VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE - core.ac.uk · Vývoj Mozambiku po vyhlášení nezávislosti ... Ponta Vermelha, 1975 . 5 1. ... Quelimane, Nacala, Pemba a Inhambane,

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE

FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

Obor: Mezinárodní studia - Diplomacie

Vývoj Mozambiku po vyhlášení nezávislosti

(bakalářská práce)

Autor: David Šváb

Vedoucí práce: Ing. Vladimír Kváča, Ph.D.

Prohlášení:

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval/a samostatně a vyznačil/a všechny

citace z pramenů.

V Praze dne 11. května 2010 …………………

podpis studenta

2

Podëkování Touto cestou bych rád podëkoval vedoucímu mé bakalářské práce Ing. Vladimíru Kváčovi, Ph.D. za odborné vedení a rady, a také svému otci MUDr. Petru Švábovi za rady, cenné připomínky a umožnëní mi poznat region jižní Afriky, včetnë Mozambiku. Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Vývoj Mozambiku po vyhlášení nezávislosti“ vypracoval samostatnë a použil pramenů, které uvádím v přiloženém seznamu.

V Praze, dne 11. kvëtna 2010

3

Bakalářská práce „Vývoj Mozambiku po vyhlášení nezávislosti“ studuje události a spojitosti,

které provázely tuto zemi na jihovýchodním cípu afrického kontinentu od vyhlášení

samostatného nezávislého státu v roce 1975 až po současné a budoucí možné dëní v zemi.

Stëžejním tématem je občanská válka mezi vládnoucí, dříve marxisticko-leninskou stranou

FRELIMO a opozičním povstaleckým hnutím RENAMO, probíhající 17 let a určující vývoj

Mozambiku na dlouhá desetiletí dopředu. Práce zahrnuje jak samotný průbëh vnitřního

konfliktu, tak jeho příčiny, odraz na mezinárodní scénë a také role ostatních států v konfliktu.

Dále proceduru mírových jednání a role mezinárodních společenství, zejména OSN a mírové

mise ONUMOZ v procesu demokratizace státu a přechodu k pluralitnímu režimu.

V posledních kapitolách se pak práce zabývá samotnými důsledky války v mnoha rovinách a

předpovídá pravdëpodobný a možný vývoj zemë do budoucna. Tento text pokrývá mnoho

témat a je určen jak pro odborníky mezinárodních vztahů, tak také pro širokou veřejnost,

zajímající se o dëní v regionu jižní Afriky.

Bachelor thesis „The Development of Mozambique After the Declaration of Independence“

studies events and links, that have happened in this country since the declaration of the

independent state in 1975 up to the present and possible future evolution of the state. The

fundamental topic is the civil war between the ruling and former marxist-leninist party

FRELIMO and opposition rebel movement RENAMO, lasting 17 years and determining the

development of Mozambique for the coming decades. The thesis covers not only the course

of the internal conflict, but also its roots, its reflection on the international scene and also the

role of international community, especially the one of the UN and the ONUMOZ

peacekeeping mission in the process of democratisation and the transition to the multiparty

system. In the last chapters, the thesis deals with the own consequences of the war on many

levels and predicts a possible future evolution of the country. This text covers many topics

and is dedicted to both the international relations experts and the public interested in the

course of events in the region of southern Africa.

4

„Teď máme moc a můžeme skoncovat s mizérií

v Mozambiku během dvou let“ – „Ne, to je moc

krátká doba“ – „Dobře, během tří...“

Samora Moíses MACHEL První prezident Mozambiku, FRELIMO

Ponta Vermelha, 1975

5

1. Obsah

Obsah 1. Obsah ............................................................................................................................................... 5

2. Úvod ................................................................................................................................................ 7

3. Mozambik jako zemë ....................................................................................................................... 9

3.1. Geografické vymezení Mozambiku ......................................................................................... 9

3.2. Geopolitické uspořádání zemë ................................................................................................ 9

3.3. Demografické rysy ................................................................................................................. 10

3.4. Ekonomické faktory a rysy Mozambiku ................................................................................. 11

4. Historický vývoj zemë do doby občanské války ............................................................................. 12

4.1. Koloniální období Mozambiku ............................................................................................... 12

4.2. Nástup FRELIMO .................................................................................................................... 12

4.3. Podpora ze strany Sovëtského bloku .................................................................................... 14

4.4. Nárůst levicové orientace FRELIMO ...................................................................................... 15

4.5. Závërečné fáze války o nezávislost ........................................................................................ 15

4.6. Prvotní důsledky získání nezávislosti ..................................................................................... 16

5. První fáze občanské války .............................................................................................................. 17

5.1. Mocenská situace v regionu .................................................................................................. 17

5.2. Zahraniční politika zemë po vyhlášení samostatného státu ................................................. 18

5.3. Vytváření hnutí odporu v zemi .............................................................................................. 18

5.4. RENAMO ................................................................................................................................ 20

5.5. Taktiky a operace hnutí odporu ............................................................................................ 20

5.6. RENAMO po roce 1980 .......................................................................................................... 21

6. Vrcholná fáze bojů 1981-1987 ...................................................................................................... 23

6.1. První hledání řešení války ...................................................................................................... 23

6.2. Ztroskotání prvních vyjednávání ........................................................................................... 25

6.3. Přelomový rok 1986 .............................................................................................................. 25

6.4. Vyvrcholení války ................................................................................................................... 25

7. Faktory vedoucí k mírové dohodë ................................................................................................. 26

7.1. Politická a ekonomická liberalizace zemë ............................................................................. 27

7.2. Zmëna postoje strategických partnerů ................................................................................. 28

7.3. Angažovanost církve v mírovém procesu .............................................................................. 30

7.4. Aktivita regionálních politiků ................................................................................................. 31

8. Mírová jednání 1990 – 1992 .......................................................................................................... 31

8.1. První fáze jednání .................................................................................................................. 32

8.2. Druhá fáze jednání ................................................................................................................ 32

8.3. Římské mírové dohody .......................................................................................................... 33

6

9. ONUMOZ ....................................................................................................................................... 34

10. Poválečný proces rekonstrukce Mozambiku ............................................................................. 36

10.1. Předvolební fáze ................................................................................................................ 36

10.2. Volby 1994 ......................................................................................................................... 37

11. Důsledky občanské války a současný Mozambik....................................................................... 38

11.1. Humanitární důsledky ....................................................................................................... 38

11.2. Vnitropolitické důsledky .................................................................................................... 39

11.3. Mezinárodnëpolitické důsledky ........................................................................................ 41

12. Závër .......................................................................................................................................... 42

13. Seznam zkratek .......................................................................................................................... 45

14. Seznam zdrojů ........................................................................................................................... 47

14.1. Tištëné zdroje .................................................................................................................... 47

14.2. Elektronické zdroje ............................................................................................................ 47

15. Přílohy ........................................................................................................................................ 50

15.1. Mapa Mozambiku .............................................................................................................. 50

15.2. Rozmístëní jednotek ONUMOZ ......................................................................................... 51

15.3. Rozložení parlamentních voleb 1994 a 1999 .................................................................... 52

7

2. Úvod

Mozambik je jednou z nekrásnëjších zemí černého kontinentu. Jeho nekonečné pláže

omývané průzračným mořem, rozlehlé hory ve vnitrozemí, subtropické podnebí či místní

různorodá fauna a flora může v človëku vyvolávat pocit, že se jedná o ráj na zemi. V realitë

tomu je ale však zcela jinak. Tento mnohými válkami zdevastovaný stát je ve velkých

ekonomických a humanitárních problémech a není náhoda, že patří mezi ty nejchudší zemë

na planetë. Každodenní ekonomicko-sociální i přírodní problémy ovlivňují život místních

obyvatel a doslova rozhodují o jejich přežití či nepřežití do dalšího dne. Tomuto kontrastu se

budu vënovat v této práci, konkrétnë vývoji celé zemë po vyhlášení nezávislosti na

Portugalsku v roce 1975 po současnou situaci. Stojí za pozornost prozkoumat, jak ozbrojený

konflikt mezi vlastním obyvatelstvem, které nemëlo zkušenosti se samostatným vládnutím

státu, může zdevastovat dříve relativnë bezproblémovou zemi na dlouhá desetiletí dopředu.

Důraz bude kladen zejména na problém občanské války v této etapë vývoje zemë,

jelikož zaujímá v moderním období Mozambiku dominantní pozici a je určujícím faktorem i

jeho současného a budoucího smëřování. Cílem této práce je seznámit čtenáře s občanskou

válkou v této bývalé portugalské kolonii, zejména na roli dvou hlavních politicko-vojenských

stran. Dále také ale i s rolemi okolních i jiných států a mezinárodních společenství, zejména

OSN, v průbëhu války, při utváření míru a přechodu k demokratickému vývoji zemë a

v neposlední řadë vliv tohoto konfliktu a jeho výsledku na současné dëní v zemi, jakožto

perspektivního státu na jihovýchodním cípu kontinentu. Pohled na tuto problematiku je

důležitý v pochopení dnešní situace v zemi a její role v současné a budoucí jihovýchodní

Africe. Zároveň jsem při hledání publikací o Mozambiku nenašel v České Republice víceménë

žádné relevantní zdroje, a proto vëřím, že tato práce přispëje k porozumëní problému tohoto

rozmanitého státu a umožní nahlédnout čtenářům do vëtší hloubky při zkoumání

jihovýchodního cípu černého kontinentu. Mozambik jakožto pobřežní stát s přístupem

k Indickému oceánu, se vcelku zatím nevyčerpanými přírodními zdroji a ekonomickým

potenciálem je perspektivním obchodním a politickým partnerem nejen pro okolní státy, a

proto je třeba porozumët místím problémům a jejich zárodkům, plynoucím převážnë pravë

ze zmínëné války, a také možnému budoucímu rozvoji zemë. V tomto ohledu, Mozambik byl

a je v jistém stínu jiné bývalé portugalské kolonie v regionu jižní Afriky, Angoly, která je

v povëdomí svëta známá hlavnë díky svému ropnému bohatství, a proto si myslím, že i

Mozambik si zaslouží určitou pozornost.

8

V první části práce se budu vënovat základnímu vymezení oblasti Mozambiku, jeho

geografickým, geopolitickým, demografickým a ekonomickým rysům, jeho úloze v regionu a

základním skutečnostem týkajících se tohoto státu. Dále se zbëžnë podíváme na stručný

historický vývoj zemë, zejména na násilný přechod k nezávislosti a jeho důsledky na post-

koloniální politický systém zemë. Všechna tato fakta, která budou zmínëna v úvodu práce,

jsou zásadní k porozumëní začátků a průbëhu občanské války a geopolitické role Mozambiku

v regionu i uvnitř samotného státu. Hlavní osou tématu je občanská válka, její etapy, vývoj,

aktéři, průbëh a konec, dále také role okolních států a dalších geopolitických jednotek svëta

v průbëhu války, zejména ale také při vyjednávání a utváření míru v zemi. Pozornost si také

určitë zaslouží vliv studené války a tehdejšího bipolárního uspořádání svëta na celý průbëh a

vývoj války v Mozambiku. Následuje proces poválečné rekonstrukce, kdy zásadní roli sehrála

OSN a její peacekeepingová operace ONUMOZ (United Nations Operation in Mozambique).

Tato pasáž je základním stavebním kamenem práce, jelikož právë z této etapy vývoje státu

plynou současné a budoucí problémy Mozambiku. V posledních kapitolách se budu zabývat

pak samotným poválečným obdobím, důsledky a vlivem této války a politického uspořádání,

zejména sporů dvou hlavních znesvářených politických stran a bývalých vojenských

protivníků na současné uspořádáni státu jako celku, a také na současný a možný budoucí

vývoj zemë a jeho perspektivy do budoucna. V celé práci se vedle historických i současných

faktů objeví i nejrůznëjší souvislosti a události, které ovlivnili vývoj této krásné zemë na jihu

černého kontinentu.

V prvních kapitolách práce se budu opírat o základní politické, geografické,

ekonomické a demografické statistiky a data ze zdrojů faktografických, zejména ročenek a

statistických publikací nejrůznëjších organizací či institucí. Tyto fakta jsou, jak již bylo řečeno

nezbytná k uvedení do problematiky a vymezení a porozumëní základních souvislostí, které

budou následovat v dalších částech práce. Při analýze samotné občanské války budeme

vycházet pak zejména z historických dël autorů zkoumajících tento konflikt a také z publikací

OSN a jiných mezinárodních organizací. Zásadním úkolem bude propojení událostí, vývoje a

souvislostí v dobë války s jejich důsledky do dnešních pomërů v zemi. V závëru pak poslouží

k analýze současné poválečné situace soudobé zdroje ekonomického a politického zamëření

a také vlastní zkušenosti autora. K využití plného potenciálu statë a pochopení všech

souvislostí čtenářem jsou však zapotřebí jeho alespoň základní znalosti regionu jižní Afriky,

zejména na geografické a politické rovinë a to jak z dnešního tak historického hlediska.

9

3. Mozambik jako země

3.1. Geografické vymezení Mozambiku1

Mozambik je pobřežní zemë na jihovýchodním cípu Afrického kontinentu, omývaná Indickým

oceánem. Se svojí rozlohou2 799 380 km² se řadí mezi nejvëtší státy na svëtë, konkrétnë na

35. místo. Sousedními státy jsou od severu k jihu Tanzanie, Malawi, Zambie, Zimbabwe,

Jihoafrická republika (dále jen JAR) a Svazijsko. Celkovë je celý Mozambik převážnë nízko

položeným státem, nicménë na severu a západë zemë se nacházejí vysoké hory a náhorní

plošiny. Stát je ve svém středu rozdëlen jednou z nejznámëjších řek v Africe Zambezi na

severní a jižní polovinu Mozambiku, přes kterou ještë do nedávné doby neexistoval žádný

most. Všechna tato fakta hrála důležitou roli v průbëhu občanské války, kdy se severní

Mozambik a jeho hory stal útočištëm jedné z nesvářených stran, a dále také v poválečném

vývoji. Celkovë klima v oblasti je subtropického typu, ovlivňované Indickým oceánem,

nicménë zemë trpí velkými přírodními katastrofami jako obrovskými suchy nebo na druhé

stranë devastujícími cyklóny a záplavami, které ovlivňují demografický a ekonomický vývoj

státu.

3.2. Geopolitické uspořádání země

Mozambik je v současné dobë republikou poloprezidentského typu3, v čele s prezidentem ze

strany FRELIMO4 Armandem Guebuzou, jehož politická strana ovládá i národní

dvëstëpadesátimístný jednokomorový parlament, tzv. Assembleia da República. Hlavní

opoziční stranou je její hlavní rival, strana RENAMO5. Celý stát je rozdëlen do 11

administrativních celků, provincií od severu do středu zemë Cabo Delgado, Niassa, Nampula,

Zambézia a Tete, tvořících již zmiňovaný severní Mozambik, na jih od řeky Zambezi pak

provincie Sofala, Manica, Inhambane, Gaza a Maputo6. Samotné hlavní mësto Maputo (dříve

Lourenço Marques) pak tvoří jedenáctou administrativní jednotku. Mezi další velká mësta

patří přístavy Beira, Quelimane, Nacala, Pemba a Inhambane, dále pak vnitrozemská centra

1 Příloha 1 – Mapa Mozambiku

2 Central Intelligence Agency – The World factbook [online]. 2010 [cit. 2010-02-23]. Mozambique country profile. Dostupné z WWW:

<https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/mz.html> 3 WEISSOVÁ, Šárka, et al. Atlas mezinárodních vztahů : prostor a politika po skončení studené války. Plzeň : Aleš Čenëk, 2007. 200 s. ISBN

978-80-7380-015-4 4 Frente de Libertacão de Moçambique - Front for the Liberation of Mozambique – Fronta za osvobození Mozambiku

5 Resistência Nacional Moçambicana - Mozambique National Resistance – Mozambický národní odpor


<https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/mz.html>

10

Nampula, Chimoio a Tete7. Základní dopravní tepnu zemë tvoří severojižní tah protínající celý

Mozambik a spojující hlavní centra státu, a také takzvaný Tete koridor, dopravní tah

smëřující na západ do provincie Tete, spojující Mozambik s vnitrozemím jižní části

kontinentu, zejména se Zimbabwe a Zambií.

3.3. Demografické rysy

Jak již bylo řečeno, Mozambik se potýká s velkými humanitárními problémy a ty do velké

míry ovlivňují demografickou stránku populace. Na obyvatelstvo v historii působily

nejrůznëjší faktory, zejména pak koloniální nadvláda Portugalska a jeho obchod s otroky.

