Zjevení sv. Brigitty v literatuře české

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Zjevení sv. Brigitty v literatuře českéAuthor(s): Jos. HanušSource: Listy filologické a paedagogické, Roč. 13, Čís. 2 (1886), pp. 141-157Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23433782 .

Accessed: 15/06/2014 11:50

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected].

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické a paedagogické.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 195.78.108.60 on Sun, 15 Jun 2014 11:50:47 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/stable/23433782?origin=JSTOR-pdf

http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp


Výklady některých sporných míst Xenofontovy Anabase. 141

ôffov s t'A o (Ti y.oíüv fiecroi vevtfir¡fiév(or atd. Rehdantz a j. píší : tQÍ nodtç siar¡vé%x)-r¡acii> Ttâoiv ocrov s'ixomv ovtoi d' r¡aav xqsčóv fiecrioi

vivtur¡[i¿v(t3v, což nejvíce jest schvalovati ; nebo jinak jest vazba

buď nesprávná, ježto nepřineseny stolky všem t. j. pro každého

jednotlivce, anebo nepěkná, ježto se samo sebou rozumí, že pro

všechny jistý počet stolků byl přinesen. Řekne-li se však, že

pro všechny dvacet stolků přineseno, uspokojuje to úplně a nej

lépe se to srovnává se slovy následujícími m/.í) '

ovç aí xoánťOu

gxsivro. Že by před každého všechny stoly po řadě byly před

nešeny, tomu zdá se odporovati nejprve, že se praví >ta&' ovç

ai tQdnsÇai ex si vio, tedy stoly stá 1 y a nepředkládaly se jiným a jiným, pak to, co se o Seuthovi praví, že rozdal vše, toliko co

by sám okusil si ponechav, oaov fióvov ysvaarr&ai iavrà narctlijtáv.

Z toho jest patrno, že měl před sebou svůj stůl, že s obsahem

stolu toho naložil, jak se vypisuje, a že žádný stůl více před něho postaven nebyl.

Zjevení s v. Brigitty v literatuře české.

Napsal Jos. Hanuš.

1.

Různé věky národů evropských měly také různé ideje. Staro

věk holdoval státu, středověk náboženství a na obzoru novověkém

svítí nejjasněji idea národnosti. Podlé toho také různě třeba dí

vati se a vykládati nejen dějiny politické, nýbrž zvláště dějiny kulturní i vše, co s nimi souvisí, hlavně literaturu. Tať předkem nese na sobě ráz své doby. O středověku u všech národů osvíce

nějších v Evropě a na mnoze mimo ni platí to zvláště. Y době

stol. XIV. a XY. patrny jsou v tomto vzhledu dva hlavní směry :

nacionalistický, skeptický, jehož heslo bylo věřiti, pokud rozum

dovoluje; a druhý dogmatický, věřiti, poněvadě věřiti třeba i tam, kde rozumem postihnouti nelze, jen když autorita sv. písma a církve

to káže. Víra jest vítězstvo, které přemáhá svět! (Št. Vrť. 190.) Mezi spisy druhé strany druží se též pověstné Eevelationes

s. Brigittae.

Brigitta (jinak Birgitta, Brigida)v) narodila se r. 1302 ve Švédsku „z rodu kniežěcieho z pokolenie králova"2) z otce Bir

L) Užívám této formy „Brigitta", poněvadž nejhojněji se naskýtá v českém jazyku a také jinde za doby starší i nové. — Yedlé této

Brigitty (XIV. stol.) byla ještě jiná světice téhož jména (v VI. stol.) rovněž ze Švédska, o níž srovn. Nouvelle Biografie générale, Paris 1857. VII. 413.

2) Srovn. předmluvy obou rukop. O (17. C. 21.) a F (17. F. 1.) (knih. veř. v Pr.) k závěrku a četné životopisy sv. Brigitty (v Acta



142 J- Hanuš

géra a matky Sigridy, lidí šlechetných a zbožných. R. 1316 za

snoubena od rodičů Ulfovi z Ulfasie. Jemu porodila čtyři chlapce a čtyři děvčata, mezi nimiž byla proslulá potom sv. Kateřina, rozdílná ovšem od hrdinky české legendy štokholmské.

„A když muž jejie umřel, roznietivši se v božie milosti, všecka se oddala Jezukristu a on ji milostivě vzal za svú choť

vlastní, tak že ji divně svým utěšením navštěvoval .... řiekal

k nie: Já sem té vzvolil v choť, ať bych ukázal svá tajemstvie. "

Tak povstaly její revelace, zjevení. Byvši ještě s manželem svým u hrobu sv. Jakuba de Compostella, putovala tím pilněji na po svátná místa po jeho smrti. Pobylať v Římě, ve Francii a hlavně

v Palaestině na těch tajuplných místech, jimiž ve zbožném vytr žení zvláště se obírala. Svůj svatý život, plný postův, odříkání, modliteb a almužen, dožila v Římě r. 1373, znajíc od boha den

smrti své napřed. Pochována v klášteře sv. Lorence.

Krátce před smrtí založila „Christo dictante" klášter se

zvláštní řeholí.

Již za života, ba ještě před narozením jejím dály se kolem

ní četné zázraky, jež tím hojněji se opakovaly po její smrti. Pro

svatý, zázračný život povýšena od církve mezi svaté r. 1391,

Památkou po ní nejslavněji! jsou její zjevení a vedlé těch

některé jiné knihy. Revelace jsou zjevem zvláštním a charakteristickým pro středo

věk vůbec a svou dobu zvláště. I jejich účelem jako reformátorů

byla náprava společenská a církevní v hlavě i údech, jak nejlépe

vysvitne z obsahu, za tou příčinou obšírnějšího, ale náprava v duchu přísně církevním, asi podobně jako u Štítného. Po

slyšme slova upravovatele knihy té : ,0 divné1) božie veliké

milosti Pána našeho Jezukrista, že nás tak divně tiem, co jest

zjevoval téjto ženě, napomanul a táhne nás, abychom hledali

milosti jeho. A my tak dalece ostali Krista, tak jej hněvámy

hřiechy svými, že ač jedva kde ostalo siemě křestanské sprave dlnosti. O kak to jest hodné pronésti všemu lidu, co jeho jest

pod nebem, kak pochotně, kak milostivě ty, ješto naň netbají.. ., odvolává k svéj milosti a věda jejich nevděčnost toho . . . Ale

jest to z veliké božie milosti napomanutie, aby lid boží sě k bohu

navrátil, jemuž čest i chvála buď na věky."

Způsob, jakým Brig. měla svá zjevení, nebyl vždy stejný:

„A on2) vzal ji milostivě za svá choť vlastní, tak že ji divně

svým utěšením navštěvoval a řiekal k nie: Já jsem tě vzvolil

v choť, ať bych ukázal svá tajemstvie, neb tak sě mně líbí. . .

Někdy tělesně vidala někaké sobě ukázánie a někdy v mysli v uobrázkách někakých postav. Ale však najviece, když byla na

Sanctorum, tom. IV. Bruxel. 1780, fol. 368—560, ve vydáních revelad

lat., němec, a j.). *) Předml. C. kap. Y.

2) Předml. C. kap. VI.



