Povolání: zaklínačka

Olga Gromyko

ISBN: 978-80-7413-181-3

Профессия: ведьма Ольга ГРОМЫКО

Copyright © by Olga Gromyko 2011

All Rights reserved. No part of this book may be used or reproduced in any manner whatsoever without written permission except in the case of brief quotations embodied in critical articles and reviews. This book is a work of fiction. Any resemblance to actual events or locales or persons, living or dead, is entirely coincidental.

Olga GromykoPovolání: Zaklínačka

Copyright © 2012 ZONER software, a.s.Vydání první, v roce 2012.Všechna práva vyhrazena.

Zoner PressKatalogové číslo: ZR1111

ZONER software, a.s.Nové sady 18, 602 00 Brnowww.zonerpress.cz

Překlad: © ing. Pavel Weigel, 2012Odpovědný redaktor: Hana FruhwirtováŠéfredaktor: Ing. Pavel KristiánDTP: Dan Zůda© Ilustrace na obálce: Roman Kýbus

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být repro-dukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí.Tato kniha je fi kce. Všechny postavy, místa a příběhy jsou smyšlené, jejich podobnost se skutečností je čistě náhodná.

Dotazy týkající se distribuce směrujte na:

Zoner PressZONER software, a.s.Nové sady 18, 602 00 Brno

tel.: 532 190 883e–mail: [email protected] Fantazie na Facebooku: www.zonerpress.cz/fantazie

Starminská Vysoká škola magie, věštění a bylinářstvíFakulta teoretické a praktické magie

Katedra praktické magie

První část

Sociální systém, každodenní život a zvyky upírské společnosti

Zápočtová práce adeptky VIII. ročníku Volhy Redné

Promotor: Profesor 1. stupně, arcimág Xan Dejanir Perlov

Rok 999 podle belorského kalendáře

13

Materiály a metody

Kapitola 1

Celá ta Dogeva má nesmyslné hranice. Elfové mají vysokou trávu. Trpaslíci – skály. Valdíci – navršené kopce. Driády – duby sahající k oblakům. Druidi – kamenné kruhy. Lidé

– rozpadající se zdi, příkopy se zatuchlou vodou, přes které vedou padací mosty, a u nich plešaté strážce, kteří bděle podřimují a opí-rají se při tom o rezavé halapartny.

A najednou – osiky. Pěkný vtípek, hlavně s přihlédnutím k tomu, že obyvateli Dogevy jsou upíři. Opravdu hezké osiky, stříbřité a roztřesené. Za osikami se táhnou špičaté smrky jako koberec, ze kterého místy vyhlížejí utrápené břízky a borovice. Samotná Do-geva leží v údolí jako koláč s drobenkou na dně malované misky. Při pohledu z kopců je vidět bílý prstenec z osik, druhý, trošku širší a tmavší ze smrků a uprostřed – široké zelené dno se skvrnkami: Dogeva mezi ornými poli a oparem mlh.

„Jakmile dojedeš ke stromům,“ vysvětlil mi mistr, „vyšli myšlen-kový signál do hloubi lesa. Libovolný. Můžeš myslet na cokoli, jen aby vznikla silná telepatická vlna.“

„Mám ji na někoho zaměřit?“„Na libovolné frekvenci. Některý ze strážců hranice ji zaslechne.“

14

POVOLÁNÍ: ZAKLÍNAČKA

Rozpačitě jsem si odkašlala.„Bylo by líp, kdyby nezaslechl…“„Nemysli na další nechutný žertík. Vím, vím, že jsi v tomto oboru

nadprůměrně schopná, ale tentokrát se zkus udržet. O čem jsem to mluvil? Aha, o vlně. Upíři jsou na telepatii velice citliví, takže okamžitě zareagují, i kdyby příkaz nedokázali přečíst přesně. Sou-střeď se proto na kvantitu, a ne na kvalitu.“

„Až tak?“ S čelem svraštělým námahou jsem upřela pohled na dým vznášející se nad saunou a na mou telepatickou vlnu okamži-tě reagovalo pět nebo šest adeptů mé profese, kteří zahaleni párou vyskakovali okny a vybíhali dveřmi, napadeni oživenými metlič-kami. V rukách drželi putýnky, aby chránili před metličkami své nejcennější části těla. Mistr uklidnil metličky jediným pohybem obočí, ale pohledy mokrých mladíků neslibovaly autorce vtípku nic dobrého.

„Řekl jsem ‚myslet‘, a ne vysílat zaklínadla. Škoda že tě léta strá-vená v těchto zdech nenaučila myslet.“

Tak tedy myslím. Stojím se svraštělým čelem pod osikou a Sed-mikráska něco žvýká, zelené sliny ukapávají z černých koutků hed-vábných pysků, rozdělených prstenci udidla. Telepatický kontakt znamená vědomé sdílení myšlenek s někým jiným. Takže je sdí-lím. Z lesa táhne chlad a žluva sedící na větvi udiveně vrtí ocasem jako odpověď na mé duševní úsilí.

Buď byl pro mě úkol obtížný, nebo šokovaní strážci hranic na fl eku padli, sraženi silou mých myšlenek. Mé úsilí bylo ověnčeno úspěchem teprve za čtyřicet minut, během kterých jsem stačila promyslet víc věcí než za předchozích osmnáct let.

Ale zde je výsledek. Funguje to. Nebo šel náhodou kolem?Poprvé v životě jsem spatřila upíra. Kdyby se vynořil z nicoty,

byl bledý jako smrt a cenil zakrvácené špičáky, možná bych se ho polekala, což jsem měla původně v úmyslu. Mé znalosti v oboru upírologie se opírají o lidské legendy a pověsti, vyznačující se udi-vujícím pesimismem. Navíc všechny mědirytiny, obrazy, gobelíny

15

KAPITOLA 1

i skalní kresby předvádějí upíry výlučně v noci a ve tmě. Křídla, zuby, drápy – to všechno vypadá giganticky a děsivě jen proto, že vlastně není nic vidět.

Denní světlo úplně rozehnalo aureolu děsu. Ve slunečním svitu, na pozadí nekonečných polí a vysokých stromů mi upír připadal přímo trestuhodně křehký a neškodný. Ovšem pořád jsem nese-sedla z koně. Ale nakonec jsem musela – nabídl mi džentlmensky ruku, avšak její přijetí jsem neriskovala.

Upír se usmál a odhalil při tom dlouhé špičáky. Každý by se usmál při pohledu na to, jak slézám – kloužu po strmém boku Sedmi krásky. Přehodila jsem uzdu kobylce přes hlavu a vyčkáva-vě na něho pohlédla. Strážce hranice byl o půl hlavy vyšší než já, měl široká ramena a vypadal docela obstojně. Dlouhé černé vlasy rámovaly úzký osmahlý obličej a křídla složená na zádech mu po-skytovala určitou podobu s Morojem, démonem – poslem smrti, jehož obrovská socha stojí v aule školy. Černé, pronikavé, mírně šikmé oči zkoumaly můj nepříliš zajímavý vzhled, nedokázaly však odhalit, co se za ním skrývá.

