ACTA UNIVERSITATIS BRUNENSIS

________________________________

IURIDICAEditio Scientia vol. 519

SPISY PRÁVNICKÉ FAKULTYMASARYKOVY UNIVERZITY_________________________________

řada teoretická, Edice Scientiasvazek č. 519

VLASTNÍK A PODNIKATEL PŘI OCHRANĚ ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

Ilona Jančářová, Jakub Hanák, Ivana Průchová a kolektiv

Masarykova univerzita Brno 2015

Vzor citace: JANČÁŘOVÁ, Ilona ; HANÁK, Jakub ; PRŮCHOVÁ, Ivana a kolektiv. Vlastník a podnikatel při ochraně životního prostředí. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2015. 451 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity, řada teoretická, Edice Scientia č. 519. ISBN 978-80-210-7951-9. Katalogizace v knize – Národní knihovna ČR

Jančářová, Ilona

Vlastník a podnikatel při ochraně životního prostředí / Ilona Jančářová, Jakub Hanák, Ivana Průchová a kolektiv. – 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2015. - 451 stran. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity, řada teoretická, Edice Scientia ; svazek. č. 519. ISBN 978-80- 210-7951-9.

349.6*502.17*347.23*658.114-051 - právo životního prostředí - ochrana životního prostředí - vlastnické právo - podnikatelé - kolektivní monografie

349 – Pracovní, sociální, stavební právo. Právo životního prostředí [16]

Tato publikace vznikla na Masarykově univerzitě v rámci projektu Publikace vědeckých monografií III číslo MUNI/A/1390/2014 podpořeného z prostředků účelové podpory na specifický vysokoškolský výzkum, kterou poskytlo MŠMT v roce 2015.

Publikace vychází z právního stavu ke dni 31. 12. 2014.

Recenzenti: doc. JUDr. Jaroslav Drobník, CSc.JUDr. Ing. Filip Dienstbier, Ph.D.

© 2015 Ilona Jančářová, Jakub Hanák, Ivana Průchová a kolektiv© 2015 Masarykova univerzita

ISBN 978-80-210-7951-9

VLASTNÍK A PODNIKATEL PŘI OCHRANĚ ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

106

zakotvil také kritériá pre určenie výšky náhrady za vyvlastnenie, ktoré tento cieľ napĺňajú v čo najväčšom rozsahu.96

7 Ústavní zásada „vlastnictví zavazuje“ v ochraně životního prostředí

Hana Müllerová 97

7.1 ÚvodUvádí se, že formulace čl. 11 odst. 3 věty první LZPS („Vlastnictví zava-zuje.“) byla inspirována článkem 14 odst. 2 německého Základního zákona (Grundgesetz, GG),98 který stanoví tzv. sociální funkci vlastnictví: „Vlastnictví zavazuje. Jeho užívání má zároveň sloužit obecnému blahu.“ Tyto věty německé ústavy mají historický původ v ustanovení čl. 153 odst. 3 Výmarské ústavy z r. 1919. Hlubší vhled do myšlenkových zdrojů, které historicky ovliv-nily právě citovaný článek Výmarské ústavy, podává práce F. K. Küblera z r. 1961.99 Možná bude pro nás překvapivé, že historicky původním ideo-logickým zdrojem zásady „vlastnictví zavazuje“ byla luteránská etika vlast-nictví, tedy věroučná ideologie reformace, na jejíž tradici německá nauka přelomu 19. a 20. století hojně odkazovala.100

96 Ako príklad možno v tomto ohľade citovať § 111 ods. 2 zákona č. 50/1976 Zb. o územ-nom plánovaní a stavebnom poriadku (stavebný zákon) v znení neskorších predpisov, podľa ktorého: „Ak sa náhrada za vyvlastňovanú nehnuteľnosť poskytuje v peniazoch, určuje sa jej primeranosť podľa trhovej ceny určenej znaleckým posudkom. Na účely tohto zákona sa za trhovú cenu nehnuteľnosti považuje cena rovnakej alebo porovnateľnej nehnuteľnosti v tom istom čase, v tom istom mieste a v porovnateľnej kvalite.“

97 Tato kapitola vznikla s podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organiza-ce Ústavu státu a práva AV ČR, v. v. i., RVO 68378122.

