Petr Gratias / Oldřich Veselý

ČERNÝ RACEK

Nakladatelství Vakát

Petr Gratias / Oldřich Veselý

ČERNÝ RACEK

Nakladatelství Vakát

Copyright © Petr Gratias / Oldřich Veselý, 2009Cover © Dagmar Borovská, 2009Layout © Evžen Navrátil, 2009Edition © Nakladatelství Vakát, 2009ISBN 978-80-903815-5-1

Nakladatelství Vakát, s. r. o., děkuje Jihomoravskému kraji za podporu, která umožnila vydání této knihy.

Za fi nanční přispění patří dík též JUDr. Oktaviánu Kociánovi, JUDr. Petru Kociánovi, Josefu Regenovi a společnostemRS AUDIT, spol. s r. o., Imeso, spol. s r. o., LÍDL MUSIC, spol. s r. o., a JAN HANÁK, s. r. o.

Tuto knihu věnujeme památce zesnulých hudebníkůz oblasti česko-moravsko-slovenského beatu a rocku,

kteří předčasně odešli do hudebního nebe:

Jiřímu Lahodovi, Jiřímu Kamešovi, Jiřímu Jelínkovi,Jiřímu Schelingerovi, Janu Millonigovi,

Vladu Čechovi, Miroslavu Berkovi, Vladimíru Padrůňkovi,Vítu Kuklovi, Petru Kalandrovi, Dežovi Ursínymu,

Mikimu Volkovi, Janu Ivanu Wünschovi, Petru Novákovi, Jaroslavu Filipovi, Milanu „Mejlovi“

Hlavsovi, Ottu Bezlojovi, Ivanu Khuntovi, Hynku Žalčíkovi, Ladislavu „Slávkovi“ Tuhému,

Janu Antonínu Pacákovi, Františku Kotvovi, Richardu Kybicovi, Anatolimu Kohoutovi,

Pete Kaplanovi, Otakaru Olšaníkovi, Janu Čarvašovi a Karlu „Kášovi“ Jahnovi

Autoři

Copyright © Petr Gratias / Oldřich Veselý, 2009Cover © Dagmar Borovská, 2009Layout © Evžen Navrátil, 2009Edition © Nakladatelství Vakát, 2009ISBN 978-80-903815-5-1

Nakladatelství Vakát, s. r. o., děkuje Jihomoravskému kraji za podporu, která umožnila vydání této knihy.

Za fi nanční přispění patří dík též JUDr. Oktaviánu Kociánovi, JUDr. Petru Kociánovi, Josefu Regenovi a společnostemRS AUDIT, spol. s r. o., Imeso, spol. s r. o., LÍDL MUSIC, spol. s r. o., a JAN HANÁK, s. r. o.

Tuto knihu věnujeme památce zesnulých hudebníkůz oblasti česko-moravsko-slovenského beatu a rocku,

kteří předčasně odešli do hudebního nebe:

Jiřímu Lahodovi, Jiřímu Kamešovi, Jiřímu Jelínkovi,Jiřímu Schelingerovi, Janu Millonigovi,

Vladu Čechovi, Miroslavu Berkovi, Vladimíru Padrůňkovi,Vítu Kuklovi, Petru Kalandrovi, Dežovi Ursínymu,

Mikimu Volkovi, Janu Ivanu Wünschovi, Petru Novákovi, Jaroslavu Filipovi, Milanu „Mejlovi“

Hlavsovi, Ottu Bezlojovi, Ivanu Khuntovi, Hynku Žalčíkovi, Ladislavu „Slávkovi“ Tuhému,

Janu Antonínu Pacákovi, Františku Kotvovi, Richardu Kybicovi, Anatolimu Kohoutovi,

Pete Kaplanovi, Otakaru Olšaníkovi, Janu Čarvašovi a Karlu „Kášovi“ Jahnovi

Autoři

7Paměť je naším jediným bohatstvím.Teprve přijdeme-li o ni, stanou se z nás

skuteční žebráci.

JEAN-ETIENNE DOMINIQUE ESQUIROLproslulý francouzský psychiatr

9Úvodem

Bylo nutno trochu zapřemýšlet, kdy jsem se poprvé setkal s Oldřichem Veselým. Myšlenky mě vedly do dávné minulosti, až jsem se ustálil v názoru, že to bylo kolem osmašedesátého roku. Tehdy se mi dostal do rukou singl, malá vinylová deska s nahrávkou skupiny Synkopy 61 „Válka je vůl“. Bylo mi třináct let a právě jsme zakládali jako mnozí jiní školní big-bítovou skupinu, v níž jsem měl roli doprovodného kytaristy a zpěváka. Písnička se nám tehdy velmi líbila a zkoušeli jsme ji hrát. Přestože venku vonělo liberální dubčekovské Pražské jaro 1968, pedagogům se příliš nelíbilo slovo „vůl“ v názvu, což nám ale nevadilo, protože tohle slovo tehdy nedílně patřilo do našeho nepříliš bohatého slovního výraziva.

Zajímal jsem se ovšem, kdo tuhle písničku napsal. Textem ji opatřil František Jemelka a hudbu zkomponoval Oldřich Veselý. Pro úplnost je třeba uvést, že ji sólově nazpíval kytarista Pavel Váně společně s Micha-lem Polákem. V naší bigbítové komunitě jsem už tehdy platil za kronikáře a archiváře (toho, kdo zjišťoval informace o písních a skupinách), a tak jsem brzy zjistil, že ani Jemelka, ani Veselý nejsou členy Synkop 61.

Tahle první brněnská (a vlastně moravská) westcoastová skupina se nám tehdy velmi líbila, a tak jsem si záhy poté koupil EP desku, kde se objevila skladba „Suita pro Johanna Sebastiana Bacha“, která se mi ze všech čtyř skladeb líbila pravděpodobně nejvíc. Pod ní byl jako autor hudby a textu podepsán Oldřich Veselý.

Léta běžela a já jsem se postupně orientoval v širších souvislostech domácího i anglo-amerického hudebního dění, ale i přes nepřeberné množství nových jmen z československého a zahraničního prostředí jsem už výše citované jméno nezapomněl. Možná mimo jiné i proto, že můj o deset let starší kamarád Pavel Pech, výtvarník a mánička s delšími vlasy, mě informoval o tom, že v Brně hraje skupina s dlouhým anglickým názvem (který nebylo tak úplně snadné si tehdy hned napoprvé zapama-tovat) Great Music Factory, jejíž vystoupení viděl. S nadšením o ní refero-val a znovu vzpomněl jméno Oldřich Veselý, které jsem znal v souvislosti se Synkopami 61.

Setkával jsem se pak v dalších letech s tímto jménem ve spojení s pís-němi, které byly po skladatelské stránce stále lepší — prokomponova-nější, s výraznou harmonií a vnitřním napětím.

Od svých starších kamarádů jsem o Oldovi slýchal mluvit vždy s uzná-ním a respektem. Na koncertě jsem ho ovšem viděl poprvé až v polovině sedmdesátých let, kdy se stal jako varhaník, klavírista, zpěvák a skladatel regulérním členem Synkop 61. Předtím jsem ho vídal postávat ve „štatlu“ na horním konci České ulice v Brně. Také v restauraci Besední dům,

9Úvodem

Bylo nutno trochu zapřemýšlet, kdy jsem se poprvé setkal s Oldřichem Veselým. Myšlenky mě vedly do dávné minulosti, až jsem se ustálil v názoru, že to bylo kolem osmašedesátého roku. Tehdy se mi dostal do rukou singl, malá vinylová deska s nahrávkou skupiny Synkopy 61 „Válka je vůl“. Bylo mi třináct let a právě jsme zakládali jako mnozí jiní školní big-bítovou skupinu, v níž jsem měl roli doprovodného kytaristy a zpěváka. Písnička se nám tehdy velmi líbila a zkoušeli jsme ji hrát. Přestože venku vonělo liberální dubčekovské Pražské jaro 1968, pedagogům se příliš nelíbilo slovo „vůl“ v názvu, což nám ale nevadilo, protože tohle slovo tehdy nedílně patřilo do našeho nepříliš bohatého slovního výraziva.

Zajímal jsem se ovšem, kdo tuhle písničku napsal. Textem ji opatřil František Jemelka a hudbu zkomponoval Oldřich Veselý. Pro úplnost je třeba uvést, že ji sólově nazpíval kytarista Pavel Váně společně s Micha-lem Polákem. V naší bigbítové komunitě jsem už tehdy platil za kronikáře a archiváře (toho, kdo zjišťoval informace o písních a skupinách), a tak jsem brzy zjistil, že ani Jemelka, ani Veselý nejsou členy Synkop 61.

Tahle první brněnská (a vlastně moravská) westcoastová skupina se nám tehdy velmi líbila, a tak jsem si záhy poté koupil EP desku, kde se objevila skladba „Suita pro Johanna Sebastiana Bacha“, která se mi ze všech čtyř skladeb líbila pravděpodobně nejvíc. Pod ní byl jako autor hudby a textu podepsán Oldřich Veselý.

Léta běžela a já jsem se postupně orientoval v širších souvislostech domácího i anglo-amerického hudebního dění, ale i přes nepřeberné množství nových jmen z československého a zahraničního prostředí jsem už výše citované jméno nezapomněl. Možná mimo jiné i proto, že můj o deset let starší kamarád Pavel Pech, výtvarník a mánička s delšími vlasy, mě informoval o tom, že v Brně hraje skupina s dlouhým anglickým názvem (který nebylo tak úplně snadné si tehdy hned napoprvé zapama-tovat) Great Music Factory, jejíž vystoupení viděl. S nadšením o ní refero-val a znovu vzpomněl jméno Oldřich Veselý, které jsem znal v souvislosti se Synkopami 61.

Setkával jsem se pak v dalších letech s tímto jménem ve spojení s pís-němi, které byly po skladatelské stránce stále lepší — prokomponova-nější, s výraznou harmonií a vnitřním napětím.

Od svých starších kamarádů jsem o Oldovi slýchal mluvit vždy s uzná-ním a respektem. Na koncertě jsem ho ovšem viděl poprvé až v polovině sedmdesátých let, kdy se stal jako varhaník, klavírista, zpěvák a skladatel regulérním členem Synkop 61. Předtím jsem ho vídal postávat ve „štatlu“ na horním konci České ulice v Brně. Také v restauraci Besední dům,

10 známé pod názvem Domek nebo Arma. I když jsem se ho chtěl už tehdy zeptat na spoustu věcí, odvahu oslovit ho jsem v té době ještě neměl.

V roce 1976 jsem jako voják základní vojenské služby pobýval v Pří-brami a v místním Domě kultury měla mít koncert skupina Blue Effect (tehdy už s normalizačním pokřiveným názvem Modrý Efekt). Dostal jsem vycházku, ale nedostal jsem u pokladny lístek. Bylo beznadějně vypro-dáno. Cloumal mnou vztek a taky lítost. Nejen proto, že jsem všude kolem viděl vlasaté máničky, mezi které jsem před vojnou také patřil, ale hlavně proto, že se nedostanu po velmi dlouhé době na pořádnou hudbu podle svého gusta. Z časopisu Melodie jsem byl informován kytaristou Radimem Hladíkem, že skupina prošla personálními změnami — na bas-kytaru nastoupil Fedor Frešo, předtím člen Collegia Musica, a sólovým zpěvákem a hráčem na klávesové nástroje se stal Oldřich Veselý.

Odvaha nabyla vrchu, a tak jsem požádal, aniž bych se s Oldou v té době osobně znal, jestli by mi trhač lístků mohl zavolat člena skupiny Oldřicha Veselého, že jsem z Brna jako on a že bych ho rád pozdravil. Stalo se. Olda přišel — já jsem se k němu jako Brňan přihlásil a cítil jsem při tom mrazení po těle. Měl už v té době vlasy pod ramena a vousy na tvářích a taky černé tričko s nápisem A.R.P. Trochu se pousmál a řekl: „Zdar! Fleky na židlích už nejsou… Stoupni si někde na kraj. Už musím valit, měj se — zdar!“

Tahle slova si vlastně pamatuji dodnes, stejně tak i okolnost, že mi ještě nabídl americkou cigaretu značky Marlboro (tehdy se kouřily hlavně české značky Sparta a Clea). Od té doby uteklo už víc než třicet let… Koncert se tehdy moc vydařil, i když jsem, orientován na pravou stranu pódia, ze svého postu stojícího diváka byl vydán na milost a nemilost zvuku kompresoru baskytary Fedora Freša a pravé ucho jsem měl celou noc mimo provoz.

Po vojně jsem se s Oldou tu a tam ve městě pozdravil, a dokonce jsme seděli s nějakou širší společností nad pěnivým mokem a bavili se o hudbě. Sledoval jsem poměrně cíleně jeho hudební kariéru v nebla-hých časech minulého režimu a radoval se spolu s ním z jeho úspěchů a sporadického zviditelňování, třeba v hudebním Studiu M. A vlastně to dělám dodnes…

Napsal jsem občas nějakou recenzi na jeho koncerty nebo alba, až jsem dospěl k závěru, že na prahu jeho životního jubilea jsem získal dostatek odvahy k tomu, abych za jeho vydatného přispění mohl sestavit prostřednictvím dialogů produkt, jehož výsledkem je tato kniha.

Chtěl bych tě tedy, milý čtenáři, pozvat na takový nevšední výlet do minulosti pestrého a barvitého života kumštýře a virtuálně zalistovat jeho životními osudy…

Petr Gratias

10 známé pod názvem Domek nebo Arma. I když jsem se ho chtěl už tehdy zeptat na spoustu věcí, odvahu oslovit ho jsem v té době ještě neměl.

V roce 1976 jsem jako voják základní vojenské služby pobýval v Pří-brami a v místním Domě kultury měla mít koncert skupina Blue Effect (tehdy už s normalizačním pokřiveným názvem Modrý Efekt). Dostal jsem vycházku, ale nedostal jsem u pokladny lístek. Bylo beznadějně vypro-dáno. Cloumal mnou vztek a taky lítost. Nejen proto, že jsem všude kolem viděl vlasaté máničky, mezi které jsem před vojnou také patřil, ale hlavně proto, že se nedostanu po velmi dlouhé době na pořádnou hudbu podle svého gusta. Z časopisu Melodie jsem byl informován kytaristou Radimem Hladíkem, že skupina prošla personálními změnami — na bas-kytaru nastoupil Fedor Frešo, předtím člen Collegia Musica, a sólovým zpěvákem a hráčem na klávesové nástroje se stal Oldřich Veselý.

Odvaha nabyla vrchu, a tak jsem požádal, aniž bych se s Oldou v té době osobně znal, jestli by mi trhač lístků mohl zavolat člena skupiny Oldřicha Veselého, že jsem z Brna jako on a že bych ho rád pozdravil. Stalo se. Olda přišel — já jsem se k němu jako Brňan přihlásil a cítil jsem při tom mrazení po těle. Měl už v té době vlasy pod ramena a vousy na tvářích a taky černé tričko s nápisem A.R.P. Trochu se pousmál a řekl: „Zdar! Fleky na židlích už nejsou… Stoupni si někde na kraj. Už musím valit, měj se — zdar!“

Tahle slova si vlastně pamatuji dodnes, stejně tak i okolnost, že mi ještě nabídl americkou cigaretu značky Marlboro (tehdy se kouřily hlavně české značky Sparta a Clea). Od té doby uteklo už víc než třicet let… Koncert se tehdy moc vydařil, i když jsem, orientován na pravou stranu pódia, ze svého postu stojícího diváka byl vydán na milost a nemilost zvuku kompresoru baskytary Fedora Freša a pravé ucho jsem měl celou noc mimo provoz.

Po vojně jsem se s Oldou tu a tam ve městě pozdravil, a dokonce jsme seděli s nějakou širší společností nad pěnivým mokem a bavili se o hudbě. Sledoval jsem poměrně cíleně jeho hudební kariéru v nebla-hých časech minulého režimu a radoval se spolu s ním z jeho úspěchů a sporadického zviditelňování, třeba v hudebním Studiu M. A vlastně to dělám dodnes…

Napsal jsem občas nějakou recenzi na jeho koncerty nebo alba, až jsem dospěl k závěru, že na prahu jeho životního jubilea jsem získal dostatek odvahy k tomu, abych za jeho vydatného přispění mohl sestavit prostřednictvím dialogů produkt, jehož výsledkem je tato kniha.

Chtěl bych tě tedy, milý čtenáři, pozvat na takový nevšední výlet do minulosti pestrého a barvitého života kumštýře a virtuálně zalistovat jeho životními osudy…

Petr Gratias

13

„Potkal jsem Marťana, měl vlasy na paty a džínsy prodřený a nohy chlupatý.

Tam u nich na Marsu — je to běžnej úkaz, a tak se podivil, že chtěj po něm průkaz…“

MARŤAN (1967) František Jemelka

Stojím na břehu Seiny v ústí Avenue Rapp do Quai Branly. Kousek za zády mám Eiffelovku. Je 31. srpna 2003. Jedeme s kapelou U nás se svítí na pár vystoupení do Bretaně. Na druhé straně řeky se u náměstí de l’Alma přesně před šesti lety zabila lady Diana. Její smrt nafoukla světový bulvár k prasknutí.

To smrt mé matky o den později vzbudila mnohem menší pozor-nost. Není ani příliš divu. Moje matka byla nějaký čas „jen“ ženou v domácnosti a potom pracovala jako úřednice v kanceláři u Restau-rací a jídelen v Brně. RaJ — restaurace a jídelny, instituce, kterážto byla zaměstnanci ředitelství nazývána PaPu.* Zemřela na den přesně dva měsíce poté, co umřel otec. Asi nemohli být bez sebe.

Otec pracoval jako vedoucí technického oddělení ve Frutě. Jeho zásadním životním počinem bylo, že se u nás začala vyrábět coca--cola. Byl to nesmírně pracovitý člověk. I když odešel do důchodu, tak ještě dlouho potom řešil všelijaké technické úkoly a projekty. Bez práce by se stal jeho život prázdný.

Ze spirál a kruhů životních propletenců mně v tuto chvíli vstávají chlupy na těle. Otcova smrt mě zasáhla strašně silně. Přivítal jsem proto možnost přijít na jiné myšlenky a nedlouho po jeho skonu v čer-venci 1997 jsem odjel na pár dnů do Londýna.

Paní, která nám v Anglii dělala průvodkyni, když jsme projížděli Westminsterem okolo zadního traktu Buckinghamského paláce, mi ukázala, kudy vyjíždí lady Di se svým jaguárem a kde na ni číhají davy fanoušků a paparazzi. Za necelé dva měsíce nato byla Diana po smrti a má matka bohužel taky. Neunesla otcův odchod.

Měl jsem své rodiče velmi rád. Byli nesmírně hodní, laskaví a hlavně tolerantní. Rodinné zázemí jsem měl tudíž naprosto skvělé.

Osudovost roku 1948, kdy jsem se narodil, měla samozřejmě vliv na můj život, stejně jako na životy všech ostatních, kteří v Českoslo-vensku žili. Narodil jsem se po „Vítězném únoru“, takže jsem nemohl zaregistrovat nějaké změny. Onu osudovost komunistického puče si

* PaPu — „Paluše a Putyčky“ — označení pro „stylová“ restaurační zařízení.

13

„Potkal jsem Marťana, měl vlasy na paty a džínsy prodřený a nohy chlupatý.

Tam u nich na Marsu — je to běžnej úkaz, a tak se podivil, že chtěj po něm průkaz…“

MARŤAN (1967) František Jemelka

Stojím na břehu Seiny v ústí Avenue Rapp do Quai Branly. Kousek za zády mám Eiffelovku. Je 31. srpna 2003. Jedeme s kapelou U nás se svítí na pár vystoupení do Bretaně. Na druhé straně řeky se u náměstí de l’Alma přesně před šesti lety zabila lady Diana. Její smrt nafoukla světový bulvár k prasknutí.

