Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích
Pedagogická fakulta
Oddělení celoživotního vzdělávání
Závěrečná práce
Hravý nácvik slovních druhů
na 1. stupni ZŠ
Vypracovala: Mgr. Šárka Vávrová
Vedoucí práce: Mgr. Michaela Křivancová, Ph. D.
České Budějovice 2017
Prohlášení
Prohlašuji, že svoji závěrečnou práci jsem vypracovala samostatně pouze s
použitím pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury.
Prohlašuji, že v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb. v platném znění
souhlasím se zveřejněním své závěrečné práce, a to v nezkrácené podobě
elektronickou cestou ve veřejně přístupné části databáze STAG provozované
Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích na jejích internetových stránkách, a
to se zachováním mého autorského práva k odevzdanému textu této kvalifikační
práce. Souhlasím dále s tím, aby toutéž elektronickou cestou byly v souladu
s uvedeným ustanovením zákona č. 111/1998 Sb. zveřejněny posudky školitele a
oponentů práce i záznam o průběhu a výsledku obhajoby kvalifikační práce. Rovněž
souhlasím s porovnáním textu mé kvalifikační práce s databází kvalifikačních prací
Theses.cz provozovanou Národním registrem vysokoškolských kvalifikačních prací a
systémem na odhalování plagiátů.
V Českých Budějovicích dne 6. května 2017 Šárka Vávrová
Anotace
Závěrečná práce se zabývá hravým nácvikem slovních druhů na 1. stupni
základní školy.
Teoretická část obsahuje popsání slova a jeho druhů, dělení slovních druhů
z hlediska sémantického, morfologického a syntaktického. Dále se zaměřuje na
stručné seznámení s jednotlivými slovními druhy a jejich prezentaci v současných
učebnicích pro 1. stupeň základních škol.
Praktická část představuje praktický nácvik slovních druhů formou
zajímavých her, úkolů, cvičení či pracovních listů.
Klíčová slova:
Slovní druhy, 1. stupeň základní školy, výuka, hry, instrukce
Abstract
The final thesis concerned with practice of parts of speech in Czech language
in the lower primary school.
The theoretical part describes parts of speech on basis of the semantic,
morphological and syntactic term. Then shortly show individual parts of speech and
their demonstration of contemporary Czech language textbooks for the lower primary
school.
The practical part present practice in the form of games, interesting works,
exercises or worksheeds.
Key words:
parts of speech, the lower primary school, teaching, games, instruction
Poděkování
Děkuji Mgr. Michaele Křivancové, Ph. D. za odborné vedení mé závěrečné
práce, věcné připomínky a vstřícný přístup, který mi během psaní práce věnovala.
ObsahProhlášení......................................................................................................... 2
Anotace ............................................................................................................ 3
Klíčová slova: .................................................................................................... 3
Abstract ............................................................................................................ 3
Key words:........................................................................................................ 3
1 Úvod........................................................................................................... 7
2 Teoretická část........................................................................................... 8
2.1 Slovo a jeho druhy.............................................................................. 8
2.1.1 Slovo ............................................................................................. 8
2.1.2 Slovní druhy.................................................................................. 9
2.1.3 Kritérium sémantické ................................................................... 9
2.1.4 Kritérium morfologické .............................................................. 10
2.1.5 Kritérium syntaktické ................................................................. 11
2.2 Hranice mezi slovními druhy............................................................ 11
2.3 Slovní druhy v učebnicích pro 1. stupeň ZŠ...................................... 12
2.4 Jednotlivé slovní druhy .................................................................... 12
2.4.1 Substantiva................................................................................. 12
2.4.2 Adjektiva..................................................................................... 16
2.4.3 Pronomina.................................................................................. 18
2.4.4 Numeralia................................................................................... 20
2.4.5 Verba .......................................................................................... 22
2.4.6 Neohebné slovní druhy .............................................................. 24
3 Praktická část........................................................................................... 27
3.1 Hry a cvičení na poznávání a osvojování jednotlivých slovních druhů
27
3.1.1 Třídíme hromádku slov .............................................................. 27
3.1.2 Hry s vyjmenovanými slovy ........................................................ 28
3.1.3 Jaký slovní druh nás probudí...................................................... 29
3.1.4 Jaký slovní druh nás rozpohybuje .............................................. 29
3.1.5 Telefonky.................................................................................... 30
3.1.6 Pexesa......................................................................................... 30
3.1.7 Živé pexeso................................................................................. 31
3.1.8 Vláček ......................................................................................... 32
3.1.9 Záhadná slova - Přesmyčky ........................................................ 32
3.1.10 Šifry........................................................................................... 32
3.1.11 Sudoku...................................................................................... 33
3.1.12 Chytáme rybičky....................................................................... 34
3.1.13 Hledáme slovní druh ................................................................ 35
3.1.14 Jméno, město ........................................................................... 35
3.1.15 Osmisměrka.............................................................................. 36
3.1.16 Křížovky .................................................................................... 36
3.1.17 Barevné vybarvování................................................................ 37
3.1.18 Pracovní list .............................................................................. 39
4 Závěr ........................................................................................................ 44
5 Seznam použité literatury ....................................................................... 45
7
1 Úvod
Jazyk a jazyková výchova je podle mne jedním z nejdůležitějších okruhů
vzdělávání. Dobře ovládat svůj mateřský jazyk, umět se správně a vhodně
vyjadřovat, bez problémů komunikovat verbálně či neverbálně, to vše a mnohem
více se děti mají ve škole naučit. I přesto že pro některé z nás jsou tato témata velmi
lákavá, mnohým nezní tak libozvučně. Děti si přeci chtějí hrát a vesele se bavit.
Mnohdy to však při školním vyučování není tak lehké zařídit.
Cílem této práce je proto pokus o vytvoření souboru hravých cvičení, které
by mohly být podpůrným materiálem či inspirací pro pedagogy, kteří se snaží dětem
zprostředkovat vyučování hravější, zábavnější formou. Snažím se tedy motivovat
nejen žáky, ale i učitele.
V teoretické části práce se pokusím o přehledné shrnutí slovních druhů –
stručnou definici, hranici mezi slovními druhy či kritéria vymezování slovních druhů.
Dále se budu snažit o teoretické shrnutí jednotlivých druhů slov. U konkrétních
druhů se zaměřím i na jejich představení v současných učebnicích českého jazyka
pro žáky 1. stupně základních škol.
Praktickou část zaměřím na hravé osvojování vědomostí v učivu o slovních
druzích. Nabídnu zde soubor her a hravých cvičení, které mají za cíl pozitivně
motivovat žáky, že učit se můžeme i zábavnou formou. Pedagogům se pokusím
nabídnout několik nápadů na hravou činnost při vyučování českého jazyka.
8
2 Teoretická část
2.1 Slovo a jeho druhy
2.1.1 Slovo
Slovo můžeme chápat jako základní prostředek pro vyjadřování. Je to
nejjednodušší útvar, který má ustálený význam (ať už jde o jednu hlásku např. a, i,
…, či o spojení více hlásek např. oni, ani, pes, …).
„Slovo můžeme vymezit a) z hlediska sémantického: Jde o jednotku slovní
zásoby mající věcný, lexikální význam. U slov ohebných je taková jednotka tvořena
celým souborem tvarů. Jsou i slova, která tento význam nemají nebo ho mají tak
neurčitý a všeobecný, že je velmi obtížné ho popsat (zvukomalebná citoslovce;
některé spojky /např. žel). Soubor všech slov představuje slovník toho kterého
jazyka.
b) z hlediska grafického: Za slovo považujeme útvar tvořený několika
grafémy spojenými v celek (nebo jen jedním grafémem), oddělený od ostatních slov
po obou stranách mezerou.
c) z hlediska fonetického: Slovo je útvar složený z fonémů (několika i
jednoho), sjednocený přízvukem a oddělený od ostatních slov potenciálními pauzami
(s jedním hlavním slovním přízvukem). Ovšem jsou i slova bezpřízvučná, tzv.
příklonky a předklonky, která se v proudu řeči přiklánějí k slovu přízvučnému.
d) z hlediska morfologického: Tvar slova může obsahovat i několik slov
grafických, např. složené analytické tvary slovesné {byl bych býval poslouchal, byl
jsem poslán).
e) z hlediska větného: Slova mají funkci větných členů nebo jsou větnými
ekvivalenty, ovšem tuto funkci plní pouze slova plnovýznamová, předložky jen ve
spojení se jmény, ostatní slova větnými členy nejsou, ale podílejí se na výstavbě a
pragmatickém významu výpovědí a komunikátů.
9
f) z hlediska kontextu: Slova mívají jeden určitý význam, ať jde o slova
jednoznačná, nebo mnohoznačná.“ (ČECHOVÁ, Marie. Čeština, řeč a jazyk, 2000, s.
75)
2.1.2 Slovní druhy
Všechna slova v českém jazyce můžeme roztřídit. Tradičně rozlišujeme deset
slovních druhů: podstatná jména (substantiva), přídavná jména (adjektiva), zájmena
(pronomina), číslovky (numeralia), slovesa (verba), příslovce (adverbia), předložky
(prepozice), spojky (konjunkce), částice (partikule), citoslovce (interjekce). Ne vždy
tomu tak však je. Marie Čechová ve svém díle Čeština, řeč a jazyk (2000) podotýká,
že částice „bývaly ve starších mluvnicích rozptýleny mezi příslovce, popř. citoslovce“
(ČECHOVÁ, Marie. Čeština, řeč a jazyk, 2000, s.86). Naopak se ojediněle jeden druh
slov přidává, a to predikativa, která jsou běžně součástí adverbií (ve spojení je
chladno, bylo potřeba). Při třídění jednotlivých slovních druhů však musíme
vycházet z různých hledisek. Nemůžeme tedy jednoznačně zařazovat slova podle
jednoho kritéria, ale musíme brát v potaz komplexní povahu jednotlivých slov a
slovních druhů.
„Slovní druhy jsou vymezeny na základě tří kritérií. Ta se někdy doplňují, jindy
si konkurují, přitom žádné kritérium samo o sobě není dostačující. Jsou to kritéria:
sémantické/ významové, morfologické/tvaroslovné a syntaktické/skladební.“
(ČECHOVÁ, Marie. Čeština, řeč a jazyk, 2000, s. 88-89)
2.1.3 Kritérium sémantické
Ze sémantického hlediska pohlížíme na jednotlivá slova jako na nositele
vlastního významu. Dělíme je proto na slova plnovýznamová (autosémantická) a
neplnovýznamová (synsémantická), ostrou hranici však mezi nimi nenajdeme.