98 KNAPP, V. a PAVLÍČEK, V. Komentář k čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svo-bod. In PAVLÍČEK, V. a kol. Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář. 2. díl – Práva a svobody, 2. doplněné a rozšíření vydání. Praha: Linde, 1999, ISBN 80-7201-170-7, s. 123n.

99 KÜBLER, F. K. Eigentum vepflichtet - eine Zivilrechtliche Generalklausel? Archiv für die civilistische Praxis 159. Bd., H. 3/4 (1960/1961), Mohr Siebeck GmbH & Co. KG, s. 236-293. Dostupné z databáze JSTOR: http://www.jstor.org/discover/10.2307/40993774?uid=3739008 & uid=2 & uid=4 & sid=21104110982291.

100 KÜBLER, F. K. op. cit., s. 245-250. Podle Lutherova pojetí původním zdrojem veške-rého vlastnictví je Bůh, který ho svěřuje lidem, a ti ho mají užívat výhradně ve službě křesťanské lásce. Zásada, že vlastnictví zavazuje, tak zcela původně vyvěrá z požadavku křesťanské lásky k bližnímu, a zahrnuje jak požadavky na vlastníka ve vztahu ke spole-čenství, tak ve vztahu k částem tohoto společenství, tj. jednotlivcům.

III Ústavněprávní východiska

107

V německém právu je nicméně zásada „vlastnictví zavazuje“ nyní vykládána jako zcela obecná ústavněprávní zásada, která není jako taková naplněna žádným věcným obsahem nebo konkrétními fixními hodnotami.101 Naopak, jde obecnou zásadu, která teprve při konkrétním rozhodování má být napl-něna hodnotovým obsahem – má být „oknem materiálních hodnotových principů v uspořádání schématu zákonů.“102 To znamená, že naplnění této s vlastnictvím spojené zásady konkrétním hodnotovým obsahem má v každé době odrážet etiku dané společnosti. Právě proto tato zásada, přestože původně vyvěrala z věrouky, umožnila ve 20. století naplnit koncepci vlastnictví sociální etikou a myšlenkou sociálního státu. Ústavní zásada jednou zakotvená může „začít žít svým vlastním životem“, vzdálit se od svého prapůvodního účelu, tím spíše, pokud byl společností zapomenut, a její výklad se může rozvíjet „evolutivním způsobem“103, odrážeje vývoj hodnotového systému společnosti.I v naší teorii je poukazováno na proměnlivost pojetí vlastnictví v čase. Názory na vlastnictví se v průběhu doby mění, existují různé názorové proudy a mění se převažující směry uvažování, přestože vlastnictví zůstává neustále stejně klíčovou kategorií všech teorií vzniku a funkcí státu, na němž budují jakékoli ideologie.104 Na nějaké podobě vlastnictví jsou nutně zalo-ženy veškeré politické a ekonomické systémy. Hlubší interpretace zásady „vlastnictví zavazuje“ však v české teorii de facto chybí – tato zásada zatím byla v literatuře i judikatuře spíše pouze naznačena, než probádána. Zejména je poukazováno na to, že není jasné, k čemu přesně vlastnictví zavazuje.105

101 Viz např. KÜBLER, F. K., op. cit.; KERSTING, W. Eigentumsfreiheit und Soziale Gerechtigkeit. Versuch einer Philosophischen Deutung des Verfassungsrechtlichen Grundsatzes „Eigentum verpflichtet“. In DEPENHEUER, O. (Ed.) Eigentum. Ordnungsidee, Zustand, Entwicklungen. Springer: Berlin, Heidelberg, 2005, ISBN 3-540-23355-5, s. 43-60; BLASBERG, D. Inhalts- und Schrankenbestimmungen des Grundeigentums zum Schutz der natürlichen Lebensgrundlagen. Das Verhältnis von Art. 14 Abs. 1 und 2 GG zu Art. 20a GG. Springer: Berlin, Heidelberg, 2008, ISBN 978-3-540-77738-0.

102 KÜBLER, F. K. op. cit., s. 264.103 Srov. požadavek evolutivní interpretace Evropské úmluvy založený rozhodovací praxí

Evropského soudu pro lidská práva, který lze jistě aplikovat i mimo sféru Evropské úmluvy pro takové normy, které mají vysokou právní sílu a u nichž se předpokládá dlou-há doba jejich aplikace, jako jsou právě normy ústavního práva zakotvující základní prá-va a svobody.