To smrt mé matky o den později vzbudila mnohem menší pozor-nost. Není ani příliš divu. Moje matka byla nějaký čas „jen“ ženou v domácnosti a potom pracovala jako úřednice v kanceláři u Restau-rací a jídelen v Brně. RaJ — restaurace a jídelny, instituce, kterážto byla zaměstnanci ředitelství nazývána PaPu.* Zemřela na den přesně dva měsíce poté, co umřel otec. Asi nemohli být bez sebe.

Otec pracoval jako vedoucí technického oddělení ve Frutě. Jeho zásadním životním počinem bylo, že se u nás začala vyrábět coca--cola. Byl to nesmírně pracovitý člověk. I když odešel do důchodu, tak ještě dlouho potom řešil všelijaké technické úkoly a projekty. Bez práce by se stal jeho život prázdný.

Ze spirál a kruhů životních propletenců mně v tuto chvíli vstávají chlupy na těle. Otcova smrt mě zasáhla strašně silně. Přivítal jsem proto možnost přijít na jiné myšlenky a nedlouho po jeho skonu v čer-venci 1997 jsem odjel na pár dnů do Londýna.

Paní, která nám v Anglii dělala průvodkyni, když jsme projížděli Westminsterem okolo zadního traktu Buckinghamského paláce, mi ukázala, kudy vyjíždí lady Di se svým jaguárem a kde na ni číhají davy fanoušků a paparazzi. Za necelé dva měsíce nato byla Diana po smrti a má matka bohužel taky. Neunesla otcův odchod.

Měl jsem své rodiče velmi rád. Byli nesmírně hodní, laskaví a hlavně tolerantní. Rodinné zázemí jsem měl tudíž naprosto skvělé.

Osudovost roku 1948, kdy jsem se narodil, měla samozřejmě vliv na můj život, stejně jako na životy všech ostatních, kteří v Českoslo-vensku žili. Narodil jsem se po „Vítězném únoru“, takže jsem nemohl zaregistrovat nějaké změny. Onu osudovost komunistického puče si

* PaPu — „Paluše a Putyčky“ — označení pro „stylová“ restaurační zařízení.

14 člověk uvědomil mnohem později. Názory na něj se u mě formovaly až v první polovině šedesátých let a vyvrcholily rokem 1968. Řekněme , že se mně defi nitivně rozsvítilo v hlavě, když jsem měl posléze, v sedm-desátých letech, možnost vycestovat na Západ a udělat si vlastní úsu-dek na rozdílnost systému v politické a ekonomické sféře a vůbec ve svobodě života jako takového.

Jiná věc byla ovšem hudba. V německy mluvících zemích tehdy vál-covaly hitparády a potažmo i obecný vkus ty nejpokleslejší „výtvory“ hudebního průmyslu. Byla to vlna nejpustší komerce, která zasáhla české země pouze prostřednictvím některých do češtiny přetextova-ných hitů, jejichž interprety ani v nejmenším nezajímala nějaká původ-nost sdělení. V plné síle pak tyto trendy zasáhly Česko s rozvojem soukromých rozhlasových stanic po listopadovém převratu. Rakousko a Německo tehdy nebyly zrovna „bigbítové země“. Měl jsem pocit, že u nás pro mladou generaci měla rocková hudba daleko zásadnější význam než pro mládež v německy hovořících zemích. Jen ve velkých německých městech to samozřejmě bylo jiné.

Z raného dětství si pamatuji jen střípky. Návštěvy na zahradě u Svo-zilových v Moravanech, přátel mých rodičů, kteří neměli děti, ale

15chovali slepice a kohouta, který na mě vždy útočil a kterého jsem se bál. A taky měli glóbus, asi z roku 1928, který jsem tak obdivoval, až mi ho darovali. Mám jej dodnes. Možná tím podnítili mou lásku k mapám vůbec. A smysl pro orientaci.

Silnou vzpomínku mám také na to, že jsem si hrál v kuchyni s veli-kým dřevěným autobusem, který otec předělal na trolejbus, a najed-nou mi maminka říká: „Tak, Olinku, už toho nech, už musíš do školy.“ Ono totiž bylo prvního září. A tam někde asi to pravé dětství končí.

Když mi bylo šest let, narodil se můj bratr Milan. Domnívám se, že otec i matka o nás pečovali v maximální možné míře. Jako prvoro-zený syn jsem byl asi o dost rozmazlenější než můj mladší bratr. Rodiče mě podporovali v době mých studií, ale i později, když občas došlo k nějaké krizi, vždycky stáli při mně. Rodina byla zkrátka v pohodě…

Bydleli jsme na Cejlu (tehdy ovšem Gottwaldově ulici), to bylo vždycky typické průmyslové území a proletářské prostředí s romskou komunitou. Je do jisté míry ironie, že rodiče bydleli v podstatě stále na jednom místě, ale díky neustálému přejmenovávání ulice se jako by třikrát stěhovali. Před válkou se ulice jmenovala Cejl, za protekto-rátu Zeile a po válce Gottwaldova. (Teď je to zase Cejl.) Neustále museli měnit doklady. Pravda, bylo to typické průmyslové území, ale ta tehdejší romská komunita se skládala spíše z takových usedlejších romských rodin, kterých tam navíc zdaleka nežilo tolik co nyní. Tento typ cikánů byl ještě schopen nějaké asimilace. Jako kluci jsme se s nimi samozřejmě prali, o nějakou tu bouli a modřinu nebyla nouze, ale o život v žádném případě nešlo. Chodili jsme vlastně společně na tehdejší Marxovu ulici (nyní Spolková) do kina Lípa na dětská před-stavení. Měl jsem dokonce na devítiletce ve třídě tři romské spo-lužáky, se kterými bylo možné normálně vycházet. Společnost nebyla myslím zdaleka tak diferencovaná jako nyní.

Jaké jsi měl v dětském věku zájmy?Asi jako většina kluků jsem měl rád vláčky, autíčka a sbíral jsem

všelijaké modely lodí a letadel… A knížky!

Které knížky to byly?Sbíral jsem knížky edice Knihy odvahy a dobrodružství. Velmi jsem

zbožňoval romány Arthura Ransoma — Amazonky a Vlaštovky. Měly

15chovali slepice a kohouta, který na mě vždy útočil a kterého jsem se bál. A taky měli glóbus, asi z roku 1928, který jsem tak obdivoval, až mi ho darovali. Mám jej dodnes. Možná tím podnítili mou lásku k mapám vůbec. A smysl pro orientaci.

Silnou vzpomínku mám také na to, že jsem si hrál v kuchyni s veli-kým dřevěným autobusem, který otec předělal na trolejbus, a najed-nou mi maminka říká: „Tak, Olinku, už toho nech, už musíš do školy.“ Ono totiž bylo prvního září. A tam někde asi to pravé dětství končí.

Když mi bylo šest let, narodil se můj bratr Milan. Domnívám se, že otec i matka o nás pečovali v maximální možné míře. Jako prvoro-zený syn jsem byl asi o dost rozmazlenější než můj mladší bratr. Rodiče mě podporovali v době mých studií, ale i později, když občas došlo k nějaké krizi, vždycky stáli při mně. Rodina byla zkrátka v pohodě…

Bydleli jsme na Cejlu (tehdy ovšem Gottwaldově ulici), to bylo vždycky typické průmyslové území a proletářské prostředí s romskou komunitou. Je do jisté míry ironie, že rodiče bydleli v podstatě stále na jednom místě, ale díky neustálému přejmenovávání ulice se jako by třikrát stěhovali. Před válkou se ulice jmenovala Cejl, za protekto-rátu Zeile a po válce Gottwaldova. (Teď je to zase Cejl.) Neustále museli měnit doklady. Pravda, bylo to typické průmyslové území, ale ta tehdejší romská komunita se skládala spíše z takových usedlejších romských rodin, kterých tam navíc zdaleka nežilo tolik co nyní. Tento typ cikánů byl ještě schopen nějaké asimilace. Jako kluci jsme se s nimi samozřejmě prali, o nějakou tu bouli a modřinu nebyla nouze, ale o život v žádném případě nešlo. Chodili jsme vlastně společně na tehdejší Marxovu ulici (nyní Spolková) do kina Lípa na dětská před-stavení. Měl jsem dokonce na devítiletce ve třídě tři romské spo-lužáky, se kterými bylo možné normálně vycházet. Společnost nebyla myslím zdaleka tak diferencovaná jako nyní.

Jaké jsi měl v dětském věku zájmy?Asi jako většina kluků jsem měl rád vláčky, autíčka a sbíral jsem

všelijaké modely lodí a letadel… A knížky!

Které knížky to byly?Sbíral jsem knížky edice Knihy odvahy a dobrodružství. Velmi jsem

zbožňoval romány Arthura Ransoma — Amazonky a Vlaštovky. Měly

16 17silný romantický náboj… Hrdinové sice žili na britských ostrovech, na vnitrozemském jezeře, ale představovali si, že žijí někde uprostřed oceánu. Ty knížky byly plné fantazie a snění, a to samozřejmě rozně-covalo moje představy...

Taky jsem hltal verneovky, ale to přišlo až později. Kovbojky v době mého dětství nevycházely. Divoký západ mě oslovil až s Karlem Mayem, ale to vlastně žádné pravé kovbojky nebyly… Foglarovi jsem příliš nepropadl, ale v časopisu, který vycházel před rokem 1948, otis-kovali na poslední straně příběh na pokračování, a to se mně jako klu-kovi líbilo. Byl to vlastně první comics, který jsem asi viděl.

Utkvěly ti z té doby v paměti nějaké filmy?Do Lípy na Marxovu, jak už jsem zmínil, jsme chodili hlavně na

pohádky. Televize ještě neexistovala, a tak jen v kině se člověk mohl setkat s hýbacími obrázky. Ohromně silným fi lmovým zážitkem pro mě bylo zhlédnutí fi lmu Karla Zemana Cesta do pravěku, který jsem viděl na základní devítileté škole na společném školním představení. Film na mě velmi sugestivně zapůsobil v takové míře, že jsem od té doby začal mít strach z ještěrů.

Další výraznou vzpomínku mám na fi lm Zítra se bude tančit všude. Zašel jsem na něj na popud babičky spolu s kamarádem odněkud z Hodonína, který mě přijel navštívit. Ještě mi nebylo ani čtrnáct let, a už jsem to chápal jako nechutnou politickou masírku. Byl to pří-šerný paskvil z doby konání berlínského sjezdu mládeže.

Koncem padesátých let dorazila z Francie vlna romantických fi lmů, jako byly Fanfán Tulipán, Hrbáč, Kapitán Fracasse a Tři muške-týři, kde se neustále šermovalo, a to nás bavilo, i když celkem vzato nic hlubšího tyhle fi lmy nepřinášely.

První western, který se tu promítal, byl fi lm V pravé poledne s cha-rismatickým Garym Cooperem a potom slavný fi lm Velká země s Gre-gorym Peckem a Charltonem Hestonem. Chodilo se v podstatě na všechno, co se v kinech objevilo.

17silný romantický náboj… Hrdinové sice žili na britských ostrovech, na vnitrozemském jezeře, ale představovali si, že žijí někde uprostřed oceánu. Ty knížky byly plné fantazie a snění, a to samozřejmě rozně-covalo moje představy...

Taky jsem hltal verneovky, ale to přišlo až později. Kovbojky v době mého dětství nevycházely. Divoký západ mě oslovil až s Karlem Mayem, ale to vlastně žádné pravé kovbojky nebyly… Foglarovi jsem příliš nepropadl, ale v časopisu, který vycházel před rokem 1948, otis-kovali na poslední straně příběh na pokračování, a to se mně jako klu-kovi líbilo. Byl to vlastně první comics, který jsem asi viděl.

Utkvěly ti z té doby v paměti nějaké filmy?Do Lípy na Marxovu, jak už jsem zmínil, jsme chodili hlavně na

pohádky. Televize ještě neexistovala, a tak jen v kině se člověk mohl setkat s hýbacími obrázky. Ohromně silným fi lmovým zážitkem pro mě bylo zhlédnutí fi lmu Karla Zemana Cesta do pravěku, který jsem viděl na základní devítileté škole na společném školním představení. Film na mě velmi sugestivně zapůsobil v takové míře, že jsem od té doby začal mít strach z ještěrů.

Další výraznou vzpomínku mám na fi lm Zítra se bude tančit všude. Zašel jsem na něj na popud babičky spolu s kamarádem odněkud z Hodonína, který mě přijel navštívit. Ještě mi nebylo ani čtrnáct let, a už jsem to chápal jako nechutnou politickou masírku. Byl to pří-šerný paskvil z doby konání berlínského sjezdu mládeže.

Koncem padesátých let dorazila z Francie vlna romantických fi lmů, jako byly Fanfán Tulipán, Hrbáč, Kapitán Fracasse a Tři muške-týři, kde se neustále šermovalo, a to nás bavilo, i když celkem vzato nic hlubšího tyhle fi lmy nepřinášely.

První western, který se tu promítal, byl fi lm V pravé poledne s cha-rismatickým Garym Cooperem a potom slavný fi lm Velká země s Gre-gorym Peckem a Charltonem Hestonem. Chodilo se v podstatě na všechno, co se v kinech objevilo.

18 19

„Ptám se, pane Casanova, mám-li začít znova, když mě děvče pošle pryč. Prosím dejte mi tu radu, nechci zůstat vzadu,

zbytečně jak prasklej míč…“CASANOVA (1967) František Jemelka

Tehdy v té Paříži v roce 2003 jsem si opět uvědomil, jaký pestrý život jsem vlastně měl. Na jednu stranu jsem nyní byl v krásném městě, za nádherného počasí, ale bohužel a shodou okolností na místě, které vyvolalo silné vzpomínky na úmrtí mé maminky. Přiznám se, že ani tehdy, byť po šesti letech, které uplynuly od její smrti, jsem s tím stále ještě úplně vyrovnaný nebyl. Ale na druhou stranu třeba cestuji přes půlku Evropy s partou výborných lidí, kamarádů, se kterými si jedeme zahrát muziku jen tak pro radost, děláme si výlet s trochu mlhavým cílem a je nám fajn.

To jsem ještě netušil, že když dorazíme až k Atlantiku, bude zrovna příliv, takže s autem dojedeme až k vodě a vedrem umoření po cestě napadáme do moře, a že z toho budeme úplně happy. A všechny další dny nás čekají téměř výlučně samé příjemné věci.

Anebo jiný zážitek z doby daleko dřív. Neuvěřitelná škvíra v železné oponě, která se pro mě náhodou otevřela v sedmdesátých letech, tedy de facto před více než třiceti lety, a dovolila legálně vycestovat na Západ. Která mi umožnila poznat velkou část Evropy a lidi v ní. Ne z autokaru, ale mezi nimi, žít a pracovat uprostřed nich, to byl veliký zázrak a já vždy v takových chvílích uvažuji o tom, zda je to jen osud, nebo něco jiného, co lajnuje mou cestu. Předpokládám, že dnešní mladí lidé tyhle věci berou jako naprostou samozřejmost, ale v době po srpnu 1968, kdy Gustáv Husák „uzatvoril korzo“, jak nazýval naše západní hranice, bylo něco takového pro většinu českých občanů nepředstavitelné. A příslušník mé generace bude vždy brát možnost svobodného pohybu světem jako dar z nebes.

Na dobu, která „zatvoreniu korza“ předcházela, chci v příštích odstavcích zavzpomínat, na ta šedesátá léta, kdy bylo ještě všechno v pohodě a plné nadějí...

19

„Ptám se, pane Casanova, mám-li začít znova, když mě děvče pošle pryč. Prosím dejte mi tu radu, nechci zůstat vzadu,

zbytečně jak prasklej míč…“CASANOVA (1967) František Jemelka

Tehdy v té Paříži v roce 2003 jsem si opět uvědomil, jaký pestrý život jsem vlastně měl. Na jednu stranu jsem nyní byl v krásném městě, za nádherného počasí, ale bohužel a shodou okolností na místě, které vyvolalo silné vzpomínky na úmrtí mé maminky. Přiznám se, že ani tehdy, byť po šesti letech, které uplynuly od její smrti, jsem s tím stále ještě úplně vyrovnaný nebyl. Ale na druhou stranu třeba cestuji přes půlku Evropy s partou výborných lidí, kamarádů, se kterými si jedeme zahrát muziku jen tak pro radost, děláme si výlet s trochu mlhavým cílem a je nám fajn.

To jsem ještě netušil, že když dorazíme až k Atlantiku, bude zrovna příliv, takže s autem dojedeme až k vodě a vedrem umoření po cestě napadáme do moře, a že z toho budeme úplně happy. A všechny další dny nás čekají téměř výlučně samé příjemné věci.

Anebo jiný zážitek z doby daleko dřív. Neuvěřitelná škvíra v železné oponě, která se pro mě náhodou otevřela v sedmdesátých letech, tedy de facto před více než třiceti lety, a dovolila legálně vycestovat na Západ. Která mi umožnila poznat velkou část Evropy a lidi v ní. Ne z autokaru, ale mezi nimi, žít a pracovat uprostřed nich, to byl veliký zázrak a já vždy v takových chvílích uvažuji o tom, zda je to jen osud, nebo něco jiného, co lajnuje mou cestu. Předpokládám, že dnešní mladí lidé tyhle věci berou jako naprostou samozřejmost, ale v době po srpnu 1968, kdy Gustáv Husák „uzatvoril korzo“, jak nazýval naše západní hranice, bylo něco takového pro většinu českých občanů nepředstavitelné. A příslušník mé generace bude vždy brát možnost svobodného pohybu světem jako dar z nebes.

Na dobu, která „zatvoreniu korza“ předcházela, chci v příštích odstavcích zavzpomínat, na ta šedesátá léta, kdy bylo ještě všechno v pohodě a plné nadějí...

20

Jak vzpomínáš na svoje dospívání a studijní léta?Po skončení devítiletky jsem se neúspěšně pokusil o přijímací

zkoušky na uměleckou průmyslovku a po nich naopak úspěšně na výtvarný obor na textilní průmyslovce, což byla tak trochu obdoba „šuřky“,* neboť se tam vyučovaly vlastně všechny výtvarné obory, ale také praxe a k ní příslušné dílny, od chemických, tiskařských, přad-láckých, až po tkalcovské.

Upřímně řečeno, neznám mnoho lidí kolem šestnácti let, kterým by bylo jasné, co chtějí v životě dělat jako povolání, a kteří sledují svůj cíl (třeba i formou různých kroužků na základní škole a podobně). Můj případ to tedy nebyl.

Když se mě rodiče (hlavně otec) občas ptali, co bych chtěl dělat dál, tak jsem plácal všelijaké nesmysly a naši pochopili, že mě musejí alespoň trochu navigovat. A protože jsem se vždycky zajímal o malo-vání a kreslení, zkusili mě popostrčit tímto směrem. Myslím, že to byla šťastná volba, protože jako výtvarníci jsme byli od třetího roč-níku zbaveni tak odporných předmětů, jako matematiky, fyziky, chemie …

Tehdy se začaly pozvolna uvolňovat poměry v republice. Objevo-valy se náznaky liberalizace. My, co jsme studovali na zmíněné škole, jsme měli veliké štěstí, protože tehdejší ředitel školy Okáč byl smíř-livý člověk s liberálními názory a my si mohli dovolit leccos, co na jiných školách nebylo možné. Dokonce měl tolik rozumu, že než by bojoval se stížnostmi obyvatel z okolí, že o velké a polední přestávce se na Francouzskou ulici vyvalí asi stovka studentů na cigaretu, tak nám povolil uvnitř areálu školy ofi ciální kuřárnu, což tehdy neměla žádná škola v Brně a možná ani v republice. Navíc náš třídní profesor, sám malíř a bohém, nám toleroval delší vlasy a troufám si tvrdit, že se nás i tak trochu zastával proti „prófům“ z technických odvětví. Ostatní profesoři nám pak většinou ponechávali jistý pocit nezávislosti. Stu-dentský život v polovině šedesátých let byl velmi pohodový.