„Kdo jste a co očekáváte v Dogevě?“ zeptal se tvrdě, hrdelním a dost výhružným hlasem.

„Já?“ Soustředěná na vyslání telepatického signálu jsem zapo-mněla připravit si odpověď.

„Přece ne já?“ snížil se upír k žertu.Jako kdyby mě popíchl hejkal.„Jsem prostě mladá, krásná a nevinná panna, samotná a smutná,

bloudící tmavým lesem v očekávání svého strašlivého osudu,“ vy-hrkla jsem při vzpomínce na chutě upírů a poctivě jsem se snažila, abych se strážci nesmála přímo do obličeje. Musím snad připomí-nat, že správná odpověď nemá nic společného s mou improvizací?

Upíra to ohromilo tak, že začal připomínat osudem pronásledo-vanou pannu mnohem víc než já.

„Cože?“ zeptal se udiveně.Poslušně jsem opakovala.

16


Obličejem mu proběhl stín pochopení.„Jste Volha Redná, adeptka školy magie ze Starminu,“ řekl poma-

lu a vážně. „Souhlasí?“Tentokrát jsem se podivila já.„Jak víte…“„Pojďte za mnou.“ Upír se otočil a zmizel v osikové houštině ob-

klopující palouk.„A kůň?“„Veďte ho,“ zaslechla jsem klidnou odpověď. „K cestě je to deset

kroků, zato oklikou přinejmenším půl míle.“Sedmikráska, jemně řečeno, nebyla vyhlídkou na prodírání se

křovisky nadšena. Zatáhla jsem za uzdu. Bez výsledku. Kobyla za-tančila na místě, vzepjala se a pokusila se otočit. Vysoký a hustý osikový porost se z jejího hlediska nijak nehodil pro solidní koně. Pomyslela jsem na vytvoření iluze cesty, ale v zápalu boje bychom poničily pružné větve a Sedmikráska by zahlédla v hloubi lesa opravdovou cestu. Pro forma několikrát prskla a uklidnila se, takže jsem ji rozhodně táhla za sebou.

Otázka, jestli se dogevská divočina hodí pro lidi, mě nikdy před-tím nenapadla. Úsilím vůle jsem ji odehnala i teď. Upíři, budiž. Koneckonců to nejsou strigy. Ostatně jsou rozumná rasa. Nějak se domluvíme.

Upír trpělivě čekal, opřen o kmen osiky. Vypadal jako názorná rytina z knihy „Lidské pověry a jejich příčiny“. Sedmikráska na něho reagovala správně, totiž nijak, přestože měla funět, bušit ko-pyty a koulet krvavýma očima. Ale je pravda, že mám výjimečně fl egmatickou kobylku.

Když se upír přesvědčil, že jsme všichni, s viditelnou nechutí se odtrhl od pohostinného stromu a vedl nás do hloubi lesa. Tento-krát jsem měla příležitost obdivovat jeho záda: křídla, vyčnívající z prostřihu obleku, připomínala černý plášť oblečený i s ramínkem – právě tak mi připadaly tenké kosti, přidržující kožené netopýří blány.

17

KAPITOLA 1

Trochu tmavý, ale majestátní les, vystlaný kobercem smrkového jehličí, se nijak nelišil od desítek a stovek jiných lesů, kterými jsem měla příležitost projíždět, procházet, nebo dokonce prolézat po čtyřech při hledání borůvek. Ve větvích tiše cvrlikali ptáci a podél stěží viditelné stezky bujel jemný, světle zelený šťovík.

Upír mlčel. Já jsem přemýšlela. Tentokrát výlučně o sobě.

Ještě před týdnem bych si vůbec nedokázala představit, že se někdy ocitnu v Dogevě, navíc služebně. Do ukončení školy mi zbývá půl-druhého roku vědy nezdolatelné jako tvrdý žulový balvan, i když v některých předmětech zřetelně převyšuji nejen adepty z mého ročníku, ale i učitele. Nač to tajit, ani mistr se někdy nevyznal v abstrakcích, které jsem rozvíjela. Mistr vyučoval praktickou magii, a to od druhého roku studií. Byl náročný, nevrlý a náladový jako stará panna. Bylo obtížné udělat cokoli tak, aby mu to vyho-vovalo. Navíc se nerada přizpůsobuji. Nějakou dobu jsem docela vážně přemítala, jestli nemám celý tento krám opustit a přejít na fakultu věštění nebo bylinářství. Ale zvykla jsem si, zapojila se, ztratila polovinu ostnů, a mistr mi už nevěnoval víc pozornosti než trnité větvi, která sice píchá a chytá za šaty, ale přináší určitý užitek. „Praktická magie není pro holky,“ říkali adepti, kteří mi zá-viděli schopnosti. Měli pravdu. Byla jsem jediná v celém ročníku, ostatních pět nebo šest odpadlo po prvním semestru. Fakticky, děvčata mají spíš pečovat o nemocné, pomáhat při porodech či léčit rány – čili uzdravovat nebo ukrývat omyly svého umění pod zem. Bakaláře praktické magie čekají obětiště se strigami, popud-liví draci, nesmělí bazilišci a obecně náprava málo příjemných si-tuací. Asi mám málo soucitu na to, abych mohla léčit lidi. A strigy patrně soucit nevyžadují.

Před osmi lety, kdy jsem nesměle zaklepala na mosazný gong v bráně školy, by nikdo nevěřil, že se ze mě stane alespoň byli-nářka. Byla jsem desetiletým výrostkem se statisticky průměrným

18


počtem uhrů promíchaných s pihami. A se spoustou talentů ukrytých tak hluboko, že je při přijímacím pohovoru neobjevili. Ani se o to nikdo moc nesnažil. Škola dává přednost městským dětem z majetných rodin, víceméně vzdělaným, dobře vychova-ným a v případě potřeby ochotným poskytnout škole materiální podporu. Při pohovoru se mi dlouho snažili vysvětlit, čím se levá ruka liší od pravé, kterou jsem měla položit na bílý list a představit si, jak papír pod falangami prstů uhelnatí. Co jsou ony „falangy“, jsem netušila. Jinými slovy, škola stála a hodlala stát i nadále bez mé účasti.

Vzpomínám si, že jsem seděla na zemi u brány a napůl vzlykala, napůl si rozmazávala po tváři velké slzy zlosti, které mi navzdory vůli tekly z očí. K mému štěstí (nebo neštěstí) nebyl mistr členem přijímací komise, právě se vracel z dlouhé diplomatické služební cesty a já jsem mu seděla v cestě.

„Copak čarodějky pláčou?“ zeptal se tvrdě. Stál nade mnou jako vousatá skála s holí.