Zjevení sv. Brigitty v literatuře české. 143

modlitvách v rozomu osvieceném, svá viděnie měla, jakož to

i sama ukazuje" ...

Yidění svá dala psáti nejprve švédsky a sice na boží rozkaz,

„dějíc1) o tom poselstvie k několika papežóm, k biskupóm, k ciesařovi, k králóm i k jiným".

„Potom popsána jsú latině a pak ten mistr svatého písma,

ješto ji znal, šlechetný muž, jakž slyším o ňem, mistr zákona

svatého predikatorového, zpořiedil jě v kniehách několik". Tento

překlad mistra Remunda2) úvodem potom opatřil mistr Matúš

z Krakova.3) Zázračné revelace šířily se odtud rychle po celém křesťan

stvu, zvláště když r. 1370 dána jim sankce stolice papežské. O tom svědčí množství vydání latinských a zvláště také překlady do jazyků národních, jimiž rozšířeny také mezi obecným lidem,

latiny neznajícím. Uvedu některá vydání : 4) 1. Eevelationes s. Brigittae olim a card. Turrecremata reco

gnitae et approbatae ... et hac postrema editione facta collatione

cum M. SS. Vat. aliisque antiquis codicibus emendatae . .. Eomae

1628 fol. (Univ. bibl. 36. A. 115.) K tomuto vydání táhnou se všecka odvolávání k originálu.

2. Brigita seu Birgitta de Swecia (Sancta) Revelationes coe lestes .. . Lubecae 1492. (snad nejstarší tisk revelací; napřed po ložena Epištola dni Johannis card. de Turrecremata a Bulla ca

nonisationis.) O jiných vydáních latinských srovn. Prag. Stzb. 1867 str.

41—51 od J. J. Hanuše.

3. Das puch der Himlischen offenbarung. Niirnberg durch

Anthonien Koberger 1502 (univ. bibl. 36. A. 119). 4. Himmlische Offenbarungen .. . zum andernmal verdeutschet

durch And. Megerle, Colln. Wilh. Friessem. 1664). 5. Das büchlin ď hymlischen offenbarungen sant Birgiten

wie es yecz in ď welt ergen sol. 1502.

6. Sante Birgitte Openbahringe. . . Lubeck 1496.

7. Die goblike revelacien, Antverp. 1491.

8. The four Révélations of St. Bridget by Rieh. Whytforde, Lond. 1531.

9. Prophéties merveilleuses de madame Ste Brigitě jusqu' à

présent trouvées véritables. Lyon 1536.

10. Révélations célestes etc. Paris 1624 et Lyon 1649.

l) Předml. C. kap. IV.

2j V předml. C. kap. V. psán „Reniundus", v předml. správnějšího

rkp. F. „Remundus". Jireček ve Světozoru Slov. Novin 1857 píše „Re miardus".

3) Srovn. předml. C. kap. V.

4) Srovn. Ig. Hanuš, Sitzungsberichte d. k. bôhm. Gesellschaft d. Wissenseh. in Prag 1867 p. 41—51. — Brunet, Manuel 1860 I sub voce — Trésor de livres rares et précieux par Jean George Théodore Graese 1859. (Str. 430 sq.)



144 J- Hanuš

Jsou-li nějaké překlady také ve slovanských literaturách, kromě češtiny, není mi známo. U Poláků jest to dosti podobné, však u Slovanů pravoslavných nezdá se to býti ani možné. Jsouť

revelace knihou tak katolicko-církevní, že sotva by rozšířiti se

mohly mezi obecenstvem pravoslavnjhn. Yedlé úplných revelací mluví se také o výtazích zvaných

Opuscula či Enchiridia, v nichž, pokud mi souditi možno dle

exempláru univ. bibl. (Opusculum vitae et passionis Christi eius

que genitricis Mariae ex révélât. B. Brig. per me Gerardum

Leeu, Antverp. 1849.) vybrána za jistým účelem (zde život a umu

čení Kristovo a Marie) příslušná místa v celek jakýsi.

2.

Literatuře české nezůstaly, jak řečeno již, revelace neznámy.

Byloť vůbec podobné čtení u Čechů oblíbeno, jakož patrně svědčí

památky toho druhu po dnes zachované ku př. spisy o zázračných životech svatých, o životě a umučení Kristově atd.

Revelace Brigittiny uvítány pak tím ochotněji, že vedlé ob

sahu čistě náboženského zasáhaly také do lidské společnosti vůbec,

stíhajíce její zlořády a nešvary a majíce také leckteré jiné my

šlénky společný s tím velkolepým hnutím českým, jehož prvé símé

Waldhauserem, Milíčem a zvláště Štítným bylo již zaseto a v Hu

sovi a Chelčickém v mohutný vzešlo strom, v jehož stínu utvářela

se nová doba lidstvu.

Do Prahy dostala se kniha ta Matúšem z Krakova, mužem

učeným a mistrem svatého písma1) po r. 1391.

Překlad zachován ve dvojím vzdělání bezpochyby Štítenském

v rkp. C (univ. bibl. 17. C. 21, vzdělání starší a širší) a v rkp. F

(17. F. 1, vzdělání mladší a stručnější).

Byly a jsou dosud ještě jiné rukopisy: 1. Rukopis obsahem velmi blízký k rkp. 17. C. 21, zachovaný

v bibl. Olomúcké, z r. 1482, s kusým začátkem, na konci však

úplný. 2. Jiný starý rkp. z r. 1419 prodán od Krameria na Rus a

3. třetí prý byl u Minoritu z r. 1526 (kodex míchaný). Srov. Jungm. Hist. lit. p. 113.

Nejprve několik slov o rkp. Olom. První zmínka o něm čte

se ve Světozoru (příloze Slovenských Novin) z let 1857 od Jos.

Jirečka, dále v Sitzungsberichte d. k. holím. Ges. d. Wiss. in

Prag 1867 od Ig. Hanuše, jenž celkem opakuje slova Jireč. ; nej

obšírněji pojednal o něm p. prof. Th. Vodička v Programu slov.

gymn. v Olom. 1885. Rukopis sám datuje se na konci do r. 1482 :

„Dokonávají sě kniehy o vidění svaté panie Brigidy léta božieho tisícieho čtyřstého LXXXII. tu sobotu před sv. Janem Křtitelem".

*) Srovn. předml. C. kap. 5.




Není to prvopis, nýbrž velmi chybný opis, jak dokázal p. Yod.

četnými chybami opisovačskými. Listů má celkem 140. Na za

čátku jest něco ztraceno (myslím 2 neb 3 listy): začináť před mluva slovy, „býti opatřena ta viděnie, ješto je praví někto .. .", která čtou se v rkp. C. asi v polovici str. 2 (2 str. 1. sloupec); v rkp. C. schází podlé obsahu i zachovalé podoby první vrstvy

nejspíše list, na němž psána kap. 1 a část kap. 2, v poměru k tomu scházejí v rkp. Olom., který kvantitou obsahu zdá se s rkp. C. souhlasiti, listy 2 neb 3. Z toho souditi se dá také o části další : Předmluva rkp. C. v části odpovídající rkp. Olom. sahá od 2 str.

poloviny prvního sloupce do 9. str. pol. sloupce druhého, obsa

huje tedy 7 stran a jeden sloupec. Y rkp. Olom. psáno totéž na listě 1—5 (podlé p. Vod.)

