Výživa jelení a dančí zvěře

Ondřej FaltusZdeněk ValaJiří KamlerJiří Zelenka

Josef JonJindřich Brožovský

Petr Šilar David Vaca

Ondřej FaltusZdeněk ValaJiří KamlerJiří Zelenka

Josef JonJindřich Brožovský

Petr ŠilarDavid Vaca

První vydání Verměřovice 2013

Autoři:

Ing. Ondřej FaltusIng. Zdeněk Vala, Ph.D.

Doc. Ing. Jiří Kamler Ph.D.Prof. Ing. Jiří Zelenka, CSc.

Josef JonIng. Jindřich Brožovský

Ing. Petr ŠilarIng. David Vaca, Ph.D.

Copyright © VVS Verměřovice s.r.o. 2013

Ing. Ondřej Faltus, Ing. Zdeněk Vala, Ph.D., Doc. Ing. Jiří Kamler Ph.D., Prof. Ing. Jiří Zelenka, CSc., Josef Jon, Ing. Jindřich Brožovský, Ing. Petr Šilar, Ing. David Vaca, Ph.D.Výživa jelení a daňčí zvěřeLektoroval: Doc. Ing. Josef Feuereisel, Ph.D.ISBN 978-80-260-4372-0

Výživa a krmení jelení a daňčí zvěře Výživa a krmení jelení a daňčí zvěře je tématem knihy, která vychází u příležitosti konference věnované stejnojmennému tématu. Autoři jednotlivých kapitol jsou představitelé všech oblastí, kterých se tato problematika dotýká. Jsou zde zastoupeni univerzitní akademičtí pracovníci, výrobce krmiv pro zvěř a odborníci z myslivecké praxe. Spojením jednotlivých úhlů pohledu vznikla souhrnná publikace, která zabývá nejen výživou zvěře, ale i otázkami výživy ve spojitosti se škodami zvěří na lese, legislativními předpisy ve vztahu ke stanovení přirozené úživnosti prostředí a optimálními stavy zvěře, výrobou kvalitních krmivových doplňků a krmiv pro zvěř vycházejících z nejnovějších poznatků o fyziologii zažívání a potravních potřebách jednotlivých druhů zvěře a v neposlední řadě i praktickými příklady systémově pojaté péče o zvěř.

Kvalita krmiv, které jsou využívány k přikrmování případně krmení zvěře v oborách i ve volnosti by měla být v popředí zájmu každého chovatele. Živinové složení potravy je potřeba uzpůsobit druhu zvěře, ročnímu období, zdravotnímu stavu a kondici chované zvěře. Při výrobě nebo nákupu krmiva je důležité, aby chovatel znal jeho složení a mohl tak vybrat to nejvhodnější pro konkrétní podmínky jím obhospodařované honitby. Při přípravě krmiva a krmivových doplňků je bezpodmínečně nutné dodržovat technologický postup výroby. Jakákoliv odchylka může mít závažné následky. Velmi důležitý je i vlastní způsob předkládání zvěři. Z důvodu možné kontaminace parazity by krmivo nikdy nemělo být předkládáno na zem, ale vždy s využitím mysliveckých zařízení (krmelců, korýtek, samokrmítek apod.). Kvalitní výživa je jedním ze základních předpokladů pro úspěšný chov jelení a daňčí zvěře.

Věřím, že interesovaný čtenář nalezne v některé z kapitol knihy odpovědi na otázky, které jej zaměstnávají a zdroj poučení pro vlastní mysliveckou praxi.

Doc. Ing. Josef Feuereisel, Ph.D.

ObsahMyslivost a zemědělství ………………………………………………………………….…Ing. Petr Šilar – Senátor

Principy výživy a potřeba živin jelení a daňčí zvěře ……………………………………..Prof. Ing. Jiří Zelenka, CSc.Ústav výživy zvířat a pícninářství, AF MENDELU v Brně

Krmiva pro zvěř ……………………………………………………………………………Prof. Ing. Jiří Zelenka, CSc.Ústav výživy zvířat a pícninářství, AF MENDELU v Brně

Průmyslově vyráběná krmiva pro spárkatou zvěř ……………………………………….Ing. Ondřej Faltus - VVS Vermeřovice s.r.o.

Přikrmování daňčí zvěře v oboře Sedlice ………………………………………………....Ing. Jindřich Brožovský - Obora Sedlice, LČR Vodňany

Správný způsob přikrmování jako prevence vzniku škod zvěří na lesních porostech ...Doc. Ing. Jiří Kamler, Ph.D. - Ústav ochrany lesů a myslivosti, LDF MENDELU v Brně

Přikrmování jelení zvěře v KRNAP ………………………………………………………Josef Jon - Správa Krkonošského národního parku

Hodnocení kvality prostředí a zvyšování přirozené úživnosti honiteb pro jelenía daňčí zvěř …………………………………………………………………………………Ing. Zdenek Vala, Ph.D. - Ústav ochrany lesů a myslivosti, LDF MENDELU v Brně

Jeleni Děčínského Sněžníku – zajímavosti z historie jedné jelení populace …………….Ing. David Vaca, Ph.D. - Časopis Svět myslivosti

9

11

18

26

34

44

50

68

76

Myslivost a zemědělstvíVážené dámy a pánové,

připomínat, že 22. 4. 2013 oslavíme již 90. výročí založení Československé myslivecké jednoty, dnes Českomoravské myslivecké jednoty, by na tomto fóru bylo pověstným nošením dříví do lesa. Nebudu se zde zabývat minulostí – to raději přenechám historikům. Dovolte mi ale, abych se alespoň krátce zamyslel nad tím, v jaké formě a situaci se ta naše devadesátiletá jubilantka vlastně nachází.

Myslivečtí adepti se učí, že hlavním posláním myslivosti je trvale udržitelné obhospodařování populací volně žijící zvěře, ku prospěchu společnosti, vlastníků pozemků i samotných myslivců. Co však tato poučka znamená v dnešní praxi? Dříve se pozornost myslivců upírala především k chovu a k ochraně jednotlivých druhů zvěře. Obávám se, že v budoucnu budeme nuceni upřít naše úsilí ještě jiným směrem. Budeme se totiž muset postarat o to, aby námi chovaná (a chráněná) zvěř vůbec měla kde žít. Do centra pozornosti myslivců

se tak stále častěji bude dostávat téma ochrany krajiny, zejména pak zachování přirozených nebo tvorba nových biotopů.

V důsledku devastace krajiny poklesly v České republice jen za uplynulých 10 let stavy polního ptactva o 20 %. Drobná zvěř na řadě míst vymizela úplně, případně skomírá v početních stavech, které neumožňují ani prostou reprodukci. Všudypřítomná masivní eroze půdy způsobuje každoroční ztráty v hodnotě několika miliard korun, poničený vodní režim krajiny vede ke splachům a potažmo k zanášení a znečišťování vodních toků - a tak bych mohl pokračovat ještě dlouho. Jsou to myslivci, kdo si uvědomuje závažnost situace a kteří bijí na poplach. Jsou to právě myslivci, kteří masivně podpořili petici Za obnovu zemědělské krajiny, díky které se o tomto problému začalo intenzivněji debatovat i mezi politiky. A jsou to opět myslivci, kteří za tuto iniciativu nezřídka čelí kritice, ať už z řad některých zemědělců nebo dokonce od těch, kteří by ochranu přírody a zachování její různorodosti měli mít přímo v popisu své práce.

Myslivost je také často skloňována v souvislosti se škodami, které způsobuje volně žijící zvěř. V této souvislosti si ale musíme v první řadě uvědomit, že vysoké škody způsobené zvěří jsou jen logickým důsledkem intenzivního hospodaření, které produkuje extrémně extrémní množství biomasy v přírodě. Volně žijící populace býložravců a všežravců na tuto skutečnost reagují podle všech přírodních zákonitostí – tedy odpovídajícím početním nárůstem. Na našem území neprobíhají žádné závažné epidemie a monokulturní rozsáhle lány prakticky znemožňují účinnou regulaci lovem. Podle všeho se tak dá očekávat, že nárůst počtu některých druhů spárkaté zvěře, především pak zvěře černé, bude i nadále pokračovat. Kdo inklinuje k jednoduchým řešením, označí za viníky celé situace myslivce. Kdo hledá skutečné řešení, bude mluvit o spolupráci, komplexním pohledu na zemědělsky využívanou krajinu a o spoluzodpovědnosti všech, kdo se na její tvorbě i využívání podílejí.

Výživa jelení a daňčí zvěře 9

Přemnožení některých druhů zvěře a výše zmíněné škody jsou vítanou záminkou pro ty, kteří chtějí prosadit účelové změny v zákoně č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Není žádným tajemstvím, že většina těchto iniciativ je vedena snahou docílit snížení minimální výměry honiteb ze současných 500 ha. Co na tom, že zkušenosti ze zahraničí jednoznačně ukazují, že země s malými honitbami mají naopak větší problémy s účinnou regulací početních stavů zvěře? Co na tom, že odborníci pokládají na stůl přesvědčivé argumenty o tom, že v situaci, kdy myslivecky hospodaříme především se zvěří spárkatou, by měl být trend přesně opačný – tedy systematické hospodaření na rozsáhlých honebních celcích? Co na tom, že myslivci přináší věcné důkazy o tom, že nejsou důsledně využívány ani možnosti platného zákona, a proto není racionální předkládat jeho novelu? Zdá se, že současný premiér a ministr zemědělství se rozhodli naslouchat názorům jen jedné zájmové skupiny a sílu argumentů, zkušeností a uvážlivosti ignorují z důvodů, které snad raději ani nechci domýšlet...

Poslední oblastí, které bych se rád dotkl, je osobnost myslivce v současné společnosti. Sám o sobě říkám, že jsem venkovanem ve vrcholové politice. Tak, jako se mění celá společnost, se ale změnil i venkov. Zatímco ještě před několika desítkami let byla myslivost zpravidla nedílnou součástí života obce, dnes se zejména v okolí velkých měst vesnice (a její obyvatelé) v mnohém změnila. Jen malé procento lidí pracuje v zemědělství a má každodenní kontakt s okolní přírodou. V důsledku se tak stále menší procento lidí přirozeně setkává s myslivci a s jejich činností. Myslivost se dokonce stává svého druhu konkurentem ostatním sportovním a rekreačním aktivitám dnešního člověka. Ještě složitější je pak situace v prostředí velkých městských aglomerací. To je jeden z důvodů, proč myslivci jsou a budou pod narůstající veřejnou kontrolou a budou čelit stále intenzivnějšímu mediálnímu tlaku. Pokud nebudeme vychovávat myslivce jako vzdělané a kultivované lidi s kladným vztahem k přírodě, k tradicím a ke společnosti, máme jen mizivou šanci v této situaci obstát. Zápis myslivosti na seznam nehmotného kulturního dědictví byl sice v řadách myslivců přijat se jásotem a s jistým zadostiučiněním, zároveň však naši sebeprezentaci podrobil vyšším standardům. Oblastí, kam by podle mého názoru měli myslivci upřít své aktivity především, je výchova dětí a mládeže. Vždyť předávání zkušeností a lásky k přírodě z generace na generaci je součástí státem uznané a oceněné tradice, na kterou jsme tolik hrdí! Ostatně, bude záležet hlavně na našich dětech a dnes dorůstajících generacích, v jaké podobě – a zda vůbec – česká myslivost přežije.

S přáním, abychom si dokázali vychovat generace, které dál hrdě ponesou mysliveckou štafetu, kterou jsme my obdrželi od našich otců a dědů, si dovoluji popřát všem myslivcům a české myslivosti ZDAR!


Principy výživy a potřeba živin jelení a daňčí zvěře Čím lépe budeme znát a respektovat přírodní zákonitosti rozhodující o tom, jak účinně je zvěř živena, tím lepší bude její kondice, trofejová kvalita i odolnost jejího potomstva.

Denní potřeba živin pro jednotlivé druhy zvěře v závislosti na pohlaví, věku, hmotnosti a fázi reprodukčního cyklu se vyjadřuje krmnými normami. V krmné dávce, tj. v celkovém množství krmiv přijatých zvířetem za den, musí být kromě záchovné potřeby uhrazeny živiny nezbytné pro růst, pro rozvoj paroží, výživu plodu u plné zvěře a pro produkci mléka u zvěře kojící.

Typy výživy přežvýkavé zvěře

Srnčí zvěř má uzpůsobením organismu a svými potravními zvyklostmi úzkou vazbu na evolučně starší morfologický typ vyhledávačů koncentrátů (concentrate selectors), kteří si z dostupné potravy vybírají snadněji stravitelné části rostlin s vyšší koncentrací energie a dusíkatých látek. S oblibou

(v příznivých podmínkách více než 75 %) konzumují pupeny, mladé výhonky, listy dřevin, byliny, květy, semena, žaludy, bukvice i různé jiné suché a šťavnaté plody, hlízy a houby. Potravu přijímají v menších dávkách a velmi často (cca ve 12 intervalech) ve dne i v noci.

Mufloni jsou pastevním typem přežvýkavců. Konzumují velká množství energeticky chudších a vlákninou bohatých objemných krmiv (pastevních porostů). Jsou vybaveni velmi rozvinutým fermentačním systémem, schopným pomocí mikroorganismů taková krmiva efektivně trávit. Na jejich hmotnosti se předžaludek podílí téměř čtvrtinou. Potrava prochází trávicím traktem déle, a proto mají méně potravních period. Pasou se obvykle třikrát za den.

Jeleni a daňci jsou zvěří přechodného typu, potravními oportunisty. Dokážou se dobře přizpůsobit různým podmínkám prostředí. Pasou se na travních porostech, žerou širokolisté byliny, ale konzumují také pupeny a letorosty keřů, někdy také ohryzávají kůru stromů. Pasou se ve dne i v noci, přibližně 5 – 6 krát za den.

Pokud žijí různé potravní typy společně, je specializace jejich výživy výhodná. Příliš si nekonkurují, protože si v prostředí každý vybere, co mu nejlépe chutná. Dělení na vyhledávače koncentrátů, potravní oportunisty a pastevní typ zvěře nelze brát striktně. Během roku jsou někdy rozdíly v příjmu potravy opravdu výrazné, jindy, zejména v období nouze, se všechna zvířata stávají potravními oportunisty; mohou žrát jen to, co je k dispozici a co jim chutná. Těžko bychom zaháněli tlupy srnčí zvěře do lesa, když je na polích s ozimými obilninami nebo s řepkou spousta chutné zelené píce. V době, kdy napadlo mnoho sněhu, spásači sežerou vše, co najdou na porostech dřevin.


V zimním období se zkráceným světelným dnem se i při dostupnosti krmiva snižuje žravost zvířat. Přežvýkavcům se zmenší objem předžaludku a plocha příčného řezu bachorových papil může klesnout až na čtvrtinu původních hodnot. Mikrobiální populace trávicího traktu se při nízkém příjmu krmiva omezuje. Zvěř zejména v období silných mrazů všemožně šetří energií. Ukrývá se na místech chráněných před větrem, omezuje pohyb, zpomaluje se činnost srdce, klesá tělesná teplota. Během energetického hladovění zvěř hubne a v organismu se za těchto podmínek může tvořit značné množství ketolátek, které poškozují játra. Rušení zvěře v tomto období může mít fatální následky.

Principy výživy přežvýkavé zvěře

Ve výživě přežvýkavců mají klíčovou úlohu procesy, které se odehrávají v předžaludku, především v jeho nejprostornější části – bachoru. Zvířetem přijímaná krmiva jsou zde využívána mikroorganismy. Zplodinami mikrobiálního metabolismu jsou oxid uhličitý, metan a těkavé mastné kyseliny. Vytvořené plyny jsou vylučovány, kyseliny vstřebávány většinou přímo přes stěnu bachoru a v organismu dále metabolizovány. Také mikrobiální biomasa, trávená ve slezu a střevě stejně jako u zvířat nepřežvýkavých, je využívána jako zdroj energie, aminokyselin a dalších živin. Jen část krmiva je trávena a využívána přímo, bez účasti mikrobiální populace. Energetická výživa je až ze 70 % zajišťována těkavými mastnými kyselinami bakteriálního původu a 20 % energie se získává z mikrobiální hmoty vytvořené v bachoru. Z 90 % tedy závisí na mikroorganismech a pouze 10 % energie pochází ze živin, které unikly fermentaci. Nejsou-li zajištěny vhodné podmínky pro mikroorganismy, může mít zvěř k dispozici v neomezeném množství ta nejkvalitnější krmiva, a přitom hladovět. Nežádoucím průběhem mikrobiálních procesů může být i vážně poškozena.

V bachoru jsou nedostižně dokonalé podmínky pro kontinuální fermentaci. Anaerobní mikroorganismy zde žijí za poměrně stálého tlaku oxidu uhličitého a metanu. Fermentačním teplem produkovaným při intenzivním kvašení se udržuje o něco vyšší teplota (39 - 40 °C), než je teplota tělesná. Je zajištěna dostatečná vlhkost a přísun pufrů, které pomáhají udržet jen velmi mírně kyselé prostředí. Komponenty krmné dávky jsou míchány a jejich hrubší části jsou při přežvykování rozmělňovány. Fermentační substrát je obohacován slinami a živinami vylučovanými z krve do bachoru přímo přes jeho stěnu. Zplodiny metabolismu jsou plynule odváděny. Stálé doplňování potravy a nepřetržité odstraňování fermentačních produktů i zbytků krmiv zachovává relativně konstantní podmínky pro rozvoj velmi silné mikrobiální populace.

V jednom mililitru bachorové tekutiny je několik miliard bakterií, až milion prvoků, velké množství mikroskopických hub a bakteriofágů. Prvoci mají pro výživu menší význam, rozhodující úloha náleží bakteriím. Dovedou štěpit celulózu i jiné glycidy a rozkládají bílkoviny obsažené v krmivech. Z jednodušších dusíkatých sloučenin vytvářejí vlastní bílkoviny, syntetizují řadu vitaminů (B, K) a zneškodňují některé antinutriční látky. Část živin krmné dávky spotřebují pro zajištění vlastního metabolismu. Bakterie vytvářejí polysacharidová vlákna glykokalyxy, kterými se přichycují na povrch využívaných substrátů. Glykokalyxová vlákna vytvářejí kanály, kterými proudí k rostlinné buňce bakteriální enzymy a zpět k bakteriím živiny těžené z narušené buňky. Glykokalyxy jednotlivých bakterií se mohou navzájem propojovat, a tak vytvářet systémy, které se blíží organizovanému společenství, které lépe konkuruje jiným druhům bakterií.

V bachoru byly nalezeny stovky pozoruhodně rozmanitých druhů bakterií. Jsou zde mikroorganismy vysoce specializované, ucházející se o několik málo krmiv, a jiné, široce


přizpůsobivé, schopné využívat různé druhy živin. Asi 30 druhů se vyskytuje ve vysokém počtu jedinců. Rozmnožují se nejvíce ty, které jsou schopny maximálního biochemického výkonu. Mikroorganismy, které se na substrátu nejrychleji množí, potlačují jiné, teoreticky možné cesty fermentace. Druhy, kterým složení krmné dávky vyhovuje v bachoru převládají. Bakterie, které nemají příliš vhodné podmínky pro svůj metabolismus, jsou v mikrobiálním ekosystému zastoupeny málo. Při jakékoliv změně krmné dávky ztrácejí příznivé podmínky některé z těch druhů, které se dosud podílely rozhodující měrou na výživě zvířete. Jejich rozmnožování se zpomalí, zastoupení v mikrobiální populaci rychle klesá, nevytvářejí tolik kyselin jako dříve. Jiné bakterie dostávají příhodný fermentační substrát a jejich počet začne narůstat. Doba potřebná pro plné přizpůsobení mikroflóry ke změněným podmínkám, pro vytvoření nové rovnováhy v bachoru, je různě dlouhá, od několika hodin do několika týdnů. V tomto období sice přežvýkavec žere dostatek krmiv, z jejich živin však nemá plný užitek, popřípadě i hladoví, protože mikroorganismy nevyužívají živiny krmiva k produkci mastných kyselin v žádoucí míře. Na nová krmiva je proto třeba pozvolna navykat a s návykem začít s předstihem. Krmiva, kterými jsme začali přikrmovat, bychom pak měli používat bez jakékoliv změny od podzimu až do jara. Mikroorganismům takový systém krmení vyhovuje. V přírodě se přirozená potrava v průběhu roku mění, ale protože jsou změny pozvolné, zvěř se s nimi vyrovná.

Prvoci se živí bakteriemi, ale podílejí se i na enzymatickém rozkladu bílkovin krmiva. Na povrchu prvoků jsou přisedlé metanogenní bakterie. V bachoru žije také velké množství bakteriofágů a nižších hub. Úloha fágů není dosud objasněna. Anaerobní mikroskopické houby rozkládají vlákninu, jejich substrátem je především celulóza a hemicelulóza. Většina druhů proniká svými výrůstky podobnými myceliu do rostlinných pletiv, a může tedy trávit krmivo zevnitř, zatímco bakterie přisedají jen na povrch částic rostlinného materiálu a tráví jej zvenčí.

Hlavními produkty bachorové fermentace sacharidů jsou těkavé mastné kyseliny, především kyselina octová, ale i kyselina propionová, máselná, izomáselná, valerová a isovalerová. Jejich největší podíl se vstřebá přes stěnu bachoru, jehož vnitřní povrch zvětšuje sliznice bachorových papil přibližně na sedminásobek. Rozpustné cukry jsou v bachoru fermentovány téměř kompletně, škrob z 90 – 95 %, stravitelná celulóza z 80 - 90 %. Cukr je fermentován velmi rychle, škrob pomaleji, celulóza nejpomaleji. Generační interval amylolytických bakterií je 2 hodiny, celulolytických bakterií 10 hodin. Celulolytické bakterie přitom mají největší spotřebu energie pro svůj vlastní metabolismus. Zvířata nevytvářejí celulázu, bez bakterií by byla celulóza, jedna z hlavních živin objemných krmiv, pro zvířata zcela nedostupným zdrojem energie.