Hlučně jsem se vysmrkala.„Ale já nejsem čarodějka! A můžu brečet, kde chci!“„Podívejme se!“ podivil se mistr a usedl na okraj kamenné vázy

s květinami. „Copak nevíš, že když malé holčičky brečí, kazí se počasí? Ještě přivoláš déšť na mou šedivou hlavu.“

„Nepřivolám.“„Proč ne?“„Protože jste čaroděj a nezmoknete.“Mistr se buď zasmál, nebo zakašlal do vousů.„Proč se chceš stát čarodějkou? A jakou? Bylinářkou nebo věšt-

kyní?“„Ne! Opravdovou zaklínačkou! Abych strašlivě čarovala a všichni

se mě báli!“„Nekromantkou?“ usmál se mistr.„Nekro… co?“„Zlou čarodějnicí,“ vysvětlil.

19

KAPITOLA 1

„A bývají i hodní čarodějové?“ zeptala jsem se po úvaze.„Proč ne, bývají. Říká se jim mágové praktici nebo mágové bo-

jovníci.“„Tak jo. To mi vyhovuje.“„A nebojíš se strig?“„Ne, bojím se jenom švábů. A trošku krys,“ přiznala jsem s po-

vzdechem.„No právě. Ale mág se nesmí bát ničeho.“„A vy se ničeho nebojíte?“Mistr chvíli přemýšlel, potom se podrbal na hlavě.„Víš, přece jen existuje někdo, koho se mág bát musí. Sebe sama.

Magie nejsou kejklířské triky s kuličkami a kartami, může být černá i bílá, dobrá i zlá, destruktivní i tvůrčí a to, jaká bude ve tvých rukou, záleží jen na tobě, což je obrovská zodpovědnost. Po-dívej,“ řekl a otočil ruce dlaněmi nahoru, aby nad nimi zhmotnil slepenec modrého plamene. „Hezká kulička, viď? A na pohled ne-škodná. Podívej, jak klidně leží v mé dlani. Co myslíš, bude stejně poslušná v cizí ruce?“

Nerada odpovídám na provokativní otázky, takže jsem kuličku bez zaváhání popadla oběma rukama.

„Oj, ta je ale ledová!“ vykřikla jsem nadšeně a zapomněla na slzy. „A hýbe se!“

Mistr odpověděl až po chvíli. Pracně zvedl spadlou čelist a sla-bým hlasem požádal, abych „hodila ten hnus“ někam daleko. Po-divila jsem se, ale poslechla. Blýsklo to a zahřmělo, a když se dým rozplynul, spatřili jsme střechu vzdálené stodoly. Chvíli visela ve vzduchu, potom se s rachotem zřítila na spáleniště.

„Co se tady děje?! Xandře, zase vaše pitomé experimenty?“ za-hřmělo za našimi zády. Otočila jsem se a uviděla malého, bucla-tého mága s vypoulenýma očima, neurčitého stáří, s orlím nosem a štětečkem zrzavých knírů.

„Hele, Pitrim,“ řekl nedbale mistr a ani se neotočil. „Jak se ti podařilo přehlédnout takovou perlu? Neuvěřitelný dar ovládání

20


energie, telekinetické vlastnosti – rozený praktik. Beru ji do své skupiny.“

Pitrim je rektor a vedoucí výuky v jedné osobě. Přednáší nekro-mantiku, ale to jen mimochodem, protože profesuru má z magie živlů. Jméno má dlouhé a pokroucené jako zmije svinutá do klu-bíčka. Uvedl je na prvním cvičení, ale tak rychle a nezřetelně, že si je nikdo nestačil ani zapsat. Adepti mu říkali „vysoce vážený pro-fesor Pitrim“. Přednášející vynechávali „vysoce váženého“. A mistr i „profesora“.

Zato když neposlouchal, používal se výraz „nekropáprda“. A ří-kali mu tak adepti i přednášející.

Pitrim si mě změřil pohrdavým pohledem.„Nejsou místa,“ odsekl. „I tak máme o sedm žáků víc, a všechno

kvůli vám. Sbíráte je na ulici jako pohozená koťata a potom začíná celý ten pitomý kolotoč se škrtáním, které vytváří pro společnost nebezpečné nedoučené mágy.“

Vzduch mezi mágy na chvíli zhoustl a potemněl. Ale jen na sekundu.

„Pojď, dítě,“ řekl mistr, aniž sklopil oči. „Uspěla jsi. Od této chvíle jsi adeptkou Vysoké školy magie, věštění a bylinářství.“

Školou už dlouho obcházely zvěsti, že se v Dogevě děje něco zlého, ale co konkrétně, to nevěděl nikdo. Všichni jen vymýšleli hypotézy s tak moudrými výrazy, jako kdyby už měli diplom věštce 1. kate-gorie v kapsách. Všechny rozhovory s Dogevou vedl mistr. Profesor Pitrim se nevměšoval, ale rozvinul aktivní činnost „s cílem udr-žet situaci pod kontrolou“, čili pořádal denně dvě-tři porady. Po nich zahajoval rozpálený mistr přednášky magie uragánem otázek a nelítostně posílal ke dnu mladé lodičky rozumu, zbavené balas-tu vědomostí. Vzduch jiskřil magií. Poselství z Dogevy docházela telepaticky, řetízkem mágů usídlených ve městech. Ostatně fak-ticky – jak najít posla, který by byl ochoten být vyslancem u upírů?

21

KAPITOLA 1

V okruhu deseti mil od Dogevy není žádná lidská osada. Bojí se. Co je na tom divného? Upíři! Pijáci krve! Strach a děs! Zamkněte dveře a jezte česnek!

Na přednáškách o „rozumných rasách“ zaujímali upíři místo kdesi mezi elfy a trpaslíky, v kapitole „spojenci“. „Rasy…“ bohužel přednášel Pitrim – nudně, nejasně a ze svého hlediska. Elfy neměl rád, trpaslíků se bál, o trollech řekl několik slov, která by cenzura určitě neschválila, a upíry očernil tak, že zbývalo jen ořezat kolíky a jít do boje. Kvůli jeho předsudkům jsme se o upírech vlastně nic nedozvěděli a při zkoušce postačilo plácnout na jejich adresu něco hnusného a jednička byla jistá. Převážná část bakalářů a adeptů sdílela Pitrimovo hledisko. A pokud hejkalové, rusalky či dokonce goblini nacházeli nějaké obránce, chválit upíry se nikdo neodvážil.

A situace byla pořád napjatější. Přednášející chodili jako praštění, semináře byly rušeny. Adepti využívali chaosu a dělali si, co chtěli. Na přednáškách bylinářství se do kotle záhadným způsobem do-stala chcíplá myš, která sice neožila, ale smradem vzniklého elixíru dvě adeptky omdlely a ostatní rozbolela hlava tak, že cvičení byla přerušena „do úplného vyvětrání cizího prvku“. Ve tmavých chod-bách sklepa se objevil kostlivec, který chrastil kostmi a rozbíjel re-torty s drahými činidly, jako třeba kondensovanou dračí krví, žlučí panny (nesmírně vzácnou kvůli velkému defi citu dárkyň), blesko-vou rtutí a carskou vodkou. Kvůli vyhledání a likvidaci škůdce bylo třeba vytvořit speciální komisi v čele s aspirantem Almitem. Její činností došlo k rozbití zbývajících retort a bylo zjištěno, že kost-livec, do jehož lebky nějaká vtipná ruka zaklela ducha alchymisty--sebevraha, je vědecká pomůcka z anatomického kabinetu.