Přeneseme-li poměr ten na celý rkp., bylo by listové kvantum

rkp. C. k rkp. Olom. jako 4:5 t. j. podlé 141 listů rkp. Olom. (jeden list musíme počítati na část předmluvy rkp. C, jež v Olom.

schází) měl by míti rkp. C. asi 115—120 listů a číslo to jest velmi podobno vzhledem k rkp. pražs. 17. F. 1, jenž z některé

předlohy C povstal a s ním v kvantum kapitol se shodoval, i vzhledem k dosavádní podobě rkp. C, kdež patrně více než 1.

celá vrstva schází. Kapitol má rkp. O. 108, rkp. F. 128 ; v rkp. Olom. zpracováno kap. 114 z latin. orig. a poněvadž překladatel sem tam kapitoly jednotlivé latinské v českém vzdělání dělil, což

patrno v rkp. C. i F., vyšla by i odtud shoda mezi rkp. O, Olom.

a F. Jiná otázka týká se kvality obsahu; poněvadž však nemohl

jsem nahlédnout, do rkp. Olom., musím úsudek svůj omeziti na

ty části, kde srovnání bylo možné. Tu souhlasí téměř slovně rkp. Olom. s rkp. C. a liší se od rkp. F. tímtéž způsobem, jako 0.

Shoda ta netýká se pořádku kapitol, jež v obou rkp. Olom. i C.

různě jsou umístěny, o čemž později.

Obšírněji chci se zmíniti o rkp. 17. C. 1 a 17. F. 1, na

jichž základě pokusím se o českém vzdělání revelací podati ně

které osvětlení, jež ovšem musí býti kusé, dokud nejsou prozkou

mány také rkp. jiné. Uba rukopisy nejsou nám aocnovany v prvopisícii, nybrz

v opiších nestejné správnosti.

Opis C., velmi chatrný, jenž stejně nesprávné psán dvojí rukou v prvé pol. XY. stol., zhotoven na papíře, celkem 95 listů

fol. o dvou sloupcích na každé straně. Ohyb opisovačských jest množství a za doklad uvedu některé: fol. 5: a já jsem jako král

vyhnaný z královstvie svého, miesto ňeho jest volen zlý lotr

otczie fweho (sum uti rex a proprio regno expulsus, in cuius

loco latro pessimus electus est et honoratus ; má býti : a ctie

jeho); tamtéž: aby vczynyl člověk ukrutnost jeho (ut experia tur homo tyrannidem eius; m. učil!); fol. 6: chudá býti a w po tugie (pauper et despecta, m. v potupě); fol. 9: ode dne roz

lúčeny (ame); fol. 9: cožkoli jě potká, mene mne proto milují Listy filologické a paedagogické 1886. 10



146 J- Hanuš

(non minus); fol. 11: a když zřieti počěch na jeho rucě, ješto hřebíky měly probity býti a na nozě, že máta rucě i noze

probity býti a na nozye, jakož počěsta oči slziti moji (sic) ; fol. 17: vzrzie ze (praecident m. uřěže); atd.

Toť zajisté nepopiratelné svědectví o opise, i když bychom na stránku gram., která rozhodne se hlásí do doby starší, na

dvojí ruku píšící a na rozházenost i zmatenost kontextu se ne

ohlíželi. Pro opis v rkp. F. svědčí již samo vročení na konci, jímž

se datuje do r. 1453, ač jednak ze stránky gram., jedaak z ně

kterých narážek v textu, o nichž později bude jednáno, bylo vzdě

lání původní starší. Yedlé toho jsou také zde chyby opisovačské, ovšem méně, jako vůbec rkp. tento psán jazykově i formálně

velmi vzorně. Ku př. fol. 20 b: geffto geft budú mučiti (m.

jě = eos) fol. 58 a: wftati (m. státi, jak potom červeně opra

veno), fol. 59 a : wzkuffenie (což opraveno červeně na správné

„skrúšenie"), fol. 142 b: ačkolivěk jeden má býti člověk jeden (sic), fol. 57 b: fwodczy (m. súdcí, instr.. sin). Srovn. ještě fol. 7, 8, 20, 26, 30 atd.

Abychom poznali poměr našeho vzdělání českého k originálu vcelku i v částech, udám nejprve obsah lat. revelací, jakýž

připojen k vydání r. 1628 (un. bibl. XXXVI. A. 115J. Liber I : De certificatione suae excellentissimae incarnationis ;

et de improbatione prophanationis et fractionis fidei nostrae et

baptismi; et qualiter ad sui dilectionem invitât praefatam dilectam

sponsam (kap. 60). Lib. II: Informatio filii ad sponsam contra diabolum et re

sponsio filii ad sponsam, qualiter non subtrahit malos, antequam veniant in peccatum. Et qualiter baptizatis morientibus infra

annos discretionis datur regnum coelorum (kap. 30).

Lib. III: Monitio et informatio ad episcopum de modo te

nendo in victu et vestitu et oratione et qualiter se habere debeat

in omnibus ante mensám, in mensa et post mensám et, hoc idem

de dormitione et qualiter in omnibus exerceat officium episcopale

(kap. 34). Lib. IV : Verba Joannis Evangelistae ad sponsam, quahter

nullum opus est sine remuneratione et quomodo biblia praecellit omneš scripturas et de rege praedone et proditore et prodigo etc

et consilio ipsi régi a s. Joanne dato et honores propter Deum

(kap. 144). Lib. V: Liber iste „Quaestionum" dividitur per interroga

tiones et subdividitur per quaestiones. Habet enim XVI. inter

rogationes et in qualibet earum iudex Christus interrogatur de

certis quaestionibus, ad quas ipse respondet distincte et mirabi

liter, ita quod quaelibet interrogatio continet certum numerum




quaestionum. Postea vero sequuntur earum solutiones et respon

siones.x) Lib. VI: Verba matris dei ad sponsam narrantia pulchritu

dinem Christi et qnaliter frequenter Judaei in aliquo agone

cordis positi ibant ad inspiciendum vultum eius et consolabantur

(kap. 122). Lib. VII: Revelatio quam habuit s. Brigitta Komae post

aiinum jubilaei, in qua virgo Maria praenunciat ei, quod jtura

esset in Hierusalem et Bethleem, quando placuerit deo, promittens ei tune ostendere sibi modum, quomodo ipsa peperit filium suum

benedictum (kap. 31). Lib. VIII: Summus imperator Christus per sponsam loquitur

ad reges ostendens se esse vernm omnium creatorem et regem, in trinitate et unitate regnantem. Et dicit, qualiter mundum

ordinavit regendum duplici potestate, videlicet ecclesiastica et

laicali, quae in apostolis Petro et Paulo principaliter designantur

(kap, 61). Obsah tento obráží se v českém vzdělání jen z části. Aby

bylo patrno, jaká jest souvislost kapitol v českém překladě proti

originálu, stůjž zde jakýsi parallelní rejstřík, s nímž srovn. ta

bulky podobné v rozpravě p. Vod.

Česká kap. 1—17 (incl.) = 1—17 kap. I kn. orig. ; 18 = 23.