Kdy tě vlastně poprvé oslovila hudba?Hudba mě oslovovala odmalička. Naši měli doma celkem rozsáh-

lou sbírku desek vážné hudby. Už v dětství jsem si doma přehrával na gramorádiu různé skladby, třeba Rachmaninova, Čajkovského, Beethovena, Mozarta… Taky měli Voskovce a Wericha. A jednu desku

* ŠUŘ — Škola uměleckých řemesel

21opravdu americkou. Samozřejmě rychlost sedmdesát osm otáček, a tudíž jen dvě skladby. První si nepamatuji, ale ta, kterou jsem úplně ohobloval, se jmenovala „Dallas Blues“ a pamatuji si tu fascinaci, jakou jsem tehdy cítil.

Tehdy v Československu nic jiného neexistovalo než vážná hudba, jazz, který vlastně jako by nebyl, a pak takový zvláštní střední proud, který se rozprostíral od politických častušek až po něco, co se později schovávalo za takzvaný vyšší populár, a samozřejmě dechovka.

Aby bolševik zamezil či zúžil možnosti volby, vymyslel geniální vynález — rozhlas po drátě. Hlavním argumentem, kterým chtěli bol-ševici lidi motivovat, aby opustili klasické rozhlasové přístroje (neboť si přece jen netroufali je rovnou zakázat), byl zcela nerušený příjem, nulová spotřeba elektrické energie a absence nutnosti přemýšlet, co si chci vlastně naladit. Tento, mimochodem „krásný“ přístroj, dával člověku možnost pustit si něco potichu, hlasitěji, nahlas, anebo to vypnout… Tohle moje maminka dělala vždy, když se ve čtrnáct hodin ozvalo: „Hrají a zpívají Plzeňáci!“ Jednotlivá krajská studia totiž měla žánrová vymezení a Plzeňáci hráli dechovku a jihočeské lidovky. Brno to odskákalo zase moravským folklorem.

Ale pak přišel Semafor a pronikl, byť velmi sporadicky, i do rozhla-sového vysílání. Nevím, jak to ti páni dokázali, myslím Suchého a Šli-tra, ale domnívám se (možná kvůli předcházejícímu vakuu), že oslo-vili všechny mladší a moderněji smýšlející lidi se smyslem pro humor. Je vůbec s podivem, jak se jejich písně šířily mezi lidi, ač je z té dře-věné bedničky bylo slyšet tak zřídka! Jednoho krásného dne (a musela to být sobota, neboť to byl sváteční večer a soboty byly ještě dlouho poté pracovní) proběhl předem inzerovaný přímý přenos z divadla Semafor, na kterém se podílela Československá televize i rozhlas, a technická kuriozita spočívala v tom, že jeden zvukový kanál (řek-něme pravý) běžel z televize a druhý (možná tedy levý) z rozhlasu. Tatínek kvůli tomuto stereopokusu vyráběl speciální prodlužovací šňůru, protože televizor jsme měli v obýváku a rádio v kuchyni.

Ze semaforských písniček mě nejvíc brala halekačka Waldemara Matušky „To všechno vodnes čas“ asi proto, že byla nejdál šansonů a nejblíž rock-and-rollu. Sami Jiří Suchý a Jiří Šlitr se později k mému zklamání distancovali od rocku z důvodů příliš velké inklinace tohoto žánru k pompéznosti. Je fakt, že si píseň „Co jsem měl dnes k obědu“ opravdu jako bigbít představit neumím, takže jim musím dát za pravdu. Každopádně Semafor byl obrovské novum a do příchodu rocku jediným stravitelným žánrem na poli domácí pop-music.

V roce 1963, kdy jsem začal chodit na střední školu, dozníval mezi mladými ještě trochu dixieland. Také u nás ve třídě se pokusil

20

Jak vzpomínáš na svoje dospívání a studijní léta?Po skončení devítiletky jsem se neúspěšně pokusil o přijímací

zkoušky na uměleckou průmyslovku a po nich naopak úspěšně na výtvarný obor na textilní průmyslovce, což byla tak trochu obdoba „šuřky“,* neboť se tam vyučovaly vlastně všechny výtvarné obory, ale také praxe a k ní příslušné dílny, od chemických, tiskařských, přad-láckých, až po tkalcovské.

Upřímně řečeno, neznám mnoho lidí kolem šestnácti let, kterým by bylo jasné, co chtějí v životě dělat jako povolání, a kteří sledují svůj cíl (třeba i formou různých kroužků na základní škole a podobně). Můj případ to tedy nebyl.

Když se mě rodiče (hlavně otec) občas ptali, co bych chtěl dělat dál, tak jsem plácal všelijaké nesmysly a naši pochopili, že mě musejí alespoň trochu navigovat. A protože jsem se vždycky zajímal o malo-vání a kreslení, zkusili mě popostrčit tímto směrem. Myslím, že to byla šťastná volba, protože jako výtvarníci jsme byli od třetího roč-níku zbaveni tak odporných předmětů, jako matematiky, fyziky, chemie …

Tehdy se začaly pozvolna uvolňovat poměry v republice. Objevo-valy se náznaky liberalizace. My, co jsme studovali na zmíněné škole, jsme měli veliké štěstí, protože tehdejší ředitel školy Okáč byl smíř-livý člověk s liberálními názory a my si mohli dovolit leccos, co na jiných školách nebylo možné. Dokonce měl tolik rozumu, že než by bojoval se stížnostmi obyvatel z okolí, že o velké a polední přestávce se na Francouzskou ulici vyvalí asi stovka studentů na cigaretu, tak nám povolil uvnitř areálu školy ofi ciální kuřárnu, což tehdy neměla žádná škola v Brně a možná ani v republice. Navíc náš třídní profesor, sám malíř a bohém, nám toleroval delší vlasy a troufám si tvrdit, že se nás i tak trochu zastával proti „prófům“ z technických odvětví. Ostatní profesoři nám pak většinou ponechávali jistý pocit nezávislosti. Stu-dentský život v polovině šedesátých let byl velmi pohodový.

Kdy tě vlastně poprvé oslovila hudba?Hudba mě oslovovala odmalička. Naši měli doma celkem rozsáh-

lou sbírku desek vážné hudby. Už v dětství jsem si doma přehrával na gramorádiu různé skladby, třeba Rachmaninova, Čajkovského, Beethovena, Mozarta… Taky měli Voskovce a Wericha. A jednu desku

* ŠUŘ — Škola uměleckých řemesel

21opravdu americkou. Samozřejmě rychlost sedmdesát osm otáček, a tudíž jen dvě skladby. První si nepamatuji, ale ta, kterou jsem úplně ohobloval, se jmenovala „Dallas Blues“ a pamatuji si tu fascinaci, jakou jsem tehdy cítil.

Tehdy v Československu nic jiného neexistovalo než vážná hudba, jazz, který vlastně jako by nebyl, a pak takový zvláštní střední proud, který se rozprostíral od politických častušek až po něco, co se později schovávalo za takzvaný vyšší populár, a samozřejmě dechovka.

Aby bolševik zamezil či zúžil možnosti volby, vymyslel geniální vynález — rozhlas po drátě. Hlavním argumentem, kterým chtěli bol-ševici lidi motivovat, aby opustili klasické rozhlasové přístroje (neboť si přece jen netroufali je rovnou zakázat), byl zcela nerušený příjem, nulová spotřeba elektrické energie a absence nutnosti přemýšlet, co si chci vlastně naladit. Tento, mimochodem „krásný“ přístroj, dával člověku možnost pustit si něco potichu, hlasitěji, nahlas, anebo to vypnout… Tohle moje maminka dělala vždy, když se ve čtrnáct hodin ozvalo: „Hrají a zpívají Plzeňáci!“ Jednotlivá krajská studia totiž měla žánrová vymezení a Plzeňáci hráli dechovku a jihočeské lidovky. Brno to odskákalo zase moravským folklorem.

Ale pak přišel Semafor a pronikl, byť velmi sporadicky, i do rozhla-sového vysílání. Nevím, jak to ti páni dokázali, myslím Suchého a Šli-tra, ale domnívám se (možná kvůli předcházejícímu vakuu), že oslo-vili všechny mladší a moderněji smýšlející lidi se smyslem pro humor. Je vůbec s podivem, jak se jejich písně šířily mezi lidi, ač je z té dře-věné bedničky bylo slyšet tak zřídka! Jednoho krásného dne (a musela to být sobota, neboť to byl sváteční večer a soboty byly ještě dlouho poté pracovní) proběhl předem inzerovaný přímý přenos z divadla Semafor, na kterém se podílela Československá televize i rozhlas, a technická kuriozita spočívala v tom, že jeden zvukový kanál (řek-něme pravý) běžel z televize a druhý (možná tedy levý) z rozhlasu. Tatínek kvůli tomuto stereopokusu vyráběl speciální prodlužovací šňůru, protože televizor jsme měli v obýváku a rádio v kuchyni.

Ze semaforských písniček mě nejvíc brala halekačka Waldemara Matušky „To všechno vodnes čas“ asi proto, že byla nejdál šansonů a nejblíž rock-and-rollu. Sami Jiří Suchý a Jiří Šlitr se později k mému zklamání distancovali od rocku z důvodů příliš velké inklinace tohoto žánru k pompéznosti. Je fakt, že si píseň „Co jsem měl dnes k obědu“ opravdu jako bigbít představit neumím, takže jim musím dát za pravdu. Každopádně Semafor byl obrovské novum a do příchodu rocku jediným stravitelným žánrem na poli domácí pop-music.

V roce 1963, kdy jsem začal chodit na střední školu, dozníval mezi mladými ještě trochu dixieland. Také u nás ve třídě se pokusil

22 23spolužák z Ústí nad Labem založit dixík, ale do Vánoc ho vyhodili a nám nezbylo než začít s bigbítem. Byl jsem tomu možná i rád, pro-tože ten spolužák byl už docela mazák, a když po mně chtěl, ať tam „hodím E dur“, tak jsem po pravdě vůbec nevěděl, co si přeje.

Do LŠU* jsem sice nechodil, ale měl jsem za sebou tři roky klavírní výuky. Moc mě to nebavilo, museli mě nutit, ale dodnes jsem za to rodičům vděčný a díky tomu jsem se naučil noty a rozpoznat, kde leží ten který tón. Co je to akord a v jaké souvztažnosti jsou k sobě jed-notlivé tóny, k tomu jsem se musel prokousat sám. Soukromě jsem se učil hrát na klavír u paní profesorky Kryštofové. Tato dáma byla nesmírně tolerantní: nevadily jí moje občas špinavé nehty, anebo když jsem se tu a tam zapomněl připravit na hodinu.

Každopádně jsem neměl nikdy ambice studovat konzervatoř. Posedlost hudbou ostatně přišla o něco později, a to už o mém prv-ním povolání bylo víceméně rozhodnuto. Na to, abych zkoušel hrát na kytaru, jsem možná nebyl dost pilný a připadalo mi to od klavíru příliš odlišné. Ostatně klávesové nástroje umožní podle mě nejvíc pochopit harmonické postupy i aranžérská zákoutí.

Velmi důležitým momentem ve škole, a jak se později ukázalo vlastně i velmi určující pro můj další život, byla skutečnost, že mým spolužákem se stal Jirka Rybář, který už tehdy působil jako bubeník stále populárnější skupiny Synkopy 61. Skupina měla sice ještě statut amatérů, ale pravidelně vystupovala. Její repertoár byl už rozsáhlý, složený samozřejmě výlučně z převzatých skladeb. Donutil jsem Jirku, aby se přišel podívat na jednu z našich zkoušek, kde jsme se pachtili s nějakou mou vlastní skladbou, a tím došlo k jakémusi prvnímu kon-taktu. Skutečnost, že jsem posléze začal skládat a psát písničky pro Synkopy, měla dlouhý vývoj a samozřejmě se neodehrála za týden. Než jsem k tomu dospěl, uplynulo ve Svratce, Svitavě i v Ponávce ještě mnoho vody. Ale byl to začátek. Ještě přece musel přijít bigbí-tový průlom…

Myslím, že jakýmsi přechodovým prvkem mezi doznívajícím rock- -and-rollem podle modelu Elvise Presleyho, který mě prakticky minul a měl své fanatické zastánce v úzké komunitě o něco starších muzi-kantů, byl nástup twistu. Pamatuji si, že jsem s rodiči sledoval více-méně náhodně mistrovství světa v krasobruslení (možná z Innsbru-cku) a o přestávce mezi disciplínami ruchový mikrofon na stadionu zabíral dění na ledové ploše a najednou tam pustili Chubby Checkera s písní „Let’s Twist Again“, a to mě úplně zvedlo a pak jsem vyhledával všechny přestávky v přenosech, jen abych to znovu slyšel.

* LŠU — Lidová škola umění.

23spolužák z Ústí nad Labem založit dixík, ale do Vánoc ho vyhodili a nám nezbylo než začít s bigbítem. Byl jsem tomu možná i rád, pro-tože ten spolužák byl už docela mazák, a když po mně chtěl, ať tam „hodím E dur“, tak jsem po pravdě vůbec nevěděl, co si přeje.

Do LŠU* jsem sice nechodil, ale měl jsem za sebou tři roky klavírní výuky. Moc mě to nebavilo, museli mě nutit, ale dodnes jsem za to rodičům vděčný a díky tomu jsem se naučil noty a rozpoznat, kde leží ten který tón. Co je to akord a v jaké souvztažnosti jsou k sobě jed-notlivé tóny, k tomu jsem se musel prokousat sám. Soukromě jsem se učil hrát na klavír u paní profesorky Kryštofové. Tato dáma byla nesmírně tolerantní: nevadily jí moje občas špinavé nehty, anebo když jsem se tu a tam zapomněl připravit na hodinu.

Každopádně jsem neměl nikdy ambice studovat konzervatoř. Posedlost hudbou ostatně přišla o něco později, a to už o mém prv-ním povolání bylo víceméně rozhodnuto. Na to, abych zkoušel hrát na kytaru, jsem možná nebyl dost pilný a připadalo mi to od klavíru příliš odlišné. Ostatně klávesové nástroje umožní podle mě nejvíc pochopit harmonické postupy i aranžérská zákoutí.

Velmi důležitým momentem ve škole, a jak se později ukázalo vlastně i velmi určující pro můj další život, byla skutečnost, že mým spolužákem se stal Jirka Rybář, který už tehdy působil jako bubeník stále populárnější skupiny Synkopy 61. Skupina měla sice ještě statut amatérů, ale pravidelně vystupovala. Její repertoár byl už rozsáhlý, složený samozřejmě výlučně z převzatých skladeb. Donutil jsem Jirku, aby se přišel podívat na jednu z našich zkoušek, kde jsme se pachtili s nějakou mou vlastní skladbou, a tím došlo k jakémusi prvnímu kon-taktu. Skutečnost, že jsem posléze začal skládat a psát písničky pro Synkopy, měla dlouhý vývoj a samozřejmě se neodehrála za týden. Než jsem k tomu dospěl, uplynulo ve Svratce, Svitavě i v Ponávce ještě mnoho vody. Ale byl to začátek. Ještě přece musel přijít bigbí-tový průlom…

Myslím, že jakýmsi přechodovým prvkem mezi doznívajícím rock- -and-rollem podle modelu Elvise Presleyho, který mě prakticky minul a měl své fanatické zastánce v úzké komunitě o něco starších muzi-kantů, byl nástup twistu. Pamatuji si, že jsem s rodiči sledoval více-méně náhodně mistrovství světa v krasobruslení (možná z Innsbru-cku) a o přestávce mezi disciplínami ruchový mikrofon na stadionu zabíral dění na ledové ploše a najednou tam pustili Chubby Checkera s písní „Let’s Twist Again“, a to mě úplně zvedlo a pak jsem vyhledával všechny přestávky v přenosech, jen abych to znovu slyšel.

* LŠU — Lidová škola umění.

24 Načež se nové hudební směry pomaličku začaly probouzet i u nás. Protože twist se stal taneční módou a vytlačil (naštěstí) charleston, začaly se skladby twistového charakteru objevovat i na onom roz-hlase po drátě a dostávaly se lidem do uší. Tím byla trochu připravená půda i pro to, co přišlo následně. A to byla vlna britských skupin. Mys-lím, že nejdřív k nám pronikli Shadows, kteří tady našli brzy i své napodobovatele už i proto, že jejich hudba byla instrumentální a těžko se jí mohly díky absenci textů podsouvat nějaké pokusy o ideologic-kou diverzi.

Film Young Ones (Klub mladých) s Cliffem Richardem, kde vlastně účinkovali i Shadows, byl prvním okénkem, které se otevřelo, a vzpo-mínám si, že jsem jím byl okouzlen, i když šlo o naivní, zidealizovaný příběh o mladých pozitivních lidech, kteří žili v nějakém umělém, nerealistickém světě.

Pak ovšem přišli The Beatles a se zpožděním fi lm A Hard Day’s Night (Perný den), který byl absolutní pecka. Tehdy se podle mě celá naše generace trochu zbláznila. Na každé střední škole byla mini-málně jedna bigbítová kapela. Zkoušelo se ve třídách, protože školy měly patrně za úkol podporovat zájmovou uměleckou činnost, a v liberálních šedesátých letech asi nic nenasvědčovalo tomu, jak mocným nástrojem se může stát elektrická kytara. Jinak by nakonec ani nemohl být natočen a promítán fi lm Starci na chmelu.

Moji rodiče samozřejmě chtěli, abych především řádně dostudoval. To pro ně bylo jednoznačně prioritní. Když se začal horšit můj pro-spěch, tak mohly být mé mimoškolní zájmy ohroženy. Otec velmi rychle prohlédl určité souvislosti a pochopil, jaké to vše má pozadí. Brával jsem si totiž s sebou na zkoušky rádio, které sloužilo jako zesi-lovač, což bylo tehdy pro smysluplnost hraní nezbytné — zesilovalo elektrickou kytaru. Takže když jsem jednou takhle popadl rádio, zjis-til jsem, že má ustřiženou síťovou šňůru, a bylo vymalováno. Otec mi nedovolil tu šňůru vyměnit, dokud se nezlepšil můj prospěch… Každopádně jsem šel potom se studiem trochu do sebe, ale muzika v mém životě stejně začínala hrát stále důležitější roli.

Vzpomeneš si na úplně první skupinu, jejímž jsi byl členem?Ta úplně první skupina byla založena na již zmiňované textilní prů-

myslovce. Nutno říci, že jsme se nikdy nedostali k nějakému názvu, ale hráli jsme na nejrůznějších školních večírcích, na populárních šuřinkách* a tak podobně. Propracovali jsme se repertoárově k ma-

* Šuřinky — školní ples, který pořádala Škola uměleckých řemesel, jeho název byl odvozen od šibřinek.

25ximálnímu počtu asi tak šesti skladeb. Většinou jsem jenom zpíval, protože klavíry byly při takových akcích málokdy k dispozici, to byla spíš náhoda. Při tehdejším ozvučení to bylo úplně jedno, protože kla-vír stejně nebyl slyšet. Snímat se dal jen mikrofonem, a ten byl vždy zapotřebí na zpěv.

Vzpomínka na obsazení první kapely je beznadějně zasuta v pro-padlišti dějin. Vybavuje se mi jen jedno jméno — kytarista se jmeno-val Zdeněk Poduška… Jinak platilo pravidlo jako ve fotbalu: kdo byl nejhorší na hřišti, skončil v brance. Takže kdo byl nejhorší hudebník, tak skončil u bubnů.

Později jsem prošel ještě spoustou různých uskupení. Vybavuje se mi třeba jedna situace ze zkoušky v nějakém domě v ulici na Hlin-kách, blízko výstaviště. Ta sestava byla spíše rockandrollová, byli tam i starší muzikanti a saxofonista — kapelník mě poučil, že pokud chci být s klavírem slyšet, musím hrát úplně nahoře ve výškách a rychle. Ostatně takhle hráli v rock-and-rollu všichni muzikanti.

Také jsem nějaký čas působil souběžně ve dvou skupinách. Ta jedna se jmenovala Blue Invention, ta druhá — zásadnější — Great Music Factory. To už jsem měl po maturitě. O zkušebnu na Lesné vedle restaurace Lučina jsme se dělili se členy Birddogs. S hudebníky této party jsme se kamarádili.