Živiny nestrávené v předžaludku, slezu a tenkém střevě podléhají v tlustém střevě dalšímu mikrobiálnímu trávení, jehož rozsah také není zanedbatelný. Pro trávení vlákninou bohatých objemných krmiv bakterie potřebují přiměřenou dávku snadněji dostupné energie, na kterou jsou tato krmiva zejména na podzim a v zimě chudá. Je výhodné, když můžeme potřebnou energii přidat jadrnými krmivy. Před zkrmováním je třeba zrninám narušit povrchové obaly, a tak zpřístupnit živiny pro trávení. Šrot má být co nejhrubší, nejvýhodnější je však zkrmování ve formě vloček.

Dusíkaté látky jsou mikroorganismy v bachoru rozkládány nejen na aminokyseliny, ale ze značné části úplně destruovány až na amoniak. Produkty rozkladu využívají bakterie ke stavbě aminokyselin a bílkovin vlastního těla. Dříve než poslouží k výživě zvířete, přemění se 55 – 80 % dusíkatých látek krmiva v mikrobiální bílkovinu. Mikrobiální populaci, měla-li dost času ke své adaptaci, je do jisté míry „lhostejné“, jak kvalitní jsou dusíkaté látky krmné dávky,


zda jde o nejlepší bílkovinná krmiva či močovinu nebo amoniak. Uvažovat o biologické hodnotě bílkovin je proto u přežvýkavců podstatně méně důležité než u zvířat nepřežvýkavých. Část bakteriální bílkoviny je přeměňována na bílkovinu protozoální. Na mikrobiální bílkovině se obvykle podílejí z 80 % bakterie a z 20 % prvoci, někdy však může jejich podíl na biomase mikroorganismů dosáhnout až 50 %.

Zvířata mají v krvi močovinu, jednoduchou zplodinu odbourávaných dusíkatých látek, která se z těla odstraňuje močí. Při dostatečném příjmu dusíkatých látek z krmiva se při glomerulární filtraci v ledvinách vylučuje asi 40 % močoviny obsažené v krevní plazmě a při jejich nedostatečném příjmu jen 1 – 2 %. Tento mechanismus umožňuje přežvýkavcům v období nedostatku vyšší přísun endogenní močoviny pro bakterie předžaludku slinami (do kterých přechází močovina z krve) i přímo z krve difúzí přes stěnu bachoru. Tak se zlepší využití dusíkatých látek při jejich nízkém obsahu v krmivu, např. v zimním období.

Struktura krmné dávky musí přežvýkavcům umožnit přežvykování. Je to pro zvíře životně důležité. Slinné žlázy při něm vyprodukují několik litrů slin, ve kterých denně do bachoru přiteče pro udržování stabilního pH značné množství pufrů (hydrogenfosforečnanu sodného a hydrogenuhličitanu sodného). Při vyvrhování sousta do tlamy zvíře krká a odvádí tak z předžaludku velké množství plynů vznikajících činností bakterií. Přežvýkavec je tak chráněn před nadmutím. Objemné krmivo s delšími částicemi vytváří zároveň vhodnou strukturu tuhého obsahu bachoru, nezbytnou pro jeho normální činnost. Zvířata by měla přežvykovat 6,5 – 8 hodin denně. K tomu potřebují dostatek klidu a přiměřené množství strukturní vlákniny, tj. vlákniny krmiv s velikostí částic alespoň 8 mm.

Při překrmení přežvýkavců jadrnými krmivy se snadno dostupnou energií bez pozvolného návyku může dojít k laktacidóze bachoru. Nedostatečně přizpůsobená mikroflóra nestačí krmiva zpracovat, a proto začnou intenzivně působit bakterie mléčného kvašení, které se do předžaludku dostaly s krmivem. Kyselina mléčná není těkavou mastnou kyselinou, v bachoru se nevstřebává a zakonzervuje jeho obsah. Zvíře přestane žrát, předžaludek přestane fungovat a laktacidóza pak může vést i k úhynům. Přecházíme-li na jadrnější typ krmení, musíme proto dávky krmiv se snadno fermentovatelnými glycidy zvyšovat pozvolna, během 2 – 3 týdnů. Přídavky pufrujících látek (např. hydrogenuhličitanu sodného) do krmných směsí chrání před poklesem pH v bachoru. Nebezpečné může být období dozrávání obilnin a luskovin, kdy zvěř spase neobvykle mnoho zrnin, které jsou navíc v tomto období zvlášť bohaté na některé antinutriční látky chránící semena před předčasným vyklíčením.

Přikrmování zvěře

Povinnost přikrmovat zvěř v době nouze je stanovena v Zákoně o myslivosti. Složení poskytovaných krmiv musí odpovídat po stránce kvalitativní i kvantitativní ročnímu období a potřebám zvěře. U přežvýkavé zvěře je nutné dodržovat pravidelnost předkládání stejného druhu krmiva. Při přechodu na jiné krmivo je důležité zvěř postupně navykat.

Srnčí zvěř je náročná na koncentraci živin v krmné dávce. Podávat jadrné krmivo jen jednou za 3 dny nebo dokonce v týdenních intervalech je hazardem, který se vzhledem k nebezpečí vzniku laktacidózy bachoru nemusí vyplatit. Chceme-li jádrem přikrmovat, měli bychom podávat malé dávky (0,20 ‒ 0,25 kg) každodenně nebo nabízet jadrná krmiva ze zásobníkových krmítek


v neomezeném množství. Při nabídce ad libitum však zvěř nežere téměř nic jiného (spotřebuje denně 0,5 kg i více), což bývá finančně neúnosné. Srnčí zvěř nerada přijímá seno, zvlášť když se dostane k okusu dřevin. Ze samokrmítka však můžeme nabízet jadrné krmivo smíchané s velmi krátce řezanou slámou nebo senem z vojtěšky nebo jetele v poměru 1 : 1–3, a tak nadměrnou konzumaci jádra omezit. Zvěř s oblibou žere také směs jadrného krmiva se sušenými cukrovarskými řízky. Zimní přikrmování jádrem do značné míry rozhoduje o kvalitě trofejí. Zvěř, která na podzim uložila v těle dostatečné množství tuku, potřebuje v zimě méně krmiva než zvěř hubená. Proto je vhodné začít s přikrmováním již na podzim.

Jelení a daňčí zvěř se živí především travními porosty a bylinami na mýtinách, podél cest a v bezprostřední blízkosti lesa. V noci se odvažuje vyjít i na otevřené prostranství a spásá na polích řepku, obilí nebo kukuřici. Vzrostlý jelen přijme denně 20 – 30 kg zelené píce. V průběhu roku jsou dva vrcholy příjmu potravy – v červnu až srpnu a po ukončení říje. První je spojen s bohatou nabídkou mladé píce bohaté na snadno stravitelné živiny. Když je koncem tohoto období v těle dostatek tukových zásob, příjem potravy se postupně snižuje a u jelenů v říji přejde až v úplné hladovění. Po říji jsou jeleni vyčerpaní, příjem krmiv se opět zvyšuje a vrcholí v prosinci. Zvěř vyhledává i koncentrovanější krmiva (šípky, jeřabiny, plody hlohu, žaludy, kaštany, bukvice), která umožní obnovit tukové rezervy. Při nízké úživnosti prostředí je vhodné vedle sena dát řepu, mrkev, brambory, kukuřičnou siláž nebo kvalitní siláž ze zavadlého lučního porostu a 0,6 ‒ 1,2 kg jadrných krmiv. Nejnáročnější je období s vysokou sněhovou pokrývkou. Kritickým bývá období přechodu zimy v jaro (březen, duben). Při krátkodobém oteplení a vlivem prodlužování světelného dne se zvýší intenzita metabolismu jelenů a plných laní, vzroste jejich pohybová aktivita, a přitom ještě není dostatek přirozené potravy, zvlášť když znovu napadne a delší dobu zůstane ležet sníh. Pokud se s přikrmováním přestane náhle a příliš brzy, mohou po zimě zesláblí jedinci uhynout. Přikrmovat by se mělo tak dlouho, dokud zvěř krmivo přijímá. Dostatek krmiv je zároveň prevencí proti poškozování dřevin, které bývá největší právě v tomto období. Po celý rok je třeba podávat minerální směsi a především sůl. Preparáty na odčervení zamíchané do krmiva se předkládají po předchozím koprologickém vyšetření nejčastěji v zimních měsících po skončení doby lovu.

Příliš vysoké početní stavy zvěře, neodpovídající úživnosti honitby, vedou k dlouhodobým problémům. Matky ve špatném výživném stavu mají málo mléka. Mláďata proto nemohou využít svých schopností k intenzivnímu růstu, zaostanou v prvém období života a mnohá z nich pak v zimě uhynou.

Parůžky srnců a parohy jelenů a daňků jsou zpočátku tvořeny chrupavčitou tkání, ve které se postupně ukládají minerální látky. Jejich růst začíná u srnců v lednu, vytloukají koncem března a v dubnu. U jelenů je růst paroží intenzívní od května do června, u daňků o něco později. V té době má zvěř vysoké nároky na minerální výživu.

Krmení v oborních a farmových chovech

V oborách je dnes v závislosti na místních zdrojích zvěř většinou celoročně přikrmována a v zimě se v některých případech její výživa plně zajišťuje krmením. Intenzita krmení samozřejmě závisí na finančních možnostech majitele. Část krmiv si mohou chovatelé ve spolupráci se zemědělskými závody vypěstovat sami, část jich mohou nakupovat. Základem výživy je pastva, plody keřů a stromů, jadrná a minerální krmiva, v zimě vedle sena kvalitní siláže a okopaniny.


Pokud je krmení plně zajišťováno chovatelem, není problém optimalizovat krmné dávky pomocí některého z běžně dostupných počítačových programů, zvlášť při možnosti spolupráce se zkušeným zootechnikem-krmivářem. Optimální denní potřeba živin se stanoví buď empiricky, studiem vztahů mezi jejich dávkou a odezvou organismu, nebo metodou faktoriální, kdy se sčítají dílčí potřeby pro jednotlivé fyziologické funkce. Metody empirické jsou málo přesné, stanovení faktoriálnímu, vycházejícímu z obecných zákonitostí přeměny živin, se dává přednost. Sčítají se potřeby pro záchovu, růst (včetně růstu paroží), graviditu a laktaci. Ve hře je i množství a kvalita přijatých krmiv, jejich stravitelnost a účinnost využití živin.

Intenzita metabolismu závisí na povrchu těla, kterým se zvíře stýká s prostředím. Změřit povrch těla je obtížné, jeho hmotnost se zjišťuje snadněji. Hmotnost v kilogramech umocněná na tři čtvrtiny (W0,75) se nazývá metabolickou velikostí těla. Jde o číslo nepojmenované, které je s povrchem těla v úzké korelaci. Na metabolické velikosti těla závisí potřeba živin a energie pro záchovu.

Pro jelení zvěř jsou k dispozici normy potřeby živin (National Research Council, 2007), použitelné i pro vyjadřování potřeb daňků. Pro záchovu potřebuje rostoucí zvěř na jednotku metabolické velikosti těla v zimě 0,452 MJ a v létě 0,502 MJ, dospělá zvěř v zimě 0,544 MJ a v létě 0,725 MJ metabolizovatelné energie (ME). K záchovné potřebě musíme připočíst energii nezbytnou pro rozvoj paroží (0,088 MJ), pro přírůstky (u mladých zvířat 0,033 MJ a u dospělých 0,055 MJ na gram přírůstku), výživu plodu u plné zvěře ve druhé polovině březosti a pro produkci mléka kojících matek.

V zimě potřebuje laň o hmotnosti 80 kg denně na 26,7 jednotek metabolické velikosti (800,75 = 26,7) 14,5 megajoulů ME a jelen s dvojnásobnou hmotností (1600,75 x 0,544) 24,5 MJ, tedy méně než dvojnásobek. Vysokobřezí laň potřebuje 22,2 MJ a laň kojící 30,6 MJ. Metabolická velikost těla daňka o hmotnosti 50 kg je 18,8 (500,75) a daněly o hmotnosti 40 kg 15,9.

Výživnou hodnotu krmiv najdeme v tabulkách používaných při sestavování krmných dávek pro hospodářská zvířata. Kvalitní luční seno obsahuje při sušině 86 % v 1 kg 6,8 MJ, kukuřičná siláž o sušině 30 % 2,9 MJ, oves při sušině 88 % 10,1 MJ a ječmen o stejné sušině 11,2 MJ ME.

Záchovná potřeba dusíkatých látek na jednotku metabolické velikosti těla je v zimě 4,53 g a v létě 6,21 g. V období růstu paroží se zvyšuje potřeba přibližně o 3 g. Potřeba pro přírůstek hmotnosti zvířat závisí na podílu ukládaných bílkovin a tuku, potřeba pro růst plodu na stadiu gravidity, potřeba pro produkci mléka na stadiu laktace a počtu kojených mláďat.

Zvíře je v každém období charakterizováno určitou kapacitou příjmu krmiva, danou potřebou energie a kapacitou předžaludku, přímo úměrnou metabolické velikosti zvířete. Příjem sušiny při neomezené nabídce krmiva závisí na poměru objemné píce k jadrným krmivům a zvlášť na kvalitě objemných krmiv. Se snižováním obsahu vlákniny v píci a se zvyšováním stravitelnosti organické hmoty příjem stoupá. Při zvyšování podílu koncentrovaných krmiv v krmné dávce se příjem sušiny zvětšuje tak dlouho, až je uspokojena potřeba energie. Když je jadrných krmiv příliš mnoho, příjem sušiny klesá. Sušiny objemné píce přijme zvěř v létě na jednotku W0,75 63 - 89 g, v zimě pouze 47 - 62 g. V zimě tedy může laň o hmotnosti 80 kg přijmout přibližně 1,5 kg a 160 kg těžký jelen 2,5 kg sušiny objemných krmiv.


Pro záchovu potřebuje jelení zvěř na jednotku metabolické velikosti těla v zimě 0,104 g vápníku a 0,098 g fosforu, v létě 0,120 g Ca a 0,118 g P, laň pro růst plodu navíc 0,105 g Ca a 0,047 g P a během kojení navíc 0,195 g Ca a 0,174 g P. Pro osifikaci paroží potřebuje jelen na jednotku W0,75 0,176 g Ca a 0,151 g P.

Z mikroprvků se za dostatečný obsah v 1 kg sušiny celé krmné dávky považuje 7 – 11 mg mědi (v závislosti na obsahu jejích antagonistů Mo, S, Fe, Cd a Zn), 40 mg manganu, 50 mg zinku, 0,5 mg jodu (ale až 2 mg při přítomnosti látek potlačujících činnost štítné žlázy), 0,10 mg kobaltu, 0,10 mg molybdenu a 0,15 mg selenu.

Farmové chovy jelenovitých jsou považovány za odvětví živočišné výroby. V současné době je v České republice 170 farem s více než 5 tisíci daňky a 80 farem s celkovým počtem více než 3 tisíc jelenů.



Krmiva pro zvěř

Živinami krmiv musí být zvěři uhrazena jejich každodenní potřeba. Při základním krmivářském rozboru krmiva se zjišťují:

1. voda2. sušina 2.1. popel 2.2. organická hmota 2.2.1. dusíkaté látky 2.2.1.1. bílkoviny 2.2.1.2. dusíkaté látky nebílkovinné 2.2.2. tuk 2.2.3. vláknina 2.2.4. bezdusíkaté látky výtažkové

Zbavíme-li vysušením při 103 °C krmivo vody, zbývá sušina, na které se podílí organická hmota a popel. Spálíme-li sušinu, shořela organická hmota (nositelka energie) a zůstal popel. Organická hmota sestává z dusíkatých látek, bezdusíkatých látek výtažkových, tuku a vlákniny. Vláknina je obsažena jen v krmivech rostlinného původu, jde o blány buněčné tvořené celulózou, hemicelulózami a ligninem. Pro trávení vlákniny zvíře nemá potřebné enzymy, mohou ji však rozkládat bakterie žijící v jeho trávicím traktu, u přežvýkavců především v bachoru.

Voda je nejdůležitější živinou. Zvířata ji přijímají nejen pitím, ale i ve šťavnatých krmivech, z rosy, ze sněhu a je produkována i v těle při oxidaci organických živin. Při žíznění klesá příjem potravy.

Dusíkaté látky zahrnují bílkoviny tvořené dlouhými řetězci aminokyselin, ale i dusíkaté látky nebílkovinné (peptidy, tj. kratší řetězce aminokyselin, volné aminokyseliny i jednoduché látky, např. amoniak). Bílkoviny jsou základními stavebními komponentami tkání. V tělesných bílkovinách je 22 aminokyselin, a všechny jsou pro organismus nezbytné. Esenciální aminokyseliny si zvíře nedovede syntetizovat buď vůbec, nebo jen ve velmi omezeném množství. Poloesenciální aminokyseliny mohou být v organismu syntetizovány, avšak pouze z některé z esenciálních aminokyselin – cystein z methioninu, tyrosin z fenylalaninu. Jednotlivé neesenciální aminokyseliny se mohou vytvářet z jiných neesenciálních nebo esenciálních aminokyselin. V běžných krmivech nejčastěji nedostatkové aminokyseliny (lysin, methionin, treonin, tryptofan) se za přijatelnou cenu vyrábějí průmyslově, a mohou se tedy do krmných směsí přidávat. U nepřežvýkavé zvěře velmi záleží na kvalitě bílkovin krmiva. Přežvýkavcům vyprodukují dostatek všech aminokyselin z dusíkatých látek jakéhokoliv složení bakterie žijící v předžaludku.

Spárky, rohové toulce muflonů a srst zvířat jsou produkty kůže, a pro tyto produkty je nejdůležitější aminokyselinou cystin. V jejich hlavní bílkovině keratinu je ho obsaženo 24 %. Molekula cystinu se tvoří ze dvou molekul cysteinu, a ten se může vytvářet z další sirné aminokyseliny methioninu. Mikrobiální bílkovina, hlavní zdroj aminokyselin pro přežvýkavce,

je přitom na sirné aminokyseliny methionin, cystein a cystin chudá. Chceme-li průmyslově vyráběné aminokyseliny přidávat přežvýkavcům jako krmná aditiva, musíme je chránit před degradací v bachoru. Na trhu je chráněný methionin Mepron, Smartamine (methionin nebo methionin + lysin) a také MetaSmart, isopropylester hydroxyanalogu methioninu, kterým lze methionin zvířatům rovněž uhradit.

Za tuk se v krmivářské terminologii považuje vše, co se rozpustí v éteru, tedy také silice, pryskyřice, xantofyly, chlorofyl aj. Tuk samotný, sloučenina mastných kyselin a glycerolu, je nejbohatším zdrojem energie. Polynenasycené mastné kyseliny (PUFA) linolová a α-linolenová jsou esenciálními živinami, protože si je zvířata nedovedou syntetizovat, a přitom je nutně potřebují. Z nich pak mohou vytvářet vysoce nenasycené metabolity s vyšší molekulovou hmotností. Kyselina linolová a z ní vytvořená kyselina arachidonová (označované jako n-6 nebo ω-6 PUFA) i kyselina α-linolenová a její nejdůležitější metabolity kyseliny eikosapentaenová a dokosahexaenová (n-3 nebo ω-3 PUFA) jsou strukturními komponentami fosfolipidů v buněčných membránách. Ovlivňují jejich konzistenci, transport elektrolytů i hormonální a imunologickou aktivitu. Některé PUFA jsou metabolizovány na eikosanoidy (prostaglandiny aj.), významné regulátory embryonálního vývoje, reprodukce, imunologických vlastností a vývoje kostí. Pro některé masožravce je esenciální také kyselina arachidonová. V tucích se rozpouštějí vitamíny A, D, E a K, a jsou tak dostupné pro zvířata.

Bezdusíkaté látky výtažkové (cukry, škrob, pektiny) jsou společně s tukem zásobou energie v rostlinách, zejména v semenech, plodech a hlízách. Jsou velmi snadno stravitelné.

Vláknina je zbytek nerozpustný v kyselině a louhu. Nověji se setkáme s pojmem neutrálně detergentní vláknina, což je zbytek nerozpustný v neutrálním detergentu. Vzorek krmiva se v prostředí neutrálního roztoku (pH 7) laurylsulfátu sodného hydrolyzuje. Nerozložená zůstává celulóza, hemicelulóza a lignin, a to i ta jejich část, která při běžném stanovení vlákniny přejde do roztoku a považuje se proto za bezdusíkaté látky výtažkové. Jde o organickou hmotu buněčných stěn. Acidodetergentní vláknina (lignocelulózový komplex) je zbytek nerozpustný v kyselém detergentu. Vzorek se v prostředí kyseliny sírové hydrolyzuje cetyl-trimetyl-amonium-bromidem. Nerozložený zůstává i ten lignin, který se při běžném stanovení vlákniny rozpustí v louhu. Ze zbytku se při stanovení vlákniny vždy musí extrahovat tuk a odečíst obsah popela. Přiměřený obsah vlákniny v krmné dávce je životně důležitý pro přežvýkavce, ale v malém množství ji potřebují i ostatní zvířata. Usnadňuje peristaltiku střev, dráždí sliznici trávicího traktu k intenzivnějšímu vylučování trávicích enzymů a váže různé škodlivé látky v tlustém střevě.

Funkce živin se navzájem prolínají. Například bílkoviny slouží v organismu jako základní stavební složka živé hmoty, současně jsou nezbytné k tvorbě enzymů a hormonů, ale při přebytku se využívají i jako zdroj energie.

Složení sušiny krmiv

Variabilita v obsahu minerálních látek v krmivech rostlinného původu je většinou mnohem vyšší než variabilita v obsahu organických živin. Vyplývá z rozdílů ve složení půdy, úrovně agrotechniky, klimatických podmínek i velikosti výnosu v jednotlivých letech. Minerální krmné směsi pro zvěř žijící v oblastech s vápencovým podložím by měly mít jiné složení než pro zvěř odkázanou na píci vyrostlou na kyselých půdách.



Vápník se podílí na udržování acidobazické rovnováhy v organismu, na zajištění přiměřené úrovně neuromuskulární dráždivosti a je nezbytný při srážení krve. Při jeho nedostatku se omezuje příjem krmiva, kosti nejsou dostatečně mineralizovány a zvyšuje se nebezpečí vzniku krvácenin ve svalovině. Jako zdroj vápníku se nejčastěji používá jemně mletý vápenec nebo dikalciumfosfát, který je vedle vápníku také zdrojem fosforu. Z celkového množství vápníku obsaženého v těle je 99 % v kostní tkáni (tedy i v paroží) a 1 % v ostatních tkáních a tělních tekutinách.

