ale roz-važoval jsem o tom tolik, kolik jsem jen mohl. Jednou věcí tě mohu ujistit: byť jsem si mnohokrát a na tisícero způsobů představoval, co je asi tam venku, tvar, uspořádání, vzezření, polohu, různost a ustrojení věcí, nyní vidím, že v porovnání s tím, co jsem si o tom myslel, nikdy jsem neuhádl tvářnost ani nepostihl řád, rozmanitost a velikost této velkolepé stavby, kterou tu vidíme a obdivujeme.“

„Ovšem,“ řekl Critilo, „vždyť i kdyby se spojil všechen lidský rozum, minulý i budoucí, aby popsal tuto velkolepou budovu svě-ta, a byl dotázán, jaká má být, nikdy by ji nedokázal sám sestavit. A nejen tento vesmír! Jářku ani tu nejmenší květinku nebo komára by nedokázal vytvořit. Pouze nekonečná moudrost nejvyššího Tvůrce uměla nalézt způsob, řád a soulad pro tak nádhernou a ne-hynoucí pestrost. Pověz mi však, neboť bych to od tebe velice rád zvěděl a slyšel vyprávět, jak jsi dokázal vyjít z onoho krušného žaláře, z onoho předčasného hrobu své jeskyně? A především, je-li možné to vyjádřit, co zakoušel tvůj udivený duch, když poprvé jsi odhalil, spatřil, vnímal a obdivoval toto chvályhodné divadlo světa?“

„Sečkej,“ řekl Andrenio, „pro zprávu tak příjemnou a zvláštní je třeba nejprve nabrat dech.“

– 35 –

Krisis II

Velké divadlo světa

Potom co nejvyšší Mistr dokončil tuto velkolepou budovu světa, chtěl ji prý rozdělit a ubytovat v jejích prostorách své tvory. Svolal je všechny, od slona po komára, a ukazoval jim jednotlivé místnosti a každého z nich se dotazoval, kterou si vybere za svůj příbytek. Slon odpověděl, že se spokojí lesem, kůň loukou, orel některou ze vzdušných krajin, velryba mořským zálivem, labuť jezerem, par-mice řekou a žába kaluží. Jako poslední přišel ten první, chci říci Člověk, a dotázán na své přání a na své místo, řekl, že se spokojí leda celým vesmírem, a i to že se mu zdá být málo. Tak nehorázný nárok ohromil kolemstojící, třebaže nechyběl lichotník, který jej hned obhájil tím, že se zrodil z velikosti ducha.

Nejvychytralejší ze všech živočichů však na to řekl:„Naopak, já soudím, že pochází z nízkosti těla. Těsný připadá

člověku povrch země, a proto proniká a doluje její útroby, hledaje zlato a stříbro, aby alespoň trochu ukojil svou dychtivost; výškou svých domů zabírá a otravuje ovzduší, aby poněkud ulevil své pýše; brázdí moře a ohmatává jeho nejhlubší lůno hledaje perly, jantar a korály pro ozdobu své roztodivné marnivosti; nutí všechny živly, aby mu odevzdávaly všechno, co v sobě chovají, vzduch své ptáky, moře své ryby, země svou zvěř, oheň svou sílu, aby mohl pěstovat, ne však zasytit své obžerství. A ještě si stěžuje, že všeho je málo! Ach, obludná chamtivosti lidská!“

Tehdy se ujal slova nejvyšší Pán a řekl:„Nuže, vezměte na vědomí a vězte, že Člověka jsem vytvořil

vlastníma rukama, aby byl mým sluhou a vaším pánem; a stejně jako král, jímž on také je, chce panovat nade vším. Avšak rozumím

– 36 –

tomu tak, člověče,“ zde se k němu obrátil, „že to budeš činit rozu-mem, a ne břichem; jako osoba, ne jako dobytče. Pánem máš být všeho stvořeného, ne však otrokem; věci tě musí následovat, ne vláčet. Se svým poznáním a mým uznáním všechno musíš získat pod svou správu; to znamená, že ve všech stvořených divech uznáš dokonalost boží a od tvorů se budeš obracet k Stvořiteli.“

Toto velkolepé představení zázraků, tak všední pro naši uvyklou přízemnost a tak výjimečné dnes pro Andrenia, on ohromen začíná pozorovat, v úžasu velebit a takto popisovat:

„Spánek byl nejobvyklejším útulkem mých strázní, zvláštní úle-vou v mé samotě. K němu jsem se uchyloval v neustálém trápení a jemu jsem se také odevzdával jedné noci, ačkoli ta pro mne trvala pořád, s větším blahem než jindy, což bylo neklamným znamením blížících se pohrom. A tak tomu také bylo, neboť můj sen byl přeru-šen neobvyklým hlukem, který jako by vycházel z nejhlubších útrob hory. Celá se pohnula a její pevné stěny se třásly. Burácel divoký vítr a ústím jeskyně chrlil dovnitř nápory bouře. Tvrdé skály začaly se strašlivým lomozem pukat a s hrůzným rachotem se řítit; vypadalo to, jako by celá skalní stavba chtěla přijít vniveč.“

„Jak vidět,“ řekl Critilo, „ani hory nejsou ušetřeny změn, jsou-li vystaveny prudkosti zemětřesení a poddány násilnostem blesku, vždyť jejich pevnost je v rozporu s obecnou nestálostí.“

„Jestliže samy skály se třásly, což potom já?“ pokračoval Andre-nio. „Všechny části těla jako by se mi chtěly rozpojit, ba samo srdce mi poskakovalo tak, že stěží jsem je zadržoval. Opouštěly mě smysly a byl jsem sám sobě ztracen, mrtvý, a dokonce už pohřbený mezi rmutem a zármutkem. Dobu, po kterou trvalo toto zatmění mé duše, tato pomlka mého života, jsem nemohl postřehnout, ani se ji od kohokoli jiného dozvědět. Nakonec jsem se nevím jak a nevím kdy pomalu probral ze smrtelné mdloby. Otevřel jsem oči, právě když se začal otvírat den. Den jasný, den velkolepý, den přešťastný, nejlepší z celého mého života. I přes ty kameny a skály jsem ho takto vnímal.

– 37 –

Potom jsem zjistil, že můj tísnivý žalář je zbořen, a moje radost byla tak nevýslovná, že ihned jsem se začal vyprošťovat, abych se znovu narodil celému světu, v dokořán otevřeném okně, jež vévodilo celé té prostorné a převeselé hemisféře. Nejistě jsem k němu přistoupil, ježto jsem potlačoval své touhy, když jsem však nabyl jistotu, naplno jsem se vyklonil z onoho širokého balkónu vidění a žití. Poprvé jsem se tehdy rozhlédl po velkolepém divadle země a nebe. Celá duše, jata touhou a radostí, se mi s podivným náporem soustředila do očí, zanechávajíc ostatní údy jakoby bez vlády, takže téměř celý den jsem byl znecitlivělý a nehybný a jakoby mrtvý, ačkoli tolik živ. Snažit se ti zde vyjádřit mocný cit mého prožitku a hnutí mé mysli a mého ducha znamenalo by pokoušet se o sto nemožností zároveň; pouze ti povím, že dosud ve mně trvá a navždy potrvá úžas, údiv, strnutí a závrať, jež zachvátily celou mou duši.“

„Rád tomu věřím,“ řekl Critilo, „neboť když oči spatří to, co nikdy nespatřily, i srdce zakusí to, co nikdy nepoznalo.“

„Hleděl jsem na nebe, hleděl jsem na zemi, hleděl jsem na moře, hned na všechno zároveň, hned na každou věc zvlášť. Každý předmět mě uchvacoval a nemohl jsem se od něho odtrhnout, dívaje se, po-zoruje, vnímaje, obdivuje, rozmýšleje a zakoušeje to všechno s nena-sytným potěšením.“

„Ach,“ zvolal Critilo, „jak ti závidím to nepředstavitelné štěstí! Jedinečnou výsadu prvního člověka, i tvou, vidět nově a pozorně velikost, krásu, soulad, stálost i různost tohoto velkolepého stvo-řeného díla. U nás zpravidla údiv chybí, protože chybí novost a s ní i pozornost. Všichni vstupujeme do světa s očima duše uzavřenýma, a když je otevřeme poznání, tehdy již návyk, s nímž věci, jakkoli zázračné, nazíráme, neponechává místo obdivu. Proto moudří mužové si vždycky posluhovali úvahou, představujíce si, že znovu přicházejí na svět, všímajíce si jeho divů, vždyť každá věc je divem, oceňujíce jeho dokonalost a filozofujíce o něm s důmyslem. Stejně jako ten, kdo při procházce rozkošnou zahradou roztržitě prošel je-