104 Např. FILIP, V. Aktuální problémy ústavní regulace vlastnictví – úvod a náměty do dis-kuse. In Sborník Dny práva, online http://sauron.law.muni.cz/sborniky/dp08/files/pdf/ustavko/filip.pdf.

105 KNAPP, V. a PAVLÍČEK, V. op. cit., s. 124.

VLASTNÍK A PODNIKATEL PŘI OCHRANĚ ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

108

Tato krátká kapitola nedokáže být komplexním rozpracováním zásady „vlastnictví zavazuje“. Spíše chce předložit některé úvahy k možnému směru interpretace této zásady, vycházeje přitom zejména právě z teze proměnli-vosti pojetí vlastnictví v různých společenských epochách a podmínkách. Klade otázku, zda tato zásada nemá být ve 21. století naplněna, vzhledem k současnému neutěšenému stavu a vývoji přírodních zdrojů a shodně s dynamikou společnosti, vedle sociální etiky též etikou environmentální, a směřována k environmentální funkci vlastnictví, a zda snad nemá tato zásada dostat i důležitější roli v oblasti principů ochrany životního prostředí. Tato kapitola se chce soustředit výlučně na uvedenou zásadu „vlastnictví zava-zuje“, tj. na čl. 11 odst. 3 větu první LZPS, ve vztahu k ochraně životního prostředí, tj. nebude rozebírat environmentální význam dalších ústavních ustanovení, neboť jim většinou již byla věnována dostatečná pozornost. Autorka se přitom ohledně čl. 11 odst. 3 LZPS přiklání k výkladu, že jeho druhá a třetí věta nejsou interpretací věty první, ale samostatnými ústavními normami.106

7.2 koncepce omezenosti vlastnického právaV obecné rovině je zásada „vlastnictví zavazuje“ především vyjádřením omezenosti (limitovanosti) vlastnického práva, jako protikladu k jeho neo-mezenosti (absolutnosti).Český Ústavní soud opakovaně využívá zásadu, že vlastnictví zavazuje, jako jeden z argumentů pro odmítnutí koncepce neomezenosti vlastnického práva, a naopak pro zdůraznění jeho vnitřních i vnějších limitů. Spojuje při-tom tyto limity s ochranou případných dalších zájmů požívajících právní i ústavní ochrany, které je nutno vzájemně vážit. Je zřejmé, že český Ústavní soud neomezuje dopady zásady „vlastnictví zavazuje“ pouze do sféry soukro-mého práva – uvádí ji v přímé souvislosti jak s projevy střetů různých zájmů v oblasti konkurence vlastnických práv, tj. různých soukromých zájmů, které jsou v civilní úpravě představovány institutem sousedských práv,107 tak s pro-

106 Komentář k předmětnému článku Listiny výslovně zmiňuje obě varianty výkladu jako možné. Viz KNAPP, V. a PAVLÍČEK, V. op. cit., s. 124.

107 Například Nález ÚS I.ÚS 451/11 ze dne 11. 1. 2012 k právu vlastnit majetek a po-vinnost vlastníka pozemní komunikace chránit vlastníky sousedících nemovitostí před hlukem z této komunikace, odst. 19.

III Ústavněprávní východiska

109

jevy konkurence soukromého zájmu z oblasti vlastnictví a zájmu veřejného např. z důvodu ochrany lidského zdraví, přírody a životního prostředí.108 Rovněž Evropský soud pro lidská práva a Soudní dvůr EU vycházejí z kon-cepce omezenosti vlastnického práva.109

Celé znění čl. 11 odst. 3 se tak vykládá jako zdroj tzv. vnitřních (imanent-ních) omezení vlastnického práva, v jejichž případě nenáleží vlastníku, přes-tože jeho vlastnické právo je omezováno, kompenzace.110

7.3 Úvahy o zásadě „vlastnictví zavazuje“ ve vztahu k ochraně životního prostředí