Great Music Factory byla založena koncem roku 1969. Název vznikl tak nějak nepřímo podle skladby mého oblíbence Stevieho Winwooda „Shanghai Noodle Factory“ — z toho se nějak volně odvodilo Great Music Factory (Velká hudební továrna). Jejími členy byli Zdeněk „Basák“ — přezdívka neměla souvislost s hudebním nástrojem — Pospíšil (kytara, zobcová fl étna, zpěv), člověk s dostatečnou rocko-vou identitou, dále charismatický samorost, básník, hudebník, mysli-tel a dobrý člověk Jiří „Sisel“ — podle bonbonů Sisi — Pospíšil (baskytara), bratři, kteří pocházeli z Křenovic od Slavkova, já jsem zpíval, na klavír hrál a zpíval Jiří „Ghost“ Opluštil (původně z bigbíto-vých skupin Silver Stars a Stop The Gods) a na bicí nástroje vychvalo-vaný a obdivovaný exot Valerij „Valera“ Doležal (rovněž člen Stop The Gods). Tahle skupina to později dotáhla až k profesionální hudební kvalifi kaci s nejvyšším zařazením. To už jsme měli nového kytaristu, velmi dobrého a ukázněného muzikanta Davida Kafku, který navíc rozšířil nástrojové obsazení o příčnou fl étnu, a my se tak mohli sty-lově i zvukově přiblížit ve svých aranžích milovaným Jethro Tull. Kon-takty se všemi těmi lidmi neudržuji, ne však kvůli nějakým rozepřím. Naše cesty se prostě rozešly.

Bratry Pospíšilovy jsem neviděl hrozně moc let, před dávnou dobou náhodně ve městě. Velmi zřídka jsem v kontaktu jen s Jirkou Oplušti-

24 Načež se nové hudební směry pomaličku začaly probouzet i u nás. Protože twist se stal taneční módou a vytlačil (naštěstí) charleston, začaly se skladby twistového charakteru objevovat i na onom roz-hlase po drátě a dostávaly se lidem do uší. Tím byla trochu připravená půda i pro to, co přišlo následně. A to byla vlna britských skupin. Mys-lím, že nejdřív k nám pronikli Shadows, kteří tady našli brzy i své napodobovatele už i proto, že jejich hudba byla instrumentální a těžko se jí mohly díky absenci textů podsouvat nějaké pokusy o ideologic-kou diverzi.

Film Young Ones (Klub mladých) s Cliffem Richardem, kde vlastně účinkovali i Shadows, byl prvním okénkem, které se otevřelo, a vzpo-mínám si, že jsem jím byl okouzlen, i když šlo o naivní, zidealizovaný příběh o mladých pozitivních lidech, kteří žili v nějakém umělém, nerealistickém světě.

Pak ovšem přišli The Beatles a se zpožděním fi lm A Hard Day’s Night (Perný den), který byl absolutní pecka. Tehdy se podle mě celá naše generace trochu zbláznila. Na každé střední škole byla mini-málně jedna bigbítová kapela. Zkoušelo se ve třídách, protože školy měly patrně za úkol podporovat zájmovou uměleckou činnost, a v liberálních šedesátých letech asi nic nenasvědčovalo tomu, jak mocným nástrojem se může stát elektrická kytara. Jinak by nakonec ani nemohl být natočen a promítán fi lm Starci na chmelu.

Moji rodiče samozřejmě chtěli, abych především řádně dostudoval. To pro ně bylo jednoznačně prioritní. Když se začal horšit můj pro-spěch, tak mohly být mé mimoškolní zájmy ohroženy. Otec velmi rychle prohlédl určité souvislosti a pochopil, jaké to vše má pozadí. Brával jsem si totiž s sebou na zkoušky rádio, které sloužilo jako zesi-lovač, což bylo tehdy pro smysluplnost hraní nezbytné — zesilovalo elektrickou kytaru. Takže když jsem jednou takhle popadl rádio, zjis-til jsem, že má ustřiženou síťovou šňůru, a bylo vymalováno. Otec mi nedovolil tu šňůru vyměnit, dokud se nezlepšil můj prospěch… Každopádně jsem šel potom se studiem trochu do sebe, ale muzika v mém životě stejně začínala hrát stále důležitější roli.

Vzpomeneš si na úplně první skupinu, jejímž jsi byl členem?Ta úplně první skupina byla založena na již zmiňované textilní prů-

myslovce. Nutno říci, že jsme se nikdy nedostali k nějakému názvu, ale hráli jsme na nejrůznějších školních večírcích, na populárních šuřinkách* a tak podobně. Propracovali jsme se repertoárově k ma-

* Šuřinky — školní ples, který pořádala Škola uměleckých řemesel, jeho název byl odvozen od šibřinek.

25ximálnímu počtu asi tak šesti skladeb. Většinou jsem jenom zpíval, protože klavíry byly při takových akcích málokdy k dispozici, to byla spíš náhoda. Při tehdejším ozvučení to bylo úplně jedno, protože kla-vír stejně nebyl slyšet. Snímat se dal jen mikrofonem, a ten byl vždy zapotřebí na zpěv.

Vzpomínka na obsazení první kapely je beznadějně zasuta v pro-padlišti dějin. Vybavuje se mi jen jedno jméno — kytarista se jmeno-val Zdeněk Poduška… Jinak platilo pravidlo jako ve fotbalu: kdo byl nejhorší na hřišti, skončil v brance. Takže kdo byl nejhorší hudebník, tak skončil u bubnů.

Později jsem prošel ještě spoustou různých uskupení. Vybavuje se mi třeba jedna situace ze zkoušky v nějakém domě v ulici na Hlin-kách, blízko výstaviště. Ta sestava byla spíše rockandrollová, byli tam i starší muzikanti a saxofonista — kapelník mě poučil, že pokud chci být s klavírem slyšet, musím hrát úplně nahoře ve výškách a rychle. Ostatně takhle hráli v rock-and-rollu všichni muzikanti.

Také jsem nějaký čas působil souběžně ve dvou skupinách. Ta jedna se jmenovala Blue Invention, ta druhá — zásadnější — Great Music Factory. To už jsem měl po maturitě. O zkušebnu na Lesné vedle restaurace Lučina jsme se dělili se členy Birddogs. S hudebníky této party jsme se kamarádili.

Great Music Factory byla založena koncem roku 1969. Název vznikl tak nějak nepřímo podle skladby mého oblíbence Stevieho Winwooda „Shanghai Noodle Factory“ — z toho se nějak volně odvodilo Great Music Factory (Velká hudební továrna). Jejími členy byli Zdeněk „Basák“ — přezdívka neměla souvislost s hudebním nástrojem — Pospíšil (kytara, zobcová fl étna, zpěv), člověk s dostatečnou rocko-vou identitou, dále charismatický samorost, básník, hudebník, mysli-tel a dobrý člověk Jiří „Sisel“ — podle bonbonů Sisi — Pospíšil (baskytara), bratři, kteří pocházeli z Křenovic od Slavkova, já jsem zpíval, na klavír hrál a zpíval Jiří „Ghost“ Opluštil (původně z bigbíto-vých skupin Silver Stars a Stop The Gods) a na bicí nástroje vychvalo-vaný a obdivovaný exot Valerij „Valera“ Doležal (rovněž člen Stop The Gods). Tahle skupina to později dotáhla až k profesionální hudební kvalifi kaci s nejvyšším zařazením. To už jsme měli nového kytaristu, velmi dobrého a ukázněného muzikanta Davida Kafku, který navíc rozšířil nástrojové obsazení o příčnou fl étnu, a my se tak mohli sty-lově i zvukově přiblížit ve svých aranžích milovaným Jethro Tull. Kon-takty se všemi těmi lidmi neudržuji, ne však kvůli nějakým rozepřím. Naše cesty se prostě rozešly.

Bratry Pospíšilovy jsem neviděl hrozně moc let, před dávnou dobou náhodně ve městě. Velmi zřídka jsem v kontaktu jen s Jirkou Oplušti-

26 27lem, který je takový archivář, a vlastní dokonce na magnetofonovém pásku nějaké skladby Great Music Factory, které jsme natočili, a záznam jsme museli tvrdě zaplatit. Už dávno ho přemlouvám, aby přišel za mnou do studia se svým předpotopním magnetofonem, abych nahrávky zdigitalizoval. Pořád ale nějak váhá… Asi má strach, že bych písničky nějak zneužil, vydal je bez jeho svolení a zbohatl na tom. Valerij Doležal žije v Bratislavě. Jednou mě zaskočil při jízdě pražskou tramvají, když mi zavolal a potřeboval poradit v oblasti nějakého leasingu, o které nemám žádné informace a už vůbec žádné zkušenosti. Připadalo mi to jako docela komická situace, jako by člo-věk, který pracuje v hudebním světě, se měl vyznat zároveň v jakém-koliv jiném oboru…

Docela zajímavé povídání všech začínajících hudebníků se točí kolem prvních nástrojů a aparatur. Vzpomeneš si na tyto dřevní doby?

Celé toto, ale při zpětném pohledu vlastně jakékoliv, období muzi-kantské činnosti provázela leckdy až kritická absence aparatury a nástrojů. A to nemluvím o kvalitě. Elektronické nebo elektrofonické varhany, to byla kapitola sama pro sebe. Čas od času se nám podařilo dostat se pod ochranná křídla nějaké OKVS,* která vlastnila Ioniku nebo Matador, což byly nástroje (schválně neříkám hudební), které alespoň vydávaly zvuk. Zřizovatel OKVS nebo jiná instituce je mohly amatérským hudebníkům zapůjčit. Jakmile se ovšem kapela profesio-nalizovala, ztrácela na takové subvence právo.

Aparaturu jako takovou jsme neměli. Hrálo se přes všelijaká rádia a kytary-gibsony se snímači značky Forte, které bylo třeba přišroubo-vat do ozvučného otvoru. Později se objevily ty nejlevnější elektrické kytary značky Jolana. Mikrofon býval jenom jeden, říkalo se mu kobra, a měl takový trojúhelníkový tvar, ale stejně zkresloval zvuk. Neměli jsme peníze, a navíc nebylo nic pořádného k dostání. Byl to prostě boj a jen nezměrné nadšení nás nějak drželo pohromadě. Poz-ději se nám podařilo realizovat nákup východoněmeckých zesilovačů a beden značky Regent, což bylo asi jediné použitelné a legálně dostupné zařízení ve východním bloku.

Razil jsi i v šedesátých letech zásadu, že je třeba zpívat mateřským jazykem , anebo jste pod vlivem zahraničních angloamerických vzorů zkoušeli interpretovat skladby v angličtině — v jazyku rock-and-rollu a bigbítu?

* OKVS — Obvodní kulturní a vzdělávací středisko.

27lem, který je takový archivář, a vlastní dokonce na magnetofonovém pásku nějaké skladby Great Music Factory, které jsme natočili, a záznam jsme museli tvrdě zaplatit. Už dávno ho přemlouvám, aby přišel za mnou do studia se svým předpotopním magnetofonem, abych nahrávky zdigitalizoval. Pořád ale nějak váhá… Asi má strach, že bych písničky nějak zneužil, vydal je bez jeho svolení a zbohatl na tom. Valerij Doležal žije v Bratislavě. Jednou mě zaskočil při jízdě pražskou tramvají, když mi zavolal a potřeboval poradit v oblasti nějakého leasingu, o které nemám žádné informace a už vůbec žádné zkušenosti. Připadalo mi to jako docela komická situace, jako by člo-věk, který pracuje v hudebním světě, se měl vyznat zároveň v jakém-koliv jiném oboru…

Docela zajímavé povídání všech začínajících hudebníků se točí kolem prvních nástrojů a aparatur. Vzpomeneš si na tyto dřevní doby?

Celé toto, ale při zpětném pohledu vlastně jakékoliv, období muzi-kantské činnosti provázela leckdy až kritická absence aparatury a nástrojů. A to nemluvím o kvalitě. Elektronické nebo elektrofonické varhany, to byla kapitola sama pro sebe. Čas od času se nám podařilo dostat se pod ochranná křídla nějaké OKVS,* která vlastnila Ioniku nebo Matador, což byly nástroje (schválně neříkám hudební), které alespoň vydávaly zvuk. Zřizovatel OKVS nebo jiná instituce je mohly amatérským hudebníkům zapůjčit. Jakmile se ovšem kapela profesio-nalizovala, ztrácela na takové subvence právo.

Aparaturu jako takovou jsme neměli. Hrálo se přes všelijaká rádia a kytary-gibsony se snímači značky Forte, které bylo třeba přišroubo-vat do ozvučného otvoru. Později se objevily ty nejlevnější elektrické kytary značky Jolana. Mikrofon býval jenom jeden, říkalo se mu kobra, a měl takový trojúhelníkový tvar, ale stejně zkresloval zvuk. Neměli jsme peníze, a navíc nebylo nic pořádného k dostání. Byl to prostě boj a jen nezměrné nadšení nás nějak drželo pohromadě. Poz-ději se nám podařilo realizovat nákup východoněmeckých zesilovačů a beden značky Regent, což bylo asi jediné použitelné a legálně dostupné zařízení ve východním bloku.

Razil jsi i v šedesátých letech zásadu, že je třeba zpívat mateřským jazykem , anebo jste pod vlivem zahraničních angloamerických vzorů zkoušeli interpretovat skladby v angličtině — v jazyku rock-and-rollu a bigbítu?

* OKVS — Obvodní kulturní a vzdělávací středisko.

28 29Vlastní skladby jsme zpívali česky. Občas se někdo objevil s nějakou nabídkou textů v angličtině. Já jsem se víc držel češtiny, ale nebylo to z nějakého ideového přesvědčení. Převzaté skladby jsme zpívali v originále. Mně naopak vždy vadilo přetextovávání do češtiny, což dělali a dělají popaři.

V šedesátých letech také existovala docela silná módní vlna pře-aranžovávat skladby jiných autorů a skupin. Takhle pracovali třeba Vanilla Fudge. U nás to tehdy zkoušeli třeba brněnští Progress Orga-nization — hráli například skladbu „You Keep Me Hangin’ On“. My jsme předělali (to mluvím o skupině Great Music Factory) od Beatles „Can’t Buy Me Love“ — chtěli jsme z jednoduché skladby udělat něco náročnějšího — a taky jejich další skladbu „Slow Down“.

Ale jinak jsem zpíval takzvaný telefonní seznam takovou pseudoan-gličtinou, než se na naši hudbu napsal český text. Člověk zpíval nějaké ty fráze, do kterých se potom se svými rýmy trefoval textař. Když se nad tím po letech zamyslím, tak až do spolupráce s Pavlem Vrbou, která nastala v druhé polovině sedmdesátých let, jsem se příliš neza-býval obsahem textů. Spíš jsem se rval s textaři o to, aby mně „šla slova co nejlíp do huby“.

Patřil jsi mezi tehdejší amatérské hudebníky, kteří vlastnili gramofon nebo cívkový magnetofon, anebo jsi svůj kontakt se západním hudebním svě-tem získával prostřednictvím Radia Luxembourg?

Jak jsem už zmínil, gramofon měli moji rodiče. Cívkový magneto-fon Grundig jsem dostal od svého otce, který ho přivezl odněkud z Holandska. Později jsem pašováním z Polska získal magnetofon — polská licence značky Thompson. Měl rychlost devatenáct a dalo se na něj docela slušně nahrávat.

V první polovině šedesátých let jsme Radio Luxembourg ještě poslouchali, ale později jsme nacházeli zdroje, které víc vyhovovaly našemu vkusu. Ten se formoval tak trochu kolektivně a určitě taky podle toho, k jakým nahrávkám se kdo dostal. Fungovalo to takhle: někdo měl strýce v cizině, a ten čas od času poslal nějaké elpíčko. To se pak donekonečna kopírovalo na pásky, z těch zase na další pásky atd. Verze nahrávky, kterou člověk po několikanásobném kopírování získal, bývala leckdy skrytá za tolika vrstvami šumu, že pokud jsme chtěli některou skladbu okopírovat, stejně jsme ji vlastně napsali sami znova, protože z té původní nahrávky se vlastně nic dešifrovat nedalo, snad jen nějaký pocit. Ale o ten šlo vlastně nejvíc.

Nicméně jsem si vyprofi loval nějaké vzory. Jednu dobu byl pro mě zcela nedostižný Stevie Winwood — varhaník a zpěvák Spencer Davis Group, Eric Burdon, pak celé Cream a pěvecky z nich nejvíc

29Vlastní skladby jsme zpívali česky. Občas se někdo objevil s nějakou nabídkou textů v angličtině. Já jsem se víc držel češtiny, ale nebylo to z nějakého ideového přesvědčení. Převzaté skladby jsme zpívali v originále. Mně naopak vždy vadilo přetextovávání do češtiny, což dělali a dělají popaři.

V šedesátých letech také existovala docela silná módní vlna pře-aranžovávat skladby jiných autorů a skupin. Takhle pracovali třeba Vanilla Fudge. U nás to tehdy zkoušeli třeba brněnští Progress Orga-nization — hráli například skladbu „You Keep Me Hangin’ On“. My jsme předělali (to mluvím o skupině Great Music Factory) od Beatles „Can’t Buy Me Love“ — chtěli jsme z jednoduché skladby udělat něco náročnějšího — a taky jejich další skladbu „Slow Down“.

Ale jinak jsem zpíval takzvaný telefonní seznam takovou pseudoan-gličtinou, než se na naši hudbu napsal český text. Člověk zpíval nějaké ty fráze, do kterých se potom se svými rýmy trefoval textař. Když se nad tím po letech zamyslím, tak až do spolupráce s Pavlem Vrbou, která nastala v druhé polovině sedmdesátých let, jsem se příliš neza-býval obsahem textů. Spíš jsem se rval s textaři o to, aby mně „šla slova co nejlíp do huby“.

Patřil jsi mezi tehdejší amatérské hudebníky, kteří vlastnili gramofon nebo cívkový magnetofon, anebo jsi svůj kontakt se západním hudebním svě-tem získával prostřednictvím Radia Luxembourg?

Jak jsem už zmínil, gramofon měli moji rodiče. Cívkový magneto-fon Grundig jsem dostal od svého otce, který ho přivezl odněkud z Holandska. Později jsem pašováním z Polska získal magnetofon — polská licence značky Thompson. Měl rychlost devatenáct a dalo se na něj docela slušně nahrávat.

V první polovině šedesátých let jsme Radio Luxembourg ještě poslouchali, ale později jsme nacházeli zdroje, které víc vyhovovaly našemu vkusu. Ten se formoval tak trochu kolektivně a určitě taky podle toho, k jakým nahrávkám se kdo dostal. Fungovalo to takhle: někdo měl strýce v cizině, a ten čas od času poslal nějaké elpíčko. To se pak donekonečna kopírovalo na pásky, z těch zase na další pásky atd. Verze nahrávky, kterou člověk po několikanásobném kopírování získal, bývala leckdy skrytá za tolika vrstvami šumu, že pokud jsme chtěli některou skladbu okopírovat, stejně jsme ji vlastně napsali sami znova, protože z té původní nahrávky se vlastně nic dešifrovat nedalo, snad jen nějaký pocit. Ale o ten šlo vlastně nejvíc.

Nicméně jsem si vyprofi loval nějaké vzory. Jednu dobu byl pro mě zcela nedostižný Stevie Winwood — varhaník a zpěvák Spencer Davis Group, Eric Burdon, pak celé Cream a pěvecky z nich nejvíc

30 baskytarista Jack Bruce, kterého jsem měl možnost později vidět živě s americkou kapelou West, Bruce And Laing, a spousta dalších.

Velkým vzorem byla pro nás v Great Music Factory bluesrocková formace Keef Hartley Band. Tehdy jsem vyhledával záměrně kapely, které používaly varhany; bylo jich relativně málo. Dostal jsem se tak k Johnu Mayallovi a k Deep Purple. Pokud jsem se snažil někomu při-blížit, tak to byl právě Ian Gillan a polský zpěvák a varhaník Czeslaw Niemen. Bylo fascinující, jak on dokázal zacházet ve zpěvu se svým rodným jazykem.