– 38 –

jími cestičkami a bez povšimnutí minul její neobvyklé rostliny a její pestré květy, když to zjistí, vrací se nazpět a začne znovu zvolna a s potěšením prohlížet rostlinu za rostlinou a květinu za květinou, tak i my chodíme od narození do smrti, nevšímajíce si dokonalosti a krásy tohoto vesmíru, kdežto moudří mužové se vracejí nazpět, obnovujíce svůj požitek a rozjímajíce nad každou věcí s novou po-zorností, ne-li s novým pohledem.“

„Mou největší výhodou bylo to, že jsem se začal těšit z tohoto vrcholu dokonalosti po dlouhém násilném odříkání a dle své touhy,“ soudil Andrenio.

„Tvé vězení bylo pro tebe štěstím,“ řekl Critilo, „protože díky jemu jsi mohl užívat všeho dobra zároveň a podle přání; neboť jsou-li věci velkolepé a jsou-li vytoužené, dvojnásob se užívají. Největší divy, pokud jsou snadno a kdykoli dostupné, ztrácejí na ceně; libovolně užívání ničí úctu k té nejvybranější kráse a samu slunci prospívá, že v noci se vzdaluje, aby ráno bylo zas žádoucí. Jaké jsi měl bohatství prožitků, jaké množství pocitů! Jak zaneprázdněna byla tvá duše, když takto rozdílela svou pozornost a projevovala své zaujetí! Jak je možné, že se nerozskočila obdivem, radostí a poznáním?“

„Myslím,“ řekl Andrenio, „že byla zaujata zíráním a vnímáním a neměla čas se rozdělit, protože jedny předměty tak rychle stíhaly druhé, že ji zároveň zdržovaly i přidržovaly vcelku. Vtom však již veselí poslové onoho významného mocnáře světla, kterého ty na-zýváš sluncem, vznešeně korunovaného jasnou září a obklopeného stráží svých paprsků, vyzývali mé oči, abych mu vzdal náležitou úctu a projevil obdiv. Začal se zjevovat na velkolepém trůnu z křiš-ťálových pěn a se svrchovaným, mlčenlivým majestátem se ujímal vlády nad celou hemisférou a naplňoval všechno tvorstvo svou osvětlující přítomností. Tehdy, zíraje na něj jako soupeř nejbyst-řejšího orla, strnul jsem úžasem a byl zcela bez sebe.“

„Oh,“ pozvedl nyní hlas Andrenio, „Jaký pak asi bude nesmrtelný a přeslavný pohled na nekonečné slunce boží, patření na jeho ne-

– 39 –

konečně dokonalou krásu! Jaká rozkoš, jaké potěšení, jaké štěstí, jaké blaho, jaká sláva!“

„Můj údiv vzrůstal úměrně s tím, jak umdlévala moje pozornost,“ pokračoval Andrenio, „protože to, co jsem si přál zdáli, lekalo mě zblízka. A dokonce jsem postřehl, že žádnému jinému divu nepod-lehl můj zrak tolik jako tomuto a nepřiznal mu, že je nedostupný a právem ojedinělý.“

„Slunce je bytostí,“ soudil Critilo, „která nejokázaleji zpodobňu-je majestátní velikost Tvůrce. V jeho přítomnosti všechna ostatní světla se uchylují do ústraní a ono samo nad ně vyniká. Je uprostřed nebeských světů, jakoby v jejich středu, neboť je srdcem záření a nehynoucím zdrojem světla. Je nepomíjející, vždy totéž, jedinečné ve své kráse. Způsobuje, že všechny věci vidíme, nedovoluje však, aby samo bylo přímo viděno, neboť střeží svou nádhernou cudnost a dbá o svou pověst; spolu s dalšími zdroji přispívá k životu vše-ho, dokonce samého člověka. Je nadmíru sdílné, co se týče světla a radosti, neboť se rozptyluje všude a proniká i do útrob země; všechno ozařuje, rozveseluje a osvětluje, oplodňuje a na všechno má vliv. Je spravedlivé, protože vychází pro všechny; nikoho pod sebou však nepotřebuje a všichni uznávají svou závislost na něm. Je posléze chloubou stvoření, nejzářivějším zrcadlem, v němž se zračí velikost boží.“