Ale nic z toho s případem nesouviselo. Opravdové drama nastalo, když zmizel jeden přednášející. Před volnými dny při příležitosti Svátku vody nám jako obvykle uložil spoustu zaklínadel a cvičení pro ustálení gest, rozhodným tónem přečetl známky ze zápisní-ku, rozloučil se a už jsme ho neviděli. Adept Važek ho naposledy spatřil, jak u stáje osedlal vraníka, připevnil k sedlu cestovní vak

22


a odcválal silnicí na Bogor. A nevrátil se. Bogor leží na jedné čáře s Dogevou. Školou se rozlétla nová vlna drbů, ještě mlhavějších a neuvěřitelnějších. Ceny česneku nesmírně stouply, navíc podra-žily meče a drátěné košile. Ve Starminu se objevili podivní chlápci se smutnými tvářemi, zarostlými mastnými licousy. Zabrali hos-pody a krčmy, spojovali se do tlup, připomínajících hejna krys.

„Ti námezdníci nám tu chyběli,“ vrčel Almit, profesor 4. stup-ně, který zrovna namísto Pitrima vedl cvičení z „rozumných ras“ a právě se nám chystal rozdat témata zápočtových prací. „Slétli se jako supi na mršinu. Jenom aby se sami nestali mršinami. Nestači-la jim jedna válka, pacholkům…“

Almin měl na mysli válku s upíry, která skončila před sedmdesáti lety podpisem mírové smlouvy.

„Smlouva pořád platí,“ poznamenal Važek.„A právě proto máme nyní to pochybné potěšení pozorovat ná-

jemné vrahy přímo pod okny školy. Král nemůže vystoupit proti upírům ofi ciálně, protože smlouvu podepsaly všechny rozum-né rasy, včetně těch nejčetnějších, čili elfové, trollové a trpaslíci – ostatně, ti poslední, jen tak mezi námi, získali exkluzivitu na me-talurgii a výrobu zbraní, takže konfl ikt s nimi nepřichází v úvahu. Okamžitě sjednotí síly proti agresorovi a pořádně mu natrhnou… hm… tedy, přijmou rozhodná protiopatření. Ale námezdníci jsou docela jiná záležitost. Jsou jaksi mimo zákon, nezávislí. Jak se říká, všechny poddané neuhlídáš. Ofi ciálně je král potírá, a neofi ciál-ně… Co myslíte, za čí peníze ten vousatý chlupáč fl irtuje s… hm… dámičkou lehčích mravů?“

Almit odešel od okna a adepti z něj okamžitě vyhlédli, jako by tam snad mohli zmíněnou dámičku spatřit.

„Takže, Volho, skončili jsme u tebe. Zbylo pět témat: ‚Život a spo-lečenská struktura u trpaslíků‘, ‚Metafyzické názory duchů‘, ‚Srov-návací analýza psychologie domácích a stájových skřítků‘, ‚Úloha rusalek v ekologii sladkovodních nádrží‘ a… Ne, Pitrim to zase škrtl. Čili čtyři témata. Co se šklebíš?“

23

KAPITOLA 1

Jako obvykle na mě zbyly naprosté nesmysly. Duchové jsou nudní moralisté a po pěti minutách v jejich společnosti člověk začíná usínat. Šplouchat se s rusalkami v rybníku mívá vedlejší následky – v „ekologické“ nádrži jsou i pijavice a komáři. Trpaslí-ci jsou tajnůstkářští a podezíraví, takže materiál pro zápočtovou práci z nich nevyrazíš. A psychologie domácích i stájových skřítků se dá vyjádřit dvěma slovy: „drobní škůdci“.

„Tak dobře, zatím se rozmysli a já vysvětlím zásady. Práci je třeba odevzdat do prvního vřesoléta čili přesně za tři měsíce. Musí ob-sahovat přehled literatury za poslední dvě století – nejlépe té rasy, kterou jste si zvolili ke zkoumání. Ale neomezte se na pouhé knihy! Znám vás – prosedíte den v knihovně, opíšete několik nejzapráše-nějších foliantů a usoudíte, že to postačí! Ale ne, holoubkové, bez přímého kontaktu s jinými rasami to nepůjde. Při ústním zkou-šení vás rychle nachytám. A speciální prosba pro ty, co si zvolili trolly: proboha, necitujte je. Mluvte vlastními slovy. Tak co, Volho, už ses rozmyslela?“

„Ne.“Do místnosti nahlédl laborant z katedry bylinářství, pokynul

Almitovi, odkašlal si a ofi ciálním tónem mě pozval do pracovny rektora.

Asi má smysl popsat toto místo důkladněji. Adepti jsou zajímavý druh, jakmile jim tedy ukážeš nějaké zakázané ovoce a na okamžik se otočíš, ze šťavnatého plodu zůstane jen ohryzek. Nač to skrý-vat, sama jsem se kolem této pracovny motala jako liška kolem kurníku. Je opředená magií stejně důkladně jako slepičí vejce sko-řápkou. Co všechno adepti nezkoušeli! Dloubali do skořápky šper-háky i zaklínadly, levitovali pod okny, vysílali na průzkum cvičené šváby – všechno marně. O pracovně kolovaly legendy. Že je v ní údajně legendární věšticí zrcadlo, portál do nekonečna, svitek se zaklínadlem apokalypsy, prorokující lebka s kamenem mudrců v zubech – v podstatě všechny zázraky a záhady minulosti, bu-doucnosti i přítomnosti.

24


Nyní stojím v Pitrimově nejsvětější svatyni. A co? Byla jsem roz-čarovaná.

Nestálo to za to. Výbavu pracovny tvoří nevelké kanape, dvě křesla, stůl, židle a špetka ofi ciálního luxusu v podobě dvou obrazů a chlupatého koberce.

Na židi sedí mistr, unavený a jaksi zestárlý. V ruce drží zapečetě-ný svitek.

„Posaď se.“„Děkuji, postojím.“Kdyby byl mistr sám, usedla bych. Ale za jeho zády se odporně

leskly oči profesora Pitrima, před kterým sedět znamená podepsat si rozsudek smrti. Lidé jsou různí, ale on neskrývá své pohrdání vůči adeptům, a už vůbec neschvaluje bratření se s přednášejícími.

„Půjdeš do Dogevy,“ informoval mě bez cirátů Pitrim, který po-kročil dopředu.