O zásadě „vlastnictví zavazuje“ budu zde uvažovat především v souvislosti s vlastnictvím pozemků, neboť půda je základním vstupem a nutným pro-středkem téměř jakékoli produkce, jakýmsi nejzákladnějším pra-předmětem vlastnictví, a zároveň je součástí životního prostředí, základním přírodním zdrojem, prostředím pro růst rostlin a stanovištěm pro život živočišných druhů i místem pro život člověka. Její plocha na planetě je konečná.Z pohledu této dvojí role pozemkového vlastnictví lze říci, že právní kon-cepce vlastnického práva (ať je v určitém časovém okamžiku naplněna jakýmkoli obsahem), vyjadřuje model vztahu mezi člověkem a základním přírodním zdrojem. Právě především v rámci výkonu vlastnického práva lidé mění životní prostředí. Proto je koncept vlastnického práva i základem pro definování vztahu společnosti a „jejího“ ekosystému. Systém vlastnictví se začal vyvíjet v době, kdy příroda bez problémů absorbovala lidské zásahy. Tradiční koncepty vlastnictví převážně vycházely z důrazu na neomezené panství vlastníka nad věcí, na jeho svrchovanost a právo vyloučit z oprávnění vůči předmětu vlastnictví kohokoli jiného včetně státu. Např. podle libe-rálního pojetí, které bylo podtextem společenské a politické debaty v době

108 Například Nález ÚS IV.ÚS 2005/09 ze dne 26. 4. 2012, N 91/65 SbNU 221 k právu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva (zákaz těžby dřeva), odst. 24.

109 Aniž by bylo záměrem zde tuto tezi jakkoli blíže rozvádět, lze uvést alespoň příklady důležitých rozhodnutí: Evropský soud pro lidská práva: James a další proti Spojenému království, rozsudek ze dne 21. 2. 1986, stížnost č. 8793/79; Mellacher a další proti Rakousku, rozsudek ze dne 19. 12. 1989, stížnosti č. 10522/83, 11011/84, 11070/84. Evropský soudní dvůr, resp. Soudní dvůr EU: Liselotte Hauer proti Land Rheinland-Pfalz ze dne 13. prosince 1979.

110 Blíže viz DAMOHORSKÝ, M.a kol. Právo životního prostředí. Op. cit., s. 56.

VLASTNÍK A PODNIKATEL PŘI OCHRANĚ ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

110

a prostředí vzniku amerického politického systému, bylo hlavní úlohou státu chránit vlastnictví jednotlivce před jakýmikoli zásahy ze strany jiných jednot-livců nebo státu, a to i kdyby to bylo v neprospěch zájmu společnosti jako celku.111 V takovém vyhraněném pojetí vlastnického práva, které je ostatně dnes již překonáno, by měl ohled na hodnoty životního prostředí pochopi-telně těžko nějaké místo. Protipólem právě uvedeného přístupu je vnímání vlastnictví primárně jako nástroje pro utváření veřejného dobra, k němuž má jako k nejvyšší metě směřovat celé uspořádání společnosti a veškerá její aktivita, ať už má právě prosazované veřejné dobro jakoukoli podobu112 (může to být třeba i vyhraněná forma některého z proudů environmenta-lismu, vyvyšující například zájmy přírody nad zájmy člověka jakožto pouze jednoho z druhů). První extrém vede k absolutní preferenci individua bez ohledu na zájem společnosti, druhý zase přehlíží individuální zájmy. Asi jedině vzájemným vyvažováním obou přístupů lze dosáhnout zohlednění všech důležitých zájmů, soukromých i veřejných.Zásada „vlastnictví zavazuje“ je vyjádřením (nebo chcete-li slovy Ústavního soudu, „výronem“113) principu omezenosti vlastnického práva. Připomíná ve velmi obecné rovině, že vlastnictví nespočívá pouze v právech (oprávně-ních), ale i v povinnostech vlastníka. Základní povinností vyplývající ze samé podstaty vlastnictví je povinnost strpět výkon vlastnického práva ostatních vlastníků (nerušit je v jejich výkonu stejného práva). „Vlastnictví zavazuje“ jde ovšem dále – nad rámec této základní povinnosti. Předznamenává v obecné rovině další povinnosti a vykračuje tak směrem, který je z druhé strany ohraničen čl. 11 odst. 4, ústavní úpravou vyvlastnění a nuceného omezení vlastnického práva.Specifické ustanovení pro vztah výkonu vlastnictví a ochrany životního prostředí dává věta třetí čl. 11 odst. 3. Na jejím základě dochází k zákon-ným omezením vlastnického práva z důvodu ochrany životního prostředí. Zásadu „vlastnictví zavazuje“ je však podle mého názoru třeba číst v širších souvislostech – není vázána pouze k výkonu vlastnického práva. Nemůže být sice podkladem pro konkrétní zásahy do vlastnického práva, ale jistě

111 BUTTLER, L. The Resilience of Property. Arizona Law Review, 2013 (Vol. 55), s. 856-860.112 Tamtéž.113 Například Nález ÚS I.ÚS 451/11 ze dne 11. 1. 2012, odst. 19.