„Celý den jsem se jím zaobíral,“ řekl Andrenio, „a pozoroval je buď samo, buď v odlescích vod, zapomenuv při tom na sebe.“

„Nyní se již nepodivuji tomu,“ soudil Critilo, „co řekl jeden filozof, že proto se narodil, aby spatřil slunce. Řekl to správně, i když mu špatně rozuměli a vysmívali se jeho pravdě. Ten moudrý muž tím chtěl říci, že v tomto hmotném slunci spatřuje slunce božské, neboť ušlechtile uvažoval, že je-li jeho stín tak jasný, jaké potom bude ono pravé světlo nekonečné a nestvořené krásy?“

„Avšak běda,“ zanaříkal Andrenio, „jak tomu zde na zemi bývá, velikost mé radosti se záhy proměnila v přemíru strasti, když jsem

– 40 –

spatřil, chci říci, když jsem je již nespatřil: radost z jeho narození se obrátila v hrůzu z umírání, trůn jitra v náhrobek noci, neboť slunce tonulo ve vodách a já v moři svého nářku. Domníval jsem se, že je víckrát nespatřím a smrt po mně sahala. Záhy jsem se však vrátil k životu, vzkříšen úžasem nad oblohou korunovanou světly, jež nachystala slavnost k mému potěšení. Ujišťuji tě, že tento pohled mi byl neméně příjemný, a spíš zábavnější, neboť byl pestřejší.“

„Ach, veliká moudrosti boží,“ řekl Critilo, „ty jsi objevila způsob, jak zkrášlit noc, jež je neméně sličná nežli den! Nevhodné jméno jí dala hrubá nevědomost, když ji nazvala ohyzdou a nepořádnicí, třebaže nic není zářivějšího a jasnějšího nežli ona. Pomlouvají ji, že je smutná, byť je odpočinkem v práci a úlevou v naší námaze. Lépe ji oslavil kdosi jako moudrou, ať proto, že mlčí, ať proto, že během ní se přemítá; vždyť ne bezdůvodně byla ve vtipných Aténách ctěna sova jako symbol vědění. Není tudíž noc pro spánek nevědomců, ale pro bdění moudrých. A jestliže den dílo koná, noc je připravuje.“

„S novým velkým zalíbením a ještě zamlklejší jsem strávil libé chvíle s nocí, zapleten do labyrintu hvězd, jedněch blyskotavých a druhých zářících. Pozoroval jsem je všechny a zaznamenával jejich rozmanitost co do velikosti, místa, pohybu a barev, když jedny vycházely a druhé se skrývaly.“

„Stejně jako hvězdy lidské, jež všechny míří k svému západu,“ řekl Critilo.

„To, čeho jsem si důkladně povšiml,“ řekl Andrenio, „bylo jejich zvláštní postavení. Neboť vyzdobil-li nejvyšší Mistr tento strop světa tolikerou kyticí a hvězdou, proč je nerozmístil,“ říkal jsem si, „v ladu a skladu, tak, aby splétaly okázalé svazky a vytvářely dokonalé vzorce. Nevím, jak bych to řekl, ani jak bych to objasnil.“

„Rozumím ti,“ podotkl Critilo. „Chtěl bys, aby byly rozmístěny v určitém tvaru, buď jako dovedné výšivky, buď jako okázalá zahrada, nebo jako vzácný šperk, to jest rozestaveny důmyslně a pravidelně.“

– 41 –

„Ano, ano, právě tak. Neboť kromě toho, že by neméně vynikaly a byl by na ně příjemný pohled, jako na nejskvělejší umělecké dílo, dočista by tím božský Tvůrce potřel námitku, že to dílo vzniklo samo a náhodou, a důkladně by dosvědčil svou božskou prozře-telnost.“

„Správně na to upozorňuješ,“ řekl Critilo, „avšak povšimni si, že božská moudrost, která je vytvořila a takto rozestavěla, dbala o jiný, závažnější soulad, o soulad jejich pohybu a o mírnění jejich vzájemného vlivu. Musíš totiž vědět, že na obloze se nevyskytuje hvězda, která by neměla zvláštní vlastnost, podobně jako byliny a rostliny na zemi. Jedny hvězdy způsobují teplo, druhé chlad; jed-ny vysoušejí, druhé svlažují a takto porůznu mají mnoho dalších úkolů a v tomto podstatném souladu jedny spravují a mírní druhé. Pravidelná skladba, o které mluvíš, by byla strojená a jednotvárná; ponechme ji proto hříčkám umění a lidské malichernosti. Takto se nám obloha každou noc obnovuje a nikdy nás neunaví pohled na ni; jeden každý se pak těší z hvězd, jak chce. Nehledě na to, že v této přirozené pestrosti a velké změti je hvězd jakoby mnohem více, takže prostý lid je má za nespočetné a nejvyšší přispění se mu pak jeví jako záhada, třebaže pro učence je velice jasné a samozřejmé.“