I, 19 — 24 I; 20 = 30. I; 21=20 I; 22, 22, = 21 a 22 I; 24 = 18. I; 25 = 19. I., 26 = 31. I, 27-31 = 25-29 I; 32—36 = 33—37 I; 37 = 32. I 38 = 32. I (částečně) a 37

I; 39 = 38 — 60. I; 61 = 1. II; 62 = 2.11; 63 = 3.11 (čá stečně) a 1. III.; 64 — 66 = 2—4 III; 67 = 13 III; 68 = 12.

III; 69 = 2 a 3. VIII; 70 = 4. VIII; 71 = 17. III; 72 = 16.

III; 73 = 22 a 25. III; 74 = 19 III; 75 = ?; 76 — 17. IV.; 77, 78 = 15, 16. IV.; 79 = 14. II. 80—97 = 15—30. II.; 98 = 1. III a 5 III; 99—108 = 4—13. II.

ťodlé přemeciu tonoto čerpáno s vyoerem mávne z prvmcn

4 knih, pak z knihy VIII. a nejspíše také z knihy sedmé (kap.

opatřena otazníkem!); to jest důležito vzhledem k otázce, byly-li

česky vyloženy také ostatní knihy a kapitoly. Myslím souhlasně

s p. Vodičkou, že nikoli. Tomu nasvědčují všecky známé ruko

pisy, které nejdou přes rozměr zachovaný nejúplněji v rkp. Olom,

a ve stručném vzdělání rkp. F. čerpáno hlavně z kn. 1—4, méně

ze 7—8; ostatních pominuto, poněvadž se to nezdálo českému

skladateli, jenž chtěl napomenouti a poučiti dceru a lid, dosti

vhodné, vztahujíc se jednak k jednotlivcům jen bližšímu okolí

*) Ku př. : I. interrog. 3. quaestio: Scriptum est in lege, quod qui iurtum fecerit, reddat plus quam abstulerit etc. — XII. interrog. 4.

quaest. : Cur fugisti in Aegyptum pro Herode et eur innocentes pueros occidi permisisti? — XVI. interrog. 4. quaest: Cum tanta salus sit

toti humano generi in incarnatione tua, cur tanto tempore distulisti

incarnari ? i



148 J. Hanuš

a Švédsku známým, jednak jsouc obsahu metafysického, českému

skladateli příliš „vysokého". Vzdělavatel český držel se původně originálu asi dosti věrně,

jak svědčí rkp. Olom., v němž původní pořad kapitol, ač místy

pomíchán, jest dosti shodný s lat. originálem, daleko shodnější než v rkp. C. Kde uchylováno se od orig., není všude v rkp. C. příčina tak patrna, jako v rkp. F. Casto nechtěl se český

překladatel opakovati, podávaje pouze jádro, jindy pojil k sobě věci příbuzné v orig. roztroušené, jindy vyhýbal se tupení kněž

stva a řádů církevních *) a jindy sluší to počisti na vrub mecha

nických opisovačů, kteří nepozorovali, že jsou listy pomíchány. Yíce přidržováno se originálu v překladu jednotlivých kapitol,

jichž celkem 108. Přeloženy jsou orig. téměř doslovně se změ

nami většinou nepatrnými, ovšem v těch částech, které vůbec pře

loženy byly. —

Jinak má se věc s rkp. F. Myslím, že základem jeho bylo vzdělání obšírné, jakéž valně změněno nachází se v rkp. C a Olom., nikoliv přímo orig. latinský a vzdělavatel byl také týž. Oboje vzdělání jest si většinou nejen obsahem, ale i doslovně tak po

dobno, že musíme předpokládati, buď že F povstalo z O (opak sám se vylučuje), anebo správněji, poněvadž C jest v kontextu

popleteno, že měli společnou předlohu x (třeba několikátou, o čemž

pro nepovědomost a nepřístupnost jiných rkpů nyní nelze roz

hodovati); z té (x) buď přímo neb nepřímo nesprávně opsáno vzdělání rkp. C a Olom. a buď přímo neb nepřímo vzděláno

složení rkp. F. To podává se také z kvantity obou vzdělání.

Největší část kapitol jest oběma společná v jádru, něco však ni

koli a sice: Zdá se býti v rkp. F na víc část předmluvy, ale

věc tu snadno lze objasniti. Začínáť předmluva v rkp. C. teprve koncem kap. druhé a pátráme-li, co bylo obsahem první kap. a ztracené části kap. druhé, dostává se nám uspokojivé tuším od

povědi v rkp. F, jehož předmluva v části druhé tak patrně sou

visí s příslušnou statí rkp. C., že téže shody bývalé i v části

ztracené smíme se nadíti tím spíše, že i jinde shoda je značná

a předmluva Matúše z Krakova podobně se začíná v orig. lat.

Též v kapitolách jest některý rozdíl a v principu dělení,

v F. jest celkem 128, o 20 tedy více než v rkp. 0. Ale vzpo meneme-li si na to, že rkp. nemá konce a potom, že v českém

vzdělání vůbec, zvláště v F. rozdělení na kapitoly liší se od la

tiny (kap. děleny, zvláště delší, nebo zase více kap. latinských pojato v jednu kap. českou), není vyloučena shoda kvantitativní

ani v této věci mezi C. a F.

K objasnění i doložení řádu kapitol uvedu některý příklad:

kap. C 1 = 2, I. (2 kap. 1. kniha) F; 2 0=3. I. ; 3.0 = 4. I; 4. 0=12. I; 5. 0 = 1. IV; 7 0 = 5. I; 9 0 = 1.11; 10

•) Srovn. rkp. F. fol. 88, 107; rkp. C. fol. 53, 55, 58 a j.




C — 2. II.; 11 C = 5. ni; 13 C = 39. Y, 17 C = 40. Y; 21 C = 7. I ; 35 C = 36 III. 66 C = 10. V ; 67 C = 7. V ; 70 C = 2. V; 77 C = 43. V; 93 C = 42 V; 98 C = 1. I atd.

Patrno, že kapitoly tytéž v rozličném pořadu. Věc vysvět líme si takto: Překladatel tvoře vzdělání prvé pouze pro dceru

svou a hlavně jí a snad nezaživ tak revelaci při čtení prvním, držel se i v pořádku kapitol i v obsahu originálu dosti věrně, ha místy tak slovně, jak to nebylo ve středověku zvykem, však

zde dobře si to vyložíme, pamatujíce na zvláštní slohovou formu

vfivp.laeí.

Příčiny odchylek nejsou vždy dosti patrny, nicméně jisto, že

někde rozhodovala vědomá snaha vyběrací, jinde dle porušeného kontextu učinili tak opisovači (Srv. C. str. 44, 56, 125, 45).

Totéž menší měrou platí o předmluvě, vzdělané dílem z úvodů

kard. Jana de Turrecremata a Matúše z Krakova, dílem domyslem vlastním a na základě vlastní znalosti revelací od česk. překla datele. Celkový dojem tohoto rkpsu je zvláštní, takový, že se

zdá, jakobychom měli před sebou spíše nějaký makulář, který

prozrazuje znamenitého stilistu i znatele jazyka, však není ještě

uhlazen; a zdání toto podporují ještě jiné okolnosti, jednak hro

madění více slov souznačných za jediné latinské — což může

ovšem také býti účinkem snahy vykládané, jakož i o Štítném

známo — jednak přeházení listů, naskýtající se v rkp. O, i v rkp.