III Ústavněprávní východiska

111

může být interpretačním vodítkem, které by obohatilo ústavní výklad vztahu vlastnictví a ochrany životního prostředí ještě o další rovinu, může přidat cosi nového k tradičnímu výčtu ústavních ustanovení, která tvoří ústavní základy ochrany životního prostředí.V zásadě „vlastnictví zavazuje“ se setkává „soukromé“ a „veřejné“. Vlastnictví predikuje soukromý zájem vlastníka chovat se k věci tak, aby jeho vlastní zájem (např. na zisku) byl co nejlépe naplněn. Lze tedy předpokládat, že vlast-ník bude o věc pečovat a vynakládat na tuto péči prostředky, aniž by to bylo v rozporu s jeho soukromým zájmem, naopak to bude činit ke svému vlastnímu prospěchu a bude to přirozené. Výraz „zavazuje“ však evidentně směřuje mimo soukromou sféru vlastníka, směřuje do sféry veřejného pro-spěchu (zájmu, dobra, blaha atp.), který může vyžadovat takový způsob nakládání s předmětem vlastnictví, jenž nebude plně slučitelný se způso-bem, který vede k maximalizaci soukromého prospěchu z tohoto vlastnictví. Pravděpodobně tedy bude vlastníka omezovat, resp. nutit ho o věc pečovat způsobem, který by při uplatnění pouze svého soukromého zájmu nevolil.Pokud však jde o ochranu životního prostředí, rozpor mezi soukromým a veřejným je v čistě teoretické rovině pouze zdánlivý, neboť nešetrným zacházením s životním prostředím poškozujeme i sami sebe, minimálně symbolicky v přesahu do našich budoucích potomků. Veřejným zájmem (který je tedy teoreticky zároveň i soukromým zájmem každého jednotlivce), je zájem udržovat při užívání vlastnictví, které je zároveň přírodním zdro-jem, tento zdroj v takovém stavu či kvalitě, které umožní jeho využívání i dalšími (a to i v budoucnosti). Za to, že tato teoretická premisa v praxi většinou nefunguje (nemotivuje k šetrnému zacházení s přírodou), vděčíme patrně převládnutí touhy po krátkodobém zisku nad touhou po vytváření dlouhodobých hodnot.Zásada „vlastnictví zavazuje“ má velmi blízko k mnohým obecným právním principům i k principům ochrany životního prostředí. K principu odpověd-nosti v jeho nejobecnější rovině (odpovědnost každého za následky svého jednání) i v jeho environmentálním zúžení (princip odpovědnosti původce), k principu prevence. Zásada „vlastnictví zavazuje“ obecně znamená zákaz užívat vlastnictví způsobem, který poškozuje jiného. Vztaženo k životnímu prostředí, tímto „jiným“ mohou být jiné státy (srov. známý případ Pulp Mills

VLASTNÍK A PODNIKATEL PŘI OCHRANĚ ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

112

uváděný jako přelomový pro vývoj mezinárodního práva životního pro-středí114), jiné skupiny obyvatel, jiní jednotlivci. Možná by bylo přehnané považovat za tohoto „jiného“ jiné živočišné druhy, ale v případě budoucích generací lidstva by to namístě být mohlo. Jde tedy o požadavek odpověd-ného užívání vlastnictví přírodních zdrojů.Zásadní otázkou je, zda lze z ústavní formulace „vlastnictví zavazuje“ dovozovat nějaká konkrétní práva nebo (spíše) povinnosti jednotlivců, ať ve sféře sociální nebo environmentální. V německé teorii se vztahu mezi čl. 20a GG (o odpovědnosti státu za ochranu životního prostředí) a čl. 14 GG (o vlastnickém právu) obsáhle věnuje D. Blasberg.115 Zdůrazňuje, že ačkoliv čl. 14 odst. 2 GG (vlastnictví zavazuje) je značně neurčitý a neob-sahuje explicitně žádné vyjádření vztahu k životnímu prostředí, je třeba toto ustanovení zvažovat jako možný podklad pro vyvozování určitých environ-mentálních povinností, neboť vlastník (a to zejména vlastník pozemku) je z titulu svého vlastnictví nutně „nejlepším ochráncem životního prostředí“, a to nejen proto, že je nejblíže k přímému výkonu činností ovlivňujících jeho stav, ale také má nejvlastnější a (pra)původní zájem na tom, aby byl zachován dobrý stav předmětu jeho vlastnického práva. Na druhou stranu však při-pouští, že sama ústavní dikce „vlastnictví zavazuje“ je příliš málo konkrétní na to, aby mohla jednotlivci sama o sobě bezprostředně zakládat konkrétní povinnosti. Proto jde především o „obecné očekávání“ určitého chování sta-novené základní normou či etický apel, ovšem zároveň také o subsidiární ústavní normu pro celou sféru vlastnického práva v šíři rozhodně zahrnující i ochranu životního prostředí.116