Za plnovýznamová slova považujeme podstatná jména, přídavná jména,
slovesa, příslovce, zájmena a číslovky, v mnohých případech i citoslovce. Nazýváme
je autosémantickými, jelikož mají samy lexikální význam. Oproti tomu
10
neplnovýznamová slova samy lexikální význam nemají, získávají ho až po zapojení
do kontextu. Řadíme sem tedy předložky, spojky a částice.
U podstatných a přídavných jmen chápeme dobře význam jako samostatný.
Ani u sloves nedělá určování obtíže. Zájmena, číslovky a některá příslovce mají
substituční schopnost (zastupují podstatná jména, přídavná jména a příslovce),
avšak můžeme je také zařadit do snadno zařaditelných slovních druhů.
„Problém při určování slovních druhů na základě sémiotiky nastává ve chvíli,
kdy se změní přístup ke skutečnosti, a to především v oblasti abstraktního chápání.
Například z červené růže vytvoříme červeň růže. Sémiotický význam je stejný,
mluvnické určování slovního druhu nikoliv.“ (VESELKOVÁ, Alice. Slovní druhy a jejich
netradiční pojetí na 1. Stupni základní školy, Univerzita Karlova v Praze, pedagogická
fakulta, diplomová práce, 2015, s. 13)
Dalším problémem by při určování slovních druhů mohly být částice.
Původních pár výrazů vyjadřujících přání, se rozrostla o výrazy spojkové (Ale i ty,
Jirko? Aby tě husa kopla!) a příslovečné (prý, snad, lze). Správné zařazení ke
slovnímu druhu tedy záleží na kontextu věty či textu.
2.1.4 Kritérium morfologické
Taktéž samotné morfologické (tvaroslovné) kritérium neroztřídí všechna
slova do slovních druhů. Tvaroslovné hledisko platí totiž pouze u ohebných slovních
druhů, k nimž se řadí podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky a slovesa.
Ohebná slova zařazujeme podle toho, zda se skloňují (podle substantivního,
adjektivního či zájmenného skloňování) nebo časují. Skloňují se tedy všechna jména
(substantiva, adjektiva, zájmena a číslovky). Slovesa mění svůj tvar podle tří časů
(minulý, přítomný a budoucí).
Ostatních pět slovních druhů řadíme z morfologického hlediska k slovním
druhům neohebným- nedají se skloňovat ani časovat. Avšak ani „toto dělení není
absolutní, protože existují i nesklonná substantiva, adjektiva, zájmena, číslovky a
naopak např. některá adverbia mohou mít tvary měněné podle rodu a čísla (jakživ,
jakživa, jakživi atp.), některé spojky mají formy vyjadřující osobu a číslo: abych, abys,
11
aby, …), citoslovce nebo částice mohou vyjadřovat 2. os. sg. a pl.: na X nate, viď X
viďte apod.“ (KOLEKTIV autorů. Příruční mluvnice češtiny, Nakladatelství Lidové
noviny, 2012, s. 228)
2.1.5 Kritérium syntaktické
Posledním hlediskem je kritérium syntaktické (skladební). Zde bereme
v potaz to, jakou syntaktickou funkci plní jednotlivá slova ve větě/výpovědi. Marie
Čechová je definuje takto: „Slova různé druhové platnosti plní rozmanité funkce v
mluvnické výstavbě výpovědi, tzn. uplatňují se v rovině syntaktické/skladební jako
slova-výpovědi (věty), jako větné členy a jako gramatické výrazy, pomocná slova při
větné i textové výstavbě.“ (ČECHOVÁ, Marie. Čeština, řeč a jazyk, 2000, s. 90)
Roli větných členů plní všechny plnovýznamové slovní druhy a citoslovce,
která mohou mít obdobnou funkci, jako mají slovesa. Ostatní neplnovýznamová,
neohebná slova sice nejsou větnými členy, podílejí se však na výstavbě výpovědí
(spojky spojují výpovědi, větné celky i jednotlivé větné členy, předložky tvoří větné
členy ve spojení se jménem, částice naznačují komunikační funkci a emoce.
Spojky, některá zájmena, částice i příslovce slouží k udržení smysluplnosti a
soudržnosti textu.
2.2 Hranice mezi slovními druhy
Přesto že máme vymezených deset slovních druhů, do kterých zařazujeme
jednotlivá slova, není hranice mezi jednotlivými druhy slov vždy jasně zřetelná.
Stává se, že některá slova přecházejí od jednoho slovního druhu ke druhému. Jedná
se především o substantivizaci adjektiv (cestující - člověk), adverbializaci (jít kolem,
kvečeru, …), prepozicionalizaci (vzhledem k, během, …), konjunkcionalizaci
(zatímco), interjekcionalizaci (božínku) a partikulizaci (to už nejde).
Dále se můžeme setkat s pojmem slovně-druhová homonymie, kterou uvádí
Marie Čechová. Jedná se o stejně znějící slovo, které však v různém kontextu
zařazujeme k různým slovním druhům. (ČECHOVÁ, Marie. Čeština, řeč a jazyk, 2000,
s. 91)
12
2.3 Slovní druhy v učebnicích pro 1. stupeň ZŠ
Jelikož není Rámcovým vzdělávacím plánem přesně určeno, ve kterém
ročníku by se žáci měli se slovními druhy seznámit, není učivo v jednotlivých
učebnicích jednotné. V současné době se žáci základních škol seznamují s učivem o
slovních druzích ve 2. či ve 3. ročníku. Např. učebnice Český jazyk pro základní školy
2 z nakladatelství SPN nezařazuje slovní druhy vůbec. Učebnice z nakladatelství
Nová škola, Prodos, Didaktis i Alter učivo ve 2. ročníku zařazují. Jde o krátké
představení všech slovních druhů a stručné seznámení s podstatnými jmény a se
slovesy. Veškeré informace se opakují i ve 3. ročníku a učivo o slovních druzích se
zde ještě prohlubuje. Po rozmluvách se zkušenými kolegy pedagogy, učícími ve
druhých i ve třetích ročnících základní školy, v níž jsem také pracovala, je prý
zbytečné žáky s učivem seznamovat, jelikož je učiva málo a děti prý stejně vše
zapomenou. Osobně si myslím, že to není na škodu. Ve třetím ročníku už se učivo o
slovních druzích značně prohlubuje. Žáci se seznamují s mluvnickými kategoriemi
substantiv a částečně i se slovesy. Proto předpokládám, že i malá zmínka napomůže
v ostatních ročnících. Žáci si učivo prohlubují, není pro ně vše nové, není nového
učiva tolik.
2.4 Jednotlivé slovní druhy
2.4.1 Substantiva
„Podstatná jména jsou jednak názvy osob, zvířat a věcí, jednak samostatné
názvy pro vlastnosti, děje a vztahy. Jsou ve větě nejčastěji podmětem nebo
předmětem, ale mohou být i jiným větným členem. Mění tvary podle pádu a čísla,
ale mají vždy jen jeden ze tří rodů: jsou buď rodu mužského, nebo ženského, nebo
středního.“ Takto definují substantiva Bohuslav Havránek a Alois Jedlička
(HAVRÁNEK, Bohuslav; JEDLIČKA, Alois. Stručná mluvnice česká, SPN, 1980, s. 46).
Podstatná jména pojmenovávají substance buď konkrétně (podstatná jména
konkrétní, např. člověk, moře) nebo abstraktně (podstatná jména abstraktní, např.
důvěřivost, jásot, …). „Hranice mezi konkrétními a abstraktními substantivy je
13
relativní, nejednou probíhá i uvnitř téže lexikální jednotky, např. psaní, kapání,
mazání, označující jednou děj, podruhé výsledek nebo prostředek děje.“ (KOMÁREK,
Miroslav. Příspěvky k české morfologii, Periplum, 2006, s. 32)
Konkrétní podstatná jména můžeme ještě dále rozdělit na obecná, která
označují obecně jakoukoli osobu, zvíře nebo věc (zámečník, kůň), a vlastní, jež
označují určitou konkrétní osobu, zvíře či věc (Brok, Petr). Vlastní jména se navíc píší
s velkým počátečním písmenem.
Podstatná jména mívají zpravidla dvojí číslo: jednotné (singulár) a množné
(plurál). Některá substantiva mají však jen tvary jednotného čísla, ale označují více
věcí stejného druhu. Nazýváme je hromadnými (dříví, kamení, stromoví). Dále pak
také podstatná jména látková, jež označují „část i celek, tedy látku samu bez zřetele
na množství (dřevo, mouka, cukr).“ (MELICHAR, Jiří; STYBLÍK, Vlastimil. Český jazyk,
přehled učiva základní školy, 1988, s. 62)
Další skupinou slov, jsou podstatná jména pomnožná, jež označují jednu věc
tvarem množného čísla (nůžky, záda, dveře). K rozpoznání množství bývají
vyjadřována pomocí druhových číslovek (dvoje kamna, troje kalhoty).
U substantiv dále rozeznáváme trojí rod: mužský (chlapec), ženský (dívka),
střední (kuře). Ve velké většině případů je gramatický rod totožný s rodem
přirozeným. Není to však pravidlem. Proto musíme u mužského rodu určovat i
podkategorii životnosti. Např. hmyz- tímto sloves sice označujeme živé tvory, avšak
gramaticky musíme určit slovo hmyz za neživotné, jelikož se 1. a 4. pád singuláru
shoduje. Toto platí i obráceně. Máme však i výjimku, a to možnost dvojího tvaru u
neživých věcí. „U některých substantiv označujících neživotné substance lze užívat
koncovek životných i neživotných. Jsou to substantiva tvořená sufixy –tel, -ec
(ukazatel, ledoborec- Ledoborce vypluly. X Ledoborci vypluli.)“ (KOLEKTIV autorů.
Příruční mluvnice češtiny. 2.opr.vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012, 234)
Jelikož substantiva (adjektiva, zájmena a číslovky) patří mezi ohebné slovní
druhy, které se skloňují, mění své tvary podle sedmi pádů v každém čísle. Pád je
velmi důležitý, jelikož vyjadřuje funkce podstatného jména ve větě. K tomu,
14
abychom mohli pád určit, potřebujeme znát pádové otázky, jimiž se ptáme na
konkrétní substantivum. Rozeznáváme:
1. pád nominativ- kdo? co?
2. pád genitiv- koho? čeho?
3. pád dativ- komu? čemu?
4. pád akuzativ- koho? co?
5. vokativ- oslovujeme, voláme
6. pád lokál- (o) kom? (o) čem?
7. pád instrumentál- kým? čím?
Všechny pády mohou být předložkové nebo bezpředložkové, kromě lokálu,
který je pouze předložkový, a vokativu, který je pouze bezpředložkový.