Jinak se poslouchalo všechno možné — Animals, Pretty Things, Kinks, Yardbirds, Small Faces, Who, Ten Years After…, ale tam mi vadil Alvin Lee. Byl to sice vynikající kytarista, ale jeho nekonečně dlouhé exhibice zastiňovaly ostatní hráče ve skupině. Později se poslouchal Jimi Hendrix Experience, Traffi c, Bluesbreakers s Johnem Mayallem a hodně Cream. Časem ještě Brian Auger and The Trinity a taky už jednou jmenovaná parta Keef Hartley Band a Uriah Heep….

Nemá smysl vyjmenovávat všechno. Vypadalo by to jako u nějakých zkoušek. Každopádně na přelomu šedesátých a sedmdesátých let už jsme měli v kapele a mezi nejbližšími kamarády celkem vyprofi lované, co chceme poslouchat, a co ne.

Sledoval jsi československou bigbítovou hudební scénu té doby? Co se ti líbilo a co naopak nelíbilo?

Na I. mezinárodním beatovém festivalu v Lucerně v roce 1967 jsem viděl bratislavské Soulmen s frontmanem Dežem Ursínym, který byl už tehdy mimořádný svým pojetím bigbítu, zpíval dost přesvědčivě anglicky, na pódiu působila skupina Soulmen velmi suverénně a opravdu profesionálně.

Jinak jsem měl pocit, že pražské skupiny hodně vycházely z rock--and-rollu, zatímco v Brně a Bratislavě do toho tamní kapely vklá-daly odlišné prvky, které se klasické formě rock-and-rollu dost vzdalovaly …

Existoval vůbec tehdy v Brně nebo v celé republice zpěvák, který by byl tvým vzorem, anebo jsi šel od začátku vlastní cestou ?

Mluvíme-li o konci šedesátých let, tak asi Viktor Sodoma. Když jsem ho viděl s Matadors na pódiu, mělo to sílu a z mého pohledu mimořádnou úroveň. To, jak zpíval, jeho gesta, vnitřní naléhavost a podmanivost a sdělení, způsob, jak se na jevišti pohyboval… V jeho projevu byla velká porce emocionality. Navíc „Matadoři“ hráli dost věcí od Them, které jsem měl tehdy docela rád. V Sodomově hlase bylo cítit nejen blues, ale i soul a kapela za jeho zády byla tehdy tím

31nejlepším, co česká bigbítová scéna dokázala před nástupem Blue Effectu nabídnout.

Vzpomeneš si na svoje první veřejné vystoupení před pub likem?Myslím, že to bylo na Musilce, a muselo to být buď na šuřinkách,

nebo na textilní průmyslovce… Ze šuřky tam vystupovala kytarová skupina, která uměla hrát lépe než my, muzikanti byli stejně oblečení, jejich hudební výkon podle tehdejších měřítek byl na slušné úrovni, ale podrobnosti už jsem po tolika letech zapomněl…

Napadlo tě už tenkrát, že by ses chtěl třeba v budoucnu hudbou zabývat profesionálně, prostě stát se hudebníkem na volné noze?

Ne, tohle mě tehdy vůbec nenapadlo.

Chodil jsi do hodin zpěvu — učit se zpívat podle not, správně dýchat a pracovat s hlasem?

Nic takového jsem neabsolvoval. Necítil jsem potřebu podřizovat se nějakým pedagogickým metodám hlasové výuky, ostatně v bigbítu tohle stejně nikdy neplatilo. Vlastně by se dalo říci, že to dělám pořád stejně. Spoléhám na možnosti svého hlasu a zvládnutí různých výra-zových vyjádření jsem dostal pod kontrolu zpíváním… Tedy praxí.

Dodnes kouřím, a tak hlasivky musely přivyknout i mé kuřácké vášni, ale problémy mi to nedělá. Zpívá se mi stále docela dobře, nepozoruji na sobě nějaké zásadní změny, které by měly signalizovat, že se s mým hlasem něco děje.

Kupodivu mě nijak hlasově neovlivnilo ani období mutace. Možná i proto, že v tomto čase jsem nezpíval příliš často. První systematický a denní nápor na hlas nastal až v průběhu pozdějšího zahraničního angažmá.

Vrátil bych se ještě ke skupině Great Music Factory. Její velkou inspirací se stala anglická skupina Cream, dnes už čítanková hudební záležitost (kytarista Eric Clapton, baskytarista Jack Bruce a bubeník Peter „Ginger“ Baker).

Cream ovlivnili mnoho kapel na celém světě, a tedy i u nás. Tahle otázka je pro mě zajímavá už z toho důvodu, že se mi při ní vybavuje zvlášť osobitá příhoda. Setkal jsem se kolem roku 1970 s Petrem Ulry-chem, který se právě vrátil s Atlantisem ze zájezdu z NSR a přivezl si s sebou elpíčko Cream; už si bohužel nevzpomenu, které konkrétní album . Vyrazili jsme tehdy do takového menšího klubu v bývalé Jirás-kově čtvrti za kostelem na náměstí Míru. Jmenoval se Night Club. Bylo to pohodové prostředí, leželo se tam na takových molitanových

30 baskytarista Jack Bruce, kterého jsem měl možnost později vidět živě s americkou kapelou West, Bruce And Laing, a spousta dalších.

Velkým vzorem byla pro nás v Great Music Factory bluesrocková formace Keef Hartley Band. Tehdy jsem vyhledával záměrně kapely, které používaly varhany; bylo jich relativně málo. Dostal jsem se tak k Johnu Mayallovi a k Deep Purple. Pokud jsem se snažil někomu při-blížit, tak to byl právě Ian Gillan a polský zpěvák a varhaník Czeslaw Niemen. Bylo fascinující, jak on dokázal zacházet ve zpěvu se svým rodným jazykem.

Jinak se poslouchalo všechno možné — Animals, Pretty Things, Kinks, Yardbirds, Small Faces, Who, Ten Years After…, ale tam mi vadil Alvin Lee. Byl to sice vynikající kytarista, ale jeho nekonečně dlouhé exhibice zastiňovaly ostatní hráče ve skupině. Později se poslouchal Jimi Hendrix Experience, Traffi c, Bluesbreakers s Johnem Mayallem a hodně Cream. Časem ještě Brian Auger and The Trinity a taky už jednou jmenovaná parta Keef Hartley Band a Uriah Heep….

Nemá smysl vyjmenovávat všechno. Vypadalo by to jako u nějakých zkoušek. Každopádně na přelomu šedesátých a sedmdesátých let už jsme měli v kapele a mezi nejbližšími kamarády celkem vyprofi lované, co chceme poslouchat, a co ne.

Sledoval jsi československou bigbítovou hudební scénu té doby? Co se ti líbilo a co naopak nelíbilo?

Na I. mezinárodním beatovém festivalu v Lucerně v roce 1967 jsem viděl bratislavské Soulmen s frontmanem Dežem Ursínym, který byl už tehdy mimořádný svým pojetím bigbítu, zpíval dost přesvědčivě anglicky, na pódiu působila skupina Soulmen velmi suverénně a opravdu profesionálně.

Jinak jsem měl pocit, že pražské skupiny hodně vycházely z rock--and-rollu, zatímco v Brně a Bratislavě do toho tamní kapely vklá-daly odlišné prvky, které se klasické formě rock-and-rollu dost vzdalovaly …

Existoval vůbec tehdy v Brně nebo v celé republice zpěvák, který by byl tvým vzorem, anebo jsi šel od začátku vlastní cestou ?

Mluvíme-li o konci šedesátých let, tak asi Viktor Sodoma. Když jsem ho viděl s Matadors na pódiu, mělo to sílu a z mého pohledu mimořádnou úroveň. To, jak zpíval, jeho gesta, vnitřní naléhavost a podmanivost a sdělení, způsob, jak se na jevišti pohyboval… V jeho projevu byla velká porce emocionality. Navíc „Matadoři“ hráli dost věcí od Them, které jsem měl tehdy docela rád. V Sodomově hlase bylo cítit nejen blues, ale i soul a kapela za jeho zády byla tehdy tím

31nejlepším, co česká bigbítová scéna dokázala před nástupem Blue Effectu nabídnout.

Vzpomeneš si na svoje první veřejné vystoupení před pub likem?Myslím, že to bylo na Musilce, a muselo to být buď na šuřinkách,

nebo na textilní průmyslovce… Ze šuřky tam vystupovala kytarová skupina, která uměla hrát lépe než my, muzikanti byli stejně oblečení, jejich hudební výkon podle tehdejších měřítek byl na slušné úrovni, ale podrobnosti už jsem po tolika letech zapomněl…

Napadlo tě už tenkrát, že by ses chtěl třeba v budoucnu hudbou zabývat profesionálně, prostě stát se hudebníkem na volné noze?

Ne, tohle mě tehdy vůbec nenapadlo.

Chodil jsi do hodin zpěvu — učit se zpívat podle not, správně dýchat a pracovat s hlasem?

Nic takového jsem neabsolvoval. Necítil jsem potřebu podřizovat se nějakým pedagogickým metodám hlasové výuky, ostatně v bigbítu tohle stejně nikdy neplatilo. Vlastně by se dalo říci, že to dělám pořád stejně. Spoléhám na možnosti svého hlasu a zvládnutí různých výra-zových vyjádření jsem dostal pod kontrolu zpíváním… Tedy praxí.

Dodnes kouřím, a tak hlasivky musely přivyknout i mé kuřácké vášni, ale problémy mi to nedělá. Zpívá se mi stále docela dobře, nepozoruji na sobě nějaké zásadní změny, které by měly signalizovat, že se s mým hlasem něco děje.

Kupodivu mě nijak hlasově neovlivnilo ani období mutace. Možná i proto, že v tomto čase jsem nezpíval příliš často. První systematický a denní nápor na hlas nastal až v průběhu pozdějšího zahraničního angažmá.

Vrátil bych se ještě ke skupině Great Music Factory. Její velkou inspirací se stala anglická skupina Cream, dnes už čítanková hudební záležitost (kytarista Eric Clapton, baskytarista Jack Bruce a bubeník Peter „Ginger“ Baker).

Cream ovlivnili mnoho kapel na celém světě, a tedy i u nás. Tahle otázka je pro mě zajímavá už z toho důvodu, že se mi při ní vybavuje zvlášť osobitá příhoda. Setkal jsem se kolem roku 1970 s Petrem Ulry-chem, který se právě vrátil s Atlantisem ze zájezdu z NSR a přivezl si s sebou elpíčko Cream; už si bohužel nevzpomenu, které konkrétní album . Vyrazili jsme tehdy do takového menšího klubu v bývalé Jirás-kově čtvrti za kostelem na náměstí Míru. Jmenoval se Night Club. Bylo to pohodové prostředí, leželo se tam na takových molitanových

32 kostkách. Opili jsme se a nejmenované album jsme si v klubu pouštěli stále dokola a nad ránem jsme pak vyrazili čtverkou (tramvají, jak se v Brně říká: šalinou) dolů k městu. V té šalině jsme se dostali do drob-ného konfl iktu s nějakými chlapy v montérkách, kteří šli právě do práce. Když viděli dvě máničky, křičeli něco v tom smyslu, že na nás budou dělat, a my jsme jim opáčili, že my na ně zase budeme točit…

O něco později jsem od jedné přítelkyně dostal singl dovezený z Vídně, na němž byla skladba „Strange Brew“, která se pro mě stala absolutně klíčovou. Dodnes ji pokládám za učebnicový příklad genia-lity jednoduchosti v rockové hudbě — Bakerovy bicí, Bruceova kon-strukce basových linek a Claptonův kytarový tón.

Skupina Cream byla natolik mimořádná ve vývoji britského rocku poučeného blues, že vlastně ani nijak nepřekvapuje, že inspirovala muzikanty napříč celou tehdejší republikou a že někteří se snažili její repertoár si přivlastnit. Soudě podle vlny revivalových skupin i Cream se stávají, jak občas zahlédnu na plakátech, vděčným tématem ke kří-šení hudby staré dnes víc jak čtyřicet let, takže to svědčí o jejich oso-bitosti…

Jak se stalo, že jsi pozvolna, ale cíleně začal „zásobovat“ Synkopy 61 svými skladbami?

Jak jsem již podotkl na jiném místě, na průmyslovce se mnou cho-dil do třídy Jirka Rybář. On už byl tehdy v rámci hudby známou osob-ností a jeho názor měl v naší školní skupině jistou váhu. Asi dvakrát se přišel podívat na naši zkoušku. Zřejmě se mu zalíbilo pár mých vlastních věcí, tak je pak zkusil prosadit v rámci zavedených Syn-kop 61, kde musel v jejich prospěch lobbovat u konzervativního kapelníka Petra Směji. Prosazoval vlastně české písničky, což v době, kdy všichni preferovali anglicky zpívaný repertoár, bylo velmi ne-zvyklé. O vlastní tvorbu se kapely tehdy příliš nepokoušely.

Moje první skladba, kterou Synkopy 61 hrály, se jmenovala „Modré oči“. Text k ní napsal Petr Směja, protože já jsem ji dodal na pásce jako demo s klavírem a s nějakým huhňáním. Poprvé jsem ji slyšel v jejich podání na vystoupení v sále hospody U Kozáků v Žabovřes-kách. Bylo to úžasné, když jsem se z obyčejného puberťáka, který tam chodil na zábavu a na pivo, stal něčím trochu víc. Doufám, že se ta písnička některým fandům skupiny líbila.

V pozdější době, už za existence Great Music Factory, jsem věci, které šly stylově mimo naše zaměření, automaticky nabízel přímo Synkopám. Nechci tvrdit, že jsem vždy tušil, jak s nimi naloží. Až po mnoha letech jsem dokázal ocenit, jak dobře Synkopy 61 některé věci zpracovaly. Například celkem banální popěvek písničky „Žárlivá

33dívka“, jakož i celkové aranžmá povýšilo tuhle skladbu natolik, že si ji mohli beze studu vzít do svého repertoáru třeba angličtí Hollies. To nemyslím jako vychloubání, ale jako hold skupině Synkopy 61.

Proč ses už tenkrát nestal řadovým členem Synkop 61? Jak je dnes zřejmé, uvnitř skupiny evidentně v té době nebyl žádný výraznější autor, který by dokázal bez tvého vkladu sestavit vlastní repertoár.

Jednak se na vlastní repertoár ještě dlouho nekladl žádný pod-statný důraz a za druhé na klavír a varhany hrál tehdy v Synkopách 61 Pavel Smílek, takže místo bylo tak jako tak obsazeno. Kromě toho Synkopy 61 byly už místní hvězdy a dostat se mezi ně nebylo nic jed-noduchého. Jako mladý bažant jsem byl rád, když mě s sebou vzaly do autobusu na nějaké mimobrněnské vystoupení. Byl jsem něco jako skládající fanoušek kapely.

Po maturitě v roce 1967 jsem navíc nastoupil do národního pod-niku Vlněna a začal si „budovat kariéru“ textilního návrháře, s nástup-ním platem 940 Kčs netto. Pak ale přišlo jaro 1968 a z okna naší kan-celáře jsem měl výhled na nástupiště hlavního nádraží plná lidí, kteří někam odjížděli, a já měl práci pod štípačkami (poprvé a naposledy v životě), přičemž jedinou možností, kdy jsem mohl uplatnit své výtvarné vzdělání a talent, bylo falšování mých pravidelných pozd-ních příchodů na té kartičce. Došlo mi, že to asi dlouho nevydržím.

Mezitím jsem absolvoval jako host pražskou Lucernu a beatový fes-tival s Františkem Jemelkou, který byl tehdy už spoluautorem slušné řádky mých písniček, jazz-univerziádu v Českých Budějovicích — a ověnčen vavříny jsem se měl vrátit do Vlněny přes tu šílenou vrát-nici a do zborcených budov textilky. Zvlášť se tenhle můj pocit vyhro-til, když někdy v květnu roku 1968 vyšel první singl „Válka je vůl“. Byla to písnička aspirující na hit, jejíž slogan nesli studenti na trans-parentech na protestním pochodu do Prahy, a na spadnutí bylo EP, na kterém jsem měl jako autor tři ze čtyř skladeb!

V květnu 1968 jsem rozvázal pracovní poměr s jasným rozhodnu-tím, že už budu jen slavný muzikant. Myslím, že jsem tím rodičům, u kterých jsem stále bydlel, způsobil řadu bezesných nocí… Ale kdo mohl tušit, že v srpnu přijdou Rusové a všechno bude v hajzlu.

32 kostkách. Opili jsme se a nejmenované album jsme si v klubu pouštěli stále dokola a nad ránem jsme pak vyrazili čtverkou (tramvají, jak se v Brně říká: šalinou) dolů k městu. V té šalině jsme se dostali do drob-ného konfl iktu s nějakými chlapy v montérkách, kteří šli právě do práce. Když viděli dvě máničky, křičeli něco v tom smyslu, že na nás budou dělat, a my jsme jim opáčili, že my na ně zase budeme točit…

O něco později jsem od jedné přítelkyně dostal singl dovezený z Vídně, na němž byla skladba „Strange Brew“, která se pro mě stala absolutně klíčovou. Dodnes ji pokládám za učebnicový příklad genia-lity jednoduchosti v rockové hudbě — Bakerovy bicí, Bruceova kon-strukce basových linek a Claptonův kytarový tón.

Skupina Cream byla natolik mimořádná ve vývoji britského rocku poučeného blues, že vlastně ani nijak nepřekvapuje, že inspirovala muzikanty napříč celou tehdejší republikou a že někteří se snažili její repertoár si přivlastnit. Soudě podle vlny revivalových skupin i Cream se stávají, jak občas zahlédnu na plakátech, vděčným tématem ke kří-šení hudby staré dnes víc jak čtyřicet let, takže to svědčí o jejich oso-bitosti…

Jak se stalo, že jsi pozvolna, ale cíleně začal „zásobovat“ Synkopy 61 svými skladbami?

Jak jsem již podotkl na jiném místě, na průmyslovce se mnou cho-dil do třídy Jirka Rybář. On už byl tehdy v rámci hudby známou osob-ností a jeho názor měl v naší školní skupině jistou váhu. Asi dvakrát se přišel podívat na naši zkoušku. Zřejmě se mu zalíbilo pár mých vlastních věcí, tak je pak zkusil prosadit v rámci zavedených Syn-kop 61, kde musel v jejich prospěch lobbovat u konzervativního kapelníka Petra Směji. Prosazoval vlastně české písničky, což v době, kdy všichni preferovali anglicky zpívaný repertoár, bylo velmi ne-zvyklé. O vlastní tvorbu se kapely tehdy příliš nepokoušely.

Moje první skladba, kterou Synkopy 61 hrály, se jmenovala „Modré oči“. Text k ní napsal Petr Směja, protože já jsem ji dodal na pásce jako demo s klavírem a s nějakým huhňáním. Poprvé jsem ji slyšel v jejich podání na vystoupení v sále hospody U Kozáků v Žabovřes-kách. Bylo to úžasné, když jsem se z obyčejného puberťáka, který tam chodil na zábavu a na pivo, stal něčím trochu víc. Doufám, že se ta písnička některým fandům skupiny líbila.

V pozdější době, už za existence Great Music Factory, jsem věci, které šly stylově mimo naše zaměření, automaticky nabízel přímo Synkopám. Nechci tvrdit, že jsem vždy tušil, jak s nimi naloží. Až po mnoha letech jsem dokázal ocenit, jak dobře Synkopy 61 některé věci zpracovaly. Například celkem banální popěvek písničky „Žárlivá

33dívka“, jakož i celkové aranžmá povýšilo tuhle skladbu natolik, že si ji mohli beze studu vzít do svého repertoáru třeba angličtí Hollies. To nemyslím jako vychloubání, ale jako hold skupině Synkopy 61.