Není poté divu, že úředním jazykem zemë je portugalština. Celkový počet obyvatel dosáhl,

podle odhadů z června 2009, 21 669 278 obyvatel8, přičemž nejpočetnëjšími etnickými

skupinami jsou Makuové (47 %) a Tsongové (23 %)9. Obyvatelé bílé pleti, potomci bývalých

kolonizátorů, již v zemi zabírají velmi malou menšinu, zejména z důvodu úprku ze zemë

v dobë občanské války. Náboženství nebylo ve vývoji Mozambiku důležitým činitelem a jeho

struktura je i v dnešní dobë neucelená. Prolíná se zde křesťanství přinesené z Evropy

kolonizátory, islám zanesený arabskými osadníky a s místní původními animistickými kulty.

(křesťanství představuje přibližnë 40 %, islám 17 %, 17 % animistické náboženství a 26 %

populace se nehlásí k žádné víře)10. Dokonalým příkladem je svëtoznámý ostrov

Moçambique, na pobřeží východnë od Nampuly, který je pod patronací UNESCO. Zde

doslova vedle sebe stojí islámské mešity, hinduistické chrámy, židovské synagogy či

křesťanské kostely, což jen dokazuje, že místní obyvatelé nemají s náboženskou tolerancí

žádné problémy. Tato náboženská tolerance a jistá etnická vyváženost svëdčí o tom, že

občanská válka v Mozambiku nebyla žádným konfliktem s rasovým, etnickým nebo

náboženským podtextem, ale zejména soubojem politických ideologií.

Velkým problémem místní populace jsou tropické nemoci, jako cholera či malárie, a

zejména virus HIV způsobující AIDS. Podle různých údajů až čtvrtina populace trpí touto

nemocí a tím se řadí mezi nejpostiženëjší státy na svëtë. Všechny tyto faktory jsou vyjádřeny

v nejrůznëjších demografických ukazatelích, jako jsou úmrtnost, kojenecká úmrtnost,

7 Zastupitelský úřad ČR v Harare, Zimbabwe. [online]. 2009 [cit. 2010-02-25]. Souhrnná teritoriální informace Mosambik. Dostupné z

WWW: <http://services.czechtrade.cz/pdf/sti/mosambik-2007-11-14.pdf> 8 Central Intelligence Agency – The World factbook [online]. 2010 [cit. 2010-02-23]. Mozambique country profile. Dostupné z WWW:

<https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/mz.html> 9 MINOUGUE, Kenneth, et al. Vlády a vládcové : jak se kde vládne. Praha : Fortuna Print, 2005. 320 s. ISBN 80-7321-154-8, str. 178


<https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/mz.html>

11

očekávaná délka života či průmërný vëk obyvatelstva, kdy Mozambik dosahuje tëch

nejhorších hodnot v porovnání s ostatními státy. Tyto všechny špatné demografické

statistiky, doprovázeny nedostatečnë vyvinutým zdravotnictvím a školstvím zanechávají

možné komplikace a problémy v budoucím vývoji Mozambiku. Není třeba říkat, že všechny

tyto skutečnosti jsou z velké části důsledky právë občanské války. Za zmínku stojí také malá

míra urbanizace, dosahující jen 37% hladiny11 a také nerovnomërné rozmístëní obyvatelstva,

kdy jih je hustëji osídlený než sever zemë.

3.4. Ekonomické faktory a rysy Mozambiku

Demografické a ekonomické faktory jsou hlavními problémy tohoto státu již delší dobu a je

zřejmé, že je třeba v tëchto ohledech ještë velkého vývoje. Mozambik ještë v dobách

koloniální nadvlády sloužil Portugalsku jako základna pro obchod zejména s otroky a žádná

velká industrializace se v zemi neodehrála. I proto dnes zemë spoléhá na zemëdëlství, kde

pracuje 81 % ekonomicky aktivního obyvatelstva12. Tato závislost na zemëdëlském sektoru

spojená s velkými klimatickými výkyvy sebou přináší časté problémy typu hladomoru, ničení

úrod v důsledku záplav, such a jiných. Průmyslové centrum zemë je umístëno okolo hlavního

mësta Maputa, které je také hlavním přístavem v zemi. Nicménë zpracovatelský a strojní

průmysl je v zemi nevyvinutý a proto je stát závislý na importu surovin a produktů z jiných

zemí. Další, tentokrát ekonomické ukazatele nejsou z tëchto důvodů pro tento stát také

příznivé13: HDP na osobu dosahuje výše jen $ 900 (2008)14, míra nezamëstnanosti 21 % a

počet obyvatel pod hranicí chudoby ($1,25 na den) pak celých 70 %. Mezi hlavní obchodní

partnery Mozambiku vždy patřily a patří JAR a Čína, a také Angola, druhá z bývalých

portugalských kolonií, se kterou má Mozambik velkou řadu společných rysů. Celkovë zemë

mëla vždy výhodné obchodní styky se státy vyznávající socialistickou až marxistickou či

komunistickou ideologii, což souvisí s dřívëjší stejnou orientací vládnoucí strany FRELIMO.

Toto se odráželo pak také v samotné občanské válce.

11

Central Intelligence Agency – The World factbook [online]. 2010 [cit. 2010-02-23]. Mozambique country profile. Dostupné z WWW:

<https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/mz.html> 12





Na samém konci svëtového žebříčku, mëřeno způsobem parity kupní síly (PPP)

12

4. Historický vývoj země do doby občanské války

Při zkoumání historie Mozambiku vynecháme prehistorické či středovëké období a zamëříme

se konkrétnë na události, které vedly k odstartování dlouhé občanské války. Nicménë

k úplnému porozumëní tëchto okolností a zjištëní zárodků interního konfliktu je třeba

nejdříve zapátrat ještë o nëkolik let dříve, a to do doby boje o nezávislost zemë na dlouhé a

brutální koloniální nadvládë Portugalska, do tzv. Portugalských koloniálních válek.

4.1. Koloniální období Mozambiku

Středovëká námořní velmoc na západë Iberského poloostrova vládla jihovýchodnímu pobřeží

Afriky již od 16. století15. Zde vytvořila skupinu kolonií známou pod názvem Portugalská

Východní Afrika (África Oriental Português), které sloužily jako základny pro obchod s otroky

a svoji nadvládu si zde tato zemë udržela až do období druhé svëtové války. Po roce 1945

vypukly v koloniálním svëtë (v souladu s Wilsonovskými principy a chartou OSN) silné

tendence po sebeurčení kolonií a získání nezávislosti, které vyústily v masivní dekolonizaci ve

svëtovém mëřítku. Obecnë však proces získávání nezávislosti kolonií Portugalska, včetnë

Mozambiku, probíhal ponëkud jinak, než u ostatních koloniálních mocností. Portugalská

fašistická Druhá republika (nebo také Estado Novo), pod vedením Antonia Salazara, s cílem

upevnit si moc prohlásila v roce 1951 své kolonie za součást celého státu, jako zámořské

provincie a podporovala migraci Portugalců do kolonií16. Tímto krokem jen utužila svoji

nadvládu nad Mozambikem, v té dobë již nazývaným Zámořská provincie Mozambik

(Província Ultramarina de Moçambique)17 s hlavním mëstem Lourenço Marques. Tento fakt

spojený s již dlouhodobëjším pocitem křivdy místních obyvatel kvůli jejich vykořisťování a

zneužívání portugalskými kolonizátory a velikou nerovností v bohatství mezi bílými osadníky

a rodilými Mozambičany černé pleti vyústily logicky k nárůstu silných nacionalistických, a v té

dobë dá se říci i separatistických tendencí ze strany místní populace.

4.2. Nástup FRELIMO

Sílení snah o vyhlášení nezávislosti státu a nacionalistické postoje místního obyvatelstva

vedly k vytvoření nejrůznëjších disidentských politických skupin, jak uvnitř Mozambiku, tak

v exilu v okolních afrických státech. Mezi hlavní patřily Mozambická národní africká unie

15

KLÍMA, Jan. Mosambik : Stručná historie států. Praha : Libri, 2007. 184 s. ISBN 80-7277-343-7 16

US Department of State [online]. 2010 [cit. 2010-03-01]. History of Mozambique .Dostupné z WWW:

<http://www.state.gov/r/pa/ei/bgn/7035.htm> 17

KLÍMA, Jan. Mosambik : Stručná historie států. Praha : Libri, 2007. 184 s. ISBN 80-7277-343-7

13

MANU18, Národní demokratická unie Mozambiku UDENAMO19 a Národní africká unie za

nezávislý Mozambik UNAMI20. Tyto tři regionální osvobozenecké organizace se pak spojily

v jedno guerillové hnutí se širokou základnou, FRELIMO21. Tato dnes již regulérní politická

strana byla založena v nejvëtším mëstë Tanzanie, Dar es Salaamu, dne 25. 6. 1962 a prvním

vůdcem osvobozenecké fronty se stal Eduardo Mondlane22, který zde také vytvořil o rok

pozdëji exilové sídlo hnutí. Zde se svými spolupracovníky apeloval na předání nezávislosti do

rukou Mozambiku, stále ještë na nenásilné, politicko-diplomatické rovinë. Až po dvou letech

neúspëšné snahy se FRELIMO rozhodlo zmënit strategii a po ozbrojeném útoku na

portugalskou administrativní stanici Mueda na samém severu zemë v provincii Cabo Delgado

dne 24. 9. 196423 zahájilo guerillovou válku proti ústřední vládë.

Tímto činem začala Mozambická válka o nezávislost, mezi FRELIMO a Portugalskou

koloniální vládou. Jako svoji základnu si osvobozenecká fronta zřídila severní provincie Cabo

Delgado a Niassa, sousedící s již zmínënou Tanzanií, odkud koordinovala své útoky

s velitelstvím v Dar es Salaamu. Odsud postupnë přebírala moc nad severními územími, kde

vytvořila osvobozené zóny24, ve kterých spíše než ústřední vláda bylo u faktické moci právë

FRELIMO. Sesadilo místní portugalskou vládou dosazené vládce a získávala si zde přízeň

místních obyvatel, pracujících převážnë v zemëdëlství, se kterými postupnë zakládala

kooperativní společná zemëdëlská družstva. Osvobozené části populace pak umožnila

alespoň základní přístup ke vzdëlání a zdravotní péči. Dále také podnikala vojenské útoky ze

sousední Tanzanie, s podporou ze Zambie a také Alžírska25, kam Fronta posílala své vojáky na

výcvik. Je také třeba říci, že FRELIMO nevidëlo jako svého soupeře a utlačovatele jen

18

Mozambican African National Union - MANU 19

União Democrática Nacional de Moçambique – UDENAMO 20

União Nacional Africano de Moçambique independente - UNAMI 21

Institute for Security Studies South Africa [online]. 2008 [cit. 2010-03-23]. Politic history of Mozambique. Dostupné z WWW:

<http://www.iss.co.za/af/profiles/Mozambique/Politics.html> 22

Eduardo Chivambo MONDLANE (20. 6. 1920 – 3. 2. 1969) – Příslušník početného kmene Tsonga vystudoval v Jihoafrické republice a poté v Portugalsku a Spojených státech antropologii a sociologii. Po studiích se stává pracovníkem OSN. Administrativa Antonia Salazara v nëm vidëla velký potenciál a přála si využít jeho služeb v Portugalsku, nicménë Mondlane se přidal k nacionalistickému hnutí v Mozambiku usilující o nezávislost. V roce 1962 se stává vůdcem FRELIMO. Je zavraždën v roce 1969, kdy v sídle hnutí v Dar es Salaamu v Tanzanii vybuchuje nastražená bomba. Z vraždy je podezřívána portugalská tajná policie PIDE a nëkteré složky FRELIMO nesouhlasící s jeho vedením. (Britannica Encyclopedia [online]. 2009 [cit. 2010-03-03]. Eduardo Mondlane. Dostupné z WWW: <http://www.britannica.com/EBchecked/topic/389095/Eduardo-Mondlane>) 23



NEWITT, Malyn. A History of Mozambique. Londýn : Hurst and Company, 1995. 679 s. ISBN 1-85065-172-8 25

CARBONE, Giovanni M. Emerging pluralist politics in Mozambique : the FRELIMO-RENAMO party system [online]. London : Development

Research Centre - London School of Economics, 2008 [cit. 2010-04-01]. Dostupné z WWW: <http://www.crisisstates.com/download/others/SeminarGC131102.pdf>.

14

konkrétnë Portugalsko, a jeho bílé kolonizátory, ale spíše celý Západní systém hodnot a jeho

vykořisťování. Proto i přes svoji africkou nacionalistickou orientaci nebylo hnutí nijak rasovë

zamëřeno a mezi jeho členy se objevili i příslušníci bílé pleti nebo mulaté.

4.3. Podpora ze strany Sovětského bloku

Do tohoto ozbrojeného konfliktu se posléze zapojily i jiné státy, zejména v zásobování jak

potravinami, tak zbranëmi a vojenským materiálem, ale také technickém či strategickém

poradenství26. FRELIMO ve svých snahách byla nejdříve podporována USA, které nabízely

pomoc všem osvobozeneckým hnutím v Africe v souladu s principy bývalého prezidenta

Wilsona. OSN také tlačilo na koloniální mocnosti na předání nezávislosti jednotlivým závislým

územím, nicménë Portugalsko nebralo tyto výtky v potaz a pod hrozbou vystoupení ze

Severoatlantické Aliance donutilo Mozambik hledat pomoc jinde27. Nacionalistická hnutí v

zemi, v čele s Frontou za osvobození Mozambiku, pak našla svého spojence v Sovëtském

svazu a přátelských komunistických zemích, zejména v Kubë a Čínské lidové republice. Tyto

zemë poskytovaly osvobozeneckým hnutím převážnë zbraňové materiály a strategický a

vojenský výcvik. SSSR v čele s Nikitou Chruščovem vidël v zemích třetího svëta spojence

v boji proti imperialistickému Západu a možnost zde zřídit pro-komunistické státy, se kterými

by mohl v budoucnu navázat přátelské vztahy. Guerillové jednotky byly cvičeny vojenskými

experty ze Sovëtského svazu, NDR a také Kuby28, kterých bylo v té dobë v Mozambiku

přibližnë 1600. Kuba v zoufalé potřebë nových politických partnerů chtëla rozšiřovat své

revoluční myšlenky po celém svëtë a podporovala osvobozenecké skupiny také například

v Kongu, Angole či Etiopii. Tato podpora ze strany komunistických zemí pokračovala dále i po

získání nezávislosti a vydržela stranë FRELIMO po celou dobu následné občanské války. Dále

také je třeba ale zmínit, že i FRELIMO pomáhalo například osvobozeneckým vojákům hnutí

ZANLA29 a ZIPRA30, vojenskému křídlu hnutí ZANU v sousední Jižní Rhodesii (dnešním

Zimbabwe) ve svém boji proti bëlošské vládë.

Na druhé stranë portugalským jednotkám byla poskytována vojenská a humanitární

pomoc ze strany bëlošské vlády Jihoafrické republiky pod vedením premiéra Balthazara

26





Zimbabwe African National Liberation Army - ZANLA 30

Zimbabwe People's Revolutionary Army - ZIPRA

15

Johannese Vorstera31 a vlády Jižní Rhodesie. V neposlední řadë pak také ze zemí Západu,

které se obávaly nárůstu nových komunistických vlád místních obyvatel v zemích jižní

Afriky32.

4.4. Nárůst levicové orientace FRELIMO

Při svém založení v roce 1962 nebylo FRELIMO nijak politicky orientováno. Poté ale na

druhém sjezdu strany v červnu 1968 oficiálnë převzalo socialistickou doktrínu a po

osvobození severních provincií Mozambiku, kde hnutí nastolilo kolektivistické pojetí

zemëdëlství, po přijetí vojenské pomoci ze strany zemí komunistického bloku a po jistém

mocenském vakuu a vzájemném obviňování mezi členy po smrti prvního vůdce hnutí

Eduarda Mondlaneho v roce 1969 nabrala strana silnou levicovou až marxisticko-leninskou

orientaci. V dubnu 1969 vedení FRELIMO bylo svëřeno triumvirátu Samora Machelovi,

Marcelino dos Santosovi a Uria Simangovi. Tento poslední vykonával funkci viceprezidenta

hnutí za dob Mondlaneho a po jeho smrti si neúspëšnë nárokoval nejvyšší post33. Z tëchto tří

vůdců se posléze k moci propracoval první zmínëný, Samora Machel.