Z fosforu obsaženého v těle je cca 90 % v kostech a 10 % v buňkách ostatních tkání, kde je součástí fosfatidů, nukleoproteidů a fosfoproteidů. Je nezbytný pro energetické přeměny v organismu a pro udržení acidobazické rovnováhy. Metabolismus fosforu je úzce propojen s metabolismem vápníku. Důležitější než absolutní množství obou prvků je jejich správný vzájemný poměr. Při často se vyskytujícím přebytku vápníku v krmivech je třeba zajistit zvířatům také více fosforu. Hořčík je součástí nebo aktivátorem řady enzymů, které se uplatňují v metabolismu energie. Jeho ionty brzdí uvolňování acetylcholinu, který přenáší vzruch z nervových zakončení na svalová vlákna. Při nedostatku hořčíku se reaktivnost svalových vláken zvyšuje a může dojít ke vzniku tetanických křečí. Tato situace někdy nastane po zahájení vegetace na jaře. V mladém porostu je nízký obsah hořčíku a jeho využitelnost při zvýšeném obsahu dusíkatých látek a draslíku je velmi malá. Tehdy je vhodné dávky hořčíku zdvojnásobit. Nejčastěji se hořčík přidává v oxidu hořečnatém.

Koncentrace sodíku v mimobuněčných tekutinách se udržuje v neměnném rozpětí. Dojde-li k jeho ztrátám, musí se z těla vyloučit také voda. Klesá objem krve a dochází ke svalovým křečím. Správné dávkování sodíku je důležité pro činnost srdce, vývin kostí, hospodaření organickými živinami i vodou a udržování acidobazické rovnováhy. Při nedostatku sodíku, běžném zejména v letním období, se zmenšuje příjem krmiva. Přebytek sodíku zvířata snášejí poměrně dobře. Zdrojem sodíku je především krmná sůl, která dodává také chlor pro tvorbu kyseliny chlorovodíkové v žaludku.

Draslík je nutný pro metabolismus sacharidů, ovlivňuje svalové kontrakce, reguluje nitrobuněčný osmotický tlak, acidobazickou rovnováhu a reaktivnost protoplazmy na nervové impulzy. K sodíku má většinou antagonistický vztah.

Také mnohé mikroelementy jsou pro zvířata nepostradatelné. V objemných krmivech je vždy obsaženo více železa než potřebných 30 mg na 1 kg sušiny, jeho nedostatek se nevyskytuje. Měď je nenahraditelným krvetvorným prvkem, napomáhá mobilizaci železa a jeho vazbě do hemu. Zinek je přítomen ve více než 160 enzymech. Výrazně ovlivňuje tvorbu kostí. Mangan je rovněž nezbytný pro normální růst kostí. Jód je součástí hormonu tyroxinu. Při jeho deficitu mají zvířata zvětšenou štítnou žlázu, rostou pomalu a ukládají mnoho tuku. Selen působí společně s vitaminem E. Při jeho nedostatku je narušen antioxidační systém organismu. Kobalt je potřebný pro syntézu vitaminu B12.

V krmivech jsou obsaženy také vitaminy. S nedostatkem vitaminu A souvisí poškození všech epitelů v těle. Velmi významná je jeho protiinfekční funkce, narušený epitel sliznice střeva a dýchacích cest snadno propouští do organismu choroboplodné zárodky. Poškozen je také zrak a plodnost zvířat. Přežvýkavcům je třeba vedle vitaminu A dodávat také vitamín E, hlavní antioxidancium. Část vitaminu D, potřebného zejména pro hospodaření vápníkem a fosforem,


si zvěř sama vytvoří při pobytu na slunci. Vitamín K, který je katalyzátorem při tvorbě protrombinu, nutného ke srážení krve a také vitaminy B-komplexu produkují přežvýkavcům v dostatečné míře bakterie v předžaludku. Nepřežvýkavá zvěř musí vedle v tucích rozpustných vitamínů A, D, E a K přijmout z exogenních zdrojů také vitaminy ve vodě rozpustné. Jde o 9 vitaminů B-komplexu (B1, B2, niacin, kyselinu pantotenovou, vitamin B6, biotin, kyselinu listovou, cholin a vitamin B12).

Kyselina askorbová (vitamin C) je důležitou součástí antioxidačního řetězce, má protistresové účinky, je nezbytná při tvorbě kolagenu a při jejím nedostatku je narušen vývoj kostí. Většina zvířat si kyselinu askorbovou tvoří v dostatečném množství v játrech, a proto pro ně není vitaminem. Srnčí zvěř je společně s opicemi a morčaty výjimkou. Vitamin C si nedovede vytvářet, protože jí chybí pro jeho tvorbu potřebný enzym gulonolakton oxidáza. Nemá-li k dispozici čerstvou píci (v zimě třeba okus jehličnanů), měli bychom jí kyselinu askorbovou zajistit v krmné směsi.

Krmiva obsahují také další specificky účinné látky, sekundární rostlinné metabolity. Mnohé z nich působí příznivě, jiné mají antinutriční vlastnosti nebo jsou přímo jedovaté.

Základní vztahy při využívání energie krmiva vyplývajíz následujícího schématu:

1. brutto energie krmiva 1.1 energie výkalů 1.2 stravitelná energie 1.2.1 energie moči a plynných zplodin trávení 1.2.2 metabolizovatelná energie 1.2.2.1 energie tepelných ztrát 1.2.2.2 netto energie

Brutto energie je v krmivářské terminologii veličina udávající množství tepla uvolněného dokonalým spálením hmoty v kyslíkové atmosféře ve spalovacím kalorimetru za předepsaných podmínek. Dnes se udává v joulech, dříve v kaloriích, což je 4,1868 joulů.

Stravitelná energie je brutto energie krmiva zmenšená o obsah energie ve výkalech.

Metabolizovatelná energie (ME) je brutto energie přijatého krmiva, která se nevyloučila výkaly, močí a plynnými zplodinami trávení.

Přírůstek produkce tepla je zvýšení produkce tepla, které u zvířete nastane po přijetí krmiva; zahrnuje zvýšení fermentačního tepla a tepla vytvářeného při metabolismu živin.

Netto energie (NE) je brutto energie přijatého krmiva, která se nevyloučila výkaly, močí a plynnými zplodinami trávení ani nebyla ztracena jako přírůstek produkce tepla. Netto energie slouží pro záchovu (udržení zvířete v energetické rovnováze; zahrnuje energii pro bazální metabolismus, energii volní aktivity, energii pro udržení tělesné teploty nebo pro ochlazování těla) a pro produkci (spermatu, plodu, přírůstku, mléka, srsti, paroží, vajec, peří).

Průměrný obsah živin a energie v jednotlivých krmivech lze vyhledat v tabulkách složení krmiv pro hospodářská zvířata. Některá specifická krmiva jsou uvedena v tabulce.


Obsah živin ve vybraných krmivech Krmivo Sušina Obsah v sušině ME % MJ/kg NL % Ca % P % Na % Cl %

Jablka 19 11,76 4,46 0,09 0,08 0,07 0,04Jablečné výlisky 55 10,08 6,48 0,18 0,25 0,11 0,06Hroznové výlisky 66 5,65 13,78 6,20 4,60 0,07 0,02Výlisky rajčat 65 8,50 21,54 0,47 0,55 0,05 0,05Tuřín 11 11,30 13,32 0,99 0,43 0,21 0,27Vodnice 9 11,04 12,55 0,53 0,34 0,62 0,33Topinambury 21 12,26 8,77 0,19 0,24 0,44 0,15Topinamburová nať 17 8,59 8,00 1,62 0,11 0,01 0,02Lupina porost 13 10,17 20,63 1,24 0,30 0,05 0,05Pýr 23 7,59 15,66 0,55 0,36 0,03 0,25Krmná kapusta 13 10,66 18,07 1,75 0,36 0,60 0,41Kopřiva sušená 86 9,90 28,70 1,72 0,29 0,01 0,02Pivovarské mláto 18 10,49 26,56 0,34 0,59 0,22 0,14Houby čerstvé 6 7,80 38,18 0,18 0,18 Akátové listí 30 2,89 5,00 0,85 0,11 Dubové listí 50 6,95 10,20 1,60 0,21 Chléb 68 13,09 13,57 0,09 0,18 0,45 0,76Žaludy 64 10,97 7,10 0,11 0,15 0,01 0,04Kaštany 62 10,88 8,50 0,21 0,25 0,02 0,09Lupina - semeno 88 13,01 36,92 0,24 0,43 0,01 0,05

Krmiva

Obsah snadno stravitelných živin a energie je v objemných krmivech nízký, krmiva jadrná jsou koncentrovanější. Mezi šťavnatá objemná krmiva patří zelená píce, letorosty dřevin, siláže (kvašením konzervovaná krmiva) a dužnatá krmiva (okopaniny, ovoce, zelenina a zbytky po jejich zpracování), suchá objemná krmiva zahrnují seno, slámu a letninu. Mezi jadrná krmiva patří nejen obilniny, luštěniny, semena olejnin a dřevin, ale také průmyslově vyráběné krmné směsi.

Výživná hodnota zelené píce na loukách a pastvinách závisí na druhovém a hmotnostním zastoupení trav, jetelovin a bylin a na jejich vegetačním stadiu při spásání. Na počátku vegetace je v zelené píci nízký obsah sušiny a vlákniny a mnoho cukrů a snadno stravitelných dusíkatých látek. Ve vláknině je vyšší podíl celulózy a hemicelulózy a málo zcela nestravitelného ligninu. Se stárnutím porostu obsah vody a dusíkatých látek klesá a podíl vlákniny s vyšším obsahem ligninu se zvyšuje.


Porosty ozimých obilnin jsou často rozhodujícími šťavnatými krmivy v pozdním podzimu, v zimě i na jaře. Řepka olejná přináší mnohá nebezpečí spojená s nízkým obsahem vlákniny, vysokým zastoupením nitrátů a při příjmu ve velkém množství i u tzv. dvounulových odrůd s obsahem glukosinolátů.

Seno (luční, vojtěškové, jetelové) má příznivý vliv na činnost mikroorganismů v předžaludku. Obsahuje vitamin D2, nenarušuje pH v bachoru, neobsahuje jedovaté produkty nevhodného kvašení ani toxické zplodiny rozkladu bílkovin. Z vojtěškového sena zvěř přijímá především lístky, hrubé stonky většinou ponechá bez povšimnutí. Seno je třeba chránit před zvlhnutím a zaplísněním, aspergilózy z plesnivé píce ohrožují především mladá zvířata. V samoobslužných krmelcích uskladněné seno spadá ze zásobníku do jeslí, pod kterými má být korýtko na zachycování živinami bohatých senných drolků. Seno lisované do velkých balíků se po jejich otevření a ponechání na zemi často znehodnotí.

Letnina, olistěné výhonky stromů nebo keřů, se suší většinou v červnu, kdy obsahují nejvíce stravitelných živin. Čerstvé letorosty dřevin jsou zvěří přijímány po celé vegetační období.

Siláž ze zavadlé píce (nevhodně, ale běžně označovaná jako senáž), se často uchovává ve fólií obalených balících o hmotnosti cca 300 kg. Balíky jsou uskladněny u krmeliště a postupně se pro zvěř otevírají. Siláž není vhodné předkládat na zem, patří na krmný stůl. Roztroušená krmiva a nedožerky, které snadno plesniví, je třeba pravidelně odstraňovat, abychom předešli dietetickým potížím způsobeným mykotoxiny.

Luční porosty k silážování a sušení je třeba sklízet již na počátku metání, tj. o 2 – 3 týdny dříve, než se u nás obvykle sklízí. Při pozdní sklizni obsahují příliš mnoho obtížněji stravitelné vlákniny. Pro zlepšení silážovatelnosti je třeba nechat píci zavadnout na sušinu 32 - 45 %.

Jetel se sklízí, když asi třetina rostlin rozkvete, a porost je třeba nechat zavadnout na sušinu 38 - 45 %. Pro konzervaci siláží ze zavadlé píce jsou vhodnější jetelotravní směsky; lépe zavadají a průběh fermentačního procesu je úspěšnější.

Vojtěšku je vhodné poprvé sklízet nejpozději do začátku květu, další seče ve stadiu květních poupat. Pro silážování je třeba zvýšit obsah sušiny na 40 - 45 %. Obsahuje velmi mnoho vápníku.

Kukuřice je z objemných krmiv krmivem nejvýznamnějším. Poskytuje vysoké výnosy energie při nízkých nákladech. Patří ke snadno silážovatelným plodinám, protože obsahuje dostatek zkvasitelných cukrů. Podíl palic při sklizni by měl činit alespoň 50 % z celkového výnosu sušiny, podíl zrna 40 - 45 %. Se sklizní se začíná, když sušina dosáhne alespoň 25 % (neuvolňují se již silážní šťávy) a ukončit se má při sušině 35 %. Při sklizni je třeba kukuřici řezat na co nejkratší řezanku a při vyšší sušině také drtit zrna (používat řezačky s drhlíkovým dnem). Fermentace kukuřičných siláží je ukončena za 6 - 7 týdnů, lze je však zkrmovat již za 4 - 5 týdnů.

Při technologii dělené sklizně se někde silážuje drcené zrno s částí vřeten odděleně. Takto připravená silážovaná drť kukuřičných palic (zemědělci ji obvykle označují jako CCM - Corn Cob Mix) je bohatým zdrojem energie. Obvykle obsahuje 50 - 52 % sušiny a v sušině je její energetická hodnota o 8 - 10 % vyšší než energetická hodnota ječmene.

Pro krmení přežvýkavců se také připravují silážované drtě celých rostlin obilnin (GPS – Ganzpflanzensilage). Ozimá pšenice, ozimý i jarní ječmen popř. i tritikale se sklízejí asi 3 týdny před obvyklým termínem žní v těstovité zralosti. Sklízí se řezačkou s drhlíkovým dnem, která pořeže stébla na velmi krátkou řezanku (do 5 mm), rozštípne je i podélně a rozdrtí kolénka stébel i zrno.

Z okopanin je velmi vhodná objemová krmná řepa, polocukrovka i cukrovka, krmná mrkev, brambory, tuřín, vodnice i topinambury. Obsahují v sušině málo vlákniny a mnoho snadno dostupné energie a jsou chuťově atraktivní. Je třeba dbát, aby jich zvířata nepřijala bez předchozího návyku příliš velké množství. Vynikajícím krmivem jsou sušené cukrovarské řízky.

Zbytky ze zpracování ovoce a zeleniny se využívají poměrně často. Hroznové výlisky (matoliny) nejsou příliš kvalitní, výlisky jablečné jsou ja¬kostnější. Dobrým krmivem jsou výlisky rajčat, zbýva¬jící při výrobě rajského protlaku. Běžně se zkrmují také obalové listy a košťály zelných hlávek, úlomky kořenové zeleniny aj.

Větve ovocných dřevin po zimní prořezávce jsou vyhledávaným ohryzem pro zajíce a králíky. Nejvhodnější je ohryz z jabloní.

Z krmiv jadrných se dává přednost ovsu, vhodné jsou i ječmen, kukuřice a pšenice. Zkrmují se celé nebo rozdrcené. Zrniny není vhodné šrotovat na dlouhou dobu do zásoby, protože tuk v nich obsažený žlukne. Zvlášť se to týká ovsa a kukuřice, které jsou na tuk bohaté. Hrách, peluška, bob, lupina a zbytky olejářského průmyslu (pokrutiny a extrahované šroty) jsou bílkovinnými krmivy.

Suchý chléb a pečivo i zbytky z výroby těstovin jsou vhodným krmivem, nesmí však mít ani stopy zaplísnění.

Průmyslově vyráběné krmné směsi jsou sestavovány tak, aby doplnily obsah živin v objemných krmivech. Jejich výroba, prodej a používání se řídí Zákonem o krmivech č. 91/1996 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků a velmi podrobnou prováděcí vyhláškou tohoto zákona.

Při používání vysokých dávek dusíkatých hnojiv narůstá v rostlinách množství dusičnanů, které snižují intenzitu metabolismu a vyvolávají křeče. Dusičnany se v bachoru redukují na dusitany, které vytvářejí z hemoglobinu methemoglobin, který nemůže přenášet kyslík. Vysoký obsah dusičnanů má zejména řepka olejná. Zvěř jí dává přednost před ozimými obilninami, moderní odrůdy jsou sladké. Podařilo se je vyšlechtit na snížený, nikoliv však nulový obsah hořkých a jedovatých glukosinolátů. Při vysokém příjmu je i z takové řepky jejich celkové množství dostačující k tomu, aby zvěř byla poškozena nejen dusičnany a dusitany, ale i glukosinoláty. V těle se z nich vytvářejí látky narušující činnost štítné žlázy i jiných orgánů.

Řepka v zimě a mladé pastevní porosty na jaře obsahují mnoho snadno stravitelných živin, je v nich však velmi málo vlákniny. To vede k omezení činnosti bachoru a k průjmům. Při nedostatku strukturních krmiv s vysokým obsahem vlákniny mají výkaly pastovitou konzistenci (koláče). Má-li zvěř možnost, řeší situaci okusem zejména mladých jehličnanů. Vlákninu můžeme zvěři poskytnout šťavnatými i suchými objemnými krmivy – kukuřičnou siláží s vysokým podílem palic, silážovanými jablečnými výlisky, kvalitním vojtěškovým, jetelovým nebo lučním senem, sušenými cukrovarskými řízky, letninou i klestem z těžby jehličnanů. Srnčí zvěří je luční seno přijímáno s menší ochotou, je hůře stravitelné, a má tedy nižší výživnou hodnotu, ale funkci strukturního krmiva v nouzi rovněž splní. Z jadrných krmiv má nejvíce vlákniny oves.


Pro zvěř jsou výhodné směsné krmné dávky (často označované jako TMR – Total Mixed Rations), které se pro zvěř silážují. Sestávají ze šťavnaté píce, suché píce, jadrných i minerálních krmiv a krmných aditiv. V celém objemu jsou pak stejné podmínky pro mikroorganismy v bachoru ihned po nakrmení. Při postupném příjmu jednotlivých krmiv se komponenty promíchají teprve za delší dobu a efektivnost jejich využití je proto menší. Sociálně nadřazení jedinci si ze směsné dávky nemohou vybírat chutnější komponenty. Ve spolupráci s chovatelem skotu se do krmného vozu komponenty za použití tenzometrické váhy postupně dávkují od nejmenších do největších podílů hmotnosti, od suchých k vlhkým a od dlouhých ke krátkým strukturám krmiva. Míchá se jen po dobu nezbytnou pro dokonalou homogenizaci (3 – 5 minut od naložení posledního komponentu). Při překročení doby míchání by se porušila struktura krmiv, což by vedlo ke snížení příjmu. Směsná krmná dávka se konzervuje silážováním v polyetylénových pytlích, velkoobjemových vacích, silážních žlabech nebo v upravených krmelcích. Po udusání a zakrytí polyetylénovou fólií glycidy v neprodyšně uzavřené hmotě kvasí. Zplodinami kvašení jsou organické kyseliny (zejména kyselina mléčná), které snižují pH na 3,8 – 5,0, a siláž je tak v anaerobním prostředí dlouhodobě skladovatelná. Ideální sušina směsné krmné dávky je 50 – 55 %. Kukuřičná siláž mívá sušinu 30 – 35 %, siláže ze zavadlé píce 33 – 40 %, seno, sláma a jadrná krmiva 86 – 88 %.

Kdybychom nepřihlíželi k vysokým nákladům, mohli bychom připravovat briketovanou směs s jadrným krmivem, minerálními a vitaminovými doplňky a výrazným podílem řezaného sena o délce částic 10 - 20 mm. V bachoru se brikety rozmočí a seno poskytne přežvykovatelnou vlákninu. Brikety je však třeba dávkovat opatrně, aby jich zvířata nepřijala najednou nepřiměřeně velké množství. Po napití brikety v bachoru rychle nabobtnají a mohou způsobit značné dietetické potíže.

V technice krmení je třeba s pící zacházet tak, aby zůstala chutná a bylo v ní co nejvíce živin. Chuťový smysl je u přežvýkavců dobře vyvinut, zvířata na chuť krmiva citlivě reagují. Jelenům chutnají sladká krmiva, mufloni upřednostňují kořenité příchuti (kmín, anýz, fenykl), které se někdy přidávají do směsí krmiv.

Při úpravě krmiv i při rozhodování o způsobu jejich předkládání zvířatům musíme mít stále na paměti, že krmíme přežvýkavce. Čím lépe se podaří vyhovět požadavkům mikrobiální populace bachoru, tím lépe bude zvěř živena, bude v lepším výživném stavu, v lepší kondici, její potomstvo bude životaschopnější a v rámci svého genofondu dosáhne vyšší trofejové kvality.



Průmyslně vyráběná krmiva pro spárkatou zvěř

Legislativní rámec výroby krmiv

Výroba krmiv je činností, která musí splňovat přísná pravidla daná národní a evropskou legislativou. Základním českými dokumenty jsou zákon o krmivech č. 91/1996 Sb. a vyhláška 356/208 Sb., kterou se provádí zákon o krmivech. Se vstupem do Evropské unie je nutné podřídit se Nařízením EP a Rady dodržovat jejich paragrafy. Nejdůležitějšími normami pro výrobu krmiv jsou Nařízení EP a Rady č. 183/2005, kterým se stanoví požadavky na hygienu krmiv, Nařízení EP a Rady č. 767/2009 o uvádění na trh a používání krmiv, Nařízení Komise č. 575/2011 – Katalog krmných surovin, Nařízení Komise č. 574/2011 o nežádoucích látkách, Nařízení EP a Rady č. 1831/2003 o doplňkových látkách používaných ve výživě zvířat a Nařízení EP a Rady č. 1829/2003 o geneticky modifikovaných potravinách a krmivech.

Na dodržování zákonných norem v České republice dohlíží Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský, který kontroluje všechny registrované výrobce krmiv. Kvalita výroby registrovaných výrobců krmiv v České republice je obecně na dobré úrovni i díky kontrolám dozorového orgánu.