Olom. Tážeme-li se, proč asi v obou rkp. staršího vzdělání se

tak stalo, nedává se nám posud odpověď jistá. Snad stalo se tak

náhodou, snad — a to jest dosti podobno — překladatel neuznal

první vzdělání, jež stačilo dceři jeho, v té formě vhodným pro

veřejnost a to tím více, čím hlouběji se do zjevení začetl a důle

žitost jeho pro lid uznal. Maje již však výbor hotový a zčeštěný, nesáhl opět k originálu, nýbrž přepracoval a upravil pouze vzdě

lání starší, při čemž dá se snadno mysliti a vyložiti, že a proč

pořádek měnil. Pak také vysvětlí se nám věc jiná: Proč totiž

skladatel vzdělání nového, ač patrně podlé nápadné shody i té

okolnosti, že nic nemá na víc proti rkp. C, vlastně jeho předloze,

předělal pouze vzdělání první, proč odvolává se na lat. originál,

jak později uslyšíme1) a nikoli na vzdělání své starší? Vzdělání

toto starší bylo mu jakýms nástinem, dceři postačujícím, nemělo

být považováno za spis pro lid, jemuž určeno vydání druhé

a v tom mohl skladatel právem mluviti jen o lat. originale.

Snad známost ostatních rukopisů podá v té věci více světla.

Jak zmíněno, vzdělán rkp. F. na základě vzdělání staršího

a sice volně, mohli bychom říci kriticky, dle jistého principu, jenž vzat z revelací samých a z účelu jejich. Princip ten vyjádřen

již v rozdělení na 5 knih, jehož v rkp. C. není, i v četných po známkách spojovacích.

') Srovn. níže uvedené spojovací věty a předmluvu rkp. F.



150 J- Hanuš

K jasnějšímu přehledu i k objektivnějšímu pojetí věci samé

stůjž zde nejprve obsah českého zjevení podlé rkp. F., jenž z příčin na snadě ležících musel býti obšírněji probrán, než bývá

zvykem.

Kniha I. Což se dotýče té panie (Brig.)

Kap. 2.1) Já jsem stvořil nebe i zemi, jsem věčný s Otcem

a Duchem sv., mluvil jsem k prorokům, narodil jsem se z panny, dal jsem se ukřižovati za lidské hříchy, jsem denně obětován na

oltáři, však lidé nedbají mne již, ani mých přikázání a drží se dábla. člověk stvořen byl dobrým, však nyní zlým se stal. Proto

dávám jej v moc ďáblovu, ale kdokoli se polepší, rád jej přijmu. Zlí pocítí mou spravedlnost. Proto ty, má dcero, miluj mne, cti

mou matku a já vzbudím v tobě milost svou, že budeme jedna duše a svět bude ti ničím.

Kap. 3. : Já, stvořitel nebe i země, umřel jsem na kříži, byl

jsem pohřben, však bez porušení svého božství; jsem věčně živ, vstav z mrtvých a vstoupiv na nebesa. Nyní přicházím tobě svěřit

svá tajemství. Tebe vzal jsem si za choť, proto buď připravena na mé přijetí, myslíc na mé umučení, v srdci majíc památku

mých dobrodiní, jsouc poslušná mé vůle, milujíc dobré, nenávidíc

zlé. Já vším opatřil jsem člověka, však on vše více miluje, než

mne. Nuž aspoň ty mne miluj ; chudá jsouc, na mou pomni

chudobu, v hanbie na mou potupu. Trp nyní, abys netrpěla na

onom světě, pracuj nyní se mnou, abys po tom tím slavněji od

počinula.

Kap. 4. : Já jsem bůh tvůj a pán, cti mne, mého Otce, Ducha sv., mou matku, svaté a buď pokorná. Mnozí nyní po

korni, nejsou mé skutky mají za marnosť, ctí mne jen pro svět

a lidi, srdcem milujíce ďábla cizoložníka. Jich pocty nelíbí se

mně, však budeš-li ty mne milovati, přitáhnu tě k sobě jako

magnet a zvednu tě na svá ramena, všeho sladší a silnější.

Kap. 5. Ye vidění řekla matka boží k sv. Brigittě : Můj

syn miluje tě, proto miluj jej a v roucho počestné se oblékni:

V košili skroušení, v střevíce žádosti hříchů zbýti a dobré činiti, v sukni naděje k bohu, jejíž rukávy jsou milosrdenství a spra

vedlivost, v plášť víry, jenž ozdoben pamětí, že syn můj tě stvořil,

vykoupil a z lásky za choť pojal, v záponu pomnění na jeho umu

čení, v korunu čistoty a stydlivosti.

Kap. 6. Matka boží k sv. Br. : Cti mne, cti syna mého, jenž mě poctil nade všecky lidi a anděly a s nímž já jsem jedno

srdce, takto: Požehnaný, jenž narodil's se z čisté panny, jenž svou matku Marii pannu častým utěšením obveseloval, po svém

na nebe vstoupení ji navštěvuje. Požehnaný buď bože, jenž jsi

l) Obsahu kap. I. neuvádím, poněvadž níže celá jest vypsána s pa rallelou z rkp. C.




vzal duši i tělo své matky do nebe atd. Smiluj se nade mnou

pro jeji přímluvu!

Kap. 7. Matka boží k sv. Br. : Miluj syna mého a svaté

jeho atd.

Pak řekl syn boží : Měj čtvero : Buď hotova k svatbě s mým

božstvím (reminiscence z písma o nemoudrých pannách), věř mým

slovům, jež řečena tu obrazně tu věrně, poslouchej, jichž máš,

když to necelí proti bohu, buď pokorná a stydlivá (rem. na

Alžbětu, Zachariáše a Jana). Kap. 8. Syn boží k sv. Br. : Buď jako ten, jenž jedno ostaví

a druhé sbírá, opusť svět a já odměním tě sebou samým atd. Pak

vyptává se Kristus, chce-li Br. býti bohata či chudá pro boha,

líbí-li se jí více život starý či nový, duchovní a když tato odpo

věděla, vytýká jí Kristus nedůvěru k jeho slovům a vysvětluje:

nejprve mají slova má býti pravena a víru v ně potvrdí potom

také skutky.

Kap. 9. Mluvila jednou v „náboženství" sv. Br. : Milý bože,

všem jest to divné, co se mnou činíš. Neb když ráčíš, uspíš mé

tělo, probudíš duši, aby bděla atd. Kristus; Jsem všemohúcí

a nejvýš laskavý. Lidé nectí mne, ale ďábla. Jsem jako pán,

jenž výborné víno své posílá svým lepším sluhům, aby oni zase

jiným udíleli. Tak posílám já svá slova lidem a nyní zvolil jsem

tebe. Když pak Br. ukazuje na svou nestatečnost, odpovídá

Kristus podobenstvím o pánu, jenž maje mnoho peněz, roztaví je

a dělá z nich, co se mu líbí; podobně jedná i bůh, čině z pastuch

M'orokv atd.

Kap. 10. Syn boží k sv. Br. : Ač jsi v těle, přece vidíš duchem svým, ovšem jen v obrazích, neboť skutečnosti by slabé

tvé tělo nesneslo. A jinde řekl Kristus: Já nehrdám s tebou

mluviti, abych ti ukázal milost svon a všemohoucnosť atd.