Proč ses už tenkrát nestal řadovým členem Synkop 61? Jak je dnes zřejmé, uvnitř skupiny evidentně v té době nebyl žádný výraznější autor, který by dokázal bez tvého vkladu sestavit vlastní repertoár.

Jednak se na vlastní repertoár ještě dlouho nekladl žádný pod-statný důraz a za druhé na klavír a varhany hrál tehdy v Synkopách 61 Pavel Smílek, takže místo bylo tak jako tak obsazeno. Kromě toho Synkopy 61 byly už místní hvězdy a dostat se mezi ně nebylo nic jed-noduchého. Jako mladý bažant jsem byl rád, když mě s sebou vzaly do autobusu na nějaké mimobrněnské vystoupení. Byl jsem něco jako skládající fanoušek kapely.

Po maturitě v roce 1967 jsem navíc nastoupil do národního pod-niku Vlněna a začal si „budovat kariéru“ textilního návrháře, s nástup-ním platem 940 Kčs netto. Pak ale přišlo jaro 1968 a z okna naší kan-celáře jsem měl výhled na nástupiště hlavního nádraží plná lidí, kteří někam odjížděli, a já měl práci pod štípačkami (poprvé a naposledy v životě), přičemž jedinou možností, kdy jsem mohl uplatnit své výtvarné vzdělání a talent, bylo falšování mých pravidelných pozd-ních příchodů na té kartičce. Došlo mi, že to asi dlouho nevydržím.

Mezitím jsem absolvoval jako host pražskou Lucernu a beatový fes-tival s Františkem Jemelkou, který byl tehdy už spoluautorem slušné řádky mých písniček, jazz-univerziádu v Českých Budějovicích — a ověnčen vavříny jsem se měl vrátit do Vlněny přes tu šílenou vrát-nici a do zborcených budov textilky. Zvlášť se tenhle můj pocit vyhro-til, když někdy v květnu roku 1968 vyšel první singl „Válka je vůl“. Byla to písnička aspirující na hit, jejíž slogan nesli studenti na trans-parentech na protestním pochodu do Prahy, a na spadnutí bylo EP, na kterém jsem měl jako autor tři ze čtyř skladeb!

V květnu 1968 jsem rozvázal pracovní poměr s jasným rozhodnu-tím, že už budu jen slavný muzikant. Myslím, že jsem tím rodičům, u kterých jsem stále bydlel, způsobil řadu bezesných nocí… Ale kdo mohl tušit, že v srpnu přijdou Rusové a všechno bude v hajzlu.

34 35

„Já nevím, proč jsem tě chtěl mít — o jé. Proč nejsem rád, že tě mám na klíně. Já chtěl pokoj mít a v klidu žít, bez tebe jej

však nelze mít, tak musel jsem jít za tebou o lásku tě poprosit.“SUITA PRO JOHANNA SEBASTIANA BACHA (1967)

Oldřich Veselý

Slova se ujímá Petr Gratias…

Jako publicista, bigbítový historik a taky trochu pamětník bych měl, odhlédneme-li na chvíli od životních peripetií Oldřicha Veselého, přiblížit laskavému čtenáři neznalému jihomoravské metropole město Brno v šir-ších souvislostech…

Pokud se chceme trochu pozastavit v brněnském prostředí druhé poloviny šedesátých let, je třeba konstatovat, že z Brna, druhého největ-šího města tehdejšího Československa, bylo do Prahy, kde se vždycky odehrávaly ty zásadní politické a kulturní události naší země, vždycky tro-chu daleko… Brno ale zase mělo svoje veletrhy, Velkou cenu závodních motocyklů, oblíbený Velodrom pro cyklistické reprezentanty, ale i začína-jící závodníky, tehdy úspěšný hokejový tým ZKL a Zbrojovku. Rozhodně také nestálo na kulturní periferii tehdejší společnosti (i když podmínky zde nebyly pochopitelně takové jako v hlavním městě), třebaže si to hodně lidí tehdy myslelo a možná ještě dodnes myslí. Divadelní scény, více než dvacet kin, muzejní expozice, četné výstavy a koncerty vážné hudby a renomovaný Big-band Gustava Broma v liberálních šedesátých letech tvořily brněnskou výkladní skříň své doby. Doby, kdy nikomu nic nepatřilo, a naopak všechno patřilo všem. A o tom, co patřilo všem, roz-hodovala strana a vláda pracujícího lidu…

Brno bylo sice průmyslové město s mnoha starými továrnami postave-nými ještě za Rakousko-Uherska (většinou textilkami, které se před dáv-nými lety postaraly Brnu o přezdívku „moravský Manchester“), k nebi se vypínal nespočet komínů a z řady z nich stoupal špinavý kouř, takže popílek se stával neoddiskutovatelnou všednodenností, kousek od hlav-ního nádraží na Radlase čněly obludné věže teplárny a plynárny (připo-mínající za podzimních mlh výjevy z vědecko-fantastických románů Julese Verna), na Starém Brně neodbytně „voněl“ pivovar a do mnoha míst nebylo radno za padající tmy zabloudit… Přesto ale mělo město

35

„Já nevím, proč jsem tě chtěl mít — o jé. Proč nejsem rád, že tě mám na klíně. Já chtěl pokoj mít a v klidu žít, bez tebe jej

však nelze mít, tak musel jsem jít za tebou o lásku tě poprosit.“SUITA PRO JOHANNA SEBASTIANA BACHA (1967)

Oldřich Veselý

Slova se ujímá Petr Gratias…

Jako publicista, bigbítový historik a taky trochu pamětník bych měl, odhlédneme-li na chvíli od životních peripetií Oldřicha Veselého, přiblížit laskavému čtenáři neznalému jihomoravské metropole město Brno v šir-ších souvislostech…

Pokud se chceme trochu pozastavit v brněnském prostředí druhé poloviny šedesátých let, je třeba konstatovat, že z Brna, druhého největ-šího města tehdejšího Československa, bylo do Prahy, kde se vždycky odehrávaly ty zásadní politické a kulturní události naší země, vždycky tro-chu daleko… Brno ale zase mělo svoje veletrhy, Velkou cenu závodních motocyklů, oblíbený Velodrom pro cyklistické reprezentanty, ale i začína-jící závodníky, tehdy úspěšný hokejový tým ZKL a Zbrojovku. Rozhodně také nestálo na kulturní periferii tehdejší společnosti (i když podmínky zde nebyly pochopitelně takové jako v hlavním městě), třebaže si to hodně lidí tehdy myslelo a možná ještě dodnes myslí. Divadelní scény, více než dvacet kin, muzejní expozice, četné výstavy a koncerty vážné hudby a renomovaný Big-band Gustava Broma v liberálních šedesátých letech tvořily brněnskou výkladní skříň své doby. Doby, kdy nikomu nic nepatřilo, a naopak všechno patřilo všem. A o tom, co patřilo všem, roz-hodovala strana a vláda pracujícího lidu…

Brno bylo sice průmyslové město s mnoha starými továrnami postave-nými ještě za Rakousko-Uherska (většinou textilkami, které se před dáv-nými lety postaraly Brnu o přezdívku „moravský Manchester“), k nebi se vypínal nespočet komínů a z řady z nich stoupal špinavý kouř, takže popílek se stával neoddiskutovatelnou všednodenností, kousek od hlav-ního nádraží na Radlase čněly obludné věže teplárny a plynárny (připo-mínající za podzimních mlh výjevy z vědecko-fantastických románů Julese Verna), na Starém Brně neodbytně „voněl“ pivovar a do mnoha míst nebylo radno za padající tmy zabloudit… Přesto ale mělo město

36 pod Špilberkem svou osobitou atmosféru, což potvrdili nejen básníci Skácel a Mikulášek a mnozí zde žijící nejmenovaní malíři a literáti, ale i obyčejní Brňané — pamětníci starých časů, stejně jako emigranti, které politické a jiné důvody odvály do různých koutů světa a kteří na rodné Brno, krajinu svého dětství a mládí, nikdy nezapomněli…

Více než dvacet let po druhé světové válce byly na šedivých oprýska-ných domovních omítkách stále patrné jizvy po kulkách a na nezastavě-ných místech bylo možné spatřit i zbytky vybombardovaných objektů. Historická oblast starého Brna, ale i problematické lokality mezi ulicemi Francouzská, Marxova, Engelsova, Bratislavská, Vranovská a Gottwal-dova, Špitálka, Mlýnská, Přízova, stejně tak jako nechvalně proslulá čtvrť Komárov pod hlavním nádražím byly pověstné nekonečnými řadami pavlačových domů s nehostinnými dvory a temnými zákoutími. K míst-nímu koloritu této oblasti, kterou někdo nazýval „brněnským Bronxem“ nebo „Harlemem“, náležely „stylové hospody“ snad šesté cenové sku-piny s nepopsatelnými interiéry a s příslušnou klientelou. Mezi hlavním nádražím, Husovou ulicí, Žerotínovým náměstím, náměstím Rudé armády, Stalinovými sady a Mahenovým divadlem se rozkládala centrální část Brna, nazývaná „štatl“, a ta byla rájem bigbítových nadšenců, kteří se oblečením a účesy diametrálně odlišovali od optimisticky vyhlížejících sportovců s účesy na ježka.

Bigbítová mládež se potulovala po městě od nádraží přes náměstí Svobody až na horní konec ulice České, kde se u Medvídka (původně známý fotosalon) shromažďovaly houfy kluků a holek, kteří postávali, pokuřovali, vyměňovali si svoje zážitky a stahovali se do hospod zmíně-ného „štatlu“. Restaurace Besední dům byla shromaždištěm mániček a jejich dívčích protějšků, stejně tak jako hospoda U Brichty na České ulici, Cajpl na Kozí ulici a také restaurace U Formana, známá dříve jako pivnice U Polenků. Někteří chodili do kultivovanější bulharské restaurace Varna (dříve a nyní opět Flora) na Solniční nebo do restaurace hotelu Slavia. Jiní bigbíťáci navštěvovali hospodu Modrá hvězda na Šilingrově náměstí, zatímco s děvčaty se chodilo do prvního patra hotelu Avion na České nebo do Dorotíkovy kavárny naproti.

Vlasatí volnomyšlenkáři se potýkali s nepochopením ve svém okolí, s netolerantní starší generací. Společnost nebyla nastavena k nějakému vnímání odlišností v oblékání a ve vizáži, všechno se přizpůsobovalo jis-tému typu stádovosti, a kdo vybočoval ze stanovených šablon, poutal na sebe nežádoucí pozornost.

Veřejná bezpečnost, prodloužená ruka totalitního režimu, tu a tam pro-váděla v restauracích, ale i na ulicích kontroly občanských průkazů. Kdo měl delší vlasy na fotografii, vyvázl bez potíží. Ovšem kdo měl fotografii staršího data s vlasy nakrátko a přitom nosil dlouhé, byl zaveden do

37holičské provozovny a na státní útraty byl nemilosrdně ostříhán. Bylo to ponižující, urážlivé a deklasující — ničeho pozitivního se tím nedosáhlo, jenom se prohluboval odstup mezi generacemi mladších a těch dříve narozených.

Brno bylo známo rovněž svou pověstnou sítí klubů, které pokrývaly nejen centrální část města, ale byly provozovány i ve vzdálenějších čtvr-tích. Tyto kluby měly svou nezastupitelnou úlohu — nejenomže se zde mládež cítila být skutečně free, ale v mnohých z nich vystupovaly různé bigbítové skupiny a také písničkáři, a později tenhle způsob zavedené a oblíbené zábavy začaly vytlačovat diskotéky.

Pravděpodobně nejznámějším klubem v Brně byla Šelepka (v jisté době své existence nesla název International Belibest Club). Hlavním bossem byl podnikavý typograf a velmi schopný organizátor Miloslav Bernátek, který za pomoci svých spolupracovníků klubu vdechl jedineč-nou atmosféru. Vydával dokonce i maloformátový časopis Beat Fan Express, který informoval osobitým způsobem o bigbítovém dění nejen v Brně, ale v rámci celé republiky. V klubu vystupovaly brněnské bigbí-tové skupiny, ale často i kapely z Prahy a Bratislavy. O tom, že se v pří-padě Šelepky dalo hovořit o jisté „světovosti“, svědčí fakt, že na místním pódiu vystoupila anglická skupina Fat Mattress, v jejíchž řadách byl nějaký čas Noel Redding, známý baskytarista legendární skupiny The Jimi Hendrix Experience, anebo že zde předvedl své diskžokejské mis-trovství Tony Prince z Radia Caroline. Byl zde prostor pro tanec, ale i pro různé soutěže, promítání filmů, kvízy a komornější produkci.

Své postavení si brzy vydobyl i Vysokoškolský klub na Gorkého ulici — ten byl sice do jisté míry elitní, protože do něj byl povolen vstup na studentské indexy (a maximálně pro jednoho společníka navíc), sympa-tický byl Night Club na vysokoškolských kolejích za kostelem v tehdejší Jiráskově čtvrti, velké oblibě se těšil i klub Moragro, který se nacházel ve vnitřním objektu domů spojujících náměstí Družby národů (nyní Domini-kánské náměstí) a náměstí Svobody (poblíž obchodního domu Rozkvět), na Kosmákově ulici v Židenicích existoval klub Koťák, zapomenout nesmíme ani na klub Topas na Kounicových kolejích, stejně tak na Trias na Tauferových kolejích, Golden Club na Rooseveltově ulici naproti jus-tičnímu paláci, také klub Esenc na Křenové ulici, další hudební scénou byl klub národního podniku Vlněna na Přízově ulici, závodní klub Mosi-lany na Vlhké a další nejmenované.

Mnohé z těchto zařízení si brzy získalo určitý okruh návštěvníků a každý z klubů se snažil mít trochu odlišný program. Všude tekla kofola s rumem, duněly decibely, ve víru bigbítu se vlnily vlasaté postavy kluků a holek v minisukních. Kluby žily svým vlastním životem a stávaly se tak jakousi nedotknutelnou oázou pro tehdejší mládež, útočištěm před

36 pod Špilberkem svou osobitou atmosféru, což potvrdili nejen básníci Skácel a Mikulášek a mnozí zde žijící nejmenovaní malíři a literáti, ale i obyčejní Brňané — pamětníci starých časů, stejně jako emigranti, které politické a jiné důvody odvály do různých koutů světa a kteří na rodné Brno, krajinu svého dětství a mládí, nikdy nezapomněli…

Více než dvacet let po druhé světové válce byly na šedivých oprýska-ných domovních omítkách stále patrné jizvy po kulkách a na nezastavě-ných místech bylo možné spatřit i zbytky vybombardovaných objektů. Historická oblast starého Brna, ale i problematické lokality mezi ulicemi Francouzská, Marxova, Engelsova, Bratislavská, Vranovská a Gottwal-dova, Špitálka, Mlýnská, Přízova, stejně tak jako nechvalně proslulá čtvrť Komárov pod hlavním nádražím byly pověstné nekonečnými řadami pavlačových domů s nehostinnými dvory a temnými zákoutími. K míst-nímu koloritu této oblasti, kterou někdo nazýval „brněnským Bronxem“ nebo „Harlemem“, náležely „stylové hospody“ snad šesté cenové sku-piny s nepopsatelnými interiéry a s příslušnou klientelou. Mezi hlavním nádražím, Husovou ulicí, Žerotínovým náměstím, náměstím Rudé armády, Stalinovými sady a Mahenovým divadlem se rozkládala centrální část Brna, nazývaná „štatl“, a ta byla rájem bigbítových nadšenců, kteří se oblečením a účesy diametrálně odlišovali od optimisticky vyhlížejících sportovců s účesy na ježka.

Bigbítová mládež se potulovala po městě od nádraží přes náměstí Svobody až na horní konec ulice České, kde se u Medvídka (původně známý fotosalon) shromažďovaly houfy kluků a holek, kteří postávali, pokuřovali, vyměňovali si svoje zážitky a stahovali se do hospod zmíně-ného „štatlu“. Restaurace Besední dům byla shromaždištěm mániček a jejich dívčích protějšků, stejně tak jako hospoda U Brichty na České ulici, Cajpl na Kozí ulici a také restaurace U Formana, známá dříve jako pivnice U Polenků. Někteří chodili do kultivovanější bulharské restaurace Varna (dříve a nyní opět Flora) na Solniční nebo do restaurace hotelu Slavia. Jiní bigbíťáci navštěvovali hospodu Modrá hvězda na Šilingrově náměstí, zatímco s děvčaty se chodilo do prvního patra hotelu Avion na České nebo do Dorotíkovy kavárny naproti.

Vlasatí volnomyšlenkáři se potýkali s nepochopením ve svém okolí, s netolerantní starší generací. Společnost nebyla nastavena k nějakému vnímání odlišností v oblékání a ve vizáži, všechno se přizpůsobovalo jis-tému typu stádovosti, a kdo vybočoval ze stanovených šablon, poutal na sebe nežádoucí pozornost.

Veřejná bezpečnost, prodloužená ruka totalitního režimu, tu a tam pro-váděla v restauracích, ale i na ulicích kontroly občanských průkazů. Kdo měl delší vlasy na fotografii, vyvázl bez potíží. Ovšem kdo měl fotografii staršího data s vlasy nakrátko a přitom nosil dlouhé, byl zaveden do

37holičské provozovny a na státní útraty byl nemilosrdně ostříhán. Bylo to ponižující, urážlivé a deklasující — ničeho pozitivního se tím nedosáhlo, jenom se prohluboval odstup mezi generacemi mladších a těch dříve narozených.

Brno bylo známo rovněž svou pověstnou sítí klubů, které pokrývaly nejen centrální část města, ale byly provozovány i ve vzdálenějších čtvr-tích. Tyto kluby měly svou nezastupitelnou úlohu — nejenomže se zde mládež cítila být skutečně free, ale v mnohých z nich vystupovaly různé bigbítové skupiny a také písničkáři, a později tenhle způsob zavedené a oblíbené zábavy začaly vytlačovat diskotéky.

Pravděpodobně nejznámějším klubem v Brně byla Šelepka (v jisté době své existence nesla název International Belibest Club). Hlavním bossem byl podnikavý typograf a velmi schopný organizátor Miloslav Bernátek, který za pomoci svých spolupracovníků klubu vdechl jedineč-nou atmosféru. Vydával dokonce i maloformátový časopis Beat Fan Express, který informoval osobitým způsobem o bigbítovém dění nejen v Brně, ale v rámci celé republiky. V klubu vystupovaly brněnské bigbí-tové skupiny, ale často i kapely z Prahy a Bratislavy. O tom, že se v pří-padě Šelepky dalo hovořit o jisté „světovosti“, svědčí fakt, že na místním pódiu vystoupila anglická skupina Fat Mattress, v jejíchž řadách byl nějaký čas Noel Redding, známý baskytarista legendární skupiny The Jimi Hendrix Experience, anebo že zde předvedl své diskžokejské mis-trovství Tony Prince z Radia Caroline. Byl zde prostor pro tanec, ale i pro různé soutěže, promítání filmů, kvízy a komornější produkci.

Své postavení si brzy vydobyl i Vysokoškolský klub na Gorkého ulici — ten byl sice do jisté míry elitní, protože do něj byl povolen vstup na studentské indexy (a maximálně pro jednoho společníka navíc), sympa-tický byl Night Club na vysokoškolských kolejích za kostelem v tehdejší Jiráskově čtvrti, velké oblibě se těšil i klub Moragro, který se nacházel ve vnitřním objektu domů spojujících náměstí Družby národů (nyní Domini-kánské náměstí) a náměstí Svobody (poblíž obchodního domu Rozkvět), na Kosmákově ulici v Židenicích existoval klub Koťák, zapomenout nesmíme ani na klub Topas na Kounicových kolejích, stejně tak na Trias na Tauferových kolejích, Golden Club na Rooseveltově ulici naproti jus-tičnímu paláci, také klub Esenc na Křenové ulici, další hudební scénou byl klub národního podniku Vlněna na Přízově ulici, závodní klub Mosi-lany na Vlhké a další nejmenované.