Systém kvality výroby

Vyrábět kvalitní krmiva vyhovující deklaraci živin, je základním faktorem dobrého výrobce. Každý registrovaný výrobce krmiv musí mít podle platné legislativy zpracovaný HACCP – Hazard analyses critical control points – Systém ověření kritických kontrolních bodů. HACCP vyhodnocuje rizika jednotlivých výrobních procesů kroků a výsledkem je stanovení kritických kontrolních bodů a kontrolních bodů. Tyto jednotlivé body jsou podrobně monitorovány a výsledky kontrol zaznamenávány.

Dalšími dokumenty výrobce krmiv jsou zpracované technologické postupy pro jednotlivé výrobní linky, popisující krok za krokem pracovní postupy výroby. V technologických postupech je uveden způsob příjmu surovin do firmy, skladování, příprava receptury a vyráběné šarže, navažování surovin, sled činností jednotlivých strojů a zařízení, násyp surovin, míchání a balení. Doplňujícími dokumenty jsou skladovací řád, plán deratizace, desinsekce a čištění, reklamační řád.

Dobří výrobci si nechávají HACCP certifikovat renomovanými kontrolními agenturami. Dalším základním certifikátem výrobců je ISO 9001:2009, který pokrývá systém kvality řízení celé firmy, nejenom výrobní části. V poslední době se čeští krmiváři srovnávají s podobnými firmami ve světě díky certifikaci GMP+, který představuje standard nejvyšší úrovně a otevírá jim cestu k exportu. Certifikace GMP+ obsahuje jak HACCP, tak ISO 9001:2009, ale v nejdokonalejší a nejpřísnější verzi, jaká dnes existuje.

Foto č.1 – Výrobna VVS Verměřovice

Technologické předpoklady

Výrobce krmiv má takovou technologii, kterou potřebuje pro druh vyráběných krmiv. VVS Verměřovice je producentem premixů, minerálnách a doplňkových krmiv a k tomuto účelu je přizpůsobena i technologicky. Pro vysokou efektivitu výroby je nutné zajistit co nejvíce zásobníků, kde jsou používané krmné suroviny volně ložené, výrobní automat si je dávkuje podle receptur zcela samočinně, bez použití lidské práce. Jsou to především krmný vápenec, krmná sůl, monokalciumfosfát, oxid hořečnatý, fosforečnan sodno-vápenatý, monoamoniumfosfát, fosforečnan hořečnatý, uhličitan sodný, síran hořečnatý, propionát vápenatý, krmná mouka, krmné otruby, sojový extrahovaný šrot, řepkový extrahovaný šrot a další. Základním předpokladem pro výrobu je přesné dávkování, navažování. Používají se váhy tenzometrické i můstkové s přesností odpovídající velikosti navážky a druhu navažované krmné suroviny či doplňkové látky. U krmných surovin, jejichž navažovaná hmotnost je v řádu desítek či stovek kilogramů do jedné šarže postačí váhy s přesností 0,1 kg, doplňkové látky s dávkováním v desítkách či jednotkách gramů, jako třeba stopové prvky a vitaminy se musí navažovat na zařízeních s přesností 1 g. Všechna měřidla ve výrobně krmiv podléhají kontrolním převažování ověřenými etalony pravidelně podle metrologického řádu jednou či dvakrát do roka externí specializovanou firmou, jednou za dva roky je nutné si stanovená měřidla (prodejní váhy) ocejchovat od ČMI (Český metrologický institut).



Foto č. 2 – Navažování dopňkových látek

Navážené krmné suroviny a doplňkové látky je nutné dopravovat do míchacího zařízení. VVS používá pro účely horizontální dopravy krmných surovin krátkých šnekových dopravníků nebo redlerů. Pro vertikální dopravu používáme moderní pneumatickou dopravu, která zabezpečuje bezezbytkovou dopravu látek. Jednou z nejdůležitějších součástí výrobní linky je míchací zařízení, které je nutné vybrat podle účelu použití a druhů míchaných surovin. Používáme míchačky typu HV – trychtýřovité míchačky se šnekovým míchacím zařízením, kde se šnekovnice otáčí kolem stěn míchacího zařízení 2x za minutu a kolem své vlastní osy 60x za minutu. Šnekovnice svým pohybem neustále vynáší krmné suroviny a doplňkové látky od spodu nahoru a dokola a tím zabezpečuje kvalitní zamíchání. Míchačky HV mají vysokou pracovní přesnost 1:100000. Minerální a dopňková krmiva sypká jsou více či méně prašná, i když se snažíme ve výběru surovin preferovat formu jemně zrnitou, strukturovanou, málo prášivou. Všechny suroviny mají určitý odrol, některé suroviny jsou pouze ve stavu jemně mletém. Pro snížení prašnosti finálního produktu jsme při poslední zásadní rekonstrukci výrobní linky v roce 2008 instalovali spciální míchací zařízení, ve kterém na již zamíchaný výrobek nastřikujeme melasu. Tímto technologickým krokem, tzv. aglomerací, jsme docílili snížení prašnosti našich výrobků o 90%, kterou jsme ocenili jak sami ve výrobně, tak naši zákazníci a samozřejmě zvířata a zvěř, která naše prokukty konzumuje.


Posledním krokem při výrobě je zabalení výrobků do pytlů nebo velkoobjemových vaků. Každý obal je označen etiketou s uvedením názvu výrobku, použitých krmných surovin, deklarací živin, hmotností v balení, číslem partie, minimální trvanlivostí, účelem použítí, informacemi o výrobci, popř. doplňujícími informacemi. Samozřejmostí je používání automatického výrobního programu, který řídí samočinně celý výrobní proces. Foto č. 3 – Sklad surovin

Suroviny Důležitou a základní součástí procesu výroby je nákup kvalitních surovin. U každé krmné suroviny i doplňkové látky máme stanoveny jakostní znaky, které musí být dodrženy a následně si vybíráme z nabídek dodavatelů, které jsou schopni nabídnout suroviny námi poptávané. Velice si vážíme stálých dodavatelů, které máme dlouhodobě ověřené z hlediska kvality dodávaných surovin. Pouze z kvalitních surovin je možné vyrobit kvalitní výrobek.

Dohledatelnost

Povinností výrobců krmiv je zajistit dohledatelnost. Je to princip, kdy jsou známy ke každé vyrobené šarži finálního krmiva informace o všech použitých surovinách a doplňkových látkách. Dále musí být vedena evidence, komu se krmiva prodávají, podle jednotlivých šarží. Význam dohledatelnosti je určen pro rychlé stažení výrobků od zákazníků v případě informace o zdravotní závasdnosti některé komponenty. Pro zajištění dohledatelnosti používáme ve VVS systém datametrix kódů a RFID čipů.

Foto č. 4 – Ukázka etikety minerálního krmiva s datametrix kódem


Druhy vyráběných krmiv

Krmiva se děli na:

Premixy

Premixy jsou směsi doplňkových látek bez nosičů nebo směsi jedné či více doplňkových látek s nosiči, popřípadě s přidáním aminokyselin, které jsou určeny výhradně k výrobě krmiv. Mají vysokou koncentraci doplňkových látek, které mají maximální limity a není dovoleno je používat pro přímé podávání zvířatům. Premixy mohou pro svou vlastní výrobu používat poze registrovaní výrobci krmiv s použitím premixů.


Minerální krmiva Minerální krmiva jsou doplňkovými krmivy obsahující více než 40% popela, tzn. že obsahují vyšší podíl anorganických surovin. Slouží k doplňování makroprvků, stopových prvků a vitamínů, popř. dalších doplňkových látek. Mineárální krmiva se přimíchávají v malém množství do ostatních krmiv buď v sypké nebo granulovanéformě. Sypká minerální krmiva je možné předkládat také ve slaniscích pro volný odběr zvěří. Minerálními krmivy dotujeme vápník, fosfor, sodík, hořčík, měď, mangan, zinek, jod, selen, kobalt, popř. vitaminy A, D, E.

Doplňková krmiva

Doplňkovými krmivy jsou krmné směsi s vysokým obsahem určitých živin, které po doplnění do jiných krmiv pokrývají potřebu denní krmné dávky. Většinou se jedná o granulavané směsi obsahující oblininy, olejniny, luštěniny, pícniny. Obsahují nejen živiny jako minerální krmiva, ale také dusíkaté látky, vlákninu a tuk.

Kompletní krmiva

Kompletní krmiva jsou krmné směsi, které svým složením pokrývají celou potřebu denní krmné dávky. V praxi nejsou příliš rozšířené pro jejich celkovou finanční náročnost. Přesto jejich význam v některých podmínkách může být veliký.

Krmiva pro spárkatou zvěř

Minerálním krmivem sypkým je Premin Spárkatá zvěř MAXI Jelen, Daněk, s doporučeným dávkováním 4% z denní dávky krmiv, který zvěř přijímá. Sypké minerální krmivo se může zamíchat do všech druhů předkládaných krmiv s dávkováním 4%. Minerálním krmivem dotujeme ve výživě vápník, fosfor, sodík, hořčík, měď, mangan, zinek, jod, kobalt, selen, vitamin A, vitamin D3 a vitamin E. Sypké minerální krmivo je také vhodné používat do slanisek, tzv. minerálních slanisek, kde má zvěř jedinou možnost přijímat minerální látky, stopové prvky a vitaminy i od jara do podzimu mimo období zimního přikrmování. Je to velice důležité pro matky a jejich mláďata. VVS Verměřovice připravuje speciální upravené minerální krmivo právě pro účely aplikace do slanisek.

Minerálním krmivem granulovaným je Premin MINERÁLNÍ GRANULE - PAROHATÁ ZVĚŘ, s dávkováním 8%. Granulované minerální krmivo dotuje stejné živiny jako sypké, jeho výhody oceňují ti, kteří předkládají celá jadrná krmiva. Granule se pěkně s jádrem zamíchají a neseparují se na dně krmítka, jak to může být v případě sypkého minerálního krmiva.

Doplňkovými granulovanými krmivy z produkce VVS je Premin směs Myslivecká, Premin směs Bílkovinná, Premin směs Amino plus a Premin směs Parožení. První tři produkty jsou doplňková krmiva s možným ad-libitním dávkováním pro zvěř, je tedy možné je zkrmovat taková, jaká jsou. Jiná situace je u produktu Premin směs Parožení, který je tzv. bílkovinným koncentrátem, který se musí míchat v určitém poměru s dalšími krmivy. Doplňková krmiva samozřejmě obsahují menarální látky, stopové prvky a vitamíny, jejich hlavní složkou jsou ale organické suroviny, kterými dotujeme dusíkaté látky, vlákninu a tuk.

Složení produktů Premin z produkce VVS Verměřovice je uveden v zadní částí knihy. Význam jednotlivých živin najdete v části prof. Jiřího Zelenky.

Poradenství ve výživě

VVS Verměřovice je výrobcem premixů, minerálních a doplňkových krmiv. Nerozdílnou součástí práce VVS je poradenství ve výživě zvěře. Znamená to zákazníkům nabídnout nejenom informace o krmivech a jejich aplikacích, ale i zhodnocení celkového prostředí, ve kterém zvěř žije, a to buď ve volnosti, v oboře nebo na farmě. Přírodní podmínky a úživnost prostředí, ve kterých zvěř žije jsou rozdílné a mnohdy je zapotřebí komplexní zhodnocení a navrhnutí přiměřených opatření, které pomohou chovateli ka zajištění správné a efektivní výživy zvěře.

VVS Verměřovice – výrobce minerálních a doplňkových krmiv

Počátky výroby minerálních krmných doplňků ve Verměřovicích se datují na listopad roku 1970. Tvůrci jejich prvních receptur byli významní profesoři a vědečtí pracovníci, kteří významně ovlivnili výživu zvířat. Začínalo se s výrobou tzv. MIX mléka , později se přidala výroba minerálních krmných přísad a nakonec premixů.

Dnešní firma byla založena v roce 1989, přičemž společnost s ručením omezením současných majitelů byla založena v roce 2000. VVS nyní zajišťuje komplexní výživu všech kategorií hospodářských zvířat, především skotu. VVS má zkušený tým poradců, kteří konzultují nejenom výživu zvířat, ale i faremní ekonomiku a management.

Od roku 1995 má VVS počítačově řízený systém výroby a o 5 let později došlo ke kompletní rekonstrukci a inovaci výrobních linek. Inovace je však nikdy nekončící proces a tak neustálým zlepšováním technologického vybavení se snažíme být vždy o krok vepředu. Na základě investic do kvalitní technologie byl v roce 2000 udělen certifikát ISO 9001 a v roce 2005 byl zaveden systém HACCP.

V roce 2008 prošla technologie další modernizací, která umožňuje vyrábět produkty s vyšší přidanou hodnotou, tzv. aglomerovaná minerální krmiva, která jsou neprašná a zároveň zchutněná. Modernizace technologie byla spolufinancována z fondů EU - Programu pro rozvoj venkova.

V roce 2012 VVS Verměřovice investovala do informačního systému firmy, který dokonale zabezpečuje kvalitu výroby, skladování a on-line dohledatelnost.V roce 2013 proběhne certifikace na normu GMP+ B1.



Foto č. 5 – Část výrobní haly VVS


Obora Sedlice je v majetku Lesů České republiky, státní podnik. Celková výměra je 255ha, z toho je 13ha pastvin a luk a vodní plocha zaujímá zhruba 6ha. Kolem celé obory je vystavěna kamenná zeď o celkové délce 6230 m. Nadmořskou výškou se nacházíme od 450 do 500 m.n.m., lesnicky je celá obora ve třetím lesním vegetačním stupni.

Historie sedlické obory je zajímavá, první zmínky jsou již z roku 1732. V sedlické kronice je popsaná výstavba kamenné zdi, kterou zvládli vybudovat během sedmi let, a to v letech 1735 – 1742. Obora je vystavěna jako barokní stavba, která má tvar pravidelného šestiúhelníku. Z každého rohu do geometrického středu oboru protkávají linie cest a alejí, tomuto středu říkáme Hvězda.

Foto č. 1

Přikrmování daňčí zvěře v Oboře Sedlice


Ze záznamů víme, že první hlavní zvěří v oboře byla vysoká. Doplňkem bylo srnčí a nacházíme i zmínky o černé zvěři, ale její chov byl pouze okrajová záležitost. Samozřejmostí tehdy byla drobná, bylo na ni myšleno i v obvodové zdi, kde měli zajíci připraveny průchody.

Smutné období přišlo s koncem druhé světové války. Přes území obory přešly obě osvobozující armády a Rudá armáda u nás i nějaký čas pobývala. S jejím odchodem ke konci roku 1945 přestala obora fungovat. Zvěř nebyla, ve zdi byly díry, na obnovení chovu nebyla atmosféra. Postupně zeď chátrala a byla rozebírána. Lesnické hospodaření se změnilo z oborního na klasické hospodářské, včetně výsadby smrku, který se do našich lokalit nehodí. Louky a rybníky byly obhospodařovány klasicky.

Obnovení chovu přišlo až koncem roku 1972. Poničená zeď byla provizorně opravována dřevěnou tyčovinou a až později byla dobetonována. První zvěří se stali divočáci místní populace. Byli v oboře uzavřeni při opravě zdi. Později byl chov doplněn další zvěří. S příchodem černé byla vybudována i aklimatizační obůrka, ta je využívána dodnes.

Současný kmenový stav černé je 100 kusů. Od roku 2005 držíme národní rekord v bodové hodnotě 133,25 bodů CIC. Lov trofejových kňourů probíhá až kolem osmého roku jejich života a pak jsou jejich zbraně vždy v medailových hodnotách. Po roce 2010 přibyli další kňouři s bodovou hodnotou přes 132 bodů CIC, takže v současnosti první tři nejsilnější trofeje kňourů v ČR obodovaných mezinárodní komisí pochází z Obory Sedlice.

Foto č. 2

V roce 1976 došlo k výstavbě dřevěného dělícího plotu a tím k rozdělení obory zhruba na dvě poloviny. V jedné společně s několika kusy srnčí zvěře je již zmíněná černá zvěř. Do druhé poloviny byli začátkem roku 1977 vysazeni první daňci. Jejich původ byl z Obory Březka a Obory Veltrusy. Postupem času byla dovezena další zvěř pro oživení chovu.

Kmenový stav daňčí zvěře je nyní 78 kusů. Trofejová kvalita je poměrně solidní. Rekord obory pochází z roku 2010 a má hodnotu 208,25 bodů CIC. Každý rok je uloven silný daněk kolem 200 bodů CIC. Pravdou je, že v posledních letech máme problém s klientelou právě na silné daňky. Lovců majících zájem o silné trofeje ubylo a ti co přijedou, nemají mnoho času. Lov konkrétního daňka, byť v malé oboře vyžaduje svůj čas. S chovem daňčí zvěře se v Sedlici počítá i do budoucna.

Nejmladším chovaným druhem v Oboře Sedlice je Sika Dybowského. Ten byl zaveden v roce 2003 dovozem dvou kusů z ČR a jedním kusem z Polska. Sehnat další kvalitní zvěř se nedařilo dost rychle a další dovozy proběhly až v roce 2007, 2008 a 2009. Podařilo se přivést zvěř i z další lokality v ČR a opět i z Polska, ale také z Rakouska.

Foto č. 3



Současný kmenový stav je stanoven na 38 ks. Nyní již tuto hodnotu naplňujeme. Podle roků dovozu je patrné, že věkově jde o mladou zvěř, z toho vyplývá minimální odstřel. Z trofejových jelenů byl jeden uloven ve věku devíti let, jeho trofej byla ohodnocena stříbrnou medailí. Další jelen byl ve věku osmi let prodán živý do jiného chovu. Do budoucna se počítá s rozvojem této zvěře. V současné době je velký zájem, jak o živá zvířata, tak o trofejové jeleny a tak se může stát, že kmenový stav bude navýšen na úkor daňčí zvěře.

Přikrmování vysoké v minulosti nemáme příliš zdokumentováno, z dochovaných historických fotografijí je jisté, že před seníkem, který svému účelu slouží do dnes, jsou viditelná korýtka na krmení jadrným krmivem a též jesle na předkládání sena. Jaké krmení se v této době předkládalo, však nevíme. Ale víme, že ze strážního domku vedle seníku byla zvěř sledována a trofeje jelenů byly malovány na skicák a tak měl majitel obory přehled o trofejové kvalitě zvěře.

Důležitá je vlastně i otázka, čeho vlastně chceme krmením docílit. Už jen slovní spojení přikrmování a krmení zvěře bychom si měli vysvětlovat rozdílně. Pod pojmem přikrmování si představuji, že se jedná o přidávání krmiva, které zvěř nemá k dispozici z přirozeného prostředí. Pod pojmem krmení vidím intenzivní předkládání krmiva všeho druhu i vícekrát denně. Důležitá je otázka, jaký chceme dosáhnout výsledek. Někdo chce docílit jen dobré fyzické kondice s velkou hmotností, ale jako oborník mám ještě další cíl a to je kvalitní a silná trofej. Podle mých zkušeností musí být zvěř geneticky dobře založená, ale ani taková zvěř není zárukou kvalitních a silných trofejí bez kvalitního krmení. V případě nekvalitního genetického základu může i krmení podpořit tvorbu dobrých trofejí. Současná poptávka po silných a rekordních trofejích podporuje výchovu jedinců v malém prostoru při intenzivním krmení. Známý je příklad jelena vychovaného v Rakousku obodovaného na světový rekord, který byl později anulován… Realita je v současné době taková, že jsou důsledně oddělovány trofeje ulovené v oborách (bez ohledu na jejich výměru) a trofeje ulovené ve volnosti, bez ohledu na pobyt a krmení v přezimovací obůrce.

Novější historii přikrmování si dovolím odcitovat z knihy mého předchůdce pana Miroslava Vejmělka Obora Sedlice historie a chov zvěře: ,,Základ výživy dančí zvěře v zimním období tvořilo kvalitní seno. Předkládalo se zvěři v dostatečném množství a tím se snížily škody působené ohryzem kůry stromů. Seno jsme sklízeli mimo oboru na pronajaté louce o výměře 4ha u rybníka Březinka. Po celý rok jsme zvěř přikrmovali směsí, jejíž základ tvořil mačkaný ječmen s přídavkem šrotované sóji, krmných kvasnic, sušených pivovarských kvasnic, dikalciumfosfátu a po čtyři dny v měsíci i přípravku Supervit S. Balast, potřebný pro správné přežvykování a trávení, byl zajištěn promícháním krmiva s velkou dávkou ovesných slupek. Dietetickým poruchám v podzimním období jsme předcházeli zkrmováním kaštanů.“

Foto č. 4



Do takové situace jsem nastoupil. Při tvorbě krmné směsi bylo důležité počítání lopat a dobré promíchání na káře za autem. Stejně tak byla korýtka svoji délkou v centimetrech napočtena na stav zvěře v oboře.

Přišla pozvolná změna. Do obory začala jezdit mobilní míchárna krmiv. Skončilo počítání lopat. Ohledně sena se, ale nic nezměnilo. Jeho neomezené předkládání trvá doposud. Možná i to vedlo k myšlence podávat i jadrné krmivo v neomezeném množství. Při návštěvě Obory Volský žlab jsem dostal podporu této myšlenky. Majitel mi ochotně předvedl samokrmítko a podělil se se mnou o své zkušenosti. Zpětně vzato, nejsem daleko od pravdy, když řeknu, že spousta mých zkušeností je v souladu s jeho informacemi. Jen jsem svojí tvrdohlavostí na ně musel přijít sám.

Foto č.5


Samokrmítka se šokem. Jinak nelze následující odstavec nazvat. Podle zkušeností z našich dvou prvních výrobků jsme další upravovali. Je pravda, že oba první prototypy fungují dodnes, ale postupným zlepšováním jsme dospěli drobet jinam. Unifikovali jsme i výrobu a vyrobili jsme dvacet kusů. Dospěli jsme na výměře 130 ha a kmenovém stavu 78ks daňčí zvěře a 38 ks Siky Dybowského ke dvacetidvěma samokrmítkům. Myslím, že nás čeká ještě výroba několika málo kusů. Vraťme se, ale na začátek. Důležitá věta je: „To neukrmím!“ Skutečně začátek vypadal, že nemáme dostatek krmiva, protože jak směs mizela, vypadalo, že bude třeba krmit enormní množství. Tahle situace je nutná vydržet. My jsme vydrželi. V současnosti víme, že roční spotřeba krmení je zhruba na stejné úrovni jako před zavedením samokrmítek. Jen využití krmení je lepší.