Kap. 11. Kristus k Br. : Přišlas v neznámý kraj, proto musíš znáti jazyk zdejší, míti zdejší kroj, říditi se zdejším časem a zvyknouti si na zdejší pokrm t. j. přišlas ze světa v „duchoven

ství", neměj řeči rozpustilé, v čas mluv, v čas mlč, oblékni se v po

koru srdce, času užívej ke spáse duše, pokrm tvůj buď zdržení

rozumné od „lakoty". V tom ukázal se ďábel a musil, nerad

ovšem a bohem přinucen, vyznati velikou lásku Br. ke Kristu

a Krista k Brig. Kristus ukazuje na svou milosrdnosť a vytýká

ďáblu, proč nežádá také milosti a když ten proklínaje odchází,

žaluje na jeho zatvrzelost, hrozí soudem jemu i jeho následov

níkům a končí vyzýváním Brigity k milování pána nad ďábly

a nade vším.

Kap. 12. Kristus poučuje Brig., jak má se vystříhati před ďábelským lákáním. Když pak kdysi pochybnost zmítala Brigitou

o pravdě a božském původu jejích vidění, ukázal se jí Kristus

a oznámil jí tři znamení zjevení ducha dobrého : Když radí boha

ctíti, neporušenou víru držeti a smírně živu býti. Po trojím



152 J. Hanuš

protivném tomu pozná se duch zlý, jenž podněcuje k pýše, nevěře

a k nemírnosti. „Proto věř mým slovům" atd.

Kap. 13. Br. ukazuje na svou nehodnost býti choti boží

a Kristus praví jí: Já jsem všemohoucí, činím z chudých bohaté

atd. Ty buď jako pták Fenix, jenž sbírá suché roští, které se

sluncem zapaluje a v tom ohni obnovuje se Fenix sám. Tak ty

sbírej šlechetnosti, rozněť se mou milostí, abys od hříchů obno

vena byla.

Kap. 14. Kristus : Ďábel nesmí k nikomu ani k hříšnému

přistoupiti, leč dopustím-li pro něco. Proto však lidé mne viní

z nevěrnosti (srovnání s mužem, jenž ženu dává cizoložníku), ale

já jsem věrný, kdo věrně mně slouží, v tom nebude čert pano vati. Zdají-li se mí přátelé bez smyslu, není to pro posednutí

ďáblem, ani že mně slouží, nýbrž pro slabost jich hlavy neb pro něco jiného, čertem lidi pouze zkouším atd.

Kap. 15. Maria těší Br. rmoutící se pro své i cizí hříchy

a) Pomni, co zde žije, že není věčné, kdo činí pokání, že dojde milosti, že veliká jest radost věčně s bohem býti. b) Vidouc jiné hřešiti, pamatuj, že bůh bude je soudili, mluv k nim horlivě, snad mnozí se obrátí (rem. o marnotratném synu) ; dobré kazately

já skvěle odměním. Zlí jsou na světě, aby jimi dobří byli zkou šeni (srovn. s trním a růží), proto ráda je trp, vědouc, že bych je mohl zničiti, kdybych chtěl.

Kap. 16. Maria těší Br. bojící se kázati zatvrzelým a po

učuje ji, koho má za přítele a nepřítele božího míti. Přátelé jsou

ti, kdož nehledají zboží atd., ale těch málo jest v lidu i šlechtě (rem. na báj o jednorožci, jenž má pod rohem drahokam). Šlechta

měla by podobna býti tomuto jednorožci, však nyní podobá se

oslu ! Utiskuje poddané, nečiní pravdy podlé boha a pro boha.

Taktéž duchovenstvo. Kristus: Mohl-li bych želeti, musil bych želeti, že jsem učinil člověka, jenž nyní ve zlosti předčí nad

ďábla (srovn. se „psy lovnými"). Ovšem není to nic divného,

když lid má „v hlavě" tak špatný příklad. Představení jeho za

pomněli, že bůh bohatý chtěl chůd býti pro lidi a jen se obohacují. Však přijde den, kdy dáni budou smrti a mukám. K obrácení světa

posílám tebe. Jako zrno cepem odloučeno býti musí od slámy a sýr v tvořidle tištěn, tak po zármutku přijde utěšení dobrým, ale zlé „v krokot jich štěstí podrazím."

Kap. 17. Kristus těší Brig. zarmoucenou ze zlého myšlení svého : Mysli na mne, braň se myšlénkám zlým a tím budeš oči

štěna, jako zase libostí i v nejmenším hříchu můžeš se smrtelně

poskvrniti. Každý člověk hřeší pro porušené přirození své a lékem k tomu jest pokání. Dej pozor, abys povolíc hříchu neupadla, boj se boha, nebo „bázeň boží uvodí v nebesa", však ztráta jí

přivádí v peklo. S pokáním neodkládej, nebo z malých hříchů

povstávají velké a ďábel snaží se zvláště na skonání, aby oklamal člověka. Na to nedbej, jsi-li nazvána přítelem božím (rem. na




Jidáše). I zlí voláni k úřadům, aby, obrátí-li se, odměnu vzali, ne-li aby byli tím krutěji trestáni. Bůh mluví často v podoben

ství, proto třeba dobře rozvážiti slova jeho atd.

Kap. 18. Kristus: Jako člověk obrací se od mrtvých k ži

vým, tak i já obracím se od hříšných k věrným a zvláště k tobě,

proto mě miluj, služ mi, buď pokorná, nermuť se pro věci tohoto

světa, jež mohu uděliti, komu chci.

Kap. 19. Kristus: Mnozí se diví, proč mluvím s tebou a ne

s lepšími. Yšak jsem jako pán, jenž horší víno hned pije a lepšího nechává do času. Proto nebuď pyšná, odpouštěj jiným, zvláště

nepřátelům. Tři věci tobě přikazuji: žádati jen boha, odvrci pýchu, varovati se smilstva; tři zapovídám: milovati marné řeči,

býti nestřídmou v krmích a milovati světské veselí; tři dovoluji: mírně spáti, mírně bdíti k tělesné práci, skrovně jisti ; tři radím :

posty a skutky dobré, jednati ke cti boží, mysliti na mé utrpení a osud ; radim, dovoluji, zapovídám a přikazuji : poslouchali mne,

ješto jsem tvůj přítel, chot, pán, bůh. Kap. 20. Kristus: Nemluvím jen pro tebe, nýbrž pro po

lepšení jiných. Svět byl jako poušť, po níž cesta vedla do pro

pasti o dvou odděleních, jednom hlubokém bez východu, druhém

mělčím s východem, kterýž byl však zarostlý trním atd. Pouští

jest svět, odkud cesta vedla do pekla a očistce. Tu já přišel

jsem, uklidil trní, jež bránilo vyjiti z očistce. Však nyní pustne cesta ta opět a aby úplně nezarostla, posílám přátely své, aby

plenili trní, volám jako matka k lidem, aby vrátili se na cestu

mou a ušly propasti věčné.