Dále substantiva třídíme do skupin podle gramatického rodu a podle
zakončení. V každé skupině máme několik vzorů, podle kterých skloňujeme ostatní
podstatná jména. Pro zařazení ke vzoru je nutné znát rod a zakončení nominativu a
genitivu singuláru určovaných substantiv.
Rod střední: město, moře, kuře, stavení
Rod ženský: žena, růže, píseň, kost
Rod mužský životný: pán, muž, předseda, soudce
Rod mužský neživotný: hrad, stroj
K jednotlivým podstatným jménům však nemůžeme zařadit všechna jména.
V rámci vzoru můžeme odlišovat podvzory (např. u vzoru hrad podvzor les). Dále se
můžeme setkat se substantivy nesklonnými (přejatá neživotná podstatná jména), či
se substantivy, jež mají adjektivní koncovky a skloňují se tedy podle vzorů
přídavných jmen.
2.4.1.1 Substantiva v učebnicích pro 1. stupeň ZŠ
„Podstatná jména jsou názvy osob (pekař), zvířat (slon) a věcí (míč).
Ukazujeme si na ně ten, ta, to.“ (KONŮPKOVÁ, Monika; MARKOVÁ, Hana. Český
jazyk 2: učebnice pro 2. ročník základní školy. Brno: Nová škola, 2014, s. 91) Takto
definuje slovní druhy učebnice českého jazyka pro 2. ročník z nakladatelství Nová
škola, Didaktis, Prodos nebo i starší vydání učebnic Fortuna. Všechny zmíněné
15
učebnice zařazují hned po podstatných jménech či výkladu celku slovních druhů
výklad psaní velkých písmen ve vlastních jménech. Ze zadaných cvičení bychom
mohli vybrat např.: doplnění či vypsání vhodných podstatných jmen do vět a z vět,
třídění substantiv podle názvu osob, zvířat či věcí či vymýšlení podstatných jmen
začínajících danou hláskou.
Jak již bylo řečeno výše, ve třetím ročníku se výklad o slovních druzích
opakuje. Ať už jde o doslovnou definici či podobné úkoly. Postupně se začíná
s rozšiřováním. „Podstatná jména jsou také názvy vlastností a dějů“. Nejprve jsou
zařazena velká písmena ve vlastních jménech a v místních názvech. Až po
představení ostatních slovních druhů přechází učebnice k mluvnickým kategoriím.
Stručně definuje, co je rod, číslo a pád. „U podstatných jmen rozlišujeme trojí rod:
mužský – můžeme si ukázat zájmenem TEN (muž), ženský – můžeme si ukázat
zájmenem TA (žena), střední – můžeme si ukázat zájmenem TO (dítě). U podstatných
jmen rozlišujeme dvojí číslo: číslo jednotné – vyjadřuje něco, co se vyskytuje jednou
(pomohou určit zájmena TEN, TA, To), číslo množné – vyjadřuje něco, co se vyskytuje
víckrát (pomohou určit zájmena TI, TY, TA). Tvary podstatných jmen se mění podle
pádů. Říkáme, že se podstatná jména skloňují. Rozlišujeme sedm pádů. Pád zjistíme
pomocí pádové otázky.“ (DOLEŽALOVÁ, Alena Bára. Český jazyk 3: učebnice pro 3.
ročník základní školy. Brno: Nová škola, 2015, s. 60) V ostatních učebnicích se výklad
téměř shoduje. Každá si dodá pouze svůj vlastní příklad, na kterém novou látku
vysvětluje. Pouze učebnice z nakladatelství Didaktis a Alter předkládá žákům navíc
vysvětlení o životnosti podstatných jmen. Ostatní nakladatelství přidávají toto učivo
až ve čtvrtém ročníku, kdy se jedná pouze o malé rozšíření. Proto si myslím, že je
tato látka probíraná již ve třetím ročníku nadbytečná. Žáci se seznamují se všemi
mluvnickými kategoriemi, takže mají dostatečné množství nové látky. Postupné
rozšiřování a prohlubování je, myslím si, účinnější.
Ve čtvrtém ročníku se, jak už bylo řečeno, jednotlivé kategorie prohlubují.
Neustále se opakují stejné poučky, vysvětlení, občas je doplněno o malé rozšíření.
Novým učivem je zde skloňování podstatných jmen podle vzorů. Velmi se mi líbilo
odůvodnění z učebnice Nové školy: „Milé děti, nyní dávejte dobrý pozor. Vodník
16
Lojzík vás seznámí s novým důležitým učivem. Když jste dřív psaly podstatná jména,
nevěděly jste, zda v koncovkách napsat i nebo y. Váhaly jste např., jak napsat větu
V lesích se prohánějí víly se strašidly‘. Nyní se naučíte skloňovat vzory podstatných
jmen a podle nich potom tvořit i psát koncovky všech ostatních názvů věcí, zvířat,
osob, dějů, vlastností.“ (MÜHLHAUSEROVÁ, Hana, JANÁČKOVÁ Zita, PŘÍBORSKÁ
Olga, ZBOŘILOVÁ Jitka. Český jazyk 4: učebnice pro 4. ročník. Brno: Nová škola, 2011,
s. 45) Každá z učebnic poté jasně a stručně vysvětluje skloňování podstatných jmen
od středního rodu po mužský. Samozřejmostí je u každého rodu tabulka vzorů.
V pátém ročníku se již do učebnic nové učivo o podstatných jménech
nezařazuje. V některých učebnicích můžeme najít malé doplnění k prohloubení
znalostí. Např. v učebnici pro 5. ročník nakladatelství SPN: „Většina podstatných
jmen vyjadřuje svými tvary dvojí číslo: jednotné a množné. Některá však mají tvary
buď jen v čísle jednotném (listí, mléko) nebo jen v čísle množném (kalhoty,
neštovice).“ (HOŠNOVÁ, Eva; ŠMEJKALOVÁ, Martina; VAŇKOVÁ, Irena;
BURIÁNKOVÁ, Milada. Český jazyk 5 pro základní školy. Praha: SPN, 2010, s. 79)
Vysvětlení učiva o podstatných jménech se ve všech zmíněných učebnicích
téměř neliší. Obdobné jsou i úkoly na procvičování probrané látky. Co mě však
zaujalo je to, že čím je učebnice novější (dle data vydání), tím ubývá cvičení na
zopakování a procvičení, prohloubení znalostí. Naopak se mi zdá velmi dobré, že se
všechny učebnice snaží navzájem propojovat již získané vědomosti. Např. Na
základě znalostí o příbuznosti slov, mají děti tvořit další slova a zařazovat je ke
slovním druhům. Tím se vědomosti upevňují. Děti nezapomínají, co se již naučily.
2.4.2 Adjektiva
Druhým slovním druhem jsou adjektiva. „Přídavná jména jako slovní druh se
tradičně vymezují jako slova plnovýznamová, pojmenovací, blíže určující jiná slova,
v závislosti na substantivu signalizující formálními prostředky kongruentní kategorie
rodu, čísla, pádu.“ (Kolektiv autorů, Mluvnice češtiny 2 – Tvarosloví; Praha:
Academia, 1986, s. 69) Adjektiva tedy vyjadřují vlastnosti podstatných jmen, s nimiž
17
se shodují v rodě, čísle a pádě (černý pes, černá kočka, černé tele, černé oblečení,
…).
Z hlediska syntaktického plní přídavná jména ve větě nejčastěji funkci
přívlastku (Hana má krásné nové šaty.), dále pak jmenné části přísudku (Pavel je
milý.) a často také doplňku (Petr přišel skleslý.).
I z hlediska významového můžeme adjektiva rozdělovat. Např. Příruční
mluvnice češtiny vysvětluje toto rozdělení následovně: „Kvalifikační adjektiva
vyjadřují jen vlastnosti substancí, např. dobrý, pilný, …. Jsou obvykle neutvořená.
Mívají povahu subjektivního hodnocení a je většinou možné je stupňovat.
Relační adjektiva vyjadřují kromě vlastností substancí i vztah k další substanci
nebo ději, k jiné vlastnosti nebo okolnosti, od jejichž názvů jsou utvořena (např.
studentský spolek).“ (KOLEKTIV autorů. Příruční mluvnice češtiny. Nakladatelství
Lidové noviny, 2012, s. 281)
Jak již bylo zmíněno výše, většina přídavných jmen se může stupňovat.
Stupňovat znamená vyjadřovat při srovnávání míru vlastnosti. Rozlišujeme tři
stupně. Prvním stupněm je základní míra vlastnosti (starý muž, moudrý člověk).
Druhým stupněm vyjadřujeme větší míru, než je základ (starší žena, moudřejší
člověk), a třetím stupněm je největší míra vlastnosti (nejstarší osoba, nejmoudřejší
král).
Druhý slovní druh, tedy ohebný, se stejně jako podstatná jména skloňuje. U
přídavných jmen odlišujeme deklinaci jmennou, složenou (tvrdou, měkkou) a
smíšenou. V současné češtině se vyskytují jmenné tvary adjektiv pouze v 1. a ve 4.
pádě obou čísel (Jsem dlužna. Ráda tě vidím zdrávu). A protože existují jen v malém
počtu adjektiv tvrdých, bývají většinou součástí frazémů. (Příruční mluvnice češtiny,
2012)
Složená deklinace adjektiv tvrdých má vzor mladý a adjektiva měkká se
skloňují podle vzoru jarní.
Posledním typem skloňování přídavných jmen je deklinace smíšená. Podle
této deklinace se skloňují přídavná jména přivlastňovací typu otcův a matčin.
18
2.4.2.1 Adjektiva v učebnicích pro 1. stupeň ZŠ
Přídavná jména se v současných učebnicích druhého ročníku pro 1. stupeň
základních škol vyskytují pouze ve výčtu všech slovních druhů. Ve třetím ročníku se
o mnoho více nepřidává. Zazní zde pouze stručné vysvětlení: „Přídavná jména
vyjadřují vlastnosti osob, zvířat nebo věcí. Ptáme se na ně otázkami jaký?, který?,
čí?“ (MIKULENKOVÁ, Hana; MALÝ, Radek, ČESKÝ JAZYK 3, učebnice pro třetí ročník
základní školy. Olomouc, 2004, PRODOS, s. 50) Podobné vysvětlení zaznívá i u
ostatních učebnic (Nová škola, SPN, Didaktis, Alter). Podobně stručně se probírají
přídavná jména i ve čtvrtém ročníku. Žáci se zde pouze naučí rozlišit dvě kategorie:
ohebné a neohebné slovní druhy. Pochopí tedy, že přídavná jména, stejně jako
podstatná jména, mění své tvary, tedy se skloňují. Do této chvíle se v učebnicích
vyskytují pouze cvičení na rozřazování slovních druhů, popřípadě vymyšlení
vhodného přídavného jména k zadanému podstatnému jménu (Na tomto cvičení je
dokázáno, že je velmi důležité ovládat nejprve podstatná jména, která na sebe
adjektiva váží.).