Foto č. 6


Pozvolna nastal nový problém. To, že trofej a krmení má mezi sebou souvislost, je věc, o které jsme již hovořili. Dostatek všeho krmení však není věc, která řeší náš problém. Složení krmiva tvoří odborníci, ale moje zkušenost je taková, že zvěři musí chutnat. Pozorováním v sedlické oboře jsem si všiml, že daňčí zvěř raději přijímá potravu, která je jim předkládána nízko nad zemí. Stejná směs umístěná ve vyšším korýtku tolik neubývala jako v korýtku umístěném blízko k zemi. Další pozorování ze sedlické obory je takové, že hodně jemný šrot zůstává, ale hrubší součásti mizí. I to byla cesta k využívání granulovaného Preminu. Neřeším jeho složení, věřím výrobci, dávkuji podle jeho instrukcí. Vidím, že ho zvěř ochotně přijímá a hlavně vidím výsledky, zvěř v dobré fyzické kondici s kvalitní trofejí. Zatím nemám proč, ale až nebudu spokojený, budu hledat jiné řešení.

Současný stav je takový, že pravidelně jezdí mobilní míchárna. Plynule jsme tedy přešli do stavu, kdy má naše zvěř přístup k jadrnému krmivu neomezeně. Kontrola a doplňování samokrmítek stačí jedenkrát týdně. Jistě by šlo zvětšit násypku, ale osobně si myslím, že týdenní interval je optimální. Umožňuje i pružně reagovat na spotřebu krmiva v návaznosti na objednávání míchárny. V době parožení je spotřeba krmiva vyšší, při úrodě žaludů a kaštanů zvěř dává přednost raději jim. Doplňování klasických korýtek probíhalo denně. Dávka nešla optimalizovat. Někdy nebylo úplně vyžráno a při nepříznivém počasí u nekrytých korýtek docházelo k znehodnocení krmiva. Naopak někdy byla korýtka vybrána úplně a jistě docházelo k tomu, že na některé kusy krmení nezbylo.

Foto č. 7


V dnešní době je důležité hledisko ekonomiky, které je podle mého názoru třeba hodnotit v horizontu minimálně jednoho roku. Krátkodobý pohled může ekonomiku zkreslovat. Jisté je, že počáteční investice je velká, výroba jednoho samokrmítka nás stála průměrně 3 500,-Kč. Záleží jak má kdo přístup k materiálu a jak si kdo cenní svojí práce. Dodavatelská cena od A do Z by se jistě vyšplhala výš. Spotřeba krmiva se ustálila zhruba na stejné úrovni v porovnání s klasickými korýtky a už to bychom měli vnímat jako úsporu. Je třeba počítat i úsporu času, organizačně je náročnější krmit každý den jednu hodinu než se věnovat krmení v jeden den 5 hodin. Zhruba takový poměr vyšel u nás v oboře.

Foto č. 8


Je čas na shrnutí kladů.• Je jednodušší obsluha samokrmítek než korýtek.• Malé ztráty krmiva.• Možnost přístupu ke krmení každému jedinci v jakoukoliv denní dobu.• Časová úspora.• Dlouhodobý ekonomický pohled vychází kladně.• Pro zvěř je důležité i wellfare, tedy její celková pohoda. Tady si osobně myslím, že samokrmítko hodně boduje. Možnost dostat se ke krmivu v klidu a v dostatečném množství je hodně důležitá.

Kde jsou klady, najdou se i zápory.• Jeden z nich je složitější proléčení zvěře. Sami si jistě představíte větší pracnost této operace, ale jde o jednorázovou akci jedenkrát do roka.• Další problém je nazván „lov“. S využitím samokrmítek dochází k menší aktivitě zvěře, při loveckém tlaku, během dne. Zvěř se dokáže velice rychle přizpůsobit a začne ke krmení chodit v noci. Pro některé lovce je tento problém kladem, pro jiného záporem. Pak se může stát, že zájemce o silného daňka s krátkým časovým prostorem odjíždí bez trofeje. V tomto případě ekonomika hovoří záporně.

Foto č. 9

Závěr. Nejsem spisovatel, ale pokusil jsem, i když poněkud neučesaně, sepsat svoje praktické zkušenosti. Jestli Vás můj příspěvek přivedl na novou myšlenku nebo donutil k zamyšlení, tak jsem spokojený. Uznávám a uvědomuji si, že moje zkušenosti jsou vázané na oboru, ale byl jsem požádán právě o zkušenosti z obory. Dovedu si představit využití mých zkušeností i ve volných honitbách, samozřejmě s určitými úpravami. Moc děkuji panu Ing. Ondřejovi Faltusovi. Nebýt jeho, chodil bych po lese a nenapsal bych tento referát


Správný způsob přikrmování jako prevence vzniku škod zvěří na lesních porostech

Zimní přikrmování je u nás velmi rozšířenou formou péče o volně žijící zvěř. To má své historické kořeny zejména ve vysoké zalidněnosti území, velké poptávce po zvěřině a loveckých příležitostech a také mentalitě zdejších obyvatel. Tento způsob péče se postupně stal tak rozšířeným, že se dostal i do legislativy a pro uživatele honiteb se stal povinným. V tom se velmi odlišujeme od některých vyspělých zemí, kde je jakékoliv přikrmování bráno za nežádoucí zásah do přírodních procesů a jako takové je omezováno či zakazováno.

Za desítky let, kdy se různé druhy zvěře přikrmují různými krmivy a technikami, byly ověřeny základní podmínky přikrmování, jež zaručí efektivní, hospodárné a zdravotně prospěšné využití krmiv. Vedle těchto požadavků jsou na přikrmování v poslední době vznášeny další, jež souvisejí s prostředím zvěře. Přikrmování by rozhodně nemělo být příčinou narůstajících stavů zvěře, nemělo by ovlivňovat vegetaci přírodních ekosystémů vnášením nežádoucí odpadní hmoty, živin a semen a také by nemělo být příčinou zvýšených

škod zvěří na lesních porostech a zemědělských plodinách. Právě naopak. Správné přikrmování by mělo vést k tomu, že zvěř bude v dobré kondici a způsobí mnohem menší škody. Aby přikrmování plnilo veškeré nároky, je nutné, aby bylo přizpůsobeno potřebám zvěře a bylo zaměřeno na dosažení vytyčených cílů. Při rozhodování o výběru krmiv, jejich dávek a způsobu podávání je proto nutno brát ohled zejména následující podmínky: přirozenou úživnost prostředí, druhy, početní stavy a kvalitu zvěře v honitbě, specifické vlastnosti trávení přežvýkavců, potravní specializaci přikrmovaných druhů zvěře, sezonní změny v trávení přežvýkavců, cíle v chovu zvěře a finanční a časové možnosti, úživnost prostředí v zimě a chování zvěře v oblasti (migrace, zimoviště, nabídka potravy) a také náchylnost vegetace k poškození zvěří (výskyt atraktivních dřevin, mladé porosty).

Přirozená úživnost prostředí

Kvalita prostředí honitby zásadně rozhoduje o početních stavech a kvalitě zde žijící zvěře. V kvalitním prostředí, kde jsou dostatečně zastoupeny všechny složky potravní nabídky včetně plodonosných dřevin, není třeba zvěř chovanou v přiměřených stavech vůbec přikrmovat. Většina zvěře však žije v prostředí, kde je podzimní nabídka ochuzena o energeticky bohaté složky potravy a tím je omezena schopnost tvorby tukových rezerv. Zvěř tak jde do zimy nedostatečně vykrmená a je do větší míry závislá na dostatku potravy v zimním období. Dnešní lesnické hospodaření ovšem výrazně omezuje i nabídku potravy v zimním období. Zatímco během vegetace zvěř zpravidla nachází dostatek bylinné pastvy na pasekách a porostních okrajích, v zimě je množství dostupné potravy značně omezeno. Optimálně by zvěř v zimě měla nalézt dostatek listů ostružiníku a letorostů atraktivních listnáčů jako je jíva či jasan. V potravní nabídce často téměř chybějí okusové listnaté dřeviny, jejichž obnova je chráněna oplocením a jediným dostatečným zdrojem potravy tak často zůstává smrkové jehličí. Zvěř také často nemůže využívat delších migrací do příznivějších


zimovišť s dostatkem potravy vlivem osídlení krajiny. Výsledkem těchto podmínek je, že zvěř, jež na podzim není dostatečně zásobená potravou, přežívá zimu v značně nepřirozeném prostředí s minimem tradičních potravních zdrojů. Jen v malé části honiteb je potravní nabídka odpovídající potřebám zvěře (např. lužní lesy). Ve většině je proto přikrmování, které nahradí úbytek přirozené potravy, oprávněné a vhodné. Přirozenou úživnost prostředí je možné celkem spolehlivě odhadnout jak zmapováním množství dostupné potravy před zimou, tak sledováním míry využití nouzových potravních zdrojů na jaře. Tam, kde jsou ve velké míře poškozeny smrkové porosty okusem a ohryzem, kde zvěř vypase poslední listy ostružiníku již během vánoc, a kde je veškeré zmlazení listnatých dřevin udržováno na úrovni přízemní vegetace, je početnost zvěře pravděpodobně vyšší, než je úživnost takového prostředí v zimě.

Druhy, početní stavy a kvalita zvěře v honitbě

Výživa má většinou zcela dominantní vliv na kvalitu zvěře a rozhoduje do značné míry o početních stavech zvěře a její kondici. Vždyť shánění potravy je vedle odpočinku naprosto převládající aktivitou býložravé zvěře. Té je v prostředí zpravidla tolik, že si po většinu roku konkuruje při využívání kvalitní potravy a jen v krátkých obdobích hojnosti je i těch nejkvalitnějších složek dostatek pro všechny (začátek vegetace, dozrání žaludů). Zlepšení kvality výživy zvěře, ať už péčí o prostředí nebo redukcí početnosti zvěře, se proto zpravidla rychle projeví na kvalitě chované zvěře, včetně jejího paroží. Využívání zdrojů potravy a vzájemnou konkurenci mezi konzumenty významně ovlivňuje počet druhů, jež se společně vyskytují v honitbě. Jednotlivé druhy zvěře se totiž mimo jiné odlišují ve skladbě preferované potravy. Mnohem významnější je ovšem celkové zatížení prostředí zvířaty. Pokud počet zvířat přesáhne kapacitu prostředí, dojde k vypasení atraktivní potravy a zvěř začne strádat, využívat nouzovou potravu a také ve zvýšené míře škodit. Udržování optimální početnosti je proto základním předpokladem pro úspěšný chov zvěře a bez toho nemá výrazný smysl se věnovat přikrmování, protože důsledky přezvěření budou negativně ovlivňovat potenciální přínosy přikrmování.

Zvláštnosti trávení přežvýkavců

Volně žijící přežvýkavá zvěř je adaptovaná na využívání rostlinné hmoty s vysokým obsahem vlákniny, která je pro jiné býložravce s jednoduchým žaludkem obtížně stravitelná. Pro efektivní trávení vlákniny se u nich vyvinul předžaludek, který slouží jako rezervoár potravy, jež je zde mikrobiálně trávena. Toto uspořádání trávicího traktu umožnilo přežvýkavcům uspět v konkurenci o potravní zdroje s jinými typy býložravců a přežvýkavci dnes představují různorodou skupinu zvířat s hmotností od pěti do několika set kilogramů obývajících africké stepi, naše středoevropské lesy i severské tundry. Schopnost přežvýkavců poradit si s potravou s vyšším podílem vlákniny jim sice pomohla rozšířit se ve vysoké početnosti do mnoha oblastí, ale na druhé straně sebou přinesla i určité nevýhody. Asi největším úskalím tohoto způsobu trávení potravy je složitost celého trávicího procesu přežvýkavců a jeho závislost na bachorových mikroorganismech. Tyto komplikace se projevují především ve větší citlivosti trávení na změny vnějších podmínek a dlouhou dobou potřebnou pro přizpůsobení se novým složkám potravy.

Proto přežvýkavcům maximálně vyhovuje, pokud mají stále dostatek kvalitní potravy stejného složení. Naopak každá změna přijímané potravy byť k lepšímu vede k dočasnému zhoršení výživy zvířete, protože nepřizpůsobená mikrobiální populace bachoru nedokáže tuto potravu využít. V extrémním případě může náhlá změna krmiva vyvolat i akutní poruchu trávení a úhyn kusu (známé jsou například úhyny daňků, kteří se přecpali jadrnými krmivy).

Potravní specializace zvěře

U jednotlivých druhů přežvýkavců se během jejich vývoje vytvořila celá řada adaptací na různé podmínky prostředí. Podle schopnosti trávit vlákninu je lze rozdělit na okusovače, spásače a přechodné typy. Okusovači jsou přizpůsobení využívání nejkvalitnějších složek potravy. Mají malý bachor, kterým potrava rychle prochází a nejsou schopni přežít na málo kvalitní potravě s vysokým obsahem vlákniny. Přijatou potravu ale využívají velmi úsporně. Během vegetace se živí především dvouděložnými bylinami a listím listnatých stromů, minimálně trávou a při výběru potravy se na prvním místě se řídí kvalitou. V zimě především okusují zelené rostliny (ostružiník), letorosty listnatých dřevin a jako poslední jehličí. Z u nás žijících druhů k nim patří srnec, los a jelenec.

Spásači jsou přizpůsobeni potravě s vysokým obsahem vlákniny, zejména trávy. Mají proto bachor relativně největší s výrazným vnitřním rozčleněním, které potravu důkladně zadržuje. Dokáží dobře využívat méně kvalitní potravu, ale tráví ji s vysokými ztrátami vlivem důkladných mikrobiálních procesů. Ve vegetačním období preferují trávy a byliny, přičemž je pro ně důležitější množství než kvalita. V zimě se živí rovněž trávami, při jejich nedostatku v důsledku sněhové pokrývky okusují dřeviny. Z u nás žijících druhů sem patří muflon.

Přechodné typy jsou druhy stojící mezi okusovači a spásači, které mají částečně výhody i nevýhody obou skupin. Patří k nim jelen, daněk, sika. Touto specializací se tak významně omezila potravní konkurence mezi těmito skupinami přežvýkavců a relativně zvýšila kapacita prostředí.

Sezónní cykly zvěře

Přestože se zvěř snaží minimalizovat změny v přijímané potravě např. i tím, že během vegetace postupně migruje do vyšších poloh, kde je nástup jara pomalejší, musela si poradit s výraznými změnami potravní nabídky během roku a najít mechanismy pro přežití zimního období s nedostatkem potravy. Výsledkem dlouhodobého působení přírodních vlivů jsou sezónní cykly, ke kterým dochází u všech našich druhů zvěře, a jež postihují trávicí trakt, ale i celkový metabolismus kusu. Vše je přizpůsobeno šetření energie v období, kdy zvěř čelí nepřízni počasí a nedostatku potravy, která má navíc i velmi nízkou kvalitu. Tyto změny jsou částečně vyvolané přímo přijímanou potravou a závisejí na měnící se potravní nabídce prostředí, ale do určité míry i postupném zkracování dne. Proto k určitým změnám dochází i u zvěře na farmách, kde má k dispozici stejná krmiva po celý rok. Dobrým příkladem jsou pokusy z Nového Zélandu (např. Freudenberger et al. 1994), kde u jelenů došlo v zimě ke snížení velikosti bachoru, retence dusíku a produkce těkavých mastných kyselin i přesto, že byli krmeni stále stejnými krmivy.



Nejvýraznější změnou trávicího traktu v zimním období je zmenšení celkové velikosti bachoru o přibližně 20-35%. Spolu s tím ale dojde i k zmenšení bachorových papil, které zvětšují vstřebávací plochu a podobně se zmenší vstřebávací plocha tenkého střeva. V bachoru se drasticky změní i složení mikroorganismů, kde vymizí druhy specializované na energeticky bohaté složky. Neméně významné změny postihují i metabolismus zvěře, který v podzimním období pracuje na plné obrátky a snaží se z přijaté potravy vytěžit maximum energie a uložit ji ve formě tukových zásob. Naopak od začátku zimy dochází postupně k útlumu životních funkcí, jakémusi „zimnímu spánku“. Výzkumy v posledních letech ukázaly, že se výrazně sníží srdeční činnost (až o 60%) a snižuje se teplota periferních částí těla. Toto snížení je největší v nejsilnějších mrazech a umožňuje výrazné úspory energie (Arnold et al. 2004). Zvěř také utlumí pohybovou aktivitu, zmenší počet potravních period a přesune se do míst, která jí poskytnou útočiště před větrem. Cílem všech těchto změn jsou maximální úspory energie, kterou zvěř získává částečně z potravy a částečně z tukových zásob. V zimě se výrazně mění i složení potravy. Zatímco během vegetace je ve většině prostředí dostatek přirozené potravy a jednotlivé druhy zvěře se mohou chovat podle své potravní specializace, v zimě jsou nuceny přijímat nouzovou potravu. V době vegetace okusovači spásají dvouděložné byliny a dřeviny, ostatní druhy traviny a podle bohatosti potravní nabídky i částečně dřeviny. Podíl travin v jejich potravě ale bude prakticky vždy významný. Koncem léta a v podzimním období zvěř zintenzívní potravní aktivitu a maximalizuje příjem stravitelných živin. V této době je také její trávicí ústrojí připraveno zpracovávat velká množství potravy včetně energeticky bohatých složek. Tam, kde zvěř nemá možnost spásání lesních semen či jiných druhů jadrných krmiv přijímá alespoň maximum co nejstravitelnější potravy. Cílem je tvorba tukových rezerv na zimní období. Energeticky bohaté složky potravy jsou v tomto období přirozené a potřebné pro všechny potravní specialisty, zejména ale pro okusovače.

S příchodem zimy se potravní nabídka prostředí začne výrazně měnit a tento proces může jakkoli intenzivní myslivecká péče jen těžko zastavit. Zvěř začne postupně přecházet na zimní potravu, která je podstatně méně stravitelná, má výrazně menší podíl vody, zato však vyniká vlákninou. I příjem potravy se sníží a vlivem těchto změn spolu s délkou fotoperiody dojde k redukci velikosti bachoru a jeho sliznic. Tyto procesy jsou pozvolné a jsou ovlivněny i přirozenou potravní nabídkou a klimatickými podmínkami stanoviště. Menší a pozvolnější změny proto můžeme očekávat v prostředí lužního lesa s bohatým podrostem bylin a keřů a výraznější a rychlejší v drsném horském prostředí, kde se v keřovém patru vyskytuje jen smrk a borůvka. Zejména sněhová pokrývka výrazně redukuje dostupnost potravy.

Útlum v zimě

Sníh je v našich podmínkách nejvýznamnějším faktorem určujícím kvalitu potravy zvěře i množství zimních úhynů. Nejenže zvěři ztěžuje pohyb a obírá ji o energii, ale také omezuje její přístup k potravě. Proto je napadnutí sněhu pro zvěř významným impulsem pro přechod na zimní režim s popsaným útlumem životních funkcí, omezením pohybu a snížením množství přijímané potravy. Ve dnech, kdy mrzne pro zvěř není nejlepší prodírat se sněhem a vyhledávat případné zdroje potravy a ještě si přitom zahřát ztuhlé běhy pohybem, ale přesně naopak v klidu šetřit energií. Tomu odpovídá i výběr potravy, která v přirozených podmínkách obsahuje u okusovačů zelené listí ostružiníku, letorosty listnatých dřevin a malý podíl semen, v méně příznivém prostředí převažuje smrk. Spásači a přechodné typy se živí jako okusovači s určitým podílem travin podle jejich dostupnosti. Jadrná krmiva nejsou ve druhé polovině zimy rozhodně přirozenou složkou potravy a jejich přínos je sporný.

Zimní období i vyostří konkurenční vztahy mezi jednotlivými druhy zvěře. Zatímco během vegetace se potravní spektra např. srnce a jelena obvykle překrývají z 10-60%, po napadnutí sněhu je to často 90% i více a oba druhy vyčerpávají omezené množství zimních zdrojů potravy a také společně likvidují lesní vegetaci.

Význam sezónních změn pro mysliveckou praxi

Pro mysliveckou péči o zvěř z uvedených skutečností vyplývá, že zvěř v období od podzimu do jara výrazně mění výběr přirozené potravy, schopnost efektivně trávit a využívat kvalitní krmiva i aktivitu. Jak zvěř, tak i její bachorová mikroflóra se stále chovají podle dlouhodobých schémat a po napadnutí sněhu utlumují příjem potravy. Začít v této době plnit korýtka jádrem, které pro se tenhle účel skladuje od žní není příliš prozíravé. Z hlediska zvěře jsou pro přežití zimy důležité především možnosti migrace do vhodných zimovišť a dostatek klidu. Přikrmování jadrnými krmivy je důležitou součástí myslivecké péče a jeho největší význam je v první polovině zimy. Dodání živin významně přispívá k omezení zimních ztrát, čímž zvyšuje počty zvěře, které je možné lovit, ale chyby v podávání, zejména nízká kvalita krmiv, nevhodné dávkování a časování mohou působit i škodlivě na zdraví zvěře.