Mnohé z těchto zařízení si brzy získalo určitý okruh návštěvníků a každý z klubů se snažil mít trochu odlišný program. Všude tekla kofola s rumem, duněly decibely, ve víru bigbítu se vlnily vlasaté postavy kluků a holek v minisukních. Kluby žily svým vlastním životem a stávaly se tak jakousi nedotknutelnou oázou pro tehdejší mládež, útočištěm před

38 rodiči, učiteli a profesory nebo mistry a vedoucími ze zaměstnání. Občas se tu a tam zábava vymkla kontrole…

Liberální prostředí klubové scény konce šedesátých let ještě čás-tečně přetrvávalo do počátku následujícího desetiletí, ale normali-zační prostředí začalo dusit tyto svobodné projevy zábavy a nově usta-vená celostátní organizace Socialistického svazu mládeže postupně dostala klubová zařízení pod kontrolu a jejich další činnost byla se-šněrována zákazy a přísnějším dohledem nad tím, jak se mají mladí lidé bavit.

Brněnská klubová scéna byla jistým specifikem, které v jiných měs-tech neexistovalo. Proto sem o víkendech přijížděla mládež i z jiných měst nejen z Moravy, ale i z Čech a také ze Slovenska. Provozovatelé klubů se snažili podle svých možností jejich interiéry mnohdy originálním způsobem vyzdobit a přiblížit návštěvníkům atmosféru a prostředí podob-ných anglických a amerických zařízení. Osobitou malbu stěn doplňovaly fotografie a plakáty známých skupin a zpěváků, experimentovalo se s netypickým osvětlením, často třeba jen tak, že se žárovky natíraly růz-nými barvami…

V klubech se scházeli přátelé k rozhovorům, k tanci, k různému drob-nému obchodování, ale také se zde navazovaly nové vztahy — mnohdy jen na jediný večer nebo na pár týdnů, ale některé daly vzniknout i manželským svazkům. Někde byl alkohol legalizován, jinde byl zakazo-ván, místy se tajně naléval pod pultem. Bylo s tím vždy trochu obav, tro-chu legrace, ale hlavně pocit uvolnění.

Nicméně šedesátá léta lze považovat za velmi úrodná pro vznik řady bigbítových skupin, které se objevovaly jako houby po dešti, a tak z růz-ných sklepních prostor, půd, zahradních altánů, ale i klubů důchodců a agitačních středisek zaznívaly dunivé zvuky baskytar, řinčení bicích nástrojů a kvílení elektrických kytar. Řada skupin sice povznesla své „umění“ ze sklepů do brněnských klubů a kulturních domů, ale jen málo-které se odrazily ode dna a nastartovaly svou delší či kratší éru úspěšné působnosti.

Jmenujme tedy alespoň některé z nich, jejichž jména pro Brno ve své době něco znamenala, aniž bychom tím nějak srovnávali jejich úroveň a kvalitu. Vedle již jmenovaných Synkop 61 můžeme zmínit skupiny Vul-kán, Atlantis, Birddogs, FGB Stellars, Rocky Eagles, Speakers, Silver Stars, Stop The Gods, Singings, Red Ants, Thorns, Great Inspiration, Avengers, Fax, Generace Q, Progress Organization a také Great Music Factory. Samozřejmě tento výčet není zdaleka vyčerpávající...

V šedesátých letech se pořádaly různé soutěže, například Soutěž tvo-řivosti mládeže nebo Hledáme nové talenty, do nichž se mohla skupina přihlásit, přesvědčit porotu vybranou většinou z profesionálních hudeb-

39níků (jen velmi málo nakloněných bigbítu) o svých kvalitách a zviditelnit své snahy. Činnost bigbítových skupin se nijak nepolitizovala. Pod hla-vičkou Svazarmu, Rybářského svazu, Svazu zahrádkářů nebo Svazu tělovýchovy a Svazu požárníků bylo možno provozovat hudební činnost téměř neomezeně. Jen tu a tam asistovala Veřejná bezpečnost a dobro-volní hasiči při zábavách, aby nedocházelo ke rvačkám a opilství mla-distvých. Pokud měl člověk hudební zázemí, alespoň základní aparaturu a hudební nástroje, mohl v této době provozovat hudební hrátky bez vážnějších potíží. Některé skupiny měly jepičí život a skončily hraním na večírcích, narozeninových oslavách a školních besídkách, jiné vyjížděly hrát i do kulturních domů v okolí Brna na oblíbené taneční zábavy, jiné ovšem mířily výš a podařilo se jim díky muzikantským schopnostem jejich členů, ale mnohdy i díky známostem na pravých místech a ne-vyzpytatelným náhodám a štěstí prorazit v různých soutěžích a nato-čit i nějaké zkušební snímky ve studiu Československého rozhlasu na Leninově ulici.

Na rozdíl od Prahy ovšem žádná profesionální nebo poloprofesionální skupina v Brně bohužel ve druhé polovině šedesátých let nedostala pří-ležitost natočit samostatné album. Brněnské skupiny byly pochopitelně vůči pražským znevýhodňovány, ale svou roli hrála i omezená možnost lisovacích kapacit v Gramofonových závodech v Loděnicích u Prahy. Ty šťastnější z bigbítových skupin natočily alespoň singly nebo rozhlasové nahrávky, které se vysílaly v pravidelných rozhlasových pásmech tu a tam do éteru.

Někdy na jaře roku 1968 byla v Brně uspořádána soutěž bigbítových skupin pod názvem Brněnská bigbeatová liga. Přehlídky se odehrávaly v Besedním domě, v klubu na Šelepce, pravděpodobně i v Semilasse. Podle stanovených regulí na každou ze soutěžících skupin vyšly čtyři skladby, kterými se hudebníci prezentovali před porotou. Mezi účastníky klání se projevovalo napětí a nevraživost, všichni brali soutěž nesmírně vážně jako neoddiskutovatelnou prestižní záležitost.

Oldřich Veselý společně se Synkopami 61 odcestoval v roce 1966 na soutěžní přehlídku do Polska. Synkopy vystupovaly s velkým úspěchem v Glivicích a v Katovicích, kde také získaly vavříny nejlepší účinkující sku-piny. Během studentského majálesu měli hudebníci možnost vdechnout pocit svobody, která během slavnosti ve městě panovala, a byla to pro všechny velká osobní zkušenost, protože žádná podobná akce se za režimu třetího dělnického prezidenta Antonína Novotného v Českoslo-vensku nekonala.

V roce 1967 se Synkopy 61 zúčastnily I. československého bigbea-tového festivalu v pražské Lucerně, kde představily Veselého „Suitu pro Johanna Sebastiana Bacha“, a v roce 1968 druhého ročníku, kde

38 rodiči, učiteli a profesory nebo mistry a vedoucími ze zaměstnání. Občas se tu a tam zábava vymkla kontrole…

Liberální prostředí klubové scény konce šedesátých let ještě čás-tečně přetrvávalo do počátku následujícího desetiletí, ale normali-zační prostředí začalo dusit tyto svobodné projevy zábavy a nově usta-vená celostátní organizace Socialistického svazu mládeže postupně dostala klubová zařízení pod kontrolu a jejich další činnost byla se-šněrována zákazy a přísnějším dohledem nad tím, jak se mají mladí lidé bavit.

Brněnská klubová scéna byla jistým specifikem, které v jiných měs-tech neexistovalo. Proto sem o víkendech přijížděla mládež i z jiných měst nejen z Moravy, ale i z Čech a také ze Slovenska. Provozovatelé klubů se snažili podle svých možností jejich interiéry mnohdy originálním způsobem vyzdobit a přiblížit návštěvníkům atmosféru a prostředí podob-ných anglických a amerických zařízení. Osobitou malbu stěn doplňovaly fotografie a plakáty známých skupin a zpěváků, experimentovalo se s netypickým osvětlením, často třeba jen tak, že se žárovky natíraly růz-nými barvami…

V klubech se scházeli přátelé k rozhovorům, k tanci, k různému drob-nému obchodování, ale také se zde navazovaly nové vztahy — mnohdy jen na jediný večer nebo na pár týdnů, ale některé daly vzniknout i manželským svazkům. Někde byl alkohol legalizován, jinde byl zakazo-ván, místy se tajně naléval pod pultem. Bylo s tím vždy trochu obav, tro-chu legrace, ale hlavně pocit uvolnění.

Nicméně šedesátá léta lze považovat za velmi úrodná pro vznik řady bigbítových skupin, které se objevovaly jako houby po dešti, a tak z růz-ných sklepních prostor, půd, zahradních altánů, ale i klubů důchodců a agitačních středisek zaznívaly dunivé zvuky baskytar, řinčení bicích nástrojů a kvílení elektrických kytar. Řada skupin sice povznesla své „umění“ ze sklepů do brněnských klubů a kulturních domů, ale jen málo-které se odrazily ode dna a nastartovaly svou delší či kratší éru úspěšné působnosti.

Jmenujme tedy alespoň některé z nich, jejichž jména pro Brno ve své době něco znamenala, aniž bychom tím nějak srovnávali jejich úroveň a kvalitu. Vedle již jmenovaných Synkop 61 můžeme zmínit skupiny Vul-kán, Atlantis, Birddogs, FGB Stellars, Rocky Eagles, Speakers, Silver Stars, Stop The Gods, Singings, Red Ants, Thorns, Great Inspiration, Avengers, Fax, Generace Q, Progress Organization a také Great Music Factory. Samozřejmě tento výčet není zdaleka vyčerpávající...

V šedesátých letech se pořádaly různé soutěže, například Soutěž tvo-řivosti mládeže nebo Hledáme nové talenty, do nichž se mohla skupina přihlásit, přesvědčit porotu vybranou většinou z profesionálních hudeb-

39níků (jen velmi málo nakloněných bigbítu) o svých kvalitách a zviditelnit své snahy. Činnost bigbítových skupin se nijak nepolitizovala. Pod hla-vičkou Svazarmu, Rybářského svazu, Svazu zahrádkářů nebo Svazu tělovýchovy a Svazu požárníků bylo možno provozovat hudební činnost téměř neomezeně. Jen tu a tam asistovala Veřejná bezpečnost a dobro-volní hasiči při zábavách, aby nedocházelo ke rvačkám a opilství mla-distvých. Pokud měl člověk hudební zázemí, alespoň základní aparaturu a hudební nástroje, mohl v této době provozovat hudební hrátky bez vážnějších potíží. Některé skupiny měly jepičí život a skončily hraním na večírcích, narozeninových oslavách a školních besídkách, jiné vyjížděly hrát i do kulturních domů v okolí Brna na oblíbené taneční zábavy, jiné ovšem mířily výš a podařilo se jim díky muzikantským schopnostem jejich členů, ale mnohdy i díky známostem na pravých místech a ne-vyzpytatelným náhodám a štěstí prorazit v různých soutěžích a nato-čit i nějaké zkušební snímky ve studiu Československého rozhlasu na Leninově ulici.

Na rozdíl od Prahy ovšem žádná profesionální nebo poloprofesionální skupina v Brně bohužel ve druhé polovině šedesátých let nedostala pří-ležitost natočit samostatné album. Brněnské skupiny byly pochopitelně vůči pražským znevýhodňovány, ale svou roli hrála i omezená možnost lisovacích kapacit v Gramofonových závodech v Loděnicích u Prahy. Ty šťastnější z bigbítových skupin natočily alespoň singly nebo rozhlasové nahrávky, které se vysílaly v pravidelných rozhlasových pásmech tu a tam do éteru.

Někdy na jaře roku 1968 byla v Brně uspořádána soutěž bigbítových skupin pod názvem Brněnská bigbeatová liga. Přehlídky se odehrávaly v Besedním domě, v klubu na Šelepce, pravděpodobně i v Semilasse. Podle stanovených regulí na každou ze soutěžících skupin vyšly čtyři skladby, kterými se hudebníci prezentovali před porotou. Mezi účastníky klání se projevovalo napětí a nevraživost, všichni brali soutěž nesmírně vážně jako neoddiskutovatelnou prestižní záležitost.

Oldřich Veselý společně se Synkopami 61 odcestoval v roce 1966 na soutěžní přehlídku do Polska. Synkopy vystupovaly s velkým úspěchem v Glivicích a v Katovicích, kde také získaly vavříny nejlepší účinkující sku-piny. Během studentského majálesu měli hudebníci možnost vdechnout pocit svobody, která během slavnosti ve městě panovala, a byla to pro všechny velká osobní zkušenost, protože žádná podobná akce se za režimu třetího dělnického prezidenta Antonína Novotného v Českoslo-vensku nekonala.

V roce 1967 se Synkopy 61 zúčastnily I. československého bigbea-tového festivalu v pražské Lucerně, kde představily Veselého „Suitu pro Johanna Sebastiana Bacha“, a v roce 1968 druhého ročníku, kde

40 soutěžily s písní „Casanova“, kterou interpretoval Michal Polák. Skladba získal a druhé místo, což byl úspěch nejen pro Brno a Synkopy 61, ale především pro autora hudby Oldřicha Veselého a textaře Františka Jemelku. Pro oba znamenalo vítězství velký impuls k další práci a potvr-zení, že se vydali správným směrem...

Ve druhé polovině šedesátých let projevila jihočeská Vysoká škola zemědělská podnikavou aktivitu tím, že uspořádala mezi 9. až 12. břez-nem 1967 v Českých Budějovicích v klubu 17. listopadu 1. jazz-univer-ziádu. Vedoucím organizačního výboru byl student 4. ročníku Miroslav Čadil. V odborné porotě zasedl dr. Jiří Chlíbec, Miroslav Langer (aktivní organizátoři bigbeatových festivalů v pražské Lucerně), Jaroslav Navrátil, hudební skladatel Zbyněk Mácha, hudebník Rudolf Rokl a zpěvák Pavel Sedláček. Byla to známá jména z oblasti kultury, jejichž nositelé se v této sféře prosazovali i v pozdějších letech.

Ve třech kategoriích (big-beat, tradiční jazz a moderní jazz) soutěžilo celkem sedmnáct skupin. První místo získala olomoucká skupina Blues-men a na druhém místě se umístily Synkopy 61. Zvláštní cenu poroty zís-kaly za sborový zpěv a vlastní tvorbu, prezentovanou skladbami „Válka je vůl“, „Suita pro Johanna Sebastiana Bacha“ a „Žárlivá dívka“.

O rok později, na 2. jazz-univerziádě konané od 6. do 10. března 1968 na stejném místě, se tentokrát v přehlídce dvaceti skupin (tří kategorií) Synkopy 61 umístily třetí. Získaly zvláštní cenu poroty za skupinový zpěv. Jinak kapela rovněž obdržela Cenu publika. Jako první opět zabodovala skupina Bluesmen z Olomouce a druhé místo připadlo bratislavským Gentlemen.

Jak vidno, v celorepublikové konkurenci Synkopy 61 obhájily svoji westcoastovou koncepci hudby, v níž v té době skutečně kralovaly danému žánru a výrazně vybočovaly z klasických bigbítových klišé.

17. června 1969 vystoupila v Brně na zimním stadionu známá ame-rická westcoastová skupina Beach Boys, jejíž prezentace se stala pro Brno společensko-kulturní událostí, která neměla obdoby. Vedle Beach Boys vystoupily i Synkopy 61, ale také Progress Organization, Atlantis, pražský Blue Effect a skupina Saze. I když v této době už byli „plážoví hoši“ z Kalifornie za zenitem své dřívější slávy, přesto poskytli místní big-bítové veřejnosti ojedinělou možnost vdechnout atmosféru importované zahraniční hudby ze Západu, v tomto případě dokonce až z USA, což předtím Brno nikdy nezažilo. A samozřejmě ani dlouho potom, v letech následujících, za politicky sešněrovaných poměrů.

Zlomový rok 1968 s invazí vojsk Varšavské smlouvy a rok 1969, pozna-menaný tragickým střetnutím pořádkových sil republiky s demonstrují-cími občany, se nesmazatelně vryly do myslí nejen dříve narozených, ale zejména mládeže, která si tyto zážitky v sobě nesla jako traumatickou

41zkušenost do dalšího života. Oldřich Veselý, v srpnu 1969 skoro jedena-dvacetiletý člověk, nebyl žádnou výjimkou. Citlivá duše začínajícího kum-štýře byla nemilosrdně zasažena…

Jako kůly v plotě… (aneb Jak to vnímal Oldřich Veselý)

Nyní bych se měl zase já za svou osobu vyjádřit k tématu, ale nechce se mi mluvit o klubech a vzpomínat na to, kam jsme všude jako studenti chodili pařit na futro. Raději navážu na závěr kapitoly o konci šedesátých let a pokusím se ventilovat své pocity z tohoto období a z let následujících. Nemá smysl se rozepisovat o všech sou-vislostech, o tehdejší mezinárodní situaci atd. V srpnu 2008, kdy se připomínalo 40. výročí zahájení okupace, proběhlo tiskem tolik infor-mací, že se mi zdá zbytečné se k tomu vracet.

V šedesátém osmém mi bylo dvacet let a svět se mi jevil docela per-spektivně. Nepochyboval jsem tehdy o tom, že na rozdíl od generace rodičů se ta naše narodila do šťastné doby. Stačilo jen porazit těch pár škarohlídů a staromilců, prosadit kalifornské prvky volné lásky a sexu do zákona i u nás, a je to.

Byl jsem nadšený z vývoje k demokratizaci a příchod okupantů jsme zpočátku považovali za omyl, který se vysvětlí, „Ivani“ půjdou zase domů a my si tady budeme šťastně blbnout, a pokud neumřeme, budeme žít až dodnes. Nakonec máme přece OSN!!!

Po pár měsících bylo jasné, že to bude trochu jinak, zvlášť když bylo deklarováno dočasné rozmístění vojsk. Ale to jsou obecně známá fakta a já bych zde chtěl sdělit své pocity v trochu širších souvislos-tech a vážněji, neboť se domnívám, že to, co následovalo po srpnu, mělo a dosud má tragický dopad i na mnoho generací pozdějších.

Vždycky jsem zastával názor, že vstup armád zastavil něco, co sice vypadalo zpočátku naivně, ale zároveň velmi slibně, a jsem přesvěd-čen, že nebýt násilného přerušení, vývoj by plynule přes demokrati-zaci života celé společnosti posléze dospěl k návratu do normálních poměrů i v hospodářské sféře. Vyhýbám se schválně použití termínu tržní ekonomika, i když je samozřejmě formálně správný, ale v kon-textu s tím, co se u nás nyní děje pod jeho pláštíkem, mi běhá mráz po zádech. Vycházím z přesvědčení, že na konci šedesátých let byla ještě aktivní spousta lidí pamatujících normální hospodářský sys-tém před znárodňováním — lidí nezkažených. Proto by tehdy cesta

40 soutěžily s písní „Casanova“, kterou interpretoval Michal Polák. Skladba získal a druhé místo, což byl úspěch nejen pro Brno a Synkopy 61, ale především pro autora hudby Oldřicha Veselého a textaře Františka Jemelku. Pro oba znamenalo vítězství velký impuls k další práci a potvr-zení, že se vydali správným směrem...

Ve druhé polovině šedesátých let projevila jihočeská Vysoká škola zemědělská podnikavou aktivitu tím, že uspořádala mezi 9. až 12. břez-nem 1967 v Českých Budějovicích v klubu 17. listopadu 1. jazz-univer-ziádu. Vedoucím organizačního výboru byl student 4. ročníku Miroslav Čadil. V odborné porotě zasedl dr. Jiří Chlíbec, Miroslav Langer (aktivní organizátoři bigbeatových festivalů v pražské Lucerně), Jaroslav Navrátil, hudební skladatel Zbyněk Mácha, hudebník Rudolf Rokl a zpěvák Pavel Sedláček. Byla to známá jména z oblasti kultury, jejichž nositelé se v této sféře prosazovali i v pozdějších letech.

Ve třech kategoriích (big-beat, tradiční jazz a moderní jazz) soutěžilo celkem sedmnáct skupin. První místo získala olomoucká skupina Blues-men a na druhém místě se umístily Synkopy 61. Zvláštní cenu poroty zís-kaly za sborový zpěv a vlastní tvorbu, prezentovanou skladbami „Válka je vůl“, „Suita pro Johanna Sebastiana Bacha“ a „Žárlivá dívka“.