4.5. Závěrečné fáze války o nezávislost

Válka se vyvíjela dílčími úspëchy pro obë strany, guerillové útoky malých skupin jednotek

FRELIMO se střetávaly s vojáky portugalské armády zejména v severních a centrálních

provinciích. Autoritativní vedení Samora Machela a silné levicové cítëní místní populace

v zemi mëlo za následek v 70. letech zamëřování také na civilní obyvatelstvo portugalského

původu a proto došlo k velkému exodu této mozambické elity té doby zpët do Portugalska či

do okolních pro-bëlošských zemí34, JAR premiéra Vorstera35 a Jižní Rhodesie pod vedením

Iana Smithe. Jak již bylo zmínëno, tato poslední zemë již v té dobë, po jednostrannë

vyhlášené nezávislosti na Velké Británii v roce 1965, také svádëla boj s nacionalistickými

jednotkami místního černošského obyvatelstva v tzv. Zimbabwské osvobozenecké válce.

31



FEARON, James; LAITIN, David. Mozambique [online]. Palo Alto : Stanford University, 2005 [cit. 2010-04-01]. Dostupné z WWW:

<http://www.stanford.edu/group/ethnic/Random%20Narratives/MozambiqueRN1.1.pdf>. 33


<http://www.iss.co.za/af/profiles/Mozambique/Politics.html>, 34


Od r. 1961, kdy byla vyhlášena Republika, až do r. 1984 byl výkonnou hlavou státu a vlády JAR premiér. Od r. 1984 post premiéra Jihoafrické republiky zaniká a hlavou státu a výkonné moci se stává prezident. Prvním takovýmto prezidentem je Pieter Willem Botha.

16

Koloniálními válkami vyčerpaný autoritářský fašistický Estado Novo Antonia Salazara

a poté Marcela Caetana utrpël levicový puč dne 25. 4. 1974. známý jako Karafiátová

revoluce36, což mëlo v Portugalsku za následek přechod z diktátorského režimu k demokracii.

Nová portugalská vláda poté ve spëchu k zbavení se svých kolonií předala moc přímo do

rukou FRELIMO (Dohoda z Lusaky, podepsaná 7. 9. 1974) a Mozambik vyhlásil nezávislost

dne 25. 6. 1974, přesnë v den třináctého výročí založení strany37, dva mësíce po Karafiátové

revoluci. Oficiální název státu znël Mozambická lidová republika (República Popular de

Moçambique), prvním prezidentem zemë se stal Samora Machel38 a premiérem Joaquim

Chissano.

4.6. Prvotní důsledky získání nezávislosti

Získání nezávislosti a ustanovení nové autoritativní levicové vlády marxisticko-leninistického

vyznání v čele s Machelem a Chissanem mëlo za následek velikou nejistotu a obavy v řadách

místních bílých osadníků portugalského původu, kteří neutekli ještë za dob války. Mnoho

tëchto obyvatel, kteří představovali v té dobë inteligenci a elitu zemë, vzhledem k zaostání

ve vzdëlávání místní původní populace, odešlo zpët do novë demokratického Portugalska39.

Celkový odhad uprchlíků se odhaduje na 300 000. S novým vedením státu přišlo mnoho

zmën, například přejmenovávání mëst a ulic (hlavní mësto Lourenço Marques bylo

přejmenováno na Maputo) nebo strhávání soch a památníků vënovaných portugalským

hrdinům40. Masivní odliv zkušených a vzdëlaných etnických Portugalců mël za následek

úpadek ekonomiky, jelikož místní populace nemëla s vedením státu a spravováním

infrastruktury žádné zkušenosti. Nicménë nová vláda ustanovila jisté obchodní styky

s komunistickými zemëmi pomáhajících v boji za nezávislost. Rychlé předání moci přímo do

rukou autoritářského FRELIMO, které odmítlo účastnit se demokratických voleb, spojené

36




Samora Moíses MACHEL (29. 9. 1933 – 19. 10. 1986) – Vojenský generál a druhý vůdce strany FRELIMO po smrti Eduarda Mondlaneho a první prezident Mozambiku po získání nezávislosti byl z chudých pomërů zemëdëlské rodiny. Nikdy nedokončil studia, nicménë se pokoušel o zdravotnickou kariéru. Kvůli vykořisťování a zneužívání místní populace ze strany portugalských kolonizátorů je přitahován marxistickými ideály a posléze se přidává k osvobozeneckému boji FRELIMO v Tanzanii. Vede první útok guerill FRELIMO v roce 1964. Poté se stává vůdcem strany a následnë prvním prezidentem zemë. Umírá při leteckém neštëstí jeho vládního speciálu v roce 1986 v horách poblíž jihoafrických hranic. Nicménë ze zapříčinëní havárie je podezřívána vláda JAR. (Britannica Encyclopedia [online]. 2009 [cit. 2010-03-04]. Samora Machel. Dostupné z WWW: <http://www.britannica.com/EBchecked/topic/354560/Samora-Machel>) 39


NEWITT, Malyn. A History of Mozambique. Londýn : Hurst and Company, 1995. 679 s. ISBN 1-85065-172-8

17

s ekonomickou recesí, velkou korupcí, nevydařeným centrálním plánováním, chudobou a

sociální nerovností jen zesílilo napëtí v regionu a dalo podnët k vytváření prvních počátků

národního hnutí odporu41.

5. První fáze občanské války

Dřívëjší náhled na občanskou válku v Mozambiku vidël její hlavní strůjce v externích

faktorech a hráčích, zejména v západním imperialismu a regionální strategii destabilizace ze

strany apartheidní Jihoafrické republiky. Nicménë v poslední dobë se mezi odborníky

objevují nové názory, které vkládají základní odpovëdnost za konflikt do rukou hráčů

vnitřních42. V následujících kapitolách se budu zabývat ozbrojeným střetem dvou

znesvářených stran, vládnoucí FRELIMO a kontrarevoluční RENAMO v letech 1975 až 1992,

kdy tato válka skončila podepsáním mírové dohody.

5.1. Mocenská situace v regionu

V 70. letech se po vlnë vyhlašování nezávislosti zemí v regionu se v jihovýchodní Africe

utvořily dva proti sobë stojící mocenské proudy. Na jedné stranë pro-západní zemë s vládou

bëlošských menšin, které buď přímo praktikovali rasovou segregaci svých obyvatel, nebo

alespoň veřejnë prohlašovali svoji podporu bílým osadníkům na úkor černošské populace.

Mezi tyto zemë patří samozřejmë apartheidní Jihoafrická republika pod vládou premiérů

Vostera a pozdëji Bothy, dále také Rhodesie (po vytvoření samostatného státu Zambie ze

Severní Rhodesie tedy již jen jižní část) Iana Smithe a do jisté míry i novë vzniklé Malawi,

které sice mëlo již svoji místní černošskou vládu autoritářského prezidenta Hastingse Bandy,

ale udržovalo diplomatické styky s JAR a proklamovalo svoji orientaci na Západ43. Odsud také

získávalo materiální a finanční podporu.

Proti tomuto pro-bëlošskému bloku stála na druhé stranë skupina novë vytvořených

samostatných zemí s vládou místních obyvatel. V Zambii (dříve zmínëné Severní Rhodesii) se

u moci uchytil další autoritářský prezident Kenneth Kaunda a v Mozambiku, jak již bylo

zmínëno, došlo k předání vlády do rukou strany FRELIMO. Důležitým činitelem bylo také sílící

hnutí za nezávislost v sousední Rhodesii, kde partyzánské jednotky zimbabwských

domorodců svádëli boje s centrální bëlošskou vládou v Zimbabwské válce o nezávislost. Tito

41

NEWITT, Malyn. A History of Mozambique. Londýn : Hurst and Company, 1995. 679 s. ISBN 1-85065-172-8 42 SAUL, John S. Civil Wars in Africa : Roots and Resolution. Toronto : McGill-Queen´s University Press, 1999. Inside or Outside? The roots

and resolution of Mozambique´s Un/Civil War, s. 123-165. ISBN 0-7735-1883-5. 43

SAUL, John S. Civil Wars in Africa : Roots and Resolution. Toronto : McGill-Queen´s University Press, 1999. Inside or Outside? The roots

and resolution of Mozambique´s Un/Civil War, s. 123-165. ISBN 0-7735-1883-5.

18

všichni hráči logicky propagovali revoluční myšlenky v okolních zemích s vládou bílé menšiny

a volali po úplné nezávislosti s černošským obyvatelstvem u moci. Tato regionální bipolarita

byla bez pochyby umocnëná tehdejší situací ve svëtë a rozdëlení a dopady studené války se

ve velké míře promítaly i zde, v zemích jihovýchodního cípu Černého kontinentu.

5.2. Zahraniční politika země po vyhlášení samostatného státu

Vládnoucí strana Mozambiku přijala po roce 1975 politiku mezinárodního aktivismu

v regionu. FRELIMO jakožto osvobozenecké hnutí černošských obyvatel propagovalo

v okolních zemích revoluční myšlenky, získané nejen ve své úspëšné snaze vydobýt si

nezávislost své zemë na koloniální mocnosti, ale také od svých spojenců z dob války o

nezávislost, Sovëtského svazu a komunistické Kuby. FRELIMO otevřenë vojensky podpořilo

osvobozenecké hnutí ZANU44 Roberta Mugabeho v Rhodesii v boji proti vládë premiéra

Smithe a také Africký národní kongres45 v JAR. Tëmto skupinám usilujícím o nezávislost své

zemë poskytoval Mozambik své státní území k vybudování vojenských základen a podnikání

přeshraničních útočných akcí. Dále také odřízlo vnitrozemskou Rhodesii od zásobovacích cest

vedoucích přes mozambické přístavy, zejména Beiru. FRELIMO touto svojí nastolenou

zahraniční politikou společnë se svojí silnou orientací na marxisticko-leninskou ideologii,

kterou oficiálnë veřejnë vyhlásilo až v roce 197746 na 3. kongresu strany, a přirozeným

spojenectvím se sovëtským blokem, stvrzeným mnoho obchodními smlouvami a smlouvami

o spolupráci47, si nadëlalo mnoho nepřátel v zemích Západu společnë se sousedními JAR a

Rhodesií48. Spojené státy tehdejšího prezidenta Reagana, který se vyznačoval svoji hard-line

policy, tedy tvrdým přístupem ke komunistickému bloku, vidëly v této zemi na břehu

Indického oceánu další nepřátelský stát. Mozambik byl na přelomu 70. a 80. let tedy plným a

aktivním členem Východního bloku.

5.3. Vytváření hnutí odporu v zemi

Nová vláda FRELIMO zavedla po získání nezávislosti centrálnë plánovanou ekonomiku a stát

jedné strany. I přes jisté úspëchy na poli zdravotnictví a školství, levicová politika socializace

venkova (socialização do campo) mëla za následek znepřátelení vëtšiny agrárního

44

Zimbabwe African National Union - ZANU 45

African National Congress - ANC 46

MURISON, K. Africa : South of the Sahara 2003. London : Europa Publications, 2003. Mozambique, s. 700-725. ISBN 1-85743-131-6. 47

United Nations. Department of public information. The United Nations and Mozambique 1992-1995 : with an introduction by Boutros

Boutros-Ghali, secretary-general of the United Nations. New York : United Nations, 1995. 321 s. ISBN 92-1-100559-0. 48



19

obyvatelstva, která činila 80 % tehdejší populace. Tento fakt spojený „nucenou

modernizací“49 rurálních komunit přispël k rozsáhlé sociální deziluzi. Vládou v Maputu bylo

v celé zemi nastolené kolektivní zemëdëlství, kolektivní osidlování venkova (ang.

villagisation) a tradiční víra a rituály byly zakázány. Tradiční kmenoví vůdci a králové (tzv.

regulos) byli zbaveni své moci, což mëlo za následek ničení původního zvykového sociálního

systému. V neposlední řadë všechny církevní projekty podpory obyvatelstva byly zastaveny50.

Lidé, kteří pak nesouhlasili s tëmito metodami, byli veřejnë označeni za „překážky vývoje“.

Tyto autoritářské aktivity FRELIMO, plynoucí jak z militaristické minulosti strany tak

z marxisticko-leniské orientace nenacházely v řadë občanů podporu a daly impuls k vytváření

hnutí odporu. Nejvíce se tyto tendence projevovaly v centrálních a severních provinciích

Sofala, Manica, Nampula, Tete a Zambézia, které postupnë vytvářely centrum odbojových

myšlenek.

Nepřátelství vůči bëlošskému režimu v Rhodesii, podpora ZANU a také přerušení

zásobovacích cest do zemë vyvolalo ve vládë Iana Smithe důvod k odvetným opatřením. Po

roce 1975 nejdříve jen materiálnë podporovala síly proti FRELIMO uvnitř Mozambiku. Po

podepsání výše zmínëných obchodních dohod mezi ústřední vládou v Maputu a SSSR a

Kubou, však rhodesijské vojenské složky v čele s rhodesijskou tajnou službou CIO51 ve velkém

začaly vyzbrojovat a cvičit disidentské jednotky, nyní již pod souhrnným názvem Mozambické

národní hnutí odporu - MNR (Movimento Nacional de Resistência de Moçambique)52. Tato

skupina se pozdëji v roce 1983 přejmenovala na RENAMO (Resistência Nacional

Moçambicana)53, tedy na Mozambický národní odpor. Hnutí nacházelo podporu hlavnë mezi

zemëdëlským obyvatelstvem v severních a zejména centrálních provinciích, sousedících se

spřátelenou Rhodesií. V tëchto provinciích se nacházela vëtšina zemëdëlské produkce

v zemi, zatímco stále nedostatečnë vyvinutý průmysl na jihu v okolí hlavního mësta.

49 CARBONE, Giovanni M. Emerging pluralist politics in Mozambique : the FRELIMO-RENAMO party system [online]. London :

Development Research Centre - London School of Economics, 2008 [cit. 2010-04-01]. Dostupné z WWW: <http://www.crisisstates.com/download/others/SeminarGC131102.pdf>. 50


Central Intelligence Organization - CIO 52


Boutros-Ghali, secretary-general of the United Nations. New York : United Nations, 1995. 321 s. ISBN 92-1-100559-0. 53 MINTER, William. Inside Renamo : as described by the ex-participants [online]. USA : African Journals, 1989 [cit. 2010-04-02]. Dostupné

z WWW: <http://archive.lib.msu.edu/DMC/African%20Journals/pdfs/transformation/tran010/tran010002.pdf>.

20

5.4. RENAMO

Toto odbojové hnutí bylo, jak již bylo řečeno, de facto vytvořeno tajnou službou sousední

Rhodesie CIO v letech 1975 až 1976, primárnë za účelem bojovat proti osvobozeneckým

jednotkám ZANU usazených v západním Mozambiku, podporovaných vládnoucí stranou

FRELIMO a operujících na rhodesijském území54. Tato část černošského obyvatelstva byla

velkým přítëžím pro vládu Iana Smithe a také příčinou pádu jeho zemë a vyhlášení nového

nezávislého státu. Hlavním cílem RENAMO se stal rychle ale boj proti centrální vládë

v Maputu a celému FRELIMO vůbec. Zpočátku však na konci 70. let mozambický odpor nemël

mnoho operujících vojáků, kterých v té dobë bylo přibližnë 50055. Rozsáhlou základnou

aktivních rekrutů hnutí byli tzv. flechas (v překladu „šípy“), žoldnéři bývalé portugalské tajné

policie PIDE, kteří bojovali proti FRELIMO ještë za dob války za nezávislost. Dalšími pak

disidenti, kteří utekli z reedukačních táborů FRELIMO po jejich osvobození rhodesijskými

jednotkami. Tyto tábory sloužily doslova ke vštípení silné levicové ideologie do mysli

pochybujících obyvatel. Nëkolik odpadlických skupin z Frente ze 60. let se pak také

k RENAMO přidalo v boji proti ústřední vládë. Prvním vůdcem hnutí odporu se v roce 1977

stal André Matsangaissa56, utečenec z jednoho z reedukačních táborů Fronty, který byl

vycvičen v Rhodesii a následnë poslán jako vůdce do bojů se ZANU v západním Mozambiku57.

Po tomto prvním generálovi se také jednotkám RENAMO pozdëji říkalo matsangas.