Rizika poškození vegetace zvěří a přikrmování

Škody zvěří na lesních porostech vznikají v důsledku uspokojování jejích potravních potřeb. Pokud bude část potravy zvěře uspokojena z jiných zdrojů (přikrmování) mělo by dojít k omezení impaktu na vegetaci. Bohužel takto jednoduše to nefunguje a vše závisí na konkrétních podmínkách. Výsledný efekt přikrmování se bude odvíjet zejména od toho, zda se: 1. podaří zvěř odlákat od ohrožených porostů; 2. přikrmování bude probíhat bez výkyvů, kdy navyklá zvěř bude hledat náhradní zdroj potravy a 3. také na tom, zda přikrmování nepovede k poruchám trávení, kdy zvěř vyhledává i jindy opomíjenou potravu ve snaze neutralizovat nepříznivé pochody v trávicím traktu. Přikrmování proto nese řadu rizik. Jednak je samotné podávání energeticky bohatých krmiv v zimě nepřirozené a nutí zvěř k aktivitě, zvyšuje intenzitu jejího metabolismu a tím i potřeby zvěře, která zimu jinak přežívá co nejúsporněji. To v konečném důsledku může vést k tomu, že podávání krmiv nebude mít žádný efekt ani na přežití zvěře ani na stav vegetace. Tohle riziko zde existuje a není vhodné jej podceňovat. Jakmile zvěř začne trávit jadrná krmiva, tak se zvýší intenzita jejího metabolismu a také potřeba energie na udržení všech tělesných procesů (záchovná potřeba). Někdy tak může být vhodnější zvěři podávat jen objemná krmiva a tím podpořit její přechod na úsporný režim, na které přežije až do jara. Pokud se rozhodneme pro přikrmování jádrem, je třeba počítat s tím, že část krmiva bude zvěří využita právě na zvýšení intenzity metabolismu a pokud je naším cílem zvýšit např. i trofejovou hodnotu či kondici zvěře, musíme těchto krmiv dodat více, než bychom mohli očekávat. Každopádně by se výběr krmiv měl lišit v první polovině zimy později, kdy jsou všechna rizika a možné negativní dopady podávání jádra ještě zesíleny. Přikrmování atraktivními krmivy také může přilákat zvěř z velkého okolí. Tento efekt může být žádoucí (přezimovací objekty omezující škody na ohrožených plochách), ale může znamenat i destrukci prostředí. Přes tyto rizika je nepochybné, že správně provedené přikrmování může snížit poškození vegetace.


Zásady pro správné podávání krmiv zvěři s důrazem na minimalizaci škod na dřevinách

Přes zdánlivou složitost procesů trávení a množství faktorů, jež ovlivňují výsledek přikrmování, lze formulovat několik pravidel, jejichž dodržování je základem pro optimální výsledek přikrmování.

1. Především musíme mít na paměti, že krmíme býložravého přežvýkavce, který je přizpůsoben pro využívání potravy s nízkou koncentrací živin. Zcela přirozená jsou pro něj levná objemná krmiva, zatímco jadrná krmiva představují sice vydatný zdroj živin, ale také riziko poruch trávení. Přikrmování by se proto nemělo zvrhnout na krmení jadrnými krmivy i v případě, že jich máme dostatek. Omezování dávek jadrných krmiv je možné dosáhnout jejich mícháním do směsí nebo častým zakládáním po menších dávkách. Míchání kvalitních komponent s méně hodnotnými (např. obilí s plevami či nařezaným objemným krmivem) je tak řešením pro honitby, kde je menší intenzita péče. Pokud jsou jednotlivé složky malé, tak je zvěř není schopna přijímat odděleně a směsi není nutno granulovat. Tento způsob umožňuje měnit složení podávaného jadrného krmiva a tím jej přizpůsobovat nárokům zvěře. Na začátku krmného období se tak např. může krmit čistým ovsem, který bude postupně podáván smíchaný s plevami, až po vánocích bude mít zvěř k dispozici pouze objemná krmiva.

2. Jednotlivé druhy u nás žijící zvěře se liší ve schopnosti trávit rostlinnou hmotu a využívat krmiva. Srnčí zvěř a jelenec jsou druhy nejvíce náročné na kvalitu potravy. Nejlépe snáší jadrná krmiva a z objemných krmiv dokáží efektivně využít jen kvalitní složky (jeteloviny, byliny). Jadrná krmiva jsou u těchto druhů proto významná a objemná by měla být kvalitní. Ostatní druhy zvěře jsou schopné dobře využívat travní porosty ve formě sena či siláží.

3. Přežvýkavci potravu tráví složitě za pomoci mikroorganismů a jsou velmi citliví na změny ve složení potravy. Základní podmínkou přikrmování je proto stabilita podávání krmiv. To znamená, aby se krmiva neměnila, a aby nedocházelo k výpadků v jejich podávání. Nejdelší prodleva, kdy ještě nedojde ke změnám v trávení je 24 hodin. Pokud se proto rozhodneme krmení zvěři dávkovat a omezovat, je nutné denní dávkování. Volně žijící zvěři není možné atraktivní krmiva podávat v omezených dávkách na více dní! Tam, kde to není možné, je nutno krmit neomezeně do zásobníků, kdy zvěř má k dispozici krmivo až do naší příští návštěvy krmelce. Největší chybou je, když krmivo v krmelcích dojde na několik dní a pak je znova založeno. V takových mezerách v přikrmování vznikají největší škody. Zároveň je třeba vyřešit podávání krmiv tak, aby se k němu dostaly všechny kusy z tlupy najednou.

4. Volně žijící přežvýkavci podléhají sezonním změnám. Přikrmování by proto mělo začít relativně brzy na podzim, kdy má zvěř ještě dostatek kvalitní zelené pastvy a jadrná krmiva tak budou tvořit jen menší podíl její potravy. Dostatek krmiv na podzim zvěři umožní vytvořit tukové rezervy, ze kterých přežije zimu. Po vánocích budou dávky jadrných krmiv omezeny či úplně vypuštěny s výjimkou srnčí zvěře, která je potřebuje nejvíce.

5. Je vhodné zvěř přikrmováním soustřeďovat do míst, kde hrozí minimální škody na okolních porostech. Přikrmování by mělo trvat po celou dobu nouze, dokud zvěř nenachází dostatek potravy.

LiteraturaSMITH, B.L., 2001:Winter feeding of elk in western North America. J. Wildl. Manage. 65: 173-190. SCHMITZ, O.J., 1990: Management implications of foraging theory - evaluating deer supplemental feeding. J. Wildl. Manage., 54: 522-532.WORDEN, K.A., PEKINS, P.J., 1995: Seasonal change in feed-intake, body-composition, and metabolic-rate of white-tailed deer. Can. J. Zool., 73: 452-457.PARKER, K.L., GILLINGHAM, M.P., HANLEY, T.A., ROBBINS, C.T., 1996: Foraging efficiency: Energy expenditure versus energy gain in free-ranging black-tailed deer. Can. J. Zool., 74 (3): 442-450.HANLEY, T.A., MCKENDRICK, J.D., 1985: Potential nutritional limitations for black-tailed deer in a spruce-hemlock forest, southeastern Alaska. J. Wildl. Manage., 49: 103-114. BERTEAUX, D., CRETE, M., HUOT, J., MALTAIS, J., OUELLET, J.P., 1998: Food choice by white-tailed deer in relation to protein and energy content of the diet: a field experiment. Oecologia 115: 84-92.



Přikrmování jelení zvěřev Krkonošském národním parku

Úvodem

Krkonošský národní park byl vyhlášen 17. května 1963 vládním nařízením č. 41/1963. Čtyři roky po polském Karkonoskem Parku Narodowem, který byl založen 16. ledna 1959. Roku 1986 byl národní park rozšířen o ochranné pásmo vyhláškou vlády č. 58/1986 Sb. Vládním nařízením č. 165/1991 Sb. byl znovu vyhlášen statut Krkonošského národního parku.


Management zvěře v KRNAP a jeho ochranném pásmu

Je účelově podřízen poslání NP, kde je zvěř považována za součást přírodních ekosystémů. Výkon práva myslivosti je součástí celého managementu komplexní ochrany druhové rozmanitosti a nelze ho provozovat komerčně. Je podřízen zájmům ochrany přírody a může být podle potřeby omezen, nebo vyloučen.

Zonace KRKONOŠSKÉHO NÁRODNÍHO PARKU

Území národního parku je rozděleno do tří zón s rozdílným ochranným režimem• 1. zóna (přísná přírodní) 4 503 ha• 2. zóna (řízená přírodní) 3 416 ha• 3. zóna (okrajová) 28 408 ha• Ochranné pásmo 18 642 haKRNAP celkem 54 969 ha

Údaje o honitbách

Nejnižší bod 470 m n.m.Nejvyšší bod 1602 m n.m.Průměrné srážky 900 až 1600 mmPrůměrná teplota 6 až 0°CNa území KRNAP je vymezeno 6 vlastních honiteb: Prameny Mumlavy, Prameny Labe, Prameny Úpy, Rýchory I – Svoboda, Rýchory II – Babí a v ochranném pásmu je to Javorník.U zbývajících nesouvislých pozemků v ochranném pásmu KRNAP, k nimž má právo hospodaření Správa KRNAP, byl potvrzen souhlas s přičleněním k místním honitbám, nebo Správa KRNAP vstoupila do honebního společenstva.



Cíle mysliveckého hospodaření

Cílem mysliveckého managementu je dosažení rovnováhy mezi zvěří a přírodním prostředím při zajištění optimální věkové a sociální struktury zvěře. Limitujícími faktory pro normované stavy zvěře jsou zájmy ochrany přírody a péče o les. Myslivecký management je diferencován podle zón ochrany přírody. Z hlediska vlivu zejména na lesní ekosystém je v Krkonoších rozhodujícím druhem jelen lesní.


Vlivy na krkonošskou přírodu

Dnešní stav krkonošské přírody poznamenán zejména třemi negativními faktory:

1. V průběhu imisní kalamity v posledních desetiletích 20 století došlo k výraznému snížení úživnosti prostředí.

2. V důsledku kyselých dešťů docházelo k vyplavování minerálů a stopových prvků (zejména vápníku, draslíku a fosforu) z povrchových vrstev a tím došlo ke snížení výživové hodnoty luk.

3. Vlivem turistického ruchu ztratila jelení zvěř většinu svého přirozeného areálu pro zimní migraci.

Přezimovací obůrky v Krkonoších

Přezimovací obůrky byly zřízeny z důvodu zamezení škod zvěří (loupání, okus). V současné době je jich v Krkonoších 16. Zvěř zde dostává ideální potravinové dávky. Důležitý je zejména obsah bílkovin a minerálních prvků v předkládaných krmivech. Nízký obsah těchto látek v krmivech má za následek zvýšení tlaku zvěře na prostředí po opuštění obůrky.

Důležitou součástí biologické ochrany lesa je i péče o zvěř během zimního období zejména složení předkládaného krmiva. Krmivo předkládané zvěři v přezimovacích obůrkách by mělo co nejvíce kopírovat podmínky přirozeného prostředí.


Doporučení

Složení a způsob přikrmování nám bylo doporučeno panem Bucherem, který nám sdělil, že na panství Waldburg-Zeil byl tento způsob přikrmování úspěšně zaveden již před mnoha lety.

Návrh na složení a způsob předkládání siláže sestavil na základě svých zkušeností, které získal v této oblasti (pracoval jako „výživář“ pro zemědělství), navíc aktivní myslivec.

V roce1999 vyslalo vedení Správy KRNAP čtyřčlennou delegaci do výše uvedeného panství, na „výzvědy“. Systém přikrmování nejen srnčí, ale také vysoké zvěře nás zaujal neboť oblasti Algojských Alp a Krkonoš jsou v mnohém srovnatelné. Ve stejném roce bylo již vyrobeno 600q jelení a 100q srnčí siláže, která byla použita na LS Špindlerův Mlýn.


Složení a výroba siláže


kukuřice zelená jetelotráva seno luční jablečné výlisky krmná mrkev sójový šrot , mláto Minerál. a vitamin. přísady.Mírná kombinace komponentů je možná v závislosti na % vody.

38 %20 %12 %11 % 10 % 8 %

„Polední menu…“


Vlastní výroba

Pro výrobu siláže je nutno zajistit všechny komponenty v nejlepší kvalitě a dostatečném množství. Nesmí docházet k prostojům při samotném míchání v krmném vozu s automatickou váhou. Tento vůz je postupně plněn jednotlivými složkami. Nejprve je do vozu nasypána čerstvě nařezaná kukuřice, dále seno, aby bylo řádně rozmělněno. Ostatní krmiva jsou již dávána postupně. Naplněný vůz je promícháván až je směs stejnorodá. Cyklus plnění, míchání a vyprázdnění trvá asi 40 minut.

Namíchanou siláž je nutné bezodkladně odvézt a uskladnit do silážních jam. Zde musí být dostatečně vytěsněn vzduch. Mrkev, která je do siláže přidávána musí být předem nadrcena. K tomu používáme drtič na kůru. Při nedostatku jablečných výlisků drtíme padaná jablka.

Siláž je nutno nechat uzrát – fermentovat minimálně tři týdny. Hotová siláž by měla obsahovat maximálně 50% vody, měla by příjemně vonět a její barva musí být nazelenalá. Při projmutí v dlani nevytéká žádná voda a hmota je pružná. Celkovou výrobu jsme zajistili v zemědělském družstvu Zetka Studenec, kde máme mimo míchacího vozu k disposici i zpevněnou plochu, nakladače a transportér pro nakládku hotové siláže.



Technologie přikrmování

Při zahájení přikrmování se nejprve odstraní zátěž a vrchní část (boční) silážní plachty.

Siláž je tak připravena pro přepravu ke krmným stolům, kde je předkládána.Při budování silážního žlabu je vhodné jeho umístění nad soustavou krmných stolů.

Přeprava je prováděna kortoučem (kolečkem), nebo na kanadských saních.


Zvěř nemá možnost vybírat chutnější nebo kaloricky hodnotnější složky. Každý kus (mladý, starý, silný, slabý) má naprosto stejnou možnost příjmu potravy. Složení je vyvážené a nemůže dojít k tomu, že zvěř přijme nadbytečné množství potravy jako při klasickém přikrmování jádrem a dužnatým krmivem. Budování silážní jámy – dle terénu.

Přechod na silážové krmivo

Krmivo je zvěři předkládáno minimálně tři týdny před uzavřením obůrky, aby došlo k plynulé adaptaci mikroorganizmů v bachoru zvěře na nové podmínky. Po celou dobu přikrmování se složení krmiva nemění, takže dochází k maximálnímu využití látek v něm obsažených.

Možnost přijímání krmiva zvěří je ponechána po určitou dobu i po otevření obůrky v jarním období.


Způsob předkládání krmiv

Pro zajištění optimálního příjmu krmiva jednotlivými kusy zvěře je krmivo předkládáno do velkého množství korýtek (krmných stolů). Krmné zařízení je na dohled od posedu, z kterého je možné pozorovat chování zvěře na krmelišti. Podle chování zvěře lze na krmelišti rozmisťovat krmivo a navíc je možné vizuálně kontrolovat její zdravotní stav.

Spotřeba siláže

V našich podmínkách je spotřeba siláže 6-8 kg na kus a den. Klasická potřeba krmiv je přitom 3,- kg sena 1,5 kg dužnatého a 0,6kg jádra.


Ekonomické zhodnocení

Cena 1q byla v loňském roce (2012) stanovena na 224 Kč včetně dopravy jednotlivých složek na výrobní místo. Náklady na kus a den jsou 15,68 Kč – denní dávka je v průměru 7 kg. Nutno kalkulovat s náklady na výrobu 1 q sena v našich podmínkách a s cenou samotného jádra. Vlastní výroba v průměru 400Kč/q, jádro 400,- Kč, dužnaté 150 Kč. Denní dávka 3kg sena a 0,6 jádra 1,5 kg dužiny – náklady celkem 17,45 Kč (tato kalkulace je pouze orientační). Při výkupu sena od soukromníků bude výsledná kalkulace výrazně nižší.


Výhody – nevýhody

Výhody:Zřetelné snížení škod okusem.Denně plnohodnotná dávka krmiva kdykoli volně dostupná.Díky neměnnému obsahu krmiv dochází k vysokému využití živin - minimální odpad (pouze tvrdé kukuřičné části).Možnost přidání léčiv nebo minerálií možnost přidání klasické letniny (maliník, ostružiník, jeřabina, kaštan).Zlepšení kondice i celkového zdravotního stavu.Jednodušší jarní úklid a desinfekce .

Nevýhody:Krátkodobá náročnost při zajišťování jednotlivých komponentů a logistice výroby.Při zkrmování siláže ve které proběhly oxidační procesy, je možnost negativního ovlivnění zdravotního stavu zvěře - toxickými metabolity plísní.

Celkové hodnocení

Je připraven projekt „Péče o lesní zvěř v Krkonoších“, který by měl napomoci vybudování srnčích a jeleních krmelců se obsahem siláže postupně na celém území KRNAP. Neustále se zvyšuje zájem o tuto siláž převážně u okolních MS, dále u majitelů honiteb. Dle dosavadních zkušeností lze předpokládat, že předkládání silážovaného krmiva s vysokým obsahem bílkovin bude v našich podmínkách více vyhovovat přirozeným potřebám zvěře než dosavadní předkládání převážně glycidových krmiv. Přidáním minerálních látek lze vyhovět zvýšeným požadavkům zvěře na tyto látky v období parožení a vývoje plodů.

Doprovodný program

Již od roku 2010 je na Správě KRNAP realizována akce „Pomozte krkonošské zvěři v zimě“. Spočívá v aktivním zapojení školek, škol, odborných skupin i jednotlivců - do konkrétní pomoci a sice - shromáždění žaludů, kaštanů, jeřabin, suchého pečiva atp. Odběrnými místy jsou Informační centra Správy KRNAP v Harrachově, Špindlerově Mlýně a Peci pod Sněžkou. Konkrétní příspěvek je evidován a následně dopraven k příslušnému krmnému zařízení. Nemůže tedy docházet k nežádoucímu přikrmování. Odměnou jsou pro děti i dospělé odborné přednášky či výkladové exkurze v terénu či návštěva záchranné stanice pro handicapovaná divoká zvířata Správy KRNAP. Jakékoli dotazy k odběru či distribuci krmiva pro krkonošskou zvěř získáte - Alena Tondrová na e-mailové adrese: [email protected] nebo na telefonu 724 042 422, 499 456 217.



Zapojení veřejnosti - akce - Pomozte zvěři v zimě Zima 2012/2013

Do přezimovacích obůrek po celých Krkonoších se podařilo předat „na přilepšenou“ cca 23 q jablek, 85 kg kaštanů, 24 kg žaludů a kolem 40 kg sušeného pečiva.Jsme moc rádi, že se zapojila široká veřejnost a moc děkujeme všem, kteří přispěli.



Hodnocení kvality prostředí a zvyšování přirozené úživnosti honiteb pro jelení a daňčí zvěř

Hodnocení kvality prostředí vychází z posouzení celkového stavu ekosystému. Kvalita prostředí je dána především jeho úživností, tzn. schopností zvěři poskytnout dostatek potravy v potřebném množství. Limitujícím faktorem jsou však škody, které zvěř na daném území působí.

Metody hodnocení kvality prostředí lze obecně rozdělit na:- legislativní- kvantitativní- kvalitativní- nepřímé

Metoda legislativní vychází z §2 písm. l) zákona o myslivosti č. 449/2001 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Z hlediska vymezení pojmů tohoto zákona se jakostní třídou honitby rozumí stupeň její úživnosti; vychází z přírodních podmínek v honitbě a stanovuje ji orgán státní správy myslivosti ve

spolupráci s orgány státní správy lesů, zemědělství a ochrany přírody, a to vždy, když dojde ke změně podmínek úživnosti v honitbě. Metody kvantitativní jsou založeny na stanovení zvěří dostupné biomasy. Mezi kvalitativní metody lze zařadit metody založené na fytocenologickém průzkumu prostředí a mezi nepřímé metody, metody založené na celkovém posouzení ekosystému z hlediska impaktu zvěře na výši škod na lesních porostech.

Vyhláška č. 491 ze dne 13. listopadu 2002 o způsobu stanovení minimálních a normovaných stavů zvěře a o zařazování honiteb nebo jejich částí do jakostních tříd

Základním legislativním nástrojem pro hodnocení kvality prostředí je vyhláška č. 491/2002 Sb. o způsobu stanovení minimálních a normovaných stavů zvěře a o zařazování honiteb nebo jejich částí do jakostních tříd. Vyhláška stanoví čtyři jakostní třídy v závislosti na charakteru přírodních podmínek. Vyhláška rozlišuje, z hlediska zařazení honitby nebo její části do jakostní třídy pro spárkatou zvěř, samostatně přírodní podmínky lesního celku a přírodní podmínky pozemků polní části honitby – viz tabulka č. 1.

Zařazení lesní části honitby do jakostní třídy vychází z posouzení celkové charakteristiky lesů a bližší specifikace charakteru lesa. Z vyhlášky vyplývá, že nejvyšší úživnost mají lesy listnaté. Se vzrůstajícím procentem jehličnanů v porostu dochází k poklesu jakostní třídy. Ve vyhlášce je dále rozlišen charakter lesa z hlediska výskytu na les nízký (nejvyšší jakostní třída), les vysoký s dřevitým i bylinným podrostem, les vysoký s bylinným podrostem a les vysoký převážně bez podrostu (nejnižší jakostní třída). Vyhláška bohužel nebere v úvahu druhové složení a stáří porostů, druhové složení dřevitého a bylinného podrostu, nadmořskou výšku, klimatické poměry a další důležité faktory, které se mohou přímo i nepřímo podílet na kvalitě prostředí.

Zařazení polní části honitby vychází ze zemědělského členění na výrobní zemědělské oblasti. Nejvyšší úživnost je v kukuřičné výrobní oblasti, následuje řepařská výrobní oblast, obilnářská, bramborářská a pícninářská výrobní oblast. Vyhláška však nebere v úvahu velikost jednotlivých osevních ploch (honů), druhů skutečně pěstovaných polních plodin, přítomností remízků (dočasných i trvalých), větrolamů, biopásů a dalších ekologicky stabilizačních prvků v krajině.

Jakostní třída honitby se stanovuje pouze pro následující druhy zvěře: daněk evropský, jelen lesní, jelenec běloocasý, kamzík horský, muflon, prase divoké, sika Dybowského, sika japonský a srnec obecný. Jsou-li jednotlivé části honitby podle přírodních podmínek zařazeny do různých jakostních tříd, stanoví se jakostní třída honitby jako jejich aritmetický průměr (vyhláška č. 491/2002 Sb.).

Plocha pro odběr biomasy


Tab. č. 1: Příloha č. 1 k vyhlášce č. 491/2002 Sb. Zařazení honitby nebo její části do jakostní třídy pro spárkatou zvěř

Vysvětlivky:1) Posuzování lesních porostů a zastoupení listnáčů v nich je možno provádět pouze u porostů starších 21 let - § 6 odst. 6 a § 7 písm. e) vyhlášky č. 84/1996 Sb., o lesním hospodářském plánování.