„Kam?“ uniklo mi.„Do Dogevy,“ opakoval trpělivě mistr a předešel tím kolegovu vý-

buchu.„Kdy?“„Okamžitě. Z této pracovny půjdeš rovnou na dvůr, převezmeš

ve stáji přiděleného koně, od kvestora dostaneš proviant a peníze a opustíš školu, aniž s někým promluvíš.“

„A má bunda?“ zeptala jsem se hloupě. Oblečení leželo na po-steli v mém pokoji a právě jsem zamýšlela přišít utrženou kapsu.

Mistr luskl prsty a teplá, opravená bunda mi spadla do náruče. Tato virtuózní teleportace mě dorazila. Přitiskla jsem si bundu na prsa a mlčky čekala na další příkazy.

„Tento svitek předáš panovníkovi Dogevy, Arr´akkturovi tor Ord… fuj, určitě si jednou zlomím jazyk. Osobně. Nikomu ho ne-ukazuj. Nevytahuj ho. Ani o něm nemluv s ostatními upíry.“

Ruce se mi zrádně zatřásly. Svitek opsal ve vzduchu piruetu, spadl na podlahu a zakutálel se pod skříň. Spěšně jsem klesla na kole-na. Jako naschvál se uklízečky zdaleka vyhýbaly ředitelské skříni

25

KAPITOLA 1

a stokrát prokletý svitek okamžitě pokryla tlustá vrstva chuchvalců staletého prachu. Spěšně jsem ho sfoukla, ale to situaci jen zhor-šilo – veškerý prach putoval do mého nosu a očí a ohlušující kých-nutí zaznělo současně s třeskem padající vázy. Strčila jsem si svitek do podpaždí, vstala z kolen a okamžitě toho litovala – oba profe-soři si mě prohlíželi pronikavěji než bazilišci. Od levého baziliška vál mrazivý chlad, od pravého ještě mrazivější zklamání. S poci-tem viny jsem pohlédla na střepy rozsypané vedle skříně, celým tělem vyjádřila zkroušenost a soustředěnou pozornost, tedy jsem se zatvářila jako idiot. Mistr se s tím s povzdechem spokojil a začal detailně vyprávět o cestě do Dogevy, o energetických bodech a ob-vyklých nestvůrách v této krajině. Poslouchala jsem na půl ucha. To všechno nemá význam. Do Dogevy mě dovedou ukazatele, a když ne, pomůže mi jazyk. Ale co dál, v samotné Dogevě?

„Neposloucháš mě,“ poznamenal nevrle mistr.„Omlouvám se. Pokračujte.“„Divíš se, nebo co je?“Nervózně jsem se zachichotala.„Mírně řečeno.“Mistr pohlédl na kolegu.„Profesore, jste na řadě.“Mistr veřejně nazval Pitrima profesorem? To je novinka. Že by

nad ním měl odporný magik v něčem navrch?„Uplynul už měsíc, co jsme dostali první zprávu z Dogevy,“ začal

profesor, odvrátil se ode mě a díval se z okna. Konečky jeho bí-lých, pěstěných a prsteny zdobených prstů se spojily na zádech. Zauvažovala jsem a usedla. Nemá mě rád. Od onoho prvního dne, kdy se kvůli mně střetl s mistrem. Pitrim obecně nesnáší adeptky, a praktičky už vůbec ne. Říká se, že ho nějaká čarodějka přemoh-la v poctivém souboji a vystavila posměchu. „Přesněji řečeno, ne z Dogevy, ale z Kamence, města nad řekou Vyp. To je nejbližší soused Dogevy. Starosta požádal o vyslání mága. Ovšem před rokem se do Kamence odebral jeden adept, který právě dokončil

26


vzdělání, a město si ho nemohlo vynachválit. Když jsme na to upozornili, starosta namítl, že to souhlasí, ale před dvěma týdny mág zmizel a krávy se nažraly blínu, takže potřebuje okamžitě náhradu. Prověřil jsem to a ukázalo se, že se mág odebral do Do-gevy, jakoby služebně. Nebyl jediný. Během posledního měsíce pohltila Dogeva jako bezedný sud, čtyři zkušené, silné a bojům přivyklé mágy.“

„Včetně učitele teoretické magie?“„Měl za úkol navázat kontakt s obyvateli Dogevy a zjistit, co se

tam vlastně děje.“„A nelze se zeptat přímo toho… Arr´akktura nebo jak?“Profesor se ohlédl tak prudce, že jsem spěšně vyskočila a posta-

vila se do pozoru.„Ptali jsme se,“ předešel výbuchu mistr. „Ale dostali jsme hodně

mlhavou odpověď.“„Jakou?“„Tvrdí, že za všechno může nadpřirozená bytost.“„Která přesně?“„O to právě jde,“ pokrčil rameny mistr. „Prý všechny. Všechny

existující. Strigy, vlkodlaci, bazilišci, mluvky, morové přízraky.“Takže nejspíš vyjmenoval celou „Encyklopedii nadpřirozených

bytostí“, od začátku do konce.„Přitom v Dogevě,“ dodal Pitrim, „nebylo nikdy nic většího než

hejkal. Nadpřirozené bytosti se Dogevě vyhýbají zdaleka jako ma-lomocnému. Ani jim se ty ohavy nelíbí.“

Slovo „ohavy“ pronesl s neobyčejným odporem, dokonce se mu tváře mírně zachvěly nenávistí a klouby ohnutých prstů zbělely v náznaku škrcení.

Mistr měl k upírům mírnější vztah.„To všechno souhlasí. Obvyklé problémy Dogevy jsou nemoci

dobytka, náhodné úrazy, neúroda. A mimochodem, Pitrime, za-pomněl jste uvést, že panovník Dogevy ofi ciálně ohlásil smrt deví-ti svých poddaných.“

27

KAPITOLA 1

„Nevěřím mu ani slovo!“ prskl Pitrim. „Ten protivný upír se krou-tí jako had!“

„Spolu s lidmi – třináct osob za měsíc,“ pokračoval nevzrušeně mistr.

„A ti… poddaní… Také mágové?“ zajímala jsem se.„Upíři mágy nemají. Jen bylinkáře. Ani se neví, jestli se u nich

rodí děti s magickými schopnostmi. Obecně řečeno, nevíme o upí-rech skoro nic. Mezi tématy zápočtových prací navrhovanými adeptům je i ‚Sociální systém, každodenní život a zvyky v upírské společnosti‘. Ovšem za sto padesát let existence školy se ji nikdo neodvážil zpracovat.“

„Nu což, příležitostně na tom zapracuji,“ pokusila jsem se zažer-tovat.

„Nejedeš na praxi!“ rozzuřil se bůhvíproč profesor a přiskočil ke mně tak prudce, že jsem padla do křesla a on slintal nade mnou. „Máš tam úkol! Závažný úkol! Žádné zdržování! Žádné hlouposti! Přijedeš, pohovoříš s panovníkem a zpátky! Pokud uspěješ. Dítě, jsi ještě příliš mladá a hloupá, než abys střízlivě zhodnotila, co se děje. Upíři, kteří léta žijí vedle nás, se rozběsnili, protože je přezí-ráme, a otevřeně vraždí lidi!“

„Pitrime, to není dokázáno,“ vmísil se tiše mistr. V hlase starého mága jsem vycítila nejistotu, která se mi vůbec nelíbila.