Domnívám se, že podobný přístup lze využít i v českém prostředí, kde zásada „vlastnictví zavazuje“ může fungovat jako podpůrný interpretační prostředek i tam, kde se jedná o vztah k životnímu prostředí. Konkrétnější podobou napl-nění zásady „vlastnictví zavazuje“ v oblasti ochrany životního prostředí může být, jak se domnívám, požadavek kladený na vlastníka pozemku, nepředat tento pozemek dalšímu (nebo další generaci) po ekologické stránce v horším

114 ICJ, Pulp Mills on the River Uruguay (Argentina v. Uruguay), 20. 4. 2010.115 BLASBERG, D. Inhalts- und Schrankenbestimmungen des Grundeigentums zum Schutz der

natürlichen Lebensgrundlagen. Das Verhältnis von Art. 14 Abs. 1 und 2 GG zu Art. 20a GG. Springer: Berlin, Heidelberg, 2008, ISBN 978-3-540-77738-0.

116 BLASBERG, D. op. cit., s. 176-179 a 186.

III Ústavněprávní východiska

113

stavu, než ho obdržel. Takový požadavek souvisí s určitým nepoměrem, který lze zaznamenat mezi relativní krátkostí lidského života a relativní trvalostí půdy. Taková povinnost každého vlastníka pozemku by byla jeho podílením se na obecné povinnosti každého chránit životní prostředí, která sice není v českém ústavním právu výslovně stanovena, ale lze ji snad dovodit jako zrca-dlovou vůči právu každého na příznivé životní prostředí (čl. 35 odst. 1 LZPS). V tomto směru lze považovat zásadu „vlastnictví zavazuje“ i za jakési promít-nutí principu zákazu regrese117 do soukromé sféry. Domnívám se, že takto pojatá zásada může sloužit jako jakýsi podpůrný princip ochrany životního prostředí, doplňující principy hlavní a podporující jejich účinek.Konečně se domnívám, že zásadu „vlastnictví zavazuje“ je třeba vztahovat i vůči státu jako vlastníku. V takovém případě je možno dovodit její úzkou souvislost s čl. 7 Ústavy, který zavazuje stát dbát o šetrné využívání přírod-ních zdrojů a přírodního bohatství, jako jeho konkretizaci pro případy, kdy stát je vlastníkem těchto zdrojů. Taková interpretace by rovněž posílila sílu argumentace na straně ochrany životního prostředí tam, kde je to třeba.Konečně, zásadu „vlastnictví zavazuje“ lze jistě pojmout i obráceně, totiž vztáhnout ji k předmětům vlastnictví, které nejsou přírodními zdroji, ale mohou životní prostředí poškozovat (např. motorové vozidlo), jako pod-poru zejména v těch případech, kdy příslušné povinnosti by nebyly stano-veny normami veřejného práva.

7.4 závěrZásada „vlastnictví zavazuje“ vznikla a do ústavních ustanovení byla vtě-lena relativně dávno, v souvislosti s pohnutkami, které dnes již nemusí být v plnosti aktuální. Je-li ovšem koncept vlastnického práva v čase pružný, pak by měl nyní vzhledem k dlouhodobě se zhoršujícímu stavu přírodních zdrojů odrážet ve vymezení toho, k čemu vlastnictví zavazuje, též ochranu životního prostředí. Takto pojatá zásada „vlastnictví zavazuje“ by tak měla být podpůrně aplikovanou zásadou, výkladovým nástrojem práva, bez 117 Tzv. non-regression principle, nově formovaný princip ochrany životního prostředí, který

je zatím umísťován převážně do oblasti legislativy, znamená závazek nepřijímat tako-vé nové právní předpisy, které by zaváděly nižší úroveň ochrany životního prostředí. Viz např. PRIEUR, M. Non-regression in environmental law. SAPIENS (Surveys And Perspectives Integrating Environment and Society). 2012, roč. 5, č. 2 – IUCN Commissions, dostupné online z http://sapiens.revues.org/1248.