V pátém ročníku již žáci poznávají druhy adjektiv, jejich skloňování i
stupňování. Opět se setkáváme s obdobnými vysvětleními ve všech zmiňovaných
učebnicích. Nejprve se žáci seznamují se třemi druhy přídavných jmen. Podle
zakončení se je následně učí rozeznávat. Následuje skloňování jednotlivých druhů.
Téměř všechny učebnice seznamují žáky i se stupňováním adjektiv, některé
učebnice přidávají i nepravidelné stupňování. Pouze nakladatelství Nová škola a
Didaktis toto učivo vynechává. Což si myslím, není na závadu. Žáci se v pátém
ročníku podrobněji seznamují s větším počtem slovních druhů, proto si myslím, že
není důvod je novým učivem přetěžovat. Zvláště pokud se v dalších ročnících učivo o
přídavných jménech opakuje a prohlubuje.
2.4.3 Pronomina
„Zájmena představují plnovýznamový ohebný slovní druh, v němž se různou
měrou realizuje schopnost jazyka pojmenovávat substance a vlastnosti substitučně.“
(KOLEKTIV autorů. Příruční mluvnice češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s.
19
287-285) Jejich funkcí je tedy zastupovat podstatná a přídavná jména (určitou
osobu, zvíře, věc, vlastnost naznačují či na ně odkazují). Odtud můžeme vyvodit
název „za jména“. Z tohoto důvodu mění svůj pád i číslo podle jména, které
zastupují.
Rozeznáváme sedm druhů zájmen podle významu. Zájmena osobní vyjadřují
první, druhou a třetí osobu a zájmena zvratná. První osobou označujeme mluvčího
(já, my), druhou adresáta (ty, vy) a třetí osoby nebo věci, o nichž mluvíme (on, ona,
ono, oni, ony, ona). „Zájmeno zvratné (sebe, sobě, si …) označuje vztah k osobě nebo
věci, která je v téže větě podmětem, a to bez rozdílu, zda jde o osobu první, druhou
nebo třetí.“ (HAVRÁNEK, Bohuslav; JEDLIČKA, Alois. Stručná mluvnice česká, SPN,
1980, s. 89) Pomocí přivlastňovacích zájmen je někomu (něčemu), něco (někdo)
přivlastňováno, přisuzováno (můj stůl, tvůj obraz, její pes). K posesívním zájmenům
můžeme přiřadit i zvratné zájmeno svůj, jehož tvary se shodují s formami zájmen
můj, tvůj. Přivlastňuje osobě, pokud je ve větě podmětem. Ukazovacími zájmeny
ukazujeme na bližší i vzdálenější osoby, věci nebo vlastnosti (ten, tento, tenhle,
onen, takový, týž, tentýž, sám). Zájmena kdo, co, jaký, který, čí řadíme mezi tázací
zájmena, jimiž se tážeme po někom či po něčem, žádáme doplnění informací. Tatáž
zájmena mají v jiném kontextu a spojení i funkci zájmen vztažných. Přidávají se
k nim ještě tvary zájmena jenž. Vyjadřují vztah vedlejší věty k některému členu
z věty řídící. Neurčitými zájmeny blíže nenaznačujeme o kom nebo o čem se mluví,
jde pouze o obecné naznačení. Skládají se z tázacích zájmen a různých předpon a
částí (někdo, kdosi, cokoli …). Posledním druhem jsou zájmena záporná, kterými
popíráme existenci osob, věcí či vlastností (nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný).
U zájmen dále rozlišujeme, zda rozlišují rod (rodová) či nikoli (bezrodá). Mezi
bezrodá řadíme zájmena 1. a 2. osoby, zvratné zájmeno se a zájmena kdo a co.
Zájmena rodová můžeme skloňovat stejně jako přídavná jména (adjektivní
skloňování zájmen) nebo zájmenným skloňováním, které ještě rozlišujeme na
měkké (podle vzoru náš) a tvrdé (podle vzoru ten).
20
2.4.3.1 Pronomina v učebnicích pro 1. stupeň ZŠ
Stejně jako u adjektiv se zájmena ve druhém ročníku vyskytují pouze ve
výčtu všech slovních druhů. Ve třetím ročníku se přidává povědomí o všech slovních
druzích. Žáci jsou stručně seznámeni s tím, co zájmena vyjadřují. „Slova, která
zastupují podstatná jména, místo podstatných jmen označují osoby, zvířata a věci
nebo na ně ukazují, se nazývají zájmena. Např. já, ty, on, ten, tamten …“ (HOŠNOVÁ,
Eva; ŠMEJKALOVÁ, Martina; VAŇKOVÁ, Irena; BURIÁNKOVÁ, Milada. Český jazyk 3
pro základní školy. SPN, 2008, s. 141) Některé z učebnic ještě připojují otázky, jimiž
se na daná zájmena ptáme. Teprve v pátém ročníku se zájmena probírají více. Děti
se seznamují s jednotlivými druhy zájmen, učí se je v náležitém tvaru, vhodně je
doplňují do vět a do celých textů, určují pády osobních zájmen … Skloňování
osobních zájmen, což je pro žáky většinou, zvláště v některých tvarech, obtížné,
představují některé učebnice stručnými a velmi přehlednými tabulkami
s následnými vhodnými příklady (např. učebnice z nakladatelství SPN). Žádná
z uvedených učebnic nenabízí zbytečně náročné vysvětlování ani úkoly. Vše
z probraného učiva budou žáci doplňovat v dalších ročnících.
2.4.4 Numeralia
Číslovky jsou čtvrtým ohebným slovním druhem. Vyjadřují počet, pořadí,
počet druhů, počet opakování děje, násobenost, srovnání, míru a názvy číslic.
„Číslovky nemají jednotnou slovnědruhovou povahu. Jsou substitutem
(podobně jako zájmena), který vyjadřuje kvantum jako substanci: pět, pětka, pětice,
mnoho, jako vlastnost: pátý (student), pětinásobný (vítěz), několikáté (zpoždění), i
jako okolnost: pětkrát (usnout).“ (KOLEKTIV autorů. Příruční mluvnice češtiny.
Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 301-302)
Ve školské praxi můžeme číslovky rozřadit do několika druhů. Číslovky
základní znamenají počet a odpovídají na otázku kolik? (sedm, dvacet tři i
třiadvacet). Základní číslovky mohou být vyjádřeny i neurčitě (mnoho, nemálo).
Číslovky řadové vyjadřují pořadí a odpovídající na otázku kolikátý? (desátý). Stejně
jako základní mohou být řadové číslovky v neurčitém tvaru (několikátý). Dalším
21
druhem jsou číslovky druhové označující počet druhů. Odpovídají na otázku
kolikery? /kolikerý? (dvojí, troje). Stejně jako předešlé druhy i druhové číslovky
mohou být vyjádřeny neurčitým tvarem (několikery). Poslední skupinou jsou
číslovky násobné, které vyjadřují, kolikrát se určitá věc opakuje, kolikrát se něco
znásobilo (třikrát, dvojí, jedenkrát i jednou). Opět mohou vyjádřit svou formu
neurčitě (několikrát, mnohonásobný, častokrát).
Numeralia, stejně jako ostatní jména, mohou vyjadřovat rod, pád a některé i
číslo. Ve větách se chovají jako substantiva a adjektiva. Některé neohebné číslovky
se zase chovají jako adverbia (jednou, dvakrát, několikrát).
Číslovky jako ohebný slovní druh můžeme také skloňovat. Jelikož se některé
chovají jako substantiva, můžeme je jako substantiva i skloňovat (tři, pět, milion,
devatero, dvojka). Adjektivní skloňování mají číslovky řadové, druhové a typy jako
milionový, pětinásobný aj. Některé číslovky však nejdou zařadit ani
k substantivnímu, ale ani k adjektivnímu skloňování (např. jeden se skloňuje jako
zájmeno ten- jde o tzv. zájmenné skloňování). Některé číslovky zůstávají nesklonné -
typ několikrát.
2.4.4.1 Numeralia v učebnicích pro 1. stupeň ZŠ
S číslovkami, jako se slovním druhem, se žáci prvního stupně základních škol
setkávají opět ve druhém ročníku, v řadě všech slovních druhů. Více informací
získávají ve třetí třídě. Jde většinou o stručné charakterizování slovního druhu. Např.
učebnice Nová škola (2015) vysvětluje číslovky následujícím způsobem: „Číslovky
jsou slova, která vyjadřují počet, pořadí nebo kolikrát se něco vyskytuje. Odpovídají
na otázky: kolik? Kolikátý? Kolikrát?“ (DOLEŽALOVÁ, Alena Bára. Český jazyk 3:
učebnice pro 3. ročník základní školy. Nová škola, 2015, s. 68-70)
Stejně jako předešlý slovní druh se i číslovky detailněji probírají až v pátém
ročníku. Žáci se učí jednotlivé druhy číslovek, správná skloňování a v neposlední
řadě i správné psaní číslovek. V učebnicích nechybí zajímavé úkoly (např. číselné
rébusy či výskyt číslovek ve známých pohádkách- Nová škola 2015).
22
2.4.5 Verba
Slovesa patří, stejně jako předchozí slovní druhy, k ohebným
plnovýznamovým slovním druhům. Na rozdíl od nich se však neskloňují, ale časují.
„V nejobecnější rovině lze říci, že jednak vyjadřuje stavy, prosté a akční
mutace těchto stavů a jednak procesy a změny těchto procesů.“ (KOLEKTIV autorů.
Příruční mluvnice češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 310) Slovesa tedy
vyjadřují činnost podmětu, nebo stav podmětu a jeho změnu.
Jak již bylo řečeno, slovesa se časují, mění tedy své tvary. Mohou být
vyjádřeny trojí osobou (mlčím, mlčíš, mlčí), dvojím číslem (mlčíš, mlčíte), trojím
časem (mlčím, mlčel jsem, budu mlčet), trojím způsobem (mlčím, mlč, mlčel bych),
dvojím rodem (mlčel jsem, byl umlčen) a videm (mlčet, umlčet). Slovesná osoba
slouží k orientaci mezi účastníky promluvy. 1. osoba je mluvčí, 2. osoba adresát a 3.
osoba je nezúčastněný. Číslo je těsně spjato se slovesnou osobou. Vystihuje
„singularitu nebo pluralitu konatelů děje nebo objektů děje.“ (KOLEKTIV autorů.