5.5. Taktiky a operace hnutí odporu

Modem operandi hnutí RENAMO byl standardní guerillový boj. Jejich centrem byly, jak již

bylo uvedeno, centrální a severo-centrální provincie při hranicích s Rhodesií, kde nacházelo

mnoho stoupenců. Zde mëla své základny a podnikala vojenské nájezdy do okolních oblastí,

které nemëla pod svým vlivem. Resistência koncentrovala svoje útoky na deklarované

symboly úspëchu FRELIMO, jako byly školy, nemocnice nebo zdravotnické kliniky, dopravní

54




André Matade MATSANGAISSA (? – 17.10.1979) – První vůdce opozičního hnutí a pozdëji strany RENAMO byl původnë členem vojenských složek FRELIMO. Po získání nezávislosti v roce 1975 byl umístën do Beiry. Po obvinëní z krádeže je vyloučen z mozambické armády a poslán do reedukačního tábora Sacuze poblíž Gorongosy v centrálním části zemë. Po osvobození tábora rhodesijskými jednotkami a následném výcviku v Odzi poblíž mësta Mutare v Rhodesii se stává vůdcem RENAMO a bojuje s osvobozeneckými vojáky ZANU v západním Mozambiku. Umírá v boji v roce 1979.

(United Nations. Department of public information. The United Nations and Mozambique 1992-1995 : with an introduction by Boutros

Boutros-Ghali, secretary-general of the United Nations. New York : United Nations, 1995. 321 s. ISBN 92-1-100559-0.) 57 United Nations. Department of public information. The United Nations and Mozambique 1992-1995 : with an introduction by Boutros

Boutros-Ghali, secretary-general of the United Nations. New York : United Nations, 1995. 321 s. ISBN 92-1-100559-0.

21

infrastruktura a sociální projekty58. Silnice, železnice, elektrické vedení a celá mësta a vesnice

byly častými terči ozbrojených útoků. Cílem bylo jednoduše ničit ekonomickou a sociální

infrastrukturu Mozambiku, ale také vyvolávat pocit nejistoty mezi obyvatelstvem. RENAMO

například rozlišovalo tři typy území: daňové území (kde násilnë získávali materiální zajištëní

praktikováním výpalného), kontrolované území (oblasti v blízkosti základen hnutí zahrnující

vesnice a mësta) a území destrukce (vesnice a mësta pod vlivem FRELIMO, které byly určeny

ke zničení)59. Působení rebelů nahrával také terén. I přestože Mozambik není nikterak

hornatým státem, jeho terén je velice členitý a přírodní stavba velice různorodá. Jednotky se

tak mohly ukrývat na úpatí jednotlivých hor, v rozmanitých údolích nebo v blízkosti řek. Dalo

by se říci, že RENAMO působilo v krajinë vhodné právë pro guerillové povstalecké hnutí.

Hnutí nemëlo žádnou propracovanou ideologii jako jeho hlavní rival, kromë

z konfliktu plynoucí pro-Západní orientaci. Způsob vedení boje byl velice brutální nejen vůči

FRELIMO, ale zejména vůči bëžnému obyvatelstvu, které bylo masakrováno a masovë

vraždëno. Vesnice byly vypleňovány a již tak sotva dostačující zemëdëlská produkce

odvádëna pod moc povstalců60. Extrémní levicová ideologie a velké brutality praktikovanými

vládnoucí Frontou byly použity jako ospravedlnëní a legitimizování krutého a nelidského

způsobu boje ze strany hnutí RENAMO, které samo sebe jinak označovalo jako velice

demokratické61. Toto vysvëtlení se ale nyní jeví ze strany Hnutí jako velice oportunistické.

Právë efektivní odpor proti odsuzované vládë Maputa si i přes všechny krutosti získal tichý

souhlas místní populace s odbojem. Šlo tedy o klasickou asymetrickou válku mezi ústřední

vládou a povstalci se všemi jejími prvky62.

5.6. RENAMO po roce 1980

Po smrti prvního vůdce povstalců Andrého Mastangaissy v roce 1979 se do čela Hnutí dostal

pozdëjší dlouholetý vůdce a prezident strany Alfonso Dhlakama63. V tomto bodë konfliktu

58







EICHLER, Jan. Mezinárodní bezpečnostní vztahy. Praha : Oeconomica, 2004. 164 s. ISBN 80-245-0790-0. 63

Alfonso Marceta Macacho DHLAKAMA (nar. 1.1.1953) – Druhý a dlouholetý vůdce RENAMO se narodil ve mëstë Magunde v provincii Sofala. V boji proti vládë FRELIMO se udržel po celou dobu občanské války a v čele strany RENAMO zůstal i po podepsání mírové dohody. Nëkolikrát neúspëšnë kandidoval na post prezidenta zemë ve svobodných volbách v 90. letech a na přelomu tisíciletí. Pod jeho vedením se RENAMO mnohonásobnë rozrostlo a získalo mnoho nových přívrženců. Zastával i mnoho mezinárodních funkcí v nejrůznëjších nadnárodních uskupeních.

22

mëlo RENAMO všehovšudy pouze nëkolik set rebelů kontrolovaných CIO. Pod jeho vedením

se odbojové hnutí prohlásilo za „otevřeného ochránce tradičních pravidel a vůdcovství,

náboženské víry a rurálních komunit, zejména ne tëch jižních“64. Dhlakama se tedy stal

„ochráncem všech tëch, co byli potrestáni, perzekuováni nebo marginalizováni stranou

FRELIMO“. V roce 1980 se v regionu odehrála událost, která ovlivnila průbëh války na

dlouhou dobu dopředu. Takzvaná Lancasterská smlouva (Lancaster House Agreement)

z prosince 1979 totiž ukončila bëlošskou vládu Iana Smithe v Rhodesii a dala prostor

k vytvoření černošské vlády ZANU v čele s tehdy ještë premiérem Robertem Mugabem. Tato

strana pak vyhlásila nový nezávislý stát Zimbabwe v dubnu 1980.

Tento historický fakt se zprvu zdál být kritickým pro RENAMO, jelikož ztratil svého

hlavního a v té dobë dá se říci i jediného spojence Rhodesii. Naopak marxistický Mozambik

získal spojence nového, Mugabeho Zimbabwe, se kterým pozdëji velice úzce spolupracoval.

V prvním případë byl ale opak pravdou. Hnutí odporu navázalo hlubší spojenectví s mnohem

ekonomicky i vojensky vyspëlejším partnerem, Jihoafrickou republikou premiéra Pietera

Willema Bothy. Dále také pak obdržela podporu z nejrůznëjších Západních zemí, například

z anti-komunistických skupin v Portugalsku, SRN a Spojených státech65. JAR touto aliancí jen

eskalovala svoji politiku destabilizace zemí v regionu jižní Afriky a ve snaze bránit režim

apartheidu přilila olej do ohnë, jakým byl v té dobë Mozambik.

Pod sponzorstvím JAR se RENAMO rapidnë rozrostlo. Z nëkolika mála set rebelů na

samém konci 70. let se bëhem dvou let stala povstalecká armáda čítající okolo 8000 vojáků a

efektivnost ničení infrastruktury zemë se zvýšila. Ozbrojené operace se rozšířily z centrálních

provincií Manica a Sofala do jižních částí Mozambiku - Gazy a Inhambane, tedy doslova již

před brány Maputa. Problém FRELIMO nespočíval jen v útocích hnutí odporu, ale také

v samotné Jihoafrické republice. Ta od roku 1981 posílala své vlastní ozbrojená komanda do

zemë, přes jihozápadní hranici66 a také podnikala vraždy představitelů ANC sídlících a

operujících v Maputu. Hlavní mësto tedy bylo pod útokem z obou přístupných stran. Dále

Jihoafrické obranné síly (South African Defence Force) vzdušnými mosty vyprošťovaly (Partido Renamo página oficial [online]. 2010 [cit. 2010-04-02]. Renamo. Dostupné z WWW: <http://www.renamo.org.mz/news.php>.,

Mozambique. New African magazine. 2009, October 2009, s. 72-76.) 64 CARBONE, Giovanni M. Emerging pluralist politics in Mozambique : the FRELIMO-RENAMO party system [online]. London :



<http://www.stanford.edu/group/ethnic/Random%20Narratives/MozambiqueRN1.1.pdf>. 66 United Nations. Department of public information. The United Nations and Mozambique 1992-1995 : with an introduction by Boutros


23

povstalce RENAMO utábořené na území Zimbabwe a dávala jim vojenský výcvik v kraji

Transvaal ve své zemi. Právë pod spoluprací s JAR dosáhlo RENAMO svých nejvëtších

úspëchů a intenzita války se dostala na samý vrchol za svoji dobu trvání. Stát premiéra Bothy

mël také ekonomickou motivaci podpory povstalců a to obchodní destabilizaci Mozambiku,

čímž by přimël sousední zemë Botswanu, Svazijsko a Zimbabwe používat přístavy a

transportní koridory právë Jihoafrické republiky67.

6. Vrcholná fáze bojů 1981-1987

V letech 1981-1982 konflikt eskaloval do své další fáze. Soustavné ničení infrastruktury ze

strany povstalců, primárnë dopravních koridorů z Beiry a podél řeky Limpopo zanechalo

vrásky zejména v Zimbabwe, jehož zahraniční obchod závisel na tëchto transportních

tepnách. A proto v listopadu 1982 se souhlasem mozambické vlády premiér Mugabe vyslal

více než 10000 vojáků na ochranu tëchto koridorů. Menší kontingent z Tanzanie prezidenta

Nyerereho pak chránil severní tepnu přes mësto Nacala. Společnë s Malawi tyto dvë zemë

přijímaly uprchlíky, kteří utekli z Mozambiku z důvodu války68. Rozsáhlé boje mezi

znesvářenými stranami pustošily zemëdëlskou půdu a produkci, a vyhnaly mnoho rurálních

usedlíků do velkých mëst na jihu zemë. Dalším pomyslným hřebíkem do mozambické rakve

byla velká sucha mezi lety 1982 a 1984 vedoucí k hladomoru v provinciích Gaza a

Inhambane, kterému podlehly desetitisíce obyvatel. V celé zemi zemëdëlská a průmyslová

produkce zaznamenala velký pokles a ekonomika se objevila v recesi. Tyto faktory spojené

s vysokými ekonomickými a humanitárními dopady samotné války přimëli oba protivníky

hledat alternativní, nevojenské řešení konfliktu.

6.1. První hledání řešení války

Vyjednávání o ukončení občanské války začaly již na počátku 80. let. Nicménë FRELIMO

považovalo stále RENAMO jen za „ozbrojené bandity, kteří byli jen loutkami JAR“69. Proto se

Machelova vláda rozhodla jednat s tëmi, co tyto loutky ovládají. Proto se 16. 3. 1984

v hraničním mëstë Nkomati sešli mozambický prezident Machel a ministerský předseda JAR

Pieter Willem Botha a podepsali tzv. Dohodu o neútočení a dobrém sousedství (Agreement 67

Jihoafrická republika podnikala ozbrojené útoky na infrastrukturu do všech členských zemí ekonomicko-politického uskupení SADCC (Southern African Development Coordination Conference), které mëlo za účel se právë vymanit z ekonomické závislosti na režimu apartheidu JAR. 68 United Nations. Department of public information. The United Nations and Mozambique 1992-1995 : with an introduction by Boutros




24

on Non-agression and Good-neighbourliness - dále jen „Dohoda z Nkomati“)70. Touto

dohodou se Mozambická vláda zavazovala, že již déle nebude podporovat a ukrývat členy

Afrického národního kongresu, pod podmínkou, že JAR již déle nebude spojencem povstalců

RENAMO. Dalším bodem pak bylo vytvoření společné bezpečností komise. FRELIMO se tak

domnívalo, že se již dokáže vypořádat s osamocenými rebely. Tímto činem si ale také lehce

vylepšilo svůj obraz v očích Západu a vykročilo ke své rehabilitaci na mezinárodní scénë.

Záhy bylo ale jasné, že tato Dohoda z Nkomati žádný zisk nepřinese. Mozambik sice

omezil přístup ANC ke své diplomatické reprezentaci v Maputu, ale JAR dohodu ignorovala a

nadále skrytë materiálnë podporovala povstalce ve svém boji. V srpnu 1984 jednotky

RENAMO aktivnë operovaly na celém území zemë a Maputo bylo pod čím dál tím vëtší

hrozbou. Počet vojáků se již v tomto období vyšplhal na 2000071. Zásoby a potraviny si hnutí

bralo od bëžných obyvatel a zbranë a munici zcizovalo od Mozambických ozbrojených sil.

V roce 1985 a 1986 RENAMO otevřelo nové fronty v provinciích Tete a Zambézia a hrozilo, že

získá hlavní mësto Zambézie, Quelimane, čímž by Frontë zasadilo velký úder. Pretoria však

nadále popírala jakoukoliv účast na tëchto povstaleckých aktivitách72.

Na druhé stranë ale FRELIMO zaznamenalo také nëkteré úspëchy. V roce 1985 na

setkání tří hlav států Machela, Mugabeho a Nyerereho v zimbabwském Harare zajistili

společný vojenský postup proti rebelům. FRELIMO společnë s tanzanijskými a zimbabwskými

jednotkami zadržovalo postup povstalců v centrálních provinciích. Zimbabwští vojáci

původnë vysláni k obranë koridoru Beira byli nyní kompletnë začlenëni do bojů v celé zemi.

Celá tato ofenziva vyústila v úspëšné dobytí nejvëtší základny RENAMO, tzv. Casa Banana

v provincii Sofala a dalších vëtších základen v oblasti. Zde vládní jednotky zabavily velké

množství zbraní a také inkriminující dokumenty usvëdčující Jihoafrickou republiku z

pokračující spolupráce s rebely po Dohodë z Nkomati, například pomocí vzdušných mostů

nebo transportních linek skrz Malawi. Pretoria to vysvëtlovala tím, že udržovala kontakt

s RENAMO pouze z důvodu snahy vytvořit půdu pro další mírová jednání73. Mozambik poté

jednostrannë zrušil společnou bezpečnostní komisi.

70 United Nations. Department of public information. The United Nations and Mozambique 1992-1995 : with an introduction by Boutros


CARBONE, Giovanni M. Emerging pluralist politics in Mozambique : the FRELIMO-RENAMO party system [online]. London : Development

Research Centre - London School of Economics, 2008 [cit. 2010-04-01]. Dostupné z WWW: <http://www.crisisstates.com/download/others/SeminarGC131102.pdf>. 72


MURISON, K. Africa : South of the Sahara 2003. London : Europa Publications, 2003. Mozambique, s. 700-725. ISBN 1-85743-131-6.

25

6.2. Ztroskotání prvních vyjednávání

Tëmito událostmi nejen ztroskotala celá Dohoda z Nkomati mezi JAR a Mozambikem, ale

také již první přímé jednání mezi FRELIMO a RENAMO. Bothova vláda vedla paralelní

rozhovory s obëma znesvářenými stranami, které kulminovaly v říjnu 1984 v tzv. Pretorijskou

deklaraci (Pretoria Declaration). Zde se také oba dva protivníci poprvé objevili na veřejnosti

společnë a na dlouhou dobu také naposledy74. Deklarace prohlašovala přímëří mezi vládou a

rebely a ustanovila tříčlennou komisi zahrnující představitele FRELIMO, RENAMO a JAR.

Nicménë celá tato snaha narazila na fakt, že každá bojující strana brala tuto deklaraci jako

porážku té druhé, což zamezilo jakékoliv další pokračující rozhovory. Navíc FRELIMO odmítlo

uznat Hnutí odporu za legitimní stranu75.

6.3. Přelomový rok 1986

V průbëhu roku 1986 mozambická vláda utrpëla hned nëkolik vážných ran. Vojenská situace

FRELIMO se nevyvíjela dobrým smërem, RENAMO úspëšnë provedlo nëkolik ofenziv a

v únoru znovu ovládla základnu Casa Banana. 19. října téhož roku pak vládu postihlo

neštëstí, když vládní letadlo s prezidentem Machelem na palubë vracející se ze summitu

v Zambii ztroskotalo na jihoafrickém území a prezident zahynul. Z havárie byla podezřívána

jihoafrická tajná služba, nicménë pozdëjší vyšetřování prokázalo chybu pilota letadla.

V úřadu prezidenta Machela nahradil tehdejší ministr zahraničních vëcí Joaquim Chissano76.

Tento nový prezident pak nasmëroval zemi k míru a procesu rekonstrukce a následnë k

mnohostranným demokratickým volbám.

6.4. Vyvrcholení války

Svého nejvëtšího rozmëru dosáhla občanská válka v roce 1987. Hnutí RENAMO mëlo územní

zisky v severních provinciích Tete, Nampula a Niassa a podnikalo útoky na jihu zemë77.