Kap. 21. üuh: Jsem jako clovek, jenz poslal sluhy sve

prodávat čisté zlato, však jen těm, kdož mají čisté oči, svědomí

a slušnou cenu dají; a nepřítel škodný učinil sluhy lenivými, chtěl pokaziti zlato a lidem namlouval, že není dobré. Tak já

posílám slova svá, aby řečena byla lidem, již k bohu lnou, již

nekochají se ve světských věcech, již za ně dají dobré činy:

zrak, sluch, řeč, chuť duchovní i tělesnou, rozvážení pokoje ne

beského a světského, rozvážení svých činů k bohu a světu, roz

vážení času k tělesné a duchovní potřebě, rozdělení zboží sobě

a chudým, rozvážení svých činů minulých, skroušení za hříchy

a pamatování na budoucnost. Tomu však překážejí nepřátelé moji, činíce sluhy mé lenivými libostí tělesnou a duchovní, že totiž

chtějí slova ta jen pro sebe míti. A přece mohou prospěti i za

traceným. zmenšujíce jich muky, hříšným jiným, jež mohou ob

rátiti i dobrým, chráníce je před pádem. Proto všem mají býti kázána slova má, však kdož káží neb píší, dejte to ohledati

učeným nebo ač jsou pravdiva slova má, vrcholíce ve trém : boha

milovati, šlechetně činiti, po nebesích toužiti, přece ďábel vždy chce je porušiti, aneb aspoň u lidí očerniti.

Kp. 22. Kristus těší Br. rmoutící se, že lidé slovům jeho

nevěří: Tím se nezmenším ani nezvětším, jsa věčná pravda, však



154 J. Hanuš

lidem bude to na záhubu. Pravé jest vše, co jsem řekl, buď

podlé člověčství svého, buď podlé božství, jemuž ovšem lidé často

nerozumějí. Však kdo věří, tím větší odplatu vezmou atd.

Kap. 23. Sv. Jan Křtitel: Pták miluje své mladé, staví jim hnízdo, odchovává je, učí létati atd. Tak i bůh odchovává duše, dává jim pokrm, vtip, učí je vznášeti se i do světů vyšších, vábě je hlasem i příkladem. A duše jako pták má se stříci dravců

t. j. pýchy tohoto světa a rozkoší. Pak pravila Maria: Varuj se,

dcero, ptáka lepem pokáleného, totiž spolků se světem, jež by

umenšily tvou lásku k bohu.

Kap. 24. Sv. Ke tiše1 j pravila k Br. : Stůj stále, ani ne stoupajíc do zadu, kdež jest had lidských libostí, jenž ničí lásku k bohu, ani nekvap do předu příliš, by sudlice pýchy ďábelské

nezranila tebe. Spolehni ne na sebe, nýbrž na boha, jenž jediný dovede tebe do nebe.

Řekl také Syn boží: Stůj mužně, vrátiti se nemůžeš, ale

snášej raději malé utrpení dobrovolně, abys nemusila potom trpěti nuceně.

Kap. 25. Br. viděla anděla za ni prosícího, jemuž bůh

pravil o trojích lidech : Jedni padnou a zase vstanou ; ti po utrpení budou spaseni. Druzí padnou a nevstanou; ti zde budou šťastni, však potom trápeni. Třetí jsou dobří a věrní, již často na světě

strádají ku větší odplatě v nebi. Anděl vyprošuje pro Br. skrou

šení a bůh jí praví: čiň pokání za hříchy své atd.

Kap. 26. Bůh Otec poroučí Br. svému synu jako ovci, jež dává vlnu, mléko a sýr a Kristus praví: Na světě jsou troji lidé,

nazí, lační a žízniví. Nahá jest víra církve mé a oděna má

býti vlnou slov, jež mou milostí od tebe jdou. Lační jsou ti, jež

chtějí činiti dobré, však žádný jich nepoučuje slovy, tím méně

příkladem. Žízniví jsou, kdož slyšíce má slova, roznítí se jimi k milování boha. Pak varuje Kristus Br. od hříchů.

Kap. 27. Kristus: Musíme míti 3 domy, v jednom pokrmy a nápoje, v druhém roucha vlněná, lněná a hedvábná, ve třetím

rozmanité nádobí a nářadí. Chléb jest vůle dobrá, nápoj zbožné

přemítání. Krmě duchovní jest moudrost, však „ne ten jest

moudrý, kdo jest velikého učení a umění, ani ten nemoudrý,

který sotva jediný páteř umí". Pravá moudrost záleží v srdci

a v životu dobrém. Ač mluvím s tebou, míním všecky své věrné, neboť má choť jest duše každého spravedlivého.

Kap. 28. Máme také míti roucha lněná, vlněná a hedvábná.

Roucho lněné znamená pokoj k bohu, neliněvati totiž boha hříchy,

pokoj k bližnímu t. j. radovati se jeho dobrému a nepřáti mu

zlého. Pošpiní-li se roucho to, může tím běleji vypráno býti v pokání.

') Anežka; srovn. s tím jméno Anežky dcery Štít., pro níž původně rev. vzdělány.




Roucho vlněné jsou dobré skuthy, jež kryjí nahotu duše a brání, aby srdce naše nestydlo v milování boha. Roucho hedvábné jest krásné a drahé a znamená zdržení a čistotu od

všelikých poškvrn.

Kap. 29. Máme také míti nádobí a nářadí. Y nádobách

chová se buď sladké neb hořké t. j. dobré a zlé, jehož lidem

jest potřeba obojího. Nářadí jest buď mimo dům a to znamená

oči, uši atd., jimiž máme vzdělávati lidi k užitku jejich i svému — buď nářadí v domě, jež znamená úmysl našeho jednání, jímž má vždy býti bůh. Máme také dobytek míti, t. j. zpověď, jež „přenosuje živé i mrtvé" totiž duši a dobré činy konané v hříchu.

Kap. 30. Pro bezpečnost musí dům opatřen býti dveřmi

pevné naděje, jež mají zámek milosti a lásky utvrzený a ozdobený snažností boha nehněvati, bázní, aby neschladla „milost", žalostí, že nedovedem činiti bohu, co chcem a máme a pokorou v jed nání. Klíč jest žádost ,.milosti", jež boha v duši zavírá a duši v boha atd.

Kap. 31. Kristus: Já mluvím s tebou, jenž jsem pravda a moc, moudrost a řád. Yše mohu a znám, co jest na nebi, na

světě i v pekle. Má moc ukázána ve stvoření andělů a když mnozí z nich padli, stvořil jsem člověka. A ďábel to vida, ze

závisti svedl člověka. Však bůh i tehda byl milostiv, slíbil Spa sitele. Tu ďábel zatmil srdce lidské, přišla potopa na hříšný

svět, zbyl jen Noe s rodinou svou, v němž ďábel opět zasel ne

věru a zbavil je vší naděje; proto učinil bůh slib Abrahamovi, dal zákon Mojžíšovi, vzbudil proroky. A když zase ďábel sváděl

lid k nevěře, poslán jsem byl já, abych zákon polehčil, lid učil a za hříchy jeho trpěl i umřel. Než poněvadž opět vzmáhá se

moc ďáblova, mluvím nyní s tebou, po tobě posílám slova svá

k lidu, aby vzpomněl na mé umučení i přikázání, vyprostil se

z moci ďábelské, prve než znovu přijde syn člověka ve své slávě

a velebnosti.