Příruční mluvnice češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 315) Určitými tvary
vyjadřuje sloveso také čas, jež rozlišujeme trojí. Přítomný čas vyjadřuje děj, který se
odehrává v okamžiku probíhající promluvy. Minulý čas vyjadřuje děj, jenž se stal
před okamžikem promluvy. Budoucí čas vyjadřuje děj, jenž se teprve odehraje. Trojí
způsob u slovesných tvarů určitých můžeme rozdělit na oznamovací, jenž prostě
oznamuje slovesný děj, rozkazovací, jenž vyjadřuje rozkaz či přání, podmiňovací,
jehož děj je možný, ale klade si podmínku. Dále u sloves určujeme slovesný rod
činný, kterým můžeme říci, co činí podmět věty. U trpného rodu činí děj někdo jiný,
než je podmět věty. U slovesných tvarů vidu dokonavého sledujeme děj jako
ohraničený, ukončený. Oproti tomu slovesa nedokonavá jsou probíhající.
Slovesné tvary, které jsou schopné vyjádřit jednu ze tří osob v jednotném či
množném čísle a způsobu, nazýváme slovesnými tvary určitými. Tvary, které toto
nejsou schopny vyjádřit, pojmenováváme slovesnými tvary neurčitými, mezi které
patří infinitiv, příčestí minulé, příčestí trpné a přechodníky minulé i přítomné.
Z morfologického hlediska můžeme slovesné tvary rozlišit na jednoduché a
složené. „Jednoduché tvary slovesné jsou aktivní tvary indikativu prézenta,
23
indikativu futura sloves dokonavých, imperativu, futura sloves pohybových, aktivní
přechodníky přítomný a minulý a infinitiv aktivní. Složené tvary slovesné jsou
indikativ préterita, futurum sloves nedokonavých, tvary opisného pasiva a
kondicionál přítomný a minulý, pasivní přechodníky a infinitiv pasivní.“ (KOLEKTIV
autorů. Příruční mluvnice češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 324)
U verb můžeme dále rozlišit, zda jsou vyjádřeny jednoduchým či složeným
tvarem. Ve složených tvarech spojujeme významové sloveso s tvarem slovesa
být/bývat (mlčel jsem).
2.4.5.1 Verba v učebnicích pro 1. stupeň ZŠ
„Slovesa jsou slova, která vyjadřují, co osoby, zvířata a věci dělají nebo co se
s nimi děje (sedí, utíkají, čteme).“ (KONŮPKOVÁ, Monika; MARKOVÁ, Hana. Český
jazyk 2: učebnice pro 2. ročník základní školy. Nová škola, 2014, s. 92) Takto
vysvětluje slovesa ve druhém ročníku učebnice Nová škola. Ostatní učebnice se však
ve vysvětlení nijak výrazně neodlišují. Detailněji se učivo neprobírá. Žáci se učí
slovesa najít ve větě, vyprávět co kdo dělá, vyprávět podle obrázku.
Ve třetím ročníku se vše známé opět zopakuje a vědomosti si děti dále
prohlubují. Učí se, že slovesa jsou ohebným slovním druhem, tedy že se časují. Proto
se zde žáci seznamují se slovesným číslem, osobou a časem, ale také s pojmem
infinitiv či zvratné sloveso. Mezi nejčastější úkoly patří opět vyhledávání sloves ve
větách, určování osoby, čísla a času, ale například také mají žáci za úkol převyprávět
text v minulém čase, doplňovat zájmena ke slovesům. Velmi pěkně jsou
představena slovesa v učebnici SPN. Celou kapitolu provázejí úryvky z knih Karla
Čapka a jsou doplněny zajímavými úkoly. Nejen že se žáci seznamují s novým
učivem, ale podněcuje je zajímavý (mnohdy i nedokončený) text, se kterým se dá
nadále velmi tvořivě pracovat.
Ve čtvrtém ročníku se po prvotním opakování učivo dále doplňuje o
vysvětlení jednoduchých a složených tvarů, určitých a neurčitých tvarů. Učebnice
SPN a Didaktis zahrnuje i učivo o slovesném způsobu. Ostatní učebnice si probírání
24
slovesného způsobu nechávají až na ročník pátý, v němž si žáci dosud získané
vědomosti opakují a upevňují.
2.4.6 Neohebné slovní druhy
Neohebných slovních druhů rozlišujeme v českém jazyce pět, stejně jako
ohebných slovních druhů. Do této skupiny patří příslovce, předložky, spojky, částice
a citoslovce. Jelikož se neohebné slovní druhy na prvním stupni základních školy
neprobírají tak obsáhle, rozhodla jsem se je všechny zařadit do jedné části.
„Příslovce (Adverbia) se sémanticky třídí v podstatě podle typu okolností,
které vyjadřují: okolnosti místní, časové, způsobové a příčinné jsou vyjadřovány
adverbii místa, času, způsobu a příčiny.“ (Kolektiv autorů, Mluvnice češtiny 2 –
Tvarosloví; Academia, 1986, s. 189) Mezi příslovce místní můžeme zařadit např.
všude, tam, domů. Mezi časové patří např. zítra, potom, odkdy, pak. U způsobových
adverbií (vyjadřují způsob, míru či zřetel) se objevují např. dobře, snadno, trochu,
hezky. A k příslovcím příčiny můžeme přiřadit např. schválně, navzdory, náhodou.
Dále můžeme mezi příslovce zařadit také příslovečné spřežky, které vznikly
spojením předložky a podstatného jména, přídavného jména nebo zájmena. Patří
sem např. shora, zdola, kvečeru, nahoře, beztoho. Píšeme je vždy dohromady.
Některá příslovce, i když jsou neohebnými slovními druhy, můžeme stejně jako
adjektiva stupňovat, např. snadno, snadněji, nejsnadněji.
„Předložky jsou slova neohebná, která vyjadřují podobné okolnosti jako
příslovce, totiž místo, čas, způsob, příčinu aj. Mají sice svůj vlastní význam, ale ten se
projevuje teprve ve spojení předložky se jmény, s nimiž se spojují; samostatně se
předložky v řeči nevyskytují.“ (HAVRÁNEK, Bohuslav; JEDLIČKA, Alois. Stručná
mluvnice česká, SPN, 1980, s. 143) U prepozic můžeme rozeznávat, zda jsou vlastní
(původní) či nevlastní (nepůvodní). Vlastní předložky jsou taková slova, jež se
vyskytují pouze jako předložky. Oproti tomu nevlastní předložky mohou být podle
významu i jiným slovním druhem (kolem, pomocí, uprostřed).
Spojky (Konjunkce) jako další neohebný slovní druh jsou velmi výstižně
formulovány v Příruční mluvnici češtiny (2012): „Spojky jsou slova neohebná,
25
neplnovýznamová, sloužící ke spojování vět i částí vět, a to jako členů rovnocenných,
spojených vztahy koordinace, nebo nerovnocenných, spojných vztahy subordinace.
Spojky tedy vyjadřují jejich vzájemný vztah.“ (KOLEKTIV autorů. Příruční mluvnice
češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 350) I konjunkce můžeme pro
přehlednost roztřídit. Spojky parataktické (souřadicí) vyjadřují významový poměr
mezi souřadně spojenými větnými členy či větami. Řadíme sem např. spojky: a, i,
ani, nebo, buď- nebo, ale… Spojky hypotaktické (podřadicí) vyjadřují poměr věty
vedlejší k větě řídící. Do této skupiny řadíme např. spojky: protože, že, aby, neboť …
Částice (Partikule) jsou devátým slovním druhem. Uvozují věty a tím
napovídají, o jaký druh věty se jedná (otázka, rozkaz, oznámení, zvolání). Naznačují
ale také „různý postoj mluvčího k jejich obsahu (Zdalipak to víš?)“. (HAVRÁNEK,
Bohuslav; JEDLIČKA, Alois. Stručná mluvnice česká, SPN, 1980, s. 146) Samostatně
nejsou větnými členy.
Citoslovce (Interjekce) jsou posledním neohebným slovním druhem. Ve větě
stojí tento slovní druh samostatně. Interjekce vyjadřují především pocity (mňam,
fuj), emoce (au, hurá, páni), snaží se napodobovat hlasy a zvuky (buch, mňau, ťapy
ťap). Citoslovce mohou ve větných celcích nahrazovat některé větné členy (zejména
přísudek)- v takovém případě jsou součástí věty a nestojí mimo ni, tudíž se ani
neoddělují čárkou.
2.4.6.1 Neohebné slovní druhy v učebnicích pro 1. stupeň ZŠ
„Předložky se spojují se jmény. (v, z, s, k, u, na, nad, pod, za, před, přes, mezi,
od, do) Píší se zvlášť před slovem, ale čteme je dohromady.“ (BURIANOVÁ, Hana;
JÍZDNÁ, Ludmila; TARÁBKOVÁ, Mária. Český jazyk, učebnice pro 2. ročník základní
školy. DIDAKTIS, 2009, s. 74) Takto stručně definuje předložky ve druhém ročníku
učebnice DIDAKTIS (2009). Ostatní učebnice mají podobně srozumitelné vysvětlení.
Stejně tak pro slovní druh spojek nacházíme v učebnicích pro druhý ročník téměř
jednotné vysvětlení: „Spojky jsou slova, která spojují slova nebo věty.“
(KONŮPKOVÁ, Monika; MARKOVÁ, Hana. Český jazyk 2: učebnice pro 2. ročník
26
základní školy. Nová škola, 2014, s. 95) Po výčtu spojek mají děti většinou za úkol
vybrat správnou spojku (předložku) a vložit ji do věty.
Ve třetím ročníku už žáci získávají povědomí o všech neohebných slovních
druzích. U každého slovního druhu je opět podáno stručné a jasné vysvětlení.
Následují jednoduché úkoly na procvičení a upevnění nového učiva. Žádná z učebnic
nevěnuje jednotlivým slovním druhům více než jednu stránku (vysvětlení, příklady,
úkoly).
Ve čtvrtém a v pátém ročníku si žáci neohebné slovní druhy vždy
připomenou v několika cvičeních. Upevňují si své znalosti, procvičují a doplňují
informace z daných úkolů. Rozsah učiva o neohebných slovních druzích není velký,
ale myslím si, že je plně dostačující. Děti se mají naučit poznat jednotlivé ohebné i
neohebné slovní druhy ve větách, v textech. Mají získat stručné povědomí o všech
slovních druzích. Podrobnějšího probírání se dočkají ve vyšších ročnících.
27
3 Praktická část
Jak již bylo výše řečeno, žáci se od druhé či třetí třídy začínají seznamovat
s učivem o slovních druzích. Podle očekávaných výstupů RVP ZV mají žáci na 1.
stupni ZŠ rozlišovat slovní druhy v základním tvaru, užívat v mluveném projevu
správné gramatické tvary podstatných jmen, přídavných jmen a sloves, určovat
slovní druhy plnovýznamových slov a využívat je v gramaticky správných tvarech ve
svém mluveném projevu. Pro využití nabízených her a cvičení jsem proto vycházela
právě z výstupů RVP ZV.