Povstalci dobyli nëkolik vëtších mëst a zmasakrovali místní obyvatele. Vëtšina zvërstev za

74




Joaquim Alberto CHISSANO (nar. 22.10.1939) – Narozen v provincii Gaza, stal se prvním studentem černé pleti v jediné střední škole v zemi, Liceu Salazar v hlavním mëstë. Poté začíná studia medicíny v Lisabonu, ale pro svůj politický aktivismus studia nedokončuje. Hraje zásadní roli ve vyjednávání Dohody z Lusaky v r. 1974. Po získání nezávislosti zemë se stává ministrem zahraničních vëcí ve vládë FRELIMO a po smrti svého předchůdce Machela také prezidentem Mozambiku. Svoji zemi vede k mírové smlouvë s povstalci a také k poválečné rekonstrukci. Stává se prvním demokraticky zvoleným prezidentem zemë v mnohostranných volbách a poté smëruje Mozambik k opuštëní krajnë levicové politiky a k otevření k Západu. (BBC.co.uk [online]. 2007 [cit. 2010-04-04]. Profile: Joaquim Chissano. Dostupné z WWW: <http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/7056229.stm>.) 77



26

dobu války byla připisována právë rebelům, i když armáda FRELIMO také jednala za rozkazy

svých nadřízených. V březnu 1987 Chissano provedl rozsáhlou reorganizaci armády se

zařazením zimbabwských a tanzanijských jednotek. RENAMO naopak přišlo o svého spojence

Malawi, které dříve poskytovalo rebelům skrytou pomoc. Maputo pohrozilo režimu

Hastingse Bandy vojenskými sankcemi, pokud nepřestane podporovat povstalce a proto tyto

dvë zemë podepsali společnou bezpečnostní dohodu ke konci roku78. Otevřené útoky

jihoafrických vojáků také signalizoval definitivní konec platnosti Dohody z Nkomati.

V prosinci 1987 prezident Chissano vyhlásil generální amnestii pro povstalce

RENAMO, nabízející snížení trestů vëznëných rebelů a beztrestnost tëch co složí zbranë a

vzdají se. Bëhem jednoho roku pak vláda oznámila, že tento krok vyústil v amnestii 3000

rebelů a jejich připojení k vládë79. Dalším krokem k oslabení Hnutí odporu bylo pak oživení

vztahů s JAR, čímž došlo například k trojstranné dohodë s Portugalskem o renovování

nejvëtší přehrady v Mozambiku Cahora Bassa na řece Zambezi v provincii Tete. V září 1988 se

Chissano setkal již s prezidentem JAR Bothou a ustanovili společnou komisi pro bezpečnost,

spolupráci a rozvoj, čímž izoloval RENAMO od svého hlavního spojence a také zrušil restrikce

týkající se omezení přílivu mozambických dëlníků do JAR za prací v dolech80.

Touto dobou byla ekonomika Mozambiku zdevastovaná válkou a zemë závislá na

zahraniční pomoci. Ústřední vláda FRELIMO nemëla kvůli zruinovanému hospodářství v moci

vojensky rebely porazit a bylo jasné, že RENAMO také nedisponovalo prostředky sesadit

vládu v Maputu. Tento vojenský pat spojený s mnohými politickými a ekonomickými

reformami plánovanými FRELIMO a omezení podpory obou bojujících stran ze strany jejich

zahraničních partnerů konečnë otevřelo cestu pro přímá mírová jednání o ukončení války a

následné poválečné rekonstrukci zemë.

7. Faktory vedoucí k mírové dohodě

Ještë před tím, než se podíváme na samotná vyjednávání o konci občanské války a vytvoření

mírové smlouvy je třeba si nastínit jisté faktory a události, které k samotnému podpisu vedly

a které ho de facto umožnily. Je jasné, že mezi hlavní příčiny snahy o ukončení konfliktu patří

ekonomická devastace zemë spojená s velkými suchy v regionu v té dobë, a také další

78



V roce 1986 JAR omezil přísun pracovníků z Mozambiku a vyhostil 30000 horníků pracujících v jihoafrických dolech zpët ze zemë.

27

vojenská neschopnost obou stran ukončit válku. FRELIMO by za jiných okolností s „bandity,

kteří v očích vlády usilovali o moc jen terorem a destrukcí“81, samozřejmë nikdy

nevyjednávalo. Nicménë právë tato patová situace a zdevastované hospodářství ji donutily

zmënit svůj postoj a urychlenë jednat. Na druhé stranë Resistência která byla velice vojensky

vyčerpána a organizačnë slabá byla také dohnána k vyjednávání.

7.1. Politická a ekonomická liberalizace země

Jak již bylo řečeno, na konci 80. let se Mozambik nacházel v katastrofální situaci, jak

ekonomicky, tak politicky, na domácí i mezinárodní úrovni. Proto musela centrální vláda

FRELIMO podniknout určité kroky k obnovë fungujícího státu. K tomuto faktu jistë napomohl

relativnë otevřený přístup prezidenta Chissana, který byl v tomto ohledu daleko prozíravëjší

než jeho předchůdce Machel. Prvním pokusem o rekonstrukci hospodářství se stal program

ekonomické obnovy z roku 1987 (Programa de Reabilitação Econômica - PRE)82. Tento

proces přemëny hospodářství z centrálnë plánovaného na tržní byl v očích Západních zemí

vnímán jako posun k demokratickému režimu. Reformy se ale nedëly pouze na ekonomické

rovinë, ale také na politické. V roce 1989 se strana FRELIMO oficiálnë zřekla marxisticko-

leninské ideologie jak na domácí tak na mezinárodní scénë a přijala sociálnëdemokratický

model, otevřený pro členství komukoli. O rok pozdëji vláda navrhla první ústavu zemë,

zahrnující přímou volbu prezidenta zemë a vícestranné volby do Assembléia Popular. Dále

obsahovala například články zamezující cenzuru, zaručující svobodu projevu a zrušení trestu

smrti. RENAMO bylo přizváno k procesům zakotvených v ústavë pod podmínkou zastavení

útočných operací a uznání legitimity vlády. Celý proces politické liberalizace v té dobë byl pak

dovršen zmënou jména zemë z Mozambické lidové republiky na Republiku Mozambik

(República de Moçambique) v srpnu téhož roku83. Přemëny tímto smërem byly vítány

zemëmi Západu a Mozambik od nich začal získávat více hospodářské a politické podpory a

tím jen více izoloval RENAMO. Pro oba dva aktéry byly ekonomické důvody jasným motivem

k ukončení války. Mír by pro FRELIMO znamenal otevření svého trhu ekonomicky silným

Západním zemím a Mozambik by se tak stal obchodním partnerem pro tyto státy. Na druhé

81





<http://www.iss.co.za/af/profiles/Mozambique/Politics.html>.

28

stranë RENAMO kvůli velkým suchům a hladomoru v té dobë potřebovalo mírovou dohodu

jako jediný prostředek udržení svého vlivu v zemëdëlských oblastech.

7.2. Změna postoje strategických partnerů

Občanský konflikt bez pochyby aktivnë zasahoval do celého problému studené války a

bipolarita na svëtové úrovni byla patrná i zde v Mozambiku, na úrovni regionální.

FRELIMO, jak jsem již vysvëtlil, bylo dlouhodobým partnerem Sovëtského svazu a

jeho satelitů a spojenců, zejména například Kuby nebo NDR. Od tëchto komunistických zemí

Východního bloku dostávala Frente materiální podporu, vojenské poradenství a výcvik.

Nicménë ke konci 80. let, kdy se kvůli nadmërnému zbrojení SSSR dostal na vrchol svých

ekonomických a politických problémů, začala tato podpora silnë oslabovat. Ekonomicky již

Sovëtský svaz nemël v moci nadále přispívat FRELIMO k vedení občanské války. Také na

politické rovinë se SSSR posunulo na jinou úroveň nástupem Michaila Gorbačova do funkce

generálního tajemníka ÚV KSSS v roce 1985. S jeho následnými hospodářskými a politickými

reformami vrcholícími pádem Sovëtského svazu a přemënou v Ruskou federaci ztratila

ústřední vláda Mozambiku svého hlavního spojence. Tyto události znamenaly kritický bod

v přísunu zejména financí do kasy ústřední vlády v Maputu a vojenské pomoci bojujícím

jednotkám. Proto FRELIMO muselo hledat jinou cestu v ukončení dlouhotrvající války.

V tomto smëru procesy okolo hnutí RENAMO byly daleko složitëjší. Důležitost

partnerů Hnutí bëhem války byla již objasnëna. Role Rhodesie v 70. letech byla v de facto

vytvoření tohoto odbojového hnutí a následné pomoci až do roku 1980. Její nástupce

Jihoafrická republika pak pokračovala ve spojenectví s Resistência až do konce konfliktu.

Nicménë množství podpory ze strany Bothovy vlády (a v roce 1989 nastoupivšího Frederika

Willema de Klerka)84 se ke konci 80. let velice snižovalo. Důvodem byly zmínëné dohody a

smlouvy o neútočení a spolupráci s centrální vládou Mozambiku a také zmënu regionální

politiky JAR, která tak začala usilovnë hledat uklidnëní situace a mírové řešení konfliktu. Tato

přemëna politiky destabilizace oblasti ze strany Pretorie se dočkala konce a reformy vyústily

v pozdëjší poklidné předání státní moci místnímu černošskému obyvatelstvu v čele

s Nelsonem Mandelou v letech 1993-1994 a konci režimu apartheidu.

84

Frederik Willem de Klerk byl (zatím) posledním bëlošským prezidentem JAR. V roce 1994 předal prezidentský úřad do rukou Nelsona Mandely, moc ve veřejných demokratických volbách zvítëzivšímu černošskému obyvatelstvu a ukončil definitivnë režim apatheidu. Společnë s Mandelou za tento čin získal Nobelovu cenu míru.

29

Daleko zajímavëjší pak ale byl postoj Spojených států a společnë s nimi i dalších

Západních zemí. Z počátku konfliktu na přelomu 70. let se studená válka nacházela v etapách

nazývaných Strategie kontrasíly85 a pozdëji Krize Euroraket, kdy generálním tajemníkem

sovëtské komunistické strany byl Leonid Brežnëv a situace mezi obëma póly byla velice

vyostřená a opravdová válka byla na spadnutí. Bylo tedy jasné, že USA vidí v mozambické

marxisticko-leninské vládë FRELIMO protivníka a zařadily je na listinu nepřátelských zemí

společnë s dalšími státy Sovëtského bloku. Nicménë situace se začala postupnë mënit.

Mozambická vláda si začala uvëdomovat, že její přežití závisí na zahraniční pomoci a proto

začala podnikat kroky k rehabilitaci státu v očích Západních zemí. Tento proces

„rekolonizace“86, jak ji popisuje John Saul, mël za následek návrat vlivu Západních mocností

do Mozambiku, zejména tedy USA. Vláda prezidenta Reagana nejdříve skrz JAR podporovala

povstalce, přesto ale již v průbëhu druhé poloviny 80. let doházelo k určitým uvolnëním

napëtí mezi Washingtonem a Maputem a State Department chtëlo odstavit vládu FRELIMO

od vazeb na Sovëtský blok87. USA spustily nëkolik rozvojových projektů na ekonomické

rovinë podporující soukromé investice a také projekty humanitární pomoci. Dále rozvinuly

diplomatické styky mezi obëma zemëmi vrcholící v nëkolika přímých jednáních s prezidenty

Machelem a pozdëji Chissanem o podpoře a zprostředkování rozhovorů s JAR a také

RENAMO. Jak vyjádřil asistent ministra zahraničí pro africké záležitosti Reaganovy

administrativy v letech 1981-1989 Chester Crocker „Naše priorita v tëchto setkáních byla

odklonit Mozambik od sebedestrukčních střetů s Pretorií, přimët je k znovu uvážení jejich

ruinující domácí politiky a také k prozkoumání jejich připravenost k opuštëní a zrušení vazeb

na SSSR a Kubu“.88

Tento dialog se brzy začal vyplácet. Potraviny a základní potřeby z USA začaly proudit

do zemë a další rozhovory se uskutečňovaly na téma pomoci privátnímu sektoru a

zemëdëlské liberalizace. Mozambik se dále rozhodl zmrazit nebo alespoň omezit

bezpečnostní vazby na komunistické zemë, vytvořit partnerský status s Evropským

společenstvím a ucházet se o členství v MMF a ve skupinë Svëtové banky. Dále jako

85

EICHLER, Jan. Mezinárodní bezpečnostní vztahy. Praha : Oeconomica, 2004. 164 s. ISBN 80-245-0790-0. 86


and resolution of Mozambique´s Un/Civil War, s. 123-165. ISBN 0-7735-1883-5. 87 SCOTT, James M. Deciding to intervene : the Reagan doctrine and American foreign policy. Durham, North Carolina : Duke University

Press, 1996. Mozambique: Factions, fights, and the rejection of the Reagan doctrine, s. 193-213. ISBN 0-8223-1789-3. 88



30

gesto otevřenosti k Západu Maputo podepsalo smlouvu o tëžbë ropy na území Mozambiku

se společností Exxon a s Lehman Brothers o restrukturalizaci veřejného dluhu zemë89. Další

pomoc zemi pak byla podmínëna postupným přechodem k demokracii a mnohostranným

volbám. Chissano na schůzce s Reaganem ve Washingtonu v roce 1987 vyjádřil svou ochotu

pokračovat v práci s USA a jinými Západními zemëmi a nalézt politické řešení konfliktu.

Vnitřní situace v politických kruzích USA byla však složitá. Reaganova vláda chtëla pokračovat

v budování spolupráce s ústřední vládou Mozambiku a ukončit občanskou válku velice

poklidným procesem, zatímco jiné skupiny například v Kongresu chtëli podporovat

povstalecké RENAMO a řešit tak konflikt vojenskou cestou. Administrativa USA tak

vypracovala tzv. Gersonyho zprávu (Gersony Report), která mimo jiné90 prezentovala

povstalecké Hnutí odporu jako skupinu praktikující brutální jednání, zejména vůči vlastnímu

obyvatelstvu, a tím tak umlčela kritiku vlády uvnitř Washingtonu.

Spojené státy se tedy staly hlavním aktérem na poli mírového řešení mozambické

občanské války. Ty jí vnímaly jako událost „destabilizující nového partnera v utváření

svëtového míru, kapitalismu a demokracie“91. Další státy Západu pak postupnë následovaly

USA do mocenského a ekonomického vakua v Mozambiku, vytvořeného odchodem JAR a

Sovëtského svazu ze scény v regionu.

7.3. Angažovanost církve v mírovém procesu

Na umožnëní mírových rozhovorů se podílely i jiné, nestátní subjekty. Mezi hlavní patřila

mozambická křesťanská církev, jak katolická tak protestantská. V roce 1984 se 17

protestantských kongregací spojily v jednotnou Mozambickou křesťanskou radu (Conselho

Cristão de Moçambique – CCM), která se aktivnë, zatím ne však moc úspëšnë, pokoušela o

zprostředkování jednání mezi obëma stranami. O 4 roky pozdëji se k této skupinë připojily i

katolické skupiny, zejména místní odnož Komunity Sant’Egidio. Toto katolické společenství

sídlící v Římë bylo známé svými charitativními a humanitárními aktivitami v Mozambiku a

úspëšnë navázalo kontakt s vůdci RENAMO. Hlavním představitelem v tomto ohledu byl Don

Jaime Gonçalves, Beirský arcibiskup92. Tento muž nëkolikrát navštívil obë strany a také

89



Gersonyho zpráva se také zabývala problémem občanské války ve Rwandë. 91





31

inicioval nëkolik přímých jednání mezi ústřední vládou a povstalci, například ve

Washingtonu, Kenë nebo provincii Gorongosa. I přestože ne všechna setkání byla

uskutečnëna či byla úspëšná, dostatek kontaktu byl udržen mezi obëma stranami a tak

množnost dalších rozhovorů byla stále na místë. Na sérii mítinků vedených hlavami okolních

států v Nairobi v r. 1989 pak byl také z Gonçalvesovy iniciativy přednesen první zevrubný

návrh mírové dohody.

7.4. Aktivita regionálních politiků

Také místní regionální politici mëli v úmyslu přispët k mírovému procesu. Občanská válka

destabilizovala i okolní zemë, zejména skrze transportní koridory a obchodní vazby jak na

státní tak na soukromé úrovni. Z tëchto představitelů tzv. Front line states se postupnë

prosadil jako hlavní mluvčí tehdy již prezident Zimbabwe Robert Mugabe. K tomuto politikovi

se poté připojil i dlouholetý prezident Keňi Daniel arap Moi, který byl naopak sympatizantem

RENAMO93. Tito dva vrcholní představitelé se pak bëhem roku 1989 pokoušeli o

zprostředkování a navázání mírových jednání (např. právë v Nairobi). K nim se následnë

přidaly i okolní Botswana, Malawi, také JAR a s nimi pak i další, zejména Západní zemë, např.