VLASTNÍK A PODNIKATEL PŘI OCHRANĚ ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

114

ohledu na osobu vlastníka. Koncepce vlastnictví, která započala jako striktně individualistická, aby byla ve 20. století obohacena o sociální etiku, by měla nyní být výslovným způsobem doplněna o etiku environmentální. Zásada „vlastnictví zavazuje“ by se tak mohla stát dalším principem uplatnitelným ve prospěch ochrany životního prostředí a stát se tak doplňující či podpůr-nou zásadou práva životního prostředí.

8 Limity práva na priaznivé životné prostredie pri výkone slobody podnikania

Michal Maslen118

8.1 Úvodné poznámkysLZPS základných práv a slobôd (upravuje v čl. 35 právo na priaznivé životné prostredie.119 Obsah uvedeného ustanovenia sa premietol aj do znenia čl. 44 Ústavy Slovenskej republiky (ďalej ako „Ústava“).120 SLZPS však zároveň zakotvuje v čl. 26 slobodu podnikania.121 Ústava obsahovo vymedzuje uve-denú slobodu v čl. 35.122 Obsah práva na priaznivé životné prostredie podľa

118 Táto kapitola bola podporovaná Agentúrou na podporu výskumu a vývoja na základe Zmluvy č. APVV-0024-12.

119 Podľa čl. 35 Listiny: „(1) Každý má právo na priaznivé životné prostredie… (2) Každý má právo na včasné a úplné informácie o stave životného prostredia a prírodných zdrojov… (3) Nikto nesmie pri výkone svojich práv ohrozovať ani poškodzovať životné prostredie, prírodné zdroje, druhové bohatstvo prírody a kultúrne pamiatky nad mieru ustanovenú zákonom.“

120 Podľa čl. 44 Ústavy: „(1) Každý má právo na priaznivé životné prostredie… (2) Každý je povinný chrániť a zveľaďovať životné prostredie a kultúrne dedičstvo… (3) Nikto nesmie nad mieru ustano-venú zákonom ohrozovať ani poškodzovať životné prostredie, prírodné zdroje a kultúrne pamiatky… (4) Štát dbá o šetrné využívanie prírodných zdrojov, o ekologickú rovnováhu a o účinnú starostlivosť o životné prostredie a zabezpečuje ochranu určeným druhom voľne rastúcich rastlín a voľne žijúcich živočíchov… (5) Podrobnosti o právach a povinnostiach podľa odsekov 1 až 4 ustanoví zákon.“

121 Podľa čl. 26 Listiny: „(1) Každý má právo na slobodnú voľbu povolania a prípravu naň, ako aj právo podnikať a vykonávať inú hospodársku činnosť… (2) Zákon môže ustanoviť podmienky a obmedzenia na výkon určitých povolaní alebo činností… (3) Každý má právo získavať prostriedky na svoje životné potreby prácou. Občanov, ktorí toto právo nemôžu bez vlastnej viny vykonávať, štát v primeranom rozsahu hmotne zabezpečuje; podmienky ustanoví zákon… (4) Zákon môže ustanoviť odchylnú úpravu pre cudzincov.“

122 Podľa čl. 35 Ústavy: „(1) Každý má právo na slobodnú voľbu povolania a prípravu naň, ako aj právo podnikať a uskutočňovať inú zárobkovú činnosť… (2) Zákon môže ustanoviť podmienky a obmedzenia výkonu určitých povolaní alebo činností… (3) Občania majú právo na prácu. Štát v pri-meranom rozsahu hmotne zabezpečuje občanov, ktorí nie z vlastnej viny nemôžu toto právo vykonávať. Podmienky ustanoví zákon… (4) Zákon môže ustanoviť odchylnú úpravu práv uvedených v odsekoch 1 až 3 pre cudzincov.“