„Mnoho jsem chválil velkou pestrost jejich barev,“ řekl Andrenio. „Jedny září bíle, jiné rudě, zlatě i stříbřitě; pouze jsem postrádal barvu zelenou, tu nejpříjemnější lidskému oku.“

„Je příliš pozemská,“ řekl Critilo. „Zeleň zůstává na zemi; zde však je jen naděje, tam šťastné vlastnictví. Tato barva se příčí nebeskému žáru, neboť je dítkem zahnívající vláhy. Všiml sis oné malé hvězdy, která vytváří bod na velké pláni oblohy, cíl magnetů a terč jejich šipek? Tam kružidlo naší pozornosti zabodává jeden hrot, když druhým měří kruhy, které opisuje, a zpravidla dolů sune náš život.“

„Přiznám se, že mi unikla, ježto je malá,“ řekl Andrenio, „byť později zaujala mou zvědavost, ta krásná královna hvězd, předsed-

– 42 –

kyně noci, náhradnice slunce – a stejně obdivuhodná jako ono – ta, kterou nazýváš Lunou. Vzbudila ve mně ne-li nemenší potěšení, tedy mnohem větší obdiv svými rovnoměrnými proměnami, buď narůstajíc, buď ubývajíc, a chvíli jen úplná.“

„Je druhou správkyní času,“ řekl Critilo. „Napůl se dělí o vládu se sluncem. Jestliže ono přivádí den, ona noc; jestliže slunce završuje roky, ona měsíce. Slunce ve dne zahřívá a vysouší zemi, luna ji v noci ochlazuje a pokrývá vláhou; slunce spravuje pole, luna řídí moře; oba jsou tedy vahadlem času. Nejvíce se však sluší poznamenat, že tak jako slunce je zrcadlem božím a jeho božských vlastností, luna je zrcadlem člověka a jeho lidských nedokonalostí: hned ros-te, hned ubývá, hned se rodí, hned umírá, hned je v plnosti, hned v nicotě; nikdy však nesetrvá v témž stavu. Nemá světlo sama ze sebe, bere si je ze slunce a země ji zastiňuje, postaví-li se před ni; když nejvíc září, nejvíc ukazuje své skvrny; je nejníže postavenou planetou svým umístěním i svým bytím; zmůže více na zemi nežli na nebi. A tak je proměnlivá, nedokonalá, poskvrněná, nízká, ubohá a smutná, což všechno pochází z jejího sousedství se zemí.“

„Celou tuto noc a mnoho dalších,“ řekl Andrenio, „jsem strávil tímto příjemným bděním, vysílaje vzhůru tolik pohledů co sama ob-loha; já, abych ji pozoroval, a ona, aby byla spatřena. Mezitím však polnice jitra v podobě ptačího zpěvu začaly zdravit druhý východ slunce, zahánět hvězdy a probouzet květiny, Slunce se znovu rodilo a já opět ožíval pohledem na ně. Pozdravil jsem je však s vlažnější přízní.“

„Vždyť ani slunce,“ řekl Critilo, „po druhé již nebudí úžas a po třetí ani obdiv.“

„Necítil jsem tak silnou zvědavost jako spíš probuzený hlad. A proto po vděčném poděkování – neboť jsem si posluhoval jeho světlem, v němž jsem poznal, že je stvořením a že slouží jako páže světlonoš –, snažil jsem se sestoupit na zemi, když přítomnost těla mě nutila nedbat na ducha a z nejvzletnějších úvah mě srážela

– 43 –

k zcela hmotným úkonům. Sestupoval jsem, chci říci spouštěl se, po onom nejistém schodišti vytvořeném z rozvalin, neboť jinak to nebylo možné, a za tuto laskavost jsem děkoval nebi. Dříve však, nežli zanechám svou první stopu na zemi, cítím, že mi vázne dech a dokonce hlas: proto tě prosím, abys mi vypomohl slovy, abych dokázal vyjádřit hojnost svých pocitů, neboť tě opět zvu k dalšímu užaslému pozorování, byť jen divů pozemských.“