Žáci potřebují při osvojování a upevňování nového učiva zajímavé a
motivační podněty. V následujících kapitolách jsou uvedeny některé hravé formy
cvičení, které by mohly zvýšit zájem žáků o probírané učivo. Některé z her a úkolů
mohou být použity jako úvodní motivace k práci, další se mohou zařadit ke konci
hodiny, jelikož nejsou tak náročné a žák u nich dokáže udržet pozornost i přes
celkovou únavu. Některé z her mohou být doprovázeny pohybem, který zvýší
aktivitu u dětí a žáci si ani neuvědomí, že si právě osvojují nové učivo.
U každé hry či u každého cvičení je popsán cíl, organizační formy práce,
pomůcky a metoda, jak s daným úkolem pracovat.
3.1 Hry a cvičení na poznávání a osvojování jednotlivých slovních druhů
3.1.1 Třídíme hromádku slov
Cílem práce je seznámení s novými pojmy (slovní druhy, jednotlivé konkrétní
slovní druhy), zjištění, že každé slovo se může zařadit do určité skupiny slov, která si
je nějakým způsobem blízká.
Děti rozdělíme do skupin. Každá skupinka dostane hromádku kartiček
(přibližně 20). Na každé z kartiček je napsané jedno slovo. Děti mají za úkol slova
roztřídit. Vymýšlíme slova jednoduchá, konkrétní. Např.: kočka, pes, já, osm, ty,
dělat, …
28
Po roztřídění si s dětmi vysvětlujeme jednotlivé hromádky slov (proč zařadily
konkrétní slovo do dané skupiny, jaké další by tam mohlo patřit, …). Vzniklé skupiny
následně pojmenujeme.
Varianta – Tato skupinová práce může dobře posloužit i v dalších hodinách
zaměřených na výuku slovních druhů. Např. pokud na lístečky napíšeme pouze
podstatná jména. V tomto úkolu je motivující to, že dítě přijde na nové učivo úplně
samo či se spolužáky.
Variant této práce, kterou jsem vymyslela, může být tedy mnoho. Dá se
využít na vyvození jakéhokoliv učiva (druhy přídavných jmen, mluvnické kategorie
ohebných slovních druhů, …)
3.1.2 Hry s vyjmenovanými slovy
Jednotlivé úkoly a práce s vyjmenovanými slovy jsou velmi efektivní. Děti
mohou procvičovat v jednu chvíli již učivo dříve probrané a zároveň i učivo nové. Žák
si opakováním, procvičováním učivo upevňuje, hledá nové významy. Inspirací při
vytváření tohoto cvičení mi byla náslechová hodina u žáků 3. ročníku.
Varianty
1. Děti rozdělíme do skupin. Jedna skupina má za úkol vybrat ze všech
vyjmenovaných slov pouze podstatná jména. Druhá skupina vybírá pouze přídavná
jména, další skupina slovesa, … Dvě skupiny mohou mít stejné zadání. Po splnění
úkolu mohou výsledek konzultovat, mohou debatovat, zdůvodňovat. Žáci se tím učí
diskutovat, odůvodňovat svá tvrzení, uvádět další příklady, rozvíjí si slovní zásobu.
2. Další variantou může být třídění v rámci podstatných jmen – jedna skupina
může vybrat slova označující zvířata, druhá věci, další vlastní jména.
3. Další možností může být vymýšlení slov příbuzných. Např. ze slovesa MÝT
utvořte podstatné jméno, přídavné jméno. Děti mají spoustu možností k vymýšlení.
29
S vymyšlenými slovy můžeme nadále dobře pracovat. Můžeme tvořit věty, souvětí
z několika zadaných slov, či celé příběhy.
3.1.3 Jaký slovní druh nás probudí
Všechny děti mají položené hlavičky na lavici a mají zavřené oči. Předem se
domluvíme, jaký slovní druh nás probudí, např. sloveso. Učitel říká různá slova.
Vždy, když zazní sloveso, zvednou děti hlavy z lavice.
Další možností je, že učitel neříká pouze slova, ale čte například nějakou
pohádku, kratší úryvek z knížky či čítanky.
Učitel vidí, zda děti učivo zvládají, zda potřebují ještě procvičování. Děti si při
této hře odpočinou. Sice musí přemýšlet, ale velmi se u této hry zklidní. Inspirací při
vymýšlení této hry mi byla má bývalá paní učitelka, která s námi tuto hru hrála při
procvičování různých druhů učiva.
3.1.4 Jaký slovní druh nás rozpohybuje
Obdobná hra jako je předchozí aktivita, která mi byla inspirací. Děti sedí na
židlích v kruhu a mají zavřené oči. Před hrou se žáci s učitelem domluví, co budou
dělat, jestliže zazní jednotlivé slovní druhy. Např. když zazní podstatné jméno,
zvedneme ruku, když zazní sloveso, sáhneme s prstem na nos. Aktivit nesmí být
příliš mnoho, aby se dětem nepletly.
Zábavnou formou si děti procvičují jednotlivé slovní druhy, zároveň se u hry
odreagují, podle zvolené aktivity se i protáhnou. Zavřené oči mají žáci nejen
z důvodu „opisování“, ale tato forma je pro děti i zábavnější.
Varianta: Tuto hru můžeme využít i při nácviku mluvnických kategorií
slovních druhů. Např. vždy, když zazní přídavné jméno tvrdé, zataháme se za ucho,
…
30
3.1.5 Telefonky
Každé dítě dostane kartičku se slovem. Úkolem je telefonovat ostatním
slovním druhům. Např. „Podstatné jméno stůl volá slovní druh 8+2“. Následně se
ozve daný slovní druh: „Citoslovce mňau, citoslovce au, …“ A pokračuje se dále.
Tato aktivita je náročnější v tom, že si dítě musí nejprve samo uvědomit,
jakým je slovním druhem, následně jakým číslem označujeme daný slovní druh a
dále musí pozorně sledovat, jaký se říká příklad. Jelikož jsou ale příklady lehké,
nebývá toto až takový problém. Děti hra baví. Opět je variabilní v tom, že se dá
využít i při procvičování jiného učiva či v jiných předmětech.
Hlavním cílem aktivity je především přiřazování slov k jednotlivým slovním
druhům. Můžeme ji zařadit jako oživení hodiny, zopakování v začátku hodiny či na
konci výuky, když jsou již děti unavenější.
Tuto hru jsem měla možnost vidět při náslechové hodině u žáků 2. ročníku.
3.1.6 Pexesa
Tato známá dětská hra má ve vyučování českého jazyka velké uplatnění.
Proto mě napadly i další varianty. Při nácviku slovních druhů ji můžeme využít hned
v několika formách. Děti si hravou formou procvičují či opakují učivo.
Děti rozdělíme do skupinek či do dvojic, rozdáme jim pexeso. Děti hrají,
učitel obchází jednotlivé skupiny a pozoruje, dohlíží na správnost prováděné hry.
Všechny karty se zamíchají, otočí se lícem dolů tak, aby se žádná
nepřekrývala. Žáci postupně otáčejí dvojice karet lícem nahoru tak, aby okolní hráči
viděli otočené slovo – slovní druh. Pokud obrácené karty patří k sobě, dítě si je
ponechává a otáčí další dvojici. Pokud k sobě karty nepatří, otočí se opět lícem dolů
a pokračuje další hráč. Hraje se tak dlouho, dokud nejsou všechny karty spárovány.
Vítězí hráč s vyšším počtem karet.
Varianty: 1. Máme 10 párů karet. Žáci hledají pár slovní druh – slovo jako
příklad slovního druhu, např. podstatné jméno – strom, sloveso – pracovat
31
2. Opět máme 10 párů kartiček. Děti hledají odpovídající dvojici. Tentokrát je
však místo slovního druhu napsaná číslice 1-10. Dvojice budou tedy tvořit číslo
označující slovní druh – slovo jako příklad slovního druhu, např. 2 – krásný.
Postupně můžeme dávat dětem složitější příklady, slova, která nejsou
v základním tvaru.
3. V další možnosti hledají žáci pouze slova od stejného slovního druhu.
Např. pán – krabice, já – tvoje, …
3.1.7 Živé pexeso
Varianta předešlé hry může mít, pro děti možná zábavnější, formu živého,
osobního zapojení do hry. Jelikož jsou žáci osobně zapojeni do hry, je cíl hry
efektivnější. Děti se učí novým slovům, procvičují si slovní druhy. Tato hra mě velmi
zaujala při náslechové hodině.
V úvodu hry se vyberou dva hráči, kteří jdou za dveře (nesmí slyšet, na čem
se zbytek třídy domlouvá). Ostatní žáci jsou vyučujícím rozděleni do dvojic. Každá
dvojice představuje jeden slovní druh. Sami žáci, si určí, které přesně slovo budou.
Např.: Anička a Pavel jsou podstatná jména. Anička přestavuje podstatné jméno
tužka a Pavel zastupuje slovo okno. Následně jsou zavoláni zpět žáci, kteří byli za
dveřmi a kteří budou hádat správné dvojice. Tak jako u předešlé hry se dvojice
střídá v hádání a hledání párů. Hádající vždy řekne jméno spolužáka, ten se postaví a
řekne, jaké je konkrétní slovo (tužka). Hádající si tedy musí uvědomit, že hledá
dvojici k podstatnému jménu. Opět vyvolá jiného spolužáka, ten se opět postaví a
řekne, jaké slovo zastupuje. Pokud hádající uhodne pár, dvojice se zvedne a dále se
hry účastní jako divák. Pokud hádající neuhodne dvojici, pokračuje druhý hadač.
Takto se žáci střídají do nalezení všech dvojic.
32
3.1.8 Vláček
Starší kolegové mi před začátek mé vlastní praxe dávali rady, jak určitá
témata s dětmi procvičovat. Na základě těchto rad, jsem si přetvořila další aktivitu
na procvičování slovních druhů.
Každé dítě dostane kartičku s jedním napsaným slovem. Úkolem je přiřadit
slovo do správného vagónku, který má na sobě napsaný název slovního druhu. Díly
vláčku jsou rozmístěné po celé třídě. Když všechny děti přiřadí slova, rozdělí učitel
žáky do skupin. Každá skupina musí zkontrolovat obsah jednoho vagónku.
Děti se tímto cvičením rozpohybují, nesedí stále v lavici. Učí se třídit slovní
druhy a dále se učí následné kontrole. Hra také v dětech vzbuzuje pocit
zodpovědnosti za kontrolu daného vagónku.