„Budou důkazy, až se vrátí… nebo nevrátí. Pak přinejmenším po-známe tvář nepřítele. A budeme vědět, že je nepřítelem. Kodex mágů nám doposud nedovoluje křivdit upírům a přikazuje bránit je před lidskými fanatiky. Nebrali jsme vážně bajky zaostalých ven-kovanů, přestože jich celé davy táboří u strážnic a prosí o obranu před rafi novanými pijáky krve. Ale teď se to změní. Upíři budou škrtnuti se seznamu spojenců a přeřazeni k ostatním nečistým by-tostem! To je vše. Rozhovor skončil. Nějaké dotazy?“

„Proč já? Jsem pouhá adeptka!“„Na doporučení tvého mistra!“ zaryčel Pitrim a opět mi předvedl

svůj korpulentní zadek. „Okamžitě na cestu!“

28


Adepti na mě čekali u dveří chráněných proti odposlechu. Za-blokovala jsem telepatické odposlechy a spolužáci tak byli nuceni uspokojit svou zvědavost kladením dotazů (těch bylo hodně) a po-sloucháním odpovědí (zde jsem je musela zklamat).

„Tak co?“„Co chtěli?“„Netrap nás! O čem jste mluvili?!“Zatvářila jsem se zarmouceně i záhadně. Zavládlo důstojné ticho

jako před vynesením mrtvoly. Když mi začalo zvonit v uších, s po-vzdechem jsem přiznala:

„Nabídli mi, abych zastupovala Pitrima ve funkci rektora, ale bo-hužel jsem musela odmítnout – záležitosti hříšného těla nejsou pro mě. V této souvislosti jsem požádala o souhlas s odchodem do vzdáleného kláštera, kde strávím zbytek svých dnů modlitbami a pokáním. Sbohem, určitě se už nikdy neuvidíme.“

Tváře spolužáků se protáhly jako onuce po vyprání. Rozesmátá jsem vyrazila po schodech a v běhu si oblékala a zapínala bundu.

Kobylka se mě na nic nevyptávala. Za dvě kostky cukru mi dovoli-la, abych ji osedlala, a po dlouhém přemlouvání si nechala nasadit také ohlávku. Na cestu jsem dostala tašku s oblečením, kus chleba, měch s vodou (netěsný, takže prakticky bez vody), pytlík s krupko-vou kaší a neznámo proč tupý meč s vyviklanou rukojetí.

Cesta lehce ubíhala pod kopyty koně a hodně těžce pod mou zhýčkanou zadní částí těla. Škola zůstala za mnou, s nikým jsem se neloučila – adepty svolali na další přednášku. Sedmikráska vkro-čila do světlého březového hájku, stromy za mými zády se spojily a tím mi odřízly zpáteční cestu. Přede mnou po straně stál nehyb-ně muž ve volném modrém úboru vyšívaném zlatem. Na prsou se mu na stříbrném řetízku houpal a leskl velký smaragd.

Přitáhla jsem uzdu. Mistr přistoupil a rukou se dotkl mého kole-na. Tenkými kalhotami proniklo suché teplo.

29

KAPITOLA 1

„Odpovím na tvou poslední otázku, Volho. Víš, existují problé-my, k jejichž řešení se nehodí brutální síla. Nezapírám, že bych byl mnohem klidnější, kdybys byla dokonalou bojovnicí a diplo-movanou magičkou. Ale v našem případě to nemá žádný význam, a zabitým znalosti a zkušenosti taky moc nepomohly. Nejhor-ším a nejmazanějším netvorem všech dob i národů je… pomluva. A právě s ní se musíš utkat. Posílám tě jako nejméně předpojatou adeptku. Nikdy neposloucháš starší, nevěříš drbům a klevetám; aby tě někdo přesvědčil, musí ti strčit pravdu pod nos, aby ses jí dotkla a očichala ji, ale potom už nikomu nedovolíš, aby tě svedl ze zvolené cesty. Nejsi měkká hlína, kterou je možné tvarovat k vlastnímu obrazu a podobě, ani vosk, který otiskuje cizí slova a myšlenky. Vždycky máš vlastní názor. A právě ten potřebuji. Chci znát pravdu. Pravdu o tom, co se děje v Dogevě. A chci ji uslyšet od tebe.“

„Vynasnažím se, mistře.“„Nepřeháněj. A zapamatuj si – jestli se nevrátíš, začne válka.“Rozhodnuto. Vrátím se.

65

Kapitola 7

Asi jsem zase usnula, protože pokoj provoněla lahodná vůně lívanců, schopná vylákat z hrobu mrtvolu. Ospale jsem vy-motala ruku ze záhybů přikrývky, luskla prsty a mé oble-

čení se jako hejno rozčepýřených ptáků zvedlo ze židle, přeletělo pokoj a dopadlo na postel. Při oblékání košile jsem si vzpomněla na odposlechnutý rozhovor. Počkají do večera nebo mě vykopnou z Dogevy hned po obědě?

V kuchyni čekala ruměná Kryna, která právě končila s mytím mísy od těsta. Ochotně jsem navázala rozhovor o pěkném počasí a ochutnala lívance se smetanou. Pak jsem se zvedla z lavice, po-tlačila říhnutí, zdvořile hospodyni poděkovala za snídani a vyšla na dvůr.

Sedmikráska, osedlaná a nespokojená, stála u verandy. Uzdu jí přidržoval asi třináctiletý hubený výrostek. Začal oklikou. Přizna-la jsem, že jsem se báječně vyspala, najedla ještě líp a vůbec se mi tady u nich líbí. Kolozubě se na mě usmál a slíbil, že mě ani příš-tí návštěva nezklame. Jako tajemství jsem mu svěřila, že hodlám v Dogevě zůstat do konce života, a dokonce jsem si vybrala místo, kam mě pohřbí – tam pod tou osikou, ukázala jsem.

Nebylo třeba posílat klučinu s tak výraznou mimikou. Postupně

66


předvedl údiv, strach a rozpaky, potom nesměle řekl, že musím odjet dobrovolně, nebo mě k tomu bude muset… přinutit.

Byla jsem sytá a v dobré náladě, takže jsem nezměnila naivního kloučka v ropuchu. Prostě jsem vystřelila z očí několik velice efekt-ních blesků a potom mu potměšile navrhla, aby to zkusil.

Prokázal zdravý rozum a pláchl. Hladila jsem Sedmikrásku a če-kala, co bude dál.