– 44 –

Krisis III

Krásná příroda

Povahu krásky má pestrá příroda, neboť vyžaduje pozornost a vele-bení. Proto vložila do našeho ducha živý sklon k zkoumání svých ne-pochybných účinků. Velmi špatným zaměstnáním to nazval největší mudrc; a vskutku takovým je, končí-li v pouhé neužitečné zvídavosti. Je totiž třeba, aby se povzneslo k božské chvále střídané s díky; vždyť je-li obdiv dítkem nevědomosti, je rovněž matkou vkusu. Nedostatek obdivu pochází z vědění u nemnohých, u většiny pak z nevšímavosti. Nic nevychválí předmět více než obdiv, pokud je oprávněný; ten se stává lichotkou, předpokládá-li přemíru dokonalosti, byť se potom sebevíc uchyluje k mlčení. Je však obecně rozšířeno, že věci nás udivu-jí ne proto, že jsou význačné, nýbrž že jsou nové. Nevšímáme si již nejvyšších hodnot, jsou-li známé, a raději vyžebráváme malichernosti na novotě, abychom ukonejšili svůj podivný zájem o neobvyklost. V novosti spočívá veliké kouzlo, neboť majíce všechno odpozorované, dáváme se obalamutit novými hříčkami v přírodě i v umění, třebaže tím působíme hrubou křivdu starobylým divům jen proto, že jsou již známé: co včera budilo úžas, dnes je v opovržení; ne však proto, že to pozbylo dokonalost, ale pouze naše ocenění; ne proto, že se to změnilo, ba právě proto, že nikoli, a tudíž se nám to nejeví nové.

Tuto pokleslost vkusu zachraňují mudrci novým uvažováním o starých dokonalostech, obnovujíce vkus obdivem. Avšak udivuje-li nás nyní svou neobyčejností diamant anebo vzácná perla, jakou potom měl výhodu Andrenio, když náhle spatřil jitřenku, hvězdu, měsíc, ba slunce, celou krajinu zbarvenou květinami a celou oblohu vyzdobenou hvězdami? Nechť nám to vypoví sám a takto pokračuje ve svém příjemném vyprávění:

– 45 –

„V tomto středisku krásných rozmanitostí, o němž jsem nikdy neměl potuchy, jsem náhle zjistil, že více kráčí vpřed můj duch nežli moje tělo, že více jsou zaneprázdněny oči než nohy. Na všechno jsem patřil jako na nikdy nespatřené a všechno jsem chválil jako dokonalé. S tou však výhodou, že včera při pohledu na oblohu se zaměstnával pouze zrak, zde všechny smysly společně, a nebylo jich dost pro tolikerý požitek. Chtěl jsem mít sto očí a sto rukou, aby mohly uspokojit zvídavost duše, a nedokázaly by to. Uchvá-cen chodil jsem sem a tam, dívaje se na to množství výtvorů, tolik rozličných v své podobě i podstatě, ve tvaru, v barvě, v účincích i v pohybech. Utrhl jsem růži, rozjímal nad její krásou, vdechoval její vůni, a nemohl jsem se nasytit pohledem a podivem. Druhou ruku jsem napřáhl po jakémsi plodu a plně jsem užíval jeho chuť, výhodu plodů před květinami. Zakrátko jsem byl obtížen tolika věc-mi, že jsem musel opustit jedny, abych získal druhé, zatímco jsem opakoval svou chválu a obnovoval svou slast. Zvláště jsem velebil to, že bylo k vidění takové množství výtvorů navzájem tak odlišných, taková mnohost při tak vzácné různosti, že ani jeden list rostliny ani pírko ptáka se nesplete s jiným.“

„To je tím,“ soudil Critilo, „že moudrý Tvůrce nehleděl pouze na nezbytnou potřebu člověka, pro kterého to všechno tvořil, ale i na jeho pohodlí a spokojenost, dávaje tím najevo svou nekonečnou štědrost, aby i člověk mu sloužil a ctil ho stejně velkoryse.“

„Hned jsem rozpoznal,“ pokračoval Andrenio, „mnohé z těch plodů, protože mi je nosívala zvířata do jeskyně, nyní jsem však měl potěšení vidět, jak rostou a pěstují se na větvích, což je věc, které jsem nikdy nemohl porozumět, byť jsem o ní mnoho přemítal. Jiné však, neznámé, se mi vysmály svou trpkou a nedobrou chutí.“