3.1.9 Záhadná slova - Přesmyčky
Žáci dostanou od učitele na papírku napsané záhadné slovo, které musí
rozluštit. Z přeházených písmen jde utvořit název slovního druhu.
Hra jde hrát jako soutěž, může se hrát jako skupinová hra – každá skupina
dostane stejný počet lístečků. Tato hra se ale může použít i při frontální výuce, kdy
učitel napíše záhadné slovo na tabuli a žáci společně luští.
Hra je vhodná na procvičování názvů slovních druhů.
Tato hra je ve školním prostředí velmi známá. Jako dítě jsem ji i já ve škole
hrávala, proto jsem jí nechala inspirovat i pro procvičování slovních druhů.
Např.: N A J Á Z M E – zájmena
3.1.10 Šifry
Inspirací pro tuto aktivitu mi byla kniha Evy Schneiderové Kuna nese nanuk.
Může to být skupinová, ale i sólová, hra na šifry. Každá skupina, dvojice či
jednotlivec dostanou na kartičce napsanou číselnou šifru, kterou musí rozluštit.
33
Např. šifra 1 5 1. – žáci mají za úkol vymyslet větu, která se skládá právě z těchto
slovních druhů. Např. Maminka vaří oběd. 2 1 6 5. – Červená růže včera uvadla.
3.1.11 Sudoku
Hra sudoku může žákům dobře pomoci při osvojování slovních druhů, při
jejich zařazování. Velkou inspirací pro tuto hru mi byl internetový portál rvp.cz., kde
jsem viděla tuto aktivitu zaměřenou na pády podstatných jmen.
Dětem rozdáme lístečky s hrou sudoku (9x9 čtverečků). Nepoužíváme zde
však čísla, ale místo čísel volíme názvy slovních druhů. Děti mají za úkol zapsat do
tabulky názvy slovních druhů tak, aby se v žádném sloupečku ani řádku neopakovaly
dva stejné slovní druhy. (Žáci si mohou psát pomocná čísla ke slovům.)
slovesapříd. jm.
číslovkypředložky
zájme-na
předložky
podst. jm.
číslovkypodst.jm
příd.jm.
číslovkyzájme-na
příd. jm.
slovesa
příslov-ce
příd. jmpodst. jm.
číslovky
příd. jm.
číslovkypodst. jm.
číslovkypodst. jm.
zájme-na
příslov-ce
zájme-na
slovesaPříslov-ce
předložky
číslovkypodst. jm.
Příslov-ce
Podst. Jm.
Příd. Jm.
34
Další variantou hry sudoku je, že v mřížce jsou uvedena slova představující různé
slovní druhy a žáci doplňují další tak, aby se v řádku ani sloupečku neopakoval žádný
slovní druh.
3.1.12 Chytáme rybičky
Na tabuli nakreslíme rybníček. V rybníku plave spousta rybiček. Každá rybka
má na sobě nějaké slovo. Žáci jsou vyzváni, aby postupně vyškrtávali slova, která již
umíme zařadit k některému slovnímu druhu. Na zbylých rybičkách jsou napsána
např. slovesa (můžeme je psát i v různých tvarech).
Můžeme žáky nechat, zda poznají nový slovní druh. Podle různých tvarů
sloves můžeme společnou dedukcí nové slovní druhy vyvozovat. Dále můžeme slova
z rybiček použít k různým cvičením – vymýšlet věty, příběhy, pohádky, …
bez oni pět
dělat brzy pilná
strom krásný dvakrát
nábytek tentoprochá-
zettudy první
mamin-čin
devadesátý
učit se
troje taková pondělí ven k
spát ráno pes my na
si od hodně slečna několik
skrom-né
hezky slunce
35
Pro tuto aktivitu jsem se nechala inspirovat podobným úkolem, který
zadávala má zkušenější kolegyně svým žákům při hodině matematiky.
3.1.13 Hledáme slovní druh
Tato aktivita mě napadla při praxi u žáků 2. třídy, kteří se často potřebovali
protáhnout a odreagovat.
Po třídě jsou na zemi rozmístěné kartičky s čísly od 1 do 10. Každé dítě
dostane lísteček se slovem, které má správně přiřadit ke slovnímu druhu a najít po
třídě číslo, které daný slovní druh zastupuje.
Žáci se při tomto cvičení rozpohybují, odreagují, neuvědomují si, že se učí.
Procvičují si přiřazování slov ke slovním druhům. Pracují samostatně, ale aktivitu bez
hluku nemůžeme očekávat. Vhodné je proto tuto činnost zařadit při velké únavě
dětí či před koncem vyučovací hodiny.
3.1.14 Jméno, město
Varianta klasické hry Jméno, město … může být prospěšná i ve školních
lavicích. Učitelé, tedy i mí bývalí kolegové, ji často využívají, proto jsem se u nich
nechala inspirovat. Učitel či jeden z žáků říkají potichu abecedu. Další žák v určitý
okamžik řekne STOP. Děti začnou psát ke každému slovnímu druhu příklad začínající
na písmeno z abecedy, u kterého se skončilo. Kdo je první hotov, řekne HOTOVO.
Žáci si hrou rozšiřují slovní zásobu, opakují abecedu. Jelikož se jedná o
soutěž, učí se děti, že ne každý může vyhrávat.
Varianta: Z počátku by mohlo být pro žáky těžké vymýšlet slova
k jednotlivým slovním druhům pouze na jedno počáteční písmeno. Můžeme proto
žáky učit hru nejprve s jakýmkoli počátečním písmenem.
36
3.1.15 Osmisměrka
Žáci mají za úkol najít v legendě např. zájmena a následně vyškrtávat tato
jména po jednotlivých písmenkách ve mřížce. Ne všechna zájmena tam však musí
být. Po dokončení úkolu zbydou v mřížce písmena, ze kterých složíme tajenku.
Žáci si zadaným úkolem procvičují nejen probíraný slovní druh, jeho druhy,
ale také postřeh, koncentraci.
Např. Legenda: Patří mamince, je její. Patří tatínkovi, je jeho. Patří mně, je
moje. Patří tobě, je tvoje. Podám to Alence, podám to jí. Vidím Olinku, vidím ji. Patří
to dětem, je to jejich. Je to pána, je to on. Je to paní, je to ona. Je to dítě, je to ono.
Beru to pro kamaráda, beru to pro něho. Ukazuji na dívku, je to ta dívka. Ukazuji na
okno, je to to okno. Přinesu to bratrovi, přinesu to jemu. Patří to nám, je to naše.
Ukazuji na tebe, jsi to ty. Ukazuji na sebe, jsem to já.
J I M A T J U V
E Í Ů T O Á M E
J O J Ů V T E Š
I H E Í J E J A
CH Ě H Á O N O N
A N O N Š Y T I
Tajenka: ______________
Dále můžeme s celým úkolem pracovat. Můžeme např. vymýšlet věty s nalezeným
slovem, určovat druhy zájmen z legendy, nakreslit (tajenka + pokoj), …
(převzato z: SKLENÁŘOVÁ, Dana: Křížovky, osmisměrky, doplňovačky; Blug, s. 101)
3.1.16 Křížovky
Křížovky jsou u dětí i dospělých velmi oblíbené. Žáci si hravou formou
procvičují slovní zásobu. Variantnost úkolu nám nabízí užití ve všech oblastech
výuky.
37
Žáci mají dopisovat do jednotlivých řádků slova, podle směru šipek, která
odpovídají legendě. V tučně vyznačených částech se nakonec objeví tajenka.
Např. V legendě jsou napsaná slova. Do křížovky budou ale žáci zapisovat
antonyma (slova opačného významu). Některá písmenka jsou pro obě slova
společná, v křížovce jsou vyznačena.
S tajenkou se dá opět pracovat. Např. Jaký je to slovní druh? Umíme určit, o jaký
druh se jedná? Vymyslíme další příklady? Kde můžeme tato slova často slyšet?
Vymyslíme věty. Začneme příběh, pohádku s tímto slovem, …
Stár Teplo
Blíže Stojí
Topí se Zvýšení
Správnost Teplo
Špinavá Sedět
Nahoře Lenost
Hloupá Mlád
Zima Hodně
Tajenka:
(převzato z: SKLENÁŘOVÁ, Dana: Křížovky, osmisměrky, doplňovačky; Blug, s. 103)
3.1.17 Barevné vybarvování
Barevné vybarvování je vhodné k procvičení jednotlivých slovních druhů,
jako opakování celého učiva i jako doplňkové cvičení v závěru hodiny, když jsou již
žáci unaveni.
Učitel rozdá žákům list s obrázkem rozděleným na menší obrazce. V každém
obrazci je napsané slovo, které musí dítě nejprve správně určit či zařadit, a dále je
úkolem celé políčko vybarvit. Barvu použijí žáci podle legendy, která je umístěna u
38
obrázku. (inspirace: PAVLOVÁ, Jana a PIŠLOVÁ, Simona, Barevná čeština pro třeťáky.
SPN, 2005) (zdroj obrázku: https://cz.pinterest.com/)
39
3.1.18 Pracovní list
Pracovní listy mohou být v jakémkoli učivu dobrými pomocníky při shrnutí
učiva, opakování či testování vědomostí žáků. Pracovním listem však můžeme žáky i
pozitivně motivovat, rozvíjet u nich např. čtenářský zájem a propojovat
mezipředmětové vztahy.
Pracovní list pro žáky 5. ročníku
1. text
9. kapitola - Osvobozené sudy
,,… Den po bitvě s pavouky Bilbo a trpaslíci podnikli poslední zoufalý pokus
najít cestu z lesa, dřív než zajdou hladem a žízní. Zvedli se a klopýtavě vykročili
směrem, o němž se osm z nich třinácti domnívalo, že tam leží stezka. Ale nikdy se už
nedověděli, jestli měli pravdu. Jeden z těch šerých dnů, jaké byly ve hvozdu všechny,
se zase jednou propadl do černé noci, když se náhle kolem nich rozzářila světla
mnoha pochodní jako stovky rudých hvězd. Z lesa vyskočili lesní elfové s luky a
oštěpy vyzvali trpaslíky, aby zůstali stát.
Na boj nebylo ani pomyšlení. I kdyby nebyli trpaslíci tak zbědovaní, že se
vlastně nechali zajmout rádi, jejich nože, jediné zbraně, které jim zbyly, by jim
nebyly nic platné proti šípům elfů, kteří dokázali po tmě trefit ptačí oko. Tak tedy
jednoduše strnuli, pak si sedli na zem a čekali-všichni, až na Bilba, který si bleskem
nasadil svůj prsten a uklouzl stranou. Takže když elfové spoutávali trpaslíky do
dlouhé řady, jednoho za druhým, a počítali je, vůbec nenašli ani nepočítali hobita…“
(http://www.hobbiton.wz.cz/uryvky.htm - Hobit, aneb cesta tam a zase
zpátky)
Úkoly k prvnímu textu:
1. Rozmysli, zda je podtržené slovo ve větě podstatným či přídavným
jménem. Zatrhni slovo, které se nachází pod správným slovním druhem. Ze
zbylých slov sestav tajenku. Úkol splň.