Zakrátko se přede mnou zjevila rada starších v plné sestavě, v počtu tří kusů, a trojhlasně začala dělat narážky, že to bylo do-cela hezké, ale všechno dobré někdy končí. Vzdorovala jsem jako ctnostná jeptiška, kterou chce svést trojice prostopášníků. Ne, z Dogevy neodjedu. A jestli se mě pokusí vyhnat násilím, budou muset nejdříve vykopat osiku (právě tu, která se mi tak zalíbila jako náhrobek), protože ji obejmu rukama nohama a budu se jí držet. A aby nepochybovali o vážnosti mých úmyslů, odkašlala jsem si a nepříliš hlasitě (na zkoušku) zazpívala dlouhé „ááá!“.

Dogeva ještě neznala praštěné adeptky a ranní chodci se rozhod-li prohlédnout si tento zvláštní úkaz zblízka. Ale usoudila jsem, že když je něčeho moc, tak je toho příliš, pustila jsem osiku a předstí-rala, že jsem se uhodila do nohy, a výkřik jsem doprovodila něko-lika vhodnými výrazy.

V tom okamžiku se objevil panovník, který měl ve skutečnosti celé toto představení zahájit. Vypadal tak impozantně, že jsem se až lekla, přiznávám. Na pečlivě učesaných vlasech se leskla zlatá koruna s velkým smaragdem ve tvaru kosočtverce a místo obno-šených šatů měl něco podobného pytli, co připomínalo mistrovu sváteční tógu a vlálo i bez větru.

„Jsi dospělá, moudrá žena!“ začal pateticky Len, zřejmě kvůli starším, kteří pohnutě poslouchali jeho projev.

(„Ani jedno, ani druhé, ani třetí,“ pomyslela jsem si.)„Musíš pochopit, jaké nebezpečí přivoláš na sebe a naše hlavy,

když zůstaneš v Dogevě. Lidé brojí proti upírům. Jestli se nevrátíš do školy živá a zdravá…“

67

KAPITOLA 7

„Tu písničku jsem už slyšela,“ přerušila jsem ho bez cirátů, podře-pla a se skutečnou zvědavostí zatáhla za okraj pohyblivého pytle. K mému nadšení pod ním byly včerejší odrbané kalhoty. Len si rychle přitáhl oblečení a nenápadně mi ukázal zaťatou pěst.

„V tom případě odjeď.“„Odjedu. Až budu chtít.“„Proč bys neměla chtít hned teď?“ navrhl úskočně panovník.„Proč? Je mi tady dobře, je tady teplo – vykrmují mě, na noc vy-

právějí veselé pohádky, ráno předvádějí divadlo,“ narovnala jsem se a pohlédla Lenovi přímo do očí. Upír jen vzdychl.

„Volho, bude to tak lepší. Nemysli si, že tě vyháníme, protože tě nemáme rádi. Ale je pro nás hodně důležité, aby se lidé dozvěděli pravdu o Dogevě. My… se ti patřičně odměníme za pomoc,“ pohlé-dl na mě významně Len.

„V této chvíli vypadá pravda takto,“ oznámila jsem nepodplatitel-ným hlasem revizora. „Žádný netvor neexistuje, upíři pečlivě skrý-vají, co se stalo se ztracenými mágy, a mě vyháníte z Dogevy, abych se náhodou něco nedozvěděla.“

„To nepovíš!“ rozhořčil se.„Povím.“„Neodvážíš se!“„Uvidíme!“Kdybych byla kusem ledu, roztála bych pod jeho pohledem.

Potom se najednou otočil a bez ohlédnutí odešel. A tak jsem i bez plné akceptace vnější i vnitřní moci začala Dogevu úplně ovládat.

Přitom den teprve začal. Zkusím ho tedy strávit co nejužitečněji.

Když už jsem strčila hlavu upírovi do tlamy, proč bych mu neměla spočítat zuby? Jinými slovy, zbavena možnosti posloužit společ-nosti, rozhodla jsem se sebevzdělávat. A dokud mi nikdo nepřeká-ží, sbírat podklady pro zápočtovou práci.

Začala jsem základními skutečnostmi. Tudorovy „Pijáky krve“

68


jsem použila jako praktickou příručku. Svědomitě jsem knihu pro-studovala od začátku do konce, podtrhla klíčové odstavce a vydala se je vyvracet.

Jako první a základní domácí obranný prostředek proti upírům byl v knize uveden česnek. Prostudovala jsem velice podrobně ka-pitolu, ale nikde jsem nenašla odkaz na jeho kvalitu. Má být česnek zimní nebo letní? Vypěstovaný ze stroužku nebo odnože? Hodí se k obraně zelená nať? A co nedozrálé růžové hlavičky a květy? Pro čistotu experimentu jsem vzala klasickou těžkou a dužnatou hlavič-ku loňského česneku s opálenými kořínky. Zbývalo jen odhadnout stupeň efektivity a dosah působení, a právě do toho jsem se pustila. Jako pokusného upíra jsem použila svou hospodyni. Ze dvora jsem oknem nahlédla do jejího domku a spatřila jsem ji u sporáku mezi kouřícími hrnci a nakrájenou zeleninou. Kryna zvedla hlavu a přá-telsky se usmála, což jsem pochopila jako signál k akci, zastrčila jsem paličku do levé kapsy kabátu a mlčky prošla kolem ní s pohle-dem upřeným mimo, na hřeben ležící vedle zrcadla.

Bez efektu. Kvůli maskování jsem se přečesala a zkomplikova-la pokus přesunutím česneku do ruky. Zřejmě jsem ho držela ne-správně, protože opět nefungoval. Na dvoře jsem si důkladně pro-hlédla léčivou paličku. Neměla žádné viditelné vady, asi se něco pokazilo uvnitř. Vybrala jsem nejpodezřelejší stroužek, rozšlápla ho podpatkem a prohlédla si smutný výsledek. Hm, kvalitnější česnek jsem v životě neměla. Co když na upíry působí drcený čes-nek? Obětovala jsem se na oltáři vědy a jeden stroužek sežvýkala, načež jsem nabyla strašlivého podezření, že jediným upírem v Do-gevě jsem já. Smrdící česnekem a pokoušející se nečichat vydecho-vaný vzduch jsem šla ke Kryně, nevinně jí pohlédla do očí a zeptala se jí, jestli náhodou nepotřebuje mou skromnou pomoc.

Potřebovala, a to hodně. Omáčka k masu po dogevsku se už vařila, zapomněla však do ní dát česnek, takže se nyní pokouše-la rozdvojit mezi kamny a krájecím prkýnkem, na kterém ležely stroužky.