Kap. 32. Kristus : Prosíi-li mne zač, zavři prosbu svou, aby má ne tvá vůle se stala. Yímť nejlépe, co jest ti prospěšno.

Trojí lidé modlí se ke mně: Jedni chtějí světský prospěch, druzí

modlí se ze strachu, třetí z lásky ke mně. Oni neuzří tváře mé, však tito věčně budou se mnou blaženi.

Kniha II. : O matce boží.

Kap. 1. Maria vypravuje Br., k lásce ke Kristu ji vybízejíc, kterak byla poctěna na rodičích, za živa na světě a po smrti

v nebi a ctěna dosud tak, že kdokoli ji prošiti bude, vymůže mu vyslyšení.

Kap. 2. Maria líčí Br., jak od mladosti milovala boha, toužila dočkati se jeho narození, slíbila panenství zachovati i pro vdána jsouc Josefovi, měla zjevení, že se stane matkou boží, po



156 J- Hanuš

rodila Krista s radostí nad takým synem i se žalostí nad jeho smutnou budoucností atd.

Kap. 3. Maria slíbila Br., až přijde do sv. země, ukázati jí, jak porodila. To stalo se a podrobně vypravováno od příchodu Josefa a Marie do Betlema až do příchodu pastýřů, kteří jdou se

přesvědčit, narodil-li se skutečně Spasitel či Spasitelka.

Kap. 4. Br. diví se zjevení p. Marie a Jan Křtitel vykládá, co to znamená: Koruna ukazuje ji královnou a matkou nebeskou,

modrý plášť značí, že odumřela světu, sukně zlatá lásku k bohu, v koruně 7 květů a 7 drahokamů znamenají cnosti její atd.

Kap. 5. Maria: Synu svému zalíbila jsem se pokorou, po slušností a láskou a on mne poctil za to, že hříšník ve jménu mém prosící bude vyslyšen, že čest boží jest také při mně a že

vzal duši i tělo mé do nebe. Protož ty následuj mne atd.

Kap. 6. Maria ukazuje Br. svou milosrdnost a pokoru : Jako

srdce raduje se nad uzdravením každého údu, tak já raduji se

nad polepšením hříšníka, proto nazvána jsem matkou milosrden

ství. Yejdi i ty pod můj plášť, jenž chrání před bouří, zimou a deštěm. Plášť ten jest pokora, jež chrání před bouří lidských

pomluv, před zimou lidské nelásky, před deštěm žádostí tělesných,

neužitečných myšlení, nepokojů atd. Yšak pláště toho nedosáhneš, leč budeš-li nedbati světa, budeš-li pamatovati na své hříchy a mysliti na boha. Nad jiné se nevznášej, nevědouc, jak bude

zítra atd.

üap. v. mana pnrovnava se k cioveuu, jenz, nesa veiiKe

břímě, oblédal se po pomoci. I ona měla žalost po celý život, však málokterý z lidí má s ní útrpnost, proto obrací se k Br. — V tom zjevil se Kristus řka : Má slova jsou jako květ dobrého

stromu: a mnohý květ zajde bez ovoce, tak i má slova jedněm

prospějí, druzí však je zavrhnou.

Kap. 8. Matka boží velebí Syna svého a když ten za to chce

ji ve všem vyslyšeti, prosí duším v očistci za zmírnění muk a lidem

na světě za zkoušení, dostiučinění a snažnost o dobré skutky.

Kap. 9. Syn boží pravil k matce své: Tys jako květ, jenž vyrostl mezi pěti horami prutem vysokým, přímým ze tří kořenů

vysoko nad hory a jehož listy vznášejí se nad andělskými kůry.

Hory ty jsou Mojžíš, Samson, David, Šalomoun a Eliáš; tři ko

řeny: poznání boha, láska a poslušnost; prut jest sjednoceni tvé

vůle s mou. Tys také ten květ, jenžto měl pět listů nad kůry andělské : počestnost, milosrdnost, tichost, krásu a zálibu v bohu.

A jako z květu povstal jiný podobný, tak z tebe já zrodil jsem se atd.

Kap. 10. Maria prosí Syna, aby slova jeho ujala se pevně v srdci přátel jeho a vydala vůni a ovoce. Pak dí Kristus: Tys

jako květ v zahradě, jenž nad vše vyniká svou krásou, vůní a li




bostí. Tys' byla více než mučedlník v utrpení, zpovědlník v milo

srdenství, anděl v dobré vůli, protož slova tvá splním.

Kap. 11. Syn boží řekl k Br. : Rci svému duchovnímu otci, ať pilně vyloží tato slova a předloží je několika biskupům a prav

jemu, že já jsem bůh, jenž s tebou mluvím; duše mnou vykoupené

jsou v moci ďáblově. Protož miluje-li pána, vzpomíná-li na mé

utrpení, ať učiní má slova všem zjevná. Kníže země této postará se o potřeby na cestu atd.

Kap. 12. Syn boží přirovnává p. Marii k arše, v níž byl

prut, manna a desky zákona. Prut ten jsem já, praví Kristus,

jenž jako had strašil jsem nepřátely, jenž otevřel jsem lidem nebe a nyní jako Mojžíš uvádím své věrné zkouškami a utrpeními do

nebes. Jako zhřešili židé, tak i nyní lidé více milují svět než boha a nechtějí v ničem býti střídmí. Skála, jež prutem udeřena

jsouc, vydala vodu, jest srdce lidské, jež udeřeno jsouc prutem bázně božího soudu a mé milosti, vydá pokání. Jako v arše byly

desky zákona, tak i já v tobě jsem byl, pán zákona všeho atd.

Pak řekl Kristus k Br. : Na světě mluvil jsem k dobrým i zlým a podobně nyní posílám tebe, ač mohl bych ke všem hrozně pro

mluviti, že by z bázně mně sloužili, ale nechci služby z bázně

a diáblu neučiním křivdy. (Pokračování.)

Úvahy a zprávy. C. Iulii Caesaris Commentarii de bello Gallico.

Scholarum accomodavit usui Y. O t. Slavík. Editio altera emen

datior. Addita charta Galliae geographica. (Pragae. Sumptibus et

typis : I. L. Kober. 1885).

Prvé vydání knihy této (str. 189; cena 72 kr.) schváleno

bylo výnosem vysokého c. k. ministeria kultu a vyučování ze dne

3. srpna 1881. čís. 10.659. Po čtyřech letech obstaráno jest vy dání druhé, u téhož nakladatele, v též ceně kupní. K vydání tomuto poznamenáváme :

1. Po stránce vědecké jest toto mnohem dokonalejší prvního,

ježto text upraven je kriticky dle záslužných prací Dittenbergro

vých, Kvíčalových a Prammerových. Prvému vydání vytýkáno (srov. Zeitschrift für Oester. Gymnasien XXXIII. roč. r. 1882. str. 506 až 510.), že v textu přilehá příliš na zastaralou edici Hoffman -

novu; výtky té nyní býti nemůže, poněvadž text vydání druhého

vyhovuje všem potřebám a odůvodněným požadavkům vědeckým. Na důkaz toho možno srovnati zlepšená místa ve vydání druhém

s příslušnými vydání prvního.



Documents

Zjevení sv. Brigitty v literatuře české