2) Kukuřičnou zemědělskou oblastí se rozumí krajina v nadmořské výšce do 250 m ve velmi teplém a suchém klimatickém regionu s průměrnými ročními teplotami 9−10 °C se srážkami 500−600 mm, s velmi nízkou lesnatostí, ve které převládají hlinité nebo písčitohlinité černozemní a lužní typy půd nebo nivních půd na píscích nebo drnových půd a v níž reliéf terénu je rovinný až mírně zvlněný. Zemědělství je v této krajině zaměřeno zejména na tyto plodiny: kukuřice na zrno, cukrovka, teplomilné ovoce, vinná réva, teplomilné zeleniny, kvalitní pekařská pšenice a sladovnický ječmen.

3) Řepařskou výrobní oblastí se rozumí krajina v nadmořské výšce od 250 do 300 m v teplém suchém až mírném vlhkém klimatickém regionu s průměrnými ročními teplotami 8−9 °C a srážkami 500−600 mm, s nízkou lesnatostí, ve které převládají hlinité hluboké aluviální písčitohlinité černozemní a hnědozemní půdy na spraších a sprašových hlínách nebo nivních půdách na nivních uloženinách a v níž reliéf terénu je rovinný až mírně zvlněný. Zemědělství je v této krajině zaměřeno zejména na tyto plodiny: cukrovka, kvalitní pšenice a sladovnický ječmen.

Přírodní podmínky lesního celku honitby

Celková charakteristika lesů

Bližší specifikace charakteru lesa

Jakostní třída pro všechny druhy zvěře

Charakteristika zemědělského využití pozemků polní části honitby – zemědělská oblast

Kukuřičná 2)

a Řepařská 3)

Obilnářská 4)

Bramborářská 5)

Pícninářská 6)

Jakostní třída

Smíšené lesy s převahou listnáčů 1)

alespoň 60 %

Smíšené lesys listnáči 1)

60 – 20 %

Jehličnaté lesy nebo lesy s příměsí listnáčů 1)

do 20 %

Listnaté lesy 1) Les nízký I

I

II

III

IV

I

II

II

III

III

III

III

III

IV

Les vysoký s dřevitým i bylinným podrostem



Les vysokýs bylinným podrostem



Les vysokýpřevážně bez podrostu



Přírodní podmínky pozemků části honitby


4) Obilnářskou zemědělskou oblastí se rozumí krajina v nadmořské výšce 300 až 600 m, v teplém mírně vlhkém až mírně chladném vlhkém klimatickém regionu s průměrnými ročními teplotami 5−8,5 °C a srážkami 550−700 mm, s nízkou až střední lesnatostí, ve které převládají půdy hlinitopísčité až jílovité s různým stupněm skeletovitosti a v níž reliéf terénu je mírně zvlněný až svažitý. Zemědělství je v této krajině zaměřeno zejména na tyto plodiny: obilniny, některé technické plodiny a řepku. Pěstování cukrovky a brambor je v této oblasti méně vhodné až nevhodné.

5) Bramborářskou zemědělskou oblastí se rozumí krajina v nadmořské výšce 400 až 650 m v mírně teplém vlhkém až mírně chladném vlhkém klimatickém regionu s průměrnými ročními teplotami 5 až 8 °C a srážkami 550 až 900 mm, se střední až vysokou lesnatostí, ve které převládají půdy hlinitopísčité až písčitohlinité s nižším podílem mělkých a silně skeletovitých půd, v níž reliéf terénu je středně zvlněný až silně svažitý. Zemědělství je v této krajině zaměřeno zejména na tyto plodiny: konzumní, průmyslové a sadbové brambory, převážně krmné obilniny, v nižších polohách i na řepku a ve vyšších i na len.

6) Pícninářskou zemědělskou oblastí se rozumí krajina v nadmořské výšce nad 600 m v mírně chladném vlhkém až chladném vlhkém klimatickém regionu s průměrnými ročními teplotami 5 až 6 °C a srážkami více než 700 mm, s vysokou až velmi vysokou lesnatostí, ve které převládají písčitohlinité, středněhluboké až mělké štěrkovité až kamenité půdy a v níž reliéf terénu je horizontálně členitý s vysokou svažitostí. Oblast je méně příznivá pro rostlinnou výrobu, je v ní vysoké zastoupení luk a pastvin, ojediněle se v ní vyskytují podmínky pro pěstování sadbových brambor a lnu.

Zařazení honitby do jakostní třídy honitby je základním vstupním údajem pro stanovení minimálních a normovaných stavů jednotlivých druhů zvěře v honitbě.

Metoda stanovení využitelné biomasy

Metoda stanovení zvěří využitelné biomasy, někdy je také nazývána jako metoda zkusných ploch (Zabloudil, 2006), je založena na zjišťování průměrné plošné produkce biomasy v g.m-2. Biomasa se odebírá na reprezentativních plochách 1×1 m. Počet reprezentativních ploch se volí v závislosti na celkové velikosti posuzované stejnorodé plochy travního, bylinného či dřevního porostu, nejméně však dvě plochy na porost. Biomasa se odebírá ve vegetační době odstřižením těsně nad zemí. Následně je odebraná biomasa zvážena a diferencována na travinnou a dřevinnou složky. Při odběru se zaznamená celková pokryvnost dřevin, nedřevnatého podrostu a determinují se hlavní druhy rostlin. Na základě odběrů se vypočte produkce zvěří využitelné biomasy na plochách jednotlivých porostů a provede se sumarizace za celé území. Určitou modifikací této metody je odebírání biomasy na trvale označených plochách pravidelných intervalech za účelem zjištění kolísání produkce biomasy v průběhu vegetačního období.

Metoda stanovení zvěří využitelné biomasy daleko pracnější, než postup uvedený ve vyhlášce č. 491/2002 Sb. a umožňuje přesnější determinaci zvěří dostupné potravy v lesních ekosystémech. Rozlišuje bylinnou, travní a doplňkovou složku potravy. V prostředí se nachází složky lehce stravitelné (semena, plody, hlízy), kvalitní zelené části rostlin s malým podílem vlákniny (listy a mladé letorosty), hůře stravitelná rostlinná hmota (trávy). Doplňkovou složku potravy jelení zvěře tvoří nejčastěji dřevnatá (celulózní) hmota (výhony, letorosty, terminály, prýty a kůra stromů), ale i listy a kořínky. Z doplňkové potravy zvěř získá důležité živiny, které jsou v travách a bylinách zastoupeny pouze v malém množství. Množství a kvalita rostlinné hmoty se může značně lišit i v rámci jednotlivých ploch.


Hodnocení kvality prostředí na základě výše škod působených zvěří a škody zvěří

V minulém století došlu k velmi intenzivnímu nárůstu stavů spárkaté zvěře zejména jelení, srnčí a mufloní a černé zvěře. Se vzrůstajícími stavy zvěře je spojen zvýšený tlak na prostředí a vnik intenzivních škod zejména na lesních porostech. Škody na lesních porostech lze obecně rozdělit na škody okusem, ohryzem, loupáním, vytloukáním a odíráním kmenů. Nejčastěji bývají poškozovány stromy mladšího věku od mlazin po kmenoviny.

Podle vyhlášky č. 101/1996 Sb. vlastník eviduje škody způsobené zvěří na lesních porostech, sleduje stavy zvěře, u lesních majetků nad 50 ha sleduje působení zvěře na nálety, nárosty a kultury pomocí kontrolních a srovnávacích ploch v počtu nejméně jedna plocha na 500 ha, využívá pomocných dřevin ke zvýšení úživnosti v honitby, v případě potřeby navrhuje orgánu státní zprávy lesů snížení stavu zvěře nebo zrušení chovu toho druhu zvěře, který působí neúměrně vysoké škody, ochraňuje ohrožené lesní porosty proti okusu, loupání a zimnímu ohryzu kůry v rozsahu nejméně 1 % výměry lesa vlastníka v honitbě. Škody působené zvěří se vypočítávají podle vyhlášky MZe č. 81/1996 Sb. o způsobech výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na produkčních funkcích lesa.

Na vzniku škod se podílí celá řada faktorů:- početnost zvěře- úživnost prostředí- specifické nároky zvěře na potravu- rušení zvěře, stres, turistický ruch- nevhodná druhová skladba lesních porostů

Vyvážený stav mezi početností zvěře a prostředím se nazývá jako stav únosný, což je hledání rovnováhy v hospodaření se zvěří, při níž početnost zvěře zajistí dostatečné lovecké využití a zároveň nebude docházet k netolerovatelnému poškozování prostředí. Sloup (2007) uvádí, že z ekonomického hlediska je maximální přípustná míra poškození cílových dřevin v kulturách okusem do 10 % jedinců a výskyt ohryzu a loupání do 5 % v porostu. Dále uvádí, že ekologickou únosnost honitby lze určit podle vlivu zvěře na prostředí. Za základní kritérium považuje, zda zvěř není příčinou lokálního vymizení některého rostlinného nebo živočišného druhu. V Sasku je považován za únosný stav, kdy je poškozeno max. 1 % jedinců loupáním a max. 20 % okusem.



Porost s bohatým podrostem

Zvyšování přirozené úživnosti prostředí

Úživnost honitby je definována jako schopnost zvěři poskytnout dostatek kvalitní potravy v potřebném množství za vzniku přiměřených „únosných“ škod na lesních a zemědělských pozemcích. Tato hranice však v současné legislativě není definována a je jenom na vlastníkovi pozemku, zda bude tyto škody do určité míry tolerovat, či nikoliv. Přirozenou úživnost honitby lze zvyšovat výsadbou případně tolerancí lesnicky nevýnosných dřevin v lesních porostech, zakládáním zvěřních políček, dočasných a trvalých remízů, biopásů na orné půdě, výsadbou solitérních stromů, skupin dřevin a alejí a zakládáním biocenter, biokoridorů v krajině v rámci Územních systémů ekologické stability.

Políčka pro zvěř je vhodné budovat v lesních, polních i smíšených honitbách. V lesních honitbách by jejich plocha měla činit v ideálním případě 4–5 % výměry lesního celku. Nově zakládaná políčka je vhodné oplotit, aby nebyla předčasně spasena zvěří, dobře hnojit a dodržovat zásady střídání plodin. Na pastevní políčka lze využít jetel, vojtěšku, krmnou kapustu, řepku, slunečnici, žito, pohanku, bob, hrách, kukuřici, lupinu, proso, sléz, slunečnice, oves, ječmen, řepu, brambory, mrkev, topinambur a další. Na okusové plochy je vhodný buk, habr, hloh, ostružiník, maliník, ptačí zob, vrba, planá jabloň a hrušeň a další. Na založení a údržbu políčka pro zvěř lze žádat příspěvek na vybrané činnosti mysliveckého hospodaření pro spárkatou nebo drobnou zvěř po splnění zákonných podmínek.


Remízky zvěř využívá zejména jako krytu před nepřízní počasí, predátory a nachází v nich dostatek klidu zejména v době hnízdění a kladení mláďat. Jsou důležité zejména v polních honitbách, kde usnadňují zvěři orientaci. Rozlišujeme remízky dočasné a trvalé.

Remízek v krajině

Trvalé remízky pro zvěř je možné zakládat na vhodných lokalitách vždy s předchozím písemným souhlasem vlastníka pozemku a odboru životního prostředí místně příslušného úřadu obce s rozšířenou působnosti z důvodu přeměny zemědělské půdy na půdu lesní. V remízku by měla být zastoupena všechna tři patra a to bylinné, keřové a stromové. Měl by být vybudován na suchém a dostatečně slunném místě, v okrajových částech s nízkými a hustými keři. V trvalém remízu by taktéž neměly chybět vzrostlé hřadovací stromy a popeliště. Výhodou je přítomnost zdroje vody. V opačném případě je vhodné v remízu vybudovat napajedlo a vodu pravidelně doplňovat.

Dočasné remízy jsou tvořeny jedno i víceletými rostlinami. Při jejich založení je třeba volit takové druhy plodin, aby poskytovaly zvěři kryt a potravu a to i v průběhu zimního období. Vhodné jsou například topinambury, kukuřice, krmná kapusta, slunečnice. Pernatá zvěř velmi ráda využívá kryty tvořené trsnatými trávami. Nejen z tohoto důvodu je zakázáno vypalování staré trávy.


Seznam použité literatury:SLOUP, M., 2007. Vliv zvěře na lesní ekosystém Krušných hor. Závěrečná zpráva zpracovaná pro Mze pod čj. 13530/07 – 16210 z 5. 4. 2007 verze 2.07 se zapracováním připomínek oponentů.MARADA, P. a kol., 2011. Zvyšování přírodní hodnoty polních honiteb. Nakladatelství Grada. 160 s.ZABLOUDIL, F., 2006. Metoda zkusných ploch pro zjištění úživnosti honitby. Myslivost. 2006. sv. 54., č. 12, s. 26–27. ISSN 0323-214XZákon č. 449/2001 Sb. o myslivosti ve znění zákona 320/2002 Sb. a zákona č. 59/2003 Sb.Vyhláška č. 491/2002 Sb. o způsobu stanovení minimálních a normovaných stavů zvěře a o zařazování honiteb nebo jejich částí do jakostních třídVyhláška č. 101/1996 Sb., (novela 236/2002 Sb.) kterou se stanoví podrobnosti o opatřeních k ochraně lesa a vzor služebního odznaku a vzor průkazu lesní strážeVyhláška č 81/1996 Sb. o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na produkčních funkcích lesa

Remízek

Zakládáním biopásů na orné půdě lze také významným způsobem zvýšit úživnost v honitbě. Cílem je zajistit zvěři v průběhu vegetačního období dostatečné množství postupně dozrávající potravy, klidové a krytové podmínky. Biopásy přispějí k celkovému zvýšení rozmanitosti a pestrosti v krajině. Na založení a údržbu biopásů lze využít dotační tituly. Podmínkou je založení biopásů do 31. 5. směsí osiva tvořeného z 65 % jarní obilovinou (ovsem, jarním ječmene, jarní pšenicí), z 30 % pohankou, z 15 % prosem, z 2 % bílou lupinou a z 0,4 % kapustou. Minimální šíře biopásů je stanovena na 6−12 m, přičemž vzdálenost mezi jednotlivými pásy nesmí být menší než 50 m a vzdálenost od silnice I. a II. tříd min. 50 m. Po založení biopásů je zakázáno používat na pozemku zemědělskou mechanizaci a přípravky na ochranu rostlin do 31. 3. následujícího roku. Zakázány jsou taktéž přejezdy zemědělské techniky (Marada a kol., 2011).


Jeleni Děčínského Sněžníku – zajímavosti z historiejedné jelení populace

Díky archivním materiálům máme možnost nahlížet do historie, studovat ji a porovnávat ji ze současností, brát si z ní ponaučení. Jsou-li k dispozici delší časové řady, o to zajímavější výsledky a srovnání lze získat. Takové údaje jsou k dispozici o jelení zvěři z oblasti děčínského panství, které od roku 1628 vlastnil šlechtický rod Thun-Hohensteinů. Někteří jeho zástupci byli vášnivými lovci, takže „královská“ zvěř z území severovýchodně od Děčína podél hranic se Saskem má velmi pestrou minulost. Dodnes je hlavním druhem spárkaté zvěře v této části malebné oblasti Labských pískovců.

Historie území

Děčínské panství patřilo od roku 1628 Thunům a bylo jedním z jejich nejvýznamnějších majetků. Mělo výměru přes 10 000 ha, přičemž převážnou většinu tvořil rozsáhlý lesní

komplex táhnoucí se podél česko-saské hranice od Tisé a Vysokého Sněžníku až k Labskému údolí. Myslivost se dočkala velkého rozkvětu za hraběte Jana Josefa Thun-Hohensteina (1711–1788), jenž soustředil ve svých rukou rozsáhlý majetek nabytý rodem Thunů v Čechách v 17. století, a stal se jediným držitelem thunovských dominií Klášterec nad Ohří, Děčín a Choltice. Myslivost patřila k jeho velkým zálibám a děčínské panství skýtalo v tomto ohledu velké možnosti. Ve 30. letech 18. století dal zřídit v Podmoklech (část Děčína) lovecký dvůr, jehož součástí byla také zbrojnice, sklad loveckých potřeb a též psinec. Areál (dnes sídlo děčínského muzea a státního archivu) se stal centrem thunovské lesní správy a později centrálním ředitelstvím pro správu majetku děčínských Thunů.

V letech 1734–1735 dal hrabě Thun postavit v lesích na hranici Čech a Saska severozápadně od Děčína, přibližně uprostřed panství, malé lovecké sídlo Kristin Hrádek (Christianenburg). Jméno získalo po první manželce hraběte, Marii Kristýně, rozené hraběnce z Hohenzollernu, 1715–1749). Kristin Hrádek sloužil především jako zázemí před lovem a po něm.

Po smrti hraběte Jana Josefa nastal na panství postupný útlum myslivosti. V první polovině 19. století byl držitelem Děčína hrabě František Antonín Thun-Hohenstein (1786–1873), který se sice postaral o rozvoj a prosperitu panství, ale o myslivost zájem neměl (v roce 1803 bylo veškeré lovecké nářadí prodáno za 9612 zlatých knížeti Esterházymu). Patřičná pozornost byla věnována lesnímu hospodářství, ale myslivost se dočkala opět obliby až za Františka Thuna (1847–1916), českého místodržitele a rakouského ministerského předsedy. Na lov na své panství zval příslušníky nejvýznamnějších šlechtických rodin monarchie – Schwarzenbergů, Lobkowiczů, Nostizů, ale jeho hostem býval též např. baron a průmyslník Ringhoffer. Do děčínských revírů přijížděli také Habsburkové, např. korunní princ Rudolf, ale i následník trůnu František Ferdinand d’Este.


Jelení zvěř

Jelení zvěř je původním druhem děčínských lesů a vedle zvěře černé a tetřevů byla hlavním objektem lovecké pozornosti vlastníků panství. Za Jana Josefa Thun-Hohensteina probíhaly v jižní části panství u jílovského údolí okázalé plachtové lovy. Jelení a černá zvěř byla naháněna velkým počtem honců na louky u obcí Horní Oldřichov a Krásný Studenec, kde byly připraveny střelecké záštity pro panstvo. Dne 10. září 1765 proběhl u Horního Oldřichova velký hon za účasti vznešených hostí, kteří ulovili 73 jelenů, 32 laní, deset kolouchů a osm kusů zvěře černé.

Početnost zvěře ovlivňovaly mnohé faktory, např. válečné konflikty. Během sedmileté války s Pruskem byla jelení zvěř vystřílena rakouským vojskem, což v r. 1758 podnítilo majitele panství k podání stížnosti polnímu podmaršálkovi Loudonovi. Velitel c. k. armády následně vydal rozkaz, jímž zakázal pod přísnými tresty střelbu na zvěř.

Jelení zvěř se v té době zdržovala výhradně v souvislých lesích podél hranic se Saskem a jen výjimečně přecházela do vnitrozemí. Úlovky zvěře v období 1739–1879 jsou uvedeny v tab. 1.Myslivost v 18. a 19. století nebyl jen lov, ale též péče o zvěř. Podle dochovaných záznamů se na děčínském paství v té době jelení a srnčí zvěři ročně předkládalo v zimní období průměrně „600 centů kukuřice, 800 centů žaludů, 1000 centů kaštanů, 3000 centů sena a otavy, 80 centů otepí listí stromového, 60 centů otepí listí malinového, 60 centů jmelí a 100 hektolitrů jeřabin“.

Hraniční spory o zvěř

Zajímavý byl způsob řešení sporů vyvolaných migrací zvěře v příhraniční oblasti. K roku 1767 je zachycena zpráva, že hrabě Jan Josef Thun zřídil na Kristině Hrádku místo strážce hranic. Jistý Pankrác Müller měl dohlížet na to, aby byla řádně zachovávána hranice mezi děčínským panstvím a Saskem, chránit hraběcí lesy před zloději a zároveň střežit objekt Kristina Hrádku.

Tab. 1: Úlovky zvěřena panství Děčín v letech 1739–1879


Poválečná situace

Kristin Hrádek sloužil svému původnímu účelu a vlastníkům až do roku 1945. Jeho posledním majitelem z rodu Thunů byl již zmíněný František Antonín Thun-Hohenstein (1890–1973). Poté, co v roce 1932 prodal děčínský zámek státu, přesídlil s početnou rodinou na zámeček v Jílovém u Děčína a Kristin Hrádek využíval jako letní byt.

V roce 1945 vyrabovali Kristin Hrádek procházející jednotky generála Vlasova. Po válce byla na veškerý thunovský majetek uvalena národní správa a knížecí rodina musela opustit Čechy. Zkonfiskovaný majetek přešel do majetku státu, správu převzaly státní lesy. Kristin Hrádek tvořily původně tři objekty – lesovna, která sloužila vedoucímu kristinohrádeckého polesí, hájovna pro dva hajné a dům určený k přechodnému ubytování lesních dělníků. Hájovna se dočkala v roce 1948 kompletní adaptace a plánovaly se další renovační práce. Začátkem 50. let se však zpřísnil režim ochrany státní hranice s tehdejší Německou demokratickou republikou. Kristin Hrádek se ocitl ve vojskem střeženém pohraničním pásmu, chátral a k jeho zániku nechybělo mnoho. V 70. letech se zchátralý objekt Kristina Hrádku dočkal částečné renovace, aby mohl být státními lesy využíván pro společenské účely, ale v 80. letech opět chátral. Generální rekonstrukce areálu proběhla až počátkem 90. let. Kristin Hrádek byl adaptován na ubytovací a restaurační zařízení, jehož provoz zajišťoval nájemce.

V roce 2009 koupila Kristin Hrádek od Lesů České republiky soukromá společnost Kristin Hrádek, s. r. o. V její režii prošel rozsáhlou rekonstrukcí, byl v něm obnoven hotelový provoz a díky novému majiteli dnes opět slouží i jako zázemí pro myslivost.