69

KAPITOLA 7

Nu, negativní výsledek je také výsledek. Ne zrovna snadno jsem se zbavila česnekové chuti v ústech a přešla ke druhé sérii pokusů. Tentokrát v oboru optiky. Odrážejí se upíři v zrcadlech? V poko-ji na dveřích skříně viselo zrcadlo střední velikosti ve dřevěném rámu, ale zatím jsem neviděla, že by se v něm Kryna prohlížela. Nepověsila je právě v očekávání mého příjezdu? Sňala jsem zrcadlo ze skoby. Na dveřích zůstala tmavá oválná skvrna. Takže je tu už dlouho. Ale proč? Aby si malovala neviditelné rty? Trhala nevidi-telné obočí? Usedla jsem zády ke kuchyni a postavila zrcadlo na kolena. Převážnou část lesklého oválu zabíral můj smutný obličej se stopami radostného života. Posunula jsem zrcadlo poněkud výš, současně je naklonila na stranu a na ploše se objevil roh kamen. Po delším úsilí, když jsem si málem ukroutila ruku a krk, jsem do zor-ného pole dokázala zachytit celou kuchyni. Na stole ležel česnek. Dvířka pece byla otevřená a z otvoru vycházel nasládlý bílý kouř. Zakručelo mi v žaludku. Kryna se v zrcadle opravdu neodrážela. Bez otočení jsem slyšela, jak chodí kuchyní, šustí zástěrou a tiše si prozpěvuje rytmickou písničku. Měla jsem nepříjemný pocit (je hodně děsivé být v blízkosti někoho neviditelného) a nenápadně jsem se ohlédla přes rameno. To, co jsem spatřila, ve mně vyvola-lo záchvat paniky. Kuchyně byla prázdná, ale zpěv a šustot ani na chvíli neustávaly. Ztuhla jsem se zrcadlem v náruči jako bazilišek, kterému se podařilo spatřit svůj odraz.

Když mě přivedla do předinfarktového stavu, hospodyně vyšla zpoza kamen s pánví v ruce. Zvědavě jsem nahlédla do zmateného zrcadla. A tak se rozptýlil další skvělý mýtus o upírech.

Z ulice ke mně dolehlo dětské zapištění, vysoký ženský hlas vý-jimečně vybraně nadával, načež několik hlasů, dospělých i dět-ských, nesladěným sborem vyvolávalo mé jméno. Odhodila jsem zrcadlo na postel a oknem vyskočila na dvůr.

Má drahá vybíravá kobylka s chutí žvýkala nějaký hadr a nevě-novala sebemenší pozornost rozcuchané ženě, která nadávkami prokazovala své právo na onu věc, která byla z nějakého důvodu

70


velice drahá jejímu srdci. Z jednotlivých výkřiků jsem se dozvě-děla, že před necelými pěti minutami byl hadr sváteční zástěrou, která právě vypraná visela na šňůře u sousedova domu. Opravdu nevím, co v ní viděla Sedmikráska. Dosud jsem u ní nepozorovala vášeň k vypranému prádlu. Bývalá majitelka zástěry mě zahlédla a přenesla svůj spravedlivý hněv z koňské hlavy na lidskou. Že jsem kobylu špatně uvázala, to souhlasí. Že jsem ji od rána nenakrmila, to taky souhlasí. Ale proč hned nadávat?!

Při pohledu na mě Sedmikráska zástěru vyplivla s takovým po-hledem, jako kdyby začala celé toto představení jen proto, aby mě potrestala. Sousedka si prohlédla smutné pozůstatky, hodila mi zástěru do obličeje a nevybíravými slovy mě informovala, jakou nenávratnou ztrátu utrpěla kvůli mé prázdné hlavě. Uhladila jsem zástěru dlaní, zašeptala formuli a vrátila ji majitelce celou a nepo-rušenou. Avšak ukázalo se, že smířit se s nápravou ztráty je pro ni obtížnější než ztráta jako taková. Ovšem, jak se říká, jsou na tomto světě i dobří upíři a na mou obranu vystoupili sousedé, sledující vývoj událostí. Výtržnice sbalila zástěru a s mručením pod nosem se vzdálila.

„Nevšímej si jí, dítě,“ poradila mi Kryna, přivolána hlukem. „Je polokrevná. Půl upír, půl troll. Sama víš, jak jsou mrzoutští.“

To je fakt, větší křiklouny, než jsou trollové, aby pohledal. Srov-nat s nimi se snad dají jen lidské trhovkyně. Přesto jsou trollové pokládáni za bytosti mnohem méně nebezpečné než upíři a po škole potají, pod lavicemi, putuje z ruky do ruky „Malý slovník trollích nadávek“. Tento „malý“ slovník obsahuje víc nadávek než lidský „velký“. Takový také existuje. Četla jsem ho. Osud totiž často pošle praktikující mágy na místa, jejichž obyvatelům je opravdu těžké porozumět bez předchozí četby těchto svazků.

„Pošli ji do stáda, dítě,“ řekla soucitně Kryna při pohledu na můj zasmušilý výraz. „Střed města není místo pro koně.“

„Kde je to?“„Pátá stezka na severním rameni kříže.“

71

KAPITOLA 7

Položila jsem Kryně několik otázek týkajících se stáda. Ukázalo se, že se koně pasou mimo město a stará se o ně starý koňák s po-mocníky. Když někdo nutně potřebuje koně, vydá se k němu. Ale je pravda, že obyvatelé města je prakticky nepoužívají. Leda když jedou na venkov za příbuznými nebo chtějí odvézt něco těžkého a tak podobně. Ve městě se upíři přemisťují pěšky.

„A jen tak pro potěšení koně nikdo nechová?“„Samozřejmě je chovají pro potěšení i pro výcvik, ale jen jezdec-

ké. Doopravdy se chovu koní věnují na venkově, poblíž hranice. Odtud také koně přivážejí zboží.“

Poděkovala jsem Kryně, osedlala Sedmikrásku, zatáhla za uzdu a demonstrativně ignorovala půltrollku, která rychlými kroky mí-řila ke kašně se dvěma vědry na rozvrzaném vahadle.

Olga Gromyko

Povolání: ZAKLÍNAČKA

9 7 8 8 0 7 4 1 3 1 8 1 3

ISBN 978-80-7413-181-3KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZR1111DOPORUČENÁ CENA: 259 KČ

Zoner Presstel.: 532 190 883e-mail: [email protected]

ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno

Představte si, že jste vládcem upírského panství a záhadná krvelačná ob-

luda likviduje vaše obyvatele, jako by se nechumelilo. Požádáte o pomoc

zdatné mágy, ale i oni dopadnou neslavně… netvor si je dá všechny

k večeři. Navíc se lidé z okolních měst tváří už dost nakysle, protože se

pověst o vražedném netvorovi šíří rychlostí blesku a jako upír máte už tak

dost pochroumanou image.

Obrátíte se tedy na svého dávného přítele, mistra vyučujícího na Vysoké

škole magie, věštění a bylinářství. Ten pomoc přislíbí… ale místo sebe

pošle pouhopouhou studentku. Adeptku praktické magie, drzou osm-

náctiletou holku. Nezoufejte, zmíněnou je Volha Redná, zaklínačka par

excellence!

Volha má obrovský talent pro magii, je důvtipná, ale také sarkastická

a někdy až příliš upřímná. Jen tak se něčeho nezalekne. Avšak stačí tohle

všechno k tomu, aby odhalila a zneškodnila krvežíznivou obludu, přeži-

la ve zdraví pobyt na panství plném upírů a navíc stihla napsat dobrou

zápočtovou práci?

Documents

Povolání: zaklínačka