Portugalsko, Itálie, Velká Británie a již zmínëné USA. Tato vyjednávání ukázala, že i přestože

obë strany velice usilovaly o mír, nadále vůči sobë zůstávaly velice nedůvëřivé a obë

diskutovaly legitimitu té druhé. RENAMO požadovalo v rozhovorech rovný status s vládou v

Maputu, což FRELIMO nechtëlo akceptovat.

8. Mírová jednání 1990 – 1992

Pro to aby se tyto mírové rozhovory mohly naplno rozvinout, bylo třeba nalézt obëma

stranami akceptovatelné mediátory. RENAMO bylo ochotné vést jednání v Nairobi,

popřípadë Lisabonu. Na druhé stranë Maputo preferovalo společnou diskuzi se Zimbabwe a

Keňou. Bëhem návštëv ve Washingtonu, Londýnë a Lisabonu na jaře 1990 prezident

Chissano jednoznačnë otevřel možnost přímého usednutí k vyjednávacímu stolu s povstalci a

také eventualitu dalšího uvolňování mozambického politického systému. Po sérii debat o

přijatelném místë konání mírových rozhovorů, kdy se objevily návrhy jako Lisabon, Mnichov,

Nairobi nebo Blantyre v Malawi se první jednání uskutečnilo právë v poslednë zmiňované

zemi. To však hned záhy ztroskotalo, a proto se iniciativy chopila právë Komunita Sant’Egidio

93



32

a po schválení italskou vládou nabídla Řím jako možné místo diskuze. Tento návrh byl

posléze akceptován jak vládou v Maputu v čele s Chissanem, tak rebely Alfonsa Dhlakamy.

8.1. První fáze jednání

První přímé mírové rozhovory mezi představiteli FRELIMO a RENAMO probíhaly od 8. do 10.

6. 1990 v sídle Komunity Sant’Egidio v italské metropoli. Toto první setkání vyústilo ve

společné komuniké prohlašující, že obë strany odloží to, co je rozdëlovalo a zamëří se na

společný cíl hledání míru.94 Tento krok, jakkoli byl nezávazný, se shledal s uvítáním od

Evropského společenství, USA a mnoha dalších států. Nezávislí zprostředkovatelé z řad

italské vlády, Komunity a mozambické církve byli také vybráni, aby se účastnili jednání.

Dalším krokem bylo pak podepsání částečné dohody o neútočení (Partial Cease-fire

Agreement) dne 1. 12.95, který vyžadoval stažení všech zahraničních jednotek (zejména tedy

zimbabwských) k transportním koridorům Beira a Limpopo, zatímco povstalci se zavázali na

tyto dopravní tepny neútočit. I přestože se tato smlouva netýkala celého konfliktu, udržování

bezpečnosti dopravy zboží a potravin tëmto územími bylo nezbytné pro devastujícími suchy

postižené zemë v regionu. K dodržování této dohody byla ustanovena společná kontrolní

komise (Joint Verification Commission – JVC)96, složená ze zástupců 10 nezávislých států.

Delegátu RENAMO bylo umožnëno se účastnit jednání JVC v Maputu. Brzy bylo ale jasné, že

dohoda nebyla úspëšná. Útoky rebelů na koridory pokračovaly pod vysvëtlením, že

zimbabwské jednotky operují nadále ve všech částích zemë.

8.2. Druhá fáze jednání

Další jednání byla brzdëna faktem, že RENAMO nadále neuznávalo centrální vládu v Maputu

jako legitimní a její kroky k mnohostranným volbám jako oprávnëné. Nicménë 18. 10. 1991

obë strany podepsali tzv. Protokol 197, kterým povstalci de iure uznali zmiňovanou legitimitu

vlády. Dále byly ustanoveny principy, na nichž bude postavena samotná mírová smlouva.

Resistência se tímto dokumentem zavazovala k respektování autority vlády a státních

institucí, vzdát se vojenské aktivity, a bylo také odsouhlaseno, že se toto hnutí po podepsání

mírové dohody stane regulérní politickou stranou. Na druhé stranë vláda přistoupila na

94







33

podmínku, že nebude projednávat žádné zásadní politické a hospodářské otázky do doby

demokratických voleb plánovaných na rok 1992. Dalším bodem Protokolu 1 bylo pak

ustanovení mezinárodní komise v čele s OSN zajišťující poklidný a regulérní proces

demokratizace.

Rozhovory nadále pokračovaly za účasti mezinárodního společenství s přímým

přispëním vlád Itálie a USA. Další dva protokoly byly následnë podepsány, Protokol 2 o

„kritériích a ustanoveních vytvoření a uznání politických stran“ v listopadu 1991 a Protokol 3

o „principech volebního systému“ v březnu následujícího roku98. Tento třetí protokol pak mël

připravit zemi na demokratické prezidentské a parlamentní volby v dobë do jednoho roku od

podepsání dohody o míru a zajišťoval základní práva občanů, jako svobodu projevu,

shromažďování a pohybu, a také svobodu tisku a médií. Článek 4 tohoto dokumentu pak

žádal o asistenci OSN a Organizace africké jednoty (OAU) při volebním procesu, což mëlo

mimo jiné za následek vytvoření mírové mise ONUMOZ. Národní volební komise (CNE) mëla

být zavedena s třetinou členů z řad RENAMO. Občasné útoky na velká mësta v Mozambiku

pokračovaly ze strany povstalců v r. 1992, nicménë na začátku srpna Chissano a Dhlakama

uzavřeli v Římë deklaraci o úplném zastavení bojů k 1. říjnu99. Vůdce RENAMO nejdříve

odmítl nabídku o bezprostředním neútočení z důvodu potřeby zavedení mechanismů

k provedení této smlouvy. Oba se však shodli na zaručení všech základních svobod všem

mozambickým občanům a politickým stranám a na respektování mezinárodního společenství

při monitorování a garantování budoucích voleb a implementace mírové smlouvy. Další ze

série setkání pak probëhlo 18. září v hlavním mëstë Botswany, Gaborone, za účelem vyřešení

vojenských otázek souvisejících s mírovou dohodou. Vše bylo tedy připraveno k samotnému

podepsání mírových dohod.

8.3. Římské mírové dohody

Když již byly tedy všechny základní otázky týkající se poválečného procesu rekonstrukce

vyřešeny, nic nebránilo samotnému finálnímu aktu. Mírová smlouva s názvem Acordo Geral

de Paz (AGP) byla podepsána Joaqiumem Chissanem a Alfonsem Dhlakamou dne 4. 10. 1992

v Římë za účasti prezidentů Botswany a Zimbabwe, ministrů z Keňi, Malawi a JAR a zástupců

98




34

pozorovatelů a mediátorů100. Kopie smlouvy byla ihned prezidentem Mozambiku předána

zástupci Generálního tajemníka OSN Butruse Butruse-Ghálího s formálním požadavkem o

urychlené zavedení principů obsažených v mírových smlouvách ze strany OSN. Oba dva

aktéři vyjádřili ještë před podpisem přání mít jednotky OSN v Mozambiku do 15. října, kdy

mëla mírová smlouva vstoupit v platnost po úspëšné ratifikaci ze strany Assembléia da

República.

Vojáci obou stran se mëli do týdne od ratifikace shromáždit na určených sbërných

místech. Demobilizace se tedy týkala okolo 57000 vojáků vládní FRELIMO a 27000 rebelů

RENAMO. Mozambická armáda Forças Armadas de Defesa de Moçambique (FADM) mëla být

vytvořena do počtu 30000 vojáků spravedlivë vybraných z obou aktérů a zbytek jednotek se

mël vzdát OSN do půl roku od zavedení smlouvy. Zahraniční ozbrojené síly, zejména ze

Zimbabwe, se pak mëly vrátit zpët do své zemë bëhem jednoho mësíce od zavedení mírové

dohody.

OSN hrála v implementaci tëchto procesů hlavní roli, jak bylo určeno Protokoly a

samotnou mírovou smlouvou. Nëkolik odborných komisí bylo vytvořeno ve spolupráci

s Organizací, například Kontrolní a dohlížecí komise (Comissão de Supervisão e Controle –

CSC) a Komise o klidu zbraní (Comissão de Cessar-fogo - CCF)101. CSC byla hlavním orgánem

mající za cíl obecné dohlížení a kontrolu provedení mírové smlouvy a její předseda byl určen

právë Generálním tajemníkem OSN. Dále pak úkolem CCF, složené z představitelů vlády,

RENAMO a OSN, byl dohled nad regulérním procesem odzbrojení. Mimo tyto hlavní komise

bylo vytvořeno mnoho dalších orgánů za účelem umožnëní návratu 4,3 milionu

mozambických utečenců a bëženců do svých domovů nebo reintegrace demobilizovaných

vojáků do společnosti. Další z cílů Organizace pak byl připravit Mozambik jak materiálnë, tak

technicky na budoucí volby. Pokud by všechny tyto procesy byly úspëšnë zavedeny a proces

odzbrojení dokončen, svobodné parlamentní a prezidentské volby se mëly uskutečnit rok po

ratifikaci mírové smlouvy.

9. ONUMOZ

Organizace spojených národů, jakožto hlavní aktér mírového procesu v Mozambiku mëla ve

své agendë mnoho úkolů. Je jasné, že zprvu účast „Modrých přileb“ vítalo spíše RENAMO,

100




35

kterému by tento proces zaručoval zlepšení svého politického statusu, zatímco FRELIMO

zpočátku vnímalo případnou přítomnost mírových jednotek jako omezení suverenity svého

státu. Nicménë obë strany respektovaly autoritu Organizace, a proto uskutečňování

jednotlivých kroků nemëlo vážné překážky. S podepsáním AGP se OSN zavázala k jedné

z nejextensivnëjších peacekeepingové operace ve své historii. Cíl mise byl, dá se říci

jednoduchý: „provést zemi z ozbrojeného konfliktu k demokratickým a mírovým volbám.“102

V říjnu 1992 byl Radou bezpečnosti OSN (dále jen RB) určen speciální zástupce pro

Mozambik, bývalý italský politik Aldo Ajello, se kterým do Mozambiku odcestovalo 25

vojenských poradců103. V prosinci pak RB odsouhlasila návrh Ghálího na uskutečnëní operace

ONUMOZ104. Skupina 7500 mírových vojenských jednotek, policie a pozorovatelů pak pozdëji

dorazila do zemë s úkolem dohlížet na demobilizaci vojáků, formování nové armády FADM a

na proces demokratických voleb. Velitelem jednotek OSN se v únoru 1993 stal brazilský

generál-major Lélio Gonçalves Rodrigues da Silva. Rozmístëní mírových sil však bylo

doprovázeno průtahy ze strany jednotlivých států podílejících se na misi při dodávání

potřebných vojáků a policistů. První operační jednotky tak dorazily do Mozambiku až 1. 4.

1993 s odsunem zimbabwských vojáků střežících transportní koridory. Dále bylo potvrzeno

pozdëjší navýšení příslušníků policie ze strany OSN k monitorování aktivit místních strážců

pořádku a zaručení neutrality v oblastech kontrolovaných RENAMO. Na misi se podílelo

mnoho států ze všech svëtových civilizačních okruhů, což mëlo zaručit úspëšnost poslání.

Mezi účastníky ONUMOZ patřily například bývalé evropské koloniální mocnosti Portugalsko a

Itálie, dále asijský Bangladéš a Japonsko, africká Botswana a Zambie či jihoamerické státy

Argentina a Uruguay. Rozmístëní vojáků s modrými přilbami bylo patrné zejména v okolí již

nëkolikrát zmiňovaných dopravních koridorů105. Mise se zúčastnili i vojáci České republiky.

Celkem počet zemí participujících v misi dosáhl 26 a náklady se vyšplhaly na přibližnë půl

miliardy amerických dolarů. Brzy bylo však jasné, že termín voleb do jednoho roku od

podpisu AGP byl nereálný. Nicménë z iniciativy Organizace mnoho dotujících zemí potvrdilo

svoji ochotu nadále poskytovat podporu a asistenci. Nejvëtší odhodlání ale však přišlo od

samotných Mozambičanů, kteří vítali příchod míru do jejich zemë. 102



Rezoluce RB OSN: S-RES-782(1992) ze dne 13. 10. 1992 (UN Security Council Resolution : S-RES-782(1992) [online]. 1992 [cit. 2010-04-

13]. UN. Dostupné z WWW: <http://daccess-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N92/499/21/IMG/N9249921.pdf?OpenElement>.) 104

Rezoluce RB OSN: S-RES-797(1992) ze dne 16. 12. 1992 (UN Security Council Resolution : S-RES-797(1992) [online]. 1992 [cit. 2010-04-

13]. UN. Dostupné z WWW: <http://daccess-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N92/824/85/IMG/N9282485.pdf?OpenElement>.) 105

Příloha 2 – Rozmístění jednotek ONUMOZ

36

10. Poválečný proces rekonstrukce Mozambiku

Bylo velice důležité, jakým způsobem se bude Mozambik vyvíjet po uzavření mírové dohody,

konkrétnë jak naplní body poválečné rekonstrukce naplánovaných v samotné smlouvë a jak

FRELIMO, RENAMO a OSN dovedou zemi k prvním svobodným nezávislým volbám. V červnu

1993 komise CSC formálnë oznámila odložení voleb na říjen 1994, o rok dële než bylo

původnë navrženo. Po tomto setkání komise následovala schůze zemí a organizací

poskytující materiální a technickou pomoc, která vyjádřila rostoucí znepokojení na

mezinárodní scénë ohlednë průtahů implementace bodů v AGP a rostoucích finančních

požadavků RENAMO. To požadovalo 100 mil. amerických dolarů potřebných k přemënë

hnutí na politickou stranu106.

10.1. Předvolební fáze

Demokratickým volbám předcházela rozsáhlá politická liberalizace v zemi, začínající již

nëkolik let před podpisem mírové smlouvy, konkrétnë vládním zákonem z roku 1990 o

možnosti formace nových politických skupin. Mezi stranami, které se novë objevily na

politické scénë, je třeba zmínit opoziční liberální Partido Liberal e Democrático de

Moçambiue vystupující pod akronymem Palmo. Strana sama sebe popisovala jako

antisocialistickou a její předseda Martins Bilal v červnu 1992 prohlásil, že Palmo s osmi

dalšími opozičními stranami vytvoří ve volbách „třetí sílu proti FRELIMO a RENAMO“107. OSN

dále potvrdilo financování přemëny Hnutí odporu v politickou stranu ve výši 10 mil. dolarů.

V březnu 1994 odstartovala společná demobilizace iniciovaná z obou mírových stran.

Generál-majoři Lagos Lidimo z FRELIMO a Mateus Ngonhamo z RENAMO byli jmenováni jako

náčelníci štábu FADM a 16. 10. stejného roku byla konečnë formálnë dokončena

demobilizace vojáků, rozpuštëní vládních jednotek a přesunutí vojenských pravomocí na

novë zformovanou mozambickou armádu.

CSC vydala oficiální harmonogram mírového procesu v říjnu 1993, zahrnující volby

v novém termínu v následujícím roce a o mësíc pozdëji konsensuálnë podpořila návrh

hlasovacího zákona. Volební komise CNE byla slavnostnë inaugurována v únoru 1994,

složená z 10 zástupců vlády, 7 z RENAMO, 3 z dalších opozičních stran a jednoho nezávislého

předsedy. V dubnu téhož roku pak prezident Chissano oficiálnë potvrdil datum konání

parlamentních a prezidentských voleb 27. a 28. října. V létë začala probíhat registrace voličů

106



37

a bylo předpokládáno, že až 7,9 milionu Mozambičanů108 se bude účastnit této historické

události. Novë vytvořená politická strana RENAMO zaregistrovalo svoji přihlášku v srpnu a

spolu s ní unie União Democrática (UD), složená z Palmo, Partido Nacional Democrático a

Partido Nacional de Moçambique. Vše tedy bylo připraveno k prvním mnohostranným

svobodným volbám v historii Mozambiku.

10.2. Volby 1994

Volby se konaly v prezidentem daném termínu 27. a 28. 10. 1994. Jen pár hodin před

zahájením RENAMO stáhlo svoji kandidátku s vysvëtlením, že podmínky voleb nebyly

regulérní a spravedlivé. Nicménë tësnë před vypuknutím hlasování se v důsledku tlaku

mezinárodního společenství vrátilo na seznam uchazečských stran. Výsledky byly pak

oznámeny komisí CNE 19. listopadu, prohlašující vítëzství vládní strany FRELIMO.