40
Rád poslouchám babiččino vyprávění
Podávali jsme ruku panu řediteli.
Přišli k nám maminčini přátelé.
Bratrovi upadl podnos s chlebíčky.
Sousedovi psi často štěkají.
Daroval mi to tatínkův kamarád.
Tajenka: __________________________________
2. Použij všechna písmenka z rámečku a sestav z nich zájmeno. Pak urči
jeho druh.
3. Najdi v textu všechny číslovky. Vypiš je a zařaď je ke správnému druhu.
______________________________________________________________
______________________________________________________________
______________________________________________________________
Podstatné jméno
Přídavné jméno
Do V
úryvku sešitu
zapiš vybarvi
modře červeně
přídavná všechny
jména číslovky
S J
Ů V
T Ž Ý
T N E
Ý R O K
K E T I L
J A Ý
I N K
41
4. Jaký druh číslovek se v textu nevyskytuje? Vymysli příklad a použij ho ve
větě.
______________________________________________________________
______________________________________________________________
______________________________________________________________
5. Odpověz na otázky ANO x NE
a. V textu se objevují pouze slovesné tvary v čase minulém.
b. V ukázce nenajdeme slovesné tvary ve všech osobách.
c. V úryvku jsou pouze slovesné tvary v množném čísle.
2. text
Ráno po pozdní snídani seděl čaroděj s Frodem u otevřeného okna pracovny.
V krbu šlehal jasný oheň, ale slunce hřálo a vál jižní vítr. Všechno vypadalo svěže a
mladá jarní zeleň se třpytila na lukách i na prstíčkách stromů. Gandalf myslil na jaro
před téměř sedmdesáti roky, kdy Bilbo vyběhl z domu bez kapesníku. Měl dnes vlasy
možná bělejší než tehdy, vousy i obočí delší a tvář více zbrázděnou starostmi a
moudrostí; oči však měl pořád stejně jasné a kouřil a vyfukoval kroužky dýmu se
stejnou vervou a rozkoší. Kouřil právě mlčky, protože Frodo seděl tiše v hlubokém
zadumání. V ranním světle cítil temný stín novin, které Gandalf přinesl. Nakonec
přerušil mlčení. „Včera večer jste mi začal vyprávět divné věci o mém prstenu,
Gandalfe,“ řekl. „A pak jste se zarazil, protože prý takové věci je lepší nechat na
ráno. Neměl byste to teď dovyprávět? Říkáte, že je ten prsten nebezpečný, o moc
nebezpečnější, než tuším. Jak?“
(TOLKIEN, J. R. R., Pán prstenů. Společenstvo prstenu. Mladá fronta, Praha
1990, s. 58)
42
Úkoly k druhému textu:
1. Ve druhém větném celku najdi spojky a nahraď je jinými vhodnými
spojkami.
______________________________________________________________
______________________________________________________________
2. Ve větě- Kouřil právě mlčky, protože Frodo seděl tiše v hlubokém
zadumání. – najděte spojku.
______________________________________________________________
Nahraďte ji spojkami z nabídky. Nabídka: přestože, jelikož, proto
______________________________________________________________
Změní se nějak význam věty?
______________________________________________________________
Která z nabízených spojek je nejvhodnější?
______________________________________________________________
3. Spoj věty vhodnými spojkami do souvětí:
Používá prsten. Činí se neviditelným.
______________________________________________________________
Byl silný. Měl dobré srdce. Temná síla ho pohltí.
______________________________________________________________
Varoval mě před tím. Nosil jsem ho pořád na krku.
43
______________________________________________________________
4. Vylušti rébus
Nápovědu hledej v textu
1. Utvoř 2. stupeň příslovce od přídavného jména bílý
__ __ __ __ __ __
2. urči druh u číslovky: patero
__ __ __ __ __ __ __
3. urči druh zájmena: cokoli
__ __ __ __ __
4. jakým slovním druhem je slovo: haf
__ __ __
5. Jakým slovním druhem je zvýrazněné slovo: „…kouřil a vyfukoval kroužky
dýmu se stejnou vervou a rozkoší.“
__ __ __ __ __ __
6. Jakým slovním druhem jsou slova: dobře, měkce, špatně
__ __ __ __ __ __ __ __ __
7. Jakým slovním druhem jsou slova: od, k, na
__ __ __ __ __ __ __ __ __
8. Jakým slovním druhem jsou slova: ano, ne, ať
__ __ __ __ __ __ __
9. Jakým slovním druhem jsou slova: oni, tento, jehož
__ __ __ __ __ __ __
10. 2. stupeň příslovce nebezpečný
__ __ __ __ __ __ __ __ __ __ __ __
Podtržená písmena ti poví, kdo je autorem knih: ______________________
44
4 Závěr
Cílem mé práce bylo vytvoření pomocného materiálu, jež by mohl být pro
vyučující na 1. stupni základních škol dobrým doplňkem pro výuku slovních druhů.
V teoretické části práce jsem se pokusila stručně objasnit, co je slovo a slovní
druh. Následovalo stručné vymezení slovních druhů dle jednotlivých kritérií.
Další podkapitoly zahrnují seznámení s konkrétními ohebnými a neohebnými
slovními druhy, jejich stručné definice a případná dělení. Součástí je i náhled do
současných učebnic českého jazyka pro 1. stupeň základních škol. Pokusila jsem se
nastínit, jak jsou jednotlivé slovní druhy představovány našim žákům, jak jsou
shrnuty důležité informace týkající se tohoto učiva. Všímala jsem si zajímavostí či
odchylek.
Praktická část zahrnuje několik didaktických her a cvičení, které mohou být
podpůrným materiálem při procvičování či opakování učiva o druzích slov. Každé
cvičení je popsáno tak, aby mu mohl porozumět nejen vyučující, ale také samotný
žák.
Inspirací mi byly především děti, jejich zájem o hru a nestandardní formy
vyučování. Každý člověk chce, aby ho jeho práce bavila. I dítě ve škole má své
zaměstnání, musí vstřebávat obrovské množství informací. Proto jsem se snažila
vytvořit tento soubor cvičení, který by mohl pomoci učitelům i dětem učit se
s radostí a zábavnou formou. Pomocníky při vytváření jednotlivých úkolů mi byly
učebnice, příručky, ale i nápady mé či mých bývalých kolegů.
Některé z úkolů jsou i praxí ověřené. Jelikož ohlasy byly vesměs pozitivní,
ověřuje se mi, že dobrá příprava a snaha pomoci žákům osvojovat si učivo hravou
formou se vyplatí.
45
5 Seznam použité literatury
Studijní literatura
ČECHOVÁ, Marie. Čeština, řeč a jazyk. 2. přepracované vydání. Praha: ISV, 2000, 407
s. ISBN 80-858-6657-9
HAVRÁNEK, Bohuslav; JEDLIČKA, Alois. Stručná mluvnice česká, 15. Vydání. Praha,
SPN, 1980
Kolektiv autorů, Mluvnice češtiny 2 – Tvarosloví; Praha: Academia, 1986, 1. vydání,
536 s
KOLEKTIV autorů. Příruční mluvnice češtiny. 2.opr.vyd. Praha: Nakladatelství Lidové
noviny, 2012, ISBN 978-80-7106-624-8
KOMÁREK, Miroslav. Příspěvky k české morfologii. 2. vydání. V Olomouci 2006:
Periplum, ISBN 80-866-2427-7
MELICHAR, Jiří; STYBLÍK, Vlastimil. Český jazyk, přehled učiva základní školy. 10.
Vydání. Praha. 1988
Učebnice českého jazyka pro ZŠ
BURIANOVÁ, Hana; JÍZDNÁ, Ludmila; TARÁBKOVÁ, Mária. Český jazyk, učebnice pro
2. ročník základní školy. DIDAKTIS Brno, 2009, třetí vydání, 103 s. ISBN 978-80-7358-
132-9
DOLEŽALOVÁ, Alena Bára. Český jazyk 3: učebnice pro 3. ročník základní školy. Brno:
Nová škola, 2015,2. Vydání 112 s. ISBN 978-80-7289-551-9
HOŠNOVÁ, Eva; ŠMEJKALOVÁ, Martina; VAŇKOVÁ, Irena; BURIÁNKOVÁ, Milada.
Český jazyk 3 pro základní školy. Praha: SPN, 2008, 1. vydání. 216 s. ISBN 978-80-
7235-390-3
HOŠNOVÁ, Eva; ŠMEJKALOVÁ, Martina; VAŇKOVÁ, Irena; BURIÁNKOVÁ, Milada.
Český jazyk 5 pro základní školy. Praha: SPN, 2010, 1. Vydání. 224 s. ISBN 978-80-
7235-453-5
KONŮPKOVÁ, Monika; MARKOVÁ, Hana. Český jazyk 2: učebnice pro 2. ročník
základní školy. Brno: Nová škola, 2014, 3. Vydání 112 s. ISBN 978-80-7289-550-2
46
MIKULENKOVÁ, Hana; MALÝ, Radek, ČESKÝ JAZYK 3, učebnice pro třetí ročník
základní školy. Olomouc, 2004, PRODOS. 79 s, ISBN 80-7230-124-1
MÜHLHAUSEROVÁ, Hana, JANÁČKOVÁ Zita, PŘÍBORSKÁ Olga, ZBOŘILOVÁ Jitka.
Český jazyk 4: učebnice pro 4. ročník. Brno: Nová škola, 2011, 95 s. ISBN 978-80-
7289-087-3
Primární didaktické zdroje
BLUMENTRITTOVÁ, Vlasta; Procvičujeme druhy slov, Blug
Metodický portál RVP: rvp.cz
SCHNEIDEROVÁ, Eva: Kuna nese nanuk; Albatros, Praha 2008
SKLENÁŘOVÁ, Dana: Křížovky, osmisměrky, doplňovačky; Blug
SUCHÁ, Romana; Slovní druhy s čertíkem Kvítkem, Edika, Brno, 2016
TOLKIEN, J. R. R., Pán prstenů. Společenstvo prstenu. Mladá fronta, Praha 1990
VESELKOVÁ, Alice. Slovní druhy a jejich netradiční pojetí na 1. Stupni základní školy,
Univerzita Karlova v Praze, pedagogická fakulta, diplomová práce, 2015
http://www.hobbiton.wz.cz/uryvky.htm - Hobit, aneb cesta tam a zase zpátky
www.pinterest.com