„To je další vskutku podivuhodný projev boží prozřetelnosti,“ řekl Critilo, „neboť ta předvídavě zařídila, aby všechny plody neuzrávaly zároveň, ale po řadě, podle proměny dob a potřeb lidí. Jedny začínají zrát zjara, to jsou spíš plody pro chuť než k užitku,

– 46 –

vemlouvající se spíš raností než zralostí; jiné, šťavnatější, slouží k zotavení o vyprahlém létě, a plody suché, nejtrvanlivější a nejvy-datnější, jsou pro neplodnou zimu. Čerstvé plody mírní žár červen-ce a sušené zimu prosince. Když se tedy spotřebuje jedno ovoce, přichází druhé, aby se mohlo pohodlně sklidit a uložit, a tak hojně a příjemně zásobuje celý rok. Ach, starostlivá dobroto Stvořitele, kdo by mohl byť ve skrytu svého pošetilého srdce popírat tvou pozornou prozíravost!“

„Nacházel jsem se uprostřed velice příjemného labyrintu stvo-řených divů, mile ztracen a o to více spokojen. Nevěda, kam zamířit, nechával jsem se vést svou svobodnou a stále nenasytnou zvídavos-tí; každý úkon byl pro mne úžasem, každý předmět novým divem. Sbíral jsem ty i ony květiny, přiváben jejich vůní a polichocen jejich krásou, a nemohl jsem se nasytit pohledem ani čichem. Otrhával jsem jejich lístky a zevrubně zkoumal jejích skladbu a všechno to mě podněcovalo k chvále na úhrnnou krásu zračící se v celém vesmíru. Je-li krásná jedna květina, soudil jsem, mnohem krásnější je celá louka; je-li sličná jedna zářící hvězda, mnohem okázalejší a sličnější je celá obloha. Kdo by tedy neobdivoval a nevelebil to-likerou krásu spojenou s takovým užitkem?“

„Máš dobrý vkus,“ řekl Critilo, „nebuď však jedním z těch, kdo každoročně navštěvují háje s cílem osvěžit pouze tělesné smysly, aniž ušlechtilým rozjímáním zaměstnají svou duši. Povznes svou zálibu, aby uznala nekonečnou krásu Tvůrce, která se představuje v kráse pozemské, a usuď z toho, že vypadá-li takto její stín, jaká je asi sama příčina a skutečnost, kterou ten stín následuje. Učiň zá-věr z mrtvého směrem k živému, z napodobeného k opravdovému a věz, že stejně jako dovedný umělec dokáže v nádherné stavbě paláce nejen přispět k jeho bytelnosti a stálosti, k pohodlí jeho pokojů, ale též k jeho nádheře a vkusné symetrii, aby se jí mohl těšit nejušlechtilejší ze všech smyslů, to jest zrak, tak onen božský stavitel tohoto velkolepého domu světa nejen dbal o jeho pohodlí

– 47 –

a pevnost, ale i o jeho krásnou proporci. Proto se nespokojil tím, aby stromy vydávaly pouze plody, ale též květy. Nechť užitek se spojí se slastí; nechť včely vyrábějí své sladké plásty a oblétávají jednu květinu po druhé; nechť se destilují hojivé a vonné vody osvěžující čich a povzbuzující srdce; nechť všechny smysly najdou své potěšení a prospěch.“

„Běda však!“ namítl Andrenio, „vždyť tím, čím mi květiny, zprvu tak vonné, lichotily, rozesmutněly mě potom, již zvadlé.“

„Koneckonců obrazem lidské pomíjivosti,“ soudil Critilo. „Neboť krása je příjemnou chloubou počátku: rok se rodí mezi květy vese-lého jara, den svítá mezi stromy usměvavého jitra a člověk začíná žít mezi úsměvy dětství a v bujnosti mládí; všechno však končí v smutku uvadání, v hrůze zapadání, v ošklivosti umírání, při němž obecná nestálost se bez ustání po očku dorozumívá se zvláštním rozčarováním.“

„Potom co zrak se rozkošně rozptýlil tak vzácným shromážděním krásy, neméně se osvěžil sluch příjemným libozvukem ptáků,“ řekl Andrenio. „Naslouchal jsem jejich la