V prezidentských volbách Joaquim Chissano obdržel 53,3 % hlasů a stal se tak staronovou

hlavou státu. Dhlakama skončil druhý s 33,7 procenty. V proporčních parlamentních volbách

vëtšinu křesel v Assembléia da República obsadilo také FRELIMO (129 z 250, RENAMO: 112 a

UD: 9 křesel)109. Resistência obdržela převážnou část svých hlasů v centrálních a severních

provinciích, v bývalých baštách hnutí110. V nëkterých provinciích pak i bylo stranou vítëznou.

Účast voličů se vyšplhala až k 80 %, což jen potvrzuje zájem občanů o budoucí dëní

v zemi. Alfonso Dhlakama pozdëji uznal výsledek voleb i přestože deklaroval, že proces

provázely jisté nesrovnalosti. Mezinárodní pozorovatelé a OSN prohlásily volby za regulérní a

svobodné i přes uznání nëkterých rozporuplných záležitostí, které však podle Organizace

nemëly na výsledek a vërohodnost hlasování žádný vliv. Chissano byl inaugurován do funkce

prezidenta 9. prosince 1994 a vláda uvedena do činnosti o čtrnáct dní pozdëji.

V prosinci CCF poskytla svoji finální zprávu, podle které ONUMOZ demobilizovalo na

91 tisíc mozambických vojáků111. Z nichž okolo 11 tisíc se pak stalo jednotkami státní armády

FADM. Samotný proces odzbrojení byl pak dokončen k 15. září 1994. Vëtšina mírových

vojenských sil OSN, policie, poradců a dalšího personálu mise ONUMOZ opustila Mozambik

108

CARBONE, Giovanni M. Emerging pluralist politics in Mozambique : the FRELIMO-RENAMO party system [online]. London :



Příloha 3 – Rozložení voleb 1994 a 1999 (CARBONE, Giovanni M.) 111



38

v březnu následujícího roku a jen malá část této skupiny zůstala v zemi pro další pozorování.

Mírový proces a přechod k demokracii byl tak formálnë dokončen.

11. Důsledky občanské války a současný Mozambik

11.1. Humanitární důsledky

Občanská válka mëla na Mozambik, který byl již dlouho předtím jednou z nejchudších zemí

na svëtë, devastující efekt. Útoky povstalců na vesnice a mësta bylo často spojeno s

rozsáhlým zabíjením či mrzačením civilistů, a mnoho obyvatel muselo opustit své domovy.

Způsoby RENAMO ničit ekonomickou a sociální infrastrukturu, včetnë silnic, továren, škol a

nemocnic vyústily ve velkou podvýživu, a dále ve spojení s opakovanými suchy hladomor.

Okolo 1 milionu Mozambičanů zemřelo z přímých, čí nepřímých důsledků války a 3,3 milionu

se stalo bëženci. Milion civilistů pak uprchlo do sousedních zemí112. Tyto nucené přesuny

obyvatelstva mëly a stále mají negativní vliv na uspořádání zemëdëlství a produkce

základních potravin. Rozsáhlé reintegrační programy byly v 90. letech implementovány pod

vedením OSN, UNHCR a také UNICEF ve spolupráci s vládou v Maputu pro navrácení obyvatel

do zemë a jejich zpëtné zapojení do socioekonomického života.

Mozambická populace nicménë přes všechny rozvojové projekty mezivládních i

nevládních organizací vykazuje vysoké postižení válkou. Srovnejme například základní

demografické údaje Mozambiku s tëmi z blízké Botswany, kde žádná občanská válka

neprobëhla: počet obyvatel pod hranicí 15 let u Mozambičanů je 44 %, zatímco u občanů

Botswany jen 35 %. Gramotnost v Mozambiku je na úrovni 47,8 %, v Botswanë 81,2 %.

V Botswanë připadají na 10000 obyvatel 4 lékaři, naopak v Mozambiku jen 0,22113. Mortalita

20,0 ‰ respektive 8,52 ‰, což řadí Mozambik na 5. místo v pomyslném svëtovém žebříčku,

zatímco Botswanu na 92., a dále očekávaná délka života 41 a 62 let (Mozambik na samém

konci svëtových statistik)114. Všechny tyto jen základní údaje svëdčí o nevyvinutém školství,

zdravotnictví a sociální infrastruktuře, pramenící právë ve velkém mëřítku z dlouholeté

občanské války. Velkým problémem v Mozambiku jsou také nášlapné miny, zanechané

bojujícími stranami. V zemi jsou jich nadále statisíce a každým rokem zmrzačí nebo zabijí

112


Boutros-Ghali, secretary-general of the United Nations. New York : United Nations, 1995. 321 s. ISBN 92-1-100559-0. 113 WHO World Health Statistics 2009 [online]. WHO : World Health Organisation, 2009 [cit. 2010-04-16]. Dostupné z WWW:

<www.who.int/whosis/whostat/EN_WHS09_Full.pdf>. – údaje z roku 2006 114 Central Intelligence Agency – The World factbook [online]. 2010 [cit. 2010-02-23]. Mozambique country profile. Dostupné z WWW:

<https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/mz.html>.

39

desítky lidí. Válka jak již bylo řečeno má stále devastující efekt na populaci a je bëžné se ve

mëstech či vesnicích setkat s lidmi bez končetin, či jinak znetvořenými boji nebo jejich

důsledky. I přes veškerou snahu vlády a různých NGO o zlepšení životní situace obyvatelstva

bude v tomto ohledu ještë jistë zapotřebí mnoho práce a velkého vývoje.

11.2. Vnitropolitické důsledky

Po roce 1994 se díky prvním demokratickým volbám ujímá vlády legitimnë zvolené FRELIMO.

Nyní již sociálnëdemokratická strana začala s velkými reformami v ekonomické a sociální

sféře s cílem vyvést zemi z velkých problémů zapříčinëných občanským konfliktem. Na

politické scénë se tedy vytvořily dva protipóly, vládnoucí Frente a opoziční blok v čele

s RENAMO a jinými malými stranami. Mezi tëmito dvëma bloky se od té doby odehrálo

nespočet sporů a rozepří, vrcholící v různé demonstrace ze strany opozice. Konflikty se týkaly

například voleb do obecních zastupitelství v roce 1997. O rok pozdëji Assembléia prosadila

reformy týkající se výkonné moci, například zeslabení moci prezidenta a její přesun na

ministerského předsedu, a také oddëlení lokálních jurisdikcí od centrální. Hlavou vlády se

tedy stává premiér na místo prezidenta. Tento proces relativní demokratizace spojený

s pozitivním ekonomickým vývojem po válce vynesl FRELIMO do pozice jasné jedničky na

politické scénë v očích místní populace. Politika Fronty vymítit sociální nerovnosti a chudobu

způsobenou válkou, zlepšit hospodářskou a sociální infrastrukturu, zdravotnictví a školství a

zvýšit produktivitu v rurálních oblastech jí zajistila vítëzství v následujících volbách v roce

1999 a 2004 (do voleb v r. 2004 již vstupovala s novým prezidentským kandidátem a lídrem

strany Armandem Guebuzou115). Základnou této vládnoucí strany jsou jednoznačnë jižní,

hustë zalidnëné a industrializované provincie. RENAMO se nikdy nepodařilo ohrozit

dominantní pozici Frente a i přes spojení se skupinou stran União Eleitoral (UE) ve zmínëných

dvou volbách, koalice RENAMO-UE nenašla dostatečnou podporu. Ta naopak dlouhodobë

klesá. Tento fakt může být vysvëtlen tím, že lidé pořád vidí v Resistência guerillové

povstalecké hnutí podporované pro-bëlošskými režimy, a nejsou schopni zapomenout na

zločiny a zvërstva, která toto hnutí za dob války provádëlo. I přes stálou rozsáhlou podporu

115

Armando Emílio GUEBUZA (nar. 20. 1. 1943) – Narozen v severní provincii Nampula, tanto bývalý generál FRELIMO za dob občanské války pokračoval v politické kariéře a zastupoval Frontu při vyjednávání mírových smluv v Římë. Pozdëji se stává předsedou strany a na začátku roku 2005 po vyhraných prezidentských a parlamentních volbách v prosinci 1994 se stává 2. prezidentem Mozambické republiky. Je znovu zvolen v roce 2009. Po ekonomických reformách prezidenta Chissana a opuštëní socialistického modelu ekonomiky se stává úspëšným podnikatelem.

(Presidência da República de Moçambique [online]. 2009 [cit. 2010-04-17]. Dostupné z WWW: <http://www.presidencia.gov.mz/>.)

40

zejména v centrálních a severních provinciích, které jsou však daleko řidčeji osídleny než ty

jižní, ve volbách v roce 1999 obdrželo 46 %116 hlasů a v r. 2004 již jen 29,7 %117. Na konci

roku 2009 probëhly v zemi zatím poslední parlamentní a prezidentské volby, ve kterých

podle očekávání opët vyhrála strana FRELIMO (v drtivém pomëru 74,7 % ku 17,7 %

RENAMO)118 a Armando Guebuza obhájil prezidentský post na dalších 5 let.

Občanská válka mëla s trochou nadsázky na politickou scénu v Mozambiku kladný

vliv. V zemi se rozvíjí, je třeba říci stále s jistými obtížemi a nejasnostmi, pluralitní

demokracie, vláda FRELIMO postupnë opouští levicovou politiku a ekonomika se mëní

v otevřené tržní hospodářství. Mezinárodní společenství uznává dlouholetou vládu Fronty za

legitimní a tradičnë označuje volby v zemi za férové a regulérní. Srovnejme například

Mozambik se sousedním Zimbabwe, kde od získání nezávislosti v roce 1980 vládne stále

jeden muž a kde k žádnému velkému internímu konfliktu a následnému zásahu

mezinárodního společenství nedošlo. Mozambik se alespoň lehce rozvíjí a relativnë

prosperuje, zatímco Zimbabwe se bëhem nëkolika let stalo nejchudší zemí na svëtë, kde

neexistuje infrastruktura, zemë trpí hyperinflací a již oficiálnë nemá ani vlastní mënu.

Nicménë moc a vliv ústřední vlády v Maputu je nadále velice silný, státní regulace

rozsáhlá a mnozí zahraniční pozorovatelé vyjadřují obavy o regulérnosti a legitimitë místního

řízení státu a zasahování do ostatních složek veřejné moci či ovlivňování médií. Co se týče

možného vývoje do budoucna, je jasné že si FRELIMO bude udržovat svoji převahu nad svými

politickými protivníky a zůstane dále u moci. Pokud nedojde k zásadním ekonomickým či

sociálním problémům v zemi, nadále si udrží přízeň a podporu obyvatelstva. Zemë je v tomto

smëru velice politicky stabilní což nahrává i k ustálenému ekonomickému vývoji. Pokud

RENAMO bude usilovat o vládu, bude muset provést zásadní a rozsáhlé zmëny ve své

struktuře a politice. Je však otázkou jestli by se za vlády RENAMO zemë neubírala ze samého

dna stejným smërem a obyvatelé nepodporovali naopak právë tuto stranu. Spory mezi

obëma hlavními politickými stranami se nadále vyskytují a v blízké budoucnosti také

vyskytovat budou.

116

CARBONE, Giovanni M. Emerging pluralist politics in Mozambique : the FRELIMO-RENAMO party system [online]. London :

Development Research Centre - London School of Economics, 2008 [cit. 2010-04-01]. Dostupné z WWW: <http://www.crisisstates.com/download/others/SeminarGC131102.pdf>. 117 Mozambique´s 2004 General Elections. African Security Review [online]. 2005, 1, [cit. 2010-04-17]. Dostupný z WWW:

<http://www.iss.co.za/pubs/asr/14No1/AWRuigrok.htm>. 118 Central Intelligence Agency – The World factbook [online]. 2010 [cit. 2010-02-23]. Mozambique country profile. Dostupné z WWW:

<https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/mz.html>.

41

11.3. Mezinárodněpolitické důsledky

Na mezinárodní scénë byl Mozambik po celou dobu občanské války součástí Front line states

a také sovëtského bloku, s tësnými vazbami na komunistické zemë. Nicménë již bëhem

vyjednávání o mírové smlouvë bylo jasné, že po válce se bude ubírat jiným smërem.

V devadesátých letech došlo k různým reformám k opuštëní levicové ideologie a přechodu

nejdříve na socialistický model a pozdëji na ekonomiku volného trhu. Pozitivní ekonomický

růst zemë v posledních letech je ovlivnën makroekonomickou stabilitou vyvolanou

aplikovanými strukturálními reformami, podporované objemnými zahraničními investicemi,

rozvojovou spoluprací a exportem, který řadí Mozambik mezi přední subsaharské vývozce119.

Tëmito kroky se vláda v Maputu rehabilitovala v očích Západních zemí a zaujala pevné místo

v mezinárodním společenství. Mozambik je členem nejrůznëjších svëtových organizací (OSN,

MMF, Svëtová banka, WTO, WHO) a je aktivní zejména v regionálních integračních

procesech. Podílí se na fungování politicko-ekonomických skupin jako např. SADC.

Generálním tajemníkem tohoto hlavního jihoafrického uskupení je nyní právë mozambický

politik Tomaz Salomão. Zajímavé je také, že i přestože nikdy nebyl Mozambik kolonií Velké

Británie, je členem Commonwealthu. Relativní politická stabilita v zemi umožnila přísun

humanitární pomoci ze zahraničí a také aktivity nejrůznëjších druhů neziskových organizací.

V minulosti Mozambik profitoval z výhodné polohy jako hlavní dopravní křižovatka

mezi okolními zemëmi a cestami z Indického oceánu, nicménë negativní následky války a

zničená infrastruktura mëla za následek přesun této dominantní pozice na JAR. Proto vëtšina

států v regionu má JAR za hlavního obchodního i politického partnera, což také byl jeden

z dílčích cílů podpory povstalců RENAMO ze strany vlády v Pretorii. I přes všechno otvírání k

Západu, vazby z dob války na komunistické či nyní již post-komunistické zemë stále

přetrvávají. Diplomatické zastoupení v Maputu má např. Kuba, KLDR, ČLR, Ruská federace

nebo také Angola, se kterou má Mozambik historicky mnoho společného. Angolu a

Mozambik pojí tësné politické vazby již od dob boje za nezávislost na společné koloniální

mocnosti – Portugalsku. I v zemi na opačném západním pobřeží jižní Afriky po vyhlášení

nezávislého státu po Karafiátové revoluci v Portugalsku propukla občanská válka mezi

vládnoucí marxisticko-leninskou stranou MPLA a opozičními povstaleckými hnutími FNLA a

UNITA. Spojenci jednotlivých znesvářených stran byly také Sovëtský blok, respektive JAR,

119 UNCTAD Handbook of statistics 2009 [online]. 2009 [cit. 2010-04-27]. Dostupné z WWW:

<http://stats.unctad.org/Handbook/TableViewer/tableView.aspx>.

42

USA a další Západní zemë. Proces demokratizace však v Mozambiku probëhl daleko

úspëšnëji a proto je dnes pro zahraniční partnery politicky daleko lákavëjší než Angola, kde

krvavý konflikt přetrvával i po oficiálním podepsání mírových smluv v roce 1991. MPLA

zůstává podobnë jako FRELIMO nadále vládnoucí stranou v Angole. Tyto dvë strany byly

tësnými spojenci bëhem doby obou občanských válek. Nezapomenuté vazby na státy

bývalého Sovëtského bloku dokumentují také stále přetrvávající názvy místních ulic či

námëstí oslavující „hrdiny“ komunistické historie, např. Lenina, Marxe nebo Castra. Dále

všudypřítomné pomníky a sochy, a v neposlední řadë samotná státní vlajka, která, i přes

oficinální zřeknutí se levicové ideologie ze strany vlády FRELIMO, stále nese komunistické

symboly a symboly revolučního boje. Jedním z hlavních spojenců Mozambiku také nadále

zůstává Zimbabwe Roberta Mugabeho.

Výhled do budoucího vývoje zemë je zřejmý. Zemë bude nadále budovat otevřené

tržní hospodářství a bude spolupracovat jak na bilaterálních dohodách s jednotlivými státy

tak na multilaterálních vazbách na půdë nejrůznëjších regionálních a svëtových organizací.