O rok později, na 2. jazz-univerziádě konané od 6. do 10. března 1968 na stejném místě, se tentokrát v přehlídce dvaceti skupin (tří kategorií) Synkopy 61 umístily třetí. Získaly zvláštní cenu poroty za skupinový zpěv. Jinak kapela rovněž obdržela Cenu publika. Jako první opět zabodovala skupina Bluesmen z Olomouce a druhé místo připadlo bratislavským Gentlemen.

Jak vidno, v celorepublikové konkurenci Synkopy 61 obhájily svoji westcoastovou koncepci hudby, v níž v té době skutečně kralovaly danému žánru a výrazně vybočovaly z klasických bigbítových klišé.

17. června 1969 vystoupila v Brně na zimním stadionu známá ame-rická westcoastová skupina Beach Boys, jejíž prezentace se stala pro Brno společensko-kulturní událostí, která neměla obdoby. Vedle Beach Boys vystoupily i Synkopy 61, ale také Progress Organization, Atlantis, pražský Blue Effect a skupina Saze. I když v této době už byli „plážoví hoši“ z Kalifornie za zenitem své dřívější slávy, přesto poskytli místní big-bítové veřejnosti ojedinělou možnost vdechnout atmosféru importované zahraniční hudby ze Západu, v tomto případě dokonce až z USA, což předtím Brno nikdy nezažilo. A samozřejmě ani dlouho potom, v letech následujících, za politicky sešněrovaných poměrů.

Zlomový rok 1968 s invazí vojsk Varšavské smlouvy a rok 1969, pozna-menaný tragickým střetnutím pořádkových sil republiky s demonstrují-cími občany, se nesmazatelně vryly do myslí nejen dříve narozených, ale zejména mládeže, která si tyto zážitky v sobě nesla jako traumatickou

41zkušenost do dalšího života. Oldřich Veselý, v srpnu 1969 skoro jedena-dvacetiletý člověk, nebyl žádnou výjimkou. Citlivá duše začínajícího kum-štýře byla nemilosrdně zasažena…

Jako kůly v plotě… (aneb Jak to vnímal Oldřich Veselý)

Nyní bych se měl zase já za svou osobu vyjádřit k tématu, ale nechce se mi mluvit o klubech a vzpomínat na to, kam jsme všude jako studenti chodili pařit na futro. Raději navážu na závěr kapitoly o konci šedesátých let a pokusím se ventilovat své pocity z tohoto období a z let následujících. Nemá smysl se rozepisovat o všech sou-vislostech, o tehdejší mezinárodní situaci atd. V srpnu 2008, kdy se připomínalo 40. výročí zahájení okupace, proběhlo tiskem tolik infor-mací, že se mi zdá zbytečné se k tomu vracet.

V šedesátém osmém mi bylo dvacet let a svět se mi jevil docela per-spektivně. Nepochyboval jsem tehdy o tom, že na rozdíl od generace rodičů se ta naše narodila do šťastné doby. Stačilo jen porazit těch pár škarohlídů a staromilců, prosadit kalifornské prvky volné lásky a sexu do zákona i u nás, a je to.

Byl jsem nadšený z vývoje k demokratizaci a příchod okupantů jsme zpočátku považovali za omyl, který se vysvětlí, „Ivani“ půjdou zase domů a my si tady budeme šťastně blbnout, a pokud neumřeme, budeme žít až dodnes. Nakonec máme přece OSN!!!

Po pár měsících bylo jasné, že to bude trochu jinak, zvlášť když bylo deklarováno dočasné rozmístění vojsk. Ale to jsou obecně známá fakta a já bych zde chtěl sdělit své pocity v trochu širších souvislos-tech a vážněji, neboť se domnívám, že to, co následovalo po srpnu, mělo a dosud má tragický dopad i na mnoho generací pozdějších.

Vždycky jsem zastával názor, že vstup armád zastavil něco, co sice vypadalo zpočátku naivně, ale zároveň velmi slibně, a jsem přesvěd-čen, že nebýt násilného přerušení, vývoj by plynule přes demokrati-zaci života celé společnosti posléze dospěl k návratu do normálních poměrů i v hospodářské sféře. Vyhýbám se schválně použití termínu tržní ekonomika, i když je samozřejmě formálně správný, ale v kon-textu s tím, co se u nás nyní děje pod jeho pláštíkem, mi běhá mráz po zádech. Vycházím z přesvědčení, že na konci šedesátých let byla ještě aktivní spousta lidí pamatujících normální hospodářský sys-tém před znárodňováním — lidí nezkažených. Proto by tehdy cesta

42 transformace mohla být ještě relativně přirozená. Na nás mladých podle mě už bolševik v té době dokázal zanechat určité otisky, jak jsem se mohl na vlastní kůži přesvědčit při svém „prozření“ na Západě. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, co je vlevo a co vpravo.

Každopádně plynulý a pozvolný přechod zpět k tradičnímu vlast-nictví výrobních prostředků (vhodnější termín mě nenapadá), od tra-fi ky po fabriky, by byl podle mého určitě nevyhnutelným a přiroze-ným pokračováním takzvaného obrodného procesu. Rozhodně s menšími otřesy, než tomu bylo po listopadu 1989. To se ale nestalo.

Dnes je mi jasné, že normalizace a následná doba let osmdesátých vyprodukovaly celou vrstvu kariéristů, kteří vstupovali do komunis-tické partaje a jiných institucí z čistě prospěchářských důvodů. Takoví lidé na konci šedesátých let neexistovali, a pokud ano, tak jich bylo málo. Do strany tehdy vstupovali lidé buď s vírou v komunismus, nebo z naivity a ze strachu. Ale o dvacet let později už podepisovali členství v KSČ ze zcela jiných důvodů — aby mohli šplhat na rozho-dující místa v podnicích, úřadech a na ministerstvech.

A po osmdesátém devátém už se tam tihle bezskrupulózní lidé díky hebkosti „plyšáku“* zahnízdili ještě víc. Měli předem dostatek infor-mací a kontaktů k tomu, aby ovládli hospodářství. Situaci jim usnad-ňovala i totální absence legislativy a možná programově naivně pro-váděná privatizace.

Proto mi vadí, že polistopadová technokratická garnitura v čele s Václavem Klausem nemilosrdně poplivala všechny a vše, co s šede-sátým osmým souviselo. Snad jen Jágr zůstal ušetřen.**

I já jsem po revoluci hlasitě zastával názor, že všechny změny musejí být provedeny co nejrychleji. Byl to hluboký omyl. Ani dvacet let po zvonění klíči nedokázalo zahladit deformace, které mají svůj počátek v normalizaci. Dokonce to vypadá, že společenská krize se stále víc prohlubuje. Uvědomil jsem si, že člověk se bezděčně obklo-puje lidmi podobných názorů, kteří se vzájemně utvrzují ve svých pravdách, takže lehce nabude přesvědčení, že obdobně uvažují všichni, nebo alespoň převážná většina. Pak ale přijde na lámání chleba například v podobě voleb, a já se nestačím divit. Jak je tohle možné?! Po tom všem, co se stalo, po tom všem, co víme, mají komu-nisté čtrnáct procent hlasů?! A najednou nevím, kdo je vlastně „kůl v plotě“…

* Oldřich Veselý s oblibou používá tento výraz jako ekvivalent „sametové revoluce“.** Jde o narážku na číslo Jágrova dresu.

42 transformace mohla být ještě relativně přirozená. Na nás mladých podle mě už bolševik v té době dokázal zanechat určité otisky, jak jsem se mohl na vlastní kůži přesvědčit při svém „prozření“ na Západě. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, co je vlevo a co vpravo.

Každopádně plynulý a pozvolný přechod zpět k tradičnímu vlast-nictví výrobních prostředků (vhodnější termín mě nenapadá), od tra-fi ky po fabriky, by byl podle mého určitě nevyhnutelným a přiroze-ným pokračováním takzvaného obrodného procesu. Rozhodně s menšími otřesy, než tomu bylo po listopadu 1989. To se ale nestalo.

Dnes je mi jasné, že normalizace a následná doba let osmdesátých vyprodukovaly celou vrstvu kariéristů, kteří vstupovali do komunis-tické partaje a jiných institucí z čistě prospěchářských důvodů. Takoví lidé na konci šedesátých let neexistovali, a pokud ano, tak jich bylo málo. Do strany tehdy vstupovali lidé buď s vírou v komunismus, nebo z naivity a ze strachu. Ale o dvacet let později už podepisovali členství v KSČ ze zcela jiných důvodů — aby mohli šplhat na rozho-dující místa v podnicích, úřadech a na ministerstvech.

A po osmdesátém devátém už se tam tihle bezskrupulózní lidé díky hebkosti „plyšáku“* zahnízdili ještě víc. Měli předem dostatek infor-mací a kontaktů k tomu, aby ovládli hospodářství. Situaci jim usnad-ňovala i totální absence legislativy a možná programově naivně pro-váděná privatizace.

Proto mi vadí, že polistopadová technokratická garnitura v čele s Václavem Klausem nemilosrdně poplivala všechny a vše, co s šede-sátým osmým souviselo. Snad jen Jágr zůstal ušetřen.**

I já jsem po revoluci hlasitě zastával názor, že všechny změny musejí být provedeny co nejrychleji. Byl to hluboký omyl. Ani dvacet let po zvonění klíči nedokázalo zahladit deformace, které mají svůj počátek v normalizaci. Dokonce to vypadá, že společenská krize se stále víc prohlubuje. Uvědomil jsem si, že člověk se bezděčně obklo-puje lidmi podobných názorů, kteří se vzájemně utvrzují ve svých pravdách, takže lehce nabude přesvědčení, že obdobně uvažují všichni, nebo alespoň převážná většina. Pak ale přijde na lámání chleba například v podobě voleb, a já se nestačím divit. Jak je tohle možné?! Po tom všem, co se stalo, po tom všem, co víme, mají komu-nisté čtrnáct procent hlasů?! A najednou nevím, kdo je vlastně „kůl v plotě“…

* Oldřich Veselý s oblibou používá tento výraz jako ekvivalent „sametové revoluce“.** Jde o narážku na číslo Jágrova dresu.

43

44 45

„Napsal si někdo na starej kůl prostinkej nápis: Válka je vůl! Před kůlem stojím, čepici smekám, v očích

mám slzy a pak si klekám…“VÁLKA JE VŮL (1967)

František Jemelka

Po srpnu 1968 se samozřejmě všechno změnilo. Zmařené naděje celého národa a jiné „patetické“ záležitosti, které se rozplynuly v následujícím čase. Pocity z nespravedlivých tahů a netahů mocností naproti přesvědčení, že se celá ta černá noční můra vysvětlí, zmizí, že je to jen přechodné… A pak přišlo zklamání z vlastně neřešitelné kon-fi gurace zájmů a nezájmu, které trvá dodnes. Fujtabl.

Fakt je, že z celkem jasných důvodů se zájem lidí po osmašedesá-tém od hudby odvrátil a směřoval zcela jinam. Moje sny o tom, že bych se například mohl živit skládáním a hraním, se zcela rozplynuly. Po půlroce, kdy jsem nakonec po nocích kradl před mlékárnami prázdné lahve od mléka a smetany, abych je mohl nazítří vracet na zálohu zpět, a měl tak na pivo, smažený sýr a cigarety, jsem naštěstí potkal kamaráda-šoféra, který mě zlanařil, abych mu šel dělat závoz-níka k nákladní dopravě MÚNZ (Městský ústav národního zdraví), což bylo, jak jsem zjistil, neuvěřitelné místo. Šlo o detašované pracoviště, kde byl relativní klid a neuvěřitelně volná pracovní doba. Ráno jsme si vyzvedli rozpis práce, kterou jsme museli za ten den udělat, a jestli jsme to zvládli do deseti dopoledne, nebo do pěti odpoledne, bylo každému jedno.

Postupně jsem si udělal řidičák a začal jezdit sám. Pravda, v roce 1969 bylo v celé republice asi tak dvacet automobilů, takže dnešní stres, zácpy a problémy s parkováním neexistovaly. Měl jsem k dispo-zici auto na převážení jakékoliv aparatury, podle potřeby, na dopravu sebe sama, a zmíněnou volnou pracovní dobu.

Navíc, protože jsem byl v tomhle spolku jediný, kdo měl maturitu, byl jsem schopen zapamatovat si určité věci, které dělaly ostatním problémy. Například takzvaný velký okruh. Na to jsem dodnes hrdý. Sto deset zdravotních středisek v přesném sledu, kdy každé mělo svůj pytel čistého prádla, které se muselo už při nakládání poskládat přesně podle pořadí, a to se pak muselo dodržet při rozvozu, kdy se čisté prádlo vyměňovalo za použité. Kdo to nezvládl, měl smůlu. A já byl jediný, kdo to uměl a zvládl za jeden den. Jednou jsem měl chřipku a náhradníci to místo mě dělali dva a půl dne…

45

„Napsal si někdo na starej kůl prostinkej nápis: Válka je vůl! Před kůlem stojím, čepici smekám, v očích

mám slzy a pak si klekám…“VÁLKA JE VŮL (1967)

František Jemelka

Po srpnu 1968 se samozřejmě všechno změnilo. Zmařené naděje celého národa a jiné „patetické“ záležitosti, které se rozplynuly v následujícím čase. Pocity z nespravedlivých tahů a netahů mocností naproti přesvědčení, že se celá ta černá noční můra vysvětlí, zmizí, že je to jen přechodné… A pak přišlo zklamání z vlastně neřešitelné kon-fi gurace zájmů a nezájmu, které trvá dodnes. Fujtabl.

Fakt je, že z celkem jasných důvodů se zájem lidí po osmašedesá-tém od hudby odvrátil a směřoval zcela jinam. Moje sny o tom, že bych se například mohl živit skládáním a hraním, se zcela rozplynuly. Po půlroce, kdy jsem nakonec po nocích kradl před mlékárnami prázdné lahve od mléka a smetany, abych je mohl nazítří vracet na zálohu zpět, a měl tak na pivo, smažený sýr a cigarety, jsem naštěstí potkal kamaráda-šoféra, který mě zlanařil, abych mu šel dělat závoz-níka k nákladní dopravě MÚNZ (Městský ústav národního zdraví), což bylo, jak jsem zjistil, neuvěřitelné místo. Šlo o detašované pracoviště, kde byl relativní klid a neuvěřitelně volná pracovní doba. Ráno jsme si vyzvedli rozpis práce, kterou jsme museli za ten den udělat, a jestli jsme to zvládli do deseti dopoledne, nebo do pěti odpoledne, bylo každému jedno.

Postupně jsem si udělal řidičák a začal jezdit sám. Pravda, v roce 1969 bylo v celé republice asi tak dvacet automobilů, takže dnešní stres, zácpy a problémy s parkováním neexistovaly. Měl jsem k dispo-zici auto na převážení jakékoliv aparatury, podle potřeby, na dopravu sebe sama, a zmíněnou volnou pracovní dobu.

Navíc, protože jsem byl v tomhle spolku jediný, kdo měl maturitu, byl jsem schopen zapamatovat si určité věci, které dělaly ostatním problémy. Například takzvaný velký okruh. Na to jsem dodnes hrdý. Sto deset zdravotních středisek v přesném sledu, kdy každé mělo svůj pytel čistého prádla, které se muselo už při nakládání poskládat přesně podle pořadí, a to se pak muselo dodržet při rozvozu, kdy se čisté prádlo vyměňovalo za použité. Kdo to nezvládl, měl smůlu. A já byl jediný, kdo to uměl a zvládl za jeden den. Jednou jsem měl chřipku a náhradníci to místo mě dělali dva a půl dne…

345OBSAH

Kapitola první: Dětství (1948–1958) ................................................. 12Kapitola druhá: Dospívání a studijní léta (1958–1966) ................... 18Kapitola třetí: Brno šedesátých let v širších souvislostech ........... 34Kapitola čtvrtá: Z Brna na Západ do zahraničního angažmá (1971–1973) ........................................................................... 44Kapitola pátá: Členem Synkop 61 v sedmdesátých letech (1974–1975) ........................................................................................... 62Kapitola šestá: Blue Effect – pražské intermezzo (1975–1979) ..... 84Kapitola sedmá: Návrat do Brna – Synkopy osmdesátých let (1980–1989) ............................................................ 124Kapitola osmá: Skladatel – devadesátá léta a nové tisíciletí (1990–2008) ......................................................................................... 192Kapitola devátá: Jaký jsem a jaké je mé druhé já ......................... 250

Řekli o Oldřichu Veselém… .............................................................. 272

Přílohy .................................................................................................. 320Sestavy hudebních skupin ............................................................ 321Autorský seznam skladeb Oldřicha Veselého ............................. 324Albová diskografi e / interpretační a autorská účast .................. 327Singlová diskografi e / spoluúčast ................................................. 328Divadelní inscenace ....................................................................... 329Filmová a dokumentární tvorba ................................................... 330Reklamní produkce ........................................................................ 332Ostatní hudební produkce ............................................................ 333

O autorech ........................................................................................... 334Použitá literatura ................................................................................ 342

345OBSAH

Kapitola první: Dětství (1948–1958) ................................................. 12Kapitola druhá: Dospívání a studijní léta (1958–1966) ................... 18Kapitola třetí: Brno šedesátých let v širších souvislostech ........... 34Kapitola čtvrtá: Z Brna na Západ do zahraničního angažmá (1971–1973) ........................................................................... 44Kapitola pátá: Členem Synkop 61 v sedmdesátých letech (1974–1975) ........................................................................................... 62Kapitola šestá: Blue Effect – pražské intermezzo (1975–1979) ..... 84Kapitola sedmá: Návrat do Brna – Synkopy osmdesátých let (1980–1989) ............................................................ 124Kapitola osmá: Skladatel – devadesátá léta a nové tisíciletí (1990–2008) ......................................................................................... 192Kapitola devátá: Jaký jsem a jaké je mé druhé já ......................... 250

Řekli o Oldřichu Veselém… .............................................................. 272

Přílohy .................................................................................................. 320Sestavy hudebních skupin ............................................................ 321Autorský seznam skladeb Oldřicha Veselého ............................. 324Albová diskografi e / interpretační a autorská účast .................. 327Singlová diskografi e / spoluúčast ................................................. 328Divadelní inscenace ....................................................................... 329Filmová a dokumentární tvorba ................................................... 330Reklamní produkce ........................................................................ 332Ostatní hudební produkce ............................................................ 333

O autorech ........................................................................................... 334Použitá literatura ................................................................................ 342

Petr Gratias / Oldřich VeselýČERNÝ RACEK

Obálka Dagmar Borovská.Grafi cká úprava Evžen Navrátil.

Odpovědná redakce Marcela Drahošová.Spolupráce na redakci Jitka Skorkovská.

Sazba Vladimír Ludva.Vytiskla Tiskárna Helbich, s. r. o., Brno.

Vydalo nakladatelství Vakát, s. r. o.,Tkalcovská 874/3a, 602 00 Brno,

roku 2009 jako svou 11. publikaci.První vydání.

352 stran.

vakat@seznam.czwww.vakat.cz

Knihy nakladatelství Vakátdistribuuje fi rma Kosmas,

objednat si je lze také v internetovém obchoděwww.kosmas.cz.

Petr Gratias / Oldřich VeselýČERNÝ RACEK

Obálka Dagmar Borovská.Grafi cká úprava Evžen Navrátil.

Odpovědná redakce Marcela Drahošová.Spolupráce na redakci Jitka Skorkovská.

Sazba Vladimír Ludva.Vytiskla Tiskárna Helbich, s. r. o., Brno.

Vydalo nakladatelství Vakát, s. r. o.,Tkalcovská 874/3a, 602 00 Brno,

roku 2009 jako svou 11. publikaci.První vydání.

352 stran.

vakat@seznam.czwww.vakat.cz

Knihy nakladatelství Vakátdistribuuje fi rma Kosmas,

objednat si je lze také v internetovém obchoděwww.kosmas.cz.