Honitby v oblasti

Ucelený lesní komplex při hranicích se Saskem netvořily pouze majetky Thunů. Ty byly sice dominantní, ale v západní části u obcí Tisá a Libouchec na ně navazovaly majetky jiných vlastníků. V rámci pozemkové reformy byla v r. 1930 část lesních pozemků v pohraničí (kolem 2000 ha) předána československému státu a část posléze prodána obcím. Souvislý lesní komplex pokračuje i na saské straně hranice (je dokonce větší než na straně české). Z hlediska jelení zvěře je velmi důležité zabývat se celým územím, neboť zvěř využívá velké územní celky. Po roce 1945 došlo v oblasti, větší částí ležící na území okresu Děčín, menší částí v okrese Ústí nad Labem, k tvorbě nových honiteb. V děčínské části byla myslivost v roce 1954 vykonávána v režijních honitbách spravovaných státními lesy – Lesním závodem Bělá (Kristin Hrádek-Maxičky – 2491 ha; Tisá-státní – 1711 ha) a honitbách vlastních a společenstevních pronajatých lidovým mysliveckým společnostem (Vysoký Sněžník 1902 ha, Přípeř 1865 ha, Libouchec – 1167 ha, Modrá – 399 ha, Děčín – 416 ha, Tisá – 330 ha).

V dalších letech došlo ke slučování honiteb do větších celků. V děčínské části oblasti disponoval po roce 1965 Lesní závod Děčín režijní honitbou Maxičky o výměře 4382 ha, na kterou navazovala honitba o výměře 2291 ha pronajatá Mysliveckému sdružení Vysoký Sněžník. Podél státní hranice s NDR na území okresů Děčín a Ústí nad Labem byla uznána honitba Psohlavci (uživateli byli členové pohraniční stráže), která měla výměru kolem 2500 ha, směrem do vnitrozemí ústeckého okresu se rozkládala honitba Libouchec. Všechny byly součástí jelení oblasti XIV.a – Krušné hory – východ. Počátkem 80. let došlo k další integraci honiteb a celý lesní komplex od řeky Labe až po obec Petrovice (okres Ústí nad Labem) následně pokrývaly pouze tři honitby: režijní honitba LZ Děčín – Maxičky (4338 ha) a honitby pronajaté mysliveckým sdružením – Sněžník (2114 ha) a Tisá (3120 ha).


K výrazným změnám došlo v roce 1993. Honitba Tisá se rozpadla na tři honitby (Libouchecké skály a Pod skalami Tisá v okrese Ústí nad Labem a Celnice v okrese Děčín), Maxičky na dvě honitby (Kristin Hrádek a Maxičky, obě okres Děčín). Část honebních pozemků byla připojena k honitbám Jílové a Děčín (obě okres Děčín). Zachovala se – v mírně zmenšené podobě – pouze honitba Vysoký Sněžník.

V roce 2003 vznikla v západní části území honitba Petrovice a došlo k úpravám hranic honiteb a v roce 2005 byla honitba Maxičky rozdělena na dvě honitby – Jalůvčí a Čertovu Vodu (tab. 2), které vlastník pronajal.

Vlastnická struktura současných honiteb je následující: Libouchec (držitel honební společenstvo, soukromý nájemce), Tisá (Lesy České republiky, s. p., soukromý nájemce), Petrovice (honební společenstvo, soukromý nájemce), Celnice (LČR, soukromý nájemce), Vysoký Sněžník (LČR, myslivecké sdružení), Kristin Hrádek (LČR, režijní honitba LČR), Jalůvčí (LČR, soukromý nájemce), Čertova Voda (LČR, soukromý nájemce).

Tab. 2: Honitby v oblasti po roce 1993

Jelení zvěř po druhé světové válce

Stavy jelení zvěře v oblasti byly po roce 1945 nízké, ale postupně se začaly zvyšovat. Letní stav před lovem se v polovině 50. let pohyboval kolem 200 kusů, jelenů se lovilo nepatrně, a pokud ano, především v I. a II. věkové třídě. Situace se však postupně měnila. Početní stavy zvěře dosáhly maxima v první polovině 80. let. Nutno dodat, že v té době se na části území zásadně změnily životní podmínky zvěře. Od konce 70. let došlo na Sněžnicku (především v dnešních honitbách Libouchecké skály, Petrovice, Tisá, Celnice, Vysoký Sněžník a Kristin Hrádek) stejně jako v navazujících Krušných horách k rozsáhlému odumírání smrkových porostů, jejich odtěžení a k obnově lesa. K obnově lesních porostů byl využit smrk pichlavý a ztepilý, borovice lesní, buk lesní, bříza bradavičnatá, modřín opadavý, jeřáb ptačí, olše lepkavá a další dřeviny. Na zalesněných imisních holinách zvěř působila obrovské škody, což vyvolalo tlak na zvýšení odstřelu. V druhé polovině 80. let již probíhal redukční odstřel, avšak skutečnou redukci přinesla až sametová revoluce v roce 1989, resp. roky následující. Po uvolnění morálky „vzali nájemci věc do svých rukou“ a zejména v letech 1991 a 1992 se – i vlivem nejisté vidiny pronájmu

1. 4. 1993 – 31. 3. 2003

Libouchecké skály

Celnice

Kristin Hrádek

Tisá

Vysoký Sněžník

Maxičky

Libouchecké skály

Celnice

Kristin Hrádek

Tisá

Vysoký Sněžník

Maxičky

Petrovice

Libouchecké skály

Celnice

Kristin Hrádek

Tisá

Vysoký Sněžník

JalůvčíČertova Voda

Petrovice

576 ha

1030 ha

1909 ha

1356 ha

2001 ha

2100 ha

808 ha

1128 ha

2042 ha

810 ha

1885 ha

2100 ha

1006 ha

808 ha

1128 ha

2042 ha

810 ha

1885 ha

1055 ha1046 ha

1006 ha

Okres Děčín

Okres Děčín

od 1. 4. 2003 od r. 2005

honiteb v dalším období – postarali o snížení početních stavů zvěře v celé oblasti. Nejvíce bohužel v kategorii jelenů. Z tohoto zásahu se i kvůli systému mysliveckého hospodaření zvěř dodnes nevzpamatovala (graf 1 a 2). Další zvýšení loveckého tlaku přineslo rozdrobení honiteb v roce 1993. Každoročně byl plánován lov jelenů III. věkové třídy, ale nedařilo se ho plnit, neboť jeleni již nebyli. V posledním desetiletí se v části honiteb podařilo situaci částečně stabilizovat a začínají se objevovat jeleni na přechodu II. a III. věkové třídy včetně medailových.

Graf 1: Odstřel jelenů ve vybraných letech v honitbách v oblasti Děčínského Sněžníku

Graf 2: Podíl jednotlivých věkových tříd v celkovém úlovku jelenů v letech 1986-2011


0

10

20

30

40

50

60

70

1986 1988 1990 1991 1992 1993 1996 1997

jeleni celkem

I. v. tř.

II. v. tři

III. v. tř.

0

10

20

30

40

50

60

70

1986 1988 1990 1991 1992 1993 1996 1997 2003 2004 2005 2006 2009 2010 2011

jeleni celkem

I. v. tř.

II. v. tři

III. v. tř.

0%

10%

20%

30%

40%

50%

60%

70%

80%

90%

100%

1986 1988 1990 1991 1993 1996 1997 2003 2004 2005 2006 2009 2010 2011

III. v. tř.

II. v. tři

I. v. tř.


Jeleni včera a dnes

Lov jelení zvěře za dob Thunů v 18. a 19. století a na počátku 20. století lze popsat velmi jednoduše: odstřel holé zvěře měl na starost personál, trofejovou zvěř lovili – zpravidla v období říje – majitelé paství a jejich lovečtí hosté. Jeleni se nedělili do věkových tříd, rozlišovali se podle počtu výsad a věk se stanovoval pouze odhadem. Dochované archivní materiály poskytují informaci o tělesné hmotnosti jelenů na děčínském panství v 19. století: čtrnácterák 106–135 kg, dvanácterák 100–125 kg, desaterák 95–122 kg, osmerák 85–118 kg, šesterák 70–108 kg, laň 60–75 kg, kolouch 30–35 kg. Hmotnost paroží čtrnácteráka se pohybovala od 3,5 do 5 kg, dvanácteráka od 2,5 do 4,5 kg, desateráka od 1,8 do 4,5 kg a osmeráka od 1,2 do 3,5 kg. Jak vidno, někdejší jeleni se od nynějších příliš neliší.

Thunové vnímali myslivost jako důležitou součást společenského života šlechty. Na přelomu 19. a 20. století se pravidelně prezentovali trofejemi ze svých honiteb na výstavách pořádaných v Praze. Např. na výstavě trofejí z roku 1897/1898 získala trofej jelena uloveného hrabětem Jaroslavem Thunem IV. cenu a na výstavě trofejí z roku 1904/1905 byla trofej šestnácteráka uloveného hrabětem Františkem Thunem odměněna II. cenou. Ocenění „sbíraly“ trofeje z děčínského panství i na výstavách v dalších letech.

Po 2. Světové válce se v myslivosti přešlo na systém normovaných stavů zvěře, používaný dodnes. Jeho hodnocení je specifické téma na samostatný článek. Každopádně lze říci, že stavy jelení zvěře se postupně zvyšovaly a dnes jsou na někdejším děčínském panství několikanásobně vyšší než před 60 lety, resp. ještě dříve. V současné populaci je však dlouhodobě špatný poměr pohlaví (převažuje zvěř holá) a narušená věková struktura jelenů – chybí jedinci II. a zejména III. věkové třídy. Stavy jelení zvěře se navzdory intenzivní odstřelu výrazněji nesnižují. Od r. 2000 se ročně střílí na jednoho jelena v průměru tři laně, aniž by se to výrazněji projevilo na stavech zvěře.

Medailové trofeje po 2. světové válce

Jelen s nejsilnější trofejí byl v oblasti uloven v roce 1958 v honitbě Sněžník. Podle katalogu z celostátní výstavy trofejí v Brně v roce 1965 má trofej hodnotu 205,77 b. CIC (v katalogu II. Okresní výstavy trofejí a myslivosti Děčín 1966 je uvedena hodnota 208,69 b. CIC). Přehled medailových trofejí je uveden v tab. 3 (do tabulky jsou zahrnuty jak trofeje ohodnocené na národních výstavách trofejí, tak na přehlídkách okresních).

Z tab. 3 vyplývá, že „bodový strop“ sněžnických jelenů se pohybuje kolem 200 b. CIC, ani jediná trofej z oblasti (nebereme-li v potaz trofeje z Vogtovy obory) dosud nepřekročila hranici pro udělení zlaté medaile. Maximální délky lodyh sněžnických jelenů se pohybují mezi 100–105 cm, počty výsad v koruně zpravidla do čtyř.

Z tab. 3 je též zřejmé, že nezanedbatelná část silných (medailových) jelenů je lovena předčasně – ve věku do deseti let, tedy ještě před parožní kulminací. Ve většině případů bývají na přehlídkách trofejí označeni za chovné a jejich odstřel za chybný. Je pravděpodobné, že pokud by tito jeleni byli uloveni ve vyšším věku, dostali by šanci rozvinout svůj potenciál a bodová hodnota jejich paroží by byla větší. Potenciál zvěře je evidentní: navzdory nepříznivé situaci v populaci zvěře bylo pět z první desítky nejsilnějších trofejí uloveno v posledních deseti letech (z celkových 45 to bylo 15 trofejí, tedy třetina).

Tab. 3: Přehled medailových jelení trofejí z let z oblasti Děčínského Sněžníku z let 1958–2011

Body CIC Medaile Rok ulovení 205,77 II 1958 202,55 II 2005 200,66 II 2010 192,29 II 2009 190,70 II 1993 188,30 III 1970 187,58 III 2007 187,30 III 1991 186,43 III 2008 185,71 III neuv. 185,50 III 1975 185,23 III 2006 184,53 III 1983 184,12 III 1964 183,43 III 1990 182,66 III 1992 182,44 III 1964 181,36 III 2004 181,32 III 2006 181,08 III 1989 180,55 III 1968 180,46 III 2006 180,12 III 1992 179,60 III 1993 178,66 III 2010 178,38 III 1991 177,80 III 1988 177,77 III 2011 176,84 III 1991 176,61 III 1990 176,60 III 1961 176,09 III 1985 174,29 III 2009 174,20 III 1963 173,39 III 2009 173,31 III 1988 173,14 III 2004 172,14 III 1995 172,13 III 1992 171,87 III 2006 171,81 III 1976 171,71 III 1972 170,90 III 1990 170,57 III 1957 170,47 III 1956

*hodnocen pouze na okresní přehlídce trofejí**hodnocen pouze uživatelem honitby

Honitba Věk jelena Výstava RokSněžník 9 Brno 1965Libouchec 12+ Ústí nad Labem* 2006Celnice 13 Děčín** 2011Kristin Hrádek 12+ Děčín* 2010Tisá 10 Lysá nad Labem 1996Vysoký Sněžník 14 České Budějovice 1976Jílové 8 Děčín* 2008Tisá 8 Ústí nad Labem* 1992Petrovice 12 Ústí nad Labem* 2009Libouchec 7 Brno 1971Tisá 10 České Budějovice 1976Kristin Hrádek 14 Děčín* 2007Maxičky 13 Brno 1985Libouchec 9 Brno 1971Tisá 12 Ústí nad Labem* 1991Tisá 12 Ústí nad Labem* 1993Vysoký Sněžník 8 Brno 1965Petrovice 9 Lysá nad Labem 2005Čertova Voda 10 Děčín* 2007Děčín 10 Nitra 1990Psohlavci 13 Brno 1971Celnice 10 Děčín* 2007Sněžník 9 Lysá nad Labem 1996Tisá 10 Lysá nad Labem 1996Petrovice 9 Ústí nad Labem* 2011Maxičky neuv. Děčín* 1992Vysoký Sněžník 9 Nitra 1990Petrovice 8 Ústí nad Labem* 2012Sněžník 9 Lysá nad Labem 1996Tisá 8 Ústí nad Labem* 1991Vysoký Sněžník neuv. Brno 1965Tisá 10 Nitra 1990Libouchec 8 Ústí nad Labem* 2010Psohlavci neuv. Brno 1965Kristin Hrádek 9 Děčín* 2010Tisá 9 Nitra 1990Celnice 12 Děčín* 2005Tisá 7 Lysá nad Labem 1996Tisá 8 Ústí nad Labem* 1993Jalůvčí 8 Děčín* 2007Vysoký Sněžník 7 Nitra 1980Děčín 10 České Budějovice 1976Tisá 10 Ústí nad Labem 1991Sněžník neuv. Děčín* 1966Vysoký Sněžník neuv. Děčín* 1966



Budoucnost sněžnické jelení zvěře

Jelení zvěř do lesů Děčínského Sněžníku neodmyslitelně patří. V minulosti prošla různými obdobími, což se odráželo na jejích početních stavech a populačních charakteristikách (poměr pohlaví, věková skladba). V současnosti jsou její početní stavy, navzdory intenzivnímu loveckému tlaku, podstatně vyšší, než byly v historii a než jsou stavy normované. Byť v posledních deseti letech vzešlo z honiteb v oblasti nemálo medailových trofejí (měřeno celkovým množstvím medailových trofejí z dané oblasti), stav populace není dobrý – poměr pohlaví je nevyrovnaný v neprospěch jelenů, věková struktura jelenů je špatná (chybí staří jedinci). Je jen na uživatelích honiteb, jak se s tímto stavem vyrovnají a zda přispějí smysluplnými chovatelskými opatřeními ke zlepšení situace.

Co bude do budoucna poškozovat populaci jelení zvěře na Sněžnicku? - Neuvážený odstřel trofejové i holé zvěře negativně ovlivňující parametry populace (poměr pohlaví, věkovou strukturu), předčasný lov jelenů, způsob sčítání zvěře a plánování lovu.

- Izolovanost populace – komplex lesů je částečně oddělen o okolí, což snižuje možnost přirozeného osvěžování krve. Na východě tvoři bariéru tok řeky Labe, z jihu nová zvěř nepřimigruje, neboť ve vnitrozemí v dosahu žádná populace nežije. Zvěř tak může přicházet ze západu – z Krušných hor, avšak v prosinci 2006 byl zprovozněn úsek dálnice D8 z Trmic ke státní hranici, což migraci do určité míry ztěžuje. Další migrace probíhá severním směrem – do Saska a z jeho území (od státní hranice se rozprostírá souvislý komplex lesů větší než na české straně).

- Narušení genofondu křížením s jelenem sikou – na podzim roku 2012 byl v honitbě Vysoký Sněžník uloven špičák jelena siky, v západní části území – mezi Tisou a Petrovicemi – kříženci siky a jelena evropského. Pokud nebudě sika nekompromisně loven, hrozí hybridizace.

Lesy severozápadě od Děčína jsou domovem jelení zvěře po staletí. Věřme, že tomu tak bude i nadále a doufejme, že racionálním přístupem se podaří najít kompromis mezi zájmy lesníků a myslivců a zlepšit stav jelení populace.

Obr. 1: Mapa oblasti (ohraničení vyznačeno červeně).

Obr. 2: Děčínské panství Thun-Hohensteinů (1850).


Obr. 3: Výstava trofejí z roku 1898 v Praze. Paroží vyznamenané IV. cenou nosil jelen ulovený 3. 1. 1898 Jaroslavem hr. Thunem.

Obr. 4: Šestnácterák vlevo – úlovek Františka hr. Thuna z roku 1904. Na výstavě pořádané ve dnech 11.–14. února 1905 v budově c. k. místodržitelského archivu v Praze trofej získala II. cenu.



Obr. 5: Výřad jelenů na ulovených během říje 1927 (Kristin Hrádek).

Obr. 6: Úlovek z říje roku 1928 (Kristin Hrádek).


Obr. 7: Nejsilnější jelen z obory na Sněžníku (lovec Franz Vogt stojí uprostřed, 29. 8. 1935).

Obr. 8: Trofej nejsilnějšího Vogtova jelena.


Obr. 9: Trofej jelena uloveného v roce 2005 v honitbě Libouchec: 202,55 b. CIC, věk 12+.

Obr. 10: Trofej jelena uloveného v roce 2010 v honitbě Celnice: 200,66 b. CIC, věk 13 let.


Literatura:

Anonym, 1880a: Lovectví Děčínské. Lověna č. 9, roč. III., str. 81–82

Anonym, 1880b: Lovectví Děčínské. Lověna č. 10, roč. III., str. 89–91

Katalog II. Okresní výstavy trofejí a myslivosti Děčín 1966 se zahraniční účastí vystavovatelů v Děčíně. Československý myslivecký svaz, okresní výbor v Děčíně.

Katalog III. Okresní výstavy trofejí a myslivosti Děčín 1973. Český myslivecký svaz, okresní výbor v Děčíně.

Katalogy celostátních výstav loveckých trofejí Brno 1965, Brno 1971, České Budějovice 1976, Nitra 1980, Brno 1985, Nitra 1990, České Budějovice 1993, Lysá nad Labem 1996, 2000, 2005, 2009

Katalogy loveckých trofejí zvěře ulovené v okrese Děčín v letech 2003-2012. Vydal Okresní myslivecký spolek ČMMJ Děčín

Katalogy loveckých trofejí zvěře ulovené v okrese Ústí nad Labem v letech 1997-2012. Vydal Okresní myslivecký spolek ČMMJ Ústí nad Labem

Kolektiv autorů, 1973: Myslivost a ochrana přírody. Publikace vydaná Okresním výborem ČMS Ústí nad Labem, Krajským střediskem Státní památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem a odborem kultury ONV v Ústí nad Labem u příležitosti 50. Výročí založení československé myslivecké organizace.

Redakce, 2012: Lovecký zámeček Kristin Hrádek opět ožívá. Svět myslivosti č. 4, roč. XIII., str. 54–55

Reisig Jaroslav, Vaca David, 2008: Současná úroveň chovu jelení zvěře v honitbách v oblasti Děčínského Sněžníku. Sborník referátů ze semináře „80 let od založení Vogtovy obory na Děčínském Sněžníku a vliv výživy na kvalitu jelení zvěře“ (28.–29. 5. 2008), vydal Okresní myslivecký spolek ČMMJ Děčín, str. 36–38

Vaca David, 2001: Současný stav populace jelena evropského (Cervus elaphus L.) ve východní části Krušných hor. Folia venatoria, 30-31: 31-46

Vaca David, 2008a: Historie obory na Děčínském Sněžníku a publikační aktivity Franze Vogta. Sborník referátů ze semináře „80 let od založení Vogtovy obory na Děčínském Sněžníku a vliv výživy na kvalitu jelení zvěře“ (28.–29. 5. 2008), vydal Okresní myslivecký spolek ČMMJ Děčín, str. 13–25

Vaca David, 2008b: K filmu „Kapitální jeleni na Děčínském Sněžníku“. Sborník referátů ze semináře „80 let od založení Vogtovy obory na Děčínském Sněžníku a vliv výživy na kvalitu jelení zvěře“ (28.–29. 5. 2008), vydal Okresní myslivecký spolek ČMMJ Děčín, str. 35

Výkazy myslivecké statistiky honiteb z okresů Ústí nad Labem a Děčín z let 1986–1997.



Výživa jelení a daňčí zvěře

Grafická úprava MediaBros s.r.o.

Sazba MediaBros s.r.o.

Tisk OPTYS, spol. s r.o.

Počet výtisků 250

Vydalo VVS Verměřovice s.r.o., Krmivářská 225, Verměřovice, 561 52

Verměřovice 2013

1. VYDÁNÍ

SprávaKrkonošského národního parku

zajišťuje péči o více než 35 000 ha lesů

obnovuje vodní režim • podporuje biodiverzitu v lesíchobnovuje stabilitu lesních porostů

158

ročník 12 65 Kč

PŘEDPLATNÉ■ písemně: Lesnická práce, s. r. o., Zámek 1, P. O. BOX 25, 281 63 Kostelec nad Černými lesy

■ telefonicky: tel./fax: 321 679 413 a 604 211 171■ e-mailem: [email protected]

■ na internetu: www.silvarium.cz v sekci e-obchod

Lovecký pes

Myslivecká politika

Ochrana přírody

Diskuse

Praxe v honitbě

Rozhovory

Reportáže

Lovecká výbava

Legislativa

Ze zahraničí

Z našich honiteb

Poslední leč

Bez nazvu-2.indd 1 2/1/11 6:00:02 PMskupina3_1.indd 158 29.04.13 9:02

www.sparkata.cz

Aby Váš dobytek

byl stále

Documents

Výživa jelení a dančí zvěře