12. Závěr

Cílem této práce bylo seznámit čtenáře s vývojem Mozambiku po získání nezávislosti v roce

1975 a také s možným vývojem budoucím. Tento stát si prošel velkými problémy bëhem své

novodobé historie, ať již to byl boj o nezávislost na své koloniální mocnosti Portugalsku,

nebo pak samotný občanský ozbrojený konflikt, který trval dlouhých 17 let. Tato válka mezi

vládnoucí levicovou stranou FRELIMO a povstaleckým hnutím RENAMO způsobila devastující

důsledky jak na ekonomiku a infrastrukturu státu, tak zejména na civilní obyvatelstvo.

Od roku 1975 až do podepsání mírových smluv v Římë v roce 1992 mozambický vývoj

ovlivňovalo mnoho faktorů. Je možné, že mnoho expertů hledá příčiny občanské války v této

zemi pouze v interních faktorech, tedy politickému sporu dvou znesvářených stran, ale je

třeba říci, že rozmër války byl daleko vëtší. Tento konflikt odrážel tehdejší bipolární rozdëlení

svëta za dob studené války a tento fakt se projevoval i zde, na jihovýchodním pobřeží Afriky.

Jak již bylo nëkolikrát řečeno, bëlošské, nebo alespoň pro-bëlošské režimy v regionu a dále

Západní zemë napomáhávaly po celou dobu konfliktu povstalcům RENAMO, z obavy nárůstu

moci další komunistické zemë. Naopak vládnoucí strana FRELIMO, jakožto marxisticko-

leninské uskupení obdrželo podporu ze zemí tehdejšího Sovëtského bloku. Byly to právë tyto

zemë, které de facto občanskou válku v Mozambiku rozpoutaly, a stejné zemë také válku

43

napomáhaly ukončit. 17 let neustálých bojů spojených s tragickou situací v zemi, přírodními

katastrofami a zmënou mezinárodní politiky spojenců jednotlivých bojujících stran dalo

podnët k vyjednávání o přímëří a následnému uzavření mírových dohod. Není také náhodou,

že tento zlom ve válce přišel ve stejné dobë, jako pád SSSR, hlavního a nezbytného spojence

vládnoucí Fronty. Paralelu pak můžeme shledat v blízké Angole, která se vyvíjela víceménë

stejným smërem.

Následný proces demokratizace státu byl uskutečnën za účasti všech

civilizačních okruhů, zejména prostřednictvím mírové mise OSN ONUMOZ, a toto jen zajistilo

úspëšnost a regulérnost postupu. Celý proces demobilizace vojáků a přechodu

k demokratickému zřízení pak vyvrcholil v první svobodné mnohostranné volby v Mozambiku

na konci roku 1994. Vládnoucí strana FRELIMO v čele s prezidentem Joaquimem Chissanem

se staronovë dostala k moci a zde setrvává až do současnosti. Na politické rovinë je

Mozambik velice stabilizovaný a budoucí vývoj je snadno předvídatelný. Frente si nadále

bude udržovat náskok nad svými opozičními protivníky a zůstane v čele státu ještë po

dlouhou dobu. Určitý pozitivní vývoj státu jak na demografické, tak ekonomické úrovni

zajišťuje vládë trvalou podporu z řad občanů, což jen potvrdily zatím poslední volby v zemi

v minulém roce, kdy si FRELIMO zajistilo velkou vëtšinu v parlamentu a uštëdřilo svému

hlavnímu konkurentovi rozsáhlou porážku.

Mezinárodnëpoliticky si Mozambik bude nadále budovat relativnë kladnou reputaci a

bude usilovat o úplnou rehabilitaci v očích svých partnerů. Je a bude aktivní na půdë

celosvëtových, a zejména regionálních integračních uskupeních (např. SADC) a bude

navazovat bilaterální obchodní vztahy jak se svými historickými partery z bývalých

komunistických zemí, zejména Čínou, tak ale také se zemëmi Západu. Hospodářská

liberalizace spojená s privatizacemi a přechodem na ekonomiku volného trhu by pak mëla

zajistit přísun tolik potřebného zahraničního kapitálu. Hospodářská situace v zemi nicménë

řadí Mozambik, i přes jistý pokrok v nedávných letech, stále na poslední místa svëtových

žebříčků, a bude jistë zapotřebí ještë velkého vývoje, aby se tento stát vyrovnal relativnë

bohatým a vyvinutým blízkým zemím, jako je JAR, Botswana nebo Namibie. Potenciál na to

Mozambik má, se svými přírodními zdroji a nenasyceným trhem, ale bude zapotřebí velkého

množství zahraničních investic a přílivu zmínëného zahraničního kapitálu, aby byl využit.

Úpadek ekonomiky bëhem 70. a 80. let byl zajisté zapříčinën válkou, ale také odlivem

tehdejší mozambické elity zejména do Portugalska.

44

I přes všechny úspëchy v sociální a ekonomické sféře panují jisté starosti

z regulérnosti a demokratičnosti vládních rozhodnutí a postojů, zejména pak obava

z přílišného zasahování vlády do svobody médií, potlačování lokální jurisdikce a přílišné

centralizace. Mozambik má i přes otvírání svého trhu Západu také nadále tësné vazby na své

dřívëjší spojence z řad bývalých, čí stále komunistických zemí, například Angolu, Kubu nebo

ČLR. Nicménë se obecnë Mozambická republika označuje jako plnë demokratický stát.

Demografický rozvoj je do velké míry ovlivnën přímo interním konfliktem, sociální

infrastruktura je velice nevyvinutá a takové instituce jako školy, nemocnice či knihovny, které

Západní svët bere za samozřejmost, jsou v Mozambiku velice vzácné. Není třeba dodávat, že

tento fakt je zapříčinën právë ozbrojenými boji, zejména praktikami povstalců. Špatná

situace obyvatelstva je umocnëná nejrůznëjšími nemocemi, například AIDS nebo malárií,

které se hojnë vyskytují v celém regionu jižní Afriky, a dále také nášlapnými minami, jichž

jsou v zemi stále statisíce.

Je jisté, že tedy občanská válka ovlivnila rozvoj státu Mozambik, dá se říci na dlouhá

desetiletí dopředu. Mëla jak negativní vliv na ekonomiku, pozici státu na mezinárodní scénë

a zejména na obyvatelstvo. Mezi alespoň nëjaký pozitivní aspekt by patřila jasná

demokratizace státu a liberalizace hospodářských a sociálních pomërů v zemi po uzavření

míru. Nicménë tento stát bude muset překonat ještë velkou vzdálenost, aby se mohl

vyrovnat již zmínëným zemím jako JAR nebo Botswana, kde žádná válka v posledních

desetiletích neprobëhla a které se mohou mëřit s mnohými plnë vyvinutými západními

zemëmi. I přes veškeré problémy a překážky vývoje zůstává Mozambik perspektivní a

krásnou zemí na jihovýchodním pobřeží Afriky.

45

13. Seznam zkratek

AGP: Acordo Geral de Paz – Všeobecná mírová smlouva

ANC: African National Congress – Africký národní kongres

CCF: Comissão de Cessar-fogo - Komise o klidu zbraní

CIO: Central Intelligence Organization – Centrální tajná služba

CNE: Comissão Nacional Eleitoral - Národní volební komise

CSC: Comissão de Supervisão e Controle – Kontrolní a dohlížecí komise

ČLR: Čínská lidová republika

FADM: Forças Armadas de Defesa de Moçambique – Mozambické obranné ozbrojené síly

FNLA: Frente Nacional de Libertação de Angola – Národní fronta pro osvobození Angoly

FRELIMO: Frente de Libertacão de Moçambique - Fronta za osvobození Mozambiku

JAR: Jihoafrická republika

JVC: Joint Verification Commission – Společná kontrolní komise

KLDR: Korejská lidovë demokratická republika

MANU: Mozambican African National Union - Mozambická národní africká unie

MNR: Movimento Nacional de Resistência de Moçambique – Národní mozambický odpor

MPLA: Movimento Popular de Libertação de Angola – Lidové hnutí za osvobození Angoly

NDR: Nëmecká demokratická republika

NGO: Non-Governemental Ogranisation – Nevládní organizace

OAU: Organisation of African Unity - Organizace africké jednoty

ONUMOZ: United Nations Operation in Mozambique – Operace OSN v Mozambiku

OSN: Organizace spojených národů

Palmo: Partido Liberal e Democrático de Moçambiue – Liberální demokratická strana

Mozambiku

PND: Partido Nacional Democrático – Národní demokratická strana

PNM: Partido Nacional de Moçambique – Národní strana Mozambiku

PRE: Programa de Reabilitação Econômica – Program ekonomické obnovy

RB: Rada bezpečnosti OSN

RENAMO: Resistência Nacional Moçambicana - Mozambický národní odpor

SADC: Southern African Development Community – Jihoafrické sdružení pro rozvoj

SADCC: Southern African Development Coordination Conference – Jihoafrická konference o

koordinaci rozvoje

46

SADF: South African Defence Force - Mozambická národní africká unie

SRN: Spolková republika Nëmëcko

SSSR: Svaz sovëtských socialistických republik

UNITA: União Nacional para a Independência Total de Angola - Národní svaz za úplnou

nezávislost Angoly

UD: União Democrática – Demokratická Unie

UDENAMO: União Democrática Nacional de Moçambique - Národní demokratická unie

Mozambiku

UE: União Eleitoral – Volební Unie

UNAMI: União Nacional Africano de Moçambique Independente - Národní africká unie za

nezávislý Mozambik

UNHCR: United Nations High Commisioner for Refugees – Vysoký komisař OSN pro uprchlíky

UNICEF: United Nations International Children's Fund - Dëtský fond OSN

WHO: World Health Organisation – Svëtová zdravotnická organizace

WTO: World Trade Organisation – Svëtová obchodní organizace

ZANLA: Zimbabwe African National Liberation Army – Zimbabwská africká národní

osvobozenecká armáda

ZANU: Zimbabwe African National Union – Zimbabwská africká národní unie

ZIPRA: Zimbabwe People's Revolutionary Army – Zimbabwská lidová revoluční armáda

47

14. Seznam zdrojů

14.1. Tištěné zdroje

EICHLER, Jan. Mezinárodní bezpečnostní vztahy. Praha : Oeconomica, 2004. 164 s. ISBN 80-245-0790-0. KLÍMA, Jan. Mosambik : Stručná historie států. Praha : Libri, 2007. 184 s. ISBN 80-7277-343-7 MINOUGUE, Kenneth, et al. Vlády a vládcové : jak se kde vládne. Praha : Fortuna Print, 2005. 320 s. ISBN 80-7321-154-8 Mozambique. New African magazine. 2009, October 2009, s. 72-76. MURISON, K. Africa : South of the Sahara 2003. London : Europa Publications, 2003. Mozambique, s. 700-725. ISBN 1-85743-131-6.

NEWITT, Malyn. A History of Mozambique. Londýn : Hurst and Company, 1995. 679 s. ISBN 1-85065-172-8 SAUL, John S. Civil Wars in Africa : Roots and Resolution. Toronto : McGill-Queen´s University Press, 1999. Inside or Outside? The roots and resolution of Mozambique´s Un/Civil War, s. 123-165. ISBN 0-7735-1883-5. SCOTT, James M. Deciding to intervene : the Reagan doctrine and American foreign policy. Durham, North Carolina : Duke University Press, 1996. Mozambique: Factions, fights, and the rejection of the Reagan doctrine, s. 193-213. ISBN 0-8223-1789-3. United Nations. Department of public information. The United Nations and Mozambique 1992-1995 : with an introduction by Boutros Boutros-Ghali, secretary-general of the United Nations. New York : United Nations, 1995. 321 s. ISBN 92-1-100559-0. WEISSOVÁ, Šárka, et al. Atlas mezinárodních vztahů : prostor a politika po skončení studené války. Plzeň : Aleš Čenëk, 2007. 200 s. ISBN 978-80-7380-015-4

14.2. Elektronické zdroje

BBC.co.uk [online]. 2007 [cit. 2010-04-04]. Profile: Joaquim Chissano. Dostupné z WWW: <http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/7056229.stm>. Britannica Encyclopedia [online]. 2009 [cit. 2010-03-03]. Eduardo Mondlane. Dostupné z WWW: <http://www.britannica.com/EBchecked/topic/389095/Eduardo-Mondlane>. Britannica Encyclopedia [online]. 2009 [cit. 2010-03-04]. Samora Machel. Dostupné z WWW: <http://www.britannica.com/EBchecked/topic/354560/Samora-Machel>. CARBONE, Giovanni M. Emerging pluralist politics in Mozambique : the FRELIMO-RENAMO party system [online]. London : Development Research Centre - London School of

48

Economics, 2008 [cit. 2010-04-01]. Dostupné z WWW: <http://www.crisisstates.com/download/others/SeminarGC131102.pdf>. Central Intelligence Agency – The World factbook [online]. 2010 [cit. 2010-02-23]. Mozambique country profile. Dostupné z WWW: <https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/mz.html>. FEARON, James; LAITIN, David. Mozambique [online]. Palo Alto : Stanford University, 2005 [cit. 2010-04-01]. Dostupné z WWW: <http://www.stanford.edu/group/ethnic/Random%20Narratives/MozambiqueRN1.1.pdf>. Institute for Security Studies South Africa [online]. 2008 [cit. 2010-03-23]. Politic history of Mozambique. Dostupné z WWW: <http://www.iss.co.za/af/profiles/Mozambique/Politics.html> MINTER, William. Inside Renamo : as described by the ex-participants [online]. USA : African Journals, 1989 [cit. 2010-04-02]. Dostupné z WWW: <http://archive.lib.msu.edu/DMC/African%20Journals/pdfs/transformation/tran010/tran010002.pdf>. Mozambique´s 2004 General Elections. African Security Review [online]. 2005, 1, [cit. 2010-04-17]. Dostupný z WWW: <http://www.iss.co.za/pubs/asr/14No1/AWRuigrok.htm>. Partido Renamo página oficial [online]. 2010 [cit. 2010-04-02]. Renamo. Dostupné z WWW: <http://www.renamo.org.mz/news.php>. Presidência da República de Moçambique [online]. 2009 [cit. 2010-04-17]. Dostupné z WWW: <http://www.presidencia.gov.mz/>. UNCTAD Handbook of statistics 2009 [online]. 2009 [cit. 2010-04-27]. Dostupné z WWW: <http://stats.unctad.org/Handbook/TableViewer/tableView.aspx>. UN Security Council Resolution : S-RES-782(1992) [online]. 1992 [cit. 2010-04-13]. UN. Dostupné z WWW: <http://daccess-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N92/499/21/IMG/N9249921.pdf?OpenElement>. UN Security Council Resolution : S-RES-797(1992) [online]. 1992 [cit. 2010-04-13]. UN. Dostupné z WWW: <http://daccess-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N92/824/85/IMG/N9282485.pdf?OpenElement>. United Nations : United Nations Operation in Mozambique (ONUMOZ) [online]. 2001 [cit. 2010-04-13]. Dostupné z WWW: <http://www.un.org/en/peacekeeping/missions/past/onumoz.htm>. US Department of State [online]. 2010 [cit. 2010-03-01]. History of Mozambique .Dostupné z WWW: <http://www.state.gov/r/pa/ei/bgn/7035.htm>.

49

WHO World Health Statistics 2009 [online]. WHO : World Health Organisation, 2009 [cit. 2010-04-16]. Dostupné z WWW: <www.who.int/whosis/whostat/EN_WHS09_Full.pdf>. Zastupitelský úřad ČR v Harare, Zimbabwe. [online]. 2009 [cit. 2010-02-25]. Souhrnná teritoriální informace Mosambik. Dostupné z WWW: <http://services.czechtrade.cz/pdf/sti/mosambik-2007-11-14.pdf>

50

15. Přílohy

15.1. Mapa Mozambiku

51

15.2. Rozmístění jednotek ONUMOZ

United Nations. Department of public information. The United Nations and Mozambique 1992-1995 : with an introduction by Boutros Boutros-Ghali, secretary-general of the United Nations. New York : United Nations, 1995. 321 s. ISBN 92-1-100559-0.

52

15.3. Rozložení parlamentních voleb 1994 a 1999

CARBONE, Giovanni M. Emerging pluralist politics in Mozambique : the FRELIMO-RENAMO party system [online]. London : Development Research Centre - London School of Economics, 2008 [cit. 2010-04-01]. Dostupné z WWW: <http://www.crisisstates.com/download/others/SeminarGC131102.pdf>.

Documents

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE - core.ac.uk · Vývoj Mozambiku po vyhlášení nezávislosti ... Ponta Vermelha, 1975 . 5 1. ... Quelimane, Nacala, Pemba